Zlakla som sa. Obzrela som sa a nikto nam nevenoval pozornost. ,,Ja som vlmodlak! Ak neveris tak sa premenim chces?,, spytam sa jej aby mi verila. Nemyslela som to zle ale od kedy viem ako zistit ci je niekto vlkolak asi to budem pouzivat stale. ,,Pomozem ti? Nechcem ti ublizit,, prehovorim. Mrzelo ma ze sa ma zlakla nechcela som nic jej urobit iba sa skamaratit.

-) prave som vysla z domu a nechala som sa unasat krokmi. Prechadzala som sa a prechadzala az som zrazu zastavila. Obzrela som sa a zbadala som nemocnicu. Neviem preco ale vosla som do vnjtra. Nadychla som sa a hladala som vlkodlaka. Nasla som jeden pach. Podjsla som k djevcatu co malo poranenu ruku a noju. ,,Ahoj som Terka a ty si? Vlkodlak,, poviem a posledne slovo zasepkam aby to pocula iba ona. Usmejem sa lebo mi prisla sympaticka aj ked sympaticky mi prisli vsetci.

Celý život jsem se přenášel přes pocity viny, teď to pro mě nebylo nic nového. Jen ten důvod se lišil. Nechtěně jsem Rebeccu proměnil. Kvůli mně zemřela, kvůli mně se z ní stal upír a kvůli mně jsme tady. Měl jsem vědět, jakou bouřlivou reakci v ní tohle místo vyvolá. Asi jsem to tak trochu tušil, ale zároveň jsem věděl, že je to nutné, že jinak by se z ní pomalu či rychle stalo vraždící monstrum, které bych už nedovedl zastavit. Nezvládl bych to. Jen díky svému sebeovládání jsem zvládl překonat tak rychle ten šok z toho výjevu, kdy měla Becca rty od krve, oči nelidské a plné krutosti a ruce na tom nebožákovi. "Ne, neměl," nesouhlasil jsem. Kdybych se na ni zlobil, jen by to v ní ještě víc potvrdilo ten pocit, že je zrůda. A to jsem nechtěl a nesměl dopustit. Musí vědět, že si to o ní nemyslím, že ji chápu a že ji nikdy nebudu odsuzovat. Spíš ona by měla odsuzovat mě za to všechno, co jsem jí provedl. A nejen jí. Co jsem provedl těm desítkám, ne-li snad stovkám lidí. Ano, mohl jsem si vybírat z obětí, z dívek, které by se mnou něco měly. Ale žádná ve mně neprobudila touhu se na někoho uvázat. A když se to konečně stalo, všechno se pokazilo. Proměnila se, přišla o své dítě, prakticky se zhroutila. Asi bych se nikdy neměl vázat. Působím tím lidem jen bolest. "Chápu to," přikývl jsem. Bolelo to. Chtěl jsem jí být nablízku, protože jinak se budu vinit ještě víc. Ale věděl jsem, že nám to oběma pomůže. Věřil jsem, že teď už to zvládne a nikomu neublíží. Už je v bezpečí. "Věřím ti," odpověděl jsem a s klidnou tváří jsem se na ni podíval. "Víš, kde mě můžeš najít, víš, že tě miluju jako nic jiného na světě a na tom se nic nezmění. Pokud budeš potřebovat krev, stačí, když se proplížíš sem," pronesl jsem a ukázal na chladničku s pytlíky s krví. Kdoví, jak dlouhá doba to bude. Třeba zjistí, že už se mnou nedokáže dál být... Líbl jsem ji na čelo a pomalu z ní sundal své paže, abych se k ní otočil bokem a zadíval se kamsi pryč do místnosti. Doufal jsem, že jí čas osamotě beze mě pomůže. Věděl jsem, že se jí nemůžu vnucovat. A ani jsem to nechtěl.

Byl jsem pevně rozhodnut ji tentokrát nepustit i za cenu toho, že by mi vyhrožovala rozchodem či snad dokonce smrtí. Nebyl jsem na ni rozzlobený, nezačal jsem ji nenávidět. Znal jsem pocity, které právě nejspíš zažívala. Jistě, jako upír jsem se narodil, ale setkal jsem se s tolika čerstvými upíry a sám jsem měl své temné období, kdy pro mě neexistovalo nic jiného než krev a zabíjení. Ano, správně, užíval jsem si to. Opájel jsem se vědomím, že jsem to já, na kom závisí životy těch lidí. Miloval jsem to a nevadilo mi sem tam někoho zabít i později, když jsem se z nejhoršího vyhrabal. Ale teď jsem tady. A tady je vraždění nevinných lidí zakázané. Nechtěl jsem, aby Rebecca prošla tím samým, a proto jsem se chytil poslední naděje, posledního nápadu, který by ji mohl zachránit. Vzal jsem ji zpět do márnice, kde to celé skončilo a zároveň taky začalo. Tvářil jsem se spíš jako kus žuly než žijící bytost a mluvil jsem k ní. Díval jsem se jí do očí a snažil se v ní spustit uvědomění toho, co všechno mohla způsobit. A ona si to uvědomila. Vypila sice sáček během chvilky a naráz, ale to by udělala většina normálních upírů. Odmlčel jsem se a nechal pro změnu mluvit ji. Stále jsem neprojevoval žádnou emoci, chtěl jsem, ať si to uvědomí už sama a popřemýšlí nad tím. Když se však sesunula na zem, udělal jsem k ní těch pár kroků, klekl si a chytil ji za ruce, abych ji vytáhl zase zpět na nohy. Objal jsem ji, aby zvládla stát a nechal jsem ji, aby si do mě zabořila tvář. Opřel jsem se bradou o její rameno a chvíli jsem ji jen tak držel. Dával jsem jí tím najevo, že pořád není sama a že tu pro ni stále jsem a vždycky budu. "Nezlobím se na tebe," pronesl jsem tiše. Hluboko uvnitř mě sice pořád lehce sžírala žárlivost, když jsem si vzpomněl, jak ležela na tom člověku, ale opakoval jsem si, že to neudělala schválně, že to nebyla moje Becca. "Jsem tady s tebou a vždycky pro tebe. Neopustím tě..." ujišťoval jsem ji a ke konci slov jsem se kousek odtáhl, abych se jí mohl podívat do obličeje a setřít slzy.

<< Apartmá Niklase

Nijak jsem nereagoval na její protesty, bušení do zad ani snahu se mi vymanit. Držel jsem ji pevně a pořád jsem ještě silnější než ona, i když je teď taky upír. Mám na své straně věk i zkušenosti, což předčí její vztek. Nesl jsem ji do nemocnice, lépe řečeno do márnice, kde jinak normálně pracuji, takže jsem měl i klíče a žádné problémy jsme neměli. Donesl jsem ji až do místnosti se zakrytými těly a boxy na jejich úschovu. Postavil jsem ji zpět na zem, ale držel jsem ji za ruku, aby mi nikam neutekla. S vážnou tváří jsem se na ni podíval. Dal jsem stranou všechny emoce - žárlivost, vztek, ublíženost. Nešlo ze mě vůbec nic vyčíst, i kdyby se snažila sebevíc. "Vidíš ta těla?" zeptal jsem se jí. Jak by je mohla nevidět. Márnicí se navíc nesl pach krve. Jenže ne čerstvé a sladké, nýbrž zkažené, sražené a nedobré. Bylo to jako plíseň a zatuchlina. Nic příjemného pro náš zbystřený čich. "Víš, kolik z nich sem bylo přineseno kvůli napadení zvířetem? Denně zakrývám činy upírů, chráním je a lžu příbuzným a přátelům obětí. Není jich moc, zákon většinou funguje dobře. Chceš způsobit takovou bolest?" zpříma jsem se jí podíval do očí, pustil jsem její ruku a došel jsem k mrazáku v rohu místnosti. Není těžké si sem propašovat krev pod tou či onou záminkou. Lhát umím výborně. Vytáhl jsem z ní sáček krve a hodil jsem ho bez varování Rebecce. Věděl jsem, že ho chytí. Její reflexy jsou teď o dost lepší. "Chceš, abych musel lhát dalším rodičům a přátelům o smrti jejich příbuzného či kamaráda?" položil jsem jí další otázku. Doufal jsem, že ji to nějakým způsobem zasáhne. Že si uvědomí, co by mohla způsobit, kdyby se neovládala. Dělal jsem z toho vědu, být v jiném, větším městě, neřešil bych to. Nechal bych ji, ať si projde pár zabitími a vinou, která následně přijde, ale tady ne. Navíc by mi rvalo srdce vidět ji jako nelidské vraždící monstrum.

Sekundy rychle ubíhaly a Jade se musela neustále otáčet, aby zkontrolovala, že je v místnost stále sama. Krást ve tmě nebylo tak úplně jednoduché, no rozhodně nehodlala rozsvítit, protože měla pocit, že by se kvůli tomu prozradila. Už tak se jí zdálo, že dělala až moc velkej kravál. Ruce se jí od samé nervozity třepaly. Věděla, že tohle nebylo správné, ale bylo snad lepší kdyby se krmila z nevinných zvířat nebo hůř.. přímo z lidí? Kradení bylo oproti tomu úplná maličkost. Konec konců tohle bylo jediné východisko pro to, aby přežila.
Jenže najednou do místnosti někdo vstoupil. Poznala to podle zavrzání dveří, proto se ani nemusela otáčet, aby se o tom přesvědčila. Naštěstí ji kryla tma, takže si daný človíček její přítomnosti nevšiml. To už se však ona otočila, aby danou osobu pozorovala, protože si přeci jen stihla zvyknout na tmu a tak obrys rozpoznala. Jenže ta daná osoba udělala něco, co měla Jade předpovídat. Tak chytrá však nebyla. Rozsvítala. Naštěstí s šokem přišla i úleva. Protože ta osoba byla Grace. A byla.. doktorkou? Ne, to by do ní rozhodně neřekla. ,,Grace.." vydechla úlevně a otřela si z čela pot, který se jí tam stihl za ten krátký šok nahromadit. ,,No jo.. nedělá mi to radost, že tak musím krást, ale jiná možnost bohužel není," pokrčila s povzdychem rameny a sjela ji zkoumavým pohledem. ,,Nevěděla jsem, že tu pracuješ," přimhouřila oči a otočila se směrem k ní celým svým tělem.

<<Asi čajovna

Ten klučina sedíc vedle ní pro ní byl velmi příjemnou společností. Jen tedy škoda, že musel odejít tak brzy. Jade ještě nějakou tu chvíli v čajovně zůstala s tím, že si každou volnou chvíli, kterou měla její spolupracovnice, s ní povídala. Avšak netrvalo dlouho a stejně jako Mike, i Jade se nakonec rozhodla odejít. Nebylo to kvůli tomu, že byla ve špatné společnosti nebo snad kvůli tomu, že by se nudila. Ne, to rozhodně ne. Ale vzpomněla si, že by si měla ještě dnes skočit pro nějaké zásoby krve do nemocnice. Nechtěla přeci umřít hlady. A tak se tedy rozloučila, zaplatila za svůj čaj a odešla.
Venku se poměrně ochladilo, proto si svůj černý kabát přitáhla blíže k tělu a rychlým krokem se rozešla směrem k nemocnici. S orientací po městě už naštěstí neměla vůbec žádný problém, takže přesně věděla, kam jít. Navíc.. nemocnice byla od čajovny kousek a tak ani nemusela zůstávat dlouho venku.
V nemocnici bylo jako vždy velmi rušno. Lékaři, sestřičky a vůbec všichni zaměstnanci této budovy měli práce až nad hlavu, takže to vypadalo, že si jejího příchodu nikdo nevšiml. Což bylo jen a jen dobře. Nechtěla na sebe moc upozorňovat a tak se rovnou vydala k místnosti, kde byly zásoby odebrané krve. Jenže hned poté, co udělala několik malých krůčků, ji zastavil jakýsi chlap na recepci, který si jejího příchodu bohužel všiml. Většinou si toho ty dámy, co byly místo něho nevšimly, jelikož byly moc zaneprázdněné například svými nehtami. Ovšem on byl asi dost pozorný, což Jade tak trochu vystresovalo. Chtěla se otočit a beze slov odejít, jenže krev v ledničce už jí docházela a tak potřebovala urgentně další. Pomalým krokem tedy přešla k pultu recepce o nějž se opřela svými lokty, přičemž pohledem sjela na jeho vizitku, kde stálo tučně jeho jméno. ,,Přeji hezký den," pozdravila ho s úsměvem na tváři a zadívala se mu do jeho tváře. ,,Přišla jsem za svým bratrem, před chvílí ho přivezli," oznámila mu už s vážnou tváří. Muž se jí zeptal, jak se jmenuje, což ona samozřejmě absolutně netušila, ovšem na to už měla takový menší plán. ,,To snad nevíte, jak se jmenuje ten, kterého sem přivezli naposledy?! To si říkáte pozorný zaměstnanec? To vy mi máte říct bez váhání jméno a hned na to i pokoj na kterém leží!" schválně na něj zvýšila hlas, přičemž se mírně zamračila. Vypadala rozzlobeně, ovšem celé to jen hrála - překvapivě. Muž vypadal zmateně a když už se nadechoval, aby něco řekl, tak ho opět svými slovy přerušila. ,,Víte co? Zeptám se někoho jiného! Jsem vystresovaná z toho, co je s mým bratrem a vy mi nechcete říct, kde je!" štěkla po něm naštvaně a zavrtěla nad tím hlavou. Nedělalo jí dobře být na někoho naštvaná bezdůvodně, ovšem tady se jednalo o krev. O to, co jí mělo udržet naživu. ,,Nashle!" procedila skrze zuby a vypadala se do vnitra nemocnice. Oddychla si, když zjistila, že muž se ani neobtěžoval ji následovat. Tak tohle by bylo. Teď už se jen nenápadně dostat do místnosti se zásobami. Ztěžka polkla a rychlým krokem mířila do cílové místnosti. Neustále se při tom rozhlížela kolem sebe, aby se ujistila, že jí někdo nesleduje nebo snad nepodezřívá. Naštěstí se zdálo, že si většina hledí svého a tak byla nakonec její mise 'splněna' bez jakýhkoliv potíží. Když našla místnost se zásobami, tak do ní nenápadně vklouzla a rychle si začínala cpát co svojí kabelky několik pytlíků krve. Neustále se však ohlížela ke dveřím, aby se ujistila, že sem někdo nečekaně nevstoupí.