"Vzhledem k tomu, že mám být už asi 40 let po smrti, tak asi mrtvolu." Řeknu tiše a kývnu

Naštvaně jsem zatnula pěsti. Podařilo se mu mě oblafnout. V lékařství jsem nestála za nic. Dokázala jsem nalepit náplast a dát krvácející ránu pod studenou vodu, nebo na ni nastříkat dezinfekci a obmotat ji kouskem hadru. Ale stále jsem nebyla v koncích. "Ano, a chemikálie jsou poblíž sálu, to je snad hledáte tady? V šatně?" Řekla jsem nazpět a slyšela, jak ten druhý něco říká. No, ještě se ozvi. To by ti každý uvěřil. Raději sténej a naříkej. Poradila jsem mu v duchu a přemýšlela. Tohle divadýlko mohlo trvat věcně a oni mohli dříve či později utéct.
"Kluci, okamžitě otevřete! Všichni vás viděli jak táhnete naložený vozík až sem. A ani jednomu z vás nic nebylo. Okamžitě otevřete!" Křikla jsem na ně skrze dveře a založila si ruce na prsou.

Ha! Teď se nachytala. Naštěstí jsem dělal na doktořinu, vím co tohle znamená.
"Vážně madam? Opravdu? Mám dojem že moje praxe říká, že plíseň se pomalu odstraňuje chemikáliemi."
Vítězoslavně se šklebím. Dostal jsem ji. Já vím, jsem dětinský, ale dokazuje to že NENÍ doktorka. Nebo aspoň sestřička.
Mrkl jsem na "Josého." Chudák, jak bude vypadat před ostatními, jestli tohle slyšeli?
Každopádně mám už dva únikové plány. Jeden horší než druhý, ale člověk se musí obětovat.

Když uslyším hlasy venku, mlčím.
"José" to řeší za mě, ale spíš to zamotal. "Doktor už tu je, madam. José má... Plíseň na chloreitátu. Je to ošklivé. Hnisá to, no hrůza."
Křiknu a provinile se šklebím.

<<< Bar

Potulovala jsem se městem a podařilo se mi dojít až k bílé budově, která páchla na sto honů dezinfekcí. Fm... Nemocnice. Řekla jsem si a pokračovala dál. Na kontrolu bych nešla ani za nic a pravděpodobně mi nic nebylo. Jediné, co by mi teď mohli udělat by bylo, že by mi udělali plastickou operaci. Udělali by mi úsměv. Pokrčila jsem rameny a dál se poflakovala okolo nemocnice. Neměla jsem co dělat. Jídlo jsem měla ráno a oběd byl teprve za několik hodin. Vešla jsem do nemocnice. Tiše jsem klouzala od stěny ke stěně a připadala si jako zloděj, který jde krást léky. Nikdo si mě ale nevšímal. Podařilo se mi ale omylem zaslechnout rozhovor, že prý nějací dva kluci táhlu vozík k šatnám. Kdosi se dohadoval o to, co ve vozíku bylo. Někdo říkal, že mrtvola.
To mi stačilo. Rozešla jsem se a hledala šatnu. Poptala jsem se a brzy jsem ji našla. Šáhla jsem za kliku šatny a pokusila se otevřít. Bylo zamčeno. V hlavě se mi odehrály různé scénáře. Co když ji tam pitvají? Co když si berou nějaké orgány domů? Jen tak? Pro srandu? No, raději to zkontroluji. Zamračila jsem se a zalomcovala s klikou. "Haló? Je tam někdo? Tady sestřička Melani!" zakřičela jsem skrze dveře a tvářila se nanejvýš naštvaně.

//Pokud nevadí, tak vám zasáhnu do hry. 0=)

"Chytrej." Pokývu hlavou.
Z rohu místnosti vytlačím vozík s chlazením a narvu do něj co nejvíc krve. Mám z toho špatný pocit. "Šábnem se." Pokynu mu, aby mě následoval a tlačil vozík.
Procházíme chodbami. Občas, když má někdo poznámky, nebo se na nás dívá, prohodím něco jako "diagnóza, krevní skupina, bablabla pacient blablabla."
Dojdeme k oknu pro zaměstnance. "Prosím moje věci a... Josého taky." Málem vyprsknu smíchy.
Nakonec jsme je dostali a zapadli do šaten. Zamkl jsem a posadil se se sáčkem. "Na zdraví."

Pod rouškou se šklebím.
"Jsem tu na exkurzi." Odvět ironicky. Jak se může takhle ptát? Promnu si spánky a otřu krev z tváře. "Nešlo to přehlídnout." Usměji se.

Jakmile začne mluvit o tom lese, neubráním se zamručení.
Když ale vysloví její jméno, škubnu hlavou a žíla na krku mi naběhne. "Její jméno nevyslovuj." Poradím mu neutrálně. Pak se zase srovnám.
"Ale máš pravdu. Byl jsem tam." V očích se mi zaleskne nenávistí a rány na těle mě zabolí.
"Moudré, že jsi utekl." Pochválím ho. Nebylo tam nic hezkého k vidění.