Už jsem na tyhle dohady neodpovídal, jen nad tím lehce zakroutil hlavou. Poté, co se vrátila ze šatny, si začala stěžovat na to, že už jí ta moje arogance nebaví, což jsem sice na jednu stranu chápal, leč nic s tím nenadělám a ona si to musí uvědomit. Lehce jsem se pousmál, její slova mě trochu uklidnila, přece jen si uvědomuje, že se s tím asi bude muset smířit. Ohledně toho dalšího tématu jménem William jsem se pro jistotu nevyjadřoval. Byl jsem vesměs rád, že mi to konečně řekla, ale pokud jsem nechtěl mít nějaké další ironické poznámky, neboť to je to jediné, co mě teď napadlo, musel jsem držet jazyk za zuby. Poté, co dokončila svůj proslov a nechala mě se tak nějak uklidnit, jsem zkusil zvolit trochu jiný postup a omluvit se jí. Samozřejmě mi na to tak úplně neskočila, ale s tím jsem celkem i počítal, na to ji znám až moc dobře. Nad její další větou už jsem nemusel přemýšlet a rovnou odpověděl a tímto už se mi podařilo, že trochu pookřála. Dokonce jsem se nad její větou o stěhování musel zasmát. Asi ze sebou vážně budu muset něco udělat, zjistil jsem, že mě vážně ničí vidět ji takhle, i když to nedávám najevo, takže se o nějakou tu změnu ještě musím pokusit. Prostě si budu dávat ještě větší pozor na to, co říkám, i když to asi půjde těžko. Mezitím přede mě místo dalšího bourbonu postavila obyčejnou perlivou vodu, nad čímž jsem se musel poněkud zhnuseně a nechápavě ušklíbnout. Zatvářil jsem se svatouškovsky, ale samozřejmě jsem měl v plánu tam tu skleničku nechat. "No tak, když tady mám takový VIP místo, to bych toho asi měl využít" odvětil jsem hned po polibku a zamířil od baru dál. Jak je to dávno, co jsem naposled seděl jinde než hned u baru? Nejspíš věčnost, já totiž možná ani jinde nikdy neseděl. Jakmile jsem se uvelebil na svém místě, uviděl jsem vcházet nějakou novou postavu a netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že ji znám, byla to ta Ruska Alex. A samozřejmě ke mě po chvíli zamířila. "Čau" pozdravil jsem ji už z dálky.

Měl jsem už vážně chuť nad tím vším protočit očima, no tak jsem to neřekl tak jednoduše, bože kvůli tomu se snad svět nezboří. "Možná by ses nemusela hned tak rozčilovat.." hlesl jsem jen, už jsem to vážně nechtěl dál rozebírat, i když mi bylo jasné, že tyhle hádky jen tak neskončí a taky že jsem měl pravdu. Hned jak se vrátila a probrali jsme všechno kolem těch přání to začalo nanovo. Ohledně té mé arogance, to bude asi problém, já se opravdu zas tak moc nezměním, takový budu pořád a ona si to evidentně neuvědomuje. Na poslední chvíli jsem v sobě potlačil další poznámku, kterou bych si tak akorát připravil cestu do hrobu. "Tak to mě mrzí, že ti to došlo až teď.." zamumlal jsem s pohledem stočeným na svou skleničku v ruce. Pak už jsem si vyslechl všechno kolem toho jejího vlkodlačího přítele a pro jistotu opět všechny své poznámky nasměroval pouze do své hlavy. Samozřejmě mě napadlo, že by se s ním asi měla líp, ale dál už jsem to moc neřešil, koneckonců jak sama řekla, je to minulost a navíc by ten jejich ideální vztah byl dost nudný. Jinak už jsem na její slova nereagoval, neboť na chvíli odešla, což je i dobře, protože jsem tím pádem měl čas se donutit k malé změně chování. Místo toho, abych se s ní dál dohadoval jsem se omluvil. Už jen podle toho jejího pohledu mi na to evidentně neskočila, ale výsledek byl pořád lepší, než kdybych jí řekl, co jsem měl původně na jazyku. "Já nad tím nemusím přemýšlet, vím, že ty mi za to stojíš a vážně se snažim se pro tebe změnit..ale nejde mi to" povzdechl jsem si. Fajn takže mimo to, že jsem zase plácal nějaký citově založený věty, jsem ještě uznal, že mi něco nejde..se mnou vážně není něco v pořádku. Vlastně jsem se jí ale ani nedivil, že má těch řečí plné zuby, žádná se mnou nikdy nebyla takhle dlouho a nebo byla úplně blbá a odpustila mi úplně všechno, jen abych byl s ní. Lott je jiná a proto jí naprosto chápu, problém je v tom, že já mnohdy dřív mluvim než myslim, přece jen proti všem těm letům, kdy jsem žil stylem, jakým jsem žil, jsem z Lott moc krátkou dobu na to, abych se naučil alespoň v její přítomnosti mluvit jinak. Pak už jsem se nejprve trochu nechápavě podíval na sklenku perlivé vody a hned na to stejně nechápavě na Lott. "To nemyslíš vážně, že ne?" hlesl jsem a s náznakem lehce pobaveného úsměvu, tohle jsem snad v baru nepil nikdy a ani s tím nějak nemám potřebu začínat.

Nechtěl jsem se s ní zase hádat navíc o něčem alespoň pro mě tak nepodstatným, ale na druhou stranu jsem nemohl jen mlčet a na všechno hloupě přikyvovat. „To je věc názoru, nemyslíš?“ odvětil jsem a chvíli na to se Lott odebrala do šatny. Já jsem zatím vypil dalšího panáka a seznámil se s barmankou, která mě sice v tuto chvíli ani trochu nezajímala, dělal jsem to čistě ze zvyku a taky proto, abych se nějak zabavil. Jakmile se Lott vrátila, barmanka se instinktivně zdekovala a my začali řešit, co dál, jestli mám ještě nějaké přání nebo jak. „Tak to pochybuješ zbytečně“ ujistil jsem ji a to už u mě přistál další panák. Před jeho vypitím jsem se ale zarazil a pro jistotu se na ni jen podíval a očekával další vlnu stížností apod. a kopl ho do sebe až potom. Raději? To jako ještě jde? pomyslel jsem si. Místo své klasické přehnaně arogantní odpovědi jsem zvolil alespoň trochu vlídnější postup. „Věděla jsi, že takový jsem a takový i budu, nikdo se nedokáže změnit od základů“ odvětil jsem, arogantnosti se prostě nezbavím, to už bych byl úplně někdo jiný. Dál už jsem to nekomentoval, jen poslouchal a veškeré poznámky k tomu zůstaly jen v mé hlavě. No jo hotový superhrdina pomyslel jsem si jedovatě, jakmile jsem si vyslechl celou historku o Willovi, zachránci světa. Trochu mě zmátla těmi řečmi o citech, to že spolu spali a že alespoň z jeho strany tam byly nějaké city, to nebylo těžké uhodnout, ale problém je v tom, že podle všeho byly ty city opětované. Na jednu stranu, s ním by se asi vážně měla líp, s ním by totiž zcela určitě nemusela řešit problémy s arogancí nebo nevěrou. Pak už jsem si doposlechl těch pár slov, co mi ještě chtěla sdělit a než jsem stačil odpovědět, zmizela k jiným lidem, což je možná i dobře, alespoň jsem v sobě potlačil další ironický a arogantní poznámky. Totiž, pokud bych se s ní rozešel, už bych si další přítelkyni rozhodně nehledal. Jakmile se vrátila, chvíli jsem ještě přemýšlel, jak odpovím. Měl jsem v hlavě ještě tolik poznámek, které se mi draly na jazyk a i když jsem si myslel, že mi z toho praskne hlava, nějakým způsobem jsem je v té hlavě udržel. Měl jsem totiž v plánu zcela změnit taktiku. "Já...omlouvám se, vím že to se mnou kolikrát neni jednoduchý.." hlesl jsem a takovým zvláštně upřímným a ztrápeným pohledem se na ni podíval.

Opět se vyhnula odpovědi, znovu to převedla ve vlastní prospěch a tu správnou odpověď mi nedala, jak nečekané. "Neboj, časem se k tomu určitě dostanu" odvětil jsem. Měla pravdu, vážně jsem klidně mohl říct, že jí vyzvednu a hotovo, ale to bych to přece nebyl já. Poté, co se odešla připravit, jsem já do sebe kopnul dalšího panáka a po chvíli klábosení s barmankou už byla Lott zpět i se svou úžasnou větou, kterou jsem však nyní snad poprvé nemohl využít ve svůj prospěch. "Já? Já vždycky" reagoval jsem samolibě avšak místo placení a následného mého odchodu se u mě objevil další bourbon. Nic jsem nenamítal, jen poděkoval a měl v úmyslu i ten do sebe urychleně překlopit, ovšem to se mi jaksi nepovedlo. Můj plán překazil její pohled a následně pak ten její proslov. Co mě žere? To je velice dobrá otázka, já sám jsem si tím totiž nebyl tak jistý. Možná jsem měl opravdu pocit, že veškeré té romantiky bylo už na jeden den dost a teď je na čase se zase chvíli chovat normálně, samozřejmě je to blbost, ale já to tak možná mohl vnímat. A nebo mě opravdu dopaluje, že se stále vyhýbá předem jasné odpovědi, to je taky možnost. "Možná obojí.." hlesl jsem a nakonec k tomu nic jiného ani nedodával a místo toho do sebe kopl připravený bourbon.

Na její odpověď už jsem jen cosi nesrozumitelného zamručel a raději už byl co se tohoto téma týče zticha. Místo toho jsem si hleděl svého drinku a poté taky nějakého jejího známého. Nijak zvlášť jsem ho neřešil, prostě další chlap, co se zakoukal do hezké barmanky a chce s ní trávit co nejvíce času alespoň prostřednictvím toho, že si bude objednávat pouze u ní. Nic netradičního. Na její odpověď jsem se jen lehce uchechtl, zatímco stále zamyšleně hleděl za odcházejícím mužem, teď už jí vážně chyběl jen ten její svatouškovský úsměv. Pak už se mě zeptala, co vlastně budu dělat a jestli jí vyzvednu. „No to nevim, tys mě totiž s podrobnostmi vašeho úžasného vztahu stále ještě neobeznámila“ ušklíbl jsem se, byla to pravda, oba dva stále jen mlžili, ale přímo mi to neřekl ani jeden z nich, i když nebylo těžké si to domyslet, ale občas není na škodu hrát si na blbýho. Lott do sebe kopla druhého panáka a já udělal s tím svým tentýž rychlý proces, hned na to jsem přikývl na její větu a naklonil se k ní pro další polibek. Po čas, kdy byla pryč jsem si stihl objednat a vypít dalšího panáka a prohodit pár slov s tou barmankou. Jakmile se objevila Lott, pronesla tu větu, kterou jsem právě u barmanek tolik miloval. Tentokrát jsem však nemohl odpovědět tak jako mám obvykle ve zvyku, i když už jsem to měl na jazyku, než jsem si uvědomil, komu bych to vlastně říkal. „Což o to, přání by tu byla, ale myslím, že vy mi je slečno momentálně splnit nemůžete“ řekl jsem nakonec s takovým zvláštně pokřiveným úsměvem. "Takže ano, zaplatím" dodal jsem najednou tak odměřeně.

V baru jsem na můj vkus už nebyl nějak moc dlouho, takže jsem rovnou zamířil pro nějaký ten drink, přičemž jsem si nemohl odpustit dlouhý zkoumavý pohled na barmanku. Lott si toho samozřejmě všimla, ale kupodivu to brala celkem v klidu. „Fajn to budeš moc laskavá“ ušklíbl jsem se a jakmile u mě přistála sklenka s bourbonem, vzal jsem ji do ruky a téměř okamžitě ji vypil. Rovnou jsem využil toho, že barmanka je stále ještě u nás a objednal to samé znovu. Asi jsem se potřeboval nějak probrat z téhle přeněžnělé nálady, kterou jsem dosud měl a tohle mi přišlo jako nejrychlejší a nejsnazší způsob. Mezitím se kolem Lott začal motat nějaký pro mě sice neznámý chlápek, ale ona ho evidentně znala. Jen jsem to s jakýmsi neutrálním pohledem vše sledoval a na její vysvětlení řekl pouhé „Aha“. "Čím to asi bude.." zamumlal jsem, zatímco jsem zamyšleně a trochu povýšenecky pozoroval, jak ten muž odchází. Pak už jsem svou pozornost opět obrátil k Lott. „Lottinko já si svůj život tak neplánuju, spíš sázim na improvizaci…a jestli tě vyzvednu? No jestli nebudu moc zaneprázdněný a nezapomenu na to..“ ušklíbl jsem se, i když jsem věděl, že ji nejspíš opravdu vyzvednu, už jen proto, že když jsem ji opustil naposled, objevil se Sebastian, takže teď si budu muset tak nějak zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Ale jinak jsem vážně netušil, co budu dělat, možná vezmu prostě Bonda ven a cestou bych možná mohl potkat někoho zajímavého, s kým bych se aspoň chvíli nenudil.

<-- Dům Alexe, přes Směnárnu

Než jsme zamířili do baru, se Lott stavila ještě ve směnárně. Já jsem způsobně čekal venku s rukama v kapsách opřený o zítku a jakmile se objevila Lott a já obdržel letmý polibek jsem už přemýšlel nad tím, co dál. No dobře, ve skutečnosti jsem nad tím nepřemýšlel vůbec a prostě jen jiným způsobem odsouhlasil její návrh. "Noo myslim, že velice pomalou chůzí se přesuneme do baru, což aspoň splní funkci té procházky" uvažoval jsem a tvářil se u toho převelice vážně. Pak už jsme se vydali do baru a stále cestovali pěšky, naštěstí. Bylo to asi prvně, co jsem sem s ní přišel tak ruku v ruce a stále z toho měl takový zvláštní pocit se tu s ní tak vystavovat, zejména v baru,který byl již po staletí mým hlavním lovištěm, ale už mi to přece jen tolik nevadí. Navíc dnes jsem stejně neměl v plánu se tu nějak dlouho zdržet, dám si jeden, dva drinky a vypadnu. Zamířil jsem s ní k baru, posadil se na jednu z volných barových židliček a sundal si bundu, kterou jsem ledabyle přehodil přes židli. Přejel jsem pohledem naprosto cizí neznámou barmanku než jsem se vrátil k jejím očím a objednal u ní dvě sklenky bourbonu. Možná bych zase jednou mohl zkusit něco jiného..i když se nakonec stejně zase vrátim k bourbonu uvažoval jsem. Najednou jsem měl na barmanky trochu jiný pohled, došlo mi jak je riskantní nechávat ji tady navíc v tak hříšně sexy šatech, to mi na ní bude čumět každý, vždyť já dělám to samý. Ovšem tohle přemýšlení o tom, jestli bych se neměl změnit aspoň já jsem velice rychle vzdal, já se nikdy nezměním, na to se mám až moc rád.

Když mluví o tom, jak se "skrývala" kývne "to chápu, přeci jen je něco jiného se proměnit a získat jen dar, magii. S časem máš asi větší zkušenosti, ale souhlasím s tebou, čas je mocný pán." kývne. "Tak to se hodí, i když by se to v kavárně stávat nemělo, naopak, měli by tam být čaje vařicí" uchechtne se. "Ale jistě se to hodí na cesty, když je ti zima." Usměje se popřemýšlí, jaké by to bylo asi ovládat oheň, ale co, on ovládá protiklad, taky se mu to může hodit, třeba do pouště. No, to je nepravděpodobné, ale tak co, neřeší to. Darryl zaplatí a zvedne se. "No unavenej trochu jsem, ale dá se to ještě přežít. Jojo, převlékneme se pak se potkáme na náměstí" souhlasí s ní, usměje se. Koukne na hodiny, jsou spolu už asi osm hodin. Ale alespoň nesedí doma na zadku. "Já se ještě vysprchuji." Usměje se a oblékne si bundu. Rozloučí se s barmankou a otevře April dveře. Počká až projde. Už se setmělo. Nakonec řekne. "Možná, že bychom tu procházku mohli nechat na zítra na světlo. Pokud ti to nebude vadit." Pousměje se. Alespoň by se vyspal a mohli by spolu být zase klidně celý den.