Bar
Když si vzpomene na jednu vlkodlačici, která hned po něm vyjela, byl docela rád, že ona se k tomu zas tak nemá. byla příjemná a milá. Jen nevěděl, jestli si dál hrát tak jako si hrál s Lenou a nebo být takový jaký prostě je. To krásné pojmenování, jak je krásně nazvala. Děti noci -zalíbilo se mu to, a tak na její otázku, jestli jsou děti noci pokýval hlavou souhlasně a ještě dodal. "Ano jsme děti noci." ušklíbl se a podíval se na Lenu, která opět byla trochu mimo. Zarazilo ho, když řekla že si nic nedá. "Myslel jsem, že posedíme.." pozvedl jedno obočí, ale než by se dočkal odpovědi, ona se rozloučila a mířila k východu. Bez pozdravu se koukal jak odchází a co zmizela za dveřmi, hned se otočil k té dívce a také se ji představil. "Karin Greene." Zopakoval její jméno a hned na to natáhl k ní svoji ručku a s její si potřásl. "Těší mě Karin, já jsem Trevis Reed." též se ji představil a přitom se ji díval do očí. Jak už bylo zmíněno, rád navazuje oční kontakt. "Musím se zeptat ještě jedou, jak vidíš společnost mi odešla, a tak jsem bohužel tady zůstal sám, ty jsi tady taky tak opuštěná, věřím, že ti moje společnost vadit nebude..nebo se pletu?" pozvedl jedno obočí, ruku stáhl znovu k tělu a čekal na odpověď. Byla by škoda kdyby mu teď jen tak zdrhla. Taková kráska, ty její vlasy, i oči má pěkný.
Koniec koncov, bolo možno celkom jedno, kde sedeli, alebo to bolo jedno aspoň jemu... Osobe zvyknutej pri neustálom presúvaní sa z mesta do mesta, doslova na všetko. Nebolo to tak, žeby musel odchádzať, žeby ani tých pár mesiacov nevydržal posadený niekde na zadku na pohovke, ktorú pozná, v štyroch stenách, ktoré mu pripomínajú niečo, ako idilku jeho nového domova... Lenže ani jedno z nich mu tak už nepripadalo, vlastne... Nebol si istý, či to bolo ešte vôbec možné. Už na to neveril. Neveril, že krv môže niekoho spájať, že zväzky rodiny sú nepretrhnuteľná a na konci dňa... Si každý aj tak vždy nájde svoju cestu späť. Bola to lož. Pomýlená, pokrivená, trpká. Preto odchádzal, preto sa ešte veľmi, veľmi dlhý čas nikde usadiť neplánoval, najskôr ani tu. A všetky jeho veľké reči o sestre, ktorú práve našiel, prídu... Povedzme nazmar?
„Tvoje obrovské ego znovu prehovorilo a žiada ma, aby som mu bol vďačný za nič. Si schopná ho aspoň na pár minút trochu stiahnuť?“ Podvihne zľahka jedným obočím, než nepatrne podvihne prstami na ruke a znovu si jazykom navlhčí už vyschnuté pery. „Ale nerád by som od teba chcel nemožné, takže sa radšej ani neobťažuj.“ Bola to ako hra... Kto koho vyprovokuje ako prvý? Víťaz však neexistoval, nakoľko ich slovám chýbal ten najdôležitejší prvok – vážnosť, realita. Jeho tón sa dal pokladať počas druhej polky večera za pobavený, uvoľnený, akoby ani dlhšie nezáležalo na tom,čo povie, akoby mu niečo v jeho vnútri hovorilo, že si to práve s ňou môže dovoliť a nič z toho nebude brané zle, inak, než to skutočne myslel. A to mu imponovalo, vyhovovalo. Pretože bola sakra dobrý súper. Úsmev jej vráti takmer okamžite, ako sa mu samou spokojnosťou rozleje na tvári a jedným okom na ňu letmo žmurkne, akoby to bolo životu nevyhnutné.
Špúliac zamyslene perami nad výberom širšieho sortimentu všakovakého liehu, sa na niekoľko prázdnych sekúnd pozastaví. Chcela prekvapenie, a to znamenalo dve možnosti – jedno z tých dobrých, alebo pomerne horších, čo, samozrejme, záležalo od jej odolnosti. Najskôr by to nebol on, keby si nevybral tú tretiu, a to bola sladko-trpká, medom podnietená chuť, ktorá nesedela väčšine ľudí, to len on bol akosi svetlou výnimkou. Nenazval by to ale škodoradosťou, či prehnanou snahou niekomu bezprostredne škodiť, bola to len istá, slobodná časť v ňom, ktorá túžila po reakcií, po všetkom tom, čo normálne nedostáva a najhoršie na tom všetkom? Chcela si to zobrať celé, potrebovala to, pretože v tej chvíli, to výnimočne nebolo o jeho vlkovi, nezáležalo na ňom... Šlo len oňho, o človeka, ktorý síce vystupoval na povrchu, no ako charakter spel každou sekundou k utláčaniu, zatiaľ čo to zviera... To vyhrávalo. To bolo dominantné.
„Lepších?“ Kútiky úst sa mu zdvihnú automaticky dohora, ako svojím šedo-modrým pohľadom prejde do toho jej, volajúc ju, vyzívajúc. „Tak do toho, nebuď zrazu zdržanlivá.“ Zahryzne si do spodnej pery, ktorú uväzní v zovretí svojich zubov, len-len, že nepretrhne tenkú kožu. „Chcela si odo mňa, aby som ťa prekvapil... Tak ma ty teraz pobav.“ Hľadel na ňu, akoby niečo očakával. Hocičo. Akoby si svojou uprenosťou, intenzitou očného kontaktu, priam vyžiadával tie jej, ani na sekundu ich neprivierajúc, neodvracajúc zrak. Bola zaujímavá, svojím spôsobom. Nepoznal veľa ľudí, ktorí by jeho skrytú stránku niesli práve dobre, nepoznal veľa ľudí, ktorým by niečo také vôbec povedal. Ale jej...? Prečo mal pocit, že vo chvíli, kedy sa díva v ústrety jej modrým dúhovkám, nemusel mať obavy, nemusel sa držať späť, nemusel byť podozrievavý na každom svojom prekliatom kroku? Prečo mal pocit, že jej v tom môže tak veľmi veriť? Možno bol len naivný. Možno mu už samota prerastala cez hlavu, a tak sa chytil hocičoho, čo stretol po ceste.
Svoj zrak ani na sekundu nestiahne z jej tváre, práve naopak, priblíži sa hlavou bližšie, takmer dotkne perami jej ucha, ako nimi pohne v tých niekoľkých, prázdnych, provokačných slovách... Pomaly vydychujúc všetok teplý vzduch z úst pozdĺž jej líca, než sa opäť vyrovná a pokrúti nad jej predstieranou „ľútosťou“ hlavou. „To by malo.“ Odvetí tichším výdychom, krčiac zaujato čelom, keď jeho uši pretne jej smiech. Smiech, ktorý dnes už počul niekoľkokrát, no stále mu navodzoval ten dobrý, príjemný pocit, ktorý nešiel ničím zmazať, či prekryť, i keby sa o to akokoľvek snažil. Skloní tvár na chvíľu niekam k pultu, ako sa mu na nej začne lemovať ďalší zo zbierky úškrnov, ktorý by nezmazala snáď ani facka. „Nespoliehal by som sa na to... Mohla sa stratiť.“ Odvráti pohľad ku poháru, ktorý sa pred ním už veľmi skoro objaví, a ktorý olemuje prstami, v ktorých ho poniekiaľ pevnejšie zovrie. Až vtedy sa na ňu znovu neurčito zahľadí, akoby mu ich dlhé zdieľanie pohľadov začínalo prísť... Povedzme, zvláštne? Hlavne keď sa jej oči zatemneli, v jej výraze nedalo dlhšie čítať a jeho zrak darmo hľadal skuliny, medzery v pravidlách, ktoré boli už dávno dané.
Spomedzi privreté pery mu unikne tiché uchechtnutie, ktoré doprevádza jeho pobavená, sebaistá tvár. „Väčšina ľudí si to tiež normálne neobjedná, Meddi.“ Pousmeje sa na ňu pomerne spokojne – čo vypovedalo prakticky všetkému. „Ber to ako taký pokus...“ oblizne si jazykom spodnú peru a od pultu zdvihne zrak opäť k nej, „...máme spoločnú o jednu vec menej.“ Zdvihne si k ústam pohár, než by si však odpil, ešte niečo dodá. „Teraz si môžeš dať tú vodku.“
„Tvoje obrovské ego znovu prehovorilo a žiada ma, aby som mu bol vďačný za nič. Si schopná ho aspoň na pár minút trochu stiahnuť?“ Podvihne zľahka jedným obočím, než nepatrne podvihne prstami na ruke a znovu si jazykom navlhčí už vyschnuté pery. „Ale nerád by som od teba chcel nemožné, takže sa radšej ani neobťažuj.“ Bola to ako hra... Kto koho vyprovokuje ako prvý? Víťaz však neexistoval, nakoľko ich slovám chýbal ten najdôležitejší prvok – vážnosť, realita. Jeho tón sa dal pokladať počas druhej polky večera za pobavený, uvoľnený, akoby ani dlhšie nezáležalo na tom,čo povie, akoby mu niečo v jeho vnútri hovorilo, že si to práve s ňou môže dovoliť a nič z toho nebude brané zle, inak, než to skutočne myslel. A to mu imponovalo, vyhovovalo. Pretože bola sakra dobrý súper. Úsmev jej vráti takmer okamžite, ako sa mu samou spokojnosťou rozleje na tvári a jedným okom na ňu letmo žmurkne, akoby to bolo životu nevyhnutné.
Špúliac zamyslene perami nad výberom širšieho sortimentu všakovakého liehu, sa na niekoľko prázdnych sekúnd pozastaví. Chcela prekvapenie, a to znamenalo dve možnosti – jedno z tých dobrých, alebo pomerne horších, čo, samozrejme, záležalo od jej odolnosti. Najskôr by to nebol on, keby si nevybral tú tretiu, a to bola sladko-trpká, medom podnietená chuť, ktorá nesedela väčšine ľudí, to len on bol akosi svetlou výnimkou. Nenazval by to ale škodoradosťou, či prehnanou snahou niekomu bezprostredne škodiť, bola to len istá, slobodná časť v ňom, ktorá túžila po reakcií, po všetkom tom, čo normálne nedostáva a najhoršie na tom všetkom? Chcela si to zobrať celé, potrebovala to, pretože v tej chvíli, to výnimočne nebolo o jeho vlkovi, nezáležalo na ňom... Šlo len oňho, o človeka, ktorý síce vystupoval na povrchu, no ako charakter spel každou sekundou k utláčaniu, zatiaľ čo to zviera... To vyhrávalo. To bolo dominantné.
„Lepších?“ Kútiky úst sa mu zdvihnú automaticky dohora, ako svojím šedo-modrým pohľadom prejde do toho jej, volajúc ju, vyzívajúc. „Tak do toho, nebuď zrazu zdržanlivá.“ Zahryzne si do spodnej pery, ktorú uväzní v zovretí svojich zubov, len-len, že nepretrhne tenkú kožu. „Chcela si odo mňa, aby som ťa prekvapil... Tak ma ty teraz pobav.“ Hľadel na ňu, akoby niečo očakával. Hocičo. Akoby si svojou uprenosťou, intenzitou očného kontaktu, priam vyžiadával tie jej, ani na sekundu ich neprivierajúc, neodvracajúc zrak. Bola zaujímavá, svojím spôsobom. Nepoznal veľa ľudí, ktorí by jeho skrytú stránku niesli práve dobre, nepoznal veľa ľudí, ktorým by niečo také vôbec povedal. Ale jej...? Prečo mal pocit, že vo chvíli, kedy sa díva v ústrety jej modrým dúhovkám, nemusel mať obavy, nemusel sa držať späť, nemusel byť podozrievavý na každom svojom prekliatom kroku? Prečo mal pocit, že jej v tom môže tak veľmi veriť? Možno bol len naivný. Možno mu už samota prerastala cez hlavu, a tak sa chytil hocičoho, čo stretol po ceste.
Svoj zrak ani na sekundu nestiahne z jej tváre, práve naopak, priblíži sa hlavou bližšie, takmer dotkne perami jej ucha, ako nimi pohne v tých niekoľkých, prázdnych, provokačných slovách... Pomaly vydychujúc všetok teplý vzduch z úst pozdĺž jej líca, než sa opäť vyrovná a pokrúti nad jej predstieranou „ľútosťou“ hlavou. „To by malo.“ Odvetí tichším výdychom, krčiac zaujato čelom, keď jeho uši pretne jej smiech. Smiech, ktorý dnes už počul niekoľkokrát, no stále mu navodzoval ten dobrý, príjemný pocit, ktorý nešiel ničím zmazať, či prekryť, i keby sa o to akokoľvek snažil. Skloní tvár na chvíľu niekam k pultu, ako sa mu na nej začne lemovať ďalší zo zbierky úškrnov, ktorý by nezmazala snáď ani facka. „Nespoliehal by som sa na to... Mohla sa stratiť.“ Odvráti pohľad ku poháru, ktorý sa pred ním už veľmi skoro objaví, a ktorý olemuje prstami, v ktorých ho poniekiaľ pevnejšie zovrie. Až vtedy sa na ňu znovu neurčito zahľadí, akoby mu ich dlhé zdieľanie pohľadov začínalo prísť... Povedzme, zvláštne? Hlavne keď sa jej oči zatemneli, v jej výraze nedalo dlhšie čítať a jeho zrak darmo hľadal skuliny, medzery v pravidlách, ktoré boli už dávno dané.
Spomedzi privreté pery mu unikne tiché uchechtnutie, ktoré doprevádza jeho pobavená, sebaistá tvár. „Väčšina ľudí si to tiež normálne neobjedná, Meddi.“ Pousmeje sa na ňu pomerne spokojne – čo vypovedalo prakticky všetkému. „Ber to ako taký pokus...“ oblizne si jazykom spodnú peru a od pultu zdvihne zrak opäť k nej, „...máme spoločnú o jednu vec menej.“ Zdvihne si k ústam pohár, než by si však odpil, ešte niečo dodá. „Teraz si môžeš dať tú vodku.“
Konečně se zase trochu uvolní, když tu ruku z jejích zad přeci jen stáhne. Když pak konečně k baru dorazí a ona položí právě tu osudovou otázku, je přinejmenším překvapena, že jí na první odpoví ona dívka. Jen na ni vykulí svá kukadla a vyjeveně poslouchá, co přesně jí tam ta dívka říká. Snad se i trochu zastydí, že jí to tak smrdí a že to řekla nahlas. Blbá, blbá, blbá. Ta zrzečka nevypadala nijak nepřátelsky, děsivě, či něco podobného, spíš naopak, ale přece jen... Vlkodlak!. Trevis, jako kdyby pro ni na těch pár momentů ani neexistoval. "A-aha." Řekne nakonec opatrně a i ona se pokusí o nějaký ten úsměv, není v něm však její obvyklá jistota a neskonalý optimismus. Děti noci? Co to plácá? Podiví se tentokrát už v duchu nad jejími dalšími slovy a v hlavičce jí to pěkně šrotuje. Raději to však ze své strany nechá bez odpovědi, však to bylo mířeno na oba, proč by prostě iniciativu nemohl převzít chlap. Očividně mohl a také přebral, ovšem v trochu jiném směru, než by si Lena přála. Jakmile zaregistruje, že objednává nějaké to pití, zase sebou maličko škubne a svůj pohled přesměruje zpátky k němu. "Ne, ne, to je dobré, já nic nechci." Zavrtí prudce hlavou nejprv směrem k Trevisovi a pak se podívá i na barmana, aby mu naznačila, že vážně nic nechce. "Budu muset jít. Budou mít starost." Řekne pak poměrně tiše a pohledem mezitím párkrát zatikne i na Karin. Od té chvíle, co se dozvěděla, co je zač, jako kdyby se jí v hlavě přeplo. Sama se nikdy s vlkodlakem nesetkala, ale v klanu se o nich občas mluvilo. A ne zrovna hezky. A když o někom slýcháte špatné věci celých padesát let, je jedno, jak sympaticky na vás pak působí, hluboko zakořeněný pud sebezáchovy vás žene pryč. Možná jindy, jinde, kdyby nebyla už tak dost mimo z Trevise, by to byla jiná, ale teď a tady je to takto. Při svých slovech udělá první krůček směrem dozadu. Při pohledu na Karin druhý. "Měj se, Trevisi." Pípne ještě potichu a nepatrně jednou ručkou u boku mávne i té dívce, ať je jí to zároveň proti srsti, jak chce, pak už se otočí na patě a vydá se na úprk. Rychlým krokem překoná vzdálenost, která ji dělí od dveří a bez dalšího otočení se vypadne zpět na čerstvý vzduch. Ani poté se nezastavuje, dál si to v poloběhu rázuje městem někam ke svému domovu a v hlavě se jí zběsile honí jedna myšlenka za druhou.
>Domov
>Domov
Opravdu šli přímo k ní. Dívali se na NI. A také se postavili k baru hned vedle NÍ. V duchu se ptala, co provedla tak hrozného. Jistě, pokud chtěla soukromí, neměla chodit do klubu, ale tohle jí nebylo vůbec příjemné. Páchli jako Bastien a bledá kůže jasně naznačovala, že patří mezi děti noci. To bylo snad jediné plus. Měla možnost se seznámit s někým novým! Ale ne takhle okatě. Cítila se celá nesvá, když postávali u baru a objednávali si pití. Dokonce si všimla, jak po ní dívka podivně pokukuje. Krátce se zamračila a využila svého vlkodlačího sluchu ve prospěch toho, aby slyšela, co si povídají.
"To... budu asi já," pípla tiše zrzečka a ostýchavě se na dívku podívala, načež vykouzlila na tváři přátelský úsměv. "Tedy... spíše moje vlčice. Jakožto vlkodlaci máme lidský pach propojený s vlčím, proto ti smrdím jako mokrý pes. Ale zvykneš si na to, časem," vysvětlila jí medovým hlasem a decentně upila ze své skleničky. Zhoupla nohy na židličce, aby se otočila směrem k nim a rozhodla se ignorovat nepříjemný pocit z těch dvou. "A řekla bych, že vy budete Děti noci, nemám pravdu?"
Karin se nijak neostýchala i přes počáteční rozpaky. Mladík ji dokonce oslovil, což brala jako dobré znamení. Určitě jí neublíží, ani si na ní nebudou budovat respekt. To bylo utěšující zjištění. Roztáhla rty do úsměvu od ucha k uchu a natáhla k nim ruku. "Jsem Karin. Karin Greeneová," představila se a zastrčila si pramen zrzavých vlasů za ucho.
"To... budu asi já," pípla tiše zrzečka a ostýchavě se na dívku podívala, načež vykouzlila na tváři přátelský úsměv. "Tedy... spíše moje vlčice. Jakožto vlkodlaci máme lidský pach propojený s vlčím, proto ti smrdím jako mokrý pes. Ale zvykneš si na to, časem," vysvětlila jí medovým hlasem a decentně upila ze své skleničky. Zhoupla nohy na židličce, aby se otočila směrem k nim a rozhodla se ignorovat nepříjemný pocit z těch dvou. "A řekla bych, že vy budete Děti noci, nemám pravdu?"
Karin se nijak neostýchala i přes počáteční rozpaky. Mladík ji dokonce oslovil, což brala jako dobré znamení. Určitě jí neublíží, ani si na ní nebudou budovat respekt. To bylo utěšující zjištění. Roztáhla rty do úsměvu od ucha k uchu a natáhla k nim ruku. "Jsem Karin. Karin Greeneová," představila se a zastrčila si pramen zrzavých vlasů za ucho.
Byl rád, že jeho položenou dlaň na jejích zádech pochopila tak, jako se posunout z tohoto místa. Poté co spolu s ním přibližovala k baru, ruku pomalu stahoval dolů až mu nakonec padla k jeho boku, znovu ji dal do kapsy a koukal se kolem sebe. Dorazil až k baru. Bylo mu divné, že si nechce sednout. Otočil k ní hlavu a zvedl nechápavě jedno obočí. "Doufám, že nechceš celou dobu stát" uchechtl se a koukal se na ni. Samozřejmě, že on si sedl hned vedle té zrzavé dívky. Ještě před tím však odpověděl na zvláštní otázku Leny. Co by tu tak mohlo smrdět? Vlkodlačí pach. "Tohle je moje milá vlkodlačí pach" i přes to, že hrála potichu hudba aby se lidi nemuseli přeřváat, to řekl normálním tónem jako mluvil doposud. Hned jak domluvil, otočil se na tu zrzku. S úsměvem si ji prohlédl, měla krásné oblečení na sobě. Hned následně na to se podíal na barmana a zvedl lehce jednu svoji ruku, náznak aby se mu hned věnoval. Taky se tak stalo, barman k jeho směru přiskočil a hned se poptal jaké bude jeho přání. "Dám si bourbon a k tomu vychlazené červené víno." řekl mu své přání a hned na to se podíval na Lenu. "A tady slečně dejte také bourbon. Ať ochutná tu jeho skvělou chuť" řekl směrem k barmanovi, ale přitom se díval na Lenu. Ušklíbl se, nebude se ji přeci ptát co si dá, ví jaká by byla odpověd. Buď něco nealkoholického a nebo nic. A na to může holka rychle zapomenout.
"Doufám, že vám moje přítomnost nevadí." Mezitím co mluvil, se koukal na barmana jak připravuje jeho objednávku. Poté jeho otázce se na tu zrzku podíval a pořádně si ji prohlédl.
"Doufám, že vám moje přítomnost nevadí." Mezitím co mluvil, se koukal na barmana jak připravuje jeho objednávku. Poté jeho otázce se na tu zrzku podíval a pořádně si ji prohlédl.
"Dobře." Řekne snad i trochu posmutněle, když jí i nadále odmítá prozradit svůj věk, ale dál už na něj nenaléhá. Stejně na to téma rychle zapomene, na tváři se jí hnedle rozlije další úsměv a nějaký věk se jí vykouří z hlavy.
Když se pak tedy dostanou dovnitř a ona posléze ucítí tu jeho ruku na svých bedrech, v momentě ji to vytrhne z jakéhokoliv snění a jí opět na celém těle naskáče pěkná husina. Dá se však přeci jen do pochodu určeným směrem a trochu strnule nakonec ve svých červených šatičkách s velkou sukní přeci jen dorazí k baru. Není si však jistá, jak přesně se na ty vysoké židle usadit, aby jí nějak někam nebylo vidět, takže raději zůstane nejistě stát u jedné z nich. Co je však důležitější, čím víc se přibližovali, tím zřetelněji cítila ten podivný pach a v momentě, kdy byly právě u nějaké té zrzavé dívky, to bylo snad nejsilnější. Trochu se proto zamračí a koutkem oka se na ni podívá, než se otočí zpátky k Trevisovi. "Co to tu tak smrdí?" Zeptá se ho narovinu a dál má obočí stažené k sobě, div z toho není jedna dlouhá tenká linka. Občas zajede pohledem i k oné dívčině, ale není si zcela jistá, jestli to jde opravdu z ní, jestli však ano, tak teda chudák holka. Ale třeba jen spadla do kádě s nějakým podivným roztokem a bude jí stačit pořádná sprcha, aby to dostala pryč. Kdo ví.
Když se pak tedy dostanou dovnitř a ona posléze ucítí tu jeho ruku na svých bedrech, v momentě ji to vytrhne z jakéhokoliv snění a jí opět na celém těle naskáče pěkná husina. Dá se však přeci jen do pochodu určeným směrem a trochu strnule nakonec ve svých červených šatičkách s velkou sukní přeci jen dorazí k baru. Není si však jistá, jak přesně se na ty vysoké židle usadit, aby jí nějak někam nebylo vidět, takže raději zůstane nejistě stát u jedné z nich. Co je však důležitější, čím víc se přibližovali, tím zřetelněji cítila ten podivný pach a v momentě, kdy byly právě u nějaké té zrzavé dívky, to bylo snad nejsilnější. Trochu se proto zamračí a koutkem oka se na ni podívá, než se otočí zpátky k Trevisovi. "Co to tu tak smrdí?" Zeptá se ho narovinu a dál má obočí stažené k sobě, div z toho není jedna dlouhá tenká linka. Občas zajede pohledem i k oné dívčině, ale není si zcela jistá, jestli to jde opravdu z ní, jestli však ano, tak teda chudák holka. Ale třeba jen spadla do kádě s nějakým podivným roztokem a bude jí stačit pořádná sprcha, aby to dostala pryč. Kdo ví.
Zrzečka seděla na barové stoličce a lehce pohupovala nohama, které nedosáhly tak úplně na zem. Každý moc dobře věděl, jak drobná a malá je, ale jak malá je ve skutečnosti, to by nikdo netipoval. Se svými roztomilými sotva 160 centimetry dosáhla na zem jen špičkou vínové Vansky. Rozčiloval ji její malý vzrůst, ale mohla s tím něco dělat? Navíc teď měla mnohem větší starosti. A to především svého vlkodlačího bratra, který ji téměř před jejíma očima zavrhl. Sice jí rozhovor s Bastienem trochu zlepšil náladu, ale pořád to nebylo dost dobré. Vlčice uvnitř ní se neklidně vrtěla a převalovala. Už dlouho nebyla venku, toužila po svobodě, volnosti, trochu řádění. Karin ji naštěstí ale držela na uzdě, daleko od možnosti převzít kontrolu.
Zvedla zelenavá kukadla, aby zkontrolovala situaci, když si všimla, že mladík s dívkou postupují vpřed. A co více, blíží se! Směrem k ní! Proboha, co měla dělat? Zalézt pod stůl a tvářit se, že neexistuje? Klučičí žvíže, zhodnotila zabručením její vlčice a zaujatě své dvojbarevné oči upírala na mladíka. Holčičí žvíže, okomentovala její vlčice i dívku. Něco na nich ale Karin nesedělo. Možná pach? Byl tolik podobný tomu, který se táhl s Bastienem. Mohli to být snad děti noci? Zrzečka naklonila hlavu mírně ke straně a upila ze svého vína. A také se modlila, aby se posadili na druhý konec stolu a nepromluvili na ni ani slovo, jelikož zachytila mladíkův letmý pohled, doufala, že se nerozhodne ji oslovit. Jak by se tvářila? Co by jim řekla? Myšlenky jí vířily hlavou jako splašené a když už byli těsně u ní, zmohla se na malé zamávání drobnou ručkou. Nic víc. Poté opět zabodla pohled do stolu a snažila se tvářit, že neexistuje.
Zvedla zelenavá kukadla, aby zkontrolovala situaci, když si všimla, že mladík s dívkou postupují vpřed. A co více, blíží se! Směrem k ní! Proboha, co měla dělat? Zalézt pod stůl a tvářit se, že neexistuje? Klučičí žvíže, zhodnotila zabručením její vlčice a zaujatě své dvojbarevné oči upírala na mladíka. Holčičí žvíže, okomentovala její vlčice i dívku. Něco na nich ale Karin nesedělo. Možná pach? Byl tolik podobný tomu, který se táhl s Bastienem. Mohli to být snad děti noci? Zrzečka naklonila hlavu mírně ke straně a upila ze svého vína. A také se modlila, aby se posadili na druhý konec stolu a nepromluvili na ni ani slovo, jelikož zachytila mladíkův letmý pohled, doufala, že se nerozhodne ji oslovit. Jak by se tvářila? Co by jim řekla? Myšlenky jí vířily hlavou jako splašené a když už byli těsně u ní, zmohla se na malé zamávání drobnou ručkou. Nic víc. Poté opět zabodla pohled do stolu a snažila se tvářit, že neexistuje.
V duchu už protáčel panenkama. Ta holka jaksi nepochopila, že ji osobní věci o sobě prostě neřekne. Nikdy neříkal, neříká a nehodlá začít. Však si našel dobrou odpoved na její otázku. "Věř, že jsem na světe hodně dlouho." uchechtl se.Počkal až u budovy vejde dovnitř. Jakmile se tak stalo, vešel hned po ní dovnitř a dveře nechal volně se zavřít. Porozhlédl se kolem sebe, cítil tu krásnou vůni alkoholu. Dostal chuť na bourbon a nebo na dobré víno, teď si jen vybrat. Jak se tak kolem sebe koukal a prohlížel si lidi... ty vožralí, který by měli radši zalést někam do díry a nevystrkovat nos dokud se nevzpamatují, někteří lidé byli tak nějak v náladě, což se dalo snést. Pak tu však byli lidi, kteří nejspíš před chvíli dorazili. Podíval se k baru jak moc je tam plno. Chlapy, nechutně vožralý a mezi nima zrzka. Hned mu hlavou projelo tolik věcí, že by to ani na jedné ruce nespočítal.
Už se chtěl usadit, hezky u baru, dát si sklenku něčeho dobrého a hlavně zkusit prohodit pár slov z tou krásnou zrzkou, doufá však, že obličej nemá jako opičí zadek, který rozhodně pěkný není. Aby však Lenu trochu popostrčil, přiložil dlaň na její záda, a tak se ji pokusil donutit, aby udělala nějaký ten krok vpřed.
Už se chtěl usadit, hezky u baru, dát si sklenku něčeho dobrého a hlavně zkusit prohodit pár slov z tou krásnou zrzkou, doufá však, že obličej nemá jako opičí zadek, který rozhodně pěkný není. Aby však Lenu trochu popostrčil, přiložil dlaň na její záda, a tak se ji pokusil donutit, aby udělala nějaký ten krok vpřed.
"Přesně tak." Potvrdí mu ještě jednou jeho slova těmi svými. "To jsi ani nemohl." Zavrtí pak hlavou s úsměvem už zase o něco menší a pohled následně v rychlosti stočí někam k zemi, aby snad nemohl číst nějaké nepatřičné emoce z jejích očí, či něco podobného. Když pak dojde na otázku ohledně věku, trochu opět našpulí rtíky, když jí odpoví trochu jinak, než očekávala. Nedojde jí, že je to kvůli tomu, že to jen říkat nechce, takže se velmi dobrosrdečně rozhodně mu to vysvětlit. "Já vím, já vím, ale já myslela, jakože... jak dlouho jsi na světě?" Vyklopí na něj tedy a zase se po něm bokem podívá, aby si ho mohla trochu obhlédnout, ne, že by to doteď neudělala, teď je to však pohled trochu podrobnější, jako kdyby si chtěla cíleně zapamatovat i nějaké ty detaily.
Když se pak náhle zastaví u nějaké budovy, následuje jeho příkladu, to už jí však ten gentleman otevírá dveře, takže zase uvede své nožky do pohybu a věnuje mu při tom další ze svých úsměvů. "Děkuji." Neodpustí si ještě nějakou tu zdvořilost a pak už se opravdu ponoří do temnoty baru. Musí se hned po několika krůčcích zastavit, chytnout jednu svou ruku do druhé a jen s mírně pootevřenou papulou koukat kolem sebe. Takhle si bar tedy rozhodně nepředstavovala. Hlavně proto, že i bary v době, kdy ona žila mezi lidmi, vypadaly trochu jinak, než tento. Do nosu ji také náhle velká spousta všemožných pachů a především jeden, který snad ani nezná, možná ho už tady ve městě párkrát pochytila, ale jen zdálky, tady se zdál být koncentrovanější a přesto stále silně přebíjen všemi jinými pachy, které zaznamená i obyčejný lidský čichový senzor. Nebyla tudíž s to, určit, co přesně za smrad že to je a kdyby jí někdo řekl, že je to vůně jisté bytosti, totiž vlkodlaků, asi by se pěkně divila.
Když se pak náhle zastaví u nějaké budovy, následuje jeho příkladu, to už jí však ten gentleman otevírá dveře, takže zase uvede své nožky do pohybu a věnuje mu při tom další ze svých úsměvů. "Děkuji." Neodpustí si ještě nějakou tu zdvořilost a pak už se opravdu ponoří do temnoty baru. Musí se hned po několika krůčcích zastavit, chytnout jednu svou ruku do druhé a jen s mírně pootevřenou papulou koukat kolem sebe. Takhle si bar tedy rozhodně nepředstavovala. Hlavně proto, že i bary v době, kdy ona žila mezi lidmi, vypadaly trochu jinak, než tento. Do nosu ji také náhle velká spousta všemožných pachů a především jeden, který snad ani nezná, možná ho už tady ve městě párkrát pochytila, ale jen zdálky, tady se zdál být koncentrovanější a přesto stále silně přebíjen všemi jinými pachy, které zaznamená i obyčejný lidský čichový senzor. Nebyla tudíž s to, určit, co přesně za smrad že to je a kdyby jí někdo řekl, že je to vůně jisté bytosti, totiž vlkodlaků, asi by se pěkně divila.
Když zrzavá dívenka vklouzla hlavními dveřmi do baru, ovanul ji nepříjemný zápach alkoholu a potu. Nakrčila z nechutenství nosánek a zamyslela se nad tím, proč se k něčemu takovému snížila. Vždyt bary už více než dva roky nenavštěvovala. Naposledy s Jessicou a to z ní udělalo dítě Luny. Nepěkný zážitek, který by jistě nechtěl zažít nikdo. Dodnes cítila spalující žár plamenů a škrábání v krku, když vdechovala kouř. Skoro jako kdyby na tom místě byla. Na místě nehody a bojovala o život.
Co ji ale doopravdy drásalo nosánek, byl cigaretový kouř. Okolo baru posedávalo hned několik opilců a stálých zákazníků, kteří upíjeli už 4. sklenici ginu s tonicem. Dříve jezdila do klubů a barů, bavila se s ostatními, ale ty doby už byly dávno pryč. Uměla to ještě? To nevěděla. Jedno ale bylo jisté, když zjistíte, že je váš bratr vlkodlak a pěknou dobu vám lhal, dost to s vámi zamává, proto se potřebovala pořádně odreagovat. A navíc ji zajímalo, zda je možné vlkodlaka opít. Rozhodně to chtěla zkusit, ale jen v únosné míře. Nebyla přeci žádný ochlasta.
Proto, jakmile přišla k baru, se stydlivým úsměvem upřela zelenavá očka na barmana a zamrkala. "Bílé víno, prosím. Suché. Bez ledu, s jahodami, děkuji," objednala si a posadila se na barovou stoličku. Rozhlédla se kolem a zjistila, že její outfit do tohoto baru celkem zapadá. Ale zjištění, že bude ještě zítra páchnout po potu, cigaretovém kouři a pivu, ji zrovna do velkého nadšení nedostával. Raději se posadila u baru, napila se vína a mlčky sledovala ostatní. Dovnitř zrovna vešel nějaký mladík s dívkou. Karin jim věnovala poněkud delší pohled, než by měla, ale své oči zase sklopila zpátky k zemi. Nestála o pozornost.
Co ji ale doopravdy drásalo nosánek, byl cigaretový kouř. Okolo baru posedávalo hned několik opilců a stálých zákazníků, kteří upíjeli už 4. sklenici ginu s tonicem. Dříve jezdila do klubů a barů, bavila se s ostatními, ale ty doby už byly dávno pryč. Uměla to ještě? To nevěděla. Jedno ale bylo jisté, když zjistíte, že je váš bratr vlkodlak a pěknou dobu vám lhal, dost to s vámi zamává, proto se potřebovala pořádně odreagovat. A navíc ji zajímalo, zda je možné vlkodlaka opít. Rozhodně to chtěla zkusit, ale jen v únosné míře. Nebyla přeci žádný ochlasta.
Proto, jakmile přišla k baru, se stydlivým úsměvem upřela zelenavá očka na barmana a zamrkala. "Bílé víno, prosím. Suché. Bez ledu, s jahodami, děkuji," objednala si a posadila se na barovou stoličku. Rozhlédla se kolem a zjistila, že její outfit do tohoto baru celkem zapadá. Ale zjištění, že bude ještě zítra páchnout po potu, cigaretovém kouři a pivu, ji zrovna do velkého nadšení nedostával. Raději se posadila u baru, napila se vína a mlčky sledovala ostatní. Dovnitř zrovna vešel nějaký mladík s dívkou. Karin jim věnovala poněkud delší pohled, než by měla, ale své oči zase sklopila zpátky k zemi. Nestála o pozornost.
<- Park
"Ahá takže jsi odsud jako já"pokýval několikrát za sebou hlavou a podíval se kolem sebe, aby třeba nezakoplo kamínek. Když řekla, že byůa také pryč, musel se zasmát a opět dělat ze sebe pravý opak než doopravdy je. Vykulil oči, překvapeně a podíval se na ni. "ZVláštní, že jsem tě ve světě nepotkal." zasmál se, vytáhl ruku z kapsy a jen tak mávl. Opět ji dal zpět do kapsy a pokračoval v cestě. Netrvalo to dlouho a už se k baru přibližovali. "Jak jsem říkal.." odmlčel se na chvíli a poté dodal. "Můj věk se zasekl na dvaceti letech.To jsem ti už ale říkal.." je si jist, že chtěla pravý jeho věk, ale to už je pro něho dost osobní. I když věk je jenom číslo a když to řekne někomu cizímu, nemůže mu to uškodit...Po její jedno slovné otázce pokýval hlavou. ANo opravdu se ji ptal na přítele. Pro jistotu kdyby to náhodou neslyšela nebo blbě rozuměla ji to ještě zopakoval. "Ano, máš přítele?" znovu se tedy zeptal, určitě už dobře rozuměla. Po její tedy krásné odpovědi, i když pro Trevise přítel nějaké holky není vůbec překážka, stejně tak jako to bylo u Malii, se usmál a po pár krocích se zastavil u jedné budovi. Otevřel ji dveře a rukou naznačil aby vešla jako první. "Až po tobě." řekl a čekal až vejde dovnitř.
"Ahá takže jsi odsud jako já"pokýval několikrát za sebou hlavou a podíval se kolem sebe, aby třeba nezakoplo kamínek. Když řekla, že byůa také pryč, musel se zasmát a opět dělat ze sebe pravý opak než doopravdy je. Vykulil oči, překvapeně a podíval se na ni. "ZVláštní, že jsem tě ve světě nepotkal." zasmál se, vytáhl ruku z kapsy a jen tak mávl. Opět ji dal zpět do kapsy a pokračoval v cestě. Netrvalo to dlouho a už se k baru přibližovali. "Jak jsem říkal.." odmlčel se na chvíli a poté dodal. "Můj věk se zasekl na dvaceti letech.To jsem ti už ale říkal.." je si jist, že chtěla pravý jeho věk, ale to už je pro něho dost osobní. I když věk je jenom číslo a když to řekne někomu cizímu, nemůže mu to uškodit...Po její jedno slovné otázce pokýval hlavou. ANo opravdu se ji ptal na přítele. Pro jistotu kdyby to náhodou neslyšela nebo blbě rozuměla ji to ještě zopakoval. "Ano, máš přítele?" znovu se tedy zeptal, určitě už dobře rozuměla. Po její tedy krásné odpovědi, i když pro Trevise přítel nějaké holky není vůbec překážka, stejně tak jako to bylo u Malii, se usmál a po pár krocích se zastavil u jedné budovi. Otevřel ji dveře a rukou naznačil aby vešla jako první. "Až po tobě." řekl a čekal až vejde dovnitř.
<Park
"Né, to ne, já jsem tu vyrůstala." Ohradí se, když ji nařkne z toho, že je tu nováček. Hlavně rychle, aby ho vyvedla z toho omylu. I ona v chůzi nadále pokračuje a následuje jeho kroky, jinak na cestu moc pozor nedává, spíše se soustředí na toho klučinu vedle sebe. "Vážně?" Zeptá se ho značne vykuleně, když ji tak trochu poodhalí kus svého života. Překvapivě se v tomto ohledu totiž schoduje s tím jejím. "Já byla taky pryč." Řekne o něco tišeji, než ještě před chvílí a pohled na chvíli sklopí někam k zemi. Pravda, tohle nebyly úplně šťastné vzpomínky. "Vrátila jsem se... no asi před týdnem." Špitne pak ještě nakonec a kratičce po něm hodí očkem. "Jak jsi... starý? Myslím doopravdy." Zeptá se ho zase o něco zvědavěji a na to, že je to zase nějaká osobnější otázka, naprosto kašle. Zajímá ji, jestli je možné, že tu byl v době, kdy zde pobývala ona. To by byla totiž povedená náhodička.
Při jeho další otázce se musí její úsměv zase o něco roztáhnout. Trochu nesměle si zastrčí jednu vlnku svého účesu více za ucho, aby ji už dál nešimrala a chvíli přemýšlí, co přesně mu říct. Snad se nad tím ani nemusí dlouho zamýšlet, protože k nějakým slovům ji dopomůže otázka číslo dva. "Přítele?" Zopakuje po něm vyjeveně. Aby bylo jasno, její největší milostná zkušenost je asi taková pusa na líčko od nějakého krátkodobého nápadníka. "Ne, nemám." Zavrtí nad tím nakonec hlavou a zase se trochu pousměje. Dál se sune po jeho boku parkem a následně asi i nějakými těmi ulicemi a s největší pravděpodobností už jsou i někde u baru, jelikož ona však nemá o tom místě ani ponětí, bude nejspíš na Trevisovi, aby ji na to přesné místo zavedl.
"Né, to ne, já jsem tu vyrůstala." Ohradí se, když ji nařkne z toho, že je tu nováček. Hlavně rychle, aby ho vyvedla z toho omylu. I ona v chůzi nadále pokračuje a následuje jeho kroky, jinak na cestu moc pozor nedává, spíše se soustředí na toho klučinu vedle sebe. "Vážně?" Zeptá se ho značne vykuleně, když ji tak trochu poodhalí kus svého života. Překvapivě se v tomto ohledu totiž schoduje s tím jejím. "Já byla taky pryč." Řekne o něco tišeji, než ještě před chvílí a pohled na chvíli sklopí někam k zemi. Pravda, tohle nebyly úplně šťastné vzpomínky. "Vrátila jsem se... no asi před týdnem." Špitne pak ještě nakonec a kratičce po něm hodí očkem. "Jak jsi... starý? Myslím doopravdy." Zeptá se ho zase o něco zvědavěji a na to, že je to zase nějaká osobnější otázka, naprosto kašle. Zajímá ji, jestli je možné, že tu byl v době, kdy zde pobývala ona. To by byla totiž povedená náhodička.
Při jeho další otázce se musí její úsměv zase o něco roztáhnout. Trochu nesměle si zastrčí jednu vlnku svého účesu více za ucho, aby ji už dál nešimrala a chvíli přemýšlí, co přesně mu říct. Snad se nad tím ani nemusí dlouho zamýšlet, protože k nějakým slovům ji dopomůže otázka číslo dva. "Přítele?" Zopakuje po něm vyjeveně. Aby bylo jasno, její největší milostná zkušenost je asi taková pusa na líčko od nějakého krátkodobého nápadníka. "Ne, nemám." Zavrtí nad tím nakonec hlavou a zase se trochu pousměje. Dál se sune po jeho boku parkem a následně asi i nějakými těmi ulicemi a s největší pravděpodobností už jsou i někde u baru, jelikož ona však nemá o tom místě ani ponětí, bude nejspíš na Trevisovi, aby ji na to přesné místo zavedl.
Líbila se jí stylizace baru a to nemůže říct o každém. Překvapivé je to ještě o tomto zapadlém městě, kde vlastně žijí samí, zvláštní tvorové, tudíž ... povědět, že zde existuje zajímavý, přičemž hezký bar je ... možná i troufalé, ale zpět do reality. Po jeho nejapné poznámce jen svůj obličej nakrčí do jisté grimasy, která jasně značí její pobavení a nevěřícnost vzhledem k tomu, co pověděl. "Stejně ti nevěřím. Kdybys mne nepoznal, určitě by ses někde užíral v depresích." Tuto svou větu potvrdí obyčejným pokrčením ramen, přičemž jí vyjedou vysoko nahoru obě obočí a úsměv se zformuje do jistého nesmělého úšklebku, než se promění ve velmi svůdný, široký úsměv, který ovšem má značit stále ... a stále jen tu legraci, která vzduchem proudí celý večer a vlastně jí to i vyhovuje. Baví jí to a je si jistá, že nalezla společnost, kterou tu od dob jejího přistěhování potřebovala.
Neví se sic, jestli je Connor tím správným článkem pro to, být dobrým kamarádem, ale ... ví, že je Connor tím správným článkem pro to, být skvělým společníkem. Pohledem přelétne k výběru alkoholu, ze kterého těká k očím právě Connora, byť se může zdát, že ve svém obličeji nachází jakýsi výraz zmatenosti, není to tak. Možná jen právě obava, která vylézá na povrch vzhledem k tomu, že se obává toho, co jí přijde pod ruku a pokud to bude něco nechutného, nechá to ... ne, rozhodně to nenechá být a právě tady kamarádíčka Connora tím otráví, možná prostě celou flaškou toho nechutného, co jí připraví, ale ... to je stále ve vzduchu, že ano.
"Mám plno lepších věcí, ale ... to je ženská záležitost." Mrkne na něj, jako by se mu snažila dokázat a utvrdit ho v tom, že tohle prostě není jeho starost, ani věc, ani nic, co by potřeboval vědět, protože prostě síla žen je věčná. Ach, tohle ale necháme být a přestaneme tahat mytologii do řečí, které ani nejsou vážné. Vtipné.
Nepatrně se zachvěje, když se až tak nebezpečně přiblíží k jejímu uchu, ale ... koutek rtů jí vystoupne do jistého úsměvu, než do jeho očí zabodne ty své. "To mě vážně mrzí." A na zlomek sekundy to opravdu vypadá, jako by toho litovala, ale tento celý výraz poté vystoupne do širokého úsměvu, než se jí z hrdla vydere hlasitý smích. Převrátí očima nad jeho další větou, než pak zachytí sklenici s tekutinou do rukou. "Ona ještě přijde. Omlouvala se, že přijde později." Celý výraz jaksi ... zatemní a stane se velmi tajemným. V očích jí probíjí jistá svůdnost, kterou se snaží nahradit právě tímto tajemným ... fontem, než obsah skleničky převrátí do svých úst. Nikoliv ale celý obsah, pouze jeho část, protože... bylo to nezvyklé. Jistým způsobem i dobré, ale nic, co by jí sedělo. Obličej zkřiví v jisté euforii. "Naah, tohle asi nebudu můj šálek kávy."
Neví se sic, jestli je Connor tím správným článkem pro to, být dobrým kamarádem, ale ... ví, že je Connor tím správným článkem pro to, být skvělým společníkem. Pohledem přelétne k výběru alkoholu, ze kterého těká k očím právě Connora, byť se může zdát, že ve svém obličeji nachází jakýsi výraz zmatenosti, není to tak. Možná jen právě obava, která vylézá na povrch vzhledem k tomu, že se obává toho, co jí přijde pod ruku a pokud to bude něco nechutného, nechá to ... ne, rozhodně to nenechá být a právě tady kamarádíčka Connora tím otráví, možná prostě celou flaškou toho nechutného, co jí připraví, ale ... to je stále ve vzduchu, že ano.
"Mám plno lepších věcí, ale ... to je ženská záležitost." Mrkne na něj, jako by se mu snažila dokázat a utvrdit ho v tom, že tohle prostě není jeho starost, ani věc, ani nic, co by potřeboval vědět, protože prostě síla žen je věčná. Ach, tohle ale necháme být a přestaneme tahat mytologii do řečí, které ani nejsou vážné. Vtipné.
Nepatrně se zachvěje, když se až tak nebezpečně přiblíží k jejímu uchu, ale ... koutek rtů jí vystoupne do jistého úsměvu, než do jeho očí zabodne ty své. "To mě vážně mrzí." A na zlomek sekundy to opravdu vypadá, jako by toho litovala, ale tento celý výraz poté vystoupne do širokého úsměvu, než se jí z hrdla vydere hlasitý smích. Převrátí očima nad jeho další větou, než pak zachytí sklenici s tekutinou do rukou. "Ona ještě přijde. Omlouvala se, že přijde později." Celý výraz jaksi ... zatemní a stane se velmi tajemným. V očích jí probíjí jistá svůdnost, kterou se snaží nahradit právě tímto tajemným ... fontem, než obsah skleničky převrátí do svých úst. Nikoliv ale celý obsah, pouze jeho část, protože... bylo to nezvyklé. Jistým způsobem i dobré, ale nic, co by jí sedělo. Obličej zkřiví v jisté euforii. "Naah, tohle asi nebudu můj šálek kávy."
V jednej veci mala možno pravdu – chodiť do spoločnosti a aspoň na sklonku samoty stretávať iných ľudí, bolo, v konečnom dôsledku, predsa len dôležité. Niekto to vyhľadával častejšie, iní sa uspokojovali s krátkymi vetami, či strohými konverzáciami so sympatickou obsluhou počas voľného večera nad pultom pri fľaške liehu. Ľudská povaha dokázala byť rozmanitá, menná, zvláštna svojimi náhlymi obratmi a často sa prejavujúcou bipolaritou. Tieto typy sa nezastavili pred ničím. V jednu sekundu im hlava horela v na popol spaľujúcich plameňoch, doslova nedokázali kontrolovať svoje činy a mali veľmi, veľmi krátku čiaru trpezlivosti... V druhú už bolo všetko v poriadku a ich zjavne prepatá nálada sa zmenila na čistý, sladký med. Keď sa rozhovoril, dal by sa nazvať... výrečným, keď mlčal, bol tým tichým, typickým pozorovateľom v rohu miestnosti, ktorý chce od všetkého a všetkých pokoj. Bar, do ktorého ich oboch zaviedla bol už na prvý pohľad jeden z tých lepších, ktoré za posledné mesiace navštívil. Na každom centimetri dlážky nebol pohodený odpad rozmanitého druhu, pult vyzeral zachovalo dostatočne na to, aby sa oň odvážil oprieť a obsluha za ním sa zdala prekvapivo sympatická, normálna.
Akoby si pomaly ani nemohol pomôcť, nemohol prestať tlačiť svoje dlhé, hrubšie prsty do jej mäkkej kože. V momente, čo ho prebodne očami, mu na perách pristane taký ten úsmev, plný zadosťučinenia a spokojnosti nad samým sebou. Zľahka nakrčí obočím a nakloní hlavou do strany, ako zrakom prečesáva jej tvár. „Myslím, že už to tak bude.“ Mykne pri jej „neveriackosti“ ledabolo plecom a letmo ohrnie spodnou perou, keď sa mu ústa opäť krivia do úškrnu. Ten bol na nich večne najčastejší. Pocit, že mohol zhodiť niečí monológ, ale nič z toho nebude brané vážne ho stále výrazne bavil... A hlavne, rozumeli si, a on sa teda nestretával s niečím podobných každý deň.
Vážne to má chuť riskovať? Prebehne mu mysľou, keď sa k nej znovu obráti od výklenku so sklenenými fľaškami, reálne premýšľajúc nad tým, žeby zámerne objednal niečo nie veľmi pitné, len aby videl jej výraz, keď to okúsi. „Aké to mám len šťastie...“ vydýchne s prisladkým, no stále pobaveným úsmevom, ktorý sa niekam vytratí už v druhú sekundu, pričom zľahka prižmúri oči späť na výber alkoholu, voliac už takmer okamžite svoje časté dva vypínače.
Samozrejme, nemohla to, čo jej povedal, brať úplne doslovne, nakoľko jej aj tak objednal sladšie, a tak viac ženskejšie pitie, čo zatiaľ nemala príliš šancu poznať... a tiež ju nemal chuť uraziť, keď už bola tá jeho... spoločnosť. Zahryzne si nepatrne do spodnej pery, keď ucíti dotyk jej lakťa krátku chvíľu na paži, pričom mierne nakloní hlavou dopredu a naklonený k nej zdola zdvihne svoj uprený pohľad. Mala smiech, ktorý jej svedčal... a to sa nedalo povedať o veľa ľuďoch. „Znovu tá istá káva?“ Podvihne provokatívne obočím. „To už tam nemáš nič lepšie?“ Ako sa jednou rukou zapiera o pult, jeho hlava sa ešte o niekoľko centimetrov priblíži k tej jej, jeho vlažné pery bližšie k jej uchu, pri ktorom sa slabo pousmeje. „Strašne si ma sklamala, Meddi...“ prezývku z jej mena, ktorú jej dal, už takmer len vydýchne pozdĺž jej líca, než sa obratom znovu narovná do pôvodnej polohy a prstami obkolesí sklenený povrch svojho pohára. „Kde je tvoja originalita?“ Zamračí sa naoko pochmúrne, než by ju ale stihol nechať vôbec odpovedať, ak by sa aj chystala, pokračuje ďalej. „Oh, počkaj... Nechaj ma hádať.“ Pokrivený, zvláštny typ úškrnu znovu ovládne jeho ústa. „Stratila sa cestou, pravda?“ Hádal odpoveď na svoju vlastnú hru, ktorá ani neexistovala. A teda tak veľmi, ako vážne to myslel, nebol v tom zmysel žiadny. Žmurkne na ňu spokojne jedným okom, prikladajúc si pohár k perám a nechávajúc v ústach rozliať tú horko-sladkú chuť.
Akoby si pomaly ani nemohol pomôcť, nemohol prestať tlačiť svoje dlhé, hrubšie prsty do jej mäkkej kože. V momente, čo ho prebodne očami, mu na perách pristane taký ten úsmev, plný zadosťučinenia a spokojnosti nad samým sebou. Zľahka nakrčí obočím a nakloní hlavou do strany, ako zrakom prečesáva jej tvár. „Myslím, že už to tak bude.“ Mykne pri jej „neveriackosti“ ledabolo plecom a letmo ohrnie spodnou perou, keď sa mu ústa opäť krivia do úškrnu. Ten bol na nich večne najčastejší. Pocit, že mohol zhodiť niečí monológ, ale nič z toho nebude brané vážne ho stále výrazne bavil... A hlavne, rozumeli si, a on sa teda nestretával s niečím podobných každý deň.
Vážne to má chuť riskovať? Prebehne mu mysľou, keď sa k nej znovu obráti od výklenku so sklenenými fľaškami, reálne premýšľajúc nad tým, žeby zámerne objednal niečo nie veľmi pitné, len aby videl jej výraz, keď to okúsi. „Aké to mám len šťastie...“ vydýchne s prisladkým, no stále pobaveným úsmevom, ktorý sa niekam vytratí už v druhú sekundu, pričom zľahka prižmúri oči späť na výber alkoholu, voliac už takmer okamžite svoje časté dva vypínače.
Samozrejme, nemohla to, čo jej povedal, brať úplne doslovne, nakoľko jej aj tak objednal sladšie, a tak viac ženskejšie pitie, čo zatiaľ nemala príliš šancu poznať... a tiež ju nemal chuť uraziť, keď už bola tá jeho... spoločnosť. Zahryzne si nepatrne do spodnej pery, keď ucíti dotyk jej lakťa krátku chvíľu na paži, pričom mierne nakloní hlavou dopredu a naklonený k nej zdola zdvihne svoj uprený pohľad. Mala smiech, ktorý jej svedčal... a to sa nedalo povedať o veľa ľuďoch. „Znovu tá istá káva?“ Podvihne provokatívne obočím. „To už tam nemáš nič lepšie?“ Ako sa jednou rukou zapiera o pult, jeho hlava sa ešte o niekoľko centimetrov priblíži k tej jej, jeho vlažné pery bližšie k jej uchu, pri ktorom sa slabo pousmeje. „Strašne si ma sklamala, Meddi...“ prezývku z jej mena, ktorú jej dal, už takmer len vydýchne pozdĺž jej líca, než sa obratom znovu narovná do pôvodnej polohy a prstami obkolesí sklenený povrch svojho pohára. „Kde je tvoja originalita?“ Zamračí sa naoko pochmúrne, než by ju ale stihol nechať vôbec odpovedať, ak by sa aj chystala, pokračuje ďalej. „Oh, počkaj... Nechaj ma hádať.“ Pokrivený, zvláštny typ úškrnu znovu ovládne jeho ústa. „Stratila sa cestou, pravda?“ Hádal odpoveď na svoju vlastnú hru, ktorá ani neexistovala. A teda tak veľmi, ako vážne to myslel, nebol v tom zmysel žiadny. Žmurkne na ňu spokojne jedným okom, prikladajúc si pohár k perám a nechávajúc v ústach rozliať tú horko-sladkú chuť.
Ani na zlomek sekundy si sama sebe nedokáže představit jako nějakou lovkyni příšer, nebo něco takového. Říká se tomu vůbec tak? Sama přemítá nad touto otázkou, jako by to byla ta nejdůležitější otázka na světě, ale ... je to fakt, kdyby se k něčemu takovému, jako je tato skupina přidala, mohla by dopadnout vraha jejích rodičů, ale o tom netřeba přemýšlet, raději se věnovat své společnosti, protože pozornost je důležitá, alespoň pro ni.
Prazvláštní rýpání a různé provokace přestává vnímat ve chvíli, kdy vstoupí do onoho baru, který se zdá být od posledně nezměněný. Stále úhledný, pěkný. Je tu teplo a hlavně alkohol. Ne, že by byla nějaká alkoholička, to se říct nedá, ale ... co je nejlepší při nočním večeru? Zajít si na skleničku a relaxovat, tak je to správně. Tyto myšlenkové pochody ukončí dřív, než byste stihli říct švec. Možná za to mohla ta další prokovace, při které řekl, ať mluví sama za sebe. Zamračí se a nepatrně ho probodne pohledem, přičemž s lišáckým úsměvem na tvářích začne kývat hlavou nevěřícně do stran. "To jsi neřekl, Connore!" Stále, jako by se tomu stěží snažila uvěřit ho pozoruje, jako jediný bod v tomto baru, jako by všechno ostatní zmizelo a proměnilo se na bílý prach. Netrvá to ale dlouho, protože už má na práci prohlížení sortimentu, který místní bar nabízí. "Miluju překvapení." Ano, z této věty přímo sršela ironie, protože ten jeho kyselý výraz mluvil za všechno a tohle se nezdá jako obyčejná fráze, kterou chce společník toho druhého překvapit. Jack s medem? Nerozumí, co to je, ačkoliv je dost možné, že už to v pár reklamách slyšela. Prohlíží si zlatavou tekutinu vně skleničky, která se před ní leskne, natočí mírně rozpačitě hlavou opět na svého společníka a dloubne ho do paže. "Přestaň už s tím, jasně?" Protočí očima a nahlas se rozesměje. "Nebo si z tvýho kožichu udělám koberec." A nakonec se jí na tváři objeví vítězný výraz, možná malinko povýšenecký, ale i on určitě ví, že to nemyslí zle, ale dělá si z něj legraci přesně ve stejném měřítku, jako on.
Prazvláštní rýpání a různé provokace přestává vnímat ve chvíli, kdy vstoupí do onoho baru, který se zdá být od posledně nezměněný. Stále úhledný, pěkný. Je tu teplo a hlavně alkohol. Ne, že by byla nějaká alkoholička, to se říct nedá, ale ... co je nejlepší při nočním večeru? Zajít si na skleničku a relaxovat, tak je to správně. Tyto myšlenkové pochody ukončí dřív, než byste stihli říct švec. Možná za to mohla ta další prokovace, při které řekl, ať mluví sama za sebe. Zamračí se a nepatrně ho probodne pohledem, přičemž s lišáckým úsměvem na tvářích začne kývat hlavou nevěřícně do stran. "To jsi neřekl, Connore!" Stále, jako by se tomu stěží snažila uvěřit ho pozoruje, jako jediný bod v tomto baru, jako by všechno ostatní zmizelo a proměnilo se na bílý prach. Netrvá to ale dlouho, protože už má na práci prohlížení sortimentu, který místní bar nabízí. "Miluju překvapení." Ano, z této věty přímo sršela ironie, protože ten jeho kyselý výraz mluvil za všechno a tohle se nezdá jako obyčejná fráze, kterou chce společník toho druhého překvapit. Jack s medem? Nerozumí, co to je, ačkoliv je dost možné, že už to v pár reklamách slyšela. Prohlíží si zlatavou tekutinu vně skleničky, která se před ní leskne, natočí mírně rozpačitě hlavou opět na svého společníka a dloubne ho do paže. "Přestaň už s tím, jasně?" Protočí očima a nahlas se rozesměje. "Nebo si z tvýho kožichu udělám koberec." A nakonec se jí na tváři objeví vítězný výraz, možná malinko povýšenecký, ale i on určitě ví, že to nemyslí zle, ale dělá si z něj legraci přesně ve stejném měřítku, jako on.