Příspěvky uživatele -

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 23

Usmála jsem se o tovíc, když se mi představil. "Já vím. Jmenuješ se stejně jako tvůj táta, který je můj bratr." bylo to tak zvláštní,ale opravdu se podobal Thomasovi, když byl tak v jeho věku. Lehce jsem se dotkla jeho vlasu a odhrnula jsem mu ofinu z čela. A to se mi zatajil dech, úplně podobný, však měl něco do sebe i z matky, to bylo jasné.
Když jsme byli na chodbě, tak jsem mu sundala bundu a pověsila jsem jí na věšák, jakmile si zuji boty vybídnu Thoma, aby šel se mnou.
Cestou do kuchyně se z pracovny vyřítil Basty, který nadšené vítal návštěvu, vrtěním ocasem a hlasitý veselím kňučením, však si lehl pokorně na záda,aby svou velikostí Thomase nevyděsil. Nojo to by nebyl Bast, kdyby nebyl nadšený z malých dětí, které miloval.
Úplný opak Lichta, který uměl být naladový a kdy nedostal něco na zub, co moc chce dokáže být nepříčetný.
"Huh? Proč by se měla maminka zlobit Thome. Jsi tu protože, maminka mi věří, že se o tebe postarám do doby, než dojde pro tebe." uklidním ho, opravdu zvláštní pocit, být v přítomnosti Thoma. Ach jak mě chyběl Werin. Náš malý bráška, i Thomasovi se muselo stýskat, ale nikdy by si to nepřiznal.

Zrovna jsem vyšla z koupelny, když jsem se dozvěděla od Mal, že tu se mnou pobude Thomas. Opravdu jsem se hodně těšila a tak jsem se hned šla převléci do svetru sahajici mi do půlky stehen a černé leginy, není pohodlné být i doma v riflích, ne snad? Osobně jsem se oblékla pohodlně, už jen protože se budu starat o dítě.
Ale čekáme dost velké překvapení, naposled, když jsem Thoma viděla, byl to malý drobeček, ale ted přede mnou stojí o dost starší dítě, přibližně školního věku, chvíli ho udiveně sleduji. *Opravdu zvláštní..* pomyslela jsem si, nikdy jsme neviděla vyrůstajícího upíra a tak tohle byla pro mě dost velká novinka,ale za to i zajímavá zkušenost.
Vřela jsem se na Mal usmála, když jsem ty dva uviděla před svým domem, pak Mal však rychle odešla, zdálo se, že toho má moc a ani se jí nedivím.
Sklonila jsem se k Thomasovi s úsměvem na tváři. "Ráda tě opět vidím. Asi si mě nepamatuješ, naposled, když jsme se viděli byl, jsi hodně malý. Tak co půjdeme dovnitř a dáš si třeba horkou čokoládu nebo čaj?" s vřelostí k němu natáhnu ruku, jako bych mu naznačoval pojd.
Jen jsem doufala, že se nebojí psů či koček, už jen protože ty dva pobývají u mě doma.

Bylo příjemné s ním vést konverzaci, už jen protože mě vnímal a zdálo se, že mnohé chápe, však některé věci mezi námi byli dost odlišné, ale za to jsme se snažili porozumět trápení toho druhého. „Nikoliv, ani jeden s bratrů by se k vedení nedostal, ano nejstarší vlk by se dostal k vedení smečky, u nás hraje větší roli zkušenosti než síla, když ta je ovšem také důležitá. Někdy, alfa nevydrží dlouho, když není silná, ale tomu tak je i mezi normálními vlky.“ Povím upřímně, jistě si mohl z mých slov trochu přebrat, jak to tam vlastně fungovalo a již jsem zmínila, že jako žena jsem tam měl hodně malá práva jako ženy ve středověku vtipné že?
Connor měl úplnou pravdu, každý měl vlastní komunitu a zvyklosti. „Muselo být zajímavé se pohybovat v různých vlčích komunitách a vidět jejich zvyklosti, naše byla uzavřená dost a taky to šlo znát. Ne, že by mi nevyhovoval život v lese, ale to že bych se měla násilím provdat za vlka, kterého jsem znala odmalička a věděla, jsem jaký to je tyran. Chtěla jsem, studovat, učit se a zjistit, pocity, které chovala matka k mému otci. Je zvláštní, že nezkrotná, že na jako ona kvůli lásce obětovala tolik.“ A to jsem na ní obdivovala, i když jsem jí zazlívala, že kvůli otci opustila rodinu, u které jsem pobývala a je to úžasná rodina a díky nim jsem měla pocit, že jsem matce, měla o něco blíže.
Jeho horký dech mne pohladil po tvářích, bylo zvláštní vidět jeho oči takto zblízka, byli překrásné, zda-li pak takto vypadá čisté moře? Hmm, chtěla bych to zjistit, ale přeci jen jsem se cítila lépe v místech, kde byl les. Můj vztah s vodou nebyl zlý, ale také ne zrovna nejlepší. Ale proč přemýšlím zrovna nad tímto a teď? To ani sama nevím, škoda. A kdy se zmíní, zda jej chci vidět, zaujatě na něj pohlédnu. „Ráda, ale ne teď. Protože jak se znám, trvalo by mi hodně dlouho si tak rozsáhle tetovaní prohlédnout.“ Přiznám, ano měla jsem slabost pro tetovaní, už jen když byla složitá a obsahovala znaky jako má tlapa, v níž znaky značili volnost a vášeň, ale napohled působí jako obyčejná tlapa se symboly.
Proč je má dravější část navrchu? No, řekněme, že se za něj nestydím, no i když někdy bych měla. To bych, ale nebyla, kdybych se styděla za svou část sebe. „ No řekněme, že nikdo neví, kde je začátek a kde konec.“ Zakřenila se jsem se nevině.
Nojo, jak nečekána odpověď od závislého člověka na kofeinu, ale za to dost upřímná, aspoň to. Ale pobavila, to nemohu popřít.
Když jsem zpívala tu píseň, užívala jsem si to, je to dlouho, co jsem naposled zpívala, naposled minulou bouři, která byla před delší dobou. Zpěv mě opravdu bavil, ale nikdy jsem moc na vstupovaní na veřejnosti nebyla, i když mě těší vytvářet úsměvy na tváři druhých, když můj hlas utichne a Connor prohlásí, že můj hlas je pěkný, mile se usměji. „Děkuji, lichotí mi to. No, ani nevím, nepamatuji si, že bych okrem zpěvu u nás, někdy byla pochválena.“ A to byla pravda, tohle jsem si opravdu nepamatovala, možná jsme menší pochvala dostala, ale nic takového si moc nevybavuji.
Zdálo se, že naše konverzace bude pokračovat, ale v tom se ozval blesk a já musela tiše polknout, ne bouři ne. Opravdu to byla má noční můra a tak se Connor zvedl a odebíral se ke dveřím, zvednu se a dojdu ke dveřím, abych jej vyprovodila. „ Ahoj, Connore a děkuji.“ Usměji se a krátce mu zamávám, než zmizím uvnitř svého domu, kde poklidím po jeho maličkosti i po sobě a odeberu se do sprchy.

Zdálo se špatná atmosféra vyprchala během chvíle a nad jeho úvahou se musím pousmát. „No, ani ne. O oheň jsem se starali s bratry, jelikož jsme byli děti alfy, však alfou byl jen protože, byl nejstarší vlkodlak s nejvíce nasbíranými zkušenostmi v tom jsme se asi trošku lišili od jiných smeček, ale to je jedno. Ano, každý večer ve stejnou dobu se uprostřed naší usedlosti zakládal velký oheň, kde jsme zpívali a občas i tančili, byla to zábava.“ Však to byla jen jedna z věcí, c mi na tom místě poskytovali trochu svobody a zapomenout, že nemám žádné právo a že mi někdo řídí život. Možná jsme neměli televize, počítače, ale za to knihy, radio a pár hudebních nástrojů. Ale naše chatky byli moderně zařízený to jsem si stěžovat nemohla, zajišťovalo nám to veškeré pohodlí a vše potřebné k životu. „Ale nežili jsme jako chudáci to zas ne, vše jsme měli moderně zařízeno, jen prostě nebyly, televize a počítače a nacházeli jsme se daleko od měst v lesích, však ti to mohlo trošku mohlo připomínat vesnici.“ Povím upřímně, protože tomu tak bylo, nebylo nás málo, ale také ne hodně. Lehce jsem se pousmála nad vzpomínám na domov, bylo to překrásné místo jen ne pro mě. Má vnitřní vlčice toužila po něčem jiném a já též. „No a vlastně od svých 18, jsem žila jako ty, takže by se dalo říc, že moc nestrádám.“ Zazubila jsem široce, jasně si mohl všimnout, že mém domově je televize a jiné vymoženosti nejsem zatvrzelá jako můj otec, nikdy jsem nebyl taková, jakou mě chtěli mít. Toužila jsem po tom samém, co má matka svobodě, ale zřejmě otce tolik milovala, že nedokázala odejít. Ale to jsem zas odbočovala myšlenkami někam jinam. *Není čas přemýšlet nad něčím takovým.* pomyslím si protože, pokaždé, když nad tím přemýšlím, nikdy nedojdu k závěru.
Když jsem dokreslila symboly všimnula jsem si, že se Connor podíval na svou ruku, kde spočívala tetovaní rudé barvy, ano bylo vskutku zvláštní, že se tetovali, protože každého vlkodlaka, co jsem zatím poznala měl tetovaní jen zvláštní vůle a vyberu. Jako já, tlapa se symboly uvnitř, co spočívá na mém podbřišku v oblasti třísel. Lehce se nahnu přes stůl a vyhrnu mu rukáv něco výše, abych si mohla tetovaní více prohlédnout. „ Kam se vlastně, až táhne?“ optám se, když ještě nevidím jeho konec. Měla jsem pocit, že jsem to někde viděla, ale to je hloupost, neznala jsem žádnou smečku, co by tetovala své vlky, aspoň doposud. „Co tvá smečka byla zač?“ optám se poněkud hluboce zamyšleným tonem, když v tom zbrkle přidám a ruce dám do obraného gesta. „Pokud je to však nepříjemná otázka, nemusíš odpovídat, promiň mi to..“ povím a lehce sklopím svůj pohled k zemi.
A odkdy jsem pozitivní? To je snadná odpověď. „Od dob, co jsem docílila svého a nepřestala jsem věřit, že i něco dobrého na tomto světě je. Naděje umírá poslední se říká ne?“ pousměji se lehce a byla to pravda, ten den, když jsem spatřila naději, tak jsem utekla, co mi nohy stačili. Ale o to víc, mě těší vidět úsměv na něčí tváři.
Však jsem se zpět usadila do křesla hleděla jsem do klína, přičemž jsem si nervózně jako malé dítě přešlapovala špičku ponožky, rozhodně mě to neuklidňovalo natolik jako, když pošlapuji špičku bot, ale tohle muselo stačit, abych nedala najevo, že mě mrzí, že jsem to zle pochopila a tím mu dala najevo, že má ve všem pravdu, i když tomu tak není. „Tak to není, Connore. Lidi se mění, když chtějí vím to sama moc dobře.. Ale máš pravdu bude lepší,když to necháme stranou.“ Sama jsem si změnou prošla z ustrašené uplakané dívky se ze mě stala úplně jiná osoba, člověk se může změnit, bud k lepšímu nebo horšímu, nikdo to neurčujeme jen cesta, kterou se vydáme.
Ano provokacii, že by si nebyl toho vědom a nebo mě jen zkouší a snaží se ze sebe dělat neviňátko to nevím, ale jde mu to dobře nejradši bych mu to všechno zbaštila, nu ale to nebude tak lehké. Lehce přimhouřím oči a pozoruji jej podezřívavě. „Hmm věř mi svůj jazyk udržím,kde chci.“ A provokativně lehce vypláznu špičku jazyka a kousnu jej. Však má provokace se změní v milý úsměv se slovy. „Jasně, chápu. To byl jen vtípek neber si to nijak osobně.“ Pokrčím rameny a vůbec jsem nevěděla, proč bych se měla za to stydět, byla jsem už taková no.
Když tam tak poklidně upíjel kávu, tak jsem se do křesla nakonec usadila do tureckého sedu a z jeho opředla jsem stáhla tenkrát svetr, co si přehodím přes ramena a ve svých dlaních svírám hrníček s čajem, kterého se následovně napiji a lehce se spokojeností přivřu oči. „Je milé slyšet, že bys mě nevyměnil, no aspoň do doby, dokud i neřekl za kávu.“ Zasměji se tiše a lehce se zarazím, když poví abych něco zazpívala. „Nu dobra.“ Odložím hrnek a zhluboka se nadechnu natož se narovnám v zádech . „Uuuhuuu..“ a plně jsem se soustředila na zpěv, bylo zvedné, že si to užívám.
https://www.youtube.com/watch?v=VN9sZumHT7A

I když provedl kdo ví co strašného, byla to minulost a já to tak vnímala, přeci jen na mě Connor přišel jako milý a zábavný muž, jeden z mála co si nic ze mě nedělá a nebere mé popichovaní zcela vážně, ale místo toho mi to oplatí a dalo by se říc, že mi připomíná jako slovní kopanou nebo hru ze slovíčky, která nás zatím neomrzela. Však jeho otázka mi přišla poněkud vtipná a tak jsem tiše a krátce zasmála. „No víš, ano opravdu jsem televizi neměli. A ne žili jsme, no dalo by se řic v typickém domě postavený ze dřeva, taková větší chalupa, jediné co jsme tam měli, bylo světlo, rádio a jinak jsme žili primitivně, jen věci jako potraviny některé základní potřeby jako oblečení, nádobí, jídlo jsem dováželi. Jinak jsem žili hodně spjatě s lesem, co nám poskytl toho jsem využili.“ Odpovím mu zcela upřímně natáhnu se pod stůl po tužku a papír nakreslím pár znaku. Spíš od každé události jednu. „ Malovali jsme na sebe rudou barvou místo krve, znak přijít do smečky, narození, úmrtí, oslava podzimu ..svatba.“ opravdu jsem napsala od každého jedno a ještě jsem mnoho události vynechala. A no zadrhla jsem se u slova svatba, jelikož tyhle symboly naposledy spočinuly na mém těle a to bylo naposled, kdy mé tělo neslo nějaké symboly. Ale vždy mě náramně bavilo po někom kreslit, i když to nebylo jako kreslit obraz, a spíš jako psaní v symbolech, bylo to opravdu zvané a následující výsledek, překrásný.
Pak se mi lehce nafoukli tvářičky jako žabce, ale ty rychle zmizí, abych obhájila svého šerifa z kovbojky. „I kdyby byl bandita, tady by byl hrdina, protože by se vydal správnou cestou, i zlo může být dobré.“ A v tom jsem věřila, možná je to trochu nereálné, ale kdybych tak uvažovala, nikdy bych znovu nevěřila upírům. „A ano věřím ti, protože vlk pozná, když může najít u někoho bezpečí a v lese jsi mě i mou vlčici utvrdil, že tomu tak je Connore a nechoď se mnou se slabinami, protože je víš a vidíš jak přemýšlím, musí ti to být jasné jako mě, že tvou slabinou je sestra jako každého velkého brášky, mám také bratra vím jaký je, vím jaký je kdy se podporuje i ve zlem.“ Povím a na tvář se mi objeví sebevědomí úsměv. Vskutku si mohl všimnout, že mě jen tak nezastraší. Někdy člověk ani o svých slabinách nemusí říkat, jen stačí být dobrým pozorovatelem a vnímat ty detaily kolem.
Stejně tak jako má hrdost nedokáže uznat, že v pohodě hluboko uvnitř nejsem a nebudu dlouho. „Ano, jsem nedělej si starosti opravdu sama nevím, co to bylo. Tobě taky nic neunikne, že?“ však to nebylo myšleno zle, takže se netvářím nijak negativně ale ba i o tolik víc přátelsky, i přes jeho náhlou poznámku, která mi nahrála do kapsy. „No, co když je účel ti co nejvíce zvednout ego a pak ho náhle zcela zakopat do země vlku?“ v tom se mi v očích objeví jaká si vyzývavost, někomu bych mohla spíš připomínat chováním lišku než li vlka. Ale s tím úsměvem jsem to myslela upřímně, opravdu se hezky směje, je vzácné vidět se někoho upřímně usmívat, lidé se v dnešní době moc neusmívají což je škoda, úsměv dělá člověka a ukazuje jeho pravé já.
Své číslo jsem mu dala na papíře, někdy není naškodu jej umět zpaměti, když mám problém si zapamatovat čísla dobrých, když jsem se o to pokoušela nedopadlo to zrovna nejlépe.
„Hmm, ano jsem si toho vědoma, ale za to ty sis o to koledoval tou svou provokacií.“ Nu co je snad trestné flirtovat s cizinci? Pokud ano nejspíš bych byla, už dávno za mřížemi asi před 20 lety či ne dřív. „A počkat, můj jazyk do toho netahej!“ zakořenila jsem, protože o tom se nehodlám bavit, je jasné, že svůj jazyk udržím ve svých ústech a nikoliv mimo ně. Náhle se pobaveně, zasměji proto nepochopil pravou podstatu mého přirovnaní. „Pochopil jsi to zle. Zaleží, jak to vezmeš, zda tak že jsem tě přirovnala ke klíčům nebo objektu velkého zajmu. To je zcela n tobě, jak si to vyložíš.“ Pokrčím zamyšleně rameny když se mě optá, kdo by mě za jídlo nevyměnil a pak zvednu prst a celá má tvář se rozzáří. „Asi lidi, co ode mě něco jedli. I když těžko říc.“ V tom mi smutně klesne prst a přimhouřím oči. „A ty bys mě za sušenky vyměnil snad?“ ano, ptal jsem s cizince čemu by dal přednost, ale to může být zajímavé.
Při zmínce o hudbě se náhle Connor rozpovídal aj á se zaujatě poposunula v křesle do předu, jako malé dítě co poslouchá napínavý příběh. Rozesmálo mě, když se zmínil o zpěvu. „Ano, to si dokážu představit.“ Povím mile, protože, když já si vybavím své začátky se hrou na kytaru, znělo to jako by někdo kočku tahal za ocas a zní to tak doposud, ale klavír to je jiná. „Ja? Rada zpívám, prý umím zpívat po mámě, když nevím jak, protože to je má nevlastní matka.“ Povím pobaveně, ano Briana uměl hezký zpívat, ona mě naučila píseň, kterou si občas zpívám při bouři, abych se uklidnila a pomáhala.

Trošku mě zamrzela jeho odtažitost, už jen protože jsem toho opravdu nechtěla docílit, chtěla jsem spíš opak, ale nemohu čekat, že člověk se pozitivně nerozpovídá o své bolestivé minulosti. Moc dobře jsem to znala, nedokázala jsem o své minulosti mluvit hodně dlouho, až vlastně po dostudovaní jsem v sobě našla jakýsi vnitřní klid, který mi umožnil se podělit s někým druhým o své trápení, které se stalo minulostí. Ale každému se rány hojí různě a to i duševní šrámy a brala jsem na to ohled, nikdy bych ho znovu zřejmě nenutila mluvit o minulosti, je to jeho věc a pokud provedl zlé věci, tak mu nemám za zlé, že váhá, nikdy přeci nevíte, jak druhý bude reagovat, že? Jako já si dávala za vinu, že můj bratr kvůli mně musel zabít a pak sám byl vyhnán ze smečky a přitom to vypadalo, že bude mít slibnou budoucnost, ale já mu tu možnost zkazila, aspoň jsem si to myslela a teď mám úžasného malého upířího synovce, kdo by řekl, že i když je upír budu ho od prvního ohledu, milovat něco co jsem dřív nenáviděla.
Lehce pokývnu hlavou a sepnu trošku nervózně ruce. „Ale i tak mě to mrzí, někdy hold šlápnu zle.“ Natož se lehce pokusím o úsměv, opravdu jsem myslela upřímně, že mě to mrzí a že mi promine tu mou velkou zvědavost, někdy si neuvědomuji, jak nezdvořilá dokážu být, co se týče mé zvědavosti. Jeho výraz ve tváři se náhle změnil do takového neutrálu a v tu chvíli se mi povede opět se pomalu uvolnit. „Promin, tam kde jsem vyrůstal nebyla televize, pokud se počítá kniha tak ano, vskutku to mám z kovbojky a bylo to úžasné počtení.“ Zakřenila jsem se nevině. „Šerif Conroy.“ Dodala ještě a mrkla jsem na něj.
Když se zmíní o tom, že by mi mohl ublížit, tak lehce nadzvednu obočí a zavrtím hlavou. „Mě neublížíš jen tak, to se opravdu neboj Connore. A myslím to smrtelně vážně.“ Dodám ještě a byla to pravda, jedině jak by mě mohl ranit bylo,kdyby stáhl ruku na mou rodinu, zvířata nebo přátelé, nikdy jsem se nezaobírala sama sebou v tom byl můj problém. A já si to bohužel neuvědomuji, někdy myslím víc na ostatní než na sebe, až je to směšné. Stačí mi hloupé hlazení nebo podrbaní a jsem spokojená, tak málo mi stačí k chvilkové radosti, ale i tak jsem celé ty roky měla pocit, že mi něco chybí.
N jeho náhlou otázku po touze jsem znala odpověď, bylo to vtipné, ale znala. „Ano, možná se ti to bude zdát trošku jako sen malé holky, ale tak to cítím. Toužím po tom, aby někdy viděl mé vnitřní já a miloval to také jaké je. A také omluvit se své matce.“ Polknu trochu nasuchu, když promluvím o své matce, vždy jsem ráda od bratra poslouchala jaká byla a co milovala, ale také má touha se jí omluvit za to že jsem jí připravila o život, tím že jej darovala mě. Ale jedno jsem si byla jistá, že matka mohla být hrdá, že mě i Thoma Briana přijala jako vlastní. Nevědomě mi po tváři steče slza a já překvapeně zamrkám a rychle slzu setřu, aby si toho Connor nevšiml.
Však na tváři mi neustále zářil ten svůdný úsměv nenechala jsem se jím jen tak lehce rozhodit, když mě jeho otázky překvapovali. „Já věděla, že tvůj úsměv je překrásný.“ A co jsme nečekala, že bude mít lehce rýsující se dolíčky, jak roztomilé! Když se smál jako dítě, určit každý obdivoval jeho úsměv a ty lehce výrazné dolíčky. Kdy odtáhnu zrak od jeho dolíčku zavrtím hlavou a široce se usmívám. „Nechci, chci jen jedno nebo druhé, a pokud mi nezvedneš tvoje věc.“ Povím, když by to nejspíš dopadlo pár výhružnými sms, at mi zvedne mobil jak se znám.
Lehce pokyvujem hlavou, ano vím, že máš sestru Connore, ale nevadí, aspoň něco mi pověděl a já byla za do ráda a kdy se zmíní o tom ,že má minulost musí být zajímavá, lehce zavrtím hlavou. „Opravdu není zajímavá, klidně ti o ní řeknu, pokud někdy požádáš nemám s tím problém, protože i přes své sobecké činy si připomínám, ty chyby, které opakovat nechci. Směšné že?“ ano vskutku, i když některé činy sobecké nebyli ona to tak vnímala, hledala hodně chyb na sobě, když tam nebyli. V tom se lehce zasměji. „To jsem ráda, já taky o tobě, už vím dost věcí. Jsi vlkodlak, máš sestru, nevadí ti sladké, miluješ kávu a máš roztomile dolíčky.“ Ano vskutku jsem si poznámku o jho dolíčcích nemohla nechat ujít, protože byli pěkné a já sama moc lidí s dolíčky nepotkala. Ale nevyjadřuji se, když se ptá, zda neumí být ticho, proto tomu tak nebylo uměl, ale nemusel to vědět.
Po tom, co jsem mu lehce špičkou jazyka olízla ucho, náhle mě chytil za loket se slovy, kampak jdu tak rychle. Kupodivu, i přesto, že jsem se lekla na mé tváři se objevil vřelí úsměv. „Copak chceš, snad aby tu zůstala?“ optám se skoro až vrnivě, ale přitom sem se ličátky usmívala, ano někdy jsem si sama řikala, co to vlastně dělám a kde má provokace konce. „Hmm já tě varovala, že když se přestanu ovládat, že to není nejlepší nápad, někomu jako já říc, přestaň s tím velkým sebeovládáním, ne snad?“ a vskutku jsem si neděla vtípky, ale to on vědět nemusel. Můj klid byl založen na sebeovládaní a když v něm povolím, objeví se má živočišnější stránka, která je někdy až přehnaně přítulná.
A prozradit tajemství? Opravdu si je jist, že to chce vědět? Nu jak je libo a tak se lehce z přesla nakloním k dopředu. „Nu, když to chceš vědět, ano flirtuji s tebou. A ano, zaujal si mě, tak jak dítě zaujmou chrastící klíče.“ Ano,musela jsem použít tohle přirovnání, když mohlo se to zdát poněkud zvláštní přirovnání.
Pak jsme se tématem vrátili zpět k mému kocourovi, který posedával na opěradle a mrskal ocasem sem a tam skoro, až napruženě, ale když mu ulomí kousek sušenky zastřihá ušima dvěma skoky se objeví, až u něj, kde si spokojeně vezme kousek a skřoupe ho. A jakmile ji celou půlku spořádá přetočí se koketně na záda a přede, ten lump by udělal cokoliv, proto aby dostal ještě jednu sušenku. „Tady máš příklad toho, že by mě ten kocour prodal za kousek jídla.“ Poví naoko uraženě, ale usměji se po chvíli.
Počkat, on řekl že zas komanduji! Ale noták! Skuhrala jsem v duch, ale nechala jsem to být. Přeci jen bylo zajímavé v jaké situaci se právě nacházíme a tak jsem upila čaje, aniž i bych ho přestala sledovat. „Zpíváš rad?“ a má náhlá zvědavost si nedala, protože jsem si vzpomněla na to ,jak jsem dřív se smečkou u ohně zpívali.

Zdálo se, že jsem se zřejmě trefila do chladného bodu, i když jsem nebyla z toho zdálo se, že mi to za zlé nemá, což jsem byla ráda. Sama vím, že dokážu říci něco nevhodného anebo něco, co se v danou chvíli nehodí, ale měla jsem zvláštní pocit. Tento vlk říkal, že jsme si podobní a já bych ráda věděla proč a jaký. Jaký je jeho vůbec životní příběh? Chtěla jsem toho moc? Možná ano, ale tyhle otázky mě vedli k odpovědím, které mi mohl zodpovězet jen on sám.
Když jsem viděla jak se jeho rty pevně semkly do úzké linky neubráním se a rukou se dotknu jeho ramena a lehce mu jej promnu, něco ve smyslu uvolni se a omlouvám v podobě útěchy. Nu a nad jeho dalšími slovy se musím usmát. „Zda ti za to stojím? Snažíš se ranit mé ego? Tak to se musíš snažit víc, Conroyi.“ A ano vskutku jsem použila Connorvé jméno v jiném tvaru, kterým mu určitě jen tak někdo neříká a i když jsem se nad tím tak krátce zamyslela, Connor je Irské jméno, ale zajímavé svým významem a to „Intenzivní touha.“zamumlala jsem omylem nahlas a pak jsem se zarazila a dala jsem si ruku před ústa. *Můj ty bože, proč jsem to řekla nahlas!* pomyslím si a kdo ví, co si ted myslí o tom, co mám v hlavě a přitom tomu tak není.
No a když sem se nezaměřovala na to, co jsem prvně vypustila z úst, bylo zvláštní slyšet někoho mě nazývat Ann, zdálo se, že mi chce říkat tak jako niko jiný ne. Velmi zvláštní, ale milé. Opravdu odpověděl, jak by to mohl odčinit? Dobře skoro jsem vybouchla smíchy, však jsem se svůdně usmála a posadila jsem se na do křesla, kde si dám nohu přes nohu. „Nu, asi tím že mi dáš číslo nebo se opět setkáme. To bude dosti velké odčinění.“ A zatvářím se pobaveně, možná bych se měla teď cítit trapně, ale to se bohužel nestane.
Mezi jeho slovy jsem položila na stolek kávu a sama sobě jsem nalila z konve do hrnečku čaj z růží a tak jsem pokývla hlavou. „At, už jdi vlk z lesa či z města, pořád to tvou vlčí podstatu táhne k městu, jen vlci z města to mají těší v té betonové jungli.“ Sama jsem pocítila ty zdi na vlastní kůži, ne že mi bylo nepohledné žít ve městě, ale chyběla mi ta volnost pohybu, až bych se musela bát, že mě někdo sleduje, kdy se promenáduji jako vlk po domě či nahá a tady jsem měla svůj klid a dostatek prostoru a vyhovovalo mi to, jen to tu bylo no osamělé bez dalších lidí. „Tak Kaliforsnký vlku, pověz mi něco o sobě, pokud tedy smím něco vědět o tobě a tvé minulosti. „ vybídla jsem jej nenuceně, jelikož sama vím, že není příjemný, kdy vás někdo do něčeho nutí, což mě nutili několik let vlastně od mala do doby, než jsem od smečky neodešla. Ale také strachy minulosti jsou živou noční murou jako tou mou upíři, ale nedávala jsem to znát, když v tom baru, kdy jsme potkal poprvé Daniel a Trevise, to nebyla nejlepší ukázka toho, jak to zvládám.
Divila jsem se, když neodpovídal ,ale pak mi došlo, že ve svých ústech a sušenku a tiše se zasměji . „Promin, já zapomněla, už jsem si říkala, proč si tak podezřele ticho.“ Přičemž jsem se culila, kdyby neřekl sladké ani bych si to neuvědomila. Ano ty sušenky měli lehký nádech sladkého díky medu, však jsem moc nesladila, už jen protože nemám rada sladká a také jsem ty sušenky vymyslela, proto nebyli sladké jako jiné sladkosti. No, ale ticho netrvalo dlouho, protože se Connor dal opět do řeči, nevadilo mi to spíš naopak.
Pohlednu k němu poněkud tázavě a na mé tváři se objeví zničeho nic lišáčky úsměv. „Hmm říkáš, že se mám přestat ovládat? A zvládl by jsi tohle?“ povím a přijdu k němu natož se troufale k němu zezadu přitulím a olíznu mu škádlivě špičku ucha a šeptnu. „Vážně slova vlku..“ a spokojeně se usadím zpět do křesla, ano někomu bych se mohla zdát příliš živočišná, ale tohle jsem byla já. Silně spjata se svou vlčí podstatou. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem ráda provokovala a u Connora jsem si to zkazit svou troufalostí nechtěla, byl fajn a zajímal mě.
A mnohý by to neřekli, ale já osobně bych bez váhání prohlásila, že jeho zábavná a příjemná část osoby mě dokázala uvolnit. Opřu se o opěradlo křesla založím ruce do obraného gesta nevině se zazubím. „Flirtovala? Hmm možná, spíš jsem si nemohla řic ne, neškádlit tvářičku jako ty. Kdo ví. To je tajemství.“ ukážu si ukazováčkem na rty jako bych řikala psst a mrknu. Sama jsem nevěděla, co vlastně dělám jednala jsem instinktivně, tak jsem cítila, že se mm v daný okamžik zachovat. Je to zvláštní, byl tu Peter byl tu Connor zcela dvě odlišné osoby a přitom jsem netušila co mají společného. Ale proč mě to napadlo? Nevím, ale přijdu na to.
Lehce trhnu hlavou a kouknu směrem ke kocourovi. „No, pokud ulomíš kousek sušenky dáš mu ji, měl by být přítulný nevím, je náladový jako každá kočka, akorát že je štěstí, že si na něj nenarazil v pracovně nebo ložnici dokáže být dost agresivní i když nevině . Není příjemné, kdy ti kouše do palců u nohou.“ Ano já sama jsem to ze začátku s ním zažívala a není to příjemné ani trochu.
Trochu mě zamrzelo, že se déle nezdrží, ale chápal jsem. Nikomu se nechtělo po tmě domů a ke všemu za bouře.“Jasně chápu, tady máš to espreso, tak ho vypij než ti vychladne.“ Vybídnu ho povzbudivě, přeci jen jej chudáka od něj u dlouho zdržuji.

Bylo opravdu příjemné trávit čas v jeho blízkosti, naposled jsem se takto uvolněně s vlkodlakem cítila, no bylo to hodně dávno, jediný vlkodlak vedle, kterého jsem se cítila opravdu bezpečně byl strýc, bratři a Brian. A Cora, ale no, přiznávám v ženské společnosti se necítím nikdy nepříjemně, tedy pokud se nejedná o upírku. Ale i když jsem se dokázala uvolnit snadno, byl rozdíl mezi nevědomím uvolněním jako takovým, už jen protože jeho provokace byla nevinná a kupodivu příjemná, bylo skoro jako slovní kopaná jak vtipné že? Ale možná to bylo i tím, že má vnitřní vlčice byla spokojená s jinou vlčí společností, no jo ani Basty nepostačí, když se jedná o vlčí choutky. Jak se mi náhle zastesklo po běhaní v lese s jinými vlky a lovu.
Na své přiznaní se zatvářím krátce, zmateně a dám ruce do obraného gesta. „Přiznávám? Jestli jsi slyšel přiznání, tak to já nebyla.“ Natož nevině našpulím rty a náhle se usměji, ano nehodlala jsem mu snadno přiznat, že jsem přiznala. Ale co jsem opravdu nečekala, byl ten náhlí kompliment. „ Dřív jsem byla uplakánek a slabá, někdy je třeba se na nohy postavit sám a jít dál. Opravdu si nemyslím, že mám jasno ve všem.“ Přiznám nakonec, i když mě překvapí, to že jsem to řekla. Upřímnosti, někdy nezabráníte, i když sebevíc chcete. Jako, to že vaše noční můra z minulosti nikdy nezmizí, má nejistota k upírům tu vždy bude tím jsem si vědoma jako toho, že silná budu, jen tak jak se cítím být. A to každý.
Jak tak pořád plazil jazyk měla jsem chuť ho vyprovokovat se široce usmát, nikoliv se jen pošklebovat. A také jsem to měla v plánu dnes, pokud se mi to povede, ale mé odhodlání je opravdu velké. Lehce si zamávám rukou před obličejem jako bych se snažila nahrnující se myšlenky jednat, jemuž tak neskutečnosti bylo. *Nenech se unést fantazii vlčice.* napomenu se, protože vím, jak to vždy dopadne.
Mezitím chmátnu rukou směrem k šuplíku, kde najdu lžičky a jedním cinknutím je položím na linku vedle hrnků, voda již v konvici vřela a tak jsem i nalila do konvice a ze zbytku dělala espreso, vždy dělám vodu navíc, protože je zbytečné to dělat nadvakrát. „Co když jsem chtěla, aby sis myslel, že jsem submisivní nebo, co když jsem z půlky. Na to musíš přijit sám vlčku.“ Mrknu na něj taktéž. To mrknutí si nemohu odpustit, je to hold nakažlivé.
Zaliji kávu horkou vodou a pak udělám smutný pohled. „Ale to nebudu mít obecenstvo!“ namítla jsem skoro, až dramaticky zlomeným hlasem, nu ale jako každý herec jsem uměla rychle změnit tvář, ale jelikož jsem herec nebyla tak mi ta smutná tvář nevydržela dlouho a já se opět usmívala. Pak se přes Connor natáhnu pro cukřenku. „Hmm.. tím chceš říc, že pohled na mé tělo by bylo, až tak zle? Tak to mě vážený pane uráží, musíte si to u mě nějak vyžehlit.“ A teď jsem mohla jen doufat, že ten jeho úšklebek se změní v zaskočení či něco jiného.
Nakonec vezmu tác a dám na něj jak kávu, tak konvice s čajem, hrnek a cukřenku, které odnesu do obýváku a ještě se vracím za Connorm pro sušenky a v tom hned opovím, zcela ochotně. „Mám ráda civilizaci, ale neznám nic jiného než žití v lese, proto mi je příjemnější bydlet, zde než, někdy v malém bytě či rodinném domku, které jsou drahé. Víš, když žiješ odmala odříznutí od civilizace a žiješ s vlky naučíš se kdečemu a neříkej, že Kanada není stvořené místo pro vlkodlaky, kde je mnoho lesů.“ A to byla pravda, kanada byla proslavená svou krásnou přírodou a tudíž mnohých lesech se dalo snadněji vytvořit vesnici daleko od měst. A pak padla další otázka. „Ne žiji tu krátce, šetřila jsem si na ten dům od střední, no ne zrovna na tento, ale kdo by si tohle místo nezamiloval.“ Namítnu s nepatrným úsměvem na tváři.
Když jsem popadla pixli sušenek, překvapeně k němu zvednu pohled. „Jsi tu protože, chci abys tu byl. A také je příjemné trávit čas ve tvé společnosti, když tě neznám mám pocit, že tohle jsem potřebovala najit nějakou trochu jinou společnost naladěnou víceméně na stejné vlnu. A také bys mě mohl přestat tak pozorovat, pokud se ti tak líbím, tak to řekni narovinu“ povím lehce lakošným tonem a do úst mu vecpu malou sušenku, přičemž si od drobečku olíznu prst a pak jen mu naznačím, aby šel do obýváku.
Kde nás už čekal zvědavý Licht, jak jinak, kdy šlo o jídlo, byl tu cubidub.
"A opravdu mě nevyžíráš, ráda něco uvařím." namítnu, ale co bych opravdu ráda udělala bylo to ,že bych si nejradši u ohně zazpívala, jak dlouho jsem už nezpívala. Naposledy při bouři.

Jeho přivřené oči, mě přimějí se ptát, zlobí se nebo mu to je příjemné? Ale zdálo se, že se na mě nehněvá, což jsem byla ráda. Přeci jen není moudré rozzuřit vlkodlaka jako je Connor, aspoň v hlavě jsem to měla srovnané, ale i tak jsem věděla, že dřív či později se neubráním a povím něco nevhodné jako vždy, ale zatím se zdálo, že ne. Neprovokoval a já neměla potřebu být drzá, cítím se v jeho společnosti příjemně, což se mi nestává často. Nacházela jsem v jeho společnosti klid jako naposled s Johnem, opravdu zvláštní, ale příjemná změna a jak. A také bych někdy mohla zabloudit k tomu žlutému baráčku, kde John pobývá a poctít ho malou návštěvou, ale to až někdy, slíbila jsem mu že při příštím závodě vyhraji a to mám ještě dost práce před sebou. Však nad tímto jsem přemýšlela pouze chvíli, jelikož teď tu byl Connor a nechtěla jsem být duchem mimo, jak občas bývám.
Nu, ale jeho odpověď na iluze mě zrovna 2x nepotěší, bylo to tak negativní. Až mě samu překvapilo, kde se to v něm bere a tak se lehce ukazováčkem dotknu špičky své brady a jediné, co ze mě jme je. „HMMM…“ a upřeně jsem jej sledovala. Nakonec se jen nevině usměji a to je vše, nemohla jsem mu rozmlouvat jeho činy, protože věřím, že kdybych tu věc viděla znovu reagovala bych nejspíš úplně stejně.
Ale dobrým znamením bylo, že ho nepřešlo to neviňoučké popichovaní, značilo to jen to, že je na tom lépe, přičemž se mi uleví. No a jak jinak, něž to že se jeho slov chytím, jinak to bych nebyla já, kdyby ne že? „To víš, že musím. To bych pak nebyla já ne?“ zakřenila jsem se nevině a vskutku to ke mně sedělo, jednou mě tak nazval chlápek jménem Julien, opravdový mrzout. No, kdo by nebyl, kdyby si do vás rýpla cizí osoba, že? Bylo vtipné si na to vzpomenout, ale co víc mě překvapuje je to, že Connor se nijak nezarazí nad mými slovy, zdálo se, že bude další dobrý hráč. Hmm.. tak to bude zajímavé, pokud se nechám porazit slovně i jím.
On si vydoluje, říc že by se mnou vydržel, jen kdyby měl po ruce kafe! Tak to je drzé. „Opravdu? Tak to abych se snažila, abys ze mě zešílel a ani kafe by tě už nezachránilo, vlku.“ Mrknu na něj a nevině se usmívám, ano opravdu jsem se uvolnila a kupodivu jsem ani moc neprovokovala, poslední dobou mi to nějak prostě nejde, ale to se ještě uvidí.
Pak když jsem se vypovídala, tak jsem se dala do hledaní svou hrnků, ano bydlím tady a i přesto něco neustále hledám. „ Už to tak bude, smířila jsem se tím, že jediný, kdo mě miluje je můj kocour. A ne, byl tu upřímný kompliment.“ Při těch slovech jsem se usmívala, protože to byla holá pravda. Klidně bych se vsadila, že Basty by mě vyměnil za velkou prostornou zahradu s dětmi. A pohostinná? Možná, dělám prostě to jako obvykle, byla jsem zvyklá takto fungovat pokaždé, když jsem tu někoho měla, ale na jeho otázku neodpovím, chci aby na to přišel sám, když už je tak zvědav.
Konečně najdu hrníčky a položím je na linku, když v tom se z předsíně ozve, zda ho komanduji a já se neubráním tichému zasmátí. „Možná jo, jestli chceš velice ráda v tom budu pokračovat.“ Samozřejmě jsem ho nechtěla komandovat, jen prostě mi není příjemné, kdy tu někdo chodí v botách, už jen protože jsem konečně dům uklidila po opravách a chci, aby ta čistota v domě vydržela co nejdéle. Netrvalo dlouho a ocitl se taktéž v kuchyni a jak nazval lesním děvčetem. To opravdu? „Lesní dívka hmm.. tak to bych asi měla začít chodit oblečená v listí nebo ještě lépe nahá.“ Velice jsem ráda škádlila muže takovýma představami, protože bylo zábavné sledovat něco, co nemohou mít. A ano vskutku jsme tu měla zvířata, protože jsem nesnesla samotu a mnohdy mi rozumí více než bytosti kolem mě.
Mezitím s poličky vytáhnu malou keramickou konvici ve, které bylo sítko, protože jsem nepila mnoho sáčkových čajů. Dnes jsem si však nedělala, zelený čaj, ale čaj z růžových květů. Nasypal jsem dovnitř pár okvětních lístků a mezitím nechám ohřívat vodu. „Ne, opravdu jsem si srandu nedělala a ne, je to je pět plechovek. Není toho moc.“ Namítnu na to, protože opravdu té kávy moc nebylo, plechovky byli jen z půlky plné. „ No, ani ne. Jen nikdy nevíš, kdo čemu dává přednost. Sice tu najdeš pět druhů káv, ale žádné sladkosti ne.“ A to jsem myslela vážně, takovou mléčnou čokoládu,lízátka a pendreky jsem vůbec doma neměla protože, nemám ráda sladké, však ovoce mi nevadí a hořká čokoláda též ne, ale především jsem byl zvyklá žít s přírodních věci tudíž jsem se nikdy neuchýlila k fast foodu či chipsům, tyhle věci se mi zdáli odporné. A espresem mu vyhovím, nemám problém mu jej udělat a také jsem se natáhla pro pixlu sušenek z medu a heřmánku. „Posluš si pokud chceš. Pokud máš hlad, stačí říc něco se najde.“ možná ho to překvapí, ale jakož jediná dívka mezi sourozenci jsem se aspoň takto vždy ráda starala o svého starších i mladšího bratra a tak mi tento zvyk zůstal i když jsem odešla z domu, starat se o někoho, když je u mě doma.
Zaraženě na něj pohlédnu, dobře tak tohle bylo trošku kruté ,ale co už raději ignoruji tuhle podlou poznámku, než abych řekla něco, čeho bych později litovala.

No každý máme slabé stránky, že? A to mou bylo uklidňovaní, a tak ze zvyku se dlaní dotknu jeho tváře a pousměji se. „Opravdu se nic neděje, věř mi.“ Povím poklidným tonem hlasu, skoro až konejšivým. Dalo by se říc, že i sebe menší gesta byli pro mě důležité jako pro vlka, ale netušila jsem jestli to Connora uklidní, spíš jsem se bála, že můj náhlý dotek na tváři jej rozruší a tak svou ruku opatrně stáhnu k tělu. Netuším proč, ale děla jsem si o něj větší starosti než o sebe zda se to na něm nepoznamenalo, ale zdálo se, že to byl jen velký šok a já ho chápu, taky si nedokážu představit, že bych ublížila svým bratrům, které nadevše miluji a jsou pro mě vším. „Connore, určitě to nebyl jen tak někdo, to je jisté. A pokud by se něco podobného, někdy stalo, spoléhej na sluch a hmat to nezapomeň.“ Byla to jediná rada, co jsem mu mohla dát, ale za co jsem jedině mohla být vděčná, že ta bytost netuší, že mým největším strachem je samota za bouře. Ale ani zabitý někoho není zrovna nic příjemného je rozdíl zabít zvěř a člověka a to dost velká, nikdy bych nečekala, že ten pocit zažiji, hmm ne nepodlehnu myšlenkám znovu ne. Mysl se dnes stala mým největším soupeřem, vtipné že?
Lehce jsme trhla hlavou a ukázala jsem ukazováčkem na svou osobu. „Já a někomu viset na krku? Nebuď směsný, ať udeří blesk, jestli se to někdy stalo.“ Povím pobaveně a raději se hned ujišťuji, zda nehřmí. Ano jistě, že jsem někomu zůstala na krku ale to jen protože jsme s bála hloupé bouře, kterou nesnáším od malička. Pak se, ale hraně uraženě zatvářím.“ Hej, to chceš říc, že by bylo hrozný mít někoho na krku jako já? Tak tady je důkaz, že ani pes by po mě neštěkl.“ a s lehkou provokací vypláznu špičku jazyka a mrknu. Ano, opravdu jsem se snažila zvednout náladu a to nehleď, jak jsem se smutně cítila, však to Connor vědět nemusel a nechci, aby to věděl. Časem mě to přejde, jak se tak znám jako všechno.
Ale také tu byl důvod proč jsem nechtěla, aby Connor odešel a to, že jsi dal tu práci mě sem doprovázet a ke všemu jsem i nadále nadšená s jeho přítomnosti a to jen protože moc ve styku s vlky nejsem, většina mých přátel, zde jsou upíři a jeden vlkodlak a to nemluvím ani o tom, že i lidských přátel mám víc, jak těch vlčích, to je opravdu smutné že? Ale nijak mi to nevadilo spíš naopak, pak jsem si o to víc vážila vlčí společnosti a vždy mi to dávalo pocit že nejsem sama a nikdy nebudu, at už jsem kdekoliv, vždy se najdou vlci samotaří, kteří se náhodně setkají a o to víc se těším na nová setkání. Ale jedno vím, do smečky bych v životě znovu nevstoupila, byla jsem takto spokojená.
Jak tak se tak zdálo, nebyla jsem jediná, kdo nad něčím přemýšlí i Connor se zdál být zamyšlen, dokud neřekl svou odpověď na mé opětovné pozvání a na jeho náhlé pousmání se neubráním a povím. „Měl by se usmívat častěji, určitě tvůj úsměv musí byl oslňující. Ale upřímně, jen upřímný úsměv umí oslnit.“ Ano poslední věta se mohla zdát jako od malého dítěte, ale jako snílek vnímala věci trochu jinak, povídá je tak jak by si je představovala. Však, i přesto že je snilek se nenechává unést příliš daleko, protože kdyby jo tak by to nebyl zrovna nejlepší pohled na svět. Nad jeho dotazem zda je možné, jestli by se našla káva pokývnu hlavou. „Ano, mám kávu. Přesněji 5 druhů, kvůli návštěvám jinak jsem čajový maniak, takže se ovšem najde více čajů. Můžeš si vybrat cokoliv ti přijde na chuť.“ pousměji se a pak jen naznačím, aby šel za mnou. Energeticky jsem vyšla schody nahoru, až ke dveřím. Na svém území se cítím bezpečně a jde to znát, už jen jak se energeticky pohybuji po schodech. Když konečně nahmatám klíče, odemknu a vejdu dovnitř do malé předsíně, kam svítí sluneční svit z venčí tudíž chodbu oživuje. Po levé straně u okna byla malá komoda na odložení věcí metní, co na druhé věšák a pod něj jsem si odložila své vyzuté boty a bosa jsem se vydala do obýváku. Bylo znát, že je tu vše nové, jediné co bylo původní, byl dům, který jsem pečlivě nechala opravit a ještě jsem pár oprav i já sama musela dodělat, aby to cenově vyšlo co nejmíň. „ Až se zuješ, přijdi přes obývák ke dveřím nalevo blíž k obýváku.“ Řeknu jen a svižně se tam vydám a mezitím vyndám s poliček pět druhý káv, abys mohl vybrat a i pár čajů.
Opravdu jsem se nebála, že by mi šmejdil po době, i kdyby jo uslyšela bych, že jeho kroky směrují jinam, než do kuchyně a nemilé překvapení by jej čekalo v pracovně nebo v ložnici, kde obvykle odpočíval ne zrovna dvakrát přátelsky Licht, mývalí kocour, který se uměl tvářit přítulně, jakmile máte v rukou něco k jídlu.

Přeci jen jsem se dozvěděla, kdo vlastně ta Lorrie je. Ale překvapilo mě, že je to zrovna jeho sestra, muselo být hrozné přihlížet tomu, kdyby tam místo Petera stál bratr, zničilo by mě to úplně. Je jediná rodina, co mi zbyla a to nemluvme o tom, jak by to zničilo, Malii ale nesmím takto přemýšlet. Kdyby tam byl někdo jiný, kdyby to bylo skutečné je potřeba to hodit za hlavu, když to se lehce říká, než dělá že? Ale jedno vím jistě, nikdo se nesmí dozvědět, co jsem to vlastně viděla. Už jen protože jsem svým životem zabila matku, opět kvůli mně někdo zemřel a co bych dělala, kdyby to bylo skutečné to nevím, rozhodně by mi už nikdo nevymluvil to, že to má chyba nebyla, to jsem věděla naprosto jasně. Raději jsem dál nad tím už nepřemýšlela, usoudila jsem, že teď je nejdůležitější se uklidnit a ukázat, sama sobě že nějaká hloupá iluze mě jen tak nerozhodí, i když mám menší pochybnosti, že to půjde hladce.
Rozhlédla jsem se po lese a i já si všimnula náhlé změny, les se zdál být přátelštější než před chvíli jako kdybychom byli opět ve světě, který známe jak mi tak naše vlčí duše, věděla jsem, už jistě že se není čeho bát, protože i má vnitřní vlčice se zdála být v klidu a nenutila mě utíkat a utíkat co nejdál od toho pekelného místa. Po chvíli se zvedl lehký vítr a jemně mi pročesával vlasy, bylo to příjemné oproti tomu horku, které panovalo delší dobu, ale i tak se zdá, že teploty se budou držet pořád jako uprostřed léta, bohužel až tak nám počasí nepřeje. Svůj pohled stočím ke Connorovi a lehce si skousnu spodní ret. „ Já vím, nebylo. Ale i tak, je děsivé, že ta věc umí ukázat naše nejhorší obavy. Ale už je to lepší netřesou se mi ruce a mohu dýchat, takže si nedělej obavy.“ Ujistím ho, že jsem už pořádku no víceméně a opět e mi na tváři objeví ten milý úsměv, opravdu jsem nechtěla, aby se obával, zda jsem pořádku a tak jsem se prostě usmála, nevěděla jsem jak jinak ho přesvědčit.
Ale jedno jsem se snažila pochopit. *Proč jsi ke mně tak milý? Proč se o mě staráš?* ptala jsem se v duchu, však tyhle otázky nevyřknu nahlas, protože mi to nepřišlo zrovna dvakrát tak v hodné v tuhle chvíli, možná někdy se ho zeptám, ale ne teď a ne tady. Jeho snaha mě uklidnit, bohužel nezabrala tak jak měla a se krátce uchcechtla. „Vystižně, ale ta věc nebyla tak hloupá,aby se nám dvou pak postavila čelem. To je zbabělé..“ odfrknu si nespokojeně, ano dokázal můj strach proměnit v hněv, ale i přesto v noci zahmouřím oko a budu nestále sledovat své okolí na to se znám, až moc dobře bohužel, ale jsme teď opravdu ráda, že doma mám Bastyho a Lichta, kteří by mě určitě upozornili na něco neobvyklého.
Když ke mně opět natáhne svou ruku a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho, zvednu k němu pohled a jako v lese mu upřeně pohlédnu do oči a pousměji se lehce. „ Myslím, že bude lepší,kde tu věc už rozebírat nebudeme, rychleji tak zapomeneme, co se stalo. Nechci si celý den přemítat, co jsem viděla, ale ještě si aspoň trošku dnešek užít.“ A to jsem myslela vážně, i přes strach jsem si dnešek chtěla ještě zpestřit, jde vidět, že se snažím na věc koukat s nadhledem a postavit se strachu čelem. Ale i přesto bylo znát, že nejsem ve své kůži protože obvykle bych byla krok na před a byla bych samá nevhodná poznámka a urážka.
Cesta mi ubíhala pořád stejně rychle, jak otravné to je. Už jsme byli před mým skromným domkem, kde nás hned uvítal štěkající Basty, však tento štěkot byl krátký a radostný a tak ho pohladím po hřbetu. „Jdi na místo Basty, pak za tebou přijdu hochu.“ Oznámím mu mile a tak Basty poslušně odcupitá zpět do své boudy, odkud nás nadšeně sleduje jako malé štěně. No vlastně jim ještě je. Pak svou pozornost opět upřu na Connora, který mé pozvání odmítl. „Ano, neznám tě a ty mě ne, ale i přesto jsi se mnou šel. Nenech se prosit, zvu tě protože si myslím, že ti to dlužím a také, že chci jinak bych to neřekla.“ Povím dost upřímně a pokud by mi pohlédl do očí, musel poznat že to není kvůli strachu či něčemu jinému, ale myslela jsem to zcela vážně. Opravdu jsem, ted stála o společnost, nejsem jako lid,kteří se cítí mizerně, že chtějí být sami, u měj je to naopak.

„Kdo je Lorrie?“ optám se takřka neslyšně, je ta dívka jménem snad Lorrie, co ho tak vyděsila, stejně jako mě Peter? Ale to v tento moment bylo poměrně jedno, protože jediné co jsem chtěl, bylo vypadnout z tohoto místa a nevrátit se sem nějakou dobu a to les byl pro mě jediným osvobozujícím místem, které jsem v SH našla, místo kde jsem mohla být sama sebou, ale ani to mi život nedopřál, nějaká vyšší moc si zřejmě nepřála, abych v lese našla svůj vnitřní klid. Vůbec to není fér, stejně jako to, že krásné počasí nám mizí a vypadá to, že se blíží menší bouře. Ani na oblohu jsem koukat nemusela a bylo to jasné, už jen protože sluníčko zalezlo někam za mraky a lehce se ochladilo, jak jsme tam tak stáli, uvědomila jsem se, že ke mně promlouvá a tak tázavě k němu zvednu hlavu. No přesněji vyslovil mé jméno, ale to stačilo natolik, abych ho začala plně vnímat, i když jsem občas pohledem tikla kolem asistovala se, že se to nevrátí zpět.
Zřejmě si všimnul jak tikám pohledem od něj k lesu a prohlásil,že ta věc je pryč, když jsem si jeho slovům přála věřit, tak podvědomě jsem měla hrozně velký strach a nedokázala jsem to nedat najevo. „Já..vím,ale.. pořád mám z toho takový divný pocit.“ Vydechnu unaveně a lehce se rukou dotknu své krku a pak šokovaně pohlédnu na Connora. On to slyšel? Ted jsem se opravdu cítila trapně a tak svůj pohled odvrátím. „Asi si musíš ted myslet, že je hloupé, že jsme se na nic jiného nezmohla co? Ale ta věc mě přiměla, abych nemohla nic udělat.. Bylo to jako bych to nebyla já..“ a na chvíli odmlčím. „Ale i přesto mi to bylo tak povědomé,až je to děsivé..“ přiznám a zhluboka se nadechnu,abych polkla slzy.
Když v tom se mě něčí ruka dotknula a spravovala mi neposedné pramínky vlasů za ucho, byl to Connor jeho reakce mě lehce zaskočila, ale bylo příjemné cítit něčí dotek, až mě to přimělo lehce přivřít slastně oči. Ano, miloval lidský dotek, už jako vlk nebo jako člověk, ale takové gesta pro ní byli velice vzácné.
Nijak neprotestuji,kdy prohlásí vážně, abych OKAMŽITĚ opustili tento les. I když bych normálně si dom nepřivedla úplně cizí, souhlasila jsem s tím, aby šel se mnou už jen protože jsem nechtěla jít a sama a natož ho nechat samotného, když svůj strach zřejmě zvládal. líp, tak i on musí být k smrti vyděšený z toho co mu provedla nebo udělal o dívce jménem Lorrie, kdo ví.
A tak zamířím směrem domů, ale držím se v určit Connore blízkosti,jako bych se bála, že objeví další mlha, co nás přiměje se rozdělit, cestu jsem podstupovala poměrném tichu ,dokud jsme nepromluvila. „Klidně se můžeš zdržet, nevypadáš taky zrovna nejlíp.“ Ano všimnula jsem si toho a nemohla jsme prostě jen tak mlčet a konečně jsme se objevili na kraji lesa,kde se ukrývá můj dům.

Dům Vianne --->
(piš tam dyžak :D)

Opravdu mi lichotilo, jak si mě Connor ne že ne, ale i když se mi na něm zdálo něco znepokojivého měla jsem pocit, že je to skutečně dobrá osoba a to nemluvme o tom, že další kofeinový závislák, super. Musela jsem se nad tím široce usmát a prohlásit. „No, jistě že to jde skombinovat. Kofein najdeš i v zeleném čaji.“ Mrknu na něj, však jsem se nestačila dívat nad jeho reakcemi, které jsem bedlivě sledovala a nepatrně se usmívala šibalsky. Pokaždé, když si olízl své suché rty, mé oči tam nepatrně a hlavně nevědomě zabloudili. Musela jsem si skousnout, jazyk abych neutrousila nějakou nevhodnou narážku, protože to by opravdu v tento okamžik v hodně nebylo a navíc si jej nechci znepřátelit, proč taky hmm? *Ale to vypadám, tak vážně?* pomyslím a na to v ten okamžik zavrtím hlavou. „Neberu si to vážně neboj se. Mám ráda přímé, ale málo přímých lidi snese mě. Jelikož mám blbé poznámky a moc upřímně mluvím, to je nejhorší kombinace, co mohla být.“ Řeknu s lehkým pobavením. I já musela připustit, že je zvláštní potkat vlkodlaka a natož někoho, kdo má aspoň menší tušení, co se vlastně děje v některých smečkách jako byla ta má. Tak nějak mě to uklidňovala, jako jeho přítomnost, měla jsme pocit, že se není čeho bát spíš naopak.I přesto, že jej neznám a nějaká ta nedůvěra tam je, tak si mě získal. Sršila z něj inteligence a vyrovnanost, aspoň do daného okamžiku, než se naše okolí změnilo.
Však nad Vivi se lehce zamračím, připadám mu jako Vivian? Ne to rozhodně ne a tak zachovám klid. „Via, nejsem Vivian. Ale jak chceš.“ Odpovím mile a zastrčím si volné pramínky vlasů za ucho. Vše se zdálo být pohodě i mé dojmy do toho okamžiku, než jsme se ocitli v té noční můře.
Nakonec jsem se schoulila v sedu do klubka vedle Peterova těla a nůž jsem od sebe odstrčila co nejdále a celá jsem se třásla, však plakat jsem nemohla, když jsem měla slzy nakrajíčku. Ale v tom zvuk křídel ústava a i tak ten příšerný zápach, však i tělo a nůž zmizeli. Zmateně se rozhlédnu kolem a vydrápu se na nohy, když spatřím Connorva široká ramena bez váhání jsem k němu rychle přišla a objala ho zezadu. Ano, mohlo se zdát divné přitulit se k cizí osobě, ale strach dokáže, diví. Stejně tak si mohl jasně všimnout, že se zřetelně třesu a ztěžka dýchám, ale zdálo se, že nejsem jediná v šoku. „Connore… Co to bylo..za příšernou iluzi..“šeptnu z těží,můj hlas od křiku, byl ještě chraplavý.
Co ted? Dokážu vůbec ještě někdy v nejbližší době vstoupit od lesa? A natož podívat se Peterovi do tváře? Zřejmě ne, ale dost by mě zajímalo, zda to mělo nějaký význam nebo to byl jen pouhý hloupý vtípek, někoho tak odporného, že už nikdy to nechci potkat.

Pozorně jsem sledovala, každý Connorův pohyb, ne že bych byla nějak nejistá, ale tím že jsem byla zvědavá a nevěděla jsme co očekávat. Když si sundal i druhé sluchátko, zatvářím se o to víc spokojeně, protože mi byla jeho ohleduplnost, poněvadž se mě nesnaží nijak ignorovat, ale naopak. A kdy prohlásí, že se mu libí spíš jméno Basty, nemám nic proti. *O kom to mluví?* myslím si, protože jsme si jistá, že se to netýká mého psa, ale osoby a jaké to opravdu netuším a jak se zdá nemá jí Connor moc v lásce.
Skutečně mě přiváděl na samé otázky proč a kdo, co hlavně proč mě sleduje, mám snad něco na tváři? To určitě ne, ale asi bych si měla zvyknout, že i jiní jsou zvědaví na osobu před sebou jaká já. Ale i přesto se neubráním otázce. „Copak?“ natož nakloním zvědavě hlavu na stranu, mohl jsi jasně všimnout v mých očích velké dychtivosti po odpovědi. V tomto jsem své emoce nedokázala skrýt na to jsem byla příliš nadšená a zvědavá, než abych se tvářila neutrálně.
Však se dočkám náhlé reakce na mou předešlou otázku, co udělá s mou zvědavosti. Nad jeho prohlášením se musím zašklebit a to pobaveně. „Dotíravá? Au, asi si ranil mé ego.“ Předstíraně si přiložím ruku na hrud, jako by mě to mělo složit. „Je troufalé, to říc někomu jako já. Ale jde vidět, že jsem tu jediná, kdo se nebojí si pořádně rýpnut, že?“ dost mě udivilo, že jsem nedokázala mu to slovně vrátit, zaskočil mě a to hodně.
Nadzvednu nechápavě obočí a pobaveně se tiše zasměji. „Promiň, jen neupřednostni kafe, ale čajem nepohrdnu. Tak to bylo myšleno, přísahám, že tak nemravná nejsem. Oke, ted kecám.“ Ano vskutku jsem nemoha říc, že jsem svatoušek a že jsem nikdy neužila pozvání v to, abych si jen užila, ale už dlouho ne. Když nepočítám Petera. Hodně troufalý smrtelník to se musí nechat, ale pořád mi přijde jako cizinec, i přesto mi na něm jaksi záleží. Jeho přimhouřené oči mě v celku přiměli přemýšlet, co se děje, nu ale to hned zjistím, jakmile prohlásí, že mé jméno je francouzské a jen pokývnu hlavu, protože tomu tak bylo. Ale původem jsem však Kanaďanka, zvláštní že?
Ale co opravdu neočekávám je náhlá otázka, co se týče nás dvou a já se lehce zatvářím starostlivě. A promnu si ruce. „Ano, máš pravdu jsem si podobní. A také je zvláštní potkat, dalšího vlka, co opustil svou smečku, i přesto že jsme každý odjinud, vlkodlačí symboly bych poznala všude, však se dost liší od těch naších, ale základ je stejný.“ Pousměji se lehce, měla jsme mnoho otázek jako to, jaká byla jeho smečka, zda také prožíval utrpení a nedobrovolně se řídil pravidly alfy.
Pak nastal ta chvíle ticha, my dva uprostřed lesa a jen zvuky přírody, překvapilo mě to ku štěstí netrvalo dlouho a opět promluvil. Jestli mu budu stačit? Asi bych se měla urazit, ale není proč, nijak mě neuráží, jen naráží na holý fakt. „Kdo ví, uvidí se.“ Pokrčím nad tím rameny, ale neuvědomila jsme si, že je tu Basty a tak na něj pohlédnu a smutně se pousměji .“Promin hochu, ale jdi dom.“ Povím mu a při slově domu poslechne a kluše domu, nemám obavy, že by se ztratil poněvadž, můj dům je celkem blízko. Už jsem si myslela, že mě nepřekvapí, ale to jsem se mýlila a jdi mi neklesla brada na zem. Vztyčím ukazovaček a ukážu na sebe. „Opravdu si myslíš, někdy jako já by potřeboval k oslovení psa? Promin, ale mýlíš se a budu si za tím stát.“ řeknu naprosto upřímně, kdyby mě znal mohl by vědět, že nemám problém s komunikací jen s nedůvěrou, ale tot vše.
Na jeho další dotaz pokývnu jen hlavou, když zničeno nic tu proletěl havran. Nelekla jsme jej, ale to že jsem najednou nemohla spolehnout na čich a zrak. Jediné, co mi zbylo, byl sluch. „Connore?“ povím neklidným hlasem, tohle se mi opravdu nelíbilo.
Když v tom najednou co si po mě chňaplo a před očima mi probíhala minulost, měla jsme pocit jako by mi měla puknout hlava i srdce. Možná jsem se přenesla přes Daniela, ale přes strach z toho, že se tam někdy budu muset vrátit, ještě pořád ne. *Je to jen minulost..* opakuji si, však střípky minulost ve mně vyvolají stesk po Briane, Werinovi a strýcovi, ale také hněv a nenávist, která se ve mně léta hromadila vůči smečce a otci.
V tom se zničeno nic přede mnou objevil Peter, co ten tu vlastně dělá? A proč se šklebí? Vše se zdálo být normální, dokud se mé tělo nezačalo hýbat samo od sebe a v ruce se mi neobjevil nuž, který hladce projížděl Petrovi tělem. Místo nářku se v mých očích objevil šok a velký strach, celé mé tělo se třáslo, nemohla jsme dýchat. *Proč.. to musel být Peter,? A proč všude, kdy přijdu přináším smrt jako své matce?* pomyslela jsem si. Z mého hrdla se vydral hlasitý výkřik, mé vnitřní šelmy. „Není to skutečný, prostě nemůže!“ zaječím panicky, opravdu jsem si přála, aby to byl sen a co bylo horší, co kdybych ublížila takové Daniel? Nesnesla bych pomyšlení, že bych ublížila někomu dalšímu ze svých přátel. Proč Peter ptala jsem se sebe, i když jsem Petera neznala tak dobře, přeci jen mi na něm záleželo. Tak proč se tu musel ukázat zrovna ted a kdo mě přiměl mu ublížit? A kde jsem zvala nůž? Ptala jsem se sebe znovu a znovu.
Opravdu jsem si přála,aby mě někdo z té noční můry vytrhl a to jsem si myslela, že nikdy takovou bolest nepocítím to byl důvod proč jsem se na nikoho nenavázala lehce, bála jsem se smrti. Odjakživa, ale nikdy jsem si to nepřiznala.

Z ničeho nic lehce přešlápnu, mohlo se to jevit poněkud nervózně, ale byl to jen jeden z mých zlozvyku, kterých se zle zbavuje. A chvíli na to jsem si pozorněji prohlédla jeho tvář. Jeho ostré rysy krásně doplňovali, ledově modré oči, které se zdáli být poněkud chladné. Když v tom raději svou pozornost upřu na šumící stromy, jejíž větve vypadalo, že se vlní do rytmu písně.
A když znovu promluví poklidně reaguji. „Jmenuje se Basty, neboli Bastien. Jak chceš, slyší na obě jména." a když v tom se pousmál, i přesto že jsem sledovala stromy neuniklo mi to. Což mě přimělo na další myšlenku, jak by vypadalo, kdyby se široce usmál? Určitě krásně, ale to nezjistím, škoda. Už jen to mi dokazovalo, že zdaní klame. Může se zdát chladný, ale jeho oči mluví za něj. Srší z nich zvědavost a ještě něco dalšího, ale těžko říc, ale zdá se mi to poněkud povědomé. Při dalších slovech mu věnuji svou pozornost a pobaveně se zakřením. „Nu, už tomu tak bude. Co naděláš ze zvědavou vlčicí jako já?“ optám se jej, natož krátce našpulím nevině rty. V tom si zamyšleně poklepu ukazováčkem na rty. „Hmm.. to bych mohla, i když kávu neupřednostni, tak bych mohla udělat výjimku, ale myslím si, že znám něco lepšího jak kávu.“ Povím lehce záhadně a na to se usměji.
Však než si stihnu uvědomit, udělá ke mně náhlý krok, což mě přijmeme se narovnat a pohlédnout mu do očí a chvíli jej ostražitě sledovat, ale pak se zas hned uvolním. Někdy je těžké zapomenout na to, co bylo v minulosti, ale je třeba si připomínat, že je za námi a dívat se na svět trochu jinak a neodsuzovat hned, to ani nemůžeme, protože ne vždy je to stejný. „Těší mě Connore,osamělý vlku. Já jsem Vianne.“ a také hlavně osamělý vlk, od doby, co jsem utekla, neměla jsem se potřebu opět vázat na smečku, ne pokud to znamenalo se vzdát svobody, po které jsem toužila léta.
Jeho tetovaní byli, opravdu bezchybné, bylo jisté, že je to vlkodlačí práce i přesto, že jsme jeden druh mnohdy si smečky tvoří vlastní symboly se skrytým významem. Věděla jsem, že není vhodné a tak jsem mlčela. Nechtěla jsem jej nijak vystrašit či odehnat, když jsem tolik toužila si promluvit o tom, jak to jinde ve smečkách funguje, zda ženy tam také nemají právo říc ne natož řídit si život, kromě chodu rodiny. Jeho hlas mě vytrhne ze zamyšlení a usměji se. „Budu ráda za společnost Connore a pokud nejsi proti, mohly by jsme se v noci proběhnout. Ale jako vlci.“ Povím s úsměvem na tváři a na okamžik zavřu oči, poněvadž příjemný vánek mi udeřil do tváře, bylo to jako osvěžení ledovou vodou.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 23