Příspěvky uživatele

Bylo ode mě nezodpovědné se měnit před upírem ,ale něco v nitru mi říkalo že tak za něj úplně nepovažuje, působil na mě tak lidsky. Už jen protože v jeho očích nebyl vidět hlad, nýbrž žal několik let starý. Lehce jsem si zkousla spodní ret *Zvláštní..* pomyslím si načemž lehce nahnu hlavu na stranu, abych viděla lépe, co děla.
Došla jsem k němu tiše a chytila jsem jeho zápěstí s předmětem " Není třeba, aby si do něj rýpal, svůj žal si můžeš vylít i jinak, než trucovním rýpaním do kmenu stromu ne?" Pousmála jsem s přátelsky a k tomu dodám "Tak, kdy to podle tebe není zbran tak co?" zazubila jsem široce. Neměla jsem žádné postranní úmysly, bylo to jasné z mého přímočarého jednaní s ním, stejně taky hloupé chytit upírovi zápěstí.

Jeho reakce mě poměrně zaskočí, když na mě tasí poměrně drobnou zbran a tak se mé čelisti stáhnou do vlčího pobaveného úsměvu. Asi by nebylo moudré se hned proměnit zpět,když jsem teprv před chvílí proděla proměnu a tak jsem stáhla uši dozadu a přitiskla, na čemž jsem mu odhalila hrdlo na znamení podřízenosti ,aby se necti vůči mě ohroženě. Ale opravdu nebyl dobrý nápad se neproměnit a tak jsem opatrně k němu přistoupila, popadla jsem batoh se svými věcmi a zašla jsem do křoví, kde se proměna opakovala. Mé kosti se měnili stejně jako zbytek těla, chvíli jsme se třásla a trošku mi vyhládlo, ale co čekat, kdy jsem se tak nezodpovědně, rychle proměnila a tak jsem se oblékla.
Pka vylezu ze křoví a přijdu před něj, ale držím se dostatečně daleko, abych nepůsobila vyděšeně čí bezbranně.
Zhluboka jsem se nadechl,ale pak to vzdám a hluboce vydechnu "Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit. Ale není moudré tasit tak malou zbran na vlkodlaka." poukážu na to a a široce se usmívám.
Pak si však uvědomí, co jsem zas řekla *Ach bože, zas má nevymáchaná ústa promluvila. Bravo..* zavrčela jsem vduchu, však ale co upoutá pozornost mé vnitřní vlčice je jeho nezvyklí pach a můj obličej se lehce zkroutil do záhadného úsměvu. Voněl jako matá, opravdu neobvyklé.

Něco vnitru mi říkalo, že jsme již dlouho nebyla v lese. Když se ujistím že jsem dost hluboko svleču své oblečeni a nacpu ho do batohu, společně i s boty. Proměnila šla celku pomalu, slyšela jsem jak mi praskají kosti a mění se ve vlčí, stejně tak i zbytek mého těla, bolest je palčivá a nesnesitelná však po chvíli ustane.
Chvíli se cítím malátně a podám dech, když se mé smysli zaostří a mě přestane být mdlo, hlasitě zafuním. Pohlédla jsem na batoh, v němž jsou mé věci nemohla jsme riskovat, že jej někdo najde a proto jsem ho popadla za poutko do tlamy a hledám pro něj vhodný úkryt. Poklusem jsem se jako šedavo-bílá vlčice s hustou srstí vydala dál, dokud mě do čenichu nepraštil neznámý pach, však z části mi byl povědomí. Podobal se tomu upířímu. Než jsem však stihla jakoliv zareagovat vrazila jsem hlavou do jeho stehna. Byla jsem tak neopatrná! *No super..* pomyslím si až mi vypadne ztlami bágl a já udělám par kroku zpět.

Pousměji se, aspoň neřekla krev. Pro mě to bylo dobré znamení, že nepřemýšlí o mně samotné jako kořisti. "Myslím, že někde by měla být poblíž kavárvna. Cestou jsem jsem cítila lehkou vůni kávy" ted už jen bývalo jí najít.
Pak si však povzdechnu "Lepší vědět pravdu, než jsi něco nalhávat, věř mi zkusíme pak tvého bratra znovu najít a vyjasnit to. Budeš se cítit lépe" přičemž jí věnuji povzbudivý úsměv a poklidně se rozejdu směrem k městu, však, kdy si uvědomím, že jsme popředu srovnám s ní rok, aby se mi neztratila. *Tohle bude ještě na dlouho, ale doufám, že se stane něco dobrého..* jelikož jsem měla docela zlé tušení, i když občas jsem se mýlila, no mé instinkty.
--> Kavárna

Vydechnu, je to s ni opravdu těžké, ale já to nehodlám vzdát. A tak jsem ji chytila za zápěstí a vytáhnu jej na nohy. "Tak pojd, ty hromádko neštěstí. Půjdeme, někam kde do sebe naliješ něco nealkoholického. sdělím jí přátelskym hlasem * Chápu tě Daniell.. * pomyslela jsem si a vtom mě to napadlo. " Víš taky mám bratra, ale rovnou dva. Vím, že ti chyběl a chybí, ale to že se zlobíš nic nevyřeší. Dala bych cokoliv za to, abych je mohla vidět. špitnu a pousměji se. Od doby, co jsem opustila domov, jsem je neviděla. A Daniell ve mě probouzela ochranařské sklony. Jako kdyby byla ona jedna z mých sourozenců.
// piši z mobilu, pardon za chyby :D

Možná nepila poprvé, ale neví kde má svůj limit a pokud se užírala kvůli bratrovi, tak byla hloupá. Možná si jen něco zle vyjasnila. Nakonec se posadím vedle ní a lehce jí poplácám do zádech, jelikož jsem jí chtěla dopřát osobní prostor a neobejmu jen tak někoho a ke všemu ne, upíru, kterou moc neznám. *Hmm.. mohla bych jí pomoc.. ne nestrkej noc, do cizích záležitostí.* okřnu se vzduchu.
Když se osočí s tím, že nechce domů povzdechnu si a nakonec povím "Dobře, až vystřízlivíš, půjdeš za ním a já též. Myslím si, že sis to jen zle vyjasnila, jeho reakci nebo tomu nechtěl věřit. Přeci jen, jak dlouho to už je, co jste se naposledy viděli?" přeci jen jsem se snažila odhadnout tu situaci, protože jsem podrobnější detailněji neznala, i když by bylo moudré si držet odstup. Ale nemohla jsme si pomoc, Daniella působila na mě, již od začátku mile a ted jsem moc v ní hrozbu, už neviděla. Jen dívku, která touží po pozornosti svého bratra.

Jak čekala trošičku znamená aspoň půlku láhve nebo celá, kdo ví. Jestli se tak zřídila, tak někde musel být i druhý, ale taky možná ne. Možná pila sama ani na to jsem neznala odpověd.Však se trochu zamotám v její větě a nevím, co tím chtěla říci, ale neubráním se zasmáti "Ach, bože.. Měla by jsi být opatrná. Ano, ano je ti 300 let, jsi velká holka" tmelila jsem se. Muselo se jí nechat, že tomto stavu působila ještě více jako malé dítě, ale pak si dřepnu před ní "Daniell, nehledala jsi náhodou svého bratra? Pochybuji, že vtom stavu bys ho někde šla hledat. Kde bydlíš,odvedu tě domů." nabídnu se.

//Promin, jsem si nevšimla :D

Zaskočila mě, lehce jsem se nahnula, abych viděla kdo to je, ale to jsem nemusela."A-hoj" povím udiveným tonem, poté se však usadila na lavičce.
Pohybovala se podivně, netuším proč jsem si toho všimla, ale asi protože byla taková malátná a žvatlala naprosté hlouposti. Nejdřív jsem si myslela,že si ze mě utahuje, ale pak mi to dojde *Ona je na mol.. asi snad.. no potěš..* vydechnu načemž seskočím dolů ze stromu a příjdu k ní.
Doufala jsem, že jí to nenaštve, když jí seberu mobil, ale riskla jsem to a dala jsem jí ho do kapsy "Hej, Danniell, kolik si toho vypila?" optám se jí poklidně.
Jestli takto dokázal dojít až sem, tak nebyla na tom zle. Ale i tak není dobré, aby se tu sama potloukala, nechci pak volat Sienne, že si Danny udělala velkolepou hostinu.

Kdo by řekl, že z louky se hned poté dostanu do parku, neměla jsem to nijak úmyslu, ale co už. Bylo tu ještě tolik míst, kde jsem nebyla, ale není kam spěchat. Mám na to celou věčnost a ke všemu Sienna mi zvedla náladu, už jen tím že měla sebou své dva mazlíčky. Tihle psi by snad zlepšily den každému, jen jsem jí zapomněla dát na sebe kontakt, ale asi to není nutné, když mám na ní a tak jsem to dál nehrotila.
Když se tak bezmyšlenkovitě procházím, nakonec jsem se zastavila u jednoho ze stromů a vylezu nahoru a usadila jsem se na větvi. Ramenem se opřu o kmen a sleduji tichý park a čekám, zda se něco zajímavého sehraje.
Však jsem nedokázala nic nedělat, tak jsem začal lehce pohupovat svými nohami dopředu a dozadu, abych se zaměstnala. *Hmm.. jsem zvědavá, zda se můj život znenadání změní* pomyslela jsem si celku poklidně, ale více spíš zvídavě.

Cuknu sebou, když se přede mnou objevil, tak tiše. Nesnáším, kdy se ke mě někdo přiblíží, aniž bych tušila. A tak jsem se prudce zastavila a couvla jsem, abych se nemusela nacházet v jeho dosahu, i když vím že bych měla jen malou výhodu, ale i tak jí rada využiji. Zdálo se mi to nebo se mě snaží poučovat? Ano, vím že je to tu nebezpečné, proto jsem se rozhodla se klidit z jejich blízkosti. "Nech mě projít" pověděla jsem mu a stáhla jsem ruku v sobě do obraného gesta, přičemž jsem se lehce zamračila a snažila jsem se tím naznačit, aby na to nemyslel.
Však jeho další otázka mě vykolejí, nečekala jsem, že se optá, že jsem pořádku. "Jo.. jsem a ted mě nech jít. " povím, klidnějším hlasem než předtím, který zněl rozrušeně. A bez dalších slov jsem odešla z baru..

Vůbec se mi nelíbilo, kam naše konverzace míří a už vůbec pomyšlení, že bych se klidně mohla stát jejich zábavou, možná i večeři. Když v tom mě praští do nosu pach krve a čerstvé, který šel od Charlotte, nevědomě sevřu sklenici silněji než chci a praskne mi v ruce, přičemž jsem si pořezala celou dlan. *Nene* pomyslím si ,když rozbiji sklenici "Kruci, ted bud muset zaplatit i tu sklenici.."zabrblám tiše a z kabátu vytáhnu plátění kapesník, jež si přitlačím na ránu, abych zastavila krvácení.
Nejlepší, asi bude , když odsud odejdu a tak jsem se zvedla a zaplatila jsem, pak popadnu kabát "Měla bych jít" pověděla jsem trochu nejistím hlasem a mířila jsem k východu. Ani za ty roky ve společnosti, jiných bytosti, jsem si nemohla zvyknout na podivný zápach, který mě pokaždé děsil.

Lehce jsem ukazovačkám přejal po okraji skleničky a zamračila jsem se "Nemyslím si, já tu aspoň nezírám po lidech jako po chodícím občerstvením." pověděla jsem chladně, jestli si myslel, že mi to uniklo, byl na omylu v přímosti dvou upíru jsem se nedokázal uvolnit, i když Charlotte na mě působila mile.
Nechtěla jsem působit nepřátelsky, ale bohužel mi trošku ujel můj ton, když jsem mu odpověděla chladným hlasem, občas se mi to stávalo, když jsem toužila být ve vyhodě a neprojevit slabost. Však na Charlott se lehce usměji, jelikož ve mě probouzela malý pocit bezpečí, ovšem ne natolik velky, abych jí o sobě vychrlila něco vice "Ne, omlouvám se neznám, ale mohu se někdy optat." nabídla jsem se, ochotně.

Pohrávala jsem si se skleničkou vodky, až do chvíle dokud mi nepoloží otázku "Ne, před nedávnem jsem se přistěhovala." odpovím zkráceně, jelikož by to bylo opravdu na delší povadaní.
Lehce nahnu hlavu na stranu a pobaveně mladíka sleduji. *Chudáček* pomyslela jsem si docela pobaveně, však nad poznámkou, že objednal to nejlepší víno se neubraním a pravím "Možná je nejlepší, ale ne vždy musí chutnat skvěle. A škoda vína, nepiji jej" odpovím přímočaře. Když jsem si vzpomněla na scénu z filmu, kde upíři popíjí skleničku krve, musím se nad tím zašklebit *Opravdu podivné.. Ještě místo vína, krev a bude to dokonala scénka do nějakého horroru.*pomyslím si s lehkým pobavením.

Lehce jsem cukla rameny, když ucítím pach, který připomíná chladný podzimní večer. *Upír* zavrčím v duchu nad svým zjištěním, však kdy pohlédnu na tu dívku. Připomíná mi spíš dívku okolo 16-17 let. Vypadá, tak nevině že i já si na chvíli pomyslela, že není možné, aby byla to co je, ale nikdy není dobré někoho soudit podle vzhledu, ale podle jeho nitra.
Zaskočí mě, že na mě toho tolik stihla, již tolik toho vychrlit, obvykle jsem byla já to, vždy šla k věci a tak jsem se neubránila úsměvu "Ahoj, jsem Vianne. Můžeš mi taky říkat Via, jinak těší mě Charlott" odpovím zdvořile a přátelsky k ni natáhnu ruku,ale pak ji nechám klesnout k tělu, nevěřila jsem jí natolik, abych byla natolik zdvořilá. Však poté prasknou dveře a poblíž se ocitne další neznámý. Vydechla jsem tiše a dal jsem věnoval svou pozornost Charlotte.

Přistěhovala jsem se sem teprve nedávno, ale co mě mile překvapilo, bylo že jsem si tu našla snadno práci, do které mám nastoupit za pár dní, i když je to práce přes noc nijak mi to nevadilo, spíš naopak vyhovovalo.
Když jsem vešla dovnitř, bar se mi zdál ještě hezčí než přes den, mělo to v sobě jakýsi kouzlo. Ale dnes jsem tu byla jako pouhý host a chtěla jsem to tu trošku obhlídnout a možná poznat nějaké nové lidi. Usadila jsem se na volné místo u baru, kabát si odložím na opěradlo své židle a mezitím si objednám vodku s džusem.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, cítila jsem tu občas až podivné výrazné pachy, které jsem nepoznávala, možná jsem jen paranoidní a něco si namlouvám. *Uvolni se..* pomyslela jsem si a uvolnila jsem svá napjatá ramena a napila jsem se vodky, občas jsem až přehnaně ve střehu a nehodlala jsem na sebe upoutat pozornost, rozhodně ne dnes.