Příspěvky uživatele

Mojí hl. postavou je Vianne Connrat a druhý charakterem je Caleb Iwee.

Jako vždy nevidím důvod proč mi vyhovět, osobní názor na to proč já mi nikdy nešel, ale řeknu to takto. Velice ráda na SH hraji a ráda bych rozvíjela svou fantazii a příběhy svých postav, každá postava je pro mě jedinečná a myslím, že třetí charakter je možnost na další úhel pohledu na život na SH,ale také lidí jiných.

Lexy je normální lidská dívka, která se narodila s nemálo poruchami. Její vlasy nemají pigment, tudíž jsou od přírody bílé, ale díky oné vadě je neslyšící, slyšela do svých osmi let, nemálo slovíček zvládne, ale upřednostňuje raději znakovou řeč její to pohodlnější. Tuhle pigmentovou poruchu získala po otci, jež byl vlkodlakem, po generace jejich pokrevní linie trpí.
Ale, jedna z věcí ve které obzvláště vyniká je fotografovaní, zde stačí využít zrak a fantazii, ale i přesto, že je hluchá vždy dá rada o sobě vědět, že i ona stojí za kapku pozornosti.
Předem děkuji za odpověd:)

Bylo od něj velice pozoruhodné, že si pamatuje detaily, co ho nejvíce zajímaly jako dítě. "Jako každé dítě, tě zajímaly věci, které byli něco, co bylo poněkud jiné. Nebo snad osud, kdo ví." pousměji se včela a když se zmíní o tom, že pokrčuje ve hře na klavír, lehce se rukou nepatrně dotknu na hrudi. Dojalo mě to, kdyby to tak mohla vidět máma nebo Briana. Mámu jsem si nepamatovala, ale prý uměla překrásně hrát na flétnu mezitím, co Briana oplývala pěveckým talentem.
Vždy jsme spolu zpívaly, bylo to něco pro mě vzácného.
"Jsem ráda, že klavír je něco pro, co máš cit. Aspon máš něco do naši rodiny, ale ty oči a vlasy se nedají taky popřít, ale máš toho hodně z mámy. Vyzařuje z tebe něco, co má jenom Mal." přiznám nakonec, nevěděla, jsem co to je nikdy. Ale svým způsobem to bylo dost osobité a co víc, ten klid. Jako můj bratr. Byl i jemu podobný, ale to už neříkám.
"Jistě, hned ho přinesu" prohlásím bez zaváhání a donesu mu sklenici džusu a položím jej před něj na stůl.
Usadím se do křesla naproti a lehce si ho prohlížím, asi něco hledal. Pak mi to dojde. "Jestli hledáš fotky, tak je mám schované. Přeci jen by bylo zvláštní mít černobílé fotky a pak barevné, které mají také své roky." usměji se. Přeci jen jak bych to vysvětlila člověku, proč nebo jak. Co netuší o nadpřirozenu. Nechtěla jsem riskovat.
Bast spokojeně zafuní a nakonec padne k jeho nohou, kde se líně rozvalí a a vrtí ocasem.

Sice jsem ho ošetřovat nemusela, nedělala jsem to protože bych cítila povinnost, ale protože jsem chtěla a tak jsem i činila. Jak se nakonec zdá tento upír přeci jen tu má někoho blízkého o jehož si dělá starosti, rada bych řekla, že to bude dobrý je určitě pořádku, ale to nemohu. Protož sama si dělám starosti. A nač mu lhát, když ani sama vlastním lžím nevěřím.
Jen si tiše nevědomě povzdechnu nad tím vším vzruchem, co se dnes odehrál. Bylo toho moc. V to opět zpozorním, když opět promluví, snažil se mě právě teď povzbudit nebo jen popíchnout? Nevím, ale povedlo se mu trochu zmírnit můj strach, že jsem si z někoho udělala svačinku. Však kdo ví, možná má zamlžená mysl se během spánku ve snech rozjasní, ale někdy když se příliš rozjasní může se z pouhého nevinného snu stát noční můra, nesnášela jsem to.
Radost? Oh, udělá mi radost,kdy přijme pozvání, ale dýchanková lady doopravdy, není ale jak se zdá každý si rád rýpne, nevadí jí to spíš naopak, aby to pak nevadilo jim. „Hmm.. Neočekávám, ale víš co, jednoho kávového společníka mám asi se musíš ujat čajových dýchánku no.“ Povím naoko smutně, ale však pak se zašklebím a s jdu dovnitř, jakmile setřesu Bastiena, který zmizí v kuchyni a zavřu za sebou dveře a hlavně si zuji pantofle a bosa jdu za ním. Když se blížím do obýváku stihnu mu ještě odpovědět. „Věř mi nejsem mala holčička, co potřebuje vyzvedávat každý úplněk.“ A to jsem také nebyla a co víc, nebyla jsem nadšená, že pro své věci musím ráno, mám tam klíče a co víc telefon, který jsem nechala v jeanech.
Jak se zdálo neměl žádné zvíře a jak Chriss ani Licht se neotálel a dal najevou svůj nesouhlas hlasitým syčením, jakmile se Chriss na okamžik přiblížil, ale ten zmizel pak v kuchyni a tak stihnu kocoura dát na zem a naskládat knižky do poličky, tak jak byli. Pak s kocourem v náručí jdu tam a poněkud zmateně na něj zírám. „Copak hledáš? Pokud kávu a čaj vpravo nahoře a pokud alkohol, najdeš tu jen dvě láhve, které tam leží kdo ví jak dlouho nepiji doma sama.“ Pokrčím rameny. Ale pokud hledal pytlík krve, tak jsem tu žádný bohužel neměla, tak vybavená na upíří návštěvy zas nejsem.
Zdálo se, že se nebojí pohybovat po cizím domě jako kdyby byl doma, ale tak to má být. Člověk se má cítit příjemně, když není u sebe doma.

Lehce jsem se zašklebila, no jo to jsme já jednám unáhleně a neberu ohled na následky jako to, že jsem právě se zas vysvlékla venku, ale zdálo se, že Chriss je dost velký gentleman, než aby jen tak hloupě zíral a když jsem se vracela, všimnula jsem si na krátký okamžik, jak schovává mobil. Ale to už jsem jej ošetřovala drobnou ránu a na to, že to nemuselo být se nijak nevyjadřuji místo toho povím.“Jak vidím, také se o někoho strachuješ.“ Povím mile, však lehký úsměv na tváři pohasl jakmile se opět zmínil o úplňkové noci, svěsila jsem ruce k tělu a pohlédla jsem mu do oči. „Nic si nepamatuji, takto jsem se naposled cítila při první proměně za úplňku. Možná se probudím z nočními murami, že se mysl začne rozjasňovat nevím, ale jedno vím jistě mé vlčí já by nikdy neublížilo člověku, stejně jako já.“ Pokud by tedy nebyl důvod se bránit ovšem, to byla jiná situace, to znamenalo přežít nebo umřít.
Když se zmínil náhle o tom, že jsem šla po někom lehce se ošiji, co se vlastně dělo a proč? Měla jsem plno otázek a věděla jsem, kdo by mi na ně dokázal odpověd. Siena, John možná i alfa zdejší smečky, ale jak jedno z nich najít to byl pro mě oříšek. I když ne, stačilo najít upíra jako Chriss nebo vlka a bylo to. Ale to zatím počká,aspoň pro dnešek.
Lehce založím ruce v bok a zvednu hlavu. „Ale jen krví se živit nemusíte, vím to. I když ně každý zvás je příznivcem jídla či pití jako byla Dan no.“ Povím pobaveně, ta dokázala spořádat o ovocný pohár s pudinkem, mezitím co Trevis se držel krve. Nikdy jsem ho kromě alkoholu tak jako Chrisse neviděla s jídlem.
„Posluš si,ale vstup na vlastní nebezpečí. A taky mám v domě dvě zví-„ než jsem to stihla doříc vešel dovnitř a v tem samí okamžik po za rohu vyběhl Basty (pes), který se nesměle prodral mezi jeho nohy přímo ke mně a hlasitě mě vítal. „Nojo taky tě rada vidím, hned dostaneš jidlo neboj hochu.“ Poplácám jej a po boku a pes se automaticky rozběhne ke kuchyni.
Mezitím, co Licht v obýváku udělal menší paseku v knihovničce, jelikož jednu poličku vyházel a sám se na ní uvelebil ležel jako mrtvolka, čekajíc až se nějaký vetřelec přiblíží.

(ZBYTEK POSTU, CO SE NECHTĚL ZOBRAZIT XD)
pomyslím si starostlivě je málo lidí v SH, ke kterým mám blízko. Už jen to, že má drahá přítelkyně Dan odešla ze SH bylo pro mě těžké, od té doby jsem si nevzpomínala, kdy jsem si mohla popovídat o prostých ženských blábolech nebo se nenucen spát hloupostem.
Ale za tu dobu,jsem stihla trochu škobrtnou, však o Peterovi jsem neslyšela od oné události v lese, bylo to pro mě jaké si znamení, že je načase jít za tím, co chci pro sebe a nenásledovat jen pouhou slepou touhu. Když jsem nad tím přemýšlela, nevěděla jsem o něm nic, ale to jak jsme začali se změnit nedalo a já to změnit nemohla, jediné, co jsem mohla bylo jít v před a jít dál, ale tentokrát pomalu a rozumně.
Jako vždy mě malý podmět dokázal strhnout hluboko do mých myšlenek a jakmile se vrtím do reality uvědomím si,že tu stojí Chriss.

Lehce jsem se zašklebila nad označením čokl a poklidně povím. "Taky před tebou neříkám, že jsi pijavice.Není mi zrovna příjemné, že někoho jako já přirovnáváš ke psovi jsme lidi a máme city, i když dnes tomu tak asi nevypadalo.." přiznám nakonec, protože pocit, že jsem se dnes neovládla se mi při té představě dost silně svíral žaludek.
Jeho krmení se mi zdálo skoro nekonečné, však to zabralo jen pár minut. Ale ten pocit mi zprvu byl nepříjemný, však panika ustoupila jakmile se krmil z mého zápěstí, však i přesto každičký sval v mém těle byl dost napjatý a já se snažil v klidu pravidelně dýchat. Ne že bych se bála, ale bylo pro mě docela nepřijemně,že se něčí tesáky zabořují do ruky, kde mi tepou jedny z tepen. Však jsem mu poskytovala aspoň menší soukromí tím, že jsem koukala po dobu krmení zcela jinam.
Pak jen ucítím krátký horký pocit, tesáku, jež se dostávali ven z mé kůže. Pak jsem si instinktivně přitáhl zápěstí druhou rukou k hrdi a pak mi chvíli trvá, než vstřebám jeho slova děkuji a triko. A tak sebou lehce trhnu. "Jo jistě promin, že tě zdržuji."Povím a bez váhání si přitáhnu triko přes hlavu, levou rukou mu jej podavám mezi tím, co se pravou natáhlo do květináče a odemknu si a na táhnu se po svém černém kabátě, do kterého se hned zahalím. Opravdu jsem ted kabat ocenila, protože jakmile triko bylo pryč, bylo mi chladno.
Lehce si zapnutý kabát přitáhnu, neměla jsem nic pod ním, ale také by bylo ode mě nezdvořilé zmizet uvnitř. " Vypadá to, že máš naspěch, ale vydrž chvíli." povím nakonec a zaběhnu do domu, trvalo to trošku déle, ale to protože jsme chtěla aspoň trochu oblec. S desinfekcí v rukou, vatou a navlhčeným ručníkem k němu přijdu a opatrně setřu okolo rány krev.
A poté ránu vyšplíchám desinfekcí a tak se drobné nečistoty vyplavili ven vatou je setřu. Bylo zbytečné mu ránu vázat, už jen protože se to co nevidět zahojí.
A jak jsem slíbila, nepustím ho nikam dokud to aspoň nevyčistíme a já byla spokojená.
"Ráda, bych tě pozvala dovnitř na čaj nebo kávu, tedy pokud chceš." povím poklidně, i když bych se právě ted nejradši zabořila do své měkké postele a v jejím objetí s radostí usnula. Hmm jo to byla fajn představa. Ale také, bych ani neměla klidný spánek je Mal se synovcem pořádku a co Connor, věděla jsem, že ho přeměna děsí a co víc, stejně jako já nechtěl nikomu ublížit. Nevím proč, ale při vzpomínce na to jak reagoval, když jsem mu nabídla, jestli se nechce proběhnout mi naskočí mráz po zádech. *Snad je pořádku..*

Ted jak se na něj dívala zdál se být jiný, ne jen že se umí uvolnit ve společnosti vlkodlaků, ale také umí být dobrosrdečný. Takto neutrálního upíra jsem ještě nepoznala, ale je to celku zajímavé, i když jako každý musí mít podvědomí nějaké ty obavy jako každý, nikdo nemůže žít beze strachu. Nebo se tak chová, protože jsme si všichni tři v tom baru přišli sympatický a své sympatie jsme dali dost najevo uvolněným chováním.
Lehce jsem nahnula hlavu na stranu a prohlížela jsem si ho , ze zvědavostí jako každého. "Hmm.. Ve smečce jsem byla dávno, už nějakou dobu jsem závislá jen sama na sobě, jako každá živá bytost." povím poklidně, byla to pravda ke smečce jí nic nepoutalo a co víc, neměla důvod se k ní přidat. Ale především zlé zkušenosti i přestože ví, že ví, že ne každý takový je mé vlčici a mě stačí volnost, toužili jsme po ní dlouho a ted jí máme, však společností ani jedna z nás neopovrhne.
Ani jsem ho nemusela moc navigovat zdálo se, že jej našel poměrně rychle, což mě překvapuje doobře, tak asi už 3-4 upíři ví o mém domě, ale ti po mě nejsou žádná hrozba, tedy pokud vím, nechtějí abych byla jejich svačinka, takže tahle myšlenka mě udržuje v klidu a důvěře vůči nim a co víc, můj synovec a jeho matka by mi nikdy neublížili. Měla jsem je ráda, což mi připomnělo, že bych ráda, svého synovce viděla.
Než jsem se stihla vzpamatovat stála jsem již na svých nohou přesněji před domem. Ale jeho chovaní se zdálo poněkud jiné, zničeho nic bez varovaní chytil mou ruku,trošku jsem jí škubla. Nečekala, jsem, co vlastně přijde, ale jeho vysunující tesáky mi to jasně řekli. V ten okamžik se mi vzadu na krku naježili chloupky a tělem mi přejel nepříjemný pocit, zavřela jsme oči jako by to měla být má poslední chvilka, ale ostrou bolest v zápěstí cítím krátce a tak opatrně pootevřu jedno oko a pak druhé a vidím Chrisse, jež se krmí mé krve, přesněji z mého zápěstí. Pohled mi na něm dlouho nevydrží a odvrátím zrak, už jen protože se mi trošku zvedl žaludek. *Bleh.. Opravdu obdivuji, jejich silný žáludek..* pomyslím si, nad představou, že by mi hrdlem tekla lidská či jiná krev se mi dělalo mdlo. Myslím si, že kdybych tak moc nad tím nepřemýšlela, tak by mi ani nebylo chvíli nevolno, ale tahle nevolnost povolí,když mi v tom proběhne hlavou. *Je Connor a Ryed, pořádku?!* přeci jen jsou tak též vlkodlaci a také je musel úplněk silně přitahovat.

Ano vskutku mu v tomto okamžiku šla po krku, jako by jí to mělo stát a co víc, kdyby jí řekl, že je horkokrevný čokl asi by mu osobně sama natrhla prdel a ukázala mu, co je to mít čest s naštvanou ženskou. Nejspíš by pot vybouchla smíchy, ale to se nikdy nedozvíme tahle Via chtěl jedno. Zabít ho a držet upíry od lidského zdroje. Jistě, že by si oného upíra za normálních okolností pamatovala, přeci se nedá zapomenout na to, jak jsem skoro kvůli těm dvoum sluníčkům nedostala domů po svých a to vlastně ani to ne.
Pak se to seběhlo nějak rychle, byla jsem v jeden okamžik zakousnutá do jeho ruky a poté jsem letěla do sněhu s jíkla, zdálo se, že ani tohle malé jíknutí ho nezaskočilo spíš naopak na něj nenaletěl. A ta jsme své mohutné vlčí tělo zvedla z sněhu a oklepala jej ze sebe a to nemluvme o tom, že jsme poté kolem něj kroužila čekala,kdy udělá chybný pohyb a také se tak stalo pohnul se. Však mě zaskočila je síla jíž mé tělo přetlačil k zemi.
Byla jsem o dost větší než proměnění vlkodlaci, byla jsem čistokrevní vlk, ale nikdy jsem za svůj život nezažila tak silný úplněk jako tady zde v SH. Probudilo to ve mně něco, čím jsem v životě nechtěla být, šelma neovládající svou moc.
Krk mohl pevně svírat jak chtěl, ale i tak jsem dokázala otočit hlavu a scvaknout čelisti však na prázdno a z mého hrdla se ozve hlasitý bojovný zavytí, které utichne během okamžiku. Udření do spánku, kdybych byla člověk nejspíš by mě to už ted zabilo, ale díky tomu, že mé kosti byli pevnější, tak se ozvalo jen lehké křupnutí, kost zůstala nepřerušená jen trošku křápla pod tlakem, jež by vynaložen a po to následovala temnota. Vlčí tělo ochablo a odebralo se do bezvědomí, aspoň na nikou tu chvíli.
Mezitím co uvnitř mě samé jsem měla pocit, jako by nastala tma * Co se to děje třeští mi hlava, bolí to.. Nic necítím, kde jsem a proč tu jsem..* proběhlo mi někde hluboko v hlavě, nemohla jsem ovládat své tělo, měla jsem pocit, že v oné temnotě vedle sebe sedím jen já s mou vlčí částí jako kdyby nás někdo oddělil od myšlení, ani jedna z nás jsme byli jen ztracené někde v tom chaosu,co se právě ted děje venku. Co tam vlastně dělám a proč? To nevím.

Viděla jsem v jeho tváří překvapení, normálně bych došla s vyplazeným jazykem nebo trošku nejista, jelikož v tuhle dobu má vlčice a nad mým tělem plnou kontrolu a obě jsme trošku různé osobnosti, ale však kuráže máme na rozdávaní.
Jak mé čelisti pevně svírali jeho předloktí, někde tam uvnitř jsem opravdu nechtěla mu ublížit a obzvláště ne Chrissovi je to první upír, který ve mě probudil sympatie stejně jako Dan, i když to se svačinkou na první dojem mě asi nikdy nepřejde no. Vlastně nechci nikom ublížit, proč také. Mám ráda lidi a co víc život, ale tohle bylo doslova peklo, mé já chtělo trhat a kousat.
Ale v tom najednou mě silná ruka odstrčila od sebe, takovou silou, až jsme kníkla, však ne na dlouho se z lehkého zmatení hned oklepu a hlasitě zavrčím, po spodní čelisti mi stéká Chrissovia krev, která byla tmavě rudá a hlavně hustá, na ruce bude mít asi dost nepěkné kousnutí a co víc, to že mi rozevřel tlamu a odstrčil mě ještě více rozzuřilo.
Ted bych si přála byt někde zavřená, kdybych věděla, co se tu vlastně děje, ale to jsme řic nemohla a co víc nevnímal jsem to jako něco, co není přirozené a tak se naježím, přesněji má srst na zádech a jako divoká šelma kroužím kolem Chrisse, čekám,kdy udělá sebe menší pohyb, abych s na něj mohla zase vrhnout. Dravec proti dravci, věděla jsem i v tomto stavu, že to není člověk to proto jsem se po jeho hrdla nevrhla hned spíš naopak jsem mu snažila dát najevo tady lovím já to je moje já chci toho člověka. A pokud mi v tom zabraní, nebudu už tak přívětivá jako doposud.
Na okamžik se zastavím a mé oči pohlédnou do těch jeho. *A co jako?* nechápala jsem, co tím chce říc, že se vlastně známe.

Olíznu si pysk když v tom se plíživými kroky blížím přímo ke středu dění, pod nohy mi křupaly větvičky, obvykle takto hlasitá nebývám a co vic z hrdla se mi dralo další hrdelní vrčení, tentokrát o něco méně hlasité.
Každičkým krokem jsem byla doslova nedočkavá, dokud se za mnou neozval hlasitý a doslova přísný hlas, jako by někdo volal na psa a zároveň jej za něco káral. Neznala jsem ten ton hlasu, jistě že znala, ale trošku jinak o několik oktáv výš než ted. Však se mu povedlo upoutat mou pozornost a má hlava se prudce otočí před svůj hřbet ohlédnu na postavu oné osoby, co patří zvučný hlas. A byl to Chris, naposledy jsem ho viděla v baru, když mě za nimi přitáhl vlček. Nu, ale ted se cítím jako bych neměla emoce, jen jedinou trhat. A také se stane, prudce se otočím a rozběhnu se přímo proti upírovi s hlasitým vrčením.
Když v tom po něm skočím a tesáky se zabořím do jeho předloktí.
jedna věc je jistá, že pokud si budu pamatovat, že jsem někomu koho znám ublížila, či někoho zabila bude to pro mě těžké. I když to dělá úplněk a né já, tak i přesto to vnímám stejně.
Mé tesáky se zabořili hlouběji do jeho předloktí a škubala jsem hlavou, jako by si pes hrál s kusem hadru, po tlamě mi stékala rudá krev, chutnala tak hořce a železu. Zorničky divoce zúženy a dech zrychlený, jako bych právě uběhla maraton.

Jako by se mi na okamžik zatemnila mysl, netuším kam běžím nebo vůbec proč, ale jednu věc jsem věděla dost jasně, cítím krev a ne daleko a ke všemu lidskou. Vůbec mě mě nepřekvapovalo, že tohle nejsme já jako by něco uvnitř mě přesvědčilo jak je to přirozené a známé.
A tak jsem poklusem mířila za pachy, kde nebyli jen lidský, ale i vlčí, jak jsem tak šla o to víc mě ta blízkost nutila přidat do kroku, tudíž se v lehkého klusu stal běh. Než si stihnu uvědomit jsem tak blízko, zastavila jsem a lehce zaryla drápy do udusané pudy, z mého hrdla se vydere hlasité hrdelní zavrčení a co víc, můj zrak upoutá vlk, který spočíval přede mnou, ale zdálo se, že někde poblíž je i člověk, tak blízko, že jsem měla pocit, jako bych jeho krev cítila v hrdle a protékalo mi jim.
Nic mi nepřišlo zvláštní, spíš až tak moc přirozený, až to bylo děsivé. Jako by mé lidské já bylo někde tu tam a ovládlo jej měsíc.
Vím, že až bude po všem, že to nebude lehké, pokud se mé tesáky zaboří do lidského masa a krve, jež mě tak vábili skoro jako upíra.

Trevis >>>

Rychlými kroky jsem mířila přímo k lesu, cítila jsem, jak úplněk sílí každou minutou. Jsem zvědavá, co provedu tentokrát, stejně tak i moje vlčice byl hodně zvědavá a co víc, obě jsme milovali les za úplňku, místo, kde na lidi moc nechodí zrovna v noci, ale to nebyl ten hlavní důvod. Byl to kus přírody, kus mého vlčího já, něco co je mou součástí. Těžko se to popisuje. Když už jsem byla trochu víc v lese zpomalím a i na okamžik se zastavím a zhluboka se nadechnu. * Snad budeš pořádku Connore.* pomyslím si, naposledy jsem si všimnula, že no se svou vlčí části není zrovna moc v přátelském rozpoložení, už jen protože vlkodlaky považuje za bestie, vnímá se i tak sám.
Ted jsem si opravdu přála mu ukázat, že tahle chvíle může být velmi kouzelná, když víc vlků pohromadě než jeden.
Zavrtím nad tím lehce hlavou a vydávám se hlouběji do lesa, i když mi občas smečky chybí, tak jsem spokojená zatím tak jak jsem, ne každý prožil své léta v dobré smečce, nějak ta důvěra ve smečku u mě kolísá, ale vše se mění ne?
A hlavně ne házet všechny do jednoho pytle.
Proč myslím na takové hlouposti zrovna ted? Kdo ví, ale asi bych někdy měl vypnout a už nepřemýšlet a tak, když si myslím, že jsem dost daleko zastavím se.
Své oblečení složím do dutého stromu, abych si měla, co ráno obléci. Pak jsem se proměnila, už na mém místě nestála lidská postava, ale nýbrž vlk. Lehce se oklepu a hlasitě zafrkám. Dnes, ale bylo něco jinak, ale nijak jsme tomu nevěnovala pozornost, protože jí upoutá několik pachů. Vlčí, lidský a pár dalších starších pachů. Rychlými kroky se za nimi vydávám, však se blížím víc k tomu lidskému než vlčímu lákalo mě to, vzbuzovalo to ve mě touhu lovit.
Ani mi to nebylo divné, jediný, co mi znělo v hlavě byl lov.

Lehce jsem pousmála, jak že to dělám? Sama nevím, někdo si pamatuje sebemenší detail a někdo zas jen to, co potřeboval. A tak lehce nad tím pokrčím rameny. „Nevím, každý jsme nějaký.“ Řeknu nakonec přeci jen. Nu a na další otázku mi bylo odpovězeno rychle, ani mě nepřekvapovalo, že tu Trevis nebyl, bylo to tu vše moc tiptop, ale dál mu neodpovím. Ano jiný vesmír, kdy si porovná můj dům, kde se někde občas něco válí, kde nemá.
Tak jsem se tu tiše poohlížela a nakonec se vrátil se skleničkou vína, jedna sklenka nikoho nezabije, když jsem si zprvu tekutinu ve sklenici prohlížela nedůvěřivě. „Piji všechno, ale vína moc ne. Nebere mě jejich chuť. Obzvláště nesnáším sladké.“ Vezmu si skleničku od Trevise a usměji se. Zvědavost mi nedá a rozejdu se opatrně do jedné z místnosti, teď se jen modlit, ať někdy víno nevyliji, takže kdy s naskytla šance odložit ji na stůl, aby se nestala nějak nehoda a nezničila něco v Trevisově domě jak mě varoval na začátku. Došla jsem k oknu. „Krasný výhled.“ Bylo to něco jiného než můj domek u lesa. Otočím se „Jak dlouho tu vlastně žiješ Trevisi.“ I mě samou překvapilo, že držím svou rýpavou stránku tam kde má být. Lehce si nervozně promnu ruce a nakonec povím. „Pokud by tě neobtěžovalo, mohla bych požádat třeba o čaj?“ doufám, že ho to nijak neurazí, když si dám jen čaj.
Možná si všimnl, že se tu pohybuji tak nějak dost opatrně, ne že bych se bála, že mu tu něco rozbiji, ale necítila jsem se tu tak nějak normálně. Možná jsem byla jen moc opatrná.
Když v tom mi zabrní v kapsy mobil, podívám se na upozornění. Proto jsem nebyla ve své kůži polknu. "Trevii mrzí mě to musím jit a hned!" povím dost napjatě, ano úplněk nebyl zrovna něco z čeho bych byla nadšená, ale tak nějak to byla chvíle, kdy jsem si dokázal pročistit mysl a tak se rychle odeberu do předsíně, kde se obuji a rychle se vydám ven s Trevisova domu. Směrem k lesu.
les>>>

Dobře musela uznat, že Trevis asi její popichování 2x nevítá, ale co už musí si zvyknout, když je v mé společnosti se člověk nikdy nenudí nad tím, co vlastně plácnu v daný okamžik. Na přetáčení panenek si v poslední době už nějak zvykla, takže to tak nějak slušně přehlížím a pomalu se vydám za Trevisem, který už už stál u dveří a držel je.
Když pomalými kroky dojdu ke dveřím pohlédnu na něj poněkud zamyšleně a nakonec si oklepu boty a opatrně vejdu dovnitř a nehnu se z místa. "Ničit? Hej nekrad mi slova, co jsem ti já řekla při prvním pozvání u mě, když si mi poškrabal novou podlahu křeslem." zakňourala naoko ublíženě a pak se široce usmála, přes podlahu jsem se více méně nějak už přenesa nový lak vše opraví.
Nakonec se zuji,abych to tu nezašlapala svými boty a rozhlédla jsem se kolem, bylo to tu opravdu prostorný, ale něco tomu chybělo. Život. "Je to tu pěkné, ale necítíš se tu někdy nooo jako v jiném světě?" nechtěla říc přímo osaměle, protože dané pachy žen se tu nesly ve vzduchu, možná by pro ten jiný vesmír bylo výstižné, jiné slovo.

Noční klub >>>
Popravdě, ne že by Trevisovi nevěřila, že by si s Lichtem neporadil, ale spíš šlo o to, že to co se před nedávnem stalo v lese bylo divné a nerada,aby to někoho dalšího potkalo. I když mě samou děsilo, že jsem mohla tak klidně spát, však stále noční můry, které byli už jakým si zvykem života, zůstávali pořád stejné. Neřešitelné. Ale snad nebudu litovat pozvání k Trevisovi a neopustím jeho dům napružená či znechucená.
Nakonec ho ochotně sleduji ven, kde si po cestě vezmu svůj, kabát a šálu, dřív než stihneme překročit práh se obleču a vydám se do té zimy.
Celkem mlčky ho následuji, což je u mě co říc, když na chvíli zavřu svá ústa a prostě jen mlčím.
Ale když se člověk snaží soustředit na cestu, dělá to své. Přeci jen bych ráda trefila domů že? Než jsme se dostali k jeho domu povedlo se mi trošku zakopnout o větev, která se schovávala před zraky, však ani to mě nedostane k zemi a tak se jen spokojeně zaculím a jdu dál. *Abych se tím sebevědomím neudávila.* pomyslím si pobaveně, občas mě samotné příjde, že má hrdost by se měla držet pěkně při zemi.
Však se zarazím a pohlédnu na rozlehlí dům, no spíš sídlo. Jak jinak, jak se na upíra patři že? "Já věděla, že sis nikdy nemusel špinit ručičky, jen když se chceš dostat ženský do domu." poškádlím ho lehce a však z mého hlasu z ní jen přátelské pošťuchování nic víc, rada jsem si Trevise dobírala o tom nebyl pochyb. Bylo to tu opravu velký, ale co jsem obdivovala, byla ta modernizace. Čekala jsem něco staršího podepsané časem. Bohužel,tady mě žádný náhled do historie nečeká, ale nevadí.