Příspěvky uživatele

Opakovala jsem ty slova stále dokola. Jako by to byla nějaká kletba, kterou musím odříkat nejméně stokrát. Ani jsem si pak už neuvědomovala, že to říkám. Stala se z toho naprostá automatika. Tenhle večer jsem se naučila zase spoustu věcí. Až mě mrzí, že to celé budu muset zase přetrhnout. Nechám si pomoct v tanci a pak už ho nesmím vidět. Zabíjí mě to. Dokud si on sám neuvědomí, jak to se mnou má a co ke mně cítí, tak není nazbyt. Tentokrát se mu ale tříštím opět v jeho náručí a cítím se tolik bez síly. Bylo mi odpito až moc krve a vydala jsem až moc energie na to, abych vůbec nechala otevřené oči. Nechala jsem se vzít do jeho náruče, zrovna tohle místo bylo teď to, co jsem nejvíce potřebovala. Nic jiného, jen jeho náruč. Políbil mě na čelo a odnesl do koupelny. Vanu jsem opravdu uvítala. Zhroutila jsem se do ní. Připadala jsem si najednou tak maličká. Když začal napouštět horkou vodu, tak jsem sebou maličko cukla. Ještě jsem nebyla připravená se nějak hýbat. Naštěstí se to po mě ani nevyžadovalo. Až když mi přiložil zápěstí ke rtům, tak jsem zvedla ruce, abych si tu jeho mohla přidržet a začít sát. Červená, teplá tekutina se mi začala rozlévat celým tělem a já konečně cítila, jak se mi vrací trochu z mé síly. Nemohla jsem se odtrhnout, kdyby mi tu jeho ruku neoddělal, tak nejspíše saju dál. Takhle jsem jen nespokojeně zamručela, když jí dal pryč a nechala se umývat. Oči jsem přivřela, abych mohla vnímat jen tu hubku a jeho. Do toho se tu mísila vůně krve a vanilkového lusku. Musela jsem se pousmát. Až pak jsem otevřela oči, abych ho viděla. To umývání si evidentně užíval. I mě se to líbilo. Když jsem byla konečně čistá, myslela jsem si, že vstanu a půjdu ven z vody. Jenže to jsem se pletla. Killian mi potřeboval dát další lekci. Jeho prsty se objevily uvnitř mě a já překvapením rozšířila oči. „Killiane“ Zašeptala jsem a chytla se rukama okrajů vany. Přesně věděl, kam sáhnout, nebo co má dělat. Věděla jsem, že to nebude trvat dlouho, celkově jsem malátná a znovu po něm toužím. Snažím se klidnit si dech, ale nejde to. Vycházím vstříc jeho prstům a ty své zarývám do vany. On mě snad chce zabít. A tak se po chvíli tříštím na milion kousků a na rtech mám jen jedno slovo. Jeho jméno. „Killiane“ Div, že ještě dokážu své tělo ovládat. „To..je dobrý“ Mám hlad, jenže po něm. Nabažím se ho vůbec někdy? Nechám si pomoct z vody. Kapky dopadají na zem a když mě Kill zabalí do osušky, tak mu věnuji jeden ze svých úsměvů. Zababušená jsem za ním vyrazila do pokoje. Sedla jsem si na postel a sledovala pana božského, který ležel rozplácnutý. „Noooooooo…jakože ušlo to“ Schválně jsem zvolila takový ten nic moc tón, než jsem se zakřenila. „Bylo to..úžasné. Jen to nemění nic na tom, že jsem na tebe naštvaná. Navíc, jak už jsem řekla, tohle by jsme neměli opakovat“ Zavrtím hlavou. Řekla jsem mu to v tělocvičně, říkám mu to tady. Nejspíše mám opravdu velké sebeovládání, haha. Odtrhnu oči od jeho božské tváře a podívám se ven. Všude už je tma, hodiny nejspíše pořádně pokročily. „Měla bych jít. Chceš mě doprovodit?“ Nabídnu mu. Sice jsem upír, ale po SHadowhillu se to hemží nadpřirozenýma bytostma a rozhodně jich je spoustu silnějších, než já. Alespoň tak trochu usoudím, jestli mu na mě záleží, aspoň trochu. Pokud ano, tak se mnou půjde.

U Killiana jsem dostala požadované pití. Možná je vtipné, že si každý dal tvrdé a já jen víno, jenže ještě vtipnější na tom je, že mě dokáže opít víno mnohem rychleji, než nějaký panák. Netuším, čím to je, ale z vlastních zkušeností, kterou jsou samozřejmě malé, vím, že to tak je. Jak sedím a popíjím víno, tak se snažím nedívat na Killa. Svůj pohled raději věnuji Sebastianovi a nebo třeba Charlotte, která má zvláštní nápad na hru. I kdybych nakrásno chtěla říct, že hrát nechci, tak se toho chytne Sebastian a následně i Killian. Sama pro sebe se zamračím. Kolik špíny se tady vynese do vzduchu? Co vše bylo mezi Sebastianem a Charlotte? Nechci být zvědavá, ale třeba tohle mě zajímá. Pamatuju si, že jsem se na to chtěla zeptat Seba u něj, ale usnula jsem, takže na to nepřišla řeč. Nechci se to ale dozvědět z pitomé hry. Killian nás osloví, abychom jedna začala. Otočím pohled na Lott. „Ten, kdo to vymyslel by měl začít“ Usměji se na ní. Nemyslím to špatně, jen jsem docela nervózní z toho všeho, co se tady děje. Můj pohled padne po dlouhé době na Killiana, který se právě naklání více k Charlotte. Donutí mě to prudce se nadechnout. Ne, nebudu mu to vracet, nebudu se tady před ním tulit k Sebovi. Není mi dobře, z tohohle všeho. Připadám si strašně smutně a tak na jeden zátah dopiju víno a zvednu se, abych si mohla zajít do kuchyně dolít další skleničku. U linky se na chvíli zastavím a snažím se krotit slzy, které se mi derou do očí. Doliji si skleničku a chvíli se tak dívám na celou flašku, až se rozhodnu vzít jí sebou, abych si mohla případně dolít. Potřebuji ještě trochu a budu se cítit jinak, bezstarostněji. Vracím se k nim samozřejmě s úsměvem, jak také jinak. Však se tady všichni strašně bavíme. Sednu si k Sebovi, flašku nechám na stole, skleničku v ruce a oči upřu na Lott, která má vymýšlet úkol.

<<Z parku

Snažila jsem se nemyslet na to, proč Killian drží za ruku Charlotte. Nebyla jsem ale o nic lepší, držela jsem Seba kolem pasu a hrála tu hnusnou hru. Všichni tady nejspíše předstíráme, jak moc jsme spokojení a šťastní, ale dala bych ruku do ohně za to, že ani jeden z nás tady není doopravdy rád. Sebovi nakonec nezbylo nic jiného, než souhlasit. Cestou ke Killianovi jsem se ho držela. Nebyla to cesta přímo ke Killovi domů, ale k jeho otci. Ten dům si také pamatuji, byla jsem tam ten den, co se konal Maškarní bál. Slova Charlotte mě docela zaujaly, takže ona u něj už byla? Píchne mě kdesi u srdce a mám co dělat, abych se neotočila na patě a nezdrhnula. Střelím hlavně pohledem po Killovi, který si neodpustí poznámku. Spoustu jiných věcí?? Jakých jiných sakra? Tuhle hru opravdu může hrát více lidí. "Bazén je sice fajn,
ale já mám raději přírodní jezera. Třeba to, u kterého jsme spolu byli nedávno, Sebe" Usměji se na Seba. Panebože, kdy jsem se dostala do téhle fáze. Přikývnu Sebovi, který mi zašeptá ty slova. Je moc hodný, jakmile to nebudu zvládat, tak mu určitě řeknu. U domu počkám, než Kill odemkne a vejdu jako první. Po paměti pak zamířím do obyváku, kde si sednu na jednu ze sedaček a svým pohledem vyhledám Killa. "Víno, prosím" Objednám si a počkám na ostatní, co si řeknou oni. Jsem jediná, kdo se tady cítí opravdu nepříjemně? Připadá mi, jako bych se měla každou chvílí udusit.

Jsem vděčná, že mám vedle sebe Sebastiana a že mě chytne, hned potom, co mu pošeptám o Killianovi. Jeho slova mě donutí se po něm překvapeně ohlédnout. Jeho smrt? Jaká to krásná souhra náhod. Otočím pohled na dvojici, co se až moc nápadně blížím a mám tak chvíli si prohlédnout krásnou blondýnku. Není se čemu divit, že do ní byl Seb zamilovaný, nebo pořád je. Netuším, co se mezi nimi stalo, jen si pamatuji, jak říkal, že má zlomené srdce. Jednu svou ruku obmotám kolem jeho pasu, abychom se mohli držet. Je mou oporou, jinak bych už dávno spadla z pohledu Killiana. „I já tě ráda poznávám, Charlotte. Jsem Rosie“ Podám si s ní ruku. Na první pohled opravdu milá. Jediný pohled, kterému se vyhýbám je ten Killianův. Dost mě ale překvapí, že se ti dva znají a tak se jich rovnou zeptám. „Říkám, že je Shadowhill malý“ Reaguji s úsměvem a konečně vyhledám Killianovy oči. Proč jsem sakra tak nesvá? Je to snad proto, že mě drží Sebastian, který evidentně ještě miluje slečnu před námi, nebo je to snad z pohledu na Killiana, který si pro změnu drží právě tu slečnu? Celé je to až moc zamotané a já mám chuť utéct někam daleko a schovat se. Možná bych to i udělala, klidně společně se Sebem. Chci mu říct, ať už jdeme pryč, ale Charlotte promluví a pozve nás na kulečník. Opravdu jsem slyšela dobře? Střelím pohledem po každém jednom z nich a na Sebastiana se usměji, za jeho otázku. Je sice hezké, že to teď celé závisí na mě, ale co mám sakra říct? Mám nachystanou větu, kde se chci s díky omluvit, že už máme se Sebem své vlastní plány. To by ale nesměl promluvit Killian a rovnou se na mě i podívat takovým stylem, že říct teď ne, tak budu za sraba. „Vlastně proč ne“ Řeknu s pohledem upřeným na Killiana a pak se podívám do Sebových očí. „Pokud se chce tobě, Sebi“ Oslovím ho a věnuji mu jeden ze svých upřímných úsměvu. Pak už se klidně zařadím po Sebově boku a vydám se tam, kam nás Killian s Lottkou zavedou.

Takový krásný podvečer přímo vybízí k tomu, aby se šli lidé někam projít. Ty neskutečná vedra už jsou nenávratně pryč. Čekání na Seba si krátím rozhlížením se kolem. Nikde ani noha, což je zvláštní. Jak moc jsou lidé zaneprázdnění, že si nenajdou už ani chvíli na to, aby se prošli? Možná jsem jen já ten blázen, co večerní procházky miluje. A pak ho uvidím. Toho fešáka v červené kárované košili, s úsměvem na tváři. Hned mu ho opětuji. Jakmile se objeví až těsně u mě, tak chci vstát, abych ho na přivítanou obejmula, jenže je rychlejší, vytáhne si mě do náruče, takže mu stihnu maximálně rukama zajet na ramena. Polibek na rty jsem nečekala a jsem z něj maličko nesvá, po těch všech dnešních událostech, i přesto ale zavřu oči a snažím si ho vychutnat. Je krátký, takový přivítací. Když se odtáhnu, tak se na něj usměji. „Vůbec ne, schválně jsem přišla trochu dříve“ Přiznám se mu a můj pohled mimoděk zabloudí bokem. Díky mému upířímu sluchu jsem moc dobře tušila, že někdo jde. Myslela jsem si ale, že je to někdo cizí. Že to bude Killian s půvabnou blondýnkou, to jsem opravdu nečekala. Celá ztuhnu a než k nám přijdou, tak se nakloním k Sebovi. „To je on..“ Stačím jen šeptnout tak, aby to ani Kill, ani blondýnka neslyšeli. Sebastian se určitě dovtípí, koho tím on myslím. Můj pohled sjede na jejich ruce, které se drží. Prudce se nadechnu a jak nechovám zášť, tak mám v první chvíli chuť popadnout tu krásnou blondýnku za její dokonalé vlasy a škubnout. Panebože, co jsou to za myšlenky. Taková přece nejsem. Nikdy bych to nedokázala udělat. Jakmile stanou před námi, vykouzlím na tváři jemný úsměv. „Kiliane“ Oslovím ho a pohled mi padne na blondýnku. Pak se mírně zamračím, když si uvědomím, že Killian oslovil i Sebastiana. „Vy se znáte?“ Zeptám se zvědavě a podívám se z jednoho na druhého, než můj pohled spočine na blondýnce. Má krásné rysy, bílé šaty jen podtrhují její krásu. Je opravdu půvabná.

<<Z domu

Celý den jsem byla rozhozená z Killiana. Ale těšila jsem se na večer. Když jsme se minule se Sebastianem loučili, tak mi vtiskl papírek z jeho číslem. Říkala jsem si, jestli ho využiju, ale přišel víkend a já neměla na večer plán a tak jsem mu zavolala. Jeho hlas byl hřejivý a jako by byl rád, že mě slyší. Proto jsem mu navrhla večerní procházku a třeba vymyslíme něco dalšího. Souhlasil a i proto jsem věděla, že to bude jeden z dalších fajn večerů v jeho přítomnosti. Dnešek se naprosto zvrhnul kvůli Killianovi. Ten člověk se mi snad musí zdát. Se Sebatianem jsem si dala sraz v parku, kde chci být jako první. Chci se totiž projít z domu a na chvíli si vyvětrat své myšlenky. Po tom, co jsem došla domů od Killiana jsem si chvíli lehla s knihou. Měla jsem ještě nějaké ty minuty k dobru. Když se blížil ale čas, tak jsem se převlékla do riflí a svetru. Vlasy nechala rozpuštěné. Oznámila jsem doma, že se chystám ven a šla rovnou do parku. Na zádech jsem opět měla jeden z menších batůžků, ve kterém byly všechny mé potřebné věci. Zastavila jsem se až u jedné z laviček v parku, abych si na ní mohla sednout. Můj pohled směřoval k fontánce. Byl jeden z těch příjemných večerů, kdy nebylo nějak extra teplo, vzduch byl protkán studeným větrem. Zimu jsem ale necítila. Mé tělo možná trochu ano, ale nevnímala jsem to. Snažila jsem se užít si ten okamžik, kdy je všude kolem naprosté, nerušené ticho. Usadila jsem se pohodlně a začala vyhlížet Sebastiana. Ještě měl nějaký ten čas. Věřila jsem, že přijde načas, podle mě to není člověk, co by nechal toho druhého nějak extra dlouho čekat.

<<-Sportovní areál
Nechtěla jsem to říkat, vyletělo to ze mě nějak rychle a nedalo se to vzít zpět. Proč se cítím tak špatně? Mělo by mi to být jedno, po tom všem, co mi udělal. Stejně se ale starám o jeho city. Má vůbec nějaké? Nejspíše ano, jinak by se nezměnil jak mávnutím proutku a nebyl tak chladný. Tohle mě opravdu bolí. Může to znamenat, že mu na mě přece jen trochu záleží? Nějaká část mě by si to určitě přála. „I kdyby?“ Odseknu mu, ale stejně se dívám do těch jeho zatraceně krásných očí. To on mě nutí být sarkastickou, nutí mě odporovat. Jeho chování ze mě dělá jiného člověka, než hodnou holčičku. „Máš pravdu, určitě už bych měla jít.“ Přikývnu a snažím se ignorovat ten fakt, že mi jeho tón hlasu dokonce nahání hrůzu. Nechápu, jak si můžeme být v jedné chvíli tak moc blízko a ve druhé jako naprosto cizí lidé. Mrzí mě to, ale nedá se jinak. Už nejsou tou malou, zranitelnou holčičkou. Jsem o mnoho silnější. Troufám si říct, že hlavně díky němu. Nevědomky mě celou dobu utvářel. Díky němu tančím ještě lépe, než by tomu bylo. Donutil mě zamakat na sobě o mnoho více. Ve spoustu věcech bych mu měla být vděčná. Naučil mě dokonce milovat, i přesto, jakou to mělo cenu a jak moc mi bylo ublíženo. Také mě naučil nevěřit tak snadno lidem. Protože já mu věřila, odevzdala jsem se mu a i přesto mi dokázal ublížit nejvíce, jak to šlo. „S tím počítám. Pokud nepřijdeš na trénink, nedá se nic dělat“ Nedám na sobě znát, jak moc mě to bodlo. Nechci, aby se jeho život točil jen kolem mě. Jen je ta soutěž pro mě právě to nejdůležitější, co mám.„Vím, kde jsou dveře“ Pronesu tiše a sleduji jeho odcházející záda. Opět se loučíme v hodně spatné náladě. Je tomu skoro tak, jako když jsem odcházela posledně. Vezmu si všechny své věci, teď už a bez jediného dalšího slova zamířím domů. Zlomená, skoro ještě více, než posledně. I přesto si ale večer zaslouží Sebastian můj úsměv. Třeba mě přivede na jiné myšlenky.

->>Domů

Stačilo by cokoliv, jedno pitomé slovo, jenže on ne, on mlčel. Nechal mě, abych si připadala jak naprostý idiot. Idiot, co si myslí, že zase vše pokazil slovy. Jenže tentokrát to bylo jiné. Věděla jsem, že se od něj teď už musím držet dál. Ubližujeme si vzájemně svou přítomností a to není dobré. Ještě pár tréninků a rozejdeme se nadobro. Nebudeme mít důvod se vídat a pochybuji, že by Killian nějaký hledal. Já ano, hned po tom, co bych se přenesla přes tu zradu. To ale také může být dlouhá doba. Neříkám, že to bude několik let. Ono to může být třeba jen měsíc, půlrok a nebo rok. Netuším, popravdě jsem na něj naštvaná, jak jen to jde. A na sebe ještě více, že jsem tohle všechno dopustila. Mé sebeovládání je hodně slabé, měla bych jít za Chloe a poprosit jí o pomoc, třeba společně vymyslíme něco, díky čemu bych se proti němu stala alespoň maličko imunní.
Blue mě vítá, jako by mě neviděl minimálně měsíc. Hodím po Killovi pohledem stylu – i ten pes je nadšenější, že mě vidí. Na rozdíl od tebe. Když tak držím Blue, mé myšlenky zalétávají ke kočkám. Tolik bych si nějakou přála. Dala bych jí všechnu svou lásku, co mám. Blue se začal vrtět, protože chtěl k páníčkovi, nejlepší šance si jít pro věci. Ještě se otážu, jestli smím a pak už mi nic nebrání. Měla jsem v plánu vzít vše, co je mé a odejít. Jenže to bych to nebyla já, abych si něco neudělala. Ta blbá náušnice musela spadnout pod postel a ta postel nemohla být prostě jen tak hladká. Shoda okolností a já sedím na zemi a naříkám, jak to bolí. Blbá tříska! Jak kousek blbého dřeva může ublížit. Mé zasténání přilákalo Killiana. Slyšela jsem jeho kroky, takže nejsem ani překvapená, když otevře dveře. „To víš, demoluji ti nábytek, ale nedal se jen tak“ Pronesu maličko ironicky, abych zlehčila situaci. Sleduji, jak si přede mě kleká a chytá mě za ruku. Mám tendenci mu jí prostě vytrhnout. Což bych také nejraději udělala. Maličko jí cuknu, když si jí přiloží ke rtům. Zúžím oči a mám chuť na něj začít řvát, jestli je normální. Proč riskuje svou bolest, kvůli mně? Chci mu říct, ať je opatrný, ať si neublíží, ale mlčím. Jeho je to bylo naprosto zbytečné, moc dobře jsem cítila, že už v prstu nic nemám. Vděčně jsem se pousmála. „Nemusel jsi“ V rychlosti jsem od něj ruku neodtáhla a trhaně se nadechla. „Stejně už bych měla jít. Na večer mám plán, tak ať nečeká..“ Zaseknu se u posledního slova. Dobře jsem se prořekla, že na mě někdo čeká. Ale však co, jen ať to ví. „Takže jestli zdovolíš“ Počkám si, až si stoupne a poté si můžu konečně stoupnout já. „Mělo by to snad být vše. Pokud ne, tak mi to můžeš přinést na trénink. Jestli tedy plánuješ ještě přijít?“ Zadívám se na něj v očekávání. Jsem totiž zvědavá na jeho odpověď. Navíc se mi nechce z jeho přítomnosti, aspoň z toho vytěžím dalších pár minut. Moc dobře ale vím, že stejně budu muset každou chvílí jít.

Co se stalo se stalo. Nemůžu ovládat své city, nebo snad své tělo, když jsem v jeho přítomnosti. Přijde mi, jako by můj mozek vždy začal stávkovat, když na něj jen pohlédnu. Proč na mě má někdo až takový vliv? Kdyby nepřišel a neviděli jsme se, bylo by všechno jinak. Jenže já ho potřebuji, nechtěla jsem si to přiznat nahlas. Štve mě, co se děje. Neskutečně mě štve, že jsou mé záda opřeny o zeď a mé rty se podrobují jeho polibku. Štve mě to a dostává zároveň. Jsem jen jeho, zase na okamžik. Stejně už teď vím, že ten okamžik za chvíli vyprchá. Kéž by se dal zastavit čas.. Sobecky bych to udělala, abych byla aspoň na chvíli šťastná. Jenže nejde. Proto si užiju pět minut slávy a pak spadnu na to pomyslné dno. Jenže kdy se od něj odrazím? Jeho rty jsou měkké a přesně takové, jaké si je pamatuji. Je opravdu těžké se od nich odtrhnout. Nejsem tak blbá, abych to v téhle chvíli utnula. I mě by to bolelo a mé tělo by mě nejspíše sežralo za živa, že jsem mu odepřela takovou slast. Dovolím si až moc. Toužím po tom ho chvilku ovládat. A tak ho začnu mučit pomalými dosedy. I pro mě je to takové menší mučení, ale více toužím po tom dostat jeho. Jeho ruce jsem vnímala jen z dálky. Ten prst, který přejížděl po mé jizvě jsem odignorovala, v zápalu slasti. Je to dobře, jinak by přišla studená sprcha a nechala bych všeho, co jsme právě rozdělali. To kousnutí už byl jen takový poslední záchvěv, třešnička na dortu. Zabralo to, začal se tříštit chvíli po mě. Kdybych na to měla myšlenky, nejspíše bych si i pogratulovala, nebo třeba nechala bouchat ohňostroj. Jenže já si užívám jeho teplé tělo, na kterém ležím. Vím, že je to na dlouhou dobu naposledy, protože tohle už mu nedovolím, nesmím. Pronesu ty slova, aby to věděl. Teď to má černé na bílém, pokud už to samozřejmě netušil. Hranice mezi nenávistí a láskou je opravdu tenká, vždy byla a vždy bude. Tentokrát jsem utekla znovu a nechal mě jít. Je to jen dobře. U skříňky jsem se zhroutila. Mé tělo se chvělo a slzy tekly. Proč jen jsem tak pitomá.. Nechala jsem se unést. Od teď si budu dávat větší pozor. Mé srdce obalím do ledu, přesně jak to dělá Killian. Objímat budu teď už jen Sebastiana, když mi bude smutno. Ten je na mě hodný. Skoro po paměti se obleču do černých riflí, bílého trika a černého sáčka. Věci si sbalím do batůžku a z budovy vyjdu jak smyslů zbavená. Skoro si ani nevšimnu Killa. Po jeho mávnutí se váhavými kroky vydám k jeho autu, kde si sednu na místo spolujezdce. Až moc vzpomínek... Proč jen to tak bolí. V autě panuje ticho, které neprotne ani jeden z nás. Pohled mám odvrácený ven. Dívám se na ubíhající cestu a mé srdce se pokouší opět bít normálně. Z auta vystoupím mechanicky a stejně tak jdu za Killianem, až do jeho bytu. Až tam roztaji a to díky Blue. ,,Blue" Řeknu nadšeně a skloním se k němu, aby jsme se mohli patřičně přivítat. Tolik mi chyběl, chlupáč jeden. Stoupla jsem si, aby mohl přivítat i páníčka a po dlouhé době vyhledala Killův pohled. ,,Ne, děkuji. Stejně hned půjdu" Můj tón je až příliš chladný. Je to možná proto, že už pak mlčel. Neřek ani slovo po tom, co jsem se mu dokonale vyznala. ,,Dobře, jdu se tam podívat, jestli tedy smím" Dovolím se a poté už přejdu do pokoje, kde si vezmu zbytek svých věcí. Není toho moc. Zabere mi to sotva pár minut. Vlastně se přistihnu, jak natahuji čas, jen abych ho mohla strávit ještě chvíli v jeho přítomnost. Tak a je to vše.. Pomyslím si, když jdu ke dveřím, ale ještě se ohlédnu. Pod postelí se něco zatřpytí. Má naušnice.. Rychle přejdu k posteli a skloním se pro ní, přichytnu se rukou postele, to jsem ale neměla dělat. Nešťastnou náhodou se mi do ruky zadřou třísky. ,,Aaaau.." Zanaříkám tiše. Normální člověk by to nejspíše neslyšel, ale Killian určitě ano. Nejsem posera, nějaká tříska by mi nikdy nevadila, ale jsem upír a upír když se střetne s dřevem, tak je špatně. Sakra to je bolest.. Zůstanu sedět na zemi a druhou třesoucí se rukou si snažím třísky vytáhnout. Marně.

„Ne za všechny“ Stojím si stále za svým. Jsem tvrdohlavá, klidně bych se s ním hádala ohledně jedné věci i několik hodin. „Možná..a možná taky ne“ Obviňovat mě, že lžu? Vlastně ano, lžu. Snažím se tím zakrýt to vše, co bylo. I to, jak mi to chybí. Nemůže mi to mít ani trochu za zlé. Opravdu ne. Má nahota vše pokazí. Takhle jsem si mohla jen odejít a nic by se nestalo. Jenže ono se stalo. Zem zatoužila po mém ručníku a já ho nestihla zachytit. Co jsem ale zachytila byl Killianův pohled. Vím moc dobře, že se mu mé nové tělo líbí. Nemám ani tendenci se skrývat. On byl první, kdo mé tělo viděl nahé. Také byl první, kdo se ho dotýkal. Proto může být i první, kdo vidí mé vyspělé tělo. „V tom případě by jsi měl chodit nahý stále“ Plácnu první, co mě napadne. Takhle na mě působí. Vedle něj jsem opět tou malou holčičkou, co plácá nesmysly jen proto, že je z něj nervózní. Jenže kolikrát si mám připomínat, že mi ublížil? Nesmím to nechat zajít daleko. Což stejně nejspíše neovlivním. „Já se zahryzla pod kůži tobě? Ale prosímtě..“ Řeknu skoro až sarkasticky. Tohle ať na mě nehraje. Kdyby tomu tak bylo, chtěl by se mnou být. Neodmítal by mě. „Proč? Aby ses mohl poplácat po rameni, že jsi borec?“ Vyhrknu na něj, ještě než ho začnu být pěstmi. I na holku mám páru, určitě v tom bude mé naštvání. Tohle mohl tušit, ale co nemohl, bylo mé další chování. Jeho blízkost mě zbavuje smyslů a proto se ocitnu s nohama kolem jeho boků. Killianovo tělo je teplé, jemně klouže po tom mém. Na celém těle cítím husí kůži. Bradavky se tyčí, až je to bolestné. Mé prsty přímo touží po tom, abych se ho dotýkala. Mé záda se ocitnou na studené zdi, až tiše zanaříkám. Když Kill přeruší polibek, tak otevřu oči. Oplácím mu pohled. Teď se ho nebojím, ale nějaká část ve mně stále bude. I když se děje tohle, tak jakmile to skončí, opět budu nepřístupná. Tohle je právě jen chtíč. Nemůžu zapomenout na jeho zvěrstvo. Když kousal mé bradavky, div, že jsem nevzdychala opravdu nahlas. Zatínala jsem prsty do jeho dokonalé kůže. Jak jsem to chtěla zadržovat, tak při pohybu, kdy se ocitl ve mně, to nešlo. Sprchami se prodral můj slastný sten, až jsem si zkousla ret tou vášní, co mezi námi byla. Když se sklonil k mému krku, tak jsem naklonila hlavu na druhou stranu, aby měl ten nejlepší přístup. „Mlč…prosím..“ Tohle je to poslední, co jsem chtěla slyšet. Nemůžu tady poslouchat, jak moc jsem mu chyběla. Ne po tom, jak moc chyběl on mě. Nechám ho přirážet, ba co více, snažím se pohybovat proti němu. Naše těla jsou sehraná, touží po sobě, od prvního dnešního pohledu. Pomalu spustím nohy z jeho boků, takže mě musí pustit na zem. Odtáhnu se od jeho polibku a ruce zapřu na jeho hruď, aby si pomalu lehl na zem. Poté už si na něj obkročmo sednu a skloním se pro polibek. Toužím po tom, aby si tohle pamatoval. Aby viděl, co ztratil svým chováním. Začnu na něj dosedat. Dělám vše instinktivně. Nejdříve pomalu a pak rychleji. Jako upír umím udržet tempo. Sama cítím, jak mé tělo pod ním vláční. Také cítím, že jeho chlouba začíná tvrdnout. Pamatuji si to z poprvé, děje se tak, protože je na pokraji. Odtáhnu se od jeho rtů, abych mohla zamířit na jeho krk a kousnout ho. Nesaju z něj, jen ho chci pomučit, chci, aby cítil ten nejlepší pocit. A poté už se řítím. Do propasti, společně s ním. Odtáhnu se od jeho krku a zůstanu na něm na chvíli ležet. Můj dech je zrychlený, celkově se chvěji. „Miluji tě a nenávidím zároveň“ Řeknu tiše a poté už se odtáhnu. Nemůžu být v jeho blízkosti už ani minutu a tohle byla chyba. Opatrně se zvednu na své třesoucí se nohy. Vezmu si osušku, která skončila na zemi a ovinu se jí. Vyhledám jeho pohled. „Tohle už se nikdy nesmí stát“ Pronesu tiše a bez úsměvu zamířím ke své skříňce, abych se převlékla. Cítím se hrozně. Tak moc ho miluji. Tak moc to bolí. Jako by mi někdo bodl kůl do srdce a začal jím točit.

„On mi těch lekcí chtěl dát asi více“ Tentokrát se pousměji smutně. Dostala jsem jich až moc. Některé si zapamatuji jako příjemné a ty druhé jako ty, které bych chtěla, aby se neopakovaly. Měla bych sklopit uši, jenže já nemůžu. Stále se ve mně něco bije a mé tělo reaguje na všechny jeho slova, stejně tak i můj mozek. Musím mu oponovat. „Ano, něco stylu ať jsem šťastná, když s tebou být nemůžu“ Uhnu pohledem, tohle už asi bylo moc, ale upřímné. Jeho polibky jsou to, čemu se nechci vyhýbat. Jenže on mi nedává na výběr. Ublížil mi. Proto jsem mu musela dát facku. Je to málo za to všechno. Zasloužil by si urvat hlavu, za ten můj strach. „Máš pravdu. Není“ Přikývnu chladně. Po tom mu věřit nesmím. Tak proč mě stále zkouší? Sám mi říkal, ať se od něj držím dál a přitom mě políbil. Neměl to dělat. Zažehl ve mně touhu. Kdyby se ode mě držel dál, bylo by to lepší. Nedával by mi jen blbé plané naděje. Jenže on si evidentně moc rád hraje. Mou neplánovanou návštěvou jeho sprch jsem ho nejspíše potěšila. Jak by taky ne. Svojí otázkou mi moc dobře vzal vítr z plachet. „Děkuji, už jsem viděla. Raději bych si znovu zašla na koncert Imaginů“ Neodpustím si tyhle slova. I když po prvním sexu ty slova byly naopak, to si musí moc dobře pamatovat. Můj ručník se poroučel na zem a já jsem byla ve tváři najednou červená jak čerstvě utrhnutá jahoda. Proč, proč jen jsem takové nemehlo. „Přestaň..“ Procedím docela zostuzeně přes rty a s ručníkem kolem těla se mu ztratím. Musela jsem, jinak bych se tam udusila. Nebo bych ztratila sebeovládání a to si nesmím v tomhle případě dovolit. Nechtěla jsem, aby za mnou šel. Nebo dobře, nějaká má část si to přála, ale i tak jsem si myslela, že to neudělá. Jenže on to udělal. Chytil mé zápěstí a já se na něj musela otočit. „Killiane jsi nahý“ Zkonstatuji a ohlédnu se kolem, jestli někdo nejde. „Rád se ukazuješ?“ Uculím se na něj, nechala jsem se zase unést. Rychle můj úsměv spadne a já zase dýchám zrychleně, jen proto, že je tu nahý a drží mě. Hraje si se mnou, chce mě zničit. „Tvým pocitům? A myslel jsi na ty mé, když jsi mi ubližoval?“ Neohroženě se mu dívám do očí. Tak moc toužím ho třeba jen obejmout, být v jeho blízkosti. Neulehčuje mi to, ani trochu. „Chyběl, každým dnem. Každou minutou. To je to, co jsi chtěl slyšet?“ Zvýším hlas. Trhá mi to srdce. Svou silou ho udeřím volnou rukou do hrudi. „Nech mě Killiane. Přestaň mě svádět, když nechceš, abych byla v tvém životě“ Druhou ruku si také uvolním a buším do něj, postupuju s ním dále, až se ocitneme u mě ve sprchách. Tam se mu podívám zaslzenýma očima do těch jeho. Nenávidím ho za to, co mi udělal. Jenže ho potřebuji. I kdyby to mělo být jen na pár minut. Jako smyslů zbavená se vrhnu na jeho rty. Vyskočím a své nohy obmotám kolem jeho boků a rukama mu přejedu z ramen na krk a zpět, používám své nehty, kterýma ho škrabkám. Nevěřím mu, jen tak nebudu. Ale nic to nemění na tom, že ho potřebuji, alespoň chvilku. I když z toho budu zničená dvakrát tolik.

„Spíš sobecký, sám měl z toho požitek“ Oponuji mu s úšklebkem. Tohle provokování mi chybělo. Vlastně jsem neměla nikdy dost síly mu to vracet, ale teď? Už se nebojím. Vycvičil mě dobře, abych sebou nenechala zametat. Proto se mu jen tak nepodvolím. „Tak je to tvá věc.“ Může cítit uspokojení, jak jen chce. Stejně si ale připadám jako vosa, která mu lehce sedne na lep. Snažím se ovšem odolávat. „Tak si zvykni. Poznala jsem správného muže“ Proč mu tohle říkám? Proč mu chci svým způsobem ublížit? Ani netuším. Možná proto, jak moc ublížil on mě. Možná také proto, že chci opravdu vidět, jestli žárlí. A nebo cítím malé uspokojení, stejně jako on. Jak říkám, zas tak rozdílní nejsme. Jeho rty jsou přesně to, co mi v poslední době chybělo. Moje závislost se najednou vrací. Potřebuji ho cítit u sebe. Mé srdce chce vyskočit, nejlépe mu přímo na dlaň. On by ho ovšem vzal, hodil na zem a pošlapal. Dříve bych mu asi facku jen tak nedala. Ale časy se mění a já také. „Ano, zasloužil.“ Přitakala jsem mu s vážnou tváří. Alespoň, že to přiznal. „Pokud chceš ještě více zklamat mou důvěru, tak prosím“ Pobídnu ho, skoro jako bych ho vyzvala. Jak jen mě může dráždit pouze svojí přítomností a nebo slovy? Myslela jsem si, že bez něj dokážu existovat, ale pletla jsem se. Jsem bez něj skoro nic. Ještě, že mi zůstala ta láska k tanci. „Killiane“ Povzdychnu si na jeho slova. Evidentně si ze mě přišel utahovat a baví ho to. Tak jen směle do toho. Já ale volím úprk a to kam jinam, než do sprch. Co nejdále od něj. Jenže i v té sprše myslím jen na něj. Na jeho tělo, které se třpytilo díky jeho potu. Na ty rty, které mě líbaly, jako by snad bylo všechno v pořádku. Jenže ono není. Mé myšlenky mě zabalenou v osušce dovedly až do pánských sprch, kde jsem strnula v půlce pohybu. Jako paralyzovaná sleduji jeho pohyby. To, jak se utírá, nebo snad ty jeho kroky, které míří ke mně? Snažím se ignorovat ten fakt, že je nahý. Jenže to jen tak nejde. Ani jednou se tam ovšem nepodívám. „Co..bych z toho měla?“ Plácnu největší blbost, co mě v téhle chvíli snad mohla napadnout. Gratuluji Rosie. Když ono je tak jednoduché před ním ze sebe dělat hlupáka, když díky němu mé myšlenky brousí naprosto někam jinam, než do téhle přítomnosti. Jak si tak držím osušku, tak spustím ruce podél těla. Tím pádem spadne i má osuška. Do háje. Naprosto neplánovaně se před ním objevím nahá. Takhle mě ještě neviděl. Změnila jsem se. Mé boky se zaoblily, stejně tak i má prsa. Stala jsem se ženštější. „Já..jdu“ Zvednu k němu své oči a nějak se ohnu pro osušku, kterou si přitisknu k tělu. Možná jsem zbabělá, ale musím utéct. Otočím se k němu zády a prchnu ze sprch, jako by mi hořelo za patami. Ne, blbé přirovnání, pryč s ohněm. Tak jako by bylo zemětřesení a plocha ve sprchách by se právě propadala.

Můj pohled je tvrdý, alespoň na nějakou chvilku. Jeho slova tomu moc nepomáhají. Spíše si sama představuji jako takové to roztomilé štěně, které když začne štěkat, tak na něj lidé začnou nadšeně šišlat a dělat si z něj srandu, jak je krásné. Musím se ušklíbnout, tentokrát s lehkým úsměvem. „Dokážu. Jeden muž mě to kdysi naučil“ Zapíchnu se do něj pohledem. Kousat mě naučit právě Kill. Bylo toho spoustu, co mě naučit a co vše zůstalo ve mně. Navždy už si ukradl mé poprvé. To se vrátit nedá. Sobec jeden. Oba jsme se shodli na rozšíření pár kroků a nakonec jsem se na něj i usmála po slově perfektní. Podívám se na něj pomalu jak na debila, když se zeptá jaká žena. Nemá to ani cenu komentovat, k tomu se už nesnížím. „I kdyby, tobě to může být naprosto ukradené“ Nebudu mu tady říkat, že nežárlím, nikdy jsem mu nelhala, aspoň ne vědomě. On sám se teď prozradil svými slovy. Takže ze mě cítí Sebastiana? A to jsem si myslela, že jsem ho ze sebe smyla celého, ale my upíři máme až moc dobře vyvinutý nosánek. „Já alespoň dávám pozor, Killiane. Žárlíš snad ty?“ Jeho zamračené oči mi napověděly. Jenže čert aby se v něm vyznal. Proč by žárlil? Sám řekl, že se mnou chce být jen kamarád a my už nemáme ani to kamarádství. Jsme pouze dva lidé, co spolu tančí a po soutěži se nejspíše zase neuvidíme, nemáme proč. Nenechám se ale zastrašit jeho pohledy, nebo snad slovy. Jsem nevinná a plachá, ale v jeho přítomnosti jsem jiná. Vzdorovitá. Probouzí ve mně to nejhorší. Mohl by si gratulovat, aspoň ze začátku to byl určitě jeho záměr. „Ty se nic? Zvláštní.“ Pronesu schválně maličko posměšně, vždyť to nedává smysl. Navíc to má za ten jeho chladný tón. Nedokáže ani vydržet můj přímý pohled. Nedivím se mu, i mě to dělá sakra problém. „Bude to rychle, neboj“ Ušklíbnu se na něj, nejspíše opravdu pospíchá za tou ženskou, nebo kdoví kam. Je mi to jedno. Dobře, není mi to jedno, ale mu to nikdy nepřiznám. Jeho krásné oči mě provokují. Jeho rty mě vybízejí, abych se ho dotkla. Jenže já nemůžu, způsobil mi až příliš bolesti. Nevěřím mu. I kdybych nakrásno chtěla, nejde to. Teď mě naštval tím, že si sundal triko. Jako by to snad dělal schválně. Nechce si třeba svléct rovnou i tepláky? Tančíme spolu a naše těla k sobě mají ještě blíže, díky jeho nahotě. Tentokrát je to naprosto perfektní. Sice jsou tam ještě kroky, které se musí dopilovat, navíc musím vymyslet ještě další nové, ale na to mám spoustu času. Čekala bych cokoliv, ale že mě políbí? Dělá si už sakra srandu? Baví ho vyloženě mě provokovat? Dělá mu to dobře? Jako omámená zavřu oči a vložím se do polibku. Připadám si jako na poušti a Killian je jediné vědro s vodou. Mé prsty putují po jeho svalech, přesně tam, kde se chtěly dotýkat. Potřebuji ho, celou jeho duši, celé jeho tělo, jeho srdce. Miluji ho. Stejně rychle, jak si uvědomím, že ho miluji, si také uvědomím, že ho nenávidím. Nenávidím ho za to, co mi dokázal udělat. Silně ho kousnu do rtu, až se mi v puse objeví maličký proud jeho krve. Odtáhnu se od něj a vystřelí mi ruka. Zastaví se až o jeho tvář. Nemá šanci jí chytnout, jsem rychlejší. Alespoň něco pozitivního. Facka opravdu sedne, je v ní všechna bolest, kterou jsem si od něj odnesla. „Jak se opovažuješ“ Pronesu chladně a ustoupím od něj o krok. Dlaní si setřu krev ze rtu. „Tohle jsem měla udělat už ten den, kdy jsi na mě šel s ohněm. Zakazuji ti se mě takhle dotýkat, Killiane.“ Mé oči šlehají blesky. Tak moc bych se chtěla vrátit k jeho polibku. Tak moc bych ho tu chtěla povalit na zem a vzít si další poprvé od muže, kterého miluji. Jenže já nemůžu, jsem jím zklamaná. „Pro dnešek by to už stačilo..Chtěla bych tě poprosit, jestli si u tebe nemůžu vyzvednout věci, které jsem tam nechala“ Zeptám se ho bez úsměvu. Jsem stále rozhozená z toho, co se stalo. Vypnu hudbu a poberu si své věci. „Sejdeme se před budovou?“ Pokud souhlasil , a nebo i pokud ne, tak se vydám do své šatny. Sprchy jsou oddělené jen jedněmi dveřmi. Svleču ze sebe zpocené věci a nahá vejdu do sprchy. Nechám na sebe téct vodu. Jen ta pohltí mé slzy. Po pár minutách vodu vypnu, setřu si těch pár slz, které se mi ještě objevilo pod očima a zabalím se do osušky. Jen v osušce zamířím ze sprchy do šaten, jenže jak jsem zmatená, tak místo do šatny vejdu do pánských sprch.

Jeho odseknutí mě donutí nadzvihnout obočí. Už se nebojím, ne jeho tónu. Dokud se mu nevrátí ty černé oči a on nebude sám sebou, tak se budu bránit. Semknu rty přísně k sobě a sleduji ho stejně přísným pohledem. „Fajn“ Odseknu stejně příkře, jako on předtím. Je to neskutečné, jak jsme oba tvrdohlaví. Možná i proto jsme si tolik rozuměli, chtě nechtě jsme ze stejného těsta, i přesto, že jsme každý úplně jiný. Dává to vůbec smysl? Jeho tělo tu bylo se mnou, ale myšlenky ne. Jako by létaly někde ve vzduchu. Na co, nebo na koho myslí? Třeba na tu ženu, kterou z něj cítím? Byl to obyčejný člověk, možná i proto na něm ulpěla ta vůně tak dlouho a tak intenzivně. Sleduji pohyb, kterým by doplnil otočku a na chvíli se zamyslím. Má dobré nápady a mohlo by to přispět k vítězství. „Možná, když by se to pak zakončilo ještě takhle“ Dotáhnu poslední pohyb a usměji se. Jsem spokojená, vypadá to dobře. Celkově se mi ta sestava povedla. Teď už jí jen vypilovat k dokonalosti. Byla bych blázen, kdybych si myslela, že se to naučíme první den. Navíc Kill není ani profesionální tanečník. Kdyby měl hrát něco na klavír, třeba by to i ten první den zvládl. Proto na něj ani nejsem nazlobená, když chce ty kroky zopakovat. Spíše by bylo divné, kdyby vše pochytil napoprvé. „Samozřejmě“ Pousměji se na něj. Chovám se k němu jako civilizovaný člověk. Co na to, že všechny mé city ve mně zabil? Co na tom, že proti mně využil můj strach? Ať po mě ale nechce více, než pár nezbytných slov. „Kdyby ses ale soustředil, bylo by to lepší. Nebo tě furt táhnout myšlenky k té ženě?““ Doháje, proč proč proč. Proč jsem se nechala unést žárlivostí. No, ty slova jsou bohužel už venku a nedají se vzít zpět. Jenže ten její pach mě naprosto dráždí. Lehce cítím i tu lacinou voňavku. Uklidním se a předvedu mu kroky znovu. Tentokrát trochu pomaleji, aby je mohl všechny pochytit. Pak ho poprosím o zvednutí. Nic nenamítá a tak s mou pomocí položí ruce na mé tělo. Ten jeho pevný stisk mě naprosto odzbrojí. Co by se stalo, kdybych mu prostě dala polibek? Třeba jen krátký? Nejspíše jsem se naprosto pomátla. Vždyť se na něj stále zlobím a zlobit budu. Při tom, kdy mě pouští na zem se na ty jeho rty málem opravdu vrhnu. Mám ale dost rozumu na to, abych se odtáhla. „Ty se co?“ Schválně ho nechám vykoupat v jeho šťávě, pobízím ho, aby to dopověděl. Jen ať si uvědomí, co provedl. Já ani netuším, proč ho to s mámou tolik vytočilo. On udělal tu největší sviňárnu, že proti mně použil mou noční můru. Celé to sjedeme ještě jednou. Ani netuším, že už uběhlo tolik času. Sama zůstanu stát uprostřed, nepůjdu k té lavičce, když tam jde on. Hlavně se k němu nebudu přibližovat, protože si svlékl triko. Podrazák! Snažím se dívat všude jinde, než na jeho svaly. Než na ty kapky potu, které mu tečou po těle. Právě tam, kde by se chtěly dotýkat mé prsty. Zeptá se mě a tak se na něj chtě nechtě podívám. „Za necelý měsíc. Takže dost času to nacvičit, pokud to tedy nevzdáš“ Teď už by to snad neudělal, když sem dokázal přijít. Sice to znamená, že se budeme vídat, ale kvůli výhře to udělám. A nebo také možná proto, že ho chci vidět. Přitom bych na něj měla úplně zanevřít. Tolikrát jsem si představovala, co mu asi řeknu, až se po tak dlouhé době uvidíme. Mohla jsem to mít natrénované jak jen jsem chtěla a on mě zase překvapil. „Potřebovala bych to sjet minimálně ještě jednou..Pokud ti to nevadí? Nebo někam spěcháš?“ Třeba za tou ženskou? Snažím se znít nezúčastněně, ale ta trocha žárlivosti tam prostě je a nejspíše tak nějak vždy bude. Když se ke mně blíží takhle nahý, tak ho obejdu směrem k lavičce, kde vezmu ručník a společně s ním zamířím k mobilu, abych pustila jeden z hezkých ploužáků, na který by jsme mohli tančit. Rovnou se u toho i utírám. Poté hodím ručník na lavičku a zamířím k němu. Už, když se mé kroky blíží k jeho tělu, tak začnu tančit do rytmu. Mé kroky jsou ladné a přesně vypočítané. Přivírám u toho oči, abych co nejvíce vnímala hudbu. Otevřu je až plně, když se ocitnu u něj v náručí a tak blízko. Vpiju se mu pohledem do jeho očí a trhaně se nadechnu.

Na to, jak byl vždy ukecaný, tak teď je to naopak. Vlastně mi chybí i ta jeho bezstarostnost. Jenže je právě mezi námi velká propast a ani jeden z nás nejspíše netušíme, jak s tím druhým mluvit. V mých očích je stále zklamání a strach, nejspíše tam ještě dlouho zůstane. Ničemu nepomůže ani fakt, že i jeho oči jsou trochu zlomené. Tolik bych ho chtěla obejmout, omluvit se za má slova, jenže to by má mysl nesměla stále směřovat k tomu hnusnému, co mi udělal. Ani netuším, jaké to pro něj musí být, když jsem vyrostla. Já se teď nevidím, ale je pravdou, že jsem ráno strávila u zrcadla dobrou půl hodinu a jen studovala své rysy a co se vše změnilo. Ten dotek pro nás pro oba byl divný. Všimla jsem si jeho strnulosti, bohužel jsem si to převedla tak, že nechce, abych se ho dotýkala. Což při mém tanci půjde sakra těžce. Budu se to ale snažit co nejvíce omezit, abych ho nevystavovala nějakým zbytečným dotekům. Jak ironické, předtím jsem je vyhledávala a teď? Snažím se je omezit. Teda můj rozum, mé tělo reaguje jen na něj a nejraději by se ho dotýkalo celý den, celý večer, celý život. „Kdyby ne, stačí říct. Zpomalím a nebo ti to ukážu znovu“ Jako učitelka bych měla umět vysvětlovat, takže jestli mě chápe, je to pro mě jen plus. Stejně jsem mu ale chtěla párkrát lusknout před očima, jestli mě vnímá. Přijde mi, že je chvilkami mimo realitu. To ho tu tolik nebaví? Nemusel tedy vůbec chodit. Jestli do toho bude dávat jen půlku a ne celé srdce, tak to nemám nikdy šanci vyhrát. Jestli se pohádáme, tak to bude tentokrát právě kvůli tanci. Nesmím a nechci si dovolit ani jednu chybičku. „Kdybych nechtěla, abys mi do ní kecal, tak tě ani nežádám“ Vysvětlím mu div ne jak dítěti. V některých věcech jsou ti chlapi fakt praštění. Kdybychom nechtěly pomoct, tak se snad neptáme, ne? Já osobně jsem za každý názor a nový krok moc ráda. „Teď ti ukážu dalších pár kroků, snaž se opakovat po mě“ Krátce na něj pohlédnu. Jak může být někdo tak dokonalý a přitom tak zlý? Kousnu se zevnitř do rtu a poté se nadechnu. Začnu mu ukazovat kroky, které potřebuji, aby dělal on. Po pár minutách otočím pohled k němu. „Celé to teď potřebuji zakomponovat do sestavy. Nejdůležitější teď je, abys mě držel a nepouštěl. Jsou tam těžké prvky, kdy mě musíš vyzvednout nahoru“ Já pak musím držet rovnováhu. Pokud ovšem nebudeme oba připraveni, můžeme si ublížit, upíři neupíři, na zem můžu spadnout kdykoliv. Ještě se mu snažím vysvětlit, jak mě má chytit. To je na tom to nejtěžší, protože musím stát přímo u něj, vzít jeho ruce a položit si je na místa, kde mají zůstat. Samovolně se mi začíná zrychlovat dech, jak já to sakra nenávidím! Proč mě ten dech vždy dokáže tak podrazit. Nechám se tedy vyzvednout, přesně tak, jak jsem ho žádala, udělám svých pár pohybů a pak už čekám, až mě pustí na zem. Mezitím se ho stihnu chytnou za ramena a jakmile jsem na zemi, mé ruce stále spočívají na těch samých místech. Toužím po něm, toužím po jeho rtech a po celé jeho osobě. Dokonce nekontrolovatelně udělám pohyb k němu, skoro jako bych ho chtěla políbit, ale vzpamatuji se a rychle odtáhnu, stejně tak i své ruce. „Mohli..by jsme to zkusit celé znovu?“ Zeptám se ho a na malý moment se k němu otočím zády, protože potřebuji nabrat sílu. Netušila jsem, že v jeho přítomnosti budu tak slabá. Jak myš, která čeká na to, až jí kocour sežere.