Příspěvky uživatele

Několik dní po jistém incidentu s upírem nechodila vůbec ven. Byla zavřená ve svém malém, avšak útulném bytě, které momentálně brala jako nejbezpečnější místo v Shadowhillu. Tady jí ten upír najít nemohl. A i kdyby ji přeci jen našel, tak by u sebe tentokrát měla více zbraní než minule, kdy u sebe měla pouze svůj kapesní nožík. No, tím se zkrátka ubránit nedalo. Kdyby to setkání alespoň zůstalo bez nějakého následku.. Každou noc se celá spocená probudila z noční můry, kterou by nechtěl zažít žádný člověk. Problém je, že ona ji zažila a teď se jí pořád promítala v hlavě. Hlavně díky tomu se její pomstychtivost neustála zvyšovala. Po fyzické stránce také vcelku trpěla. Vlastně se divila, že to všechno její křehké tělíčko zvládlo. Po celém těle měla několik modřin a na nohách pár škrábanců, které se už naštěstí hojily. Byl zázrak, že z toho všeho nezešílela. No a aby toho nebylo málo, tak neustále musela myslet na toho vlkodlaka, který ji zachránil. Pořád ji v hlavě lítaly ty samé otázky na které nedokázala odpovědět a to se mohla snažit sebevíce.. Jak věděl kde bydlím? Znal mě snad? Proč mě vůbec zachránil? Kdo to byl? Pozitivní na tom bylo, že alespoň něco ji mohlo odvést od myšlenky na toho upíra.
Jednoho dne se však rozhodla, že už ven půjde. Nebavilo jí tu jen tak nečinně sedět. Musela trénovat, pokud se mu chtěla pomstít. Sice se už pomalu schylovalo k večeru, avšak venku bylo stále krásně a byla by vážně škoda toho nevyužít. Oblékla si na sebe své černé leginy, černé tričko s dlouhým rukávem a hned na to černou mikinu s kapucí, kterou si následně nasadila. Nechtěla být nikým poznána, i když tu zatím znala jen pár lidí. Chtěla jen přejít do osamoceného lesa, kam chodí menšina obyvatelstva. A kdyby tam někoho potkala.. přece u sebe měla zbraň, kterou umí skvěle ovládat. To ale neznamenalo, že neměla strach. Právě naopak. Měla větší strach než kdy jindy. Bylo až pozoruhodné, jak jí jedno upíří kousnutí dokázalo snížit sebevědomí. Pravou rukou si přejela po kousanci na krku a povzdychla si. Musela se ujistit, že kapuce ho dostatečně dobře zakrývá. Poté popadla svůj toulec se šípy, který si přehodila přes záda a také svůj luk, načež se konečně vydala ven.
Venku bylo teplo, takže nebylo divu, že se Erin hned po pár krocích začala potit. Cítila na sobě pohledy několika lidí, určitě si říkali, co je to za blbštajna, ale jí to bylo jedno. Víc než kdy dřív. Rychlým krokem mířila do lesa, už tu cestu znala hodně dobře, proto netrvalo dlouho a za chvíli už se ocitla u samého okraje. Teprve tehdy zvedla hlavu, aby se porozhlédla kolem sebe, jestli jí náhodou někdo nesleduje. Nikde nikdo. Byla tu úplně sama. Oddechla si a zamířila do hloubi lesa. Po pár krocích se zastavila u jednoho tlustého kmene, který zhodnotila jako nejlepším kandidátem pro terč. Z kapsy své černé mikiny vytáhla zmuchlaný, papírový terč a připevnila ho na kmen. Určila si hranici od které má střílet a poté už jí nic nezastavilo od střílení. Střílela jeden šíp za druhým, přičemž si místo terče představovala Trevise. Hned jí to šlo mnohem lépe..

Já volím člověčí skládačku a také bych raději začala od té bronzové. :D

,,O to jde ty primáte!" zasyčela na něj. Tak nejen, že to byla krvelačná bestie, ale dokonce byl i hloupý. Ona by se na jeho místě zabila, hned, bez jakéhokoliv rozmýšlení. Jaká škoda, že neměl dostatečně velký mozeček na to, aby tak primitivní věc pochopil. Upřeně se dívala na nazrzlého vlkodlaka před sebou a čekala, co udělá. Připadalo jí to jako nekonečnost.. Sekundy se táhly jako minuty a minuty jako nekonečné hodiny. Než si toho Erin vůbec stačila povšimnout, tak v další sekundě byl už vlkouš v přípravné pozici a hned na to se na ně vrhul. Na oba. Jelikož jí Trevis stále pevně svíral, tak neměla jinou možnost než-li zavřít oči a čekat, co bude dál. K jejímu štěstí ji Trevis hned při pádu pustil a tak byla mimo hlavní dění. Ztěžka dopadla na zem a obličej zkřivila bolestí. Utíkej, přežij! Vlastně se divila, že byla stále ještě vzhůru a nepropadla do bezvědomí. Asi za to mohla vděčit svému výcviku, který podstoupila od svých 12-ti let. Pokusila se vstát, ale nešlo jí to, byla až moc slabá. Kdo by taky nebyl při ztrátě tolika krve. ,,Tati, už můžu propadnout panice?" zamumlala si pod nosem a s přivíráním svých očních víček pozorovala Trevise a vlkodlaka, který nad ním zlověstně vrčel. Bylo jasné, že myslí zrovna na svého tátu, jelikož měla pocit, že umírá. A pokud by jí tu ten vlkouš nechal na pospas Trevisovi, tak by umřela. Úplně stejně jako její otec. Jenže ten ji vždy učil, ať bojuje do posledního dechu. Najednou jí něco popadlo za její riflovou bundu a začala táhnout pryč. Chvíli ji trvalo než si uvědomila, že to je ten vlkodlak, který právě před chvíli přemohl Trevise. Že by teď byla jeho kořistí? Nedokázala se rozhodnout mezi tím, jestli je lepší zemřít rukou upíra nebo tlapou vlkodlaka. Po nějaké té chvíli, kdy ji táhnul po zemi, což nebyl zrovna dvakrát pohodlné, tak se trochu nadzvedla a obmotala mu ruky okolo krku. Nechtěla přeci přijít k dalšímu zranění, jen ať umře s hezkým tělíčkem! Avšak stále tahala po zemi své odhalené nožky, které nedokázala vyzvednout do vzduchu. No co, tohle už bude muset přežít. Zanedlouho se ocitli u jejího domu z čehož byla velmi zmatená.. Jak mohl vědět, kde bydlí? Že by nějaká další vzácná schopnost u vlkodlaků o které neměla tušení? Jo, to bylo dosti možné. Nechala se od něj položit na práh domu a opatrně ho pustila. Že by jí přeci jen pomohl a nechtěl jí sežrat? Už si toho dneska prožila mnoho, takže by si to rozhodně zasloužila. Když jí začal očichávat, tak nakrčila nos a odvrátila od něj pohled. ,,Jo, já vím, smrdím tou krvelačnou bestií," zavrčela a po jeho následném olíznutí se jí chtělo začít zvracet. Byla pokousána upírem a následně olíznuta vlkodlakem.. Co víc si jen přát? Poté se jí už jen dlouze zadíval do očí a odběhl pryč. Opatrně se posadila a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Zachránil tě. Pomalu a s velkým úsilím vstala ze země a odemkla si hlavní vchodové dveře. Vstoupila dovnitř a rozešla se ke svému bytečku, který se naštěstí nacházel hned v prvním patře. Hned po příchodu do bytu zamířila do koupelny, kde ze sebe s jistou zuřivostí strhala veškeré oblečení. Podívala se na sebe do zrcadla a málem se rozbrečela, když viděla, jak je potlučená. A ještě k tomu ten kousanec na krku. Vždycky se za své tělo tak moc chlubila, ale teď? Teď vypadala jako zbité dítě. Tohle si rozhodně nezasloužila, ať už byla zlá sebevíc.

>Domov (což je jasné:D)

,,Ne, neber to jako kompliment. Jsi nechutnost, která měla být už dávno mrtvá," procedila skrze zuby a ztěžka polkla. Byla z jeho krmení dost oslabená a měla pocit, že každou chvíli omdlí. Jenže musela vydržet, jelikož se obávala toho, co by s ní asi Trevis udělal, kdyby omdlela. Najednou Trevis začal mlít něco o společnosti, jenže ona už ho moc nevnímala, bylo jí vážně špatně a na jeho kecy neměla vůbec náladu. Ovšem když se s ní Trevis otočil o 180°, tak jakoby znovu oživla, jelikož před sebou viděla mohutného vlkodlaka. Viděla je jen na pár snímcích, avšak nikdy né naživo. Na zlomek sekundy se tomu vlčkovi zadívala do očí, přičemž ztěžka dýchala. Přišel ji snad zachránit nebo se s tím upírem šel poprat jen proto, aby ona jako kořist patřila jemu? Spíše tedy doufala v tu první možnost, ovšem tu druhou nevyloučila, byla přeci jen taky dost možná. Takhle zblízka vypadal děsivě, no rozhodně byl lepší než Trevis. Nad jeho další poznámkou protočila panenky, ten jeho hlas byl tak otravnej! Nejradši by mi vyřízla jazyk, kdyby tedy měla tu možnost.. Což neměla, jaká škoda. ,,Nemám zájem," zavrčela směrem k němu a opět sebou prudce škubla, aby se mu z jeho sevření vymanila. Jeho následný dotyk na jejím krku ji způsobil přejetí mrázu po zádech. Nechtěla, aby se do ní opět zakousl, dokonce o to byla schopná i prosit, což se jí vůbec nepodobovalo, jelikož ona nikdy neprosila a ani neděkovala. Bylo na ní poznat, že se ho bojí, hlavně v jejím výrazu. Avšak to mohl vidět pouze ten vlkodlak, nikoliv Trevis.

Přivírala očka a cítila, jak postupně slábne. Ovšem stále v sobě měla dost síly na to, aby mu mohla praštit nebo něco podobného, přeci jen, její vytrvalost nebyla zrovna malá. V tom se k nim přihnala jakási blondýnka a odtrhla Trevise od jejího krku. V tom momentě si Erin začala uvědomovat, co se to vlastně děje a snažila se dostat z jeho sevření. Čekala od té blondýnky trochu více pomoci, ale ta hned jakmile zahlédla její zakrvácený krk, tak utekla pryč. Skvělý. Proč musel být tak moc silný? Škubala sebou, ale on jí stále pevně držel. Když si jí obrátil čelem k sobě, tak se na něho zadívala se strachem v očích. Teď vypadal obzvláště strašidelně, navíc ji užírala ta strašná představa, že ještě před malou chvílí z ní vysával její krev. ,,A ty jsi zase strašně nechutnej," odsekla mu a šáhla si volnou rukou na místo, kde se zakousnul. Když ruku odtáhla, tak jí měla celou zakrvácenou, což nebyl zrovna příjemný pohled. Navíc.. jaktože si jeho kousnutí tak moc užívala? Myslela si, že toho o těch bestií ví hodně a dokáže je přemoci, no teď zjistila, že se velmi zmýlila. Pokud tohle přežije, stále totiž v sobě měla velkou naději, že tomu tak bude, tak se mu pomstí. Začne na sobě pořádně pracovat a až bude připravená, tak si ho najde a bude ho mučit stejně tak, jako on teď ji. Tohle mu přeci nemůže nechat jen tak projít.

,,Nic jiného mi nezbývalo," procedila skrze zuby a zamračila se na něj. Co o tom zrovna on mohl vědět? Vždyť byl upír, který si očividně velmi užíval to, že se ho lidé báli. Bestie jedna! Jak moc je nesnášela.. Očividně byl jejími slovy velmi pobaven, přitom jí se na tom nic vtipného nezdálo. Asi to byly jisté hrátky s obětí. Jo, to prý upíři dělali moc rádi. Bez jakéhokoliv odporu se zvedla s jeho menší 'pomocí' ze země a narovnala se, přičemž mu stále hleděla do očí. Ve zlomku sekundy k němu byla otočená zády a přišpendlená k jeho tělu. Strašně se jí hnusil, proto jí jeho doteky nedělali vůbec dobře. Nejradši by ho praštila, ale mohla snad? No a poté už na krku ucítila jeho zuby, které se do ni zakously. Chtěla vykřiknout, ale jediné na co se zmohla bylo otevření úst bez jakéhokoliv vydaného zvuku. Kolikrát už četla o tom, jaké upíří kousnutí je, ale nikdy netušila, že to je opravdu pravda. Nechtělo se jí totiž věřit, že i samotná oběť si sání velice užívá. Ona si to totiž velmi užívala a dokonce i absolutně zapomněla na to, že z ní Trevis právě vysává její krev a ona může každou chvíli umřít. Dokonale se tomu poddala, což byl vlastně důvod, proč mu ještě více nastavila svůj krk.

Vzhlédla k němu a pokusila se vstát, avšak všechno bylo marné. Poprvé ve svém životě byla úplně bezmocná a nemohla se nijak bránit. Byl snad tohle její konec? To by tedy vážně nebylo fér, měla by zemřít důstojněji a né rukou toho, koho loví, aby byl svět lepší místem. Ztěžka polkla a hleděla na něho tím svým nevinným, roztomilým výrazem, který se podobal andělské tváři. Že by použila svoji tvářičku k tomu, aby jí ten upír nechal ještě chvíli žít a ona tak měla více času na přemýšlení o únikovém plánu? Musela se mu líbit, tedy pokud nebyl gay. Když si to k ní opět zamířil, tak se od něho začala plazit dál, jenže tohle bylo, stejně jako všechno ostatní, úplně marné. ,,Nejsem drzá, jen se snažím přežít, ostatně jako ty, potřebuješ přeci krev, aby jsi přežil," svraštila obočí a při pohledu na něj ztěžka dýchala. Tentokrát už na ni ten strach byl vidět, ovšem stále z ní sršilo její sebevědomí, které jen tak nezmizí. Když si k ní klekl, tak ho stále probodávala pohledem a upřeně jej pozorovala. ,,Ne, neznám. Jak ta pohádka končí?" zeptala se zatím s klidným výrazem a snažila se zklidnit dech, což vlastně nebylo vůbec jednoduché. Když jí opět chytl pod krkem, tak začala kolem sebe máchat rukama, snad aby docílila alespoň malé rány do citlivého místa. ,,Nechá....ji...jít..protože...je...na....zabití....až...moc...roztomilá?" zeptala se přerušovaně a pronikavě mu hleděla do očí. Musela ze sebe vystřelit nějaký ten joke, přece mu neřekne, že ví, co bude následovat. Akorát by z toho byl spokojen, čehož ona rozhodně nehodlá docílit. Bylo hodně strašidelné to, jak se mu začal měnit obličej v upíří, naštěstí tohle už viděla na fotkách u svých rodičů, takže jí to moc hrůzu nenahánělo.

Kupodivu se jí její strach podařil skrýt, ovšem to nijak situaci nezměnilo. Byla naprosto proti němu nicka. Sice uměla bojovat, ale tenhle upír se zdál býti silnějším než si myslela. A na to momentálně nebyla připravená. Kdyby u sebe alespoň měla svůj luk.. Ten by jí určitě zachránil. Bohužel její útok s nejlepším kamarádem nožíkem nevyšel. Naopak, kvůli tomu se teď celá situace zhoršila. Začala se dusit, když jí pevně chytil pod krkem. Upustila svůj drahocenný nožík a snažila se popadnout dech, avšak marně. Neměla dokonce ani sílu na to, aby ho kopla nebo alespoň uhodila do obličeje a tím si získala nějaký čas na útěk. Upřeně na něho hleděla a snažila se nějakým způsobem vysvobodit z jeho sevření. Ale všechno její snažení bylo zkrátka marné. Když jí odhodil od sebe, tak těžce dopadla na zem a dlouhou chvíli se snažila popadnout dech. ,,Bestie krvežíznivá," dostala ze sebe chraplavým hlasem a několikrát po sobě zakašlala.

Jasně, že jí nenechal odejít.. co si taky mohla myslet. Který upír by nechal odejít svou večeři? Povzdychla si a nevózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Hlavně nesměla začít panikařit, musela se z této nepříjemné situace dostat ven. Při jeho dotyku jí přejel mráz po zádech. Nesmíš mu ukázat, že se bojíš! Na chvíli zavřela oči a ztěžka polkla. Nehodlá dopadnout jako její otec, kterého zabil jakýsi upír při lovu. ,,Nemám zájem," procedila skrze zuby a v ten moment ze své kapsy vytáhla svůj kapesní nožík. Obrátila se směrem k Trevisovi a pokusila se ho bodnout do krku, avšak jestli se jí to podařilo nebo ne záleželo na tom, jak rychlé měl Trevis smysly.

,,To tě nemusí zajímat," zavrčela směrem k němu a opět protočila pohrdavě panenky. Další stupidita se kterou je nucena se bavit, jelikož je totálně ztracená. Byla se svým skromným bytečkem spokojená, nepotřebovala nic velkého, když stejně moc dobře věděla, že s nikým své bydlení sdílet nebude. Když se zničehonic objevil za ní, tak se mírně zamračila a ztěžka vydechla. Nebylo možné, aby u ní normální člověk byl takhle rychle, proto to mohlo znamenat jediné. Další upír? Ale to snad né! Nevěřícně pozorovala, jak jí pouhým jedním stisknutím rozbil její mobil, který dostala od svého zesnulého otce. Opatrně si šáhla do kapsy, kde měla svůj kapesní nožík a nenápadně ho začala otvírat. Pravděpodobně ho teď bude potřebovat. Podívala se mu do očí, když se k ní přiblížil a dva kroky od něj couvla. Nebylo to kvůli tomu, že by se bála, spíše jen nedokázala snést cizí doteky. Obzvláště ne od upíra. ,,Ne, jen tudy procházím," řekla s nepříjemným tónem hlasu a přimhouřila oči. ,,Pokud tedy nic nepotřebuješ, tak bych ráda prošla," pyšně nadzvedla hlavu a pevně sevřela svůj kapesní nožík. Jak moc byla ráda za to, že ho má u sebe!

Byla zahleděná do svého dotykového mobilu a nějakým způsobem se snažila určit svou polohu. ,,Krám jeden," zamumlala si sama pro sebe, když se jí mobil celý seknul a ani po chvíli čekání nehodlal nijak reagovat. Protočila nad tím panenky a schovala si mobil zpátky do kapsy. Už se chtěla rozejít náhodným směrem dál, jenže najednou na ní někdo houknul. Tedy, asi to bylo směřováno na ni, vzhledem k tomu, že nikdo jiný se v blízkém okolí nenacházel. Podívala se na kluka, který na ni volal a prohlédla si ho. Nevypadal zas úplně špatně, ovšem jeho vzhled zkazila jeho slova. ,,Krásnej? Hnusnější jsem v životě neviděla, takže o prohlídku vážně nestojím," odvětila mu a mírně se zamračila. Proč taky ztrácet čas něčím tak zbytečným, že. Prohrábla si své nazrzlé vlasy a opět si z kapsy vytáhla svůj mobil, aby zkontrovala, jestli se už náhodou nezpamatoval a ona tak mohla pokračovat v hledání své cesty zpátky domů. Bohužel byl stále seklej, krám jeden!

<<Kavárna

Z kavárny si to mířila rovnou domů, šla rychlým krokem a modlila se, ať je doma co nejdříve. Rita ji svými slovy poněkud vyvedla z míry, což nebylo vůbec dobré. Ji opravdu záleželo jen na Oliverovi - jejím mladším bratrovi - pro nikoho jiného v jejím srdci nebylo místo. Jak tak zamyšleně šla, tak bez toho aniž by to sama postřehla se ocitla na absolutně neznámém místě. Váhavě se zastavila a prohlédla si velkou vilu před sebou. Tady určitě bydlel nějaký namyšlený zbohatlík, který to měl v životě až moc jednoduché. Takové lidí ona přímo nesnášela, tedy ona nesnášela všechny, ale tyhle typy obzvláště.
Rozhlédla se kolem sebe a povzdychla si. Co udělá teď? Má snad požádat o pomoc? Ale ona nikdy nežádala o pomoc! Stačilo, že tomu tak bylo u toho bosého neandrtálce, kterého potkala u jezera. Už tak to byl pro ni tenkrát velký trapas. Vytáhla si z kapsy své kožené bundy svůj mobil a snažila se zjistit, kde že se to právě nachází. Třeba jí právě tahle chytrá věc pomůže dostat z téhle nepříjemné situace ven.

Ta její hláška o tom, že jí narušuje osobní prostor lavička a vzduch vlastně nebyla vůbec vtipná. Právě naopak. Byla hodně trapná, takže by se jí zasmál jen idiot. A jelikož ona idiotem rozhodně nebyla, naopak byla vcelku chytrá, tak si zanechala svůj neutrální výraz. Měla chuť se tomu alespoň ironicky zasmát, ale po lehčím zvážení došla k tomu, že by to pravděpodobně bylo mnohem trapnější než samotná hláška. ,,Ne, já tady ta blbá nejsem," odvětila jí na její primitivní otázku a mírně se nad tím zamračila. Erin se totiž už od dětství namlouvalo, že ona je dokonalá a ostatní jsou blbci. Když s tímhle někdo vyrůstá, tak se dá velmi těžko odolat tomu, že by si myslel pravý opak. Obzvláště když je to namlouvání od jejích rodičů. Kdo by poté takovému tvrzení nevěřil?
,,To doufám, přeci nechceš, aby i ostatní lidé viděli, jak jsi neschopná," kývla hlavou a falešně se na ni usmála. A další bod pro mě. Povýšeně nadzvedla hlavu, když se jejím slovům zasmála. Bylo snad na nich něco vtipného? Chtěla podotknout něco dalšího, ale ta holka se od ní vydala pryč. Jaká škoda, teprve se rozehřívala a ona to hned tak vzdala. Nevadí, alespoň mohla být opět sama a kochat se tou nádherou před sebou..

Aniž by se o něco vůbec snažila, tak vyvolala další konflikt. Dneska na to sice neměla úplně náladu, ale tak co.. měla přeci konflikty moc ráda a většinou je vyhrávala bez jakéhokoliv snažení se. ,,Buď ráda, že jsem ji od sebe neodkopla, což jsem klidně mohla udělat, jelikož mi narušila můj osobní prostor," zavrčela na ni a znechuceně se nad tím ušklíbla. Proč se jí nebála? Její vražedný pohled vždy každého odehnal. Obzvláště holky podobné téhle hnědovlásce. Jenže ona nic. Však ono to za chvíli určitě zabere.. ,,Nebudu tě žalovat, nejsem přeci blbá," protočila panenky a povzdychla si. ,,Jen jsem chtěla upozornit na to, aby sis toho psíka lépe hlídala," dodala s opětným protočením panenek a sedla si zpátky na lavičku. ,,No naštěstí pro tebe, žádnou omluvu nečekám, i když by tedy byla vhodná," naposledy ji sjela pohledem a podívala se zpátky na jezero před sebou, aby jí naznačila, že už nemá v úmyslu se s ní nadále vybavovat. Hypnotizovala pohledem fontánku před sebou, přičemž na tváři opět vykouzlila úsměv, skoro jakoby se před chvíli vůbec nic špatného nestalo.

Cítila na sobě pohled té holky, což jí nebylo vůbec příjemné. I přesto si zanechala svůj neutrální výraz. Nehodlala se nějak rozčilovat, obzvláště ne v tenhle krásným den na tomhle krásném místě. A možná by to tak i zůstalo, kdyby té dívce najednou z očí nevyšlehl laser. Lhala by, kdyby řekla, že jí to nevyděsilo. A to měla pro strach uděláno. Jenže s laserem se nemělo zahrávat.. Trochu sebou cukla a přimhouřila nad tím oči. ,,Co máš za problém? Hm?" procedila skrze zuby a nadzvedla obočí, přičemž se zaťatými pěstmi se zvedla z lavičky. Probodávala ji svým vražedným pohledem ze kterého většina lidí mývala respekt. Až tedy na pár vyjímek. ,,Nic neudělala? Očuchávala mi nohu, což není zrovna příjemné pro člověka, který nemá rád zvířata," odvětila jí. Obzvláště hmyz. Z toho měla přímo hrůzu. Naštěstí psi a kočky nebyli zas tak děsivý, to ale neznamenalo, že je měla ráda. Proč ta holka ještě neodešla? To snad na Erin nebylo poznat, že o její přítomnost nestojí? Pff! Třeba to byla další naivka, která si myslela, jak moc je svět krásný a že každý má uvnitř sebe i tu světlou stránku.