Příspěvky uživatele -

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

Uběhla už podstatně dlouhá doba od toho dne, kdy se Erin šla pořádně provětrat na čerstvý vzduch. Možná za to mohla její lenost, která u ní v poslední době pobývala více času než by měla. Co s tím však mohla udělat? Překonat ji jen tak nešlo, ona se však k tomu jednoho dne přeci jen odhodlala. A dopadlo to vskutku dobře.
Ve svém milovaném jarním kabátku si to kráčela ulicemi Shadowhillu až nakonec zabloudila do místního lesa ze kterého měla poněkud špatné vzpomínky. To už však bylo hrozně dávno a byla tu velmi malá pravděpodobnost, že by se něco podobného mohlo stát znovu. Nehledě na to, že teď už se byla schopna bránit mnohem lépe než před rokem. Ach ano, už to bude rok, co tu pobývá, neskutečně to letí.. Ani nestihla posoudit situaci ve které se tu nacházela.. Původně se tu chtěla usadit, ale.. povedlo se jí něco takového? Ne, nepovedlo. Zatím. Měla pocit, že ještě na něco takového není připravená. Jenže hodiny tikaly a roky letěly dál a dál. Nezastavovaly se, nedávaly ji čas. Asi to není tak, že do někoho vrazíte na náměstí a v tu ránu víte, že s tímhle člověkem zestárnete. Dobrá, možná nějaký ten jednoduchý člověk by i něčemu takového dokázal uvěřit. No někdo jako Erin, zrovna ona, která měla velký problém s důvěrou.. Ne, to prostě nešlo. Někdy dokonce uvažovala nad tím jestli byla něčeho jako je láska vůbec schopná. Byly tu jisté momenty, kdy něco cítila, ale měla pocit, že to nebylo dostatečně silné. Nebo alespoň takové, jaké doufala. Ta procházka ji nedělala zrovna dobře, když přemýšlela právě nad těmito věcmi, ale ono už možná bylo na čase, aby si tyhle myšlenky ve své hlavince pomalu, ale jistě utřídila. Ruce v kapsách, s hlavou zabořenou do země kličkovala mezi stromy a vdechovala tu úžasnou lesní vůňi, která ji za tu dlouhou dobu tak moc chyběla. Rozhodně byl skvělý nápad se jít trochu projít, potřebovala to.. Život se najednou zdál být tak moc jednoduchý. Zrovna však jako na zavolenou přišlo nepříjemné svědění na její levé ruce, které si přirozeně ihned začala škrabat. Shodou okolností se však právě na tom místě nacházel strup, který si svým škrabaním odstranila a tím se jí z daného místa začal řinout malý pramínek krve. To jako vážně? Zavrtěla nad tím hlavou a druhou rukou si začala prohrabovat kapsy, aby zjistila, jestli u sebe náhodou nemá kapesník, protože ten by se jí teď vážně dost hodil. Nechtěla si přeci zašpinit svůj milovaný kabát! Bohužel však nic nenašla a tak se musela smířit s tím, že s něčím tak odporným bude muset pokračovat ve své procházce. Jak málo stačilo ke zkažení jejího nádherného dne..

Ačkoliv by si to Erin velmi těžce přiznávala, tak jí právě toto setkání zlepšilo o nějaký ten stupínek náladu. Zprvu si však myslela, že bude mít opačnou reakci - už jen když ho viděla - ovšem naštěstí tomu tak nebylo. I když.. bylo to opravdu naštěstí? Stále byla na pochybách. Na chvíli se zahleděla někam do dáli a upřela na něj pohled až tehdy, kdy znovu promluvil. Už jen při jeho prvotních slovech musela přimhouřit oči, jelikož jejich začátek značil, že to bude něco dalšího urážlivého. Přeci jen však byla velmi zvědavá, co ze sebe dostane. Uchechtla se, když se tomu tak stalo. No, spíše než uchechtnutí to bylo opovrhující odfrknutí. ,,Ne, to opravdu nemám," zavrtěla hlavou a už se nadechovala, že bude pokračovat, protože tímhle to rozhodně nekončilo. U ní vždycky bylo nějaké ale a on to moc dobře věděl. ,,Ale pokud by sis se mnou chtěl opět něco začít, tak by třetí světová skutečně vypukla. Samozřejmě jen pro tebe," jeden koutek úst ji vylétl vzhůru, načež si jej po očku změřila pohledem. Možná její slova mohla vyznít jako nějaká stará nabalovací technika, jenže problém byl v tom, že Erin to ani zdaleka takhle nemyslela. Spíše tím myslela něco jako jejich přestřelky nadávek, které její omluvou skončily. Tedy alespoň to tak prozatím vypadalo. A pokud chtěl zažít třetí světovou, tak pro ni to rozhodně nebyl problém. Tím pádem ale bylo všechno tohle úplně zbytečné. Jeho smůla. ,,Ouuu.. aha," s náznakem mírné nervozity se uchechtla a zatěkala pohledem kolem sebe. Jaksi si jeho slova pobrala podle svého. ,,Když tě někdo odmítne, tak si chceš dokázat, že ty za odmítnutí nestojíš," řekla zamyšleně, přičemž pohledem na chvíli zastavila na něm. No dlouho na jeho očích nesetrvala, protože.. čím déle si tu s ním povídala o tom, co se stalo, tím hůře se cítila. Nejdříve se chtěla omluvit hlavně kvůli Claire, poté to však přešlo v její vlastní výčitky svědomí, které ji pořád připomínalo, jak odpornou věc udělala. Jenže když si teď zkusila představit, jak se on asi cítil tím, jak jí to pomaloučku přibližoval.. Ne, to nebyl zrovna hezký pocit. Skoro až měla pocit, že jí z toho rozbolelo srdce, nebo spíše - jako by jej něco svíralo. Proč se tu se mnou ještě bavíš? Běž pryč! Povzdychla si a na chvíli zavřela oči, aby se trochu zklidnila. Tohle nebyla ona a to jí dost vytáčelo. Ne, žádný výčitky.. ,,Takže sis našel nějakou hoe, která ti to sebevědomí zase spravila, že jo?" vychrlila ze sebe snad tak rychle, že jí některá slova nebyla ani rozumět. Ani si neuvědomila, že tady Immča nezná slovo hoe, jelikož to bylo poměrně nové slovo, které použivaly její vrstevníci. No teprve až po chvíli si uvědomila, že to od ní vzhledem k situaci nebylo moc vhodné, ale.. omlouvat se znova nehodlala. Prostě to řekla. A možná, že když bude vědět, že to za ní nějaká ženská napravila, tak jí to asi zklidní. Asi.. Poté už naštěstí přišlo na řadu drbání Helmuta, které si velmi užila, ačkoliv to nedala dostatečně najevo. Zvířata byli mnohonásobně lepší než lidé, a nejen kvůli tomu, že nemluvili, ale hlavně se jim dalo věřit. Bohužel, některé zvířata stála právě jejich důvěra k lidem život, protože lidi jsou prostě svině a to se nikdy nezmění. Erin možná byla svině k lidem, tedy možná určitě, ale zvířatům by nikdy neublížila. Za nic nemůžou, naopak trpí, když sdílí Zemi s takovými netvory. Jeho slova možná nebyla mířená na její osobu, ale bohužel.. Erin byla Erin a tak to takhle pochopila. Proto zvedla hlavu a po dlouhé době mu věnovala zamračený výraz, který jasně říkal, ať s takovými poznámkami přestane. ,,To teda mohli," řekla s vážným tónem hlasu a narozdíl od něho, u ní bylo dost poznat, že svá slova míří právě na něj.
Možná že skutečně měla odejít, a ano, rozloučení se s nějakou opovržlivou poznámkou byl přesně její styl. Jenže bůh ví jestli by její momentální křehkou dušičku nesžírala i taková blbost. Dobrá, to asi ne, ale i tak.. neodešla a rozhodla se zůstat. A kupodivu on na tom byl úplně stejně. Ovšem i když se oba dva neměli k odchodu, tak to přeci jen přijít muselo. Došli jim témata, což nebylo nic překvapujícího vzhledem k tomu, jací oba dva byli a co všechno už spolu zažili. Tedy ne že by toho bylo zas tak moc, ale něco si už zažili. Už se snad i nadechovala, že řekne jakási slova na rozloučenou, ale on ji v tom zabránil. A zeptal se na něco, co ji dost zarazilo. Byla to jen dvě slova, ovšem právě ty se jí ještě dlouho poté ozývala v hlavě. Bylo divné slyšet své jméno vycházejic zrovna z jeho úst. Ani si nemyslela, že to někdy uslyší. Proč Erin? Svraštila obočí a zmateně zamrkala hned několikrát po sobě víčkami. Zase od něj musela odtrhnout pohled, tentokrát jej však upřela do země. Věděla, že by měla odejít, protože tohle byla poměrně nebezpečná otázka. Jenže.. on se zajímal a to se ji jistým způsobem líbilo. ,,Proč.. co, Nea..Nueli?" A tak to z ní nakonec vypadlo. Nechtěla se ptát na co konkrétně je to proč mířeno, ale musela. A stejně jako on, i ona si musela zkusit jeho jméno. Sice zprvu chtěla říci svoje typické 'Neandrtálče', což už prostě bylo automatické, no nakonec to ze sebe nějak vysoukala. Sice to nebylo jeho celé jméno, ale jí se přeci jen více líbila tahle zkrácenina. Při své otázce k němu zpátky vrátila pohled a zadívala se mu do očí. Ted však byla velmi napjaté. Celá tahle situace byla.. nevyzpytatelná. A ona se i docela bála, co dalšího z jeho úst vyjde. I když.. samotnou obavu doprovázela zvědavost, která ji v podstatě držela v jeho přítomnosti.

S výrazem plným nevinnosti pokrčila rameny, když po ní hodil ne zrovna hezkým pohledem hned poté, co vyřkla úplně zbytečné (pro ni však velmi důležité) slovo, které ukončilo jejich debatu. Cíl však byl splněn – měla poslední slovo, což jí vykouzlilo na tváři vítězoslavný úsměv. Ten už na její tváři nebyl sakra že dlouho. Avšak dlouho tam nepobyl, jelikož po jeho následujícím slovu opět zmizel. Nahradil ho úšklebek plný podráženosti nad tím, že tentokrát vyhrál on. Už otvírala ústa, že na to přeci jen ještě něco namítne, protože mu přeci nemůže nechat poslední slovo. Ale nakonec si to rozmyslela. Bylo to zbytečné. Blbost, kterou by zbytečně jen dál rozpitvávala. Takhle to alespoň byla remíza, kdy oba byli (v rámci možností) spokojení.
Bude tohoto celého setkání litovat nebo naopak bude ráda, že tu někomu ve městě ukázala i tu slabou stránku, která se v ní pod všemi těmi vrstvami povrchnosti, drzosti, škodolibosti a bůh ví čeho všeho možného skrývala? Erin byla toho názoru, že nemá city, ale stejně jako každý člověk ( i nečlověk) je měla, ať se jí to líbilo nebo ne. Bohužel né každý to věděl a ne každému to byla schopná ukázat. A to všechno jen kvůli tomu, že jí rodiče už od dětství namlouvali to, že ne každý může být člověkem jako ona. Mohla se třeba začít sbližovat s upírem, který si s ní povídal jen proto, protože v ní viděl svou dnešní večeři. U vlkodlaků to samozřejmě platilo úplně stejně, tedy alespoň takhle to tvrdili její rodiče, ovšem samotná Erin si o nich ještě nestihla udělat svůj vlastní obrázek. A proč Erin ukázala kousek ze své slabé stránky právě tady Immčovi? Asi za to mohla ta slabá chvilka, kdy si uvědomila, jak jí všichni kolem ní nenávidí a vidí ji jako tu holku, která vám dokáže jen a pouze zkazit den. Jasně, dříve se v tom vyžívala a rozhodně v tom bude i v budoucnu pokračovat, protože taková ona prostě je a jen tak ze dne na den se nezmění. Ovšem i veselí lidé plní optimismu mají své dny, kdy jsou na své okolí nepříjemné. Člověk holt nemůže být pořád stejný, vlastně by to bylo i poněkud nudné, kdyby neexistovalo něco jako změna nálady. Nebo možná jen začínala věřit, že to je další člověk, kterému by se dalo věřit. Možná, za nějaký čas.. Nebo taky ze sebe chtěla mít jednoduše dobrej pocit, a po nějaké té době udělat i něco dobrého, než jen neustále páchat zlo. Těch důvodů, proč udělala to, co udělala tu bylo hned několik, ovšem jen pár z nich bylo pravdivých a Erin se hodně těžce přiznávali. Byla sice ráda, že na její omluvu zareagoval pozitivně, ale nebylo by jednodušší kdyby po ní křičel a celé ji to vyčetl? Protože pak by mohli pokračovat ve své vzájemné nenávisti a jednoduše od sebe odkráčet. Jenže místo toho se tu začali.. sbližovat? Světě div se, přesně to se tu dělo. A Erin se kvůli tomu nechtělo odcházet, i když věděla, že by měla. Už přeci udělala to, co potřebovala, ne? Ale nohy ji neposlouchaly, nehybně stály na místě a nehodlaly odtud Erin odnést. Nebo to možná nebylo těmi nohami. Možná tu prostě s ním její ledové srdíčko chtělo ještě zůstat. Alespoň chvíli… A přesně jeho úsměv, který se mu při jejím smíchu na tváři objevil o tom rozhodl. Byla to poměrně vzácná chvíle vidět ho takového.. Ji většinou vytáčelo, když viděla usmívající se lidi, kteří jsou štěstím bez sebe ze svého života, ale u něho jí to potěšilo. Možná to bylo kvůli tomu, že se usmál právě kvůli ní. Tedy doufala, že se usmál kvůli ní, co jiného by ho tu taky mohlo rozesmát. Sice si řekli svá jména, ovšem Erin pochybovala, že by je začali používat.. Přeci jen to byl dost velký nezvyk najednou vědět, jak se jmenuje a bude velmi těžké o něm nesmýšlet jako o Neandrtálcovi, ale jako i Immanuelovi. Nad jeho reakcí, když mu poděkovala za vyslechnutí, se měla chuť opět zasmát. Ale naštěstí v to sobě udržela, přeci se tu nemůže stále smát. No koutky úst ji přeci jen cukly do úsměvu. Samozřejmě, že tomu nešlo odolat, kdo by si nechal ujít omluvu od ní? A tímhle jim už jaksi došlo téma na povídání. Tedy tohle si alespoň myslela dokud znovu nepromluvil. ,,Tohle být tebou neříkám dvakrát. Obzvláště ne před ženami typu mé povahy.“ A zase sama sebe označila jako ženu, dala na to i jistý důraz, aby mu to už konečně zafixovala do té jeho hlavy. Svá slova myslela smrtelně vážně, a taky že se tak tvářila. Konec konců on se taky tvářil vážně, takže je asi nade vše jasné, že se ona nebude usmívat. ,,Pokud ti to nezruinovalo tvé vysoké sebevědomí, jak jsem si myslela, tak to asi fakt tak strašný nebylo," pokrčila rameny a obličej zkřivila do úšklebku. Tohle od ní možná bylo trochu provokativní, ale ona si jednoduše nemohla pomoci. Když od ní odtrhl svůj pohled a zaměřil ho na svého psa Helmuta, tak si ho začala trochu víc detailněji prohlížet. Přeci jen k tomu nikdy neměla tak úplně příležitost a teď, když se jí naskytla, tak si nemohla pomoci. Jenže s tímhle přestala tak rychle jako začala, jelikož se o její pozornost začal dobývat Helmut. Tiše si povzdychla, jelikož měla pocit, že to se zvířaty zrovna moc neumí, ale tomu štěněčímu pohledu.. tomu vážně nešlo odolat. Natáhla k němu ruku a trochu neochotně ho podrbala za ušima. Ovšem z prvotního neochotného podrbání se stalo nepřetržité drbání a hlazení, kterému tak trochu dopomohla slova od Immči. Komu bych se nelíbila? Tuhle egoistickou poznámku si však nechala pro sebe, alespoň pro teď. Nakonec si kvůli Helmutovi dokonce i dřepla, aby k němu měla lepší přístup, přičemž nepřestávala ve své činnosti. ,,Zvířata jsou skvělí společníci.. Hlavně díky tomu, že nedokáží mluvit," zamumlala si spíše sama pro sebe, ovšem bylo to dost nahlas, takže se to k Immčovým uším mohlo dostat. Prohlížela si Helmuta, přičemž se culila nad jeho roztomilostí, což však Immča nemohl spatřit, jelikož k Helmutovi byla skloněná natolik, aby to neviděl. Nakonec s tím vším však přestala, nechtěla vypadat divně nebo tak, obzvláště ne před ním a tak se zase postavila a zadívala se na Immču. ,,Německej ovčák, že? Hezká rasa," pokývala uznale hlavou a s těžkým vydechnutím si založila ruce do kapes své mikiny.

Samozřejmě, že ji ještě odpověděl, musel přeci mít poslední slovo. Bohužel však pro něj - Erin na tom byla úplně stejně. ,,Skvělé," ušklíbla se na něj a konečně tuhle blbost hodila za hlavu, přičemž vážně doufala, že ji to poslední slovo nechá. Nikdy netušila, proč ji na takových detailech a možná i blbostech tolik záleželo, každopádně se díky tomu cítila nadřazeně. A on ji tohle postavení většinu času kazil, což jí vážně vytáčelo, ovšem v jistých chvilkách se jí to i líbilo, protože poté narůstala její touha ho porazit. Ve všem. A když toho dosáhla, tak na sebe mohla být skutečně pyšná, protože on pro ni byl vážně těžkým soupeřem. Ano, vážně nemohla nechat plavat jeho nedokončenou větu, prostě to nesnášela a tak si ten konec od něj musela vyloženě vydupat. A on ji ho i nakonec ochotně řekl. Samozřejmě to byla další urážka, ale ne tak strašná jak očekávala. Tohle ji vlastně ani neurazilo. Věřila totiž v to, že jí její rodiče vychovali skvěle a na tom si trvala. ,,Neznáš mě," okomentovala to s neutrálním výrazem ve tváři a pokrčila nad tím rameny. ,,Vlastně ano. Jsem. Velmi." nemusel ji s tímhle vyhovět, ale udělal to. Byl tak moooc hodný.
Pokud by někdy měla uvést chvíli, kdy se nejvíce stresovala a už si i myslela, že omdlí, tak by to pravděpodobně byla právě tato chvíle. Ani když se učila lovit se nestresovala tak moc, jako právě teď - a to už bylo co říct! Nepřerušil ji, ani jednou, v podstatě však ani nemusel, jelikož všechny jeho reakce mluvily za vše. Po některých jeho reakcích měla chuť přestat, prostě to sbalit, úplně se na něj vykašlat a odejít - a k čertu s výčitkami.. No některé ji zase povzbudily natolik, že ten její proslov byl snad ještě procítěnější než bylo zapotřebí. Vlastně ani netušila, kde se to všechno v ní vzalo, tedy že je schopná vůbec něčeho tak... emočního. Co jí však překvapilo nejvíce bylo to, že se jí nesmál. Vzal to vážně, stejně jako ona. Tedy - alespoň se tak tvářil. Mohl se smát uvnitř sebe, ale to jí k němu moc nesedělo, protože nevěřila, že by si nechal ujít vysmátí se jí do ksichtu. Omluva se z ní tahala velmi těžce, ale nakonec ji přeci jen vyslovila nahlas, dokonce ji udělala mnohem delší než bylo potřeba a asi nebyl zrovna nejlepší nápad zmiňovat to, jak se tenkrát asi cítil, protože podle jeho výrazu mu to nebylo zrovna nejpříjemnější. Naštěstí to poté vylepšila její následující slova, která sice nebyla myšlená jako odlehčení atmosféry, ale zasmál se tomu, alespoň trochu, což jí dalo jasný signál toho, že asi není zas tak naštvaný, jak si myslela. A taky že možná má šanci na to, aby jí odpustil. Poté však následovalo odmlčení se a ona napjatě čekala, co ji na to poví. Popravdě čekala jen to nejhorší. Ale on mlčel. A ona se bála, že s tímhle ji i opustí. Naštěstí tomu však takhle nebylo. Už když začal otevírat ústa na kterých se ji nakonec zastavil pohled, tak měla pocit, že snad nedýchá nebo že ji prostě přestaly fungovat všechny důležité životní orgány. A on nakonec ze sebe dostal jen jedno jediné slovo. A tentokrát to byla ona, kdo se zasmál, upřímně, hezky od srdíčka, protože vážně čekala cokoliv, ale tohle? Ne, to opravdu ne. Asi tušila, proč ji pověděl její jméno, narážel na její přímou omluvu, kde ho nazvala cizincem, ale on to byl.. Immanuel. Divné jméno, ale neobvyklé.. Když se dosmála, tak pokývala nad jeho jménem hlavou, přičemž se letmo porozhlédla kolem sebe. ,,Erin," vydechla po dlouhé odmlce i ona své jméno, načež na něj opět zakotvila pohledem. Přesněji tedy na jeho očích. Možná ho její jméno nezajímalo, ale když už se jí představil on, tak mohla i ona. Navíc by jí nijak nemělo ublížit to, že tu v Shadowhillu někdo budě vědět její křestní jméno. ,,Díky, že sis mě vyslechnul." Teď mu už i děkuješ? Vážně Erin?? Možná, ale nebylo na škodu mu ukázat trochu vděčnosti, protože tohle by taky neudělal úplně každý. Navíc i doufala, že jí třeba k tomu ještě něco dodá nebo tak.. Protože by nerada odcházela s tím, že by nevěděla jeho názor.

Zase přicházela ta chvilka, kdy ji strašně vytáčelo, že si nedokázal přiznat pravdu. Jí to sice taky někdy dělalo problémy, to byla pravda, ale teď to alespoň nepřímo přiznala. Sám jsi blbost. Protočila nad tím otráveně panenky a zavrtěla hlavou. ,,A ty si říkej, co chceš, já si myslím svoje." A dál doufala, že se k tomu již nebudou vracet, protože to byla jen další blbost o které se byli schopni hádat do nekonečna. Prostě na to měl každý svůj názor a i kdyby moc chtěli, tak by se jednotně neshodli. Díky svému perifernímu vidění 'viděla', jak ji pozoroval, i když se ona na něj nedívala. Bůh ví proč ji to jistým způsobem znervóznělo, ale tomu tak bylo bohužel skoro vždy, jelikož se bála, že by snad na ní mohl zahlédnout nějakou nedokonalost a na tu pak narážet. Ona sice byla toho názoru, že na sobě žádnou nedokonalost nemá, ale.. bůh ví, co on všechno dokázal. Nad jeho následující nedokončenou větou svraštila obočí. Možná to ani nechtěla slyšet, ne rozhodně to nechtěla slyšet, jelikož věřila, že to byla jen další urážka mířená na její osobu. Jenže nesnášela nedokončené věci, proto to musela vědět, ať už to byla jakákoliv další blbost vypuštěná z jeho úst. ,,Co?" vyrhkla na něj a tázavě nadzvedla obočí. ,,Co by se mi hodilo? Hm?!" dorážela na něj už poměrně rozčíleně. Úplně přehlížela ten fakt, že jí chtěl pouze ušetřit další nadávky, něco takového si holt nedokázala uvědomit, protože vždycky za vším viděla nějakou lest. Tentokrát si myslela, že to udělal schválně aby jí rozčílil, protože ona nebyla jediným člověkem na této planetě, kterého takové věci dokázali rozčilit. Naopak se jich tu nacházelo hned několik. Zkrátka.. lidé v nevědomosti trpěli.
Ukázalo se, že k němu svými rychlými kroky ani nemusela spěchat, jelikož on se už po jejích prvotních, podle jejího názoru dost trapných, slovách zastavil. Že by ho to zarazilo? V podstatě by se tomu ani nedivila. Každý kdo s ní prohodil jen pár slov by od ní něco takového nečekal. Možná že ani Claire? Ach ano, Claire, ta by na ni teď byla určitě pyšná. Ovšem bylo poněkud znepokojující, že na její slova nic neřekl. Neodpověděl. Prostě tam jen stál a asi čekal? Jenže na co? Dopravila se tedy před něj a spustila svůj kratší, přesvědčovací monolog, aby s ní zde zůstal kvůli její dlouho slibované omluvě. Sama sebe se přitom ptala jak moc směšně asi teď vypadá. A ten jeho pohled a celkový postoj.. ten jí to rozhodně nezlepšoval. Nehledě na to, že musela zaklánět hlavu, aby mu vůbec do oči viděla, jelikož byla oproti němu podstatně malá. A to byla další nevýhoda kvůli které se oproti němu cítila jako někdo podřadnej. Ale nechal jí to celé doříct, což oceňovala, protože on to vlastně nemusel dělat. Mohl nad tím prostě mávnout rukou, hodit to celé za hlavu, nechat jí se v tom až do konce života topit, ale neudělal to. Místo toho ji svým jedním slůvkem v podstatě vyzval, aby to udělala. Zakousla se do svého spodního rtu, tentokrát však ne za nějakým provokativním účelem, spíše to tak nějak udělala automaticky z nervozity. Jak by měla začít? Jak se vůbec lidem omlouvá?! Vážně nechybělo mnoho, aby nezpanikařila nebo aby přímo před ním sebou nešvihla na zem. Těkala pohledem mezi jeho tváří a okolím kolem jezera, přičemž ztěžka dýchala. Šlo na ni dost dobře poznat, že je celá nesvá. Dokonce se i trochu chvěla. ,,Není moc hezké, když jakkékoliv osobě ženského pohlaví řekneš, že není ženou, obzvláště když už na sobě ty ženské rysy má a jsou dost viditelné, pro slepce to je vyjímka, ale ty slepej, jak oba moc dobře víme, nejsi, to už ale odbočuju od tématu." Konečně se jí při začátku své věty pohled ustálil na něm, a také že dlouho na něm setrvala - teprve až ke konci jej sklopila a nervózně si odkašlala. Kde je Claire, aby mi poradila jestli to dělám dobře?! Netušila jestli to byl vhodný začátek, bála se aby neřekla něco nevhodnýho, jelikož na to ona byla přeci jen velký expert. ,,V každé ženě se ukrývá jistá pomstychtivost, která třeba někdy ani nevypluje až na samotný povrch, no někdy se přímo drásá ven a často zvítězí, což poté přiměje lidi dělat různé hlouposti," to už zase pohledem visela na něm, dokonce i očekávajíc, že to prostě zabalí a nenechá ji to ani doříct. Jenže ona nechtěla říct pouhé 'Omlouvám se', chtěla aby věděl, jak to bylo. Neudělala to přeci jen tak. ,,Udělala jsem hloupost, ale když zkombinuješ to, jak moc si mě urazil, naše nekončící hádky, alkohol v krvi a.." ..a to, jak ses na mě vrhl. Nešlo odolat. Teď možná ona byla ta strašná za to, že tu větu nedokončila, ale tohle bylo fakt pro jeho dobro. Pro vlastní dobro ani nezmiňovala to, že kolikrát během té noci i přemýšlela, že to neudělá, protože se jí jeho přítomnost nesmírně zamlouvala a chtěla ho mít pořád u sebe. Zrovna tyhle slova by ho asi na její omluvě potěšila nejvíc, protože by mu jistě dodala vysokou dávku sebevědomí. Avšak tady hrozilo, aby si nemyslel, že se do něj zabouchla nebo tak.. Samozřejmě - nemožné, ale plno naivních lidí věřilo na lásku na první pohled. Povzdychla si a rty stáhla do rovné linky, přičemž pohledem zatěkala kolem sebe. Nedokázala správně zformulovat slova, prostě jí to nešlo. Jako by najednou všechno zatemnilo její mysl a její mozek odmítl fungovat. ,,Prostě se ti o-.." ach ano, a další zkrat. Nedokázala to vyslovit. Ne, když se mu dívala přímo do očí. A on na to čekal. A určitě si liboval nad tím, jak moc se tu teď před ním zesměšňovala. Jenže ona si to zasloužila. On se zase musel cítit směšně, když mu zavřela dveře přímo před nosem. Nádech, výdech. Fajn. ,,Z celého svého černého srdce se ti omlouvám, ty, cizinče, ať už se jmenuješ jakkoliv. Musel ses cítit dost poníženě, zahanbeně a celkově prostě dost strašně, protože tohle je asi nejhorší věc, kterou můžou muži zažít. A já se necítím moc hrdě za to, že jsem to jednomu z nich udělala," při svých slovech se tvářila lítostivě, dokonce i možná trochu smutně. Za to ale mohlo to blbé období, které momentálně prožívala. Už jí to ani nepřišlo tak směšné, spíše ponižující před jeho osobností. A že si po svých slovech dost vydechla, jelikož si uvědomila, že to už má za sebou. ,,A pokud tě to uklidní, tak si stejně o nic nepřišel. Upřímně nevím jestli bylo horší tohle nebo to, že bysme se vedle sebe ráno probudili a uvědomili si, že.." opět uhla pohledem, protože se mu při takové myšlence nedokázala dívat do oči. Sice i tuhle větu nechala nedokončenou, ale on si určitě dokázal domyslet, co tím myslela. Nehledě na to, že pro ni by ta noc znamenala mnohem víc než pro něj. A kdyby si to nepamatovala.. to by jí vážně dost mrzelo. Její omluva se sice neřadila mezi ty nejlepší z nejlepších, ovšem byla ráda, že se o to alespoň pokusila. Měla z toho lepší pocit, ale stále byla dost napjatá, protože netušila, jak bude na její slova reagovat on.

Chtěla, aby se jí alespoň na chvíli vrátilo to její staré já, které by ho s přehledem odpálkovalo a ještě by do něj hustila pár svých dalších otravných poznámek, které by ho vytáčely k šílenství. Doufala, že bude taková znovu, protože takhle se cítila neskutečně bezbranně. A oproti jeho poznámkám opravdu bezbranná byla. Bylo i docela vtipné, že se setkali opět tady, na místě kde jejich 'přátelství' začalo a kde ještě ona byla plná energie, hlavu měla nabitou hned několika nadávkami a rozhodně se je nebála použít. Na něm, samozřejmě. Proklatá Claire! Otázkou však bylo jestli byla nakonec ráda, že ho poznala (protože jeho nadávky občas měly šmrnc, to jo) nebo to naopak bylo to nejhorší setkání, které se ji v životě mohlo udát. ,,Pokud pomoc potřebuji já, jak říkáš, tak tím pádem i ty. A na tom si trvám," řekla se skálopevným výrazem ve tváři, přičemž si založila ruce na prsou. Pravda, neznala ho, ale podle toho jak jí vždycky odpálkovával svými odpovědmi, tak nebyl o nic lepší než ona. Mohl to nechat být, odejít, ignorovat ji, nepomáhat ji.. Ale nenechal. Zadívala se na lavičku, kde tenkrát - skoro před rokem - seděla a hudrovala nad tím, proč se zrovna jí dnešní den nedaři. Ten den byl fakt na nic. Byla v Shadowhillu teprve pár dní a už potkala upíra, který se krmil na nebohém lesním zvířeti. Sice mu utekla, ale bohužel po cestě zakopla a tak si něco udělala s kotníkem. Musela se ušklíbnout, když si vzpomněla na tu nekonečnou bolest, která ji pulzovala v noze. ,,Nic proti, ale tobě by se občas nějaký ten stylista hodil," nedalo by se říct, že si z něho právě dělala srandu, jen konstatovala holý fakt. Samozřejmě nebyl úplně jediný, komu by se hodil stylista, plno lidí by si mělo zavolat odbornou pomoc - co se tedy týkalo módy. Navíc i použila slovo 'občas' což samo o sobě napovídalo tomu, že to nijak zle nemyslela. Ale nemělo by jí to snad být konec konců jedno? Možná se ho bála znovu urazit kvůli tomu, že už mu nechtěla více ublížit, tenkrát to před jejím bytem stačilo a ona bude vůbec ráda, když přijme její omluvu, natož aby ho ještě více provokovala.. Nebyl asi zrovna nejlepší nápad zmiňovat jeho mámu, rodiče bývali celkově citlivé téma.. Kdyby se někdo zeptal na jejího otce, tak by danou osobu zavraždila jen svým pouhým pohledem. Navíc.. způsob jakým ta slova pronesl a k tomu přidal ten svůj pronikavý pohled do jejích očí.. to jí krapánek znervóznilo. Nevěděla co mu na to říct a tak prostě jen kývla hlavou, snad na znamení, že to chápe a rychle od něho pohled odtrhla, protože se mu momentálně do očí vážně dívat nechtěla. Raději se teda zahleděla na jezero nacházející se vedle nich, přičemž si zastrčila ruce do kapes své mikiny. Přeci jen nebylo léto, a to, že se momentálně necházeli u vody teplotě taky zrovna moc nepomáhalo.
V další moment se s ní už svými slovy rozloučil nad čímž ona musela nadzvednout obočí, jelikož ona se s ním prozatím loučit nehodlala. Když už ho potkala, tak tohle setkání musí dopadnout tak, že už od něj bude mít v hlavě pokoj. Žádné výčitky, žádné vzpomínky na tu noc, prostě nic. Úplně ho z tama vymaže a když ho příště potká, tak už s ním nebude muset ztrácet čas. Pozorovala, jak se od ní vzdaluje, přičemž pohledem zabloudila i k Helmutovi, kterému se od ní moc nechtělo. Tohle alespoň mohla použít k tomu, jak ho tu přimět zůstat.. alespoň na nějakou chvíli. Nevěřila, že se to vážně chystá udělat, ale už to pro ni dlouhou dobu byla nějaká povinnost.. tak ať to má za sebou. ,,Víš.. Helmut tu chce zůstat a napravit mě. Asi je opačného názoru jak ty," Tak tohle bylo hooodně trapný Erin. Protočila sama nad sebou panenky, protože vážně teď řekla nahlas strašnou blbost. Naštvaně si dupla do země a rychlým krokem se vydala za ním. Vážně se mu teď doprošuješ? ,,Jen si mě vyslechni, potom si můžeš klidně odejít," s těmito slovy se postavila se před něj, aby ho přiměla se zastavit. ,,Tentokrát to myslím vážně, řeknu ti to.." chtěla být neodbytná, chtěla aby se zastavil, i když ona se nikdy lidem tak nedoprošovala, protože jí to připadalo, že se tak lidé snížili na tu nejmenší možnou úroveň. ,,Pokud tedy zase na mě něco nevytáhneš," dodala ještě rychle ke svým slovům, aby mu připomněla, že už tohle mohli mít za sebou, kdyby na ni tenkrát nevytáhl tu pistol. Po celou dobu měla ve tváři vážný výraz, aby mu naznačila, že celou tuhle situaci myslí smrtelně vážně. Sice to mohla hrát, ale nakonec.. proč by něco takového dělala?

Nebylo to tak, že by nesnášela zvířata, náhodou byli mnohem lepší tvorové než lidé, jelikož dokázali být člověku věrní, ale když se po ní sápasalo cizí zvíře s vypláznutým jazykem, toužící se dotknout její holé kůže.. to pro ni zrovna příjemné nebylo. Zamračeně pozorovala malého pejska pod sebou, přičemž neustále couvala dozadu, což samozřejmě ale vůbec nepomáhalo, jelikož štěně ji jednoduše následovalo. Chtěla říct něco na způsob 'To je fuj', ale ona přeci jen fuj nebyla, čímž si také odůvodnila to, proč se k ní ten pes tak moc sápal. Naštěstí ji po chvilce od této nepříjemnosti 'zachránil' pániček tohoto zvířete, jelikož na něho zavolal a on tak od Erin poslušně odběhl směrem k němu. Kdo svého psa pojmenuje Helmut?! Protočila nad tím panenky a pokoušela se odstranit špínu ze svých legín, kterou tam svými tlapami zanechalo to psisko. Ani ji nenapadlo, že se kousek od ní nachází zrovna on, i když to teoreticky podle hlasu mohla poznat. Jenže to by tomu musela věnovat větši pozornost, což bohužel nevěnovala.. Větši starost jí totiž dělaly její špinavé legíny. ,,Tohle mi fakt tak scházelo," mumlala si vytočeně pod nosem a vrtěla nad tím hlavou. Tohle jí k dobré náladě vážně moc nepomohlo. Když byla se svým 'oprašováním' tak nějak spokojená, tak se zpátky narovnala a ztěžka si oddychla. Vypadalo to, že toho psa se už zbavila a tak mohla pokračovat ve své cestě. Už si chystala nasadit zpátky svá černá sluchátka do uší, když ji vyrušil hlas 'páníčka' toho psa. Asi se jí chtěl omluvit, soudě podle toho jak svou větu načal, ovšem nedořekl to. A ona vzápětí věděla proč. Ten hlas totiž moc dobře znala. Proč zase on? Proč vždycky on? Měla snad už i pocit, že Karma po ní vyloženě vyžaduje, aby se mu omluvila. Mírně k němu natočila hlavu, takže jí nebylo vidět úplně do tváře a prohlédla si ho, aby se o svém mínění přesvědčila. Vždyť to nemůže být on.. Ne.. Neandrtálec přeci nemá tak dobrej módní vkus.. Nepoznávala ho. Pamatovala si ho jako zarostlého Neandrtálce ze kterého si mohla dělat srandu. Dokonce si i mohla dělat srandu z jeho stylu oblečení, třeba na ten svetr si moc dobře pamatovala.. Ale tohle? Asi nemusím zmiňovat, že Erin měla velkou slabost pro kabáty, nemluvě o košilích a to už jakkékoliv barvy. A ten dokonalý sestřih vlasů?! Pfff! Kdyby to nebyl zrovna on, ten proklatej Neandrtálec, tak by jej požádala o ruku. Nebo alespoň přinejmenším jeho dokonalou kombinaci oblečení. Jenže své pozitivní dojmy z jeho nového vzhledu nedala nijak najevo, což u ní nebylo nic překvapivého, místo toho jen nadzvedla obočí. Při jeho pohledu na ní ji ztěžkl dech. Moc dobře věděla, co se mu asi tak honí hlavou. On jí tu nesnášel nejvíce kvůli jejímu stupidnímu nápadu. Byl stupidní, teď už to věděla. Dnes, ani v nejbližší dny neměla náladu na hádky s ním, ale on byl očividně v plné síle. Připraven ji to celé oplatit. Proto na jeho slova zpočátku nic neřekla, dotkla se jí a ona si kvůli tomu začala uvědomovat, kolik lidí jí nemá rádo. Nemusela se sama sebe ptát, kolik lidí ji nemá rádo, přesné číslo totiž nevěděla.. Věděla jen, kdo ji má rád a na takové počítání ji stačily její obě ruce. Nakonec se však k němu otočila čelem, přičemž si z hlavy sundávala svou kapuci a tím mu naskytla 'úžasný výhled' na její rozcuchané vlasy. ,,A tobě už alespoň trochu pomohl? Protože to nevypadá, že by jsi udělal nějakej pokrok," naklonila hlavu mírně na stranu a sjela pohledem na Helmuta. Obzvláště s tou naivitou, Neandrtálče.. Měla jisté nutkání říct i svou myšlenku nahlas, ale to by celou situaci akorát zhoršilo. Začali by se tu zase hádat a ona by kvůli tomu měla ještě víc zkaženou náladu. ,,Sis najal stylistu nebo tě tak oblíkla maminka?" poukázala na jeho oblečení a nadzvedla obočí. V podání Erin to však bylo něco jako lichotka, ona si totiž na oblečení dost potrpěla a moc ráda jej i kritizovala.

<-- Z domova

Bylo pozoruhodné, jak stačila jen jedna událost v životě někoho jiného - samozřejmě z té pozitivné stránky - a Erin hned musela začít uvažovat nad svým, ne zrovna záživným, životem. Po celou dobu si namlouvala, že její život je skvělý, že jí stačí to, co má, protože takhle si připadala spokojená. Jenže poté, co se dozvěděla, že se Claire zasnoubila a dokonce i teď možná čeká dítě, tak si uvědomila, že ve svým životě neudělala nic.. zásadního. Dokonce si ani zatím nesplnila žádné ze svých přání, která ovšem podle jejího názoru byla nedosažitelná. Prostě se nijak v životě neposunula, stála pořád na tom samém místě, odkud nebylo úniku, zatímco všichni její vrstevníci zažívali úspěšný život plný radosti. Alespoň takhle to každý líčil, což Erin v tomhle světě přišlo nemožné. Ona se třeba neustále stresovala svou prací a nebo tím, že na ní za rohem vybafne nějaký upír či vlkodlak. Obzvláště poté, co si přečetla ten článek v novinách, kdy o úplňkové noci byli zabiti nějací lidé. Doufala, že v tomhle městě to nehrozí, už jen kvůli Spolku, který měl údajně všechny rasy spřátelit. Nebo alespoň uzavřít jakýsi mír? Sama nevěděla, jak někdo mohl být tak naivní a věřit tomu, že by to mohlo fungovat. Vždyť ona už byla pokousaná rovnou dvakrát! A nechtělo se jí věřit, že byla jediný případ.
Potřebovala odreagování, něco, co jí přinutí myslet jen na jednu věc a díky tomu zažene všechny ostatní myšlenky do kouta. V poslední dnech ji něco takového připadalo téměř nemožné, protože ať už se snažila sebevíc, tak to jednoduše nešlo. Byla škoda, že doma ve svém malém bytečku neměla boxovací pytel, protože mlácením do něj by si mohla vybít veškerou svou zlost na tento podělaný a zkažený svět. Ovšem byla tu ještě jedna další věc, která ji dokázala tak nějak zklidnit - a sice běh na dlouhou trať nebo-li pobyt na čerstvém vzduchu. A tak začala chodit běhat. Každý den, kolem večerní hodiny běhávala s kapucí na hlavě pokoušející se vnímat pouze své napínající se svaly a písničku právě vyhrávající v jejích sluchátkách. A její hlavní cíl ji opravdu vyšel.
Ani dnešek samozřejmě nebyl vyjímkou. Venku už se pomalu stmívalo, což byl pro Erin jasný signál toho, aby vyběhla do ulic. Ještě předtím se však prohlížela v zrcadle, protože jí velmi záleželo na jejím vzhledu. A to i přesto, že šla pouze běhat - navíc ve tmě, kde ji pravděpodobně nikdo ani neuvidí. Samozřejmě byla opět celá v černém, byla to zkrátka její barva. Navíc se i celkově hodila k její osobnosti. Černé botasky její oblíbené značky Adidas, ke kterým zároveň ladila její černá mikina úplně té samé značky se zlatým logem na zádech a zlatými pruhy na rukou. Pod tím nechybělo její obyčejné černé tílko a samozřejmě legíny ve kterých se jí běhalo nejlépe. Fajn, jsem sexy, můžu jít. Zazubila se na svůj odraz v zrcadle a poté už konečně vyrazila.
Venku sice ještě nebyla úplná tma, ovšem nebylo k tomu daleko a tak se Erin rovnou rozběhla nějakým směrem. Nikdy neměla určený, kam přesně poběží, prostě běžela rovnou za nosem. A zrovna dneska ji nohy zavedly k místnímu jezeru, které bylo stále zamrzlé. Zvesela si to běžela do rytmu písničky, která ji zrovna vyhrávala ve sluchátkách a pozorovala okolí kolem sebe. Byla už docela unavená, přeci jen je to od jejího domova až k jezeru poměrně dálka, ale nezastavovala se. Naopak měla chuť běžet ještě rychleji. U jezera naštěstí nikdo nepobýval, až tedy na nějakého týpka se psem kolem kterého zrovna probíhala. Avšak nevěnovala mu žádnou pozornost, proč by taky měla, že ano.. Jenže sotva se od nich trochu vzdálila, tak se k ní rozběhlo to psisko a připletlo se jí pod nohy, což ji přimělo zastavit. Zamračila se a vytáhla si sluchátka z uší. Vypadalo dost naštvaně, ovšem ani její výraz nedokázal úplně přesně ztvárnit právě probíhající bouři v jejím nitru. No a aby toho nebylo málo, tak po ní začal ten pes i skákat. ,,Přestaň!" sykla po něm podrážděně a začala couvat, aby ho ze sebe nějakým způsobem smetla. Sice to bylo ještě štěně a ano, velmi roztomilé (to musela uznat i ona), jenže když jí někdo vyrušil v její činnosti, tak ho proklínala. A ano, i takové roztomilé zvíře. Doufala, že si ho jeho páníček zavolá, protože ona sama ho od sebe odehnat tak úplně nedokázala.

,,Promyslím to. Slibuju," slíbila ji s úsměvem. Možná to neměla hned tak zavrhnout a přeci jen to promyslet. Její momentální práce ji totiž vážně vytáčela a jen bůh ví jestli si bude po odchodu z této práce schopna najít další. Přeci jen měla pouze střední školu a s tímhle se práce hledala velmi těžce.
Začala se poměrně hlasitě smát, když jí Claire začala vyprávět jednu historku z práce. Vypadalo to, že ona je se svou prací spokojená a podle toho, co jí tu momentálně vyprávěla se tam rozhodně nenudila. ,,No to si děláš srandu!" řekla poté, co její smích trochu ustal a pobaveně nad tím vrtěla hlavou. Dokázala si tu situaci docela reálně představit - jak se Claire a její kamarád nad tím rentgenem tlemí, protože právě zjistili obsah zásilky od jejich kolegy. Co je to taky za blbost, objednávat si takové věci na adresu, kde pracujete.. Claire to sice vysvětlila tak, že se zrovna stěhoval, ale tak přeci jen.. mohl počkat. Nebo snad ne? Erin se v těchto věcech stále nedokázala tak úplně vyznat, byla to pro ni španělská vesnice. ,,Asi poté bylo dost těžké se nesmát, když jste ho v práci potkali, co?" zajímala se s tichým chechtáním. Ona sama by se asi nevydržela nesmát.
Claire ji začala vysvětlovat, že ji nevadí mít dítě už tak v poměrně brzkém věku (alespoň tedy Erin to tak připadalo) a hned jakmile ji Claire začala vyjmenovávat co všechno už za svůj život dokázala, tak se Erin začala cítit strašně. Hooodně strašně. Necítila se strašně kvůli Claire, té přála jen to nejlepší, ale cítila se strašně kvůli sobě, protože ona v podstatě neměla nic, i když si myslela, že má všechno. ,,Počkat.. jak jako jiná?" tyhle slova ji docela dost zarazila, protože tak úplně nechápala, co přesně znamenají. Samozřejmě měla jisté podezření, ale nechtěla, aby to bylo tak, jak si myslela ona. Chtěla sice svou minulost nechat minulostí, ale její nenávst k nadpřirozenu tu jednoduše bude pořád. Vlkodlaci možná nebyla tak strašní, jak líčival její otec, ale upíři? K těm bude chovat nenávist napořád. ,,Nebo.. to je jedno," raději nad tím mávla rukou, protože to asi ani nechtěla vědět. Možná to tak bylo nejlepší.
Hned na to se s ní už Claire rozloučila, Erin jí její pevné obejmutí samozřejmě oplatila. ,,Já tebe taky.. A hned jak budeš vědět, tak se fakt ozvi! Budu ti držet palce, ať ti to vyjde," pousmála se na ní a poté pozorovala, jak se od ní vzdaluje. Poté se otočila na špičkách a zamířila do obchodu s oblečením, kde si nakoupila pár nových kousků do svého šatníku. Teď se jí budou asi hodit. Po několika minutách nakonec vyrazila i ona domů, ovšem né s prázdnou, hrdě si totiž v obou rukách nesla plné nákupní tašky ze značkových obchodů.

,,To je pravda, ale tentokrát to myslím vážně," řekla s vážným výrazem ve tváři, aby vážnost svých slov velmi zdůraznila. Kdyby se smála nebo usmívala, tak už by to přeci jen bylo těžko k uvěření. ,,Chápu, ale pochop mě.. Jak bych se asi cítila, kdybych byla zaměstnaná u své kamarádky? Bylo by to fajn, to rozhodně, ale bylo by pro mě dost nepříjemné od tebe přijímat peníze.. Vždyť ti mohu pomáhat zadarmo," vysvětlila jí s povzdechnutím a založila si ruce na prsou. Doufala, že tohle Claire pochopí a nijak se neurazí, protože ona to zle rozhodně nemyslela. Ovšem musela být upřímná, nechtěla lhát. Když přišel další návrh na práci, tak jen zamyšleně kývla hlavou - šlo na ni vidět, že o tom dost přemýšlí. Možná ani nebylo zas tak těžké si tu práci najít, spíše se v ní pořádně prosadit. ,,Tsss! To bych ti vážně neodpustila Claire!" odfrkla si a se zamračeným výrazem zavrtěla hlavou. Ne, to by se jí vážně nelíbilo, cítila by se zrazena. Poté přišla řeč na youtubery o kterých Erin neměla moc tušení, holt na takový věci nebyla, jelikož měla jiné záliby.. Avšak i přesto pokyvovala hlavou nad tím, že to je roztomilé, jelikož pointu slov od Claire v podstatě chápala - i když nechápala, jak někdo takové věci může vůbec dělat. Ale to už bylo zase něco jiného, co nebylo potřeba v dnešní krásný den probírat.
,,Noo.. já právě nevím ani to křestní jméno," zkřivila obličej do úšklebku a nevinně nad tím pokrčila rameny. Viděla se s ním už několikrát a přesto si od něj ani jednou nezjistila jméno.. Jenže ona moc dobře věděla proč. Kdyby se ho totiž zeptala, tak by si začal myslet, že se o něho nějak zvláště zajímá a to by mu akorát tak zase zvýšilo to jeho už dost vysoké ego. A to neměla zapotřebí, přeci. Popis? Jednou vypadal jako slušný člověk a poté se opravdu proměnil na Neandrtálce! Nad touto myšlenkou ji koutky úst zacukaly do úsměvu. Plán od Claire byl vskutku směšný, ale bylo od ní moc hezké, jak se snažila, to Erin vždycky dokázala ocenit. ,,Mohla bys kvůli tomu dostat padáka, stojí ti to za to?" nadzvedla obočí a pobaveně se na ni usmívala.
Poté došlu na tu věc s rodinou, kdy se jí Claire svěřila, že má jisté podezření, které si chce ověřit. Erin z toho byla dost vedle, i když se to podle jejího momentálního výrazu nemuselo tak zdát. ,,Jo, jdem," zamumlala si spíše sama pro sebe a vstala ze židle, načež se společně s Claire vydala do lékárny. ,,To teda doufám, jsem stejně napjatá jako ty.." upřímně se na ni pousmála, přičemž ji pohladila po rameni. ,,A.. není to na tebe moc brzo? Tím myslím.. mít dítě," tahle otázka ji v hlavě vrtala již od samotného začátku, kdy ji Claire tuhle novinu oznámila a tak se zkrátka musela zeptat. Ona by třeba ještě děti mít nemohla, vždyť ani na vztah nebyla pořádně připravená..

Vykulila oči, když ji Claire nabídla, že by Erin mohla být její módní návrhářkou, fitness trenérem a také návrhářem interiéru. Ne že by se ji taková představa práce nelíbila, právě naopak, ovšem tady šlo o to, že kdyby u Claire opravdu pracovala, tak by to pro ni bylo jistým způsobem ponížení. V podstatě by byla závislá na penězích od ní.. a to by pro ni nebyla zrovna výhra. ,,To je od tebe moc hezký, Claire, ale to po tobě přeci nemůžu chtít.. Vždyť tady ve městě je určitě velká poptávka práce a tak si zajisté něco seženu," pokoušela se z toho nějak vykroutit, načež nad celým tímhletím mávla ledabyle rukou, aby to Claire nechala být. Možná by se příště o práci neměla zmiňovat a dělat, jak je spokojená. Nedělala to snad celý život? Předstírat, že všechno je tak, jak má být?
Naštěstí poté přišla řeč na plánovou svatbu díky které Erin mohla hodit myšlenky ohledně své práce za hlavu. ,,Pokud bude svatba ve tvém stylu, tak se nemusíš bát, že bych ti ji jakkoliv zkritizovala," nevinně se na ni zazubila. Samozřejmě by svatbu svojí kamarádky nikdy nekritizovala, ael ráda si z takových věcí dělala srandu. ,,Navíc.. kdybys potřebovala s čímkoliv pomoct, tak tu jsem pro tebe.. ale to hádám víš," pousmála se na ni. ,,V tom tě chápu, ale asi bych ti neodpustila, kdyby jsem zmeškala tvou svatbu," ohrnula spodní ret a nasadila smutný výraz. Taková věc by jí vážně naštvala, asi by se jí to i dosti dotklo. Poté ji ovšem Claire informovala, že bude hlavní družičkou, což jí ten den zlepšilo opět o něco více. Už teď musela přemýšlet nad tím, co si vezme na sebe, protože výběr šatů na svatbu.. jop, to bylo hodně těžké. Co teď vůbec na svatbách letí? ,,Budu tou nejlepší družičkou, kterou sis mohla jen přát," pyšně pozvedla bradu výše, načež se svým slovům zasmála, ačkoliv je myslela smrtelně vážně.
Musela znovu zasmát, když jí Claire nabídla, že by díky její práci mohli najít.. Neandrtálce. Erin však moc dobře věděla, že to nebylo možné... zase myslela pesimisticky. Chtěla však o něm vědět něco víc? Namlouvala si, že ne, rozhodně ne, v žádném případě! Ovšem ve svém nitru ji vlastně i zajímalo jeho jméno, celkově jeho původ a ano.. i ten trestní rejstřík! Určitě nebyl svatej. ,,Ale já o něm nevím nic," svraštila nad tím obočí a pokrčila rameny. Claire přeci potřebovala nějaká údaje, aby ho mohla najít. Nebo snad ne? Erin sama netušila. Takové věci holt nebyly její silná stránka, ačkoliv by si to sama sobě nikdy nepřiznala. Byla přeci paní dokonalá!
S Claire si poté povídala o nejrůznějších věcech, samozřejmě to byla jen ta zajimavá témata - většinou typická pro holky, které teprve nedávno opustili střední. Erin však velmi zajímala jedna věc - a sice to jestli Claire s Cedrikem plánují založit rodinu. A tak k tomuto tématu postupně docupitali a Claire se i vyjádřila - a nadešlo další překvapení dnešního dne! ,,Počkat.." vykoktala ze sebe a ztěžka vydechla. Vypadalo poněkud zaraženě a překvapeně zároveň. Možná že i trošku vyděšeně? ,,Ty jsi.. ehm," odkašlala si a krátce se uchechtla, přičemž zmateně těkala pohledem kolem sebe. ,,Ty si myslíš, že jsi těhotná?" dostala ze sebe konečně tu otázku, která ji poletovala v hlavě a ani se neubránila tomu, že její pohled na malý moment sjel k břichu od Claire. Nechápala proč to tak cítila, ale bylo divné představit si, že Claire bude mít dítě. Tedy ne, že by jí to nepřála, tak to nebylo.. Právě naopak. ,,Páni," zamumlala si pod nosem a zadívala se do země. Tohle pro ni byl poněkud šok. Sice to Claire ještě neměla jisté, přeci si teprve plánovala koupit jen test! Ale i přesto.. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by Claire jednou mohla mít vlastní rodinu.. až do teď. Proto se na to i zeptala, že ano.. Otázka zněla.. Bude mít poté čas i na ní?

Už po chvíli chtěla své hledání po něčem užitečném vzdát, protože to vypadalo beznadejně. I přesto však s jistou nadějí pokračovala dál. A nakonec se jí to přeci jen vyplatilo, jelikož na krku jedné z mrtvol zahlédla něco podivného. Byla to jedna z těch mrtvol ze které vytékala podivná zelená tekutina, takže asi bylo jasné, že to nebyl nikdo zdejší, ale naopak jeden z těch návštěvníků. Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že tu je opravdu sama, načež se sklonila k mrtvole. Musela nad tím nakrčit nos, jelikož jí nebylo zrovna příjemné prozkoumávat něčí mrtvé tělo a být u něj tak blízko. Chvíli trochu vyjeveně hleděla té mrtvole do tváře. Vzpomněla si na to, jak před ne malou chvíli zabila jedno z těchto stvoření pomocí své magie - samozřejmě nechtěně. Co když jsou přeci jen nevinní? Zavrtěla sama nad sebou hlavou a pohled přesměřovala na přívěšek. Byla to jakási lahvička ve které byla duhová tekutina. Teď to však zkoumat nechtěla, když byla poblíž ta odporná mrtvola. Proto lahvičku společně i s tím na čem visela mrtvole z krku strhla a konečně od ní odstoupila. Svou plnou pozornost tentokrát zaměřila na lahvičku, kterou si pečlivě prohlížela. Tekutina v ní byla hypnotizující tím, jak se točila neustále dokola tím samým směrem. Tím, že absolutně netušila co to je ji dovádělo k šílenství. Že by tekutinu ochutnala? Ne, to bylo až moc riskantní. Možná že by jí něco mohla napovědět vůně? Jo, to zkusit mohla. A tak lahvičku otevřela a přičichla si k dané tekutině. Poté - pokud pomocí svého čichu či detailnějšího pozorování tekutiny nic nezjistila, si lahvičku zavěsila na krk a pokračovala ve svém hledání. Zatím nemířila k samotnému centru dění, hádala, že už se tam nashromáždilo plno lidí, zatím co kolem jich moc nebylo.

Claire moc dobře ví, že Erin přímo zbožnuje, když ji někdo lichotí - obzvláště tedy, co se týče oblečení nebo obecně jejího módního stylu. Proto také není divu, že se po slovech od Claire začala tak culit a usmívat od ucha k uchu. ,,Ale no tak.. Ještě se začnu červenat," pomocí dlaňí si skryla své líce, skoro jako by se obávala, že se jí tam ta červeň opravdu objeví. Následně se Claire zmíňila o svém momentálním poněkud těžkém období, i když o tom zprvu chtěla pomlčet, jelikož přesně věděla, jaká bude reakce Claire. Nesnášela, když jí někdo kecal do života, ale.. teď by si přeci jen mohla nechat poradit. Změnit záměstaní? Samozřejmě, že už o tom přemýšlela, hned několikrát, ale tady šlo o to, že nebylo vůbec jisté jestli najde nějaké lepší zaměstnání než je tohle. Koutky úst jí zacukaly do úsměvu, když jí Claire podala návrh na jednu z prací, kterou by mohla dělat. Neznělo to špatně, to musela uznat. ,,Zní to lákavě, ale.. Víš co by mě bavilo mnohem více? Navrhovat oblečení.." skoro až zasněně si nad tím povzdychla, načež však zavrtěla hlavou. Tenhle nápad nebyl v tomhle městě možný. ,,Mám dobrou kondici a baví mě sportovat.. tak možná i něco s tím?" navrhla v naději, že Claire napadne nějaká práce, kde by mohla své dovednosti uplatnit. Taky dokážu chytnout pár nadpřirozených nestvůr, našla bych snad uplatnění i v tomhle? Nad svou myšlenkou se musela pousmát. Blbost. Lepší bylo o tom pomlčet. Claire přeci nemusela vědět z jaké rodiny to Erin vlastně pochází.
Její odhad ohledně prstenu byl správný, protože Claire na její otázku začala horlivě přikyvovat a celá nad tím doslova zářila. Ještě aby ne... kdo by nezářil nad zasnoubením?! Tak krutá snad nebyla ani Erin. ,,To je skvělý! Mám z vás radost.." řekla upřímně hezky od srdíčka a potěšeně se usmívala na Claire, div že se jí slzy štěstí nenahrnuly do očí! Bylo vskutku zajímavé, jak drsně na všechny okolo působila, ale co se týkalo takových vážných věcí jejich přátel.. to zkrátka bylo něco jiného. ,,No to teda doufám, že je ten pravý! Vážně vám to moc přeju.. hodíte se k sobě.." uchechtla se a šibalsky na ni mrkla. ,,Na kdy vůbec plánujete svatbu?" zeptala se jí se zájmem v hlase a zazubila se. Poté jí Claire začala vyprávět o tom, jak romanticky ji Cedric požádal o ruku. A i když by si to Erin nepřiznala, tak někde hluboko uvnitř sebe na Claire v jistém slova smyslu žárlila. Tedy né tím zlým způsobem, spíše jen věděla, že ona nikdy nic takového mít nebude, kvůli její výchově, která byla hlavně zaměřená na to, aby nikomu nevěřila. Protože nikdy nevíte jestli se právě bavíte s člověkem nebo s nějakou zrůdou, která myslí jen na to, jak vás někde v temné uličce rozdrásá na kusy. Neznala takové to, že všichni nejsou stejní, protože její rodina nerozlišovala ty hodné a zlé.. Prostě byli jen ti zlí, kteří ubližovali lidem. Ovšem i přes své tmavé myšlenky se na Claire stále usmívala a pokyvovala hlavou, aby věděla, že jí pozorně poslouchá a má z toho radost společně s ní. A taky že měla. Něco takového snad ani předstírat nemusela. Vypadalo to, že Claire si doslova prožila pár dní v pohádce a i když Erin Cedrica zatím neměla štěstí potkat, tak měla tušení, že je pro Claire opravdu ten pravej. A to se opravdu nestávalo často, že by něco takového dokázala uznat. ,,Počkat.. tys jim to ještě neřekla?" zeptala se jí zaraženě a nadzvedla obočí. Protože to by znamenalo, že se to Erin dozvídá první, což byl další důvod k tomu, proč by se tento den měla jen a pouze usmívat. ,,Jasný neboj, jsem tu pro tebe.." pousmála se na ni a prohrábla si své nazrzlé vlasy. Úsměv ji z tváře bohužel zmizel v tu ránu, kdy se Claire zeptala na Neandrtálce. Mohla dělat, že tu otázku neslyšela, ale takhle zlá ke svojí kamarádce být nechtěla. Navíc... nebylo snad od ní hezké, že se na to zeptala? ,,Jo.. no.. ten.." vykoktala ze sebe a odkašlala si. Nebude Claire vyprávět o tom, jak ho potkala při své návštěvě Autosalonu, kde se mu plánovala omluvit, ale.. jaksi to nevyšlo. Tentokrát však za to nemohla ona, ale on a ta jeho prapodivná.. magie? Asi ano. ,,V podstatě o něm nevím nic, tak jak se mu mám omluvit, když nevím, kde bydlí?" svraštila obočí a rozhodila rukama. Jaká škoda.

Musela se nad jejími slovy upřímně zasmát, dokonce i potěšeně, protože právě tahle slova už Erin neslyšela dost dlouho. A ať už sama sobě nalhávalo úplně cokoliv, tak ona potřebovala lásku. Každý ji potřeboval.. ,,Neřekl, ale neboj.. já to vím.." zazubila se na ní a dala si neposedný pramínek svých nazrzlých vlasů, který ji spadl do obličeje, za ucho. Když jí Claire opětovala jak objetí, tak i pusu na líčko, tak se Erin pousmála. Příjemně jí to zahřálo u srdíčka a bylo vážně příjemné cítit to znovu. Po chvíli se od Claire odtáhla a narovnala se. Bylo od ní hezké, že jí pochválila její dnešní oufit, ovšem Erin moc dobře věděla, že tohle nebyl tak úplně její styl. Obvykle si na svých outfitech dávala dosti záležet, a to i na úplných maličkostech. No v poslední době tomu tak nebylo. Jak už bylo řečeno.. měla za sebou poměrně krušné dny plné stresu. ,,No na tebe a ten tvůj kožich tedy rozhodně nemám.. To vlastně nikdo tady.." rychle a záměrně odvedla řeč od sebe na Claire a ještě tak na efekt se porozhlédla kolem sebe. V tomhle ani nemusela lhát, byla to pravda. Stačilo jen letmé porozhlédnutí a ona už nad stylem některých osob zde musela krčit nos. Některé kombinace byly tak bláznivé, že se jí z nich zvědal žaludek. A tak raději svou plnou pozornost obráila zpět na Claire. Chápvavě kývla nad jejími slovy hlavou, i když prozatím nevěděla o co se jedná, každopádně si byla jistá tím, že Claire pro to měla velmi dobrý důvod. Moc se jí nezamlouvalo, že se jí Claire zeptala na novinky z jejího života. Ono to v podstatě nic kromě deprese nebylo. Za to Claire celá zářila a Erin už se těšila na to, až jí ona poví své novinky, protože tak trochu doufala, že potěší i ji samotnou. ,,Vlastně nic moc.. Většinu času trávím zalezlá u sebe doma nebo v práci, kde na mě neustále křičí šéf.." pokrčila nad tím rameny, načež mávla rukou, aby naznačila, že to je jedno. O Neadrtálcovi se raději ani nezmiňovala, ten její pokus o omluvu jí jednoduše nevyšel a.. asi to tak mělo být. Navíc se bála, že by jí Claire akorát zasadila dalšího brouka do hlavy. ,,Ale ty vypadáš, že máš plno novinek, tak sem s nimi!" řekla už s jistou nadšenosti v hlase a ještě na efekt zatleskala, aby Claire naznačila svou natěšenost. Poté však Claire kolem sebe začala máchat rukama, což Erin opět donutilo k upřímnému smíchu, protože u toho Claire vypadala poněkud vtipně. ,,Nového? Hmm.." zamručela zamyšleně a začala si ji pečlivě prohlížet. Po chvíli už to chtěla vzdát, jelikož nic nového nezahlídla, ovšem poté o ten prsten přeci jen zavadila.. a samozřejmě jí to docvaklo. Nebylo divu, že Claire celá tak zářila, měla k tomu dobrý důvod. Překvapeně pootevřela pusu a na krátkou chvíli se jí jako by vytratil hlas. Nebo spíše.. nevěděla, co říci.. ,,Páni, Claire.." vydechla a uchechtla se. ,,Je ten prstýnek to, co si myslím?" poukázala na její snubní prsten a přimhouřila oči. Chtěla, aby to bylo ono, protože pokud Claire čeká svatba.. tak to je rozhodně moc hezké zpříjemnění života. Navíc jí to moc přála. Claire si rozhodně zasloužila takové štěstí v životě.. po tom všem, čím si prošla.

Poslední dny byly pro Erin opět na nic. Měla snad i pocit, že se jí bortí celý její svět. V práci se neustále hádala se svým šéfem, což jí uvádělo do stresu, přičemž se její myšlenky ve volných chvílích stále vracely k tomu samému bodu. Hnusné počasí jí dny taky zrovna nezpříjemňovalo.. Proto nebylo divu, že se Erin od rána do večera na všechny mračila a byla snad i otravnější než normálně. A to už je co říct, protože každý kdo Erin znal věděl, jak neúnosná někdy ta její otravnost dokáže být. A když je ještě zdvojnásobená?! Pfff! A tak jí jednoho dne napadl ten úžasný nápad.. A sice zavolat svojí kamáradce Claire o tom, že by se mohli sejít, protože už opět uběhlo hned několik dní od té doby, co se viděly naposledy. A ačkoliv to pro někoho mohlo být k neuvěření, tak Claire Erin velmi chyběla. Bylo skvělé, když Claire souhlasila s tím, že se někde sejdou, jí to totiž ihned zvedlo náladu a vrátilo nějakou tu chuť do života.
V ten den byla hrozná zima, proto nebylo divu, že si Erin při cestě do obchodního centra k sobě tolik tiskla svůj zimní kabát. Také asi neudělala úplně dobře, když si na sebe vzala své černé legíny přes které se jí zima doslova zarývala do kůže. Naštěstí však netrvalo dlouho a ona se ocitla u vchodu obchodního centra. Úlevně si oddychla a vstoupila dovnitř. Do nosu ji udeřilo hned několik pachů, které nebyli k rozpoznání. Musela se nad tím znechuceně ušklíbnout. Vytáhla si ruce z kapes svého kabátu a rozešla se k místu, kde měly s Claire sraz. Nesnášela, když byla v budově s tolika lidmi, ovšem pokud to znamenalo, že znovu uvidí Claire, tak to klidně hodlala podstoupit. Netrvalo dlouho a ona již z dálky zahlédla blonďaté vlasy své kamarádky. Donutilo jí to k úsměvu, který se nakonec proměnil v uculení se. ,,Ten kožich musel být hodně drahý.." prohodila k ní s úšklebkem hned jakmile k ní dorazila. ,,Ale myslím, že to stálo za to.." na chvíli upřela pohled na její bílý kožich a pousmála se nad tím. Přešla až k ní a pevně ji objala, načež ji i políbila na tvář. ,,Moc ráda tě znovu vidím, Claire.." zašeptala a spokojeně si oddychla.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »