Příspěvky uživatele

Stála a pozorovala Milana, který stál jen malý kousek od ní. Nikdy v životě si nevyčítala nic tak moc jako tohle. Nebo spíš tohle jsou její první výčitky v životě vůbec. Litovala toho, co udělala. Poprvé v životě se nenáviděla za svou povahu, kterou byla obdarována, kterou si vlastně sama vybudovala. Jasně, nebránil... Pomyslela si a zakroutila hlavou. "Nemohli jsme to ani jeden vědět? Taková kravina!" Teď už svůj hlas zvýšila. Nemohla tohle dál poslouchat. "Posloucháš se? Měl jsi mě ze svýho baráku vyhodit ještě dřív než jsem si dala prvního loka chlastu, sakra. Znáš mě... měla jsem už tolik chlapů a tohle bylo víc než jasný, že se stane!" Drtila zaťaté pěsti a stiskla čelisti k sobě. Tak mu se to líbilo? No tak jo, když se Ti to líbilo, to mění celou situaci! Já si pamatuju leda tak velký hovno. Zamračila se, v jejím výraze bylo vidět, že nepřemýšlí nad ničím hezkým.
Poslouchala Milana, který momentálně mluvit o Tamie, která ho znovu opustila. "Byl bys totální debil, kdyby ses k ní chtěl znova vrátit." Sykla protivně. "A to, že jsem Ti v tom lese pomohla... je to samozřejmost." Dodala už ne tak hlasitě jako před chvílí. Relativně "dobrá" nálada byla v čudu.
Zase začal opakovat, že jí už odpustil. On jí jo, ale ona sobě ne. A to je možná ještě větší problém. Bude to ještě nějakou chvíli trvat, než si odpustí i ona sama. S tou kávou nakonec souhlasí, ale upřímně se jí do toho moc tedy nechce. Tak si to aspoň můžete zopakovat! Ozvaly se najednou její zvrhlé myšlenky. Co? Ne! Odpověděla si hned a znovu se u toho ošklivě zamračila. "K Tobě." Odpověděla jednoduše a vydala se směrem, kterým se jeho dům nacházel. Cestu si pamatovala moc dobře.

// >> Milanův dům

Levačku si zastrčila do kapsy u kraťasů, které měla na sobě a pravačkou si zase pramen vlasů strčila za ucho. S povzdechem pohled upřela do země, jelikož se na Milana nevydržela dívat. Při té představě, co se stalo a co udělala byl on jediným na světě, u koho se kdy cítila provinile. A to už něco znamená. Jakmile se jí dostalo odpovědi, protočila panenkami a přešlápla. "Jo, začala jsem s tím já... I s tím u Tebe, s tím, co se stalo... můžu za to já sakra! Jak se po tom všem se mnou dokážeš ještě bavit, řekneš mi to do hajzlu?!" Krapet se rozjela, ale hlasitost si držela tak nějak ještě na normálu. Akorát to v sobě nedokázala udržet.
Po těch dalších slovech sklopila pohled a zavrtěla hlavou. "To nejde." Zasyčela a obě dlaně stiskla v pěsti. Udělala takovou chybu! Milan navrhl, že by mohly jít na kafe. Zhluboka se a zadívala se na něj stylem, jestli to jako fakt myslí vážně. "Po tom všem..." Začala znovu, to snad není pravda... "Jak chceš, no, ale stejně už teď vím, jak to dopadne. Blbě." Odpověděla mu neutrálně, s lehkým pokrčením ramen.

Neohlížela se, ani nezkoumala ovzduší díky svému vyvinutému čichovému smyslu, prostě nic, okolí jí bylo tak nějak u zadní části těla. Ovšem, když vedle sebe zaregistrovala pohyb, a to se ani nemusela otáčet, zarazila se, hlavu otočila směrem k osobě, která na ni promluvila. Čekal ji velký šok, když zjistila, že to je Milan. Nestačila se ani nadechnout a on už spustil, ať neutíká. Jo, na tohle jsem právě pomyslela... Zamračila se na něj a nebylo to kvůli sluníčku. Zastavila se a zůstala na něj hledět. Už se s ním vidět nechtěla, po tom, co se stalo tehdá v lese. Zdrhla a zařekla se, že se s ním už nehodlá vidět, i kdyby se měla skrývat, jak malé děcko. "Ahoj." Pronesla odměřeně a skrz zaťaté zuby. "Co mi chceš? Už si nemám co říct, sakra." Tu nadávku na konci si neodpustila. Zakroutila hlavou a propálila ho chladným pohledem. Zajímalo ji, co z něj vypadne. Opravdu by se odsud teď nejradši vypařila, jak nejrychleji by to jen bylo možné.

// << Odněkud

Opět v černém tričku s krátkými rukávy a nápisem "police" jak na přední, tak na zadní straně, doplněném riflovými, trochu potrhanými, kraťasy a obyčejnými černými teniskami se loudala městem domů z práce. Vlasy měla volně rozpuštěné, takže jí sem tam vlály v mírném letním vánku a ještě měla na zádech batoh, v němž se nacházely veškeré věci, které si nesla z práce. Ať už nějaké papíry, či oblečení, něco tam zkrátka bylo. Za poslední dny se toho moc nestalo. Obyčejné dny, jako každé jiné. Počasí se měnilo z chladnějšího na teplé, až pařáky, které už otravovali jak ji, tak i ostatní. Jí ale nevadilo žádné roční období, v zimě byla více odolnější, jelikož pochází přeci jen ze severské země, ale léto bylo taky dobré.
Šla ulicemi, až se octla na náměstí, kde bylo v těchto dnech celkem živo vzhledem k hezkému počasí, které teď panovalo. Kolem pobíhali děti se zmrzlinami, lidé se smáli, a tak podobně. Znáte to, léto. Neměla však v plánu se tu nějak déle zdržovat, a tak se přes náměstí vydala pomalými kroky dál. Dívala se buď na zem, pod nohy nebo před sebe, aby neztratila směr a do nikoho případně nevrazila, takže si ani nevšimla velice známé osoby, která se nacházela nedaleko.

Čekala, jak na její slova Colton zareaguje. Jestli ho to vybídne k nějakým dalším věcem, které by mohly být zajímavější než tu jen sedět a kecat o hovadinách. Upřímně, na tohle není. Pár chvilek okecávání sice přežije, ale raději jde na věc hned než čekat moc dlouhou dobu a pak to stejně stojí za nic. Ani nevěděla jak, ale ve sklenici, kde měla ještě před malou chvílí skoro celé Mojito, byla již téměř prázdná, takže stačil poslední lok a už tam nezbylo vůbec nic. Podala sklenici barmanovi se slovy, že si dá ještě jedno.
Minuty ubíhaly a najednou jí začal zvonit mobil. "No to si ze mě někdo dělá prdel." Zavrčela nasupeně, mobil vytáhla a zadívala se na displej, kdo ji jako otravuje. Práce. Rychle hovor zvedla. "No?" Vyplivla hnusně, nehledíc na to, že kousek od ní stojí její cíl dnešního večera, tedy, možný cíl. "Hned? Vždyť nemám službu sakra." Štěkla po volajícím, ovšem ten byl neodbytný. Prý mají nějaký zátah, u kterého se svými zkušenosti nesmí chybět. Mají jet někam mimo město a oni to tam, chudáčci, bez ní nezvládnout. Do prdele. Udeřila zaťatou pěstí do barové desky a probodla Coltona pohledem, načež seskočila z barové židličky a sáhla ještě pro peníze, kterými musela zaplatit i právě připravené druhé Mojito. "Musím jít, dejte to třeba někomu jinýmu." Zavrčela na barmana, který nechápavě pokrčil rameny, převzal peníze, vrátil jí nazpět a odešel obsluhovat další hosty. Zadívala se zpět na muže, kterého bude muset opustit. Jaká škoda. "Sorry, musím odejít, v práci se beze mě neobejdou." Bylo vidět, jak moc ji tahle skutečnost vytočila. "Doufám, že tohle setkání není poslední. Měj se." Řekla vážným tónem a poté už se nijak dále nezdržovala a zamířila pryč z baru. Domů, kde se musela převléct a pak rovnou na stanici.

// >> Pryč

Polohu, ve které se momentálně nacházela, nehodlala nijak měnit. Byli totiž krásně vidět její nohy, které jí už mnoho mužů pochválilo. A kdyby jen nohy. Měla na sobě šaty, které skvěle vyzdvihovali přednosti, jakými byla obdarována. Na jeho představení pouze pokývne hlavou, sáhne po sklenici, kolem které obmotá své prsty a pozvedne ji do výše, přičemž se trochu napije, ale sklenici nepokládá. Při Coltonově otázce se krátce zasměje a s ušklíbnutím zakroutí hlavou. "I přesto, že je to tady narvaný, nenašla jsem nikoho, kdo by mě zajímal." Odmlčí se a pokrčí rameny. "Ale Ty tak nějak vyčníváš... možná to bude jen vzhledem, kdo ví, zatím jsi mě ničím jiným nezaujal." Zachechtá se. I když hodlá dneska někoho, a zřejmě Coltona, dostat, takto neznamená, že alespoň zčásti se neprojeví její typická povaha. To by prostě nešlo.

Jak ho tak pozorovala, musela se sama pro sebe ušklíbnout. Tvářil se jak největší tvrďák a kdo ví, třeba jím ve skutečnosti i je. Ovšem jedno velké plus má v tom, že je to taktéž vlkodlak. Tím se spousta věcí usnadňuje. Hodila si ladně jednu nohu přes nohu a vyčkávala na jeho odpověď. Nad tou první si pouze pobaveně odfrkla a zakroutila hlavou. „Věř mi, nedělám to často, spíš vůbec... to oni oslovují mě, ale už se to jaksi stalo, no.“ S pokrčením ramen si ho prohlédne a upije další trochu ze sklenice s nápojem, který jí velice chutnal. I když je dost pravděpodobné, že později přejde na něco tvrdšího. Vážně, nestává se, že by někoho oslovila jako první, proto by si toho měl vážit! I když on o tom nemá žádné tušení, co už. „Aina.“ Představí se a ani se k němu neuráčí napřáhnout ruku. To nedělá, když se seznamuje, tak si netřese rukou. Zbytečná činnost, pro ni.

Několik týpků si jí už všimlo a také ty jejich pohledy jasně naznačovaly, na co myslí. Ovšem ji zase tolik nezaujali jako spíše odpuzovali. Musí prostě najít někoho, u koho si řekne: "Jo, Aino, tak toho dneska dostaneš!" Mírně se ušklíbla, hodila si nohu přes nohu a upila trochu ze sklenice s nápojem, který před ni už barman postavil. Dnes rozhodně neodejde s prázdnou. Zase se ale nehodlá nikomu vnucovat, taková není. To rozhodně ne.
Jak se tak rozhlíží po baru, její pozornost si vyslouží týpek, který zrovna vešel. Vycítí, že je to vlkodlak, takže jediné plus. Sleduje jeho cestu až k baru a když se poté jen opřel a objednal si, sama pro sebe se ušklíbla. Připadal jí nějaký povědomý, ale možná se plete, kdo ví. Ale jako jediný ji zaujal natolik, že se o něj bude možná více zajímat. Nálada však zůstávala pořád stejná. Přemýšlela, jestli má promluvit jako první, protože on si jí očividně nevšiml a jelikož nehodlá čekat, až se uráčí na ni podívat a zhodnotit její zevnějšek jako naprosto dokonalý, tak do toho půjde. "Tak co... kdo může za to, že vypadáš, jako bys chtěl někoho zabít pohledem?" Začala trochu jinak. Nebude používat tu otřepanou frázi jako Uhh, neznáme se odněkud? Přijdeš mi povědomý... a tak podobně. Nezapomene se tak hezky nakroutit, aby zviditelnila své přednosti, samozřejmě.

V posledních dnech její nálada opět kolísala někde kolem bodu mrazu, možná i pod. Nejprve James, pak Trevis... ne, opravdu to teď nebylo nejlepší. Jediné, co se ještě jakž takž drželo, byla její práce. Alespoň mohla vybít ten přebytečný vztek při nějakých výjezdech a že jich v posledních dnech nebylo málo. No, dobře pro ni. A když se dnes odpoledne vrátila domů z práce a znuděně se svalila na gauč, uvědomila si, jak špatné to s ní teď je. Už dlouho neměla žádného chlapa, což je u ní poměrně nezvyk. Minimálně jednoho za týden, nejhůře těch 14 dní, do postele dostala a najednou nic. Jasně, že jí, díky té povaze, kterou měla, to začalo chybět. Má přece nějaké své potřeby. A tak se rozhodla, že když ji nečeká noční, ani nemá nic jiného v plánu, co by taky plánovala, tak zamíří do baru a někoho si vyhlédne, případně odvede pryč k němu domů a pobaví se. Jo Aino, musíš se přece držet ve formě, hm...
Hodila se do gala, oblékla si černé, upnuté koktejlové šaty, které krásně zvýrazní její postavu a ženské křivky, nezapomněla ani na líčení, úpravu vlasů a mohla razit. Nazula si černé boty na vyšším podpatku a vyšla ven ze svého domu, míříc si to přímo k baru, kde chtěla lovit.
Jakmile vešla dovnitř, dorazila až k baru, kde se ladně vyhoupla na barovou židličku, lokty se zapřela o barovou desku a s hraným milým obličejem si u barmana objednala Mojito. Mezitím, když jí připravoval nápoj, se rozhlížela po baru a vybírala si svůj dnešní cíl.

Jistěže čekala, že to nějak raní to jeho velké ego, proto to také říkala. Kdyby ho nechtěla nějak urazit, držela by hubu. Ale když se nepovedlo, tak se holt nepovedlo, no. "Tak to mě moc mrzí, že nejsi uražený." Řekla naoko smutně, ale akorát nad tím poté zakroutila hlavou a protočila panenkami. Po těch dalších slovech se jí veškeré svaly v těle napjaly. Kdyby chtěla, už s ním pěkně zamává, také pomocí magie. "Slabá chvilka se může objevit u každýho..." Poví a vlastně se i přizná, i když velice nerada, ale co už. Trevis je stejně zahleděný jen do sebe.
Sledovala jeho výraz ve tváři a viděla, jak se se stupňujícím stiskem mění. Když ji pustil, s úšklebkem si ho prohlédla. Neměl by si zahrávat. "Já taky ne." Pověděla naprosto vážně a jakmile chytil její ruku a silně ji stiskl, ba i drtil, odvrátila od něj pohled, zakousla se do spodního rtu a zhluboka se přitom nadechla. Tohle už bylo trochu horší. "Pusť... mě!" Oddělila od sebe slova a po snaze se mu vykroutit se jí to nakonec povedlo. Ale bolest stále trvala. Šlehla po něm jedním ze svých nejhorších pohledů. "A už se ke mě nepřebližuj. To, co se stalo, se stalo.. a nic se opakovat nebude." Byla úplně blbá, že něco takového tehdá říkala... prý si to možná někdy zopakují, to určitě! Rychlými kroky od něj zamířila pryč a po cestě si mnula zápěstí, za které ji držel.

// >> Domov

Tak to, že jí nic nedělá, bylo celkem vtipné. Tedy, kdyby teď neměla chuť po něm skočit, možná by se zasmála. "Už jenom to, že mě obtěžuješ svojí přítomností, mi dělá hodně špatně." Zasyčela a ohledně pamatování si jeho jména raději nic neříkala. Kdo by si je nepamatoval? I kdyby nechtěla, tak se jí zarylo do paměti. Škoda.
"Nemusím se Ti svěřovat se svými problémy. A ani nebudu. Takže se přestaň starat, a hodně rychle..." S vrčením ho propálila opravdu zlým pohledem. Nálada klesala pomalu níž a níž... Pak se stalo to, co se stalo a jeho ruka tiskla její krk. No příjemné to nebylo, ale jestli si myslí, že bude mít navrch zrovna on, tak to se šeredně plete. Není zas tak silný, jak si hraje. Její pravá ruka okamžitě vystřelila vzhůru a pevně uchopila jeho zápěstí. Dost bolestivě i pro upíra, ani ona nemá málo sil a nebude se bát je použít. Stejně jako magii, kterou ovládá. "Nechceš mít posranou náladu? V tom případě mě nech a vypadni." Promluvila k němu klidně, ovšem z očí jí šlehaly plameny. A když se Trevis přiblížil až k jejím rtů, o které se následně lehce otřel těmi svými, měla chuť mu vyrvat střeva a další orgány z těla. Ve vlčí podobě by to nebylo zas tak těžké, ale ten upír by se bránil. "Opravdu chceš riskovat?" Vyplivla na něj tahle slova a přitom si ho měřila pohledem. Buď ji pustí a půjde to po dobrém nebo nepustí a půjde to tou horší cestou. Ovšem stisk, kterým drtila jeho ruku, nezmenšovala, spíše jej stupňovala... a že to rozhodně nemohlo být příjemné.

Ty řeči už ji začínaly celkem štvát. No celkem... dost. "Trevisi, já Tě fakt varuju... nech mě být." Zavrčela na něj už poměrně zle, jelikož její trpělivost se ztrácela. Rychle ztrácela. "A neříkej mi kotě!" Odsekla mu a už by mu klidně i vrazila facku nebo ho chytila pod krkem a třískla s ním o zem. Ale to možné nebylo, že jo. Jak by to asi vypadalo, kdyby to udělal ochránce zákona. Divně. I když se nestarala o to, jestli se na ni někdo blbě kouká nebo řeší to, co dělá, ještě by si přidělala zbytečné problémy.
Už si to pěkně kráčela pryč s myšlenkou, jak si doma dá dlouhou sprchu. Když se však zničehonic u ní objevil Trevis a v mžiku byla někde jinde, opravdu se musela kontrolovat, aby se prostě neproměnila a nevrhla se po něm. "Co si kurva jako myslíš, že děláš?!" Zvýšila na něj svůj rozčílený hlas. "Jasně jsem Ti řekla, že ne, tak prostě ne!" Štěkala po Trevisovi a přitom se na něj zle dívala. Zkusila ho od sebe odstrčit a přitom se vyhýbala jeho polibkům, jak jen to šlo. Síly málo neměla, takže když ho od sebe konečně dostala, měla sama se sebou co dělat, aby mu jednu neubalila.

Stále měla pozvednuté jedno obočí, přičemž se mu dívala přímo do očí a nehodlala uhnout pohledem. "Jinak? Jinak je to pořád minulost." Odpověděla mu a protočila u toho dost výrazně a viditelně panenkami. Jeho další slova ji donutila ke krátkému smíchu, který se jí vydral z hrdla. Ne, minulost by si fakt zopakovat nechtěla. Ať se to týče čehokoli. Jejího dětství, mládí, anebo toho, co se událo zde, v Shadowhillu. "Možná předtím jsem říkala, že by se to zopakovat dalo, ale nic jsem neřekla napevno... a teď Ti rovnou říkám, že nic dalšího nebude!" Řekla přísným tónem a výraz se změnil na chladný. "Nauč-se-dodržovat-osobní-prostor!" Oddělila od sebe každé slovo a kladla na ně patřičný důraz. Bylo to myšleno na to, jak jí zastrčil vlasy za ucho. "Máš pravdu, už se nepotkáme." Zasyčela k němu polohlasně a když se vydal pryč, cosi si pro sebe zabrblala a sama pokračovala v cestě, do které jí vstoupil tenhle egoistickej upír.

S velice nechápavým, možná až otráveným, výrazem sledovala Trevise, který tu říkal, jak jí cosi vidí na očích. "A proč bych to jako měla dělat?" Zvedla jedno obočí do výše, ušklíbla se a zakroutila nad ním hlavou. Mlčky ho sledovala, ruce si zastrčila do kapes svých džín a v duchu toho upíra varovala, aby jí dal pokoj. Na jeho pach si už tak nějak zvykla. Nebo to sice nic extra, pořád tam byl ten upír, které tak neměla v lásce, ale po tom, co se stalo, to snad ani jinak nešlo.
Jakmile se však dotkl jejího trička a přitáhl si ji blíže, měla chuť mu jednu takovou ubalit, že by se jen stěží zvedal ze země. Problém byli ale lidé, kteří procházeli kolem a bohužel jich bylo víc než dost. Takže to možné nebylo. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo, kdo má na tričku nápis policie a ještě ke všemu žena, napadl týpka? Hodně divně. Proč má pořád někdo nutkání narušovat její osobní prostor, který si tak moc střeží?! Zaťala pěsti a zaposlouchala se do jeho slov. "To, co se stalo, je minulost... opravdu se chceš hádat o tomhle? Nedopadl bys dobře, to Ti říkám." Zpřísnila svůj hlas a sama ho od sebe prudce odstrčila. Svoji magii už ovládá opravdu dobře a dokázala by ji teď dobře využít, jenže je tu pořád ten stejný problém... obyčejní, nic netušící, smrtelníci.

Své kroky ještě o něco zrychlila a šla dál s tím, že si Trevise prostě dál nebude všímat, což se jí také dařilo. Tedy až do doby, než k ní Trevis natáhl ruku a chytil ji za paži, čímž ji také přiměl k tomu, aby zastavila. Zhluboka se nadechla, vydechla a na několik okamžiků zavřela oči, aby se uklidnila a dostala ze sebe ten vztek a napětí, které tak moc chtělo věc tou horší cestou. Před křik, nadávky a hrubé zacházení. Ovšem dnes na to opravdu neměla náladu. Jakmile si byla jistá, že se nestane něco zlého, otočila se na něj a nahodila falešný, milý úsměv. "Ano. Poslední věc, po které by se mi mohlo stýskat, je upír s velkým egem." Pověděla upřímně, ale stále si udržovala onen úsměv, ač hraný. Samozřejmě, že i jí se na okamžik vybavilo to, co se dělo tehdy u něj doma, ale byla už s tolika muži, že Trevis se mezi nimi krásně ztratil. Musel by předvést něco fakt extra, aby se v jejím seznamu dostal do popředí. A to se nepovede jen tak někomu. "Jo a zatím to nejseš Ty, takže kroť svá slova." Mrkla na něj s krátkým ušklíbnutím a celého si ho prohlédla. Kdo by to byl řekl, že zrovna ona, ta, která tak nesnáší upíry, s jedním vleze do postele a pak se s ním bude vybavovat na ulici. No, všechno je možné. Protože věděla, že tenhle maník by ji nenechal na pokoji a akorát by ji tak vyprovokoval, složila si ruce na prsou a hleděla na něj velice nepříjemným pohledem. Čekala totiž, co za další žvásty ze sebe Trevis vypustí.