Příspěvky uživatele

"A to mě právě děsí nejvíc. Není to obyčejné dítě. On je mnohem bystřejší, všimne si, že je něco špatně. Nemůžu mu lhát. Musím mu říct pravdu," vzlyknu a pevně ho objímám. Zvednu pohled k němu. "Ale já nechci, aby se vrátil. Ne za mnou. Možná ani za Thomasem, nebyl by pro něj dobrým vzorem. Odešel a to se nedělá. Je to jeho otec, to ano, ale otázka je, jestli Thomas chce být jeho synem, když ho takhle opustil," řekna naštvaně a zase si uvelebím hlavu na jeho rameni. Vybaví se mi všechny ty chvíle, kdy jsem ho takhle mohla objímat kdekoliv a kdykoliv. Tohle je bohužel asi naposled.
"Jo, vím kde. Ale ty mě už v tom samém domě nehledej, do tří dnů se stěhuji jinam. Nemůžu tam zůstat," zavrtím hlavou. "Kluky mi půjčovat nemusíš, dojdu koupit psího kamaráda ještě dnes," pousměju se a kouknu dolů na kluky, jak vrtí ocásky a pobíhají kolem. Najednou Ryed poprosí, abych mu pověděla něco o Thomasovi a Maye. "Uhm.. Thomas... je to upír po mně a jméno má po otci. Je neskutečně šikovný, učenlivý a... je to prostě brouček. Roste hodně rychle, skoro každý den je jinak velký, ale bere to dobře. Ohledně cizích lidí je opatrný a nejistý, hodně introvertní," pokrčím rameny. "A Maya? Zjistila jsem nedávno, že je to má sestra. Máme společného otce, je ale opustil a já ho nikdy nepoznala, jak jistě víš. Ale jinak je fajn," pousměju se a utřu si slzy z tváře.
"Občas si říkám, že bych se na tenhle život nejradši vykašlala, ale Thomas mi dal smysl do života a naději, že už nebudu sama. Ne bez rodiny," řeknu a opatrně se od něj odtáhnu. "Víš... to, co bylo mezi námi... Milovala jsem tě a ještě stále tam část té lásky zůstala... Zajímalo by mě, kolik se toho změnilo." Kouknu do země na vlčáky a semknu rty do jedné úzké linky.

Podívám se mu do očí a zvednu koutky úst. "Vždycky tam něco bude," zašeptám a kouknu na zem. "Vyrovnávat se s tím můžu jak chci, ale když miluji, tak srdcem - a na to zapomenout nejde," řeknu a vydechnu. Pousměju se nad tím, že nezůstanu. "Budu žít ještě sakra dlouho. Vždycky ten někdo odejde. Buď zemře, jako moje první láska, ten, co mě přeměnil, nebo si najde jinou, jako spousta dalších, nebo odejde beze slova, jako Caeles..." Pokrčím rameny.
Nadechnu se a kouknu na jeho nohy, když jde blíž ke mě. "Možná jsem skvělá matka, ale co budu bez otce? A navíc, kdybych byla skvělá holka, neztratila bych..." To už se ale neudržím, zabořím hlavu do jeho ramene, paže obejmu kolem jeho vypracované hrudi a vzlykám. "Nezajímá mě, že opustil mě. Prostě... ať si jde. Ale že opustil syna? Svoje dítě, po kterém já tak dlouho toužila a on chtěl taky? To sakra přešlápl," mumlám do jeho ramene a slzami mu kropím tričko. "Dokážu odpouštět rychle, rychleji než by bylo správné, ale tohle.. ne, tohle prostě odpustit nedokážu," řeknu. Jestli jsem ho za něco nenáviděla, tak to bylo to, že tu nechal Thomase jen tak.
Zvednu hlavu a kouknu mu do očí. "Chybíš mi," zašeptám a znova ho stisknu v medvědím objetí. Nechci ho prosit, aby se vrátil, vždyť ani nevím, jestli to chci. Jedna věc je ale jistá, Thomase budu chránit před vším, co by ho mohlo nějak špatně ovlivnit.

Mazlím se s vlčáky a zmíním, že asi Tomovi taky pořídím nějakého štěněčího kamaráda. Aby mu připomínal taťku. Vydechnu a kouknu na něj, zavrtím hlavou. "Ne, Ryede. Thomas není můj přítel," řeknu a zase kouknu na vlčáky.
Vyhoupnu se na nohy a přikývnu. "Jo, tos měl. Aspoň bych věděla, že ses na mě jen tak nevykašlal," vydechnu smutně a začnu si prsty hrát s lemem svetru. "Jo, měla bych být šťastná. Všechno to bylo... tak... tak dokonalé. Jenže on odešel, Ryede," zvednu k němu pohled. "Stejně jako ty, nenechal vzkaz, prostě se sbalil a vypadl..."
Řeknu a zavřu oči, abych zahnala slzy, které se mi derou do očí."Ale jsem ráda, že ses přes to... přenesl," řeknu a snažím se vypadat smířeně, ale hlas mě zradí a před posledním slovem se zlomí. Ze ztrátou blízkých lidí se vyrovnávám dost těžko, i když to možná není vidět, protože Mal je přece ta veselá optimistická holka, co si s ničím moc neláme hlavu, že...
"Prostě jsem teď zas sama, co se dá dělat," rozhodím rukama a poté je nechám volně podél těla. "Nejsem ráda, ne za Thomase. Nemá tátu," vydechnu a sklopím pohled k zemi. "Pokazila jsem to a on kvůli mě ztratil část rodiny. Co to se mnou je, ani kluka si neudržím," vydechnu a nevesele se zasměju.

Poslouchám, co povídá, a na tváři mám neutrální výraz, sem tam mi trošku stoupnou koutky, když kluci udělají něco nečekeaného, olíznou mi ruku nebo tak. Ryed dopovídá, ale já nijak nereaguji, prostě jenom přemýšlím o tom, co řekl. Zranilo by mě víc, kdyby ho znova ovládl Archer, nebo že odešel? Asi že odešel, ale těžko říct, co by Archer udělal. Drbu kluky dál za ušima, sem tam jim řeknu nějaký povel jako sedni, lehni, dej pac.
Zmíním, že asi potkal Mayu, protože ji cítím, jak z něj, tak z kluků. Přikývnu a nevesele se pousměju. "Jistě. Docela zvláštní, že jsi to nepoznal po pachu," řeknu jen a dál se věnuji klukům. Kouknu na něj a zeptám se na rasu, načež opáčí československý vlčák. Jsou vážně krásní, mohla bych Thomasovi také jednoho pořídit, aby si s ním mohl hrát, prostě aby měl kamaráda, když teď nemá tátu. "Asi Tomovi pořídím taky jednoho," řeknu nahlas a pousměju se. Jo, to je dobrý nápad. Viv i Thom si ho zajisté oblíbí, přeci jen Viv má také psy, tak budeme moct venčit spolu a nebudu pořád lítat po městě jen s tou potrhlou čičinou.
Postavím se a podívám se mu do očí. "Takhle..." Odkašlu si nejistě a založím ruce na hrudi. "Docela dlouho jsem se vzpamatovávala z toho, že jsi prostě odešel. Mrzelo mě to, ale přenesla jsem se přes to.. A nechápu tu náhodu, že sis pro návrat vybral zrovna dnešek," řeknu a sklopím pohled zase do země.

Jak tak zírám do země a na psy, snažím se zastavit slzy, abych nevypadala jako nějaká troska. Nemohla jsem ho potkat včera? Měla jsem přítele a byla jsem nejšťastnější. A teď? Je to pryč. Tak jako to bylo s ním. Když ale řekne moje jméno, neudržím se a vzlyknu. Zbrkle si utřu všechny slzy a otočím se zády, abych na něj nemusela koukat. Aby nemusel on koukat na mě. Chvíli je ticho, jde slyšet jen mé povrchní dýchání a snaha nebrečet. Jenže to nejde. Všechny ty vzpomínky a krásné chvíle jakoby se snažily zničit mě.
Řekne, ať neocházím. Kousnu se do rtu a zastavím se. "Nejsi první ani poslední," vzlyknu a utřu si slzy kapeníčkem, který jsem nahmátla v kapse. Pak se nadechnu a otočím se k němu. Zadívám se mu do očí a pousměju se, i když to není veselý úsměv. "Vážně by mě zajímalo, proč jsi tenkrát odešel," řeknu a sklopím pohled na kluky. Čopnu si k nim a začnu je drbat. "Mou sestru jsi už potkal, předpokládám," řeknu a projíždím vlčkům jejich příjemně měkkou a hebkou srst. "Chyběli jste mi, kluci," ašeptám jim a pousměju se. Strašně ráda jsem se s nimi mazlila, když tam nebyl Ryed, mučila jsem svým drbáním je. "Co jsou kluci za rasu?" zeptám se a zvednu k němu pohled, jako dřív, když.... no, to je jedno.

Sednu si na malé schůdky u jednoho ze zašedlých domů v temné ulici a jen koukám do prázdna, pak mám chvíli zavřené oči, ale utírám slzy, které mi kapou po tvářích na obrovský šedý svetr, do kterého bych se vešla i třikrát.
Najednou ale uslyším, jak ke mě běží nějací... vlci? Psi? Otevřu oči a podívám se tím směrem. Jsou to dva nádherní velcí huňáči. Začnou kolem mě radostně skákat a oblizovat mě. Nadechnu se a ucítím z nich Mayu. "Copak zlatíčka? Vás si pořídila Maya? Ale co děláte teda tady?" nakrčím čelo a každou rukou projíždím srst jednoho z těch obrovských miláčků. Ne, ti nebyli Mayi. Cítím pach ještě někoho jiného, ale koho? "Kde máte páníčka? A..." Nakrčím čelo. Proč kolem mě tak skáčou, když mě ani neznají? Najednou se ale ozve křik, nejspíš jejich jmen, a oni přestanou. Podívám se za nimi smutně. Škoda, jsou fakt nádherní.
Moment... jakže se jmenují? Rolo a Grey? Neměl náhodou Ryed...? Vyhoupnu se na nohy, možná trochu rychle, tak se opřu o dům, abych získala stabilitu. Podívám se směrem, kam jdou kluci, a opravdu. Je to on. V celé jeho kráse. Sklopím pohled k zemi. Tak takhle jsem si opravdu nepředstavovala, že se znova potkáme. Já ubrečená v obrovském svetru nad kolena, zato on, krásný a půvabný, zjevně ho vůbec netrápí, že jen tak zmizel. Naposledy k němu tiknu pohledem, pak si prohlédnu Rola a Greye a otočím se. Nechci s ním mluvit.

<<U jezera

U jezera jsem se rozloučila s tou milou dívkou, kterou jsem tam potkala, a vyrazila směrem do města. Můj plán byl stavit se za Viv a Thomasem, zkontrolovat, jestli jsou v pohodě, a nějak šetrně jim naznačit, že Caeles nás opustil. Vůbec jsem na to nebyla připravená, jak to mám asi oznámit? Ahoj synku, tvůj táta zdrhnul? Ahoj Thome, tvůj tatínek nás opustil? Argh, tohle budu muset dopilovat.
Nohy mě nesou někde po městě a já jen bezmyšlenkovitě jdu. Nemám strach, že by se mi něco stalo, přeci jen se dokážu ubránit. Když ale zatočím do dlouhé, úzké, tmavé uličky, najednou na mě dopadne zvláštní úzkost. Opřu se jednou rukou o dům na straně ulice a prohrábnu si vlasy. Tady mě před nedávnem napadli ti... Zavrtím hlavou a snažím se tu myšlenku zahnat. Prostě to vytěsnit z hlavy. Kolikrát už se mě pokoušeli zabít... ale ne těhotnou, připomene mi podvědomí.
Svezu se po cihlované zdi domu na schody a tupě zírám na dům před sebou. Přitáhnu nohy k tělu a zase si je obejmu. Proč? Proč musel odejít? Podívám se na svůj malíček, na němž jsem půl roku nosila ten krásný prstýnek, který mi daroval. Zavřu oči a opřu se o dveře, utírám z tváří slzy a snažím se přestat myslet na to, co bylo, a začít myslet na to, co bude. Nemůžu se tu zhroutit jako hromádka neštěstí, Thomas mě potřebuje a já zas jeho. No tak, vzchop se...

"Bohužel tě asi vyvedu z omylu. Nedělá se nám špatně z krve vlků," zavrtím hlavou a pokrčím rameny. Nemyslím to zle, je to čistě informace, aby věděla a příště si dávala větší pozor. Chvíli pak mlčíme, než poznamenám, že mě se bát nemusí. Já zrovna vlčí krev moc nemusím, a že bych někomu ublížila? Přiznejme si, to prostě není reálné. "Ne, neomlouvej se, chápu to," pousměju se na ni. Taky jsem byla z prvního setkání s upírem poměrně nervózní. A že se mě ostatní straní, když nemají rádi mou rasu? Na to jsem si už zvykla. Není první a určitě ani poslední.
"Aha," přikývnu na to, že přišla před měsícem. To by vysvětlovalo, proč jsem ji dříve nepotkala, přeci jen poslední měsíc jsem byla hodně doma s Thomem. "Já? No, podle toho co bereš jako dlouho. Vzhledem k tomu, že už mi tu utekl druhý přítel a dítě jsem porodila po měsíci těhotenství, tak to zas tak dlouho nebude, ale možná něco přes rok a půl? Dříve jsem žila v jiných městech třeba i deset let, takže tady to není zatím tak slavné," pokrčím rameny. Vymotám nohy za svetru a opatrně se postavím. "Moc štěstí mi tohle město nepřineslo. Po tak dlouhé době mám konečně dítě, ale on nemá žádného tátu," povzdychnu si a kouknu na ni.
"No... děkuju za rozhovor, už asi půjdu. Thomase hlídá teta, tak je půjdu zkontrolovat, jak se mají, a informovat ji, že její bratr je debil," procedím si poslední slova spíš pro sebe. "Měj se," usměju se na ni a vyrazím zase zpátky do města.

>>Pryč

/Díky moc za hru :)

Zeptá se na Thomasův věk a já pokrčím rameny. "Momentálně jsou mu 4 nebo 5, roste strašně rychle," pokrčím rameny. "Ale je to zlatíčko, učí se skvěle, poslouchá a prostě," vydechnu spokojeně, když si to moje malé štěstí vybavím. Ten jeho úsměv, zářící oči, hlas, prostě všechno, jeho nejde nemilovat.
Kouknu na ni, když zmíní své první setkání s upírem a já přikývnu. "Ach tak. Jo, občas se za svou radu dost stydím, chovají se jako někdo nadřazený lidem nebo vlkům, což mě strašně štve," vydechnu a na ruce mi vzplane plamínek. "Jo, občas je lepší mít svůj vlastní klid a nebýt někým rušen. Každopádně mě mrzí, že nemáš s mou rasou moc dobré zkušenosti," řeknu a kouknu na ni. "Mě se fakt bát nemusíš," povzdychnu si a zase kouknu na vodní hladinu, zabarabuším se do svetru a obejmu si kolena.
"Jak dlouho jsi tady v Shadowhillu?" zeptám se na klasickou otázku, abych věděla, jestli prostě nechodíme na ta samá místa, nebo je tu opravdu jen krátce a nebyla šance se potkaz

Ta dívka řekne, že ji to mrzí, a já se jen nevesele pousměju a přikývnu. "Jo, to mě taky," opáčím s povzdychnutím a podívám se chvíli stranou. Zamrkám, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí, a pak se zase otočím k ní. Nabídnu jí místo vedle sebe a ona se opravdu posadí. Představím se jí, přeci jen je to slušnost a sama nemám ráda povídání s lidmi, které neznám jménem.
"Ciarah?" zopakuju si její jméno. Nikdy jsem ho neslyšela, ale opravdu se mi líbí. "Krásné jméno," pousměju se a kouknu na její ruce, ve kterých má stéblo trávy. Jedno si taky utrhnu a začnu si ho prohlížet. Po chvíli Cia zvedne ruku a sáhne si na krk. Asi nemá s upíry dobré zkušenosti, ale to většina lidí, které potkám. Přivřu oči a stéblo trávy zase zahodím.
Zeptá se, proč Caeles odešel, a ze mě vyjde něco mezi ironickým a zoufalým zasmáním se. Utřu si slzu, která se nakonec protlačila na denní světlo, a pokrčím rameny. "Tak to opravdu netuším. V jednu chvíli jsem byla nejštastnější na světě, dítě, skvělá práce, dokonalý přítel a našla jsem svou biologickou sestru... a pak přijdu domů, tam prázdno, ani jedna jeho věc, žádný vzkaz... mimochodem už byl několik dní předtím pryč," řeknu a zavřu oči. "Já se s tím brzy vyrovnám, ale co Thomas? Ztratil otce.. a on je zrovna hrozně citlivý na navazování vztahů..." řeknu třesoucím se hlasem. Nechci znít jako hysterka, ale dost mě jeho ztráta bolí, víc mě ale ničí to, že ho ztratil Thomas, protože vím, jaké je to žít bez rodičů. Nic extra, vám povím. "Musím na něj dávat velký pozor, nemůže ztratit ještě mě. Moji rodiče se o mě nezajímali, ale to on nesmí poznat," zašeptám zlomeně a utírám si svetrem slzy, které mi padají po tvářích.
"Ale tím tě nebudu zatěžovat, promiň," řeknu po chvilce a odkašlu si. "A proč jsi tady ty, Cio?"

Očima jsem tikla od jezera k té osobě a sledovala ji. Velice brzy jsem poznala, že je to vlkodlačice, dívka. Asi měla stejnou náladu jako já, jen tak zírala do jezera, nic neříkala a zjevně jen přemýšlela. Povzdychla jsem si a zavřela oči. Na chvíli jsem si lehla do trávy na záda a dala si ruce na hlavu. Hned se mi ovšem vybavila ta vzpomínka, jak jsem takhle ležela na louce s Calem a jak mi dal ten prsten. Ten mě začal na ruce najednou nepříjemně svědit. Stáhla jsem ho z prstu a zahrabala ho do hlíny pod nejbližší strom. Už ho nechci mít, jen by mě trápil, a utopit by ho byla škoda. Když ho někdo najde, ať si ho třeba nechá.
Posadila jsem se do tureckého sedu a nechala na svým rukou tancovat malé plamínky, které jsem se zájmem sledovala, ale to už se ke mě přiblížila ta dívka. Omluvila se, že si mě s někým spletla, a já jen pokrčila rameny. Plameny zmizely a já zase zasunula ruce do rukávů širokého svetru, který na mě dost plandal. Pak se ale ta dívka otočila zpátky a zeptala se, co se děje. Nevesele jsem se pousmála a pokrčila rameny. "To je na dlouho. Prostě mě opustil přítel," vydechla jsem a podívala se stranou. Pak jsem otočila hlavu zpět k ní. "Pokud chceš, klidně se posaď," kývla jsem hlavou k místu vedle sebe. "Jsem Malia," řekla jsem a mírně se pousmála. Rozhodně to nevypadalo, že bych se ji chystala napadnout nebo cokoliv podobného. Já jsem optimistická a hodná duše, to ví každý, jen dneska prostě není dobrý den..

<<Noční klub

Z nočního klubu jsem zamířila rovnou domů, těšila jsem se na Calovo teplé objetí, jak mi zase prohrábne vlasy a řekne, že mě miluje. Když jsem ale došla domů, to, co jsem viděla, mě vyvedlo z omylu. V celém domě nebyla jediná jeho věc. Nic, prostě se vypařil. Oblečení ani boty tam prostě nebyly. V koupelně zůstaly hygienické potřeby, ale jen proto, že jsem je kupovala já. Několikrát jsem prošla dům a říkala si to se ti zdá, probudíš se a on tě bude objímat, ale... Nestalo se. Několikrát jsem se štípla, přeměnila a zjistila tak, že tohle je krutá realita. Realita, ve které už druhý můj přítel odešel a nechal mě samotnou. Neřekl asni slovo, a co hůř? Thomas teď bude bez otce. Ve velkém svetru jsem si sedla na gauč a rukama si objala kolena, houpala jsem se dozadu a dopředu. Co mám teď dělat? Miluju ho a nikdy jsem si nedokázala představit, že bych ho ztratila. A on jen tak odešel. Nechal mě tu s dítětem, jediná věc, která je důkaz, že to není výplod mé fantazie, je Thomas. A vlastně ještě prsten s malým kamínkem, který mi dal, když jsme se seznámili. Nosila jsem ho pořád, každý den, jen na spaní jsem ho odložila na noční stolek, jinak nikdy. A teď? Zbyla jen vzpomínka, chvěvavý záchvěv toho, že tu byl.
Zvedla jsem se z gauče a došla ke dveřím. Nazula jsem si na nohy boty, nahodila bundu a vyrazila ven. Šla jsem prostě tam, kam mě nohy nesly, neměla jsem žádný plán ani představu, kam bych se chtěla dostat, prostě jsem jen potřebovala vypadnout z toho domu, který mi nosil smůlu. Cestou mi po tvářích začaly stékat obrovské slzy, ale řasenka se naštěstí ani nehnula, díky tomu, kdo vymyslel voděodolnou.
Nohy mě dovedly až k tichému jezeru. Bylo až děsivě klidné. Přišla jsem ke břehu a posadila se stranou do tureckého sedu. Vydechla jsem a utřela slzy z tváří do rukávů, naštěstí to nebylo poznat. Pozorovala jsem vodní hladinu, která se sem tam pohybem ryb pohnula, a přemýšlela nad svým životem v Shadowhillu. Teď bych tu tak ráda měla svého synka, abych ho mohla pevně obejmout a říct mu, že bude všechno dobré, o čemž bych teda spíš přesvědčovala sebe než jeho.
Najednou jsem uslyšela pohyb, kroky nějaké osoby značily, že nejsem jediná, kdo se dnes vydal k jezeru. Pach mě přesvědčil o tom, že je to vlkodlak. Pch, další vlkodlak, jen to ne, pomyslela jsem si kysele pro sebe a přitiskla nohy pevněji k tělu.

<<Park

Z parku od Dannyho jsem musela spěšně odejít. Volali mi z práce, že se mnou potřebují nutně něco probrat, a tak jsem musela odejít. Thomase jsem s sebou vzít nemohla, a proto jsem se rozhodla pro variantu teta Vianne. Říkala, že ho pohlídá kdykoliv a bude ráda, takže jsem se rozhodla, že jí tu radost udělám a prcka přivedu. Stavila jsem se tedy doma pro nějaké jeho věci, které by mohl potencionálně potřebovat, a zabalila mu je do batůžku. "Tak, zlato. Dneska budeš u tety Vianne, ano? To je tatínkova sestřička. Bude na tebe hodná, neboj se. Maminka si pro tebe zase brzy přijde, jenom musí nutně do práce," vysvětlila jsem mu a políbila ho na čelíčko. Dovedla jsem ho až ke dveřím Viannina domu, kde jsem zaťukala a natáhla Tomovi na záda jeho batůžek. "Tak. A nezlob tetu, ano zlato?" usmála jsem se šťastně a pohladila ho po hlavičce. Předala jsem ho Vianne do jejích rukou, v rychlosti jí objetím poděkovala a pak už jsem mazala do práce, aby nečekali.

>>Noční klub

Usměju se a sleduju, jak se Danny s Tomem seznámí. Jsem vážně ráda, že Thomasovi další lidé nevadí, možná bude extrovertní po mě, teda přála bych si to. "Jasně, jsem povýšená, takže už na mě nemůžeš machrovat," zasměju se a jemně ho pěstí bouchnu do ramene, ale jen tak přátelsky. Pak se usměju a pohled zase obrátím k Thomasovi, který spokojeně zkoumá červené autíčko.
"Tak to jsem ráda. No já a Thomas se zatím máme skvěle, tady prcek roste teda neskutečným tempem, vůbec bych se nedivila, kdyby už byl školák," zakřením se a pohladím mimčo po tváři. "Zatím ještě nechodí ani nemluví, ale tak na to je ještě čas. Zato jeho tátu asi moc netrápí, že by se o něj taky mohl trošku starat," povzdychnu si. Nemám Calovi za zlé, že je často v lese a loví, přece jenom je to vlk, to mu vzít nemůžu, ale pomoc by se sem tam hodila, že.
Pousměju se nad tím, jak se culí na Toma a sleduje ho. "A co ty? Nějaká holka, huh?" zakřením se a mrknu na něj. Podívám se na oblohu a nespokojeně nakrčím čelo, když začne poprchat.

Došourala jsem se spolu s kočárkem k parku, kde jsem ho zaparkovala pod strom. Deku i s potřebnými věcmi jsem rozbalila na zem a položila na ní spokojeného Thomase, která se celou dobu zubil a máchal ručkama. Na ostatní lidi koukal docela překvapeně, ale ne vystrašeně, za což jsem byla ráda. Do ruky si z hraček vzal ono červené autíčko, s kterým předtím házel, a prohlížel si ho.
Lehnu si vedle něj na deku a před sebe položím knihu, kterou jsem si chtěla přečíst. Zahřeji Thoma, aby mu nebyla zima, a usměji se na něj. "Tak si hraj, zlatíčko," pohladím ho ve vlasech a sklopím pohled ke knize. Vtom se ale někdo přižene jak velká voda a promluví. Podívám se na něj a na tváři mi to vykouzlí úsměv. Danny. Toho už jsem neviděla dlouho. Zasměju se a za ruku ho stáhnu dolů k sobě. "Ahoj," uculím se a obejmu ho. "Jo, Thomas je můj," uchechtnu se a upravím mu mikču. "Jak to jde? Před chvílí mě zrovna Sienna informovala, že se mám stavit do klanu kvůli povýšení.. takže už jsem taky Renma," ušklíbnu se a dloubnu ho do žeber.