Příspěvky uživatele

Toto se líbí Malia Accola.

Krásná sestřičko, stav se někdy.<3

"Ne. Thomas je můj syn," opravím ji a pousměju se. Jasně. Ani sama na sebe bych netipovala, že mám dítě, takže se nezlobím. "Tak pokud bude ten učitel psychologie hezkej, dej mi vědět," zakřením se nevinně a pokrčím rameny. Mít dítě není nemoc, že? Navíc, už bych vztahy asi měla přestat brát vážně, jsem pak akorát zklamaná.
"Jo, to je docela soukromá věc, ale já měla některé i jen na důležitá data a tak. Psala jsem si, kdy jsem koho poznala, jaký byl, ale nepletla jsem do toho svůj život.." usměju se a podívám se do kelímku. "Bez urážky, ale to kafe je strašný," zasměju se a jdu ho vylít do umyvadla, kelímek pak vyhodím do koše a zpátky se posadím. Nadechnu se a snažím se zapomenout tu pachuť.
Uchechtnu se a kouknu na zem. "Už dost dlouho. Narodila jsem se v roce 1864" řeknu tiše a přivřu oči. Je to už strašně dlouhá doba. Obejmu si hrudník rukama. "A myslím, že bych s radostí vyměnila celou tuhle dobu a všechny výhody za jeden šťastný lidský život.." poznamenám a pak na ni kouknu. "Važ si toho, co máš.." Vezmu si kabelku a vstanu. "Omluv mě, musím jít. Zase někdy," pousměju se a zmizím.

"Psychologie je fajn, to ostatní zní taky zajímavě..." pokývnu uznale a doufám, že si nevšimne toho, že jsem nezodpověděla její předchozí otázku. Určitě už bych se prozradila a to není zrovna to, co chci. Hraju si v ruce s kelímkem kávy a zkoumám její hladinu, která má opravdu podivnou barvu. "Dokumenty? Ty mám taky ráda, když jsou to zajímavě zpracovaná fakta," přitvrdím. "Já na Hollywoodské filmy koukám hlavně kvůli Thomasovi, ten je má rád," usměju se zamyšleně a ani mi nedojde, že neví, kdo je Thomas.
Zasměju se a zakroutím nad tím hlavou. "Ne všichnni učitelé jsou takoví. Když najdeš někoho, kdo má pro tu práci opravdu zápal a má zkušenosti, je jedna radost poslouchat ho a přiučit se," pokrčím rameny. Já měla na učitele docela štěstí, asi mi tím karma vynahrazovala mé neštěstí v lásce a rodině.
Pak mi ujede ta věta o denících a přivřu oči. "A to všechno jenom z toho, že neumím mlčet, nebo z něčeho jiného?" uchechtnu se a konečně uvolním své napjaté svaly. Zjevně se nebojí. "No, tak abych to dořekla, můžu ti ukázat své staré deníky," zopakuji a pak se vrátím k jedné z předchozích otázek. "Jo, vlastně jsem zkoušela ještě víc povolání, z fleku si to ani nevybavím, musela bych přemýšlet," pousměju se.

"No.." Upřímně mě její otázka zaskočila, ale nemám se čemu divit. "Ne, nestuduju. Pracuju," pokrčím rameny jednoduše. "Je to složitější," mávnu nad tím rukou. O stopadesát let života složitější, poznamenám si ironicky sama pro sebe a foukám do kávy, aby ještě vychladla, vařící kelímek v ruce není nic pro mě, byť je moje magie oheň a dokážu tak vydržet dost velké teploty. Nechám si poznámku o tom, že mám vystudovanou střední, ale věnuji se pomoci lidem a tak, takže další vzdělání nepotřebuju. "Už jsem zkoušela sestřičku, barmanku, asistentku.." vyjmenuji a vůbec mi nepřijde divné, že je mi 18 a už jsem měla tolik prací. Protože mi 18 není, to bude tím.
"Aha. A z jakých všech předmětů?" zeptám se jí s úsměvem. "To mě mrzí. Budeš chodit zase? Ale tady taková škola nikde v okolí asi moc není, co? Filmařská škola totiž zní docela zajímavě, dnešní film je možná vyspělý, ale každá další hlava se hodí." Napiju se kávy a prohrábnu si rozcuchané vlasy, kouknu na čas. "Kdybys potřebovala s historií nějak pomoct nebo tak, ráda pomůžu.." nabídnu. "Můžu ti ukázat-" Nadechnu se a podívám se stranou, kousnu se do rtu. Svoje deníky ze začátku dvacátého století? Buď ti nebude věřit, nebo se bude bát, tupče.

"Jo, to teda. Proto si píšu deníky," usměju se a mířím na recepci. "Těší mě Joss, máš moc pěkné jméno," pochválím jí ho a a potřesu si s ní rukou. Tam si vypůjčím knihu, obuju se, nahodím bundu a i s Joss vyrazím na chodbu, kde je automat na kávu. Odložím si kabelku, svléknu si kabát a posadím se na lavičku.
"Jo, oboje," pokývnu na její otázku a hodím si nohu přes nohu, sleduji ji, jak kupuje kávu a opřu se do lavičky. Pak si vezmu kelímek s kávou a pousměju se, začnu ji foukat, aby vystydla. "No, jo, dost jsem se tomu věnovala asi před- no, když jsme to brali ve škole, tak mě to zaujalo a sama jsem i zkoušela malovat, takže jsem si všechny autory i zapamatovala," pokrčím rameny. Kde se to ve mě bere? Lhát neumím, ale historky mi jdou skvěle. Bravo Mal, zatleskej si. Bylo by jednodušší, kdybys jí řekla pravdu, ne?
Po chvíli se z kávy napiju a ušklíbnu se. Automat přílišnou kvalitu nenabízí. "A co vůbec studuješ ty, Joss?" zeptám se jí na oplátku, ona mi o sobě nic moc neřekla, celou dobu povídám jen já. Vypadá jako fajn holka, určitě je chytrá.

"Mě? Mě nic. Přeřekla jsem se. Chtěla jsem říct měl pseudonym," pousměju se a sklopím pohled na zem. Ne, lhát mi opravdu moc nejde, nikdy nešlo a asi ani nepůjde. Dojde jí, co jsem? Tuší to, nebo se zeptala jen, že ji to zaujalo? Dál vyprávím a nevšímám si přeřeku.
Přikývnu s úsměvem. "Jsem ráda, když jsou mé.." -ubráním se slovu vzpomínky- "..znalosti někomu užitečné. Navíc u historie je to vždycky zmatené a nejisté, když to nemáš nastudované přesně," vydechnu. Pak se zasměju. "Tak jo, proč ne, ovšem máš na svědomí můj život, kdyby to bylo náhodou otrávené nebo tak," zakroutím nad tím hlavou s úšklebkem. Zaklapnu knihu a strčím ji do kabelky, musím si ji vypůjčit. Nelituju toho, ta dívka vypadá mile. "A jak se jmenuješ? Já jsem Malia," představím se a natáhnu k ní ruku, na které stále nosím prstýnek, ani nevím proč.
Vstanu ze židle a pomalým krokem se tedy vydám k recepci, abych si mohla vypůjčit onu knihu. Upíšu svou duši výměnou za knihu knihovnici (no dobře, ne doslova, ale stará dáma za pultem je děsivá a rozhodně byste si to u ní nechtěli rozházet). Schovám knížku do kabelky a kouknu na Joss.

Usměju se a pokývnu. "Ráda ti pomůžu. Doufám, že za to dostaneš lepší známku, a pokud ne, asi si to s tvým učitelem vyřídím," zasměju se. Jo, opravdu bych byla schopná ho najít a vyčinit mu, že mi nevěří. Pak začnu povídat dál.
"No, první taková kategorizovatelná fáze byl pre-kubismus, 1906-9, to je právě období, kdy Picasso a Braque hledali pravidla pro tento styl. Zobrazovali jen základními geometrickými tvary a nevýraznými barvami, nejvíce šedá a hnědá. Dál následoval analytický kubismus do roku 1912. Tam už začínala abstrakce, rozkládání na tvary a neperspektivní zobrazování, ovšem barvy byly stále tmavé. V dalším období, u toho si teď nejsem jistá, jak se jmenovalo, ale bylo do roku 1914, se zobrazovalo už téměř abstraktně. Používalo se více barev a už se předměty nerozkládaly ani na tvary, ale na plochy a linie. No a v poslední fázi už se ani nesnažili zobrazovat reálné předměty, už je to prostě barevná abstrakce. No a dál po roce 1923 rozvoj ještě byl, ale to už bylo ovlivněné dalšími styly a nenazývá se to kubismem." Pousměju se. Vzpomínky na tohle období jsou fajn. Cesty po Evropě byly zajímavé, dokud nezačala válka. To jsem se vrátila do Ameriky a začala pomáhat u vojska, za což mě pak chtěli zabít.
"A pokud bys chtěla znát nějaká jména, tak Robert Delaunay, José Victoriano Gonzales, ale ten mi ří-" zaseknu se. Snad si záseku nevšimne a nebude se vyptávat, modlím se. "Chci říct, že ten měl pseudonym Juan Gris," opravím se hbitě a pousměju se. "Pak za zmínku stojí Fritz Wotruba, ale o tom se toho moc neví. Jacques Lipchitz byl velice šikovný sochař," doplním. Pak se zamyslím. "Z literatury to byli třeba Max Jacob a Jean Cocteau, no a z architektury nepochybně znáš Antonia Gaudího." Dopovídám a nadechnu se. "K těm jménům bude lehké dohledat díla a tak, ty už z hlavy nevím," zakřením se nevinně. Téměř každého jsem poznala osobně, a koho ne, toho jsem znala z vyprávění jeho přátel nebo spolupracovníků-

Uchechtnu se nad jejím prohlášením o historicích. "No jo, když to neprožiješ, je těžké pak soudit," zakroutím nad tím hlavou a pokrčím rameny. "A ne každý je historikem proto, že ho to baví a skutečně zajímá, takže nesmysly jsouv knihách častěji, než by bylo pěkné," dodám. "No jo, jasně, ráda ti pomůžu. Mám volný čas, takže.." pousměju se a pokývnu.
Vyslechnu si to, co říkají knihy, a ušklíbnu se. "No, ani jeden nemá tak úplně pravdu. Je pravda, že počátek kubismu je někdy v prvním desetiletí dvacátého století, ovšem přesně se datovat nedá, všechna díla nejsou dochovaná a sami autoři jsou mrtví, takže ti neřeknou, kdy prvně namalovali něco v tomto stylu. Na druhou stranu ale kubismus dosahoval i do literatury, ačkoliv zdaleka ne tolik jako třeba realismus nebo naturalismus. Kubistická literární díla jsou velice zvláštní, obsah je poskládán do obrazců, autoři tak vyjadřovali nadskutečno.. Ale zpátky k výtvarným dílům. Jedno z nejtypičtějších jmen je určitě Pablo Picasso, který spolu s Georgem Braquem začali tento směr šířit. Oni se inspirovali předchozími styly a hledali styl,který by se jim zamlouval.." řeknu skoro na jeden nádech a zasměju se. Zním trošku jako přenosná encyklopedie, ale to je tím, že si to pamatuji díky cestám po Evropě. Měla jsem tu čest George potkat a jeho díla byly neskutečně inspirativní.
"Máš to všechno zapsané? Ještě toho vím spoustu," usměju se. Nechci se vychloubat, jde mi o to, aby to měla zapsané a stíhala pobírat, co jí říkám. Snad jí nebude divné, že si toho pamatuji tolik. Ví vůbec o nadpřirozenu, aby mě mohla podezírat, nebo to bude brát čistě jako můj zájem?

Pousměju se mile na tu dívku a čekám, zda mi odpoví kladně, nebo budu mít smůlu a knížku si budu muset půjčit domů. Ona po chvíli přikývne a já se tedy posadím. "Díky." Opřu se do židle a otevřu knihu, začnu si číst. Vypadá docela zajímavě. Říká se nesuď knihu podle obalu, ale u některých je vám už podle obalu jasné, že by vás ta kniha snad alespoň na chvíli zaujmout.
Očima projíždím řádky a hltám informace, kterých je kniha plná. Sem tam pokývnu nebo zavrtím hlavou, podle toho, jestli souhlasím nebo naopak z vlastních zkušeností vím, že tomu tak úplně nebylo. Pousměji se nad vzpomínkami, které mi s jednotlivými frázemi vytanou na mysl.
Zvednu pohled k dívce, kterou zjevně jedna z knih rozčílila. "Copak? Nějaké problémy s kubismem?" zeptám se a rukou si založím místo, kde jsem přestala číst a knihu přivřu. "Snad bych ti.. mohla pomoct?" nabídnu se. Nevím, kolik toho tuší o nadpřirozenu, a tak zalžu, že jsem kubismus studovala.. nebo spíše studuji, protože vzhledem na více jak devatenáct nevypadám. "O kubismus se docela zajímám, tak bych ti mohla říct, co je a není pravda," pokrčím jemně rameny, snad mou nabídku nepřijme zle, to by mě mrzelo. Chci jen pomoct.

<<Dům Mal

Vydám se z domu po zasněženém chodníku do města. Mám volný čas, tak ho můžu využít pro sebe. Rozhodla jsem se zajít do knihovny a zase se nějakou tou knížkou obohatit, už dlouho jsem nic nepřečetla a docela mě to mrzí, protože čtení je jedna z mých oblíbených činností.
Vejdu do knihovny hned za jakousi drobnou dívenkou na pennyboard, který si od knihovnice vyslouží přezdívku jezdítko. Zasměju se a pak se omluvně usměji na knihovnici, jež mě sjede pohledem. Sundám si boty a kabát, abych nenadělala nepořádek a vydám se dovnitř. Procházím mezi regály a hledám nějakou vhodnou knížku, která by snad stále za přečtení, až narazím na knihu Všichni mí synové. Pousměji se a nahlédnu dovnitř. Nejspíše se odehrává za druhé světové války. Že bych si připomněla doby, kdy jsem sloužila jako zdravotní sestřička u vojska?
S knížkou v ruce jsem teda zamířila k jednomu ze stolků. Ten mi ale před nosem zabralo jakési dítko. S povzdechem jsem se otočila. Žádné jiné místo už nebylo volné. Vezmu tedy odvahu a vydám se k oné slečně, která přijela na jezdítku a nabrala si plnou náruč knih o kubismu. "Ahoj, můžu si přisednout? Jsi tu nejsympatičtější ze všech," uchechtnu se a v náruči svírám jednu jedinou knížku, kterou chci ale dnes přečíst celou.

Usměju se, když se na jeho dětské tváři objeví nadšený výraz jen díky pohádkám. Stisknu jeho ruku a sejdu s ním schody do obýváku, kde se posadíme na sedačku. Pousměju se nad jeho slovy a pokývnu. "To nepochybně jsou. Tak jakou dneska? Ledové království?" navrhnu jeho nejoblíbenější a po jeho souhlasu ji tam pustím.
Společeně se díváme na pohádky, já pak vyzvednu pizzu od poslíčka, který dorazil, a společně ji spapáme - teda, větší část má na svědomí Thomas, protože já už moc lidské jídlo nejím. Utřu mu z tváří rajčatový protlak a společně dokoukáme pohádku. Elliot se přesune do svého pelechu a Thomas mi usne na rameni. V náručí ho přenesu do postýlky a přikryju ho. S malinkou pusinkou a přáním na dobrou noc odejdu z pokoje, sama se umýt a uložit ke spánku. Nemůžu ovšem přestat myslet na Caelese. Ne že bych si přála, aby se ke mě vrátil a všechno bylo zpátky. Naučila jsem se takové lidi nepřijímat zpátky, udělali to jednou, udělají to zase. Jde mi spíše o Thomase. On si opravdu myslí, že ho táta nemá rád a proto odešel, a to mě mrzí. Jak by mohl Thomase někdo nemilovat? To prostě nejde.

Zadívám se smutně na Thomase, který je naštvaný, protože tu jeho táta není. Vydechnu a pohladím ho po vláskách. Po tváři mi steče slza, kterou rychle utřu, aby ji neviděl a nedělal si starosti. "Moc mě to mrzí. Chci, aby se za tebou vrátil, připadám si strašně," vydechnu a přitáhnu si malého do objetí. Kde jsem udělala chybu, že mě opustil? Že Thomase opustil? Čím si to malý zasloužil? Přátelům i nepřátelům by se mělo odpouštět, aby byl klid v srdci, ale tohle mu odpustit nedokážu, prostě ne. Kdybych byla sama tak prosím, není první a asi ani poslední, ale Thomas..
Nadiktuje si k večeři pizzu a já přikývnu. "Půjdu jí objednat, zlato," zašeptám a vstanu. Sejdu dolů a se slzami v očích objednám Thomasovi pizzu. Naliju si do skleničky víno a mám co dělat, abych ho nevypila naráz. Je mi tak smutno. Se ztrátou Caelese se vyrovnám, běžně mě lidi opouštějí, už mě to ani nepřekvapuje. Překvapilo mě ale, že dokázal opustit to malé, nevinné stvoření, svého syna Thomase, který ho tak vroucně miluje a potřebuje vědět, že táta jeho taky. Můžu se mu snažit dokázat, že ho miluji nadevše, ale stačit mu to nebude. Vždy tam bude bolest po ztrátě otce.
Upiju si ze skleničky vína a dojdu zase za Tomem nahoru. "Co kdybychom se šli dívat na pohádky?" nabídnu mu a chytím jeho malou ručku. "Teda, pokud nechceš něco jiného," doplním a pousměju se.

20% do magie ohně
12% do magie času

Postřehnu jeho povzdych a je mi líto, že se stěhujeme. Vím, že to tu má rád, ale pro mě je tenhle dům příliš vzpomínek. Chci začít nanovo a nemít na talíři pořád to, co se tu všechno stalo. "Broučku... víš, že bych nedělala nic, co by ti mohlo uškodit. Ale já tady ztratila tvého tatínka i přítele, který tu bydlel předtím, a je pro mě těžké, tady dál být a na to všechno vzpomínat. Chci začít v hezkém domku znovu, kde budeme jen spolu s Elliotem a Freyou šťastní, víš?" pohladím ho po vláskách a skládám jeho oblečení dál do krabic. "Taky mě netěší, že je to tak narychlo, ale chci tenhle dům co nejdřív prodat a zbavit se toho, co mě tak tíží. Slibuju, že se ti v tom novém domě bude líbit. Máš tam velký pokoj i s televizí a pelíškem pro Elliota. Skříně a tak tu necháme, takže co nejdříve pojedeme vybrat nábytek a budeš si moct vybrat sám, co se ti bude líbit, abys tam byl spokojený. Souhlasíš?" navrhnu a koukám na něj, jak balí hračky do krabic. Vím, že tu ztratil tátu a rád by si ty vzpomínky nechal, ale to já bohužel nezvládnu. Už je toho na mě moc. Ztratila jsem tu tři muže a to je velké číslo i pro upírku.
"Co by sis dal k večeři? Můžeš si vybrat, na co máš chuť. Ráda ti uvařím, nebo třeba objednáme jídlo..." řeknu a zavřu druhou krabici s oblečením. Nechala jsem vytažené věci jen na spaní a na zítra. "Víš, je to poslední den a noc tady, takže je na tobě, co budeme dnes dělat. Chci, abys věděl, že jsi pro mě nejdůležitější na světě a udělám pro tebe cokoliv. Můžeš spát dneska se mnou v posteli, chceš?" usměju se.

<<Dům Vianne

Usměju se nad Thomovým nadšením ohledně pejska a natáčím si ho, jak se s ním seznamuje a mazlí. Pak telefon schovám a oznámím mu, že se pejsek jmenuje Elliot. Thomas se nad tím chvíli zamyslí a já sleduju, jak přemýšlí, jestli je to správné jméno, ale když nepadnou jiné návrhy, pejsek tedy zůstává Elliotem. "To jsem ráda," pohladím Thoma po rameni.
Odvážu Elliota a spolu potom vyrazíme domů, vodítko však nedržím já, ale Thomas. Elliot ani moc nejančí, jde vcelku poslušně, za což jsem ráda. Oznámím synkovi opatrně tu nepříliš milou novinu o stěhování, které je ovšem nezbytné. "Dobře, to bude moct, ale slib mi, že si budeš v pokojíčku pořádně uklízet, aby tam nebyly chlupy nebo aby Elliot nespolkl nějakou malou hračku, ano?" pousměju se a jdu vedle něj.
Po chvíli dorazíme k domu. Odemknu a vejdu dovnitř, nechám vejít i ty dva prcky. Zuju si boty a odvážu Elliota z vodítka. "Doufám, že Freya nedostane infarkt," zasměju se a pustím Elliota, aby si obhlédl dům. Sundám si bundu a pomůžu se svlékáním i Tomovi. "Tak, upaluj do pokojíčku. Hraj si a já ti pak přinesu krabice, abys mohl zabalit hračky, ano?" řeknu a pošlu ho po schodech nahoru. Sama zamířím do obýváku, kde začnu upíří rychlostí všechno balit. Stejně tak v kuchyni, koupelně, chodbě, ložnici a druhé koupelně. Dám Thomasovi do pokojíčku krabice a začnu do nich skládat oblečení. "Tak, pomalu tam skládej hračky, ať to zítra jen přeneseme do nového domu, jo?" mrknu na něj.