Příspěvky uživatele

Toto se líbí Malia Accola.

Můžu mít tak hezkou sestru? To abych nosila pytel na hlavě vedle tebe ♥

Toto se líbí Malia Accola.

Ty nás tady zásobuješ roztomilejma fotkama a kazíš průměr ostatním chlapům, bacha na to

Toto se líbí Malia Accola.

Mám už dva zvířecí miláčky doma, ale asi začnu taky, jak tak koukám na tu roztomilost ♥

Toto se líbí Malia Accola.

Toto se líbí Malia Accola.

Jako vejce vejci ♥

Naservíruji mu na talíř balení cookies a postavím je spolu s pitím před něj. Posadím se a pousměju se. "Není zač," pokývnu a sleduji ho, jak jí. Pak se zasměju a zavrtím hlavou. "Ne, já neumím péct. Jsou kupované, ale mám vyhlédnuté ty nejlepší. To víš, bylo na to dost času," uchechtnu se a pokrčím rameny. Sto šedesát let je dost dlouhá doba na to, najít nejlepší druh sušenek.
Postrčím k němu peníze zpátky a zavrtím hlavou. "Ne, to nech. Nikdo tam ztrátu nepozná a já si je nevezmu." Vrátím mu je zpátky a napiju se, sleduju, jak chroupe sušenky. "Jo, Thomas.. no, Thomas není můj pes," zakřením se. "Můj pes je Elliot a kočka Freya. Thomas je můj syn," vypadne ze mě konečně. Už ví pravdu, takže si asi domyslí, že mi není tak málo, na kolik vypadám. Pousměju se a opřu se do židle. "A ztratil svého tátu, je z toho docela mimo a já jsem opravdu zoufalá, nevím, jak mu pomoct. Chci mu vysvětlit, že to není jeho chyba, ale marně hledám příčinu," povzdychnu si. Caeles ať se jde bodnout, že se vykašlal na mě, to se dalo čekat, ale že se vykašlal na svého syna, to mu nikdy neodpustím...

<<Jezero

"Pokud by mi to udělal někdo jiný, tak ano, sama se nespálím," zavrtím hlavou na náznak nesouhlasu. Pak ho vytáhnu na nohy a zasměju se. "Nemysli na žádný špatnosti, pako," vypláznu na něj jazyk a chytím ho do náruče. Pak už jsme upíří rychlostí u nás doma.
Vejdeme a já ho napomenu, aby byl tichý, protože Thomas nahoře spinká, slyším ho. Snad se nevzbudí. Ukážu Dylanovi, ať jde za mnou, a zamířím si to do kuchyně. Oběma naliju jablečný džus a zkontroluji obsah lednice. "Máš hlad? Nebo na něco chuť? Mám tu nějaké dortíky, sušenky a chlebíčky," řeknu a nakloním k němu hlavu zpoza dveří lednice. Normální jídlo se u nás moc nevidí, Thomas chodí na obědy a já skoro nevařím, máme buď studené jídlo, nebo si objednáme, což asi o půlnoci nepůjde.
Na talíř položím to, co si vybral, a i se lžičkou a džusem to postavím na stůl před něj. "Dobrou chuť," usměju se a sednu si naproti. Kouknu kolem, není tu velký nepořádek, naštěstí. Vedle gauče spí na zemi v pelíšku kočička a nahoře v pokoji slyším oddychovat i Elliota. Od Thomase se skoro nehne a div nebrečí, když Thomas zmizí do školy.

"To docela chápu, ale já mám své oblečení ráda," zasměju se a zakroutím nad ním pobaveně hlavou. "Možná jindy," uchechtnu se a pokrčím nevinně rameny. Ukážu mu všechny ty věci s ohněm a pak se posadím zpátky k němu.
"Krásné, ale taky nebezpečné," přikývnu a natáhnu se zase pro kabát. "No, já bych nebezpečí cítila dostatečně předem, ale asi bude lepší když půjdeme jinam," potvrdím a vyhoupnu se na nohy. "Do posilovny? Co tam, o úplňku? Nechceš radši jít ke mě? Tam se žádné nebezpečí nedostane, mám dobrou kávu a možná i nějaký dortík, pokud po Thomasovi něco zbylo," zasměju se a prohrábnu si vlásky. Natáhnu k němu ruku a pomůžu mu zvednout se.
"Co takhle zkusit mou rychlost?" navrhnu a vezmu ho do náruče. Pak ho upíří rychlostí přenesu k sobě domů. Postavím ho na schody a vytáhnu klíče, odemknu a vejdu první. Pak za ním zaklapnu a sundám si kabát. "Potichu," napomenu ho a ukážu mu, ať jde se mnou.

>>Maliin dům

Konečně se vzbudí. Přestanu si prohlížet jeho tvář a zasměju se, když mě poprosí, jestli bych to zopakovala. Nadechnu se a přikývnu. "Pokud znova neodpadneš," zakřením se. Stisknu jeho ruku něžně a udělám to samé, jako předtím. Oči mi zazáří červeně a kůže pod nimi zežilkovatí a zčerná. Usměju se a ukážu tak zoubky, hned to ale nechám zmizet. Nerada to ukazuju, to není mé pravé já.
Pohladím ho po tváři. "Neomlouvej se, není proč," zavrtím hlavou a pousměju se. Opřu se do jeho náruče. "Opravdu se nebojíš? Třeba mám v plánu tě zatáhnout někam do křoví a zakosnout tě," ušklíbnu se a stisknu mu stehno. Pak mu kouknu do očí a zasměju se. Jistěže to nemám v plánu, jen ho škádlím. "Můžu ti toho ukázat víc, pokud chceš," navrhnu a zase se posadím normálně. Hodím svůj kabát stranou a stoupnu si. Rozhlédnu se, aby mě někdo neviděl, a dám ruce volně před sebe. Zadívám se mu do očí a nechám si na dlaních vzplanout malý oheň. Zároveň s ním se rozhoří i sníh kolem nás do kruhu. "Připadám si jak v tom filmu Čarodějův učeň," zasměju se a zakroutím nad tím hlavou. Nechám oheň zmizet a sednu si zpátky k němu. "Taky se umím přeměnit, ale to stojí spoustu energie. A oblečení," zasměju se pobaveně. Opřu se o něj a obejmu ho kolem pasu, jsem ráda, že se mě nebojí.

Dám mu ruku na krk a ukážu mu svou druhou podobu, tu, kterou prakticky světu neukazuji. Chvíli čekám na odpověď, ale on mi místo toho odpadne do náruče. Zasměju se a pobaveně nad tím zakroutím hlavou. Zvednu ho do náruče a upíří rychlostí ho přenesu dál do lesa, aby na nás od cesty nebylo vidět. Je tam malá mýtinka. Přesně na ni se posadím, jeho opatrně položím na zem a jeho hlavu držím u své hrudi. Cítím jeho dech, tep srdce i proudící krev, takže žije. Brzy se vzbudí, ale co mu mám říct? Pravdu, nebo že se mu to zdálo? Ugh.
Prohrabávám mu prsty vlasy a hladím ho na hrudi, tulím ho k sobě a zahřívám ho, schválně se teď na svou magii ohně soustředím víc, abych ho udržela v teple. Sníh v okolí dvou metrů od nás roztaje a já se jen pousměju. Čekám, až se probudí a jestli náhodou neuteče nebo tak.

"No... nevinná. Divil by ses," zasměju se a zakroutím hlavou nad jeho nevědomostí. Jeho komplimenty jsou ovšem příjemné a milé, tak se vždy jen začervenám a odklopím obličej stranou, nechci pořád opakovat děkování. Ztrácí to pak cenu.
Radši přeskočíme představu mé postavy mezi mrtvými a věnujme se tomu, jak si Dylan představuje vlkodlaky a upíry. "Nic jiného? Ani náznakem?" optám se a zakřením se. No, kdyby věděl, že jeden upír stojí vedle něj... "No.. není to úplně tak daleko od pravdy," zasměju se a opřu si hlavu o jeho hruď. Jeho náruč je příjemná, ale nehřeje, vzhledem k tomu, že moje normální tělesná teplota je asi 39, když ji nesnížím záměrně.
Odtáhnu se a zadívám se mu do očí, položím mu ruku na zátylek. Nenásleduje ale polibek. Místo toho se mu jen zadívám do očí a ty mé zčervenají a udělají se pod nimi malé žilky. Pousměju se a odhalím své špičaté zoubky. "Asi takhle?" zašeptám a zase to nechám zmizet, stáhnu ruku z jeho krku dolů a jen před ním stojím.

"Možná, ale asi to bude zas jen na chvilku, takové to okouzlení a pak ti ten člověk bodne nůž do zad," povzdychnu si a přikývnu. "Jo, sebe. Možná tak nevypadám, ale občas mám dost co dělat, abych někoho nezabila," zasměju se nevinně. Možná to vyznělo normálně, ale já to myslím vážně. Smrtelně vážně. Člověku bych zlomila vaz za půl sekundy, že by ani nepostřehl pohyb.. "Jo, tím se taky uklidňuju," uchechtnu se a pokývnu. Občas to ve mně vře, ale ve skutečnosti bych neublížila ani mouše.
Koukám mu do tváře, když poví, že věří na nadpřirozené bytosti. "A jak podle tebe vypadají?" zeptám se zaujatě. To mě opravdu zajímá. Radši vynechám otázku o tom, jestli na ně věřím, k tomu se určitě dostaneme později. "Jako... ve Stmívání? Nebo Upířích denících? Nebo nějak jinak?" zakřením se a tisknu jeho ruku. Jakmile vstoupíme mezi stromy, posunu se k němu blíž a nastražím uši. Nebojím se, jen kontroluji okolí, nerada bych se nechala překvapit nějakým nemilým hostem..

"Samozřejmost? Takové slovo neznám," poznamenám ironicky. "Nic neberu jako samozřejmost. Vždycky jsem se zklamala, to je pak lepší očekávat nejhorší a potěšit se, když to tak není. Můj bejvalej říkal, jak mě miluje, a pak -" nadechnu se. "Utekl. Prostě jen tak, ani mi nic pořádně nevysvětlil," pokrčím rameny. "Navíc, nic není navždy, takže," dodám. Teď asi vypdám jako řádný pesimista.. Pak se mu zadívám do očí a pousměju se. "Taky se mi zdáš fajn," přikývnu a vstanu.
Vyrazíme společně na menší procházku okolo jezera a já držím jeho ruku, ta má příjemně hřeje. Není spocená, jen příjemná, jako kamínka. "O mě se bát nemusíš. Já se nebála jich, spíš.. sebe," nadechnu se a odklopím zrak. Vlastně je to pravda. Bála jsem se, jak bych zareagovala, kdybych nezmizela. Nemuselo by to dopadnout dobře..
"Vážně?" Obrátím hlavu překvapeně zpátky k němu, když potvrdí, že věří na nadpřirozeno. "Moc lidí nevěří, víš? Přestali úplně věřit na pohádky, šťastné konce a tak," pokrčím rameny. Nevím, jestli mu mám o sobě něco prozradit, nebo to radši nechat být. "A na co přesně věříš? Na víly, lochnesku a anděly, nebo vlkodlaky, upíry a zlé čaroděje?" zasměju se. Snažím se chovat tak, jak by se asi zeptal jiný člověk, který tomu moc nedává.

<<Noční klub

Vyběhnu z nočního klubu ven na ulici s kabátkem v ruce a slzami na tvářích. Mířím si to co nejdál od nočního klubu. Jak se to stalo? Nechápu to. Vždyť mě mají rádi a já je taky! Oni mě teda očividně vidí jinak. S brekem utíkám lidským krokem pryč. Mohla bych se přeměnit, ale tak nějak tuším, že mě Dylan bude hledat.
Doběhnu k jezeru a posadím se tam na lavičku. Odložím kabátek stranou a vzlykám. Obejmu si kolena a koukám na jezero. Najednou mě ale někdo obejme a já se nadechnu. Kouknu na něj a položím své ruce na ty jeho. Popotáhnu a opřu si hlavu o jeho rameno. "Omlouvám se, trochu nemile mě to překvapilo," povzdychnu si a upravím si vlásky. Vyhoupnu se na nohy. "Dneska není bezpečné zůstávat na jednom místě, pojďme se projít," navhrnu a přehodím přes sebe kabát, i když mi není zima. Zahřívám se sama, kolem mě je příjemné teplo, zvlášť v mé náruči. Kouknu na něj a pousměju se, otřu si slzy. "Děkuju, žes přišel," řeknu zdvořile a pak kráčím pěšinkou kolem jezera neznámo kam.
Podívám se na telefon a zkontroluju čas. Něco krátce po půlnoci. Neměli bychom tady být.. Zase ho schovám do kapsy a nadechnu se čerstvého vzduchu. Upoutá mě vytí vlkodlaků na druhé straně města v lese, tak se jen pootočím na Dylana. "Věříš na nadpřirozeno?" zeptám se, jen tak. Dokresluje to tajemnou atmosféru noci a zimy..

Jedna starší fotka za svatby mé kamarádky Kayly. Připadala jsem si vedle těch krásných šatů a nevěsty docela obyčejně Každopádně skvělá vzpomínka úplně náhodou nalezená, tohle mám na starých fotoalbech a denících nejradši.