Příspěvky uživatele

Když už mají konečně to svlékání za sebou, nebrání jim už vůbec nic, aby k tomu došlo. Jako by se snad Julienovi zatmělo v mozku. Nohy, které mu obmotá kolem pasu, mezi polibky pohladí svýma mohutnýma rukama, které vyrýsovala norská dřevařská kultura. Není to úplně hodně, jako by se dřel každý den pět hodin v posilovně, ale znát to je. Jeho světlá kůže drobně kontrastuje s tou Sofiinou, nikde známka po jediném tetování, zato to Sofiino je rozpoznatelné velice dobře.
Podívá se mu na vteřinu do očí. Miluje její oči a ten upřímný úsměv. Jeho rysy v tváři, kterou má Sof ve svých rukou, jako by zjihly a rozzářily se. Také se na ni usmívá, než opět spojí své rty.
Nečeká na jeho první krok, vezme jeho chloubu, která dychtí po jejím dotyku, a sama ji do sebe zavede. Líbá její ústa a ona vzdychne a svoje prsty zaryje do jeho ramen. Pomalu se v ní začne pohybovat. Nežene se za svým cílem, vychutnává si její blízkost. Líbá ji na ústa a krk a rukou, kterou zrovna nepodpírá sebe na pohovce, laská její ňadro. Pokud bude za tenhle večer potrestán, tak ať, je mu to jedno, zažívá znovu, co to je mít rád.

Sofia není jediná, kdo se v téhle společnosti mění. Jul od doby, co jeho žena zemřela, totálně vychladnul. Je to pochopitelné - stesk, vyrovnávání se s osamoceným životem a tím, že je vlastně zcela nedobrovolně upír. To všechno z něj udělalo egoistu, který si občas libuje v altruistických gestech, aby mohl dokázat, že to on je někdo, a mít pak obdiv. Teď to začalo být trochu jiné. Nejspíš by byl nerad, když to takhle napíšu, ale dost v tom lítá. Najednu stranu, se mu hrozně líbí, že je Sof taková mrcha, ne jako ten zbytek těch putěk, kterým koupí v cukrárně dortíček, pozve je na rande a ejhle už je z toho něco jako vztah, který se rozpadne, protože to nestojí na ničem jiném než na tom, jak si Jul potřebuje dokazovat, že nepatří do starého železa, a zapomínat, že kdysi miloval. Nadruhou stranu nedávno viděl Sof jako člověka, který má city a který je mu tak blízký. Docela protiklad, ale trochu to rozehřálo i jeho srdce.
Je to s ním zlé. Už si dokonce i přiznal, že tu holku chce (což tenkrát v lese moc nefungovalo). Tak jsme se dostali k tomu, že ji u dveří políbí, vezme do náruče a odnese ji na pohovku, kde ji položí jako svou malou princezničku. Jestli tohle není láska, tak ať mě vezme kamenem po hlavě.
Je fakt rád, že myšlenka bazénu odešla tak rychle, jak přišla. Jestli to měla být provokace, pak se to Sofii náramně povedlo. Z očí je vše naprosto jasné. Prostě se chtějí. Začnou se vášnivě líbat a skvlékat. Kdepak trhání, ale regulérní svlékání. Vlastně o tu flanelku přes veškerou starost o Sofii ani neměl čas mít strach. Každopádně je Sof moc hodná, že tentokrát nechá oblečení oblečením. Julienovi sice trhání nevadí, až na tu košili, ale teď to prostě nejde...Je to slaďárna jako v nějaké romanťárně, na kterou chodí páry na svatého Valentýna do kina. Má jí plnou hlavu, chce ji mít u sebe nahou, cítit její upírské teplo a mít ji prostě zatraceně rád...ostatně pro to všechno dělá. Pomalu vysvleče všechny kousky hadříků, které na sobě Sof měla, ačkoliv občas něco nedovolí pokračovat v nepřetržitém líbání, hned, jak je to zase možné, se zmocní jejích rtů.

Když už ji teda políbí a pak se strhne celá průtrž polibků, už je mu to vlastně jedno. Jeho zásady stále platí, jen si našel dobrou skulinku pro výjimku, kterou je Sof. Ačkoliv se v ničem Anniken nepodobá, je to zřejmě duše, která se mu stala osudnou. Nechal se k ní prostopášně připoutat jako Malý princ k lišce. Vezme ji zlehounka do náruče, jako by byla porcelánový hrníček po babičce, který má větší cenu, než si kdo dokáže představit. Julien je silný chlapec. Poslední dobou by teda posilovnu trochu potřeboval, ale ono se to srovná hned, co se zaběhne jeho podnikání. Prozatím je dost silný na to, aby uzvedl metrákového chlapa, takže nějaká poloviční váha Sofie ho vážně nezabije ani neunaví. Donese ji na gauč, tam ji položí jako Šípkovou Růženku (dneska ale jedu pohádky, co?) Chvíli se na ni dívá, než se zase začnou líbat.
Už se připravil na nejhorší, když se začalo hovořit o bazénu, naštěstí to Sof zavrhla dostatečně rychle. Kousla ho do rtu, až se ten zrohovatělý epitel protrhl a jemu se spustila krev. Ne moc, ale ona i kapka stačí na to, aby ji to pořádně rozparádilo. Nějak si ještě nezvykl na tyhle upíří hrátky. Ne, že by mu krev vadila, spíš mu to ještě pořád přijde divné. Vždyť Sof byla první, s kým se to stalo tak nějak poupírsku. Odtáhne se od něj a vrhne na něj ten známý pohled Chci tě. Jasně, vždyť on ji chce už od západu slunce. Další vášnivá líbačka, tentokrát se ale neobejde bez svlékání. Možná se v pokoji udělalo trochu víc horko, těžko říct, každopádně Julien vypadá, jako by se snad bál, aby se Sof nepřehřála. Líbá ji a u toho ji svléká. Jde tak nějak po paměti jako slepec, protože se od jejích úst nemůže odtrhnout.

Nenechala ho odejít. To je zvláštní už samo o sobě. Najednou to už zase není ta mrcha. Ačkoliv je z ní strašně zmaten, je si jist, že pro tohle existuje nějaké vysvětlení, které z ní dřív nebo později stejně dostane. Je rád, když se mu lidé svěřují, protože se pak cítí důležitější. Teď se ale líbají a on ji vezme do náruče. Je lehoučká jako peříčko. Položí ji na gauč. Chvilinku se na sebe jen dívají a pak už jsou jeho ústa zase zahrnutá polibkem, který on oplácí. To kousnutí do rtu je blaho.
Odtáhne se. Jediné, co v tuhle chvíli nečekal, je otázka, kterou Sof právě vyslovila. Nadzvedne lehce obočí jakože děláš si legraci? ale nahlas nic takového neřekne. ,,Já ale nemám plavky." Pronese polohlasem. Jistěže je nemá. Ani nepředpokládá, že by to Sofii mohlo vadit. Ještě jednou ji pohladí po vlasech, jak tam tak spolu jsou. Kdy se mu taková chvilka poštěstí. Může se každou minutou stát, že z ní bude zase ta příšerná mrcha a z něj zase ten egoistický debil.

Políbí ji jednou a už by býval asi šel, ale to pak zase ona políbí jeho a už to začíná nabírat obrátky. Když ona se přilepí k němu zase ji chytne a pevně obejme. Polibek s ní je prostě ráj na nebi. Už se mu moc jít nechce. Vezme Sofii do náručí a vrátí se s ní do obýváku jako s princeznou. Tohle je chvíle, kdy by jí všechno odpustil, i kdyby byla sebehorší člověk. Zkrátka se tam asi zrodilo víc, než byl Julien ochoten si připustit.
Vyhne se střepům a opatrně ji položí na gauč a pohladí její vlasy kolem tváře. Je tak strašně hezká, až by se nebe dojalo.

Když mu řekne, ať odejde, není vlastně vůbec překvapený. Tak nějak to čekal. Slečinka si dohrála, tak zas hezky pěkně pohupká. Žádné mecheche od něj nedostala, naopak ho viděla uklízet, což je asi tak sexy, jako stará babička v latexovém kostýmu zdravotní sestřičky. Dřív nebo později by šel sám.
Nečeká ani, že se z toho gauče zvedne, natož že ho ještě tak pěkně zastaví. Její doteky jsou úplně nejpříjemnější, když jsou spontánní. Kdyby mohl, řekl by jí, jak moc důležitá pro něj je. Ale co je tohle? Je to upřímné, nebo zase nějaká hra?
Ten polibek tam prostě musel být. Překvapí ho, že se chvíli nesnaží ho sníst. Je to najednou takové příjemně roztomilé. A dál? Když se oklepe, je to snad ještě příjemnější. Ačkoliv jeho mozek nechápe, jak je to možné, jeho srdce cítí tu správnost toho, co právě teď Julien dělá. Není v tom ani trochu výčitky. Kéž by nikdy neskončil...sakra Juliene, ty jsi hovado.
Trochu se odtáhne a jeho ruce sjedou jemně po jejích bocích, jako by se jich nechtěly pustit. V jeho očích je teď cosi zvláštního, co tam nikdy nebylo. Kdyby mohl létat, létal by. Nechce to rušit nějakými slovy, jen se na ni prostě dívá.

On je ramenáč vždycky, když má nějaký problém uvnitř. To, jak se pak chová, je právě důsledek jeho vnitřního statusu. Je to takový obranný mechanismus proti zkratu vlastního systému. Ani ne, fajn, tak se ho bát nemusí. Začíná ho pěkně štvát...štvát brzy začne být slabé slovo. Neustále sráží jeho sebevědomí. Je to jako váhy, neboť to její se tím katapultuje do závratných výšin. Volat uklízečku se jí nechce. Nic na to Julien neřekne, ačkoliv si myslí svoje. Kdyby neměla línou prdelku, mohla by si to uklidit, a kdyby nebyla blbá, mohl to uklidit on. Každopádně to už je teď passé.
Jo, urazil se, vážně jo. Kdo by se neurazil? Všechny holky jsou uraženy už jen tehdy, přijde-li Sof do jejich blízkosti. To, že je až v jejím domě, už by tedy žádná z nich nevydržela.
Její rychlost ho trochu překvapí. Nečekal, že se vůbec zvedne. Náhle má její ruce na ramenou, což není zas tak špatný pocit. ,,Nezasloužíš si ho." Řekne přísně, ale koná něco jiného. Přitáhne si ji k sobě a prostě ji políbí. Jo, skoro jak v romantickém filmu, jen tomu ještě chybí velkolepý soundtrack I will always love you, nastartovaný tryskáč a nějací přihlížeči, kterým se zalejí oči slzami.

Jedno je jisté. Byť by Juliena odsoudila k celoživotnímu trestu, aby už nikdy víc nespatřil její úsměv, rozhodně se kvůli tomu nerozřeže.
Nechce se vlastně o těch chlapech bavit. Pořád sám sebe přesvědčuje, že ho to nezajímá...mělo by snad? Jistě, začal o tom on, ale v sebeobraně.
Když se baví nad tím, že by se snad měla jeho bát, chvíli přemýšlí, co odpovědět. ,,Tak jsem silnější, muž, upír,...já nevím, to ti to nestačí?" Prohodí jentak mimochodem. Za sílu, jo, za tu by se mohl schovávat.
Už zase uklízí. Je to geniální útěk od Sofie, začíná při něm přemýšlet o tom, co tu vlastně dělá, ovšem Sofie mu jasně řekne, že už tu vlastně nedělá nic. Papírovou utěrku, kterou plnou střepů položil na stolek, vezme opět do ruky, praští s ní do stolku, aby ty střepy ještě o trochu víc nadrtil (což ho docela bolelo, zdá se), a s elegantně ladným pohybem je Sofii zase vysype do koberce. ,,Být tebou, už vytáčím její číslo." Řekne stroze. Za dobrotu na žebrotu, tak už to je holt na světě zařízené. Naštvalo ho to. Ne, že by od Sof čekal něco jiného, jen ho to prostě naštvalo. ,,Sbohem." Otočí se a bez počkání na nějaký její doprovod se rozejde ke dveřím. Nemá v plánu tu dál setrvávat s touhle nafrněnou důrou.

Její sladký úsměv dokáže ocenit spousta mužů, Julien není výjimkou. Má ten úsměv rád. Ona při něm vypadá prostě jako panenka z marcipánu, a ačkoliv Juliena na sladké nikdy moc neužilo, tohle sladké, by si dal. Začne se ho ptát naoplátku ona. To si mohla ušetřit, ale je pravdou, že právo zeptat se rozhodně má, konečně je to právě její dům, ve kterém je on hostem. Odpoví tak, jak odpoví - naprosto uhýbavě a bezpředmětně, jak jinak. Její arogantní reakce mu patří, naběhnul si na ni sám. Sofia se začíná vracet do své podoby a bere s sebou i Juliena. Když ona na něj takhle, tak on na ni taky tak. ,,To je tvrzení do pranice. Rád bych se zeptal všech, kteří tu byli přede mnou. V baru bych jich našel minimálně deset." Pronese se svým ledovým klidem, ačkoliv to docela bolí...vlastně docela dost. Je to strašné, ale něco se s ním stalo. To ona s ním něco provedla. Ano, bojí se její přítomnosti. Ochočuje si ho, jako domácí zvířátko, ale on není s to ochočit si ji. Poutá ho k sobě, aniž by pak za něj nesla jedinou známku zodpovědnosti. Uteče raději do kuchyně. ,,Já tebe? Ty by ses měla bát mě." Zahlaholí už z kuchyně. Sebere utěrku a vrátí se nazpět vysbírat ty střepy. Vysavač očividně nehledá. Sof usazená v sexy poloze na gauči ho pravda trochu znervózňuje. Nikdy v životě neuklízel před ženskou. Mít ji doma, asi by se to musel naučit. Vlastně by to nebyla tak strašná představa. Občas by možná lítaly talíře, třískaly se skleničky, trhaly se polštáře, z nichž by peří padalo na zakrvácené koberce...no, to jsem se nechala hodně unést.
Sebere ty střepy. Vybírá je v podřepu z koberce. Je to myší prácička a při jeho mohutných tlapách dvojnásobně obtížná. Trochu se řízne do ukazováčku. Celkově je to zvláštní, když se člověk na jeho ruce zaměří. Na levé je vidět drobná deformace na prsteníčku. Očividně tam kdysi nějaký prsten býval a býval tam hodně dlouho, až si na to tkáň zvykla, teď tam ale nic takového není. Jinak to nejsou žádné ruce princezny. Je na nich vidět tvrdá dřina a nejedno seknutí sekyrkou nebo říznutí pilkou, žádný prst mu naštěstí nechybí.
Po delším vybírání položí utěrku na stolek. Všimne si té krve na prstě, takže ji lehce vysaje tak, jak se to dělává, aby se do toho nedostala infekce. Do kuchyně žádné střepy nedonese.

Když jí vyjmenuje, jaká je, její reakci vlastně očekává. Nikdy by si nemyslel, že jeho slova padnou na úrodnou půdu, ale za pokus to stálo. Její vzpurnost připisuje očividně její paličatosti a stoprocentní ledovosti, s jakou si vždy drží odstup. Koneckonců, není to špatná strategie, jen podle ní Julien přestává umět v její blízkosti hrát. Její rána se zaceluje, to je jedině dobře, stejně by to býval pro jistotu ještě před úplným zacelením něčím polil, ale co, dost razantně desinfekci odmítla, což je jen její problém. Zvedne zrak od její ruky, až když řekne, že se bude ptát pro změnu zase ona. To nevěstí vůbec nic dobrého. Nikdy to nevěstí nic dobrého, když se dostane na její otázky. ,,Shrnulas to pěkně." Musí provokativně uznat. Když už nic jiného, tak mu to alespoň nahnalo čas, potřebný k důkladnému promyšlení odpovědi. Stačí jedna špatná formulace a udělá z něj idiota, ostatně to může i tak. Vymýšlí se mu špatně, prostě to nejde. Moc dobře ale ví, že ukáže-li víc, než by ukázal kus ledu, bude za to následně Sofií trestán. Z tohohle začarovaného kruhu se nedá dostat. Nebo alespoň ne tak, aby z toho vyšel zcela bezbolestně. Když si dovolí přiznat to, že má Sof vlastně docela rád, vyhodí ho rovnou a do smrti se mu bude pošklebovat. Zalže-li, bude ho užírat to, že to je beznadějné. Co je elegantní řešení? Ne, nesmí to vědět. Ona na to není připravena a Julien zase není připraven na tu potupu, která by se jistě dostavila. Natolik už má Sofii prokouknutou.
Neřekne jí, že ji má rád, že mu není lhostejná a že má v hotelovém pokoji obrázek své ženy, který by nemusela vidět. ,,Šel jsem na skleničku. A byla to chyba." Její takhle blízká přítomnost ho najednou vytáčí. Jak je těžké lhát! Otočí se na podpatku a vyrazí si zase do kuchyně, zřejmě do koše a pro utěrku na zbytek střepů a kapky krve. Svůj záměr ale Sofii neřekne. Možná, že to ani není záměr, je to prostě jen únik od pravdy, která mu leze na mozek. Takhle je alespoň za čistotného týpka, co uklízí roztřískané skleničky.

Ne, hádat se, kdo má pravdu a kdo ne, opravdu nemá cenu. Raději to nechá být, tohle ona asi nikdy nepochopí.
Se Sof to je jako na horské dráze. Nejprve slabá chvilka, kdy ho div samou láskou nezadusí a pak pro změnu na něj řve, ať se od ní drží dál. Nemusel by to chápat, ale on pro to jisté pochopení má. Neví, čím si prošla, a po tom, čím si prošel on, už dokáže soucítit s lidmi, se kterými se život nemazlil. Jistě ho napadlo, že si tím Sofia řeší něco v sobě, ovšem na její příběh by asi nikdy nepřišel. Podá ji tu sklenku. Alkohol sice nic nevyřeší, ale jí může alespoň dočasně pomoct dostat se z nejhoršího. Nechce z ní udělat alkoholika, ale chce, aby se jí trochu ulevilo. Omluvil se. Ačkoliv to nebyla jeho vina, udělá to, protože ona potřebuje viníka.
O to víc ho překvapí, když řekne, že si může dělat, co chce. Tenhle nepříjemný tón najednu stranu čekal, nadruhou stranu ho opravdu zaskočilo, jak nepříjemné to bylo. ,,To jistě můžeš." Odvětí ještě z překvapení nad reakcí a začne jí opatrně vytahovat z ruky střepy. Každý normální by se snažil, aby ji to bolelo, aby mrcha dostala zavyučenou...Ne, to neudělá. Naopak je co nejšetrnější. Jeho výraz se plně soustředí na ty střepy, až se mu na čele udělá vráska, je z toho docela krve, ale s ním to moc nehne. On radši zvířátka, navíc už dneska papal. ,,Vždycky jsi taková?" Na chvilku se odmlčí. ,,Bezcitná? Panovačná?" Vybere poslední střep a její ruku pohladí po nepoškozeném hřbetu. Jen maličko, snad jako omylem. Jeho výraz je u toho ale stále stejný - naprosto vážný. ,,Hotovo. Chtělo by to vydesinfikovat." Pronese znalecky, skoro jako nějaký doktor.

Jen zakroutí hlavou, jakože to je úplný blábol, co vymyslela. Ona to neřeší, je jí to šumák. On ještě stále ano, stále totiž věří v to, že všechno dobře dopadne a že to mělo, má a bude mít nějaký smysl. ,,Nepotřebuju to." Prohlásí rozhodně. Nač má mít esa v rukávu? Pro něj zbytečná věc. Nemanipuluje. Ale vlastně od Sof ani nic jiného nečekal, je celou dobu taková, ani nemůže být už jiná, přesto ji má rád takovou, jaká je.
To, že se udála ta její slabá chvilka, byl Julienův asi nejpříjemnější zážitek dne, měsíce a možná i roku. Je to pro něj dobré znamení, že Sofia není úplně ztracený případ a že se nemýlí, když v ní vidí něco víc. Brání ji a ochraňuje, navozuje pocit bezpečí. Tak tohle je láska? Pokud ano, lítá v tom až po uši.
To přistání na stěně zrovna moc hladké jeho pohledem nebylo, až se mu zkřivil obličej za ni. Rychle se sbírá ze země, bere sklenku. Vrčí na něj. Nemá jí to za zlé. Chce jí jen pomoct...další krok. Zařve na něj, chytne sklenku, vypije ji a pak ji rozbije svou vlastní rukou, kterou si kvůli tomu poraní. ,,Já nechtěl." Tak nějak na půl pusy se omluví...omluví?! Juliene, ty jsi magor, tohle není tvůj styl, ty se neomlouváš!
Když si začne vytahovat ty střepy, chce se lehce v téhle chirurgické prácičce angažovat taky...tedy pokud mu to Sofia dovolí. ,,Už ode mne, prosím, nikdy nelítej." Vysloví nahlas snad to, co mu šlo zrovna hlavou. Je to sakra upřímné a jeho polohlas tomu dodává ještě tu něžnost, která by v tom měla znít.

,,To bych se z toho zbláznil." Teď je to vlastně dost upřímné, protože on se brzo zblázní. Z ní.
Když pak její monolog pokračuje, musí se usmát. ,,Proč bych ho hledal? Ne každý chce ubližovat." Rýpne si do ní trochu. Možná, že to přehnal, ale to snad vadit nebude. Nepotřebuje ji pořád srážet, když ona nesráží jeho. Je vlastně občas i normální...občas. Teď je asi občas.
Její zmatkování Julien opravdu nečekal. Emočně to s ním vážně pohnulo. Asi potřeboval vidět, že i ledové královny mají slabé chvilky a jsou "lidské". I on potřeboval ten vtipně horký dotek. Holku takhle s citem už dlouho neobjímal. Naposledy kdysi v jeho domě na její smrtelné posteli. Kéž by se tenkrát nakazil také. Nemá svou ženu, nemá syna, nemá dceru, nemá rodiče, nemá nikoho. Už zřejmě ani své sourozence. Lidi v jeho životě jsou jen povrchní známí a ženy jen rybky proplouvající jeho roky. Ryb bylo dost, ale let taky. To obejmutí je upřímné, až to bolí. Jak rád by jí pomohl, řekl něco. Nemůže, tak se bojí, že by něco zkazil. Ukončí to sama, sama si ublíží. Narazí do zdi tak rychle...
Není vůbec zmatený. Naopak jedná docela pohotově, zvedne se, chytne sklenku s tím zbytkem whisky a vykročí k ní...V tom na něj zavrčí. ,,Sofie" Zastaví se v pohybu, neví, co bude dělat, co ne. ,,Hele co se děje?" Udělá k ní jeden krůček. ,,Na, dej si.." Ukáže sklenku před sebou a udělá další pomalý krok k ní. Poprvé vyslovil její jméno. Je krásné.

Když už si tak hezky hledí do očí a ona se zeptá napřímo, čeho se bojí. Pochopitelně, že řekne ničeho. Přiznat svoje strachy Sofii je hodně odvážný kousek, který prozatím nemá v plánu realizovat. ,,Nepřipouštím si to." Lže, jako když tiskne. Je do ní blázen a toho se nejvíc bojí. Toho, že s ním zamete a bude to bolet. Celých osmdesát let v tom takhle nelítal. Ne, drží se zkrátka, až ho překvapuje, jakou má disciplínu. ,,Ty, neohrožená, se snad něčeho bojíš?" No jo, cynik se pozná hned. Ani Julien nechce být sám, ačkoliv už se tak stalo. Zůstal na světě úplně sám. Sáhnul si na dno.
Uhádnout, že si s ním hraje, mu nečiní sebemenší problém. Je to jasné jako facka, nenechá se ničím zmást. Než se ale stačí rozkoukat, ona už ho silně objímá. Tahle lidskost zahřívá jeho srdce a mění ho na toho Juliena, kterým býval. Sebere ty své tlapy a dotvoří to obejmutí tím, že je položí na jeho záda. Dokonce svou jednou tlapou ji pohladí po vlasech a zádech tak, jak se to dělá. Rád se cítí ochranářsky. Nic neříká, on tu holku možná začíná chápat, ačkoliv nezná ani zlomek z jejího příběhu.

Když si k ní dřepne i s tou sklenkou, kterou k ní přistrčí, vnímá její detaily mnohem víc, než by kdy čekal. Může na ní oči nechat. Na její poznámku o zapíjení se dál nevyjadřuje. Vlastně se nic nestalo, jen asi urazil ženu, což se nedělá, ale on prostě nemohl jinak. Když mu vrátí sklenku poloprázdnou, natáhne se, aby ji položil na konferenční stolek, pak se zase vrátí do své polohy ve dřepu a hledí na již otočenou Sofinku na břicho.
Je silný. Je silný už jen proto, že je od sebe dělí gauč. Zeptá se ho a olízne si ret, jak prozíravé gesto. ,,Já se nebojím." Řekne pevně, ačkoliv opak je pravdou. Bojí se...a ze všeho nejvíc toho, že mu to vážně není jedno. Neuhne pohledem ani o píď. Když se nakloní k němu ještě o trochu víc a on ucítí její dech na své tváři a pak i na uchu. Je to příjemné a z toho, co mu říká, má málem husí kůži. Teď ale není vhodná chvíle, ne pro něj. Nemuselo by to dopadnout dobře. ,,Ze svých her mě vynech." Odvětí opravdu skálopevně. On prostě nechce být čárkou na jejím seznamu, nemůže být. Asi to pro něj znamená podstatně víc než pro ni. Chtě nechtě si to začíná uvědomovat.