Příspěvky uživatele

Je si jist, že Vianne nepotřebuje vidět. V životě otravnější holku neviděl, nicméně to, co mu v lese řekla, ještě než jí zdrhnul, ho přimělo udělat zásadní čin. Má Sofii tak moc rád a nechal ji samotnou, mezek paličatej. Vždyť co by mu to pro jednou udělalo, kdyby s ní zůstal a prostě jí byl oporou, když ho potřebovala? Oblékl se do bílé košile, džín, upravil si vlasy a odcupital do květinářství, kde dlouho přemýšlel co vybrat, aby to nebylo klišé. Nakonec vybral a s ohromným pugetem naklusal před Sofiin dům.
Zazvoní na zvonek s připravenou kyticí, přeříkávájíc si zcela neúspěšně pár vět, kterými by mohl začít.

Jako kdyby s těmi city cítil ironii v tom, co včera řekl Sofii. Už se s ní nehodlá bavit ani o minutu déle. Přesně ví, kam má jít a co má dělat. Vykašle se na Vianne, rozeběhne se upíří rychlostí pryč z lesa, pryč od Vianne.

----směr květinářství-------

Její prupovídky pobaveným tónem nechává bez odezvy. Zřejmě nemá moc důvod na to odpovídat, navíc by jen přiživil její zájem a to vážně nechce. Prostě jde. Když začne o té verandě, tak si jen pro sebe protočí oči. ,,Dělám lyže, ne verandy." Zabručí, ačkoliv je truhlářem. Prostě téhle holce pomáhat nebude. Ne a ne a ne. Myslí na Sofii...co asi dělá? Jak se má? S kým spí?...někde u té poslední otázky ty myšlenky zarazí, otočí se na Vianne. ,,Víte co? Proměňte se a běžte si čmuchat jinam." Udělí jí ne zrovna pěknou radu.

Vyštěkla po něm. Jo, zasloužil si to, ale co má s tím dělat. Prostě zase jen poslouchá to, jaký je kretén. Za poslední dva dny už si docela zvykl a je vůči tomu imunní. Jeho ego je kdesi na oběžné dráze, takže se s žádnou vlkodlačí holčičkou zahazovat nemusí.
Nechá po jejím monologu dostatečný prostor tichu, ve kterém na ni jen kouká s kamenným výrazem ve tváři. Pak konečně úplně klidně vyřkne svou krutou pravdu. ,,Jsi otravná." Otočí se a pokračuje lesem dál rozvážnou chůzí, ačkoliv by jako upír mohl být mnohem rychlejší.

Zastaví se a zhluboka se nadechne a vydechne, než se otočí. ,,Fajn, Vianne. Nemám chuť nikam zajít, jasný?" Začínají mu trochu přetékat nervy, bůhví proč Vianne je přesně ten typ holky, co se s nimi hrabal do vztahů různých typů, které končily tak, jak končily. Ještě před časem by ji rovnou pozval k sobě a hučel by do ní tak dlouho, až by si z toho lehla do jeho postele, nicméně po Sofii už asi ničeho takového není schopen. Je mu jedno, že se na něj snaží být milá...prostě je tu zase ten starý egoistický Julien, navíc pěkně protivný.

Narazí ve dřevě a další vrstvu. Už ji ani nedloube, je dobrá a on to prostě ví. Zanechá práce, strčí špachtli do kapsy u mikiny. A koukne na ni svým hrubým severským pohledem, který se ještě umocňuje celým jeho vzhledem. ,,No, o nic jste nepřišla." Řekne naprosto stroze, ne, vážně se nehodlá s ním o tom mluvit. Vlastně se nehodlá ani rozloučit, rozejde se směrem k městu a je mu tak nějak jedno, jestli tam Vianne zůstane koukat, nebo jestli půjde s ním.

Na omluvu jen cosi zabručí. Věnuje se svému vzorku a Vianne ho očividně vyrušuje. Umí být pěkně nepříjemný...vlastně je většinou dost nepříjemný. ,,Zkoumám kvalitu dřeva." Odpoví zase velice stručně a výstižně, jako by něco víc bylo plýtváním. Vlastně si možná vybíjí vztek ještě ze Sofie. ,,Lyže se nedají vyrobit ze všeho." Řekne opět stručně. Pohladí šupinku prstem, pustí ji na zem a pokračuje ve dlabání hlouběji do stromu na další vrstvu.

To, že se proměnila - fajn, ale to, že ho teď chytla za zápěstí? Vytrhne se jí z ruky a vrhne na ni ne zrovna přijemný pohled. ,,Tak aby bylo jasno, nevylévám si žádný žal, ale pracuju." Řekne rázně. Nezvedá na ni hlas, ale zřejmě na ní nehodlá být ani milý...a taky jí nehodlá odpovědět na to, co to je. Zkrátka a dobře u něj tahle slečna skončila ještě předtím než přišla. Stočí oči zpět ke dřevu a konečně doloupne šupinku lýka. Vezme ji do dlaně a prohlíží si její strukturu.

Jeho reakce byla absolutně spontánní, možná by se divila, co všechno by s takhle malou zbraní zvládl. Každopádně to, co se událo pak nečekal už vůbec. Jen stojí na místě a prostě čumí. Z křoví vyleze holka...jako vážně? Jo, asi byl svědkem přeměny, poprvé v životě.
Promluví na něj. Docela směšné, nazývat zbraní jeho instrument na dřevo. ,,To není zbraň." Řekne suše a zase vleze do své nebojácné kůže, přistoupí ke stromu a pokračuje ve svém rýpání do lýka. Je vysoký a mohutný, nedělá mu problém do toho kusu dřeva rýpat.

To, že les smrdí občas vlkodlaky, asi není nic neobvyklého. Julien to ostatně i dnes cítí. Spokojene okukuje ty stromy. U jednoho se zastaví, hnípne do kůry, pod kterou to zřejmě vypadá velice dobře, neboť vezme ten svůj instrument a začne odloupávat další vrstvu lýka, když v tom...
,,Au!" Ujede mu a rychle se dívá, co mu právě narazilo hlavou do stehna. Byl do těch svých stromů tak zabrán, ji vůbec neviděl. Je si moc dobře vědom své rasové příslušnosti. Ví, že jsou vlkodlaci hodní, ale i zlí, takže raději i s tím nástrojem uskočí a vytasí ho na vlkodlaka jako poměrně směšnou zbraň. ,,Jaevla!" Zanadává si. Nemá sklon panikařit, ale je rozdíl mezi ledním medvídkem a vlkodlakem.

Byl ještě trochu naštvaný z toho konce večera. Možná, že právě ten vztek ho donutil nestrávit zase celý den v hotelu. Trochu ho to nakoplo. Musí začít něco dělat, nebo brzo skončí na dlažbě. Nějaká svoje fidlátka na drobnou výrobu má, už jen obhlédnout zkušební materiál. První, co ho napadlo, bylo podívat se do lesa...
V džínách, nějakém tričku s naprosto jetým nápisem a rozepnuté mikině s kapucí přijde ve svých norských pohorkách do lesa. Stromů všude hafo. V ruce má drobný nástroj, který vypadá jako něco mezi dlátem a nožem. Jen tak chodí od stromu ke stromu. Vždy se k němu postaví, zkoukne ho od spoda nahoru, prstem přejede po kůře a sem tam ji drobně odchlípne. Může trochu vypadat jako pomatenec, každopádně ho to očividně baví.

Jeho NE ji zkrátka naštve. Bravo! To, že to Julienovo potvrzení byla špatná odpověď, mu vůbec netankuje. Nečekal, že přestane prskat, na to by ani nepomyslel. Dotklo se jí to, to je evidentní, ale co - není žádnou její loutkou a když u ní spát nechce, tak u ní spát nebude. Je to mezek trvdohlavej, který má svoje kardinální principy a zásady.
Sof zamíří do kuchyně. Pokusí se jí teda vysvětlit, proč to tak rozhodl, ale její odpověď nezní moc tak, že by to pochopila, nebo byla kdy ochotná pochopit. Jestli ho něco dopálilo, tak to, co o těch citech právě řekla. Jestli něco za ta léta Julien neztratil, tak to jsou hodnoty. Takovouhle věc pro něj může říct pouze slaboch. Přestože jí to nejde od srdce, Juliena to bolelo dost. O to víc i její další monologická replika. Kouká na ni naprosto mlčky a skálopevně. Kdyby chtěl, rozmázne ji na jejích vlastních slovech, ale on nechce. Nenechal by ji nikdy samotnou, kdyby věděl, že ho její výlety s amanty nebudou bolet...ale budou. Víc, než si Sof dokáže vůbec představit. Kouká za ní ještě chvíli, když zmizí v pokoji. Cítí se trochu provinile. Rozhlédne se po místnosti. Udělal správně, je si jist, zase ale neví, zda je dobré tu Sofinku nechat. Jako upírovi se jí nemůže moc věcí stát. Musí jít, to ona zranila jeho, když odsoudila jeho city na tu nejnižší příčku - slabošství.
Přijde pomalu mezi dveře pokoje s postelí. Kouká na ni, jak leží s přitaženou peřinou a zavřenýma očima. Opře se o futra, moc nechybí a skoro by se o ně mlátil hlavou. ,,City neodejdou, když všichni ostatní odešli. Až to přehodnotíš..." Snaží se nastolit tiše možná podmínku, ale nějak mu dojdou slova. Bylo od něj hloupé tuhle větu vůbec načínat. ,,...no nic. Měj se." Vzchopí se ze svého laksnějšího opření se o futra. ,,Je mi tě líto." Pronese skoro šeptem a tak trochu zastřeným hlasem skoro pro sebe už na odchodu zpátky do obýváku. Vydá se do předsíně, vezme si kabát a vypadne. Má pravdu...City neodešly, zatímco Anniken už před velmi dlouhou dobou ano.

Byl by docela gól, kdyby zrovna oni dva měli dítě...Zatím si to, ačkoliv se snažím, nedovedu moc představit. Dítě je tak trochu sebezapřením. Julien by to zvládl, ale Sof? To těžko.
Řekne jí NE. Vážně to udělal? Zatmění mozku zřejmě, ale vlastně se ukázalo, že to jen potvrzuje to, jak je Sof zvyklá jednat - to, co chce, vždycky dostane. Juliena jako by to probudilo. Jeho roztátý úsměv je ten tam. Ačkoliv ji má vážně moc rád, svobodu rozhodnutí si od ní rozhodně brát nenechá. A proč by na ni měl být jako hodný? Ráno by ho odkopla tak jako tak. Pro jednou se role mohou obrátit a jí lekce neuškodí. ,,Jo, řekl jsem ti ne." Odsekne, ale nezvedá na ni hlas, naopak mluví polohlasně. Není výbušný, tohle řeší se svým ledovým klidem. Vyslechne si, jakej je to kretén. Rozepínací pokus ona totálně předběhne, když tu košili prostě naštvaně nechá spadnout. Tak jako proč ne. Řekne mu, ať si jde. Nedokáže to skousnout, ale bylo to předem jasné, že jeden bude odcházet z domu nasrán. Ještě po sklence dost padaly šance na Juliena, ale loterii nakonec vyhrává Sofia. Nechá ji odejít do ledničky, zatímco se souká do košile a dokonce kouká i na její vrrrr zadeček. Možná, že může působit jako kretén, ale v tomhle cápkovi je něco víc. ,,Musím jít, protože tě začínám mít až moc rád." Pronese tentokrát dost poraženě. Jo, je to jeho selhání. Otočí se a vyrazí si směrem ke dveřím.

Vždycky chtěl být tátou. Poslední roky svého lidského života, a hlavně života své ženy, po ničem jiném netoužil, často si vyčítal, že to možná mohl hodit za hlavu a více se věnovat jí. Blázen. Byl to vždycky zabejčený tvrdohlavý frajírek. Narozdíl od Sof, s rodiči nikdy moc problém neměl. Ještě aby - byl nejmladší a ti to mají většinou dobré. Žil pár bloků od nich až do jejich smrti, která ho sice zasáhla, ovšem to, co následovalou zanedlouho, jeho ránu mnohem víc otevřelo.
Pomilovali se. Jo, jsem si naprosto jistá, že teď to byl ten správný výraz. Mají slabost jeden pro druhého, jen radost pohledět. Už se mu hodně dlouho nestalo, že by dívka podlehla dříve než on. Možná to bylo proto, že mu to většinou bylo jedno, jestli to bude pouze jeho šťastný zářez, nebo jestli z toho i chudák holčina něco bude mít. Teď to bylo fakt jiné. Najednou byl ten překvapivý závěr jeho osobní výhrou. Nebude si ji dobírat, možná někdy jindy, ale ne dnes a ne tady.
Leží pod ním naprosto vyťavená asi jako každá, která zažila ten pravý jackpot. Je teď tak strašně nevinná a děkuje mu. Jeho skálopevnost mu nedovolí, aby se mu zatřpytily oči. Místo toho jí líbne na krk a uvolí se si na ni opatrně položit svoje tělo, i když je to teda hazard. Políbí se, jak krásné. Jo, věrnost, to je to poslední, co by od Sofie mohl čekat, to ví moc dobře sám, ostatně to je hlavní argument, který na něj mozek vytahuje, když začne alespoň na chvíli uvažovat o tom, jak by bylo super mít ženu. Sof má vlastně docela prokouklou s jejími neřestmi, ostatně proto ho taky docela zarazí ta otázka, když se uvolí ji pustit a posadí se na gauč, navlíkaje si aspoň trenky. Chvíli je ticho. Je fakt zaskočen, tohle nečekal. Kouká na ni, jak si hází vlasy a zapíná si jeho košili. Moc se ho neptá, ale jemu to vážně nevadí - je v ní zatraceně sexy.
Už se slyší říkat ,,Ne.." na tu otázku, zda zůstane přes noc. Srdce ho fackuje za to, jaký je to debil a idiot, mozek mu tleská. Obleče se do džín a vstane k Sofii. ,,Bojím se, že to ráno by to zkazilo." Řekne naprosto narovinu polohlasem pro něj typicky hlubokým s náznakem hravosti a možná trochu flirtu. Jo, chce si Sof uchovat v paměti alespoň jednou takovou, jaká byla dnes večer. Rozepne Sofii jeden knoflíček a druhý...záměr je jednoduchý - přece domů nepůjde bez košile, ačkoliv mu dělá velikou radost Sof opět z něčeho svlékat.

V tuhle chvíli neumí přemýšlet o tom, co je dobré. Prostě to tak cítí, chce ji. Co na tom, že se zase oba ponoří do své skořápky, když zvládli spolu být lidmi? Je to zbytečné nad tím přemýšlet právě teď. Julien to moc dobře ví. Kdyby nechal mozek přemýšlet, tak se teď neděje to, co se děje.
Podívá se mu do očí, přitom drží jeho tvář. Pro ten pohled a úsměv, co přijde vzápětí, by vraždil. Proč sakra nemůžou být normálně hodní a průměrní jako všichni ostatní? Co takový happyend? Zní to trochu jako klišé...dobrá, trochu víc. Jen prostě přeju Julienovi trochu spokojenosti po tom velkém trápení. Ostatně víme všichni moc dobře, že to je blbost, protože Sof si svoji chvilku lidskosti odbude a pak na sebe zase budou jako kočka a pes.
Hlavně díky ní se ocitne v její svatyni. Jo, cítí se jako muž, že to má najednou pod kontrolou on. Nedělá mu problém zařadit pomalejší tempo, což se v kombinaci s laskáním jejího ňadra očividně Sofii také líbí. I on si užívá její dotyky, jako by měly být poslední...kdo ví? Je to divný, ale má rád, když se mu holka vrtá ve vlasech. Vždycky si je nechával trochu delší, vlastně to bylo dřív takovou ukázkou vznešenosti a jemu už to zůstalo. Asi by se nikdy nenechal ostříhat na pár milimetrů.
Světe div se, Sofia už to zkrátka nevydrží. Seš fakt dobrej...ostatně to se mu nemusí moc připomínat. Její vrchol je jeho největším uspokojením, který ostatně povolí i jemu uzdu. Skousne mu ret. ,,Sofie..." Jako omámen drogou zašeptá do vzdechu. Zatímco se Sof hroutí na gauč naprosto vyřízená, Julien přemýšlí, zda ho jeho ruka ještě vůbec udrží. Celé jeho tělo je napjaté. Ačkoliv to je hlavně ženský symptom, v žaludku mu létají motýlci vzrušením z toho, co před chvílí zažil. Jako každý normální chlap by teď nejradši spal, ovšem gauč se jeví poněkud malý na to, aby se natáhl vedle Sofie, a nemůže si v jejím zájmu lehnout raději ani na ni. Setrvává tedy zapřen na obou pažích nad vyřízenou Sofií. Je krásná. Je to nejkrásnější, co ho za poslední desetiletí potkalo. Bojí se promluvit, bojí se, že něco skazí, přepne knoflík a zase budou oba dva idioti. Tak se radši tak přihlouple usmívá. Je dokonalá. Vydržel by na ni koukat celé hodiny, navíc ve své vyřízenosti je ještě rajcovnější.