Příspěvky uživatele

Řekli si navzájem všechno, co potřebovali. Asi to není úplně všechno, ale pro začátek jsou to ti největší kostlivci, kteří na ně čekali v dávno uzamčených skříních. To vážně Sof ještě nedošlo, že on chce být jejím bezpečím? Jestli ne, tak by mělo...alespoň po tom, co si oba řekli trochu neobratně to "miluji tě", protože to pro oba zřejmě znamená to, co by to mělo znamenat, kdyby tahle doba nebyla tak uspěchaná. Oni jsou stará škola, což je vlastně strašně super. Tahle dávka emocí a náhlý přehup jejich vztahu je více než nečekaný, alespoň tak si to Julien uvědomuje, ale je si naprosto jistý, že je to tak správně. Nedělejme z toho zase takovou idylku. Ono to nebude růžové, ani modré, ani jiné...bude to prostě divočina, ale oni jsou vlastně zvířata, tak oč jde? Roky se Julien nepouští do ničeho, z čeho by neprofitoval sto procenty, ale teď se dostal na tenký led, na kterém chce dokonce balancovat až do nekonečné budoucnosti, pokud spolu nějakou mají.
,,Nebudu na tebe tlačit, slibuju." Ujistí ji. Ačkoliv slibování není něco, co by se nedalo porušit, tentokrát to myslí upřímně. Jeho cynismus mu nedovolovat snít, teď žije sen. Vezme si její ústa snad i na důkaz toho, že to myslí smrtelně vážně. Sof si na něj obkročmo sedne. Jeho ruce ji automaticky přidržují - jedna za zadeček, druhá na bedrech. Miluje, když mu zajede do vlasů. Jeho nervová zakončení se pak totiž mohou zbláznit blahem. Nutno podotknout, že už by potřeboval kadeřníka jako sůl. Jejich polibek se mění do vášně. Ano, moc si váží toho, co má doma.
,,Ano, zůstanu." Odvětí a nechá se hladit po tváři, kterou mu zpola zakrývají vousy, jeho typický severský znak. ,,Takže kam půjdem?" Optá se. Právo výběru nechává na ní. Vlastně půjde kamkoliv, kam bude Sof chtít jít. Jeho myšlenky se neustále honí kolem toho jejího potratu, zničeného vztahu s rodiči, vraždě a tou nesmyslností jejího smrtelného života. Je mu to líto...je ti to líto? Jsi zralý na prášek, Juliene, nepoznávám tě.

Jo, asi má pravdu a prostě se s tím jen musí naučít žít. Zatím to nějak nevychází. Asi se prostě jen nedokáže vzdát činností, které normální lidé dělají. Stýská se mu po tom člověčím životě.
Asi by bylo bláhové dohadovat se o tom, kdo z nich je na tom hůř. Možná právě to je spolu činí silnými. Když se stal upírem, měl pocit, že selhal, že nenaplnil to, proč na tomhle světě měl být. Zvláštní, že se rozhodli tak najednou odkrýt si ty největší karty. Je to ten největší závazek, je to důvěra. Sofie pro Juliena nemůže být druhou Anniken, bude pro něj první Sofií. Vsadím svoje boty, že není schopen říct jméno jediného ze svých vyplňujících úletů.
Jestli ho ale něco právě totálně odzbrojilo, tak to je to, co mu právě Sofie řekla o svých citech. Řekla mu, že ho miluje. Sakra, to on ji přece taky...a už to neřekl osmdesát let. ,,Lásko..." vydechne. Je to v háji, protože takhle končí hollywoodský filmy a ne tenhle rozhovor. Je v úžasu. Nečekal, že se mu kdy dostane tolik lásky, kolik mu Sofie právě dala. Políbí ji dlouze ještě předtím, než se od něj odtáhne, aby si zachovala alespoň trochu z té staré Sofie, kterou poznal kdysi dávno v baru a od které urazila už takovou cestu. ,,Já tě nechci měnit...a nebudu, pokud si to nebudeš přát. " Jako by se mu náhle přitížilo. ,,M-mi-miluju tě. Protože tě miluju." Prolomí i on svou mnoha dekádovou bariéru.
Jen přikývne na to, co mu chladně řekne. Kouká se mu do očí, on to chvíli vydrží. Potom jeho oči zabrouzdají na její ústa, která si bez ohlášení vezmou. Sakra potřebuje Jade. Akutně!!

Vír otázek rozpohyboval celý obývací pokoj. Uštědřují si tím kopance navzájem, ale vlastně to oba potřebují. Potřebují poznat se navzájem a potřebují se poznat sami.
Tak strašně se mu ulevilo, když to o Anniken někomu řekl. To místo, ta díra, v jeho životě, co ho trápila ze všeho nejvíc. Možná ho teď už nebude pronásledovat.
Vypráví jí také, jak se stal upírem. ,,Jo, to je asi ta jediná dobrá věc, kterou to přineslo." Trochu se pousměje.
On se zřejmě zeptá taky na hlavičku celého problému. Teď je to o tom, aby on byl Sof dobrou oporou. On to přece chápe, jaké to je, když přijdeš o dítě, byť nenarozené. Zvláštní, jak pak najednou člověk nemá strach o sebe. Poslouchá ji a občasně jí líbne do vlasů. Je mu z toho úzko. Kdo zrovna jim přichystal takové osudy? Bůh? To sotva. Ten chystá jen zkoušky, ale za ty pak odměňuje...je tohle odměna? Přitiskne ji ještě o něco víc k sobě. Má ho u sebe a on při ní zůstane až na věky, pokud si to bude přát. Když začne brečet, nechá ji se schoulit k němu, opět jí začne hladit vlasy, přitiskne si její hlavu na svou hruď. Neví, co by měl říkat, je to fakt špatný. ,,Sof....Sofi...Sofinko..." Snaží se alespoň nějak utišit její pláč, který ale musí ven, a on to dobře ví. Mají tohle zapotřebí se takhle trápit dál a dál?

,,Já? Nikdy." Řekne skálopevně. Je si jistý. Nikdy si nebyl tak jistý.
Sedí spolu na to spropadeném gauči, je to pro něj těžké. Ona je mu přesně tou oporou, kterou potřebuje, aby se přes to dostal...nikdy se přes to nedostal. Sedí vedle Sof, snaží se zachovat si alespoň to poslední, co tam z toho sebejistého Jula zůstalo. Má ji u sebe a přeje si, aby ji nemusel už nikdy pouštět pryč. A pak to dořekne za něj. Jestli do té doby nebrečel, tak teď už to nešlo udržet. Nechá si utírat slzy jako malý kluk.
Musí se jí zeptat, poslouchá ji pozorně. Někoho zabít je hrozné, člověk se s tím budí každé ráno, ale vždycky mu přišlo, že to je Sof tak nějak jedno, netušil, že jí to zase tak šumák není. Vyslechne ji, pak je na řadě ona.
Ano, taky dobrá otázka jak se stal upírem. ,,Bylo to tu noc, co jsem se snažil zmrznout. Lehl jsem si do takové tmavé úzké uličky. Nechtěl jsem aby mě někdo našel dřív, než to skončím. On mě našel. Asi to nebyl jeho úmysl...nevím, už jsem ho neviděl. Je to jediný upír, kterému bych nejradši vrazil kolík mezi žebra." Řekne docela chladně, ale pak to trochu poleví, jako když se přežene mrak.
Jeho tah. Hladí ji po vlasech, střídavě si také s jejími prameny hraje. Vychutnává si její blízkost, za ta léta si uvědomil, že to je to, co jí má dávat, aby toho jednou nemusel litovat.
,,Takže co ten muž. Co ti provedl, žes ho zabila?" Koukne jí do očí. Ty jeho už přestaly skelnatět.

Možná je to sebevrah, konečně taky nemá co ztratit...moment, už ano - ji. Občas je to s ní složité, ale s Julienem to taky není jednoduché.
,,Dobrodružství? S tebou rád." Odvětí jednoduše. Zní to jako hláška z nějakého přeslazeného filmu, kterým on se tak smál. Ale až teď si uvědomuje, jak moc to je pravda.
To, že ona není zlatokopka, je přece jasná věc. Nikdy by si to o ní Julien ani nemohl myslet. Nemusí pracovat, když nebude chtít. Teď na to totiž mají.
Chce toho o ní tolik vědět. Když si sednou se skleničkou, tak ale otázku pokládá první ona...au - do živého.
Musí se pořádně napít, než si vůbec začne utřiďovat to, co jí chce odpovědět. Po plném doušku si opře lokty o kolena a hlavu svěsí dolů, s novým nádechem začne mluvit.
,,Jo, měl jsem kdysi ženu, Anniken. Byla krásná jako zlatá tráva v létě nad Lillehammerem a hodná jako nikdo. Svůj život by obětovala pro svoje přesvědčení. Když vstoupila do místnosti, veškerá banalita zmizela. Smála se, jako by to bylo naposled. Její otec založil tu firmu, ve které jsem byl nejdřív podílník, pak jsem ji zdědil celou. Bylo nám dobře, jen jsme neměli děti. Hrozně jsem chtěl...vždycky když to nevyšlo, odcházel jsem - já vůl. Pak přišla do Lillehammeru epidemie, hnusná. Nejdřív to skolilo rodiče, pak i Anniken. Byl jsem u ní, viděl ji odcházet. Chtěl jsem jít za ní..." Jeho oči nabyly takového divného lesku. To, že chlapi nebrečí, je kec. ,,...chtěl jsem zmrznout. Nepovedlo se. Doktor říkal...říkal, že...že...že byla..." Nemůže to říct. Očividně to nikomu nikdy neříkal.
Je řada na něm. Musí zatlačit ten proud emocí, který se v něm teď vzal. Napije se.
,,Takže co ty? Mluvilas o vězení." Nadhodí z toho, co je ještě schopen říkat.

Právě, že když je se Sof, nedokáže myslet na nikoho jiného, než na svého zatraceně sexy andílka. Že by tohle byl ten život, nový život, který tak strašně už po desetiletí chce?
Užívá si každý okamžik s ní. Tiskne ji k sobě. Děkuje tomu cápkovi nahoře, že ho konečně přestal vláčet kanály a nastrčil mu tuhle ženu. Je si jistý, je to ta pravá.
Julien je až moc zaláskovaný a až moc katolík na to, aby něco měl s jinou ženou, ostatně by si to Sof asi občas zasloužila, ale on by sobě nepomohl a ji by nezranil.
,,Šššš." zlehounka se jí snaží naznačit, že jeho prostě nepřesvědčí. ,,A o to víc s tebou chci být." Uzavře jakékoli její pochybnosti. Možná je slepý blázen, ale věří, že to spolu zvládnou. Na její otázku o těch penězích jen zavrtí hlavou. Nedokáže si asi představit v jakém srabu byl, ostatně Jul sám si to připustil snad jen jednou. Bral to spíš jako trest za to, že je to prostě nenapravitelný debil.
To, že Sof není zlatokopka, mu bylo jasné. Kdyby se o to tak bál, tak by jí koneckonců nesděloval to, že si můžou pořídit klidně zámek a bílé spřežení vraníků k tomu. Už jednou peníze rozházel, teď bude určitě spořivější, teda alespoň prozatím se tak zdá.
Dva sobci se hledali, až se našli. Sobci? Vždyť spolu jsou o 180 stupňů jiní. Vždyť ona mu to přeje...tohle nedokáže sobec udělat. A on zase myslí na to, jak ji udělat šťastnou.
Políbí se...je to tak...tak jiné. Je to syrové, bez postranních úmyslů, bez přetvářky. Už to ví. To, že ji miluje.
Překvapivé, že zrovna slovo pár, kterému se tolik vyhýbal slyší ze Sofiiných úst. Má zase pravdu. Neznají se, vlastně vůbec. Sofiin návrh zní jako to nejrozumější, co mohou oba právě teď udělat. Chce o ní vědět tolik, aby pochopil její jednání. Zatím z jejích útržkovitých výkřiků do tmy chápe jen velmi málo. Váží si toho, že zrovna on dostal tu důvěru. ,,Tak jo." Šeptne. Musí být konečně schopný o tom mluvit. Jeho myšlenky o tom mluví pořád, ale jeho ústa nějak nebyla schopna. Jestli to je cesta, jak se oběma zároveň uleví, pak teď je ten správný čas. Líbne ji do vlasů. Jak nerad ji pouští od sebe, byť jen na chvilku, aby mohl najít vývrtku, případně co bude potřeba. V kuchyni u Sof není zdaleka jako doma.

Asi je pravdou, že muž potřebuje stále něco dobývat, stále si klást pro něj těžce překonavatelné překážky.
Pospíší si jen proto, že už bez ní nemohl vydržet ani minutu. Tyhle jejich "chvilky", kdy vypadají jako normální pár, ho začínají pekelně děsit? Proč? Protože v nich ani na moment nestraší Anniken. Je to naprostý pocit úlevy, ačkoliv přijet zpět do Norska a vidět to, co bylo jejich, a to, co spolu měli nadosah. Sof by se mu zřejmě vysmála za ty slzy, které se mu vehnaly do očí, když spatřil to, čemu dřív s jeho rudovlasou ženou říkali domov. Všechno se mu vybavilo zpátky. Ale teď je tady, u Sof, a jeho chmurné vzpomínky jsou alespoň na chvíli někde hodně daleko na dovolené.
Když se Sof otočí, dá mu ruce kolem krku a vrhne na něj ten pohled, ani na milisekundu neuhne. Jestli z ní někdy měl strach, teď nemá. Dostal se do stádia, kdy by před ní mohl takhle stát nahý a byl by na to hrdý (ačkoliv žádnou extra posilovnu na sobě nenosí).
Usměje se na něj a v tu chvíli, jako by se mu vrátil tlukot do srdce. Je to jeho andílek a on si sakra začíná uvědomovat, že bez ní je úplné nic, ani ne existence. ,,Rádo se stalo, chybělas mi." Je opravdu zaskočen tím slovem "děkuji". Slyšel to snad od ní poprvé? Není nemocná?
Jejich následující muchlovací akce je prostě ráj. Jak by s ní bylo to Norsko krásné...ale to on přece nechce. Ona a Anniken jsou dvě naprosto rozdílné ženy, ženy jeho života. Nechce je srovnávat ani zaměňovat, přesto to stále dělá. Vzít Sof do své domoviny by nepřineslo nic dobrého.
Přijde výslech. Tak nějak to čekal. Ačkoliv si dlouhou dobu připravoval, co Sof řekne, nějak to při její naprosto férové otázce zapomněl.
,,Zaleknout se? Rozmyslet se? Sof, jak tě tohle vůbec může napadnout?" Asi ho to vážně pobavilo, protože se u toho dokonce i usmál. ,,Byl jsem doma...", jo, tohle bylo fakt nevyhnutelný. Byť je Shadowhill jeho místem docela trvalého pobytu, tohle mu vždycky nějak uklouzne...,,,,...jakože v Norsku. Obchodní záležitosti. Uvedli jsme na trh nový model. Tuhé dřevěné jádro v karbonové konstrukci s aerodynamickým designem, dvoupalcová spodní laťka..." Býval by se asi rozplýval víc, ale uvědomí si, že to vlastně Sof nezajímá. ,,...prostě, byl to můj model a chytnul se. Vydělal ohromné peníze. Minulý týden mi volal jeden spoluvlastník, že může dostat akcie naší firmy na únosnou spodní mez. Udělal to. Hodně akcionářů je začalo nabízet na burze, měl jsem peníze,..." Ten konec už je tak euforicky zmatený, že jen sotva by se v tom vyznal někdo nezasvěcený. ,,Čtyřicet procen Sof, čtyřicet. Jörg patnáct a zbytek malí akcionáři, kteří nestihli tak rychle reagovat....Jsem zpátky, Sof." Jeho oči září radostí. Ačkoliv to Sof asi nepochopí, právě před ní stojí Julien Niklas Svendsen, dědic firmy Madshus, milionář.

Ajo, vždyť ona nemá ani šajn, kde Jul v Shadowhillu pobývá. Možná ani on sám nechce, aby to věděla...těžko říct. Do hotelového pokoje není zrovna vhodné ji zvát...je to jako pro lehkou děvu, což on z ní rozhodně nechce dělat.
Jak jsem už řekla. Jul je možná lehce paranoidní, každopádně ženy, byť upírky, by se měly chránit. Na to, jakou má postavu, jde fakt potichu, ale pro upíra to je asi stejně, jako by lámal skály při došlapu. O co se vlastně snaží? Vlkodlak by ho taky cítil a s člověkem by si Sof bezpochyby poradila. Dojde až do obýváku. Sofiina vůně je všude. Ona tady byla, teď tady byla. Co to má znamenat?
Její otázka ho přivede skoro k nadskočení (ještěže ho u toho nevidí), není podělaný strachy. Jen to prostě nečekal. Otočí se zpět do chodby a zůstane stát na místě, i když jde Sof kolem něj do kuchyně. Ta malá potvůrka moc dobře ví, že už to, jak jde, přivádí Jula k šílenství. Postaví se k lince tak, že k němu stojí zády.
Normálně chodí jako člověk, teď si ale upírsky pospíší, aby ji pěkně zezadu obestoupil, položil své mohutné tlapy na její ploché sametové bříško, sklonil hlavu, nechal dopadnout nejprve své vousy na její krk, na který ji v zápětí dlouze políbil.
Tak strašně mu chyběla.
,,Mám snad jinou možnost než doufat, že bude se slůvkem "promiň" stačit?" Odvětí skoro šeptem. V její společnosti nemá důvod být hlučný. Je až neuvěřitelné, jak se hora jako on mění v její přítomnosti. Kdyby to nechápala dostatečně, políbí ji na to samé místo ještě jednou a víc si ji k sobě přitiskne. Sof může cítit dech, který pomalu prostupuje jeho hrudí do břicha a odtud se vrací stejnou cestou zpět. Periodicky, pořád dokola.
(ten gif je fakt kjůůůt :D )

Asi si nepřipadá úplně dobře. Dostane sprďáka, že se prostě jen tak vypařil? Nebo to bylo Sof vhod? Obě varianty zároveň jsou vlastně možné.
Jeho let měl zpoždění asi dvanáct hodin, což nebylo moc příjemné, ale prostě už musel letět domů. Ty parády za posledních pár dní už mu začaly lézt na mozek. Lillehammer - Oslo - Trondheim - Bergen - Stavanger - Oslo podruhé - Lillehammer podruhé...Nepřeberné množství jednáních a povinnostních večírků. Asi takhle vypadá program velkého podnikatele. Juliene, ale vždyť takhle to mělo být. Takhle jsi to chtěl. Je to sice už asi osmdesát let zpátky, ale být člověkem, říká ti ta firma pane úplně celá.
Prostě musel za ní. Je mu absolutně jasné, co tady celý ty dny prováděla. Nemůže se na ni zlobit, vždyť taková ona je a on souhlasil s tím, že ji tak bude brát, byť ho to zraňuje tam, kde to bolí nejvíc. Za posledních pár dní si opět porovnal svoje ego. Nevystupovat tak, jak je jeho povaze vcelku blízké, s totálním povýšeným odstupem a sebestředným vyjadřováním, asi by ho ti pánové v nejluxusnějších oblecích sežrali za živa. Teď se asi nechá sežrat dobrovolně.
Cestou koupil květiny a ačkoliv si není jist účinkem, vzal také jedno čokoládové srdce od té mega dobré firmy s fialovou krávou. Není to sice norské, ale je to dobré. Hodil v hotelu sprchu, převlékl se do konečně pohodlnější košile a džín a prostě za ní vyrazil.
K jeho údivu jsou dveře, okna dokořán...do háje, co se tady děje? Asi myslí na to nejhorší, protože překročí s tichým nášlapem práh, položí opatrně kytku i čokoládu vedle dveří, připraví si ruce do bojové pozice a těmi nejtiššími kroky pomalu pokračuje z předsíně do toho krásného obýváku. Velice ostražitě si hlídá všechna zákoutí, ze kterých by na něj mohl někdo vyskočit. Má oči na stopkách. Nevolá Sofiino jméno. Pud sebezáchovy mu to prostě nedovolí (narozdíl od těch blbečků z kriminálek, co vždycky začnou volat a pak to kvůli tomu koupí).

Oba svou práci milovali. Být upírem prostě není výhra. Julien to moc dobře ví a Sof si to bude muset taky za chvíli přiznat. Jsou na sebe teď tak hodní. Mají toho společného víc, než se na první pohled zdá, ani o tom nevědí. Budou muset ještě chvilku hledat.
Když Sof pronese, že je to dávno, Jul se asi dotknul citlivého místa. Její chladná odpověď je pro něj jasným signálem, že je něco špatně, její zklamání ho očividně mrzí, snad i proto na chvilku sklopí hlavu.
Pak se ale strhne ta debata o nevěstinci. Jak pro Sof typické! Julien sice je egoista, ale není to perverzní úchyl, což Sof tak trochu je...nic ve zlém. Jasně, ani on sebe si v nevěstinci nedokáže představit...Snad kdyby byl nakrknutý na ni, ale asi spíš ani to ne,...šel by raději za někým, koho zná - třeba za Jade.
Když už teda po pár chvilkách mají oba pití, sedí na jednom gauči, rozjede se konverzace, ve které se ho Sof snaží přesvědčit, že se mu její zvrhlé hrátky líbily. Tak nepopiratelně chvíli ano, ale to on nikdy nepřizná. ,,Lhát tobě? Za co mě máš." Ohradí se. Tohle zkrátka nepřizná.
Chvíle intimna je opět tu. Polibky, ach a na jeho krk, to je prostě skoro na neovládnutí se...naštěstí to ale Sof utne rychleji, než stačí Jul přiložit ruce k dílu.
Sof zamíři do sprchy takovým způsobem, že snad jen gay by nešel za ní. Takže Jul samozřejmě jde. Vklouzne k ní do sprchového koutu zrovna, když je celá v mydlinkách. Pomalu začíná být mokrý i on. Má potřebu se dotýkat jejího těla a stát tak blízko, že její osobní prostor nemá šanci obstát s Julem v souboji. Trochu toho mýdla dá i na sebe. Umyjí se společně. Nejen Sof, i Jul ji má plnou hlavu. Je z něj dobrosrdečný člověk...takový býval jen s Anniken a teď...teď mu na to stačí Sof, nebo je to snad ještě lepší než s Anniken? Ale kuš! Takové myšlenky Jul automaticky zapuzuje. Jedna žena je mrtvá, druhá perverzní a ještě ke všemu upír...fakt to vyhrál, nicméně teď mu to je jedno.
Zdá se, že přecejen do plánu Sof vlezl, neboť se zvedne s tím, že jde pryč z domu. Navrhne mu, že tu může zůstat, ale to je proti jeho zásadám. ,,Ne, lásko, jdu taky. Přecejen tu práci asi vyřídím." Trochu zase zalže, ale co...tohle je milosrdná výmluvná lež. Zatímco se Sof obléká, obleče se i on. Nechá si dát pusu na tvář a pár kroků za Sof zmizí z domu i on.

--> jeho hotelový pokoj

Jeho ruce vypadají na ledascos, takové tlapy nikdo nemá, dokonce se mu podařilo dětem o Halloweenu nakecat, že mu je přejel náklaďák, proto jsou tak rozplácnutě velké. Má holt své ruce takové. Je pravdou, že se zatím nesetkal se ženou, které by se to nelíbilo. Má to totiž své opodstatněné výhody.
Na tu modelku se jen zazubí, jo, něco takového asi čekal. ,,Jo, vždycky, když mi někdo začne říkat, jak je možné, že na mně ty roky nejsou vidět, většinou to končí stěhováním." Naštěstí ten zbytek akcií má pošéfovaný právnickou osobou, se kterou komunikuje jen jako šedá eminence. Je to ale smůla, když má člověk na to, aby byl NĚKDO. ,,Takže modelka...pěkné." Řekne tak trochu polohlasně. Zbožňuje ji, dokonalé tělo a v něm člověk krásný i po mnoha dalších stránkách.
Když začne mluvit o tom nevěstinci, je mu jasné, odkud vítr fouká. ,,Tak taky jsem přemýšlel o tom, že bych mohl svoje ruce prodat trochu jiným způsobem." Řekne to s velikánskou nadsázkou, tímhle ho prostě Sof nevytočí a nevyprovokuje k extramegažárlení.
Zůstane stát na místě, když se ona vydá pro pití. Musí se jí alespoň po formální stránce zeptat, jestli jí nepřekazil plány. Ostatně to by bylo při Sofiině povaze dost možné. To už se k němu ale vrací i se skleničkou pro něj, oba pokračují ke gauči, kde si Jul schválně sedne tak, aby mezi nimi byla mezera na takový zdravý odstup vhodný pro komunikaci. Sof se vrací zpátky k tomu, co se tam mezi šesti očima odehrálo. ,,Ach Sofie,..." Vždychne, jakože už o tom zase začíná. ,,Tvoje zvrhlá zábava mě nikterak do kolen nedostává." Pronese, ačkoliv nutno přiznat, že z nich byl chvíli značně v rauši.
Pevně svírá svou poloprázdnou sklenku a jen nečinně přihlíží, jak Sof zase vyhledává tělesný kontakt. Nic neříká ani na její tiché poznámky o té bloncce, krvi a jeho vzrušení. Nepopírá, že se dostavilo, protože toho by si nevšimnul jen slepý, ale zároveň mu ze sebe bylo špatně, jak moc zvrhlé to celé vlastně bylo. Stále drží zuby nehty tu sklenku, ačkoliv jeho krk už mu signalizuje průšvih, který nastane v jeho kalhotách, pokud v tom Sof bude pokračovat. Naštěstí se odtáhne dřív, než se Jul stihne rozhodnout tu sklenku odložit. Jo, chtělo by to sprchu....
Julien zase mlčí. Je pravdou, že toho běžně moc nenamluví. Kouká se na ni, jak nechá spadnout jeho košili, jak kráčí jako páv do koupelny. Netrpí tím, že by nemohl uvěřit, jaktože je tahle holka jeho (zase je na místě cosi o egu), spíš nemůže uvěřit tomu, že je ještě pořád svá a nenechá se nikým podmanit. To ho fakt okouzlilo.
Rychle do sebe kopne to, co mu v té sklence zbylo, odloží ji na stolek sundá si to oblečení, které si na sebe nedávno naházel a jde za Sof do koupelny. Dnešní den strávil a stráví opravdu duchaplnou činností.

Otázkou je, zda někdy vůbec budou v klidu. Ačkoliv jsou teď problémy jich obou, stejně do nich Sof bude Jul jen nerad zatahovat. A ačkoliv se snažím být hodně optimistická, asi si je stejně neustále budou řešit každý trochu jinak po svém.
Julien se vždycky snažil být skálopevný. V obchodu, který ze své pozice občas musel uzavřit, totiž není dobré, když jeden sleví. Možná proto v něm pan Madshus našel svého spojence. Nutno říci, že když ostatní už bouchali do stolu a uzavírali obchody, Julien se stále skálopevně díval na svého kupce, či dodavatele. Byl to lišák, který čekal, až se protivník uškvaří ve své vlastní šťávě. Firma díky němu měla dřevo za hubičku a zboží bylo odebíráno za ty nejvíc křesťansky vyšponované peníze. Nebyla to šmelina, ale byl to poctivý, hodně výhodný obchod. Ať bylo Julovi ve fraku s kapesními hodinkami a v cylindru sebelépe, vždycky se raději vracel k té práci samotné, což mu pan Madshus drobně vyčítal, ale vůně dřeva pro Juliena byla a je prostě parfémem, který dýchal ze všeho nejradši. Doba šla dopředu, takže se lyže začaly dělat nejen ze dřeva, což ani jako upír Jul nechtěl zmeškat, takže lyže umí vyrobit dodnes, dokonce má s sebou i pár technických návrhů kdesi v hotelu. ,,Stavím lyže, ale zvládnu kdejakou truhlařinu. Jsem lyžařský truhlář." A kdyby řekl, že je dřevorubec, taky by nebyl daleko od pravdy...je prostě tak nějak pro všechno a někde specializován. To, že je skromným vlastníkem podniku Madshus, si raději zatím nechá pro sebe. ,,Čím se živíš ty?" Optá se jí, když už má o ní teda vědět co nejvíc. Docela ho to zajímá. Má své skromné tipy, čím by Sof mohla být, ale neodvažuje se je říct nahlas.
Zůstane stát na místě, ačkoliv jde Sof do kuchyně. Nehne se ani o píď, jen se tam otáčí jako strašák v poli. Nevadí mu, že je jen v džínách, ostatně po svém pokoji chodí skoro jenom takhle.
Ptá se, jestli ji ruší. Je to holt slušnost. Kdyby mu řekla, že pospíchá, sbalil by si svých pár švestek a šel by kamsi do pryč. Sofii to očividně pobavilo. Když k němu přijde se sklenkou, poděkuje jí a velice rád si ji vezme do opatrovnictví. Dál pokračuje za Sof. Sedne si k ní na gauč, ale do rohu tak, aby se mohl tak napůl natočit, aby na ni viděl. Podepře si hlavu loktem o okraj gauče. ,,Přestaň se snažit to pochopit..." Řekne, promíchá obsah sklenky krouživým pohybem sklenky a trochu upije. ,,...Já to taky nechápu. Stejně jako nechápu, jak tě to vůbec celé napadlo." Přisadí si svoji. Fakt neví, proč to pro ni dělal...snad ji chtěl učinit šťastnou?

Sof mu toho na sebe po jejím posledním vystoupení prozradila vážně hodně. Sice útržkovitě, ale teď má mnohem větší pochopení pro její činy. Tak nějak neví, jestli si může dovolit se jí na to zeptat, nebo má raději dělat, že to neslyšel, každopádně zvolí nějakou cestu mezi. Mlčí, ale mezi obočím nechá vyrýhovat onu vrásku. Těžko popsat, jako co to navenek vypadá. Nechce ji dráždit a není si jist, zda by o tom teď chtěla mluvit. Usoudí, že není vhodná chvíle a že se zeptá raději jindy, až bude v lepším rozpoložení.
Na to, kolik mu toho Sof o sobě řekla, se docela držel. Plácnul dítě, ženu a práci, ale vlastně nic, takže v tomhle za Sof zaostává...ale on o sobě nepotřebuje nic sdělovat druhým lidem...vlastně ani Sof.
Vyznal jí lásku, dostal polibek a poskytnul Sofii alespoň na chvíli tu oporu muže, kterou zřejmě není zvyklá dostávat. Aby trochu odlehčil situaci, prohlásí o sobě, že je magor. Jo, má pravdu, ačkoliv si ji přiznává mnohem míň, než jaká ve skutečnosti je. Vyjde z tohohle domu, ztratí se z přítomnosti Sof a zase bude ten nejnamyšlenější debil pod sluncem. Občas se zdá býti trochu matoucí, kdy ukazuje pravou tvář a kdy jen masku. Každopádně teď to bylo doopravdy.
Julien je mistr sebeovládání. Těžko říct, kde k tomu přišel, ale rozhodně to tam dřív, za jeho člověčí éry, nebývalo. Zřejmě ve své přísnosti na sebe samého bude pokračovat, na Sofiinu odpověď se úsměje snad poprvé v její přítomnosti tak, že mu jdou vidět zuby. Upíří zuby sice jsou rozeznatelné, ale není to takový děs.
Uvolní sevření, když si chce Sof ty dva knoflíčky teda zapnout (jako by ji nikdy neviděl nahou). Když k němu zvedne oči A položí dotaz, dokonce hned několik, nepatrně vytřeští zrak a chvíli lape na prázdno po vhodné slabice. ,,Éch..." Prohrábne si jednou rukou vlasy a druhou strčí tak na půl do kapsy. ,,...Měl jsem jít do práce, ale asi to počká..." Vlastně tím chtěl říct: Poslal jsem Vianne s terasou do prdele, takže nemám práci., ale to by jeho ego nesneslo. ,,..Takže jo, dám si drink." Je mu tak trochu šumák, že je tu polonahý. Sice žádný extra nabušenec z posilovny není, ale ořezávátko taky ne, zkrátka takový zdravě svalnatý.
Uvědomí si, že sem vlastně přišel tak nějak neohlášeně...,,Vlastně...nekazím ti plány? Přišel jsem tak nějak neohlášeně." ...jo a je to taky už docela dlouhá doba, nicméně pro svůj dobrý pocit se zeptat musí.

Oba mají problém s minulostí, tak už to je konečně venku, ačkoliv pro oba to je dost citlivé téma. Klidně na ni bude řvát častěji, to Julovi fakt problém nedělá. Nenechá se moc vykolejit, ale když v něm bouchnou saze, je to, jako by vybouchla sopka. Po jejích slovech se teda snaží trochu krotit, aby nebyl víc hnusný, než chce být.
Po jejím příběhu, který si na něj vyřvala, je hodně prostoru na slova, která tak nějak Julienovi došla. Není jediný na světě, který má svoje neštěstí, a hlavně neví, jak by měl na tohle reagovat. Jediné, čemu neporučí, je drobná vráska u kořene nosu, která se sama objeví. Začíná pomalu postrádat smysl téhle hádky.
Jít do vztahu se Sofií, je pro někoho totálně usedlého čiré bláznovství. Jak se zdá, Julien se nebojí tento risk podniknout. Na co by měl mít všechny ty holky, na které ukáže a jdou s ním, když tahle je opravdu prémiovým balíčkem se vším všudy. Položí otázku naprosto stejnou, ale obráceným směrem. Sof nevypadá moc přesvědčena o svém rozhodnutí, ale co by taky Julien chtěl? Párkrát spolu spali, mezitím na sebe stihli být jen hnusní, a když na sebe byli hodní, tak to taky nedělalo dobrotu...to dohromady není úplně stoprocentní, ale rozhodně se s takovým materiálem dá pracovat. Julien nehází flintu do žita. Přestože mu asi Sofia nikdy nedokáže být úplně věrná, nedokáže jen mávnout rukou, dát jí sbohem a zapomenout. Ztělesnila totiž jeho veškeré touhy, idoly a hlavně přebila tu ženu, co mu pořád straší v palici a dělá mu to poslední svědomí, které má...Anniken. Sof se bojí...no ostatně není jediná. I Julien má z toho pěkně nahnáno. Spolčuje se s ďáblem.
Řekne jí, že ji miluje, protože to dál prostě nevydrží, chce se sebrat a vypadnout, jenže ona ho nenechá. Předběhne ho, políbí ho a tím ho totálně umlčí. V Julienově těle se rozlije teplo. Přitáhne si ji k sobě na svou hruď, pohladí ji po vlasech, kam umístí i pusinku, poslouchá její výpovědi. Je to skoro, jako by se vázal snad k nějaké smlouvě. Hrne se do záhuby, ale je mu to jedno. Věří si, že je natolik takový frajer, že to všechno ustojí. Sof se odtáhne a dá mu prostor na ano, či ne.
,,Miluju tě..." Řekne zase "jen" tohle. Potřebuje, aby si uvědomila význam toho, co říká. Když přece někdo někoho miluje, bere ho i s těmi nedostatky, které to obnáší. Je to jako jedno velké ano, vyjádřené té nejbližší osobě. ,,Asi bys měla vědět, že jsem taky občas naprosto nesnesitelný magor." Řekne, aby to dorovnal. Jo, moc lidí o něm asi nemluví pěkně, obzvlášť ta poslední holka...no...Vianne, kterou s nějakou dřevěnou terasou nebo čímsi poslal pěkně do temných míst, ačkoliv práce se dřevem patří do jeho oboru a na chvíli by mu to dalo nějaký zdroj příjmu. Jeho ego to rozhodlo...no a takhle to chodí se vším. Asi z něj zazobanost nekouká, stejně jako auto, kabelka od Louise Vuittona, ani nic podobnýho. Svoje akcie na Madshus skoro do jediné propil a ten symbolický zbytek ho drží při životě. Není to zrovna dvakrát lukrativní partner.

Fajn, každopádně už teď jméno Jade Julien nesnáší. Ale alespoň něco je Sofii trochu volné, naštěstí, ačkoliv ho s tím nepochybně nepřestane jentak zlobit, to by asi nebyla ona.
V dalších chvílích si v podstatě oba řeknou, že nechtějí být tím druhým měněni. Je to docela fór, protože tohle nemůže fungovat, i kdyby tam panovala tolerance nejvyššího stupně. Možná, že Julienova reakce na to měnění mohla znít jako výhružka. Zkrátka to procedil mezi zuby s takovou zlostí jemu vlastní, že kdyby mohl do něčeho praštit, asi to udělá. Do Sof samozřejmě mlátit nebude. Vydrží na ni koukat a vnímat ji celý její napruzený monolog, což je opravdu úctyhodné. Vždycky, když s něčím takovým začala nějaká z jeho dřívějších partnerek, tak jí u toho rovnou začal balit kufry. Ano, zvyknul si, že jeho holka dělá to, co on říká, jinak prostě letí a přijde nová. Ale tenhle systém ho začal tak žrát a neuspokojovat, že to musel změnit . Zvolil zase útěk, tentokrát do Shadowhillu, kde vlastně zjišťuje, že mít pokoru před tím druhým je pro něj těžké, obzvlášť, když ten někdo je stejný jako on.
,,Nikoho jsem se neprosil o to být upírem!!!" Zase zvýší hlas. Zřejmě uhodila kladívkem na hlavičku špendlíku. Tohle je pro Jula dost citlivé téma, na které právě došlo. ,,Chtěl jsem milovat svou ženu, mít dítě, práci, smrtelný život...ne tohle krvavé vězení. To, že se ovládám, vyplňuje mezeru, která tam zbyla po lidské duši." Dostává se postupem času do svého klidu. Sofie není blbá, ona to pochopí, možná už teď ho chápe. Při svém prvním výběru se zřejmě přepočítala v odhadu. Julien je ve slupce strašná svině, ale jediná Sof prošla dál a dostala se až pod ni, za což pravděpodobně není úplně ráda. Jsou si neskutečně podobní a přitom tak rozdílní. Jestli se tenhle vztah někdy povede udržet, bude to totální Itálie.
Zdůvodní Sofii, proč je pro něj tak důležitá. On ví, že si je vědoma toho, jak moc je od ostatních žen jiná. Snad právě tohle Jul potřebuje, aby zapomněl a začal znovu. Sof se do něj pustí, že jeho jednání a řeči vůbec nedávají smysl. Nemá vůbec v plánu s ní o tom mluvit, nejspíš by mu tekly slzy, což nemá vůbec zapotřebí, ne před Sofií. Beztak by mu zase udělila radu století o slabosti citů. Oblečou se oba do jeho oblečení a hned se jedná líp. V nahosti se dá polemizovat, ale ne hádat...co kdyby se náhodou Sof rozčílila a jeho kamarád stál nejblíž? ...raději na to nemyslet.
Pohlédne na něj tak utrápeně. Nejraději by ji sevřel do objetí a držel tak dlouho, dokud by jí ten pohled vydržel, ale má trochu svou hrdost a prostě si přikáže, že nevyměkkne. ,,Stejně jako jsem já jeden balíček...Já ten tvůj balíček chci, i když jsou v něm některé bonbóny, co mi moc nechutnají, ale chceš ty ten můj?" Vždyť řeší oba principiálně naprosto stejný problém. Julienovi vadí Sofiina neukojitelná touha po polygamii, Sofii zase vadí Julienovo razantní zapírání upíra jako predátora. Když se on smíří s tím, že se holt o Sofii možná bude muset dělit, zvládne se ona smířit s tím, že nezvládne zajít do takového upírského extrému?
Nechce tohle hrát dál, řekne jí, co k ní cítí a ani si nepočká na reakci. Ačkoliv si o sobě myslí hodně, tohle by mohlo skončit jako totální fiasko a pravděpodobně i skončí, takže se raději otočí a vydá se ke dveřím.
No jo, zase je rychlejší. Jul se musí zastavit v nášlapu, aby do ní nevrazil. Jsou teď opravdu hodně blízko u sebe. Zavrčí na něj, ať se neopovažuje odejít. Dřív, než stihne něco rozumného odvětit, dokonale ho umlčí polibkem.
Jak se na tohle stvoření může vůbec zlobit? Vyslechne z té veliké blízkosti její upřímná slova. Miluju ji... Probleskne mu hlavou. Už si myslel, že po Anniken takové city mít nebude...přišly, vrátily se a on znovu ucítil jejich hloubku, která mu požírala vnitřnosti. Nepromluví na Sof, místo toho si ji přitiskne na hruď do objetí a pohladí ji po vlasech, do kterých ji také líbne. ,,Miluju tě takovou, jaká jsi..." Šeptne jí do vlasů. Je těžké vyhlodat se z nymfomanie stejně jako z alkoholismu, čímž si Jul prošel. Zvládne to, zvládne jí trpět ledascos...Teda dokud nebude chtít po něm, aby chrápal s jinou.