Příspěvky uživatele

Když ji odporoučí k zemi, dopřeje sobě pár chvil odpočinku. Je to nemilosrdný boj, ve kterém, přiznejme si, ona vyhrává na celé čáře....a tím krkem to vlastně ještě stvrdí. Jako zoufalý krok s ní pak Julien vrazí do prken, co mu také jiného zbývá? Nějak si tu upíří agresi musí vynahradit. Býval by to už nedal a prostě se napil, ale ona ho vysvobodí...díkybohu. To, že ho tahá za vlasy je mu vlastně oproti všemu tomu trápení docela milé. A že to bolí? Jemu už to je jedno, momentálně se spíš stará o to, aby se mu nepodlomila kolena z vyčerpání. Zavře oči. Snad i ten dřevěný kůl by snesl, ačkoliv se bojí toho, co by se dělo pak. Neděje se nic. Jen její rty jsou přimáčklé na těch jeho. Nelíbe ho, na co čeká? Pořád si naivně myslí, že to on jí políbí první? No, moc nechybí. Jeho ruka, co mlátila do prken, po nich sjede dolů a přimáčkne ke zdi Sofiinu ruku. Jeho druhá ruka na jejím břiše se přemístí mezi ňadra na sternum...(ech, jak se to řekne česky?...vypadá to jako meč a jsou na to připevněná žebra). A jeho rty se pohnou. Pohnou se tak hladově, až jeho samotného to zaskočí. Zasténá..asi mu jeho poražení není příjemné. Promiň mi, Anniken...

,,Nelíbí? Tak nechte být." Přisadí si, to je vlastně to, co by se mu dost líbilo. Jeho výdej energie na tohle všechno ho prověřuje v těch největších kvalitách. Jak dlouho ještě zvládne být takhle odolný? On přece nesmí povolit. Už kvůli Anniken a kvůli všem těm holkám, co je poslal k vodě, protože je vlastně nikdy nemiloval. Už jen kvůli tomu, že si není jistý, zda by právě Sofii zvládnul milovat...Co to kecá? Vždyť on už ani nechce milovat. Miloval jednou a nevyplatilo se. Za svůj náhlý výpad proti Sofii s vyceněnými tesáky se vážně stydí. On se o to být upírem neprosil, tak proč ho jeho pochybná existence dohání jako stín? Nepije z lidí, raději ze zvířat. Tak si připadá alespoň o něco lepším, ale to nestačí.
Po jeho odporoučení Sofie na zem se vydýchávají oba spolu. Proč je ona tak zatraceně sexy? Už při spozorování protrhávání jejího krku větří průser. Když se potom jeho rty ocitnou omočené v její krvi. Skoro není úniku. Brání se. Ne! Dost! Je to jen voda, jen voda!! Anniken!! Anniken!! Volá absolutně bezvýznamně ve svých myšlenkách po spáse jeho upírské duše. Pokud měl někdy naději stát se lepším, teď ho dozajista čeká peklo. A ta mrcha to ví. Nechce pít. Snaží se sám přesvědčit o tom, že nemá hlad. Své upírské já zatlačuje tak úporně, až se mu v koutku oka objeví slza. Chytne Sofii v pase a upírskou rychlostí se s ní rozeběhne proti protější zdi, o kterou ji pěkně otřískne. Je naprosto nalepen na ní, na její ráně, a z posledních sil zastavuje svoje sací reflexy. Jednou svou tlapou drží Sofii za břicho pevně nalepenou na zdi, druhou tlapu má přimáčknutou ve výšce její hlavy na prkna zdi a jen s ní jednou za pár sekund do prken bouchne, jak už není schopen dál se jinak ovládat.

,,Hnusná propocená flanelka?!" Poslední kapka, pak jí roztrhne ten kousek šatů, ovšem k jeho nemilému úžasu jí to fakt nevadí a ještě si je dotrhne celé, což už ale zase vadí jemu....teda ne, že by přímo jemu to vadilo. Spíš jeho ego se s tím nedokáže vyrovnat, protože si nastolil nějaká pravidla, která je stále těžší porušit. Tomuhle někdo musí udělat přítrž. Říkal jí, ať k němu nechodí, ona ho neposlouchá. Mučí ho, byl by raději linčován, než provokován touhle vášněchtivou ženštěnou. Zavře si oči, aby nemusel koukat na její prokusování rtu, když ucítí její krev na svých ústech. Otevře oči, v nichž se prudce roztáhnou zorničky, otevře ústa se špičáky, ze kterých vyjde upíří řev šelmy, který už neovládl. Svou vší silou jí tlapou podtrhne nohu. Prostě ji na féra udeří ze strany do stehna, na kterém ruku drobně přidrží, aby zajistil, že nedostane jen ránu, ale že rovnou přijde o oba spodní opěrné body a jeho síla ji smete...v podstatě takové ruční podražení nohou. V ten moment se do něj vrátí zase ten starý Julien. Zorničky se mu o něco smrsknou a on zůstane jako přikovaný k prknům zdi chaloupky, o které si ještě sám ze vzteku na sebe bouchne zezadu hlavou a praští zlostně obrácenou dlaní. Podívá se kamsi do stropu. Jeho pravidla selhávají.

Že s ním zboří chatku...tak jako proč ne, koneckonců tím kopancem jí to parádně vrátil, ovšem tou flanelkou to podělala. Ta byla prostě jeho oblíbená. ,,Co na tom? Děláte, jako byste něměla jedinou oblíbenou věc." Ohradí se naprosto nechápavě. Chudák flanelka.
No, jackpot! Její bujaré poprsí a krásný zbytek postavy je asi sen každého chlapa, Juliena nevyjímaje. Jenže on má přece svůj celibát! Co si jako ta ženská myslí? Ne, má svoje zásady, žádný hraní nebude. Začíná mu být horko i bez košile. Tohle bude jeho zkáza, zánik! Tahle holka mu vykope jeho vlastní hrob a pak ho do něj i sama pohřbí. Tohle byl ale debilní nápad, Juliene! Jeho úskočné gesto očividně není bráno v potaz. Krok, druhý, třetí...Ne, ať na něj těmi prsty ani nesahá! Její prsty pálí jako rozžhavené uhlíky, na rukou mu vyskočí husí kůže, ačkoliv už se celkově zase vaří ve své vlastní horečce. ,,Nemáte...chodit...blíž..." Vydá ze sebe v drobných zásecích tlumeným hlasem. Katastrofa je na světě, tohle je jeho konec, definitivní. Když se pak silně kousne do rtu, přiměje ho to vší silou zavřít své víčka, hlavně aby neviděl tu krev.

Jedna neznámá polorozpadlá chatrč. Vážně by ho nenapadlo, že o výjevy jako z knížky Christiana Andersena, nebude tady v Shadowhillu nouze. Ale je to takové vlastně víc romantické, než strašidelné...nebo možná strašidelně romantické. Ten kabát, to byla vážně maličkost. Sofia si to mohla vzít možná osobně, ale on prostě takový je. Když má vlčí mlhu, pomáhá i babičkám s nákupem a zapaluje dědkům cigarety. Poznámku o jejích žilách už přešel. Dost o upírství. Nemá to rád, nechlubí se s tím, stydí se za to. V podstatě stihnul v hlavě přijmout, že je upír, ale ještě nestihnul přijmout to, že někdo další bude vědět, že je upír. Asi mu to přijde horší než syfilis, svrab a žloutenka dohromady. Ta roztržená flanelka ho mrzí, ale co. Stejně bude muset jít nakupovat hadry tak jako tak, ačkoliv to zduše nenávidí. Vždycky to raději nechával na svých ženách, ale s celibátem přichází i jistá soběstačnost. ,,Hnusná? Byla moje. Vytvořili jsme si k sobě vztah." Pronese uraženě. Ty šaty, to byla pomsta, ovšem netušil, že se jí ta pomsta bude tak líbit, až ji otočí proti němu. Když před ním roztrhne ty šaty úplně, začíná mu docházet, že s ní měl raději roztřískat sklo v baru a nechat se na pár dní zabásnout. ,,Jávla..." Vydechne s oxidem uhličitým z úst i jednu norskou nadávku. Zůstane chvíli jako opařen. Zřejmě se bojí, co bude následovat. Dá ruce obranně před sebe a hlavu natočí na stranu v náznaku, že jí nechce brát soukromí a že se ani nechce dívat. ,,Tak jo, fajn...hele já půjčím vám kabát, hlavně se nepřibližujte." Vypadá, že to fakt myslí vážně. Jeho tváře nabírají trochu rudé barvy, jeho hlas je mírně v rozpacích.

Běžet lesem byl vždycky jeho sen, to se musí nechat, ale přece nebude té holce dělat radost a snažit se ji chytit, to by byla vážně blbost. Spíš si svým upířím tempíčkem poběží za ní. Koneckonců energii bude ještě potřebovat. To, že má jasně navrch pak ukáže, když jí dopomůže z kabátku. Kolik ubožáků se na to už zmohlo, hhh? I když nepoděkuje, vyhrál. Možná, že právě tohle vyburcovalo Sofii k tomu přišpendlení na chatku. Jestli ji někdo zboří, tak ona. Upíří špičáčky má, to se musí nechat. ,,Nepřipadá mi, že byste nějaké měla." Podotkne a pohne trochu lopatkou, kterou mu nalepila na zeď dost rázným způsobem. Když ji pak kopne, ani na vteřinu by nepomyslel na to, že by ji to mohlo nějak výrazněji bolet, proč taky? ,,Máte jich ve skříni beztak ještě tucet." Odsekne. Stojí pořád na svém místě u zdi. Skoro se sám diví, že se zatím nerozčílil. Naopak, baví se slušně. ,,To, co byste chtěla dělat jiného, nepřichází v úva..."...no a má definitivně po flanelce. ,,Vy mrcho!" Zavrčí. Jo, pěkně se naštval. Jeho severská hruď vypracovaná z přírodní posilovny, jakou skýtá dřevozpracující průmysl Norska, je teď odhalena. Vlastně mu je za celý večer konečně tak akorát. Oko za oko, zub za zub. Máchne do Sofiiných šatů, respektive do jejich spodní části, a urve cár sukně tak, až se Sof otočí kolem dokola a z jejích šatů jsou hodně odvážné mini šaty. Docela makačka s touhle látkou, každopádně příjemný pohled na celé její nohy by možná Julienovi mohl vynahradit destrukci flanelové košile.

Vzhledem k tomu, že by jej čekal prázdný hotelový pokoj, tak vlastně asi nemusí také ničeho litiovat. Její provokativní podtext u odpovědí se mu líbí, alespoň s ní není nuda. Za ten běh v těch monstrózních botách ji obdivuje. Jeho pevné pohorky sice na behání taky moc nejsou, ale zase se nemusí bát, že mu sjede noha po mokrém kořeni. V běhu je dost průměrný, asi by se s ní nemohl rovnat. Nicméně jako gentleman jí zkrátka z toho kabátku musel pomoct. A to, že nepoděkovala? Ani ve svých nejnaivnějších představách by neuvažoval o tom, že tohle kouzelné slůvko z jejích úst kdy uslyší.
Zrovna se rozhlíží po chatce, protože mapování terénu je důležité. Tohle je ale tak marné místo, že by to asi zvládnul i bez toho. Takže si to shrňme: věšák, postel, křes...Než to jeho mozek stačí zpracovat, už s ním ta holka bouchá o zeď. No, tak pokud se ta chatka nezboří, bude to velká výhra. Zase na něj cení ty tesáky. Co s tím všichni maj? Julien se za ně kupříkladu stydí. ,,Páni.." Okomentuje její parádní chvat. ,,Jako vážně? Umazala jste mi flanelku!" Dodá poněkud rozladěně, na čele se mu vytvoří vráska z mračivého pohledu který z košile přemístí na ni. Zvedne hbitě nohu a vší silou kopne Sofii v těžišti tak, aby ještě kousek letěla, než gravitace zavelí dopad. Vím, ženy se do břicha nekopou, ale tuhle do toho nemůžeme počítat.

z nočního klubu

Překvapil sám sebe, když to přijal, ale tak on byl vždycky sebevrah. Jen škoda toho skla v klubu, tady to bude určitě samé dřevo. Její modelkovská chůze ho fakt baví. Proč nemůže jít prostě normálně? Asi pochází z jiných mravů, kde se určité věci neřeší. V prvé řadě modelkovská chůze a ve druhé flanelová košile. ,,Myslím, že jsme si objasnili hned ze začátku, co by vás pod ní čekalo." Dodá stroze, až když vyjdou z klubu. Procházka celým městem už není tak milá, jako byla odpoledne. Je to pořád to samé, jen to slunko k tomu už nesvítí. Když dojdou k lesu a Sof mu dá onu výzvu, rozeběhne se tedy za ní, až doběhne také k té chatce, kde už se ona protahuje. Zabydlenost Sofie v chatce mu vykouzlí úsměv na tváři...možná toho zalituje, ale shodí svůj kabát vedle dveří na polorozpadlý věšák a spěchá pomoct Sofii z kabátu. Na Nora docela slušné vychování. Prozatím nemá potřebu říct jediné slovo.