Příspěvky uživatele

Sofiině teorii se musí zasmát. ,,Asi moc koukáš na detektivky. Nevím, kde bydlíš a nezajímá mě to."...ostatně jako to, jak se jmenuje. Kolik západů s Anniken viděli, od té doby neviděl ani jeden. Jaká nostalgie ho přiměla se konečně zase na jeden podívat, ale přijde ona, zaparkuje svoje tělo do jeho výhledu a nic nebude - to je jasné, že jí prostě musí slovně pošoupnout. Jenže ona má tolik drzosti, že si ještě sedne k němu - no paráda.
Po její jízlivé poznámce se konečně uráčí se na ni podívat. Naneštěstí, vypadá pořád jako anděl. Její jízlivost se ho tak dotkla, že by ji nejraději okamžitě poslal do háje, ale nějak nemůže. Když se na ni dívá, svět okolo nabírá barvu, najednou mu je jedno, že za pár měsíců nebude mít ani floka. Stočí pohled zase na to slunce. ,,To na těch západech bylo vždycky to nejkrásnější.." Utrousí pod vousy.
Když pak projeví Sofie trochu lidskosti, vypadá zcela zaskočen. To fakt nečekal. ,,Pokud skončíme jenom u skleničky, nic nenamítám." Už vlastně i v jeho hlase je jakásí sentimentálnost. Možná, že měl dát ještě jednu ruskou šestku a přehouplo by se to do jiné nálady, tohle rozhodně v plánu neměl.

Kdyby Sofie nepřišla do kavárny, bylo by to vlastně vcelku klidné odpoledne. Takhle to mělo za následek jeho šest plus jedna. Vyklidil pole, protože nechtěl hrát její hru a navíc věděl, že ona hry hraje ráda, takže ji tohle nemuselo potěšit.
Ačkoliv k ní ani naokamžik neotočí hlavu, ví, že to je ona, což se mu následně potvrdí, když si před něj stoupne. Dobré nebe, za co mě trestáš... Projde mu hlavou. Bude jí zase muset dokazovat, kdo je z nich dvou silnější, hezčí, inteligentnější, drsnější...zdá se, že po té vodce na to moc síly nemá.
,,Dovol, abych ti připomněl, že já tu byl dřív. Pokud ti to vadí, jdi si jinudy." Řekne bez sebemenší pohnutky. Nemá šajniče, kde Sofia bydlí nebo jestli chodí přes park. ,,Jo a uhni kousek, máš tlustý sklo." Jo, stojí tam vážně blbě, protože místo pomalu zapadajícího slunce vidí jen kus Sofie. Ne, že by to nebyl hezký kus, ale slunce je slunce.

//z baru

Cestou domů to vezme přes park. Těch šest plus jedna panáků byl dost odvážný kousek, ale prostě byla to nutnost. Schyluje se k večeru. Možná že právě Julienova drobná hladinka způsobí to, že chce bůhvíproč vidět západ slunce, který za nedlouho přijde. Projde skoro celý park, než najde lavičku, z jaké na to bude mít ten nejdokonalejší pohled.
Stýská se mu po polární záři, po sněhu, po smradu lillehammerských ulic, po Anniken. Co se to s ním děje? Asi se ztrácí na cestě životem, jen už tu není nikdo, kdo by mu řekl, kudy dál. Ačkoliv je takto sentimentální ve svých myšlenkách nemůže dělat nic. Nemůže dělat vůbec nic.
Jeho ideály na vlastní podnik se hroutí, což mu ostatně Mikel dost dobře připomněl, takže bude dneska usínat s tou pravidelnou noční můrou z té noci. Ve vánici bude pronásledovaný stínem, nebude moct ani křičet, jen snášet tu bolest, radostně umírat a pak zklamaně zjišťovat, že to ještě není to nebe, které mu v kostele slibovali.
Je to stále to samé. Noc co noc, lepší nespat, ale po tom chlastu dneska to asi nepůjde.
Sedí na té lavičce, kouká před sebe a nechává pracovat ten silný bolehlav.

Mikel vyslovil tu hnusnou pravdu, která Julienovi přidělávala čím dál tím víc starostí...Prostě to nevyjde. Svůj vlastní podnik nikdy nerozjede. Holt je to Shadowhill a ne Oymayakon. ,,Nevyjde, ale je hezké o tom alespoň snít." Pronese jednu filosofickou na závěr ve své hladince. Pak Mikela totálně přeplatí za ochotný přístup a milé popovídání si, které asi potřeboval ze všeho nejvíc.
Rozloučí se a rozejde se pro kabát. Ledabyle ho přes sebe přehodí a vypadne z baru značně uvolněnou chůzí s jasným cílem - dostat se domů....vážně jsem tomu hotelu řekla domov? Vlastně ano, mohl by být...

,,Díky." Poděkuje mu za naprosto super přání, jaké chce každý chlastač slyšet. Panák v něm opět zmizí jako Popelka z plesu.
Poznámku o hotelu zaregistruje velice dobře a nad výrazem zima, který použil na aktuální počasí, se velmi pobavil. ,,Zima? Takhle u nás vypadá léto." Pronese možná trochu ironicky
,,Jo, hotel. Momentálně domov, do budoucna...kdo ví. Možná, až si najdu práci nebo rozjedu podnik...jenže tady výroba lyží...to asi jen stěží." Broukne si svým basem na trochu smutnější notu. Vypadá, že by vážně chtěl. Trochu zavrávorá na barové stoličce. ,,Nejvyšší čas jít." Vytáhne peněženku. V místních cenách už se orientuje, přestože není ve městě bůhvíjak dlouho. Položí peníze Mikelovi na bar a nechá mu i docela dýško. ,,Tak díky a mějte se." Zvedne se ze stoličky a zamíří pro kabát.

Nepokládal za nutné vytahovat se se svým norským životem, navíc by si musel dát další finskou šestku a to by nedopadlo dobře, to si moc dobře uvědomoval.
Zatímco se snaží udržovat nějaké to konverzační tempo, přihlíží Mikelově práci. Tak nějak si pro sebe zhodnotí, že jediné, co dokáže, je do sebe ty panáky klopit...na zbylou údržbu by nervy po celou pracovní dobu asi neměl.
Ačkoliv před ním Mikel kličkuje, co může, Julien se nepokouší pitvat se v něm...možná příště.
Slušnostní otázka Juliena potěšila. Normálně by se asi sebral a šel, ale když už se někdo zajímá, jestli nemá žízeň, dá si říct. ,,Dám si ještě jednu na cestu. To víte, do hotelu daleko..." Odvětí teď docela už přátelským tónem.

Nebylo to poprvé, co exceloval něčím takovým, jako byl právě tenhle sprinterský šestiboj. Vlna alkoholu, která se mu drala do žil se dostavila přesně tak rychle, jak potřeboval - s Mikelovým reagováním na jeho mateřštinu. Nad jeho "prosím?" jen mávne rukou. ,,Toho si nevšímejte, síla zvyku." Pronese a nechá se unášet hřejivým pocitem po těle i na mysli.
Když Mikel uhnul pohledem, trochu ho to zarazilo. Nijak opilý si nepřipadal, aby se za něj styděl i barman, proto to přisoudil nějakému jeho vnitřnímu boji.
,,A to je?" Reaguje docela rychle a drze na to, co právě vypil. ,,Neříkejte mi, že tohle je ta vysněná práce." Podotkne spíš jen tak mimochodem. Nemá v úmyslu ho nějak srážet, nebo si snad na něm řešit svoje problémy, spíš chce komunikovat s někým normálním, kdo úplně v nejlepším případě nebude opatřen zbraněmi, jako jsou....no prostě ty ženské.

Zřejmě mu bylo zcela jedno, jestli svým příchodem přidělal Mikelovi práci nebo ne. Tohle byla prostě akutka. Lhal, vyklidil pole a značně si pošramotil svoje ego - to je pomalu smrtelná ztráta. Šest panáků je na resuscitaci tak akorát.
Za obratnost, s jakou tenhle týpek lil vodku do panáků, by si zasloužil metál, co na tom, že je to štěňátko, což ostatně poznal s prvním nasátím vzduchu do nosních dírek...musí se nechat, že je mu rozhodně o dost sympatičtější, než jeho wolfmate z kavárny.
,,Máte pamatováka, to se mi líbí" Prohodí na jeho zopakování objednávky a kopne do sebe všech šest naráz. ,,Jaevla.." Procedí cosi norsky mezi zuby s kyselým úšklebkem v reakci na takové množství alkoholu, pravděpodobně by Mikel, jakožto slušňák, rozhodně nechtěl znát překlad. ,,To je paradox života...Chtěl jste být někdy poustevníkem?" Zeptá se naféra svého nalévače a vrhne na něj pohled svých modrých očí. Vlastně to není vůbec nesympatický týpek, Julienovi se na první pohled zamlouvá.

//Kavárna

Zanedlouho, co Mikel dosviští do baru, už tu máme dalšího závodníka. Tento nesviští tak rychle, ale přesto jeho jen tak přehozený, nadměrně tepelně schopný kabát vlaje skoro za ním. Jeho krok je rázný. Zapluje do baru, určitě už tady musel být, protože na jedno otočení kolem své osy sundá kabát, pověsí ho na věšák a jde ve svých džínách, nátělníku a ledabyle přehozené červené flanelce přes něj s ještě neodtrhnutou visačkou přímo k baru. Rozhodně se s tím nějak necrcá. Vypadá silně znepokojen, jeho obličej je pevný skoro jako kámen. Usedne na stoličku u baru a rovnou to na Mikela začne chrlit.
,,Dobrej. Den jako stvořenej na vodku. Takže prosím na zdraví, na lásku, na dobrotu, na ochotu, na slabost a na tu podělanou mrchu." Nastíní mu tam zcela přesný počet panáků vodky, které od něj chce nalít, dokonce mu to při výčtu i počítá na prstech, aby snad na něco nezapomněl. Tenhle chlap jako hora s nazrzlými vlasy a vousy má poněkud divný přízvuk, patrně od někud ze Skandinávie.

No vážně, kavárna vedle nákupního centra Juliena mile překvapila. Jo, je strašně nevšímavý vůči svému okolí, ale to se tak někdy stává. ,,Skvělé." Řekne s úsměvem a pozoruje celý ten její retní rituál, který v jeho očích trvá mnohem víc než pár sekund. V ruce drží tašku s velikým logem značky, od které si košili pořídil, přes sebe už má zase hozený onen kabát. Zlehka se rozhlédne okolo. Nevypadá to, jako by někoho očekával, ani jako by se za Jade styděl, prostě má jen rád přehled o lidech, kteří se pohybují kolem něj. ,,To je blázinec dneska..." Jen tak ledabyle si poznamená pod vousy. ,,Půjdeme?" Posunkem ruky naznačí trasu ke kavárně, nepřestává se ale alespoň na půl úst usmívat, přecejen kdo by se v její společnosti neusmíval...leda šílenec.

Když Jade řekne, že má čas, vypadá, jako by mu právě řekla ano u oltáře. No prostě je nadšen. Letí košili zaplatit, poté se porozhlédne po obchodě. Jade nikde. Okamžitě mu bleskne hlavou, že vlastně ráda utekla, vždyť proč ne, nicméně se rozejde k východu a přes skleněné dveře už ji vidí na lavičce. Jo, ona je poklad. Ačkoliv si Julien moc dobře uvědomuje, jak je krásná a roztomilá, vlastně na ni jako na ženu ještě nemyslel. Vždyť proč taky? Od Sofii se naprosto diametrálně liší, je klidná, obětavá, vlastně si ji Julien dokáže představit někde v nemocnici u pacientů jako sluníčko, které se o ně stará s tou největší láskou a péčí. Dojde až k lavičce. ,,Kam půjdeme? Nejsem ve městě dlouho, ale všiml jsem si támhle kavárny." Ukáže jakýmsi směrem, který by mohl možná odpovídat tomu, kde kavárna skutečně je.

Její souhlas s kávou mu vykouzlí ještě větší úsměv na tváři. ,,Výborně. A máte čas hned?" Očička mu hoří nedočkavostí. Nerad zůstává někomu něco dlužen, obzvlášť Jade. Nakupování jeho košile bylo skoro hrdinským činem. V rukou stále drží ten kabát a košili, která se ke kase ještě nedostala, ovšem to hned pár skoky k pokladně napraví.

Její úsměv ho ještě více utvrdil v jeho předešlém obrázku, který si o ní udělal. Prostě roztomilost sama. ,,Každý ne, jste vážně moc hodná." Usměje se i on na ni, ačkoliv zuby neodhalí. ,,Přiznávám, že nakupování není má silná stránka, jsem rád, když to za mě udělá někdo jiný. Poslední dobou to ale musím řešit sám. Dneska, nebýt vás, bych to býval málem vzdal." Zase si tu košili svléká. ,,Kdybych pro vás mohl cokoliv udělat..." Snaží se jí prostě naznačit, že by za tohle zasloužila metál. ,,Nezašla byste alespoň na kávu? ...Když ne dnes, tak třeba jindy." Snaží se vymyslet alternativy, jak se jí odměnit za tak záslužný čin.

,,Vážně?" Jen se tak mimořečnicky dotáže, asi mu hodně dělá dobře, když mu někdo říká, že mu něco sluší...ale to je celý Julien...ego, ego, ego. Knoflíčky u košile si po menším boji nechá velice rád zapnout. On prostě nesnáší, když mu to hrozně trvá. což zrovna knoflíky u něj jsou přesně tím případem. Navíc to, že mu někdo zapíná košili je více než příjemné, vlastně mnohem příjemnější, než když mu ji někdo z něj serve. Hledí při tom zapínání na Jade. Myšlenky v jeho hlavě očividně skáčou jedna přes druhou, je to oproti němu přecejen holčička, která je tak strašně roztomilá svou ochotou, nevypočítavostí a nevinností. Z jeho úvah ho vytrhne sama Jade, když dozapne knoflíčky a poodstoupí. ,,Líbí se mi." Přitakává Jade, svému malému Horstovi z teleshoppingu. ,,Děkuju moc, zachránila jste mě. Co můžu koupit já vám?" Dotáže se jí, kdyby chtěla modré z nebe, klidně pro něj osobně vyleze.

,,Jé, promiňte.." Uvědomí si svůj stisk, až když Jade ucukne. Nechá si tedy přiložit k hrudi modrou košili a pak i tu červenou. ,,Jo, předchozí byla taky červená." Poznamená a rychle na sebe tu červenou oblékne, jen s knoflíčky má trochu problém. ,,Nevypadám...nevypadám v tom moc zrzatě?" Zeptá se s vážnými obavami Jade a pohlédne na ni od zapínání knoflíčků tázávým pohledem, který mu vytvořil vrásku na čele.