Příspěvky uživatele

Sofie má svoje nálady, takže mu ani není divné, že to o té panence řekne ironicky...prostě mu to stačí jako vysvětlení.
Nakonec Sof koupí šaty pro Lo a jde ještě pro jídlo, Julien ji následuje.
"Ne, dneska už mám v diáři jen vás, kočky." Usměje se na ni. "Ukaž zlato, já ti to vezmu." Natáhne se po tašce s šaty, aby byl alespoň něco platný a chytne ji za ruku.
Jeho mozek se vrátí zpět k těm bodýčkům a k tomu, jak se jeho drahá polovička dneska chová. Je to pařez, ale není to debil, prostě něco je divně.
"Miláčku, nejsi unavená?" Zeptá se pro kontrolu. Nechce se ptát rovnou, jestli jí je dobře, protože to by mohlo hodně podpálit hranici pod jeho vlastníma nohama. Tohle je taktický eufemismus.

Tak nějak čekal, že jeho názor na Loiny šaty nebude akceptován. Takže jsen smířeně kývne. Tohle je Sofiin rajón a on by se do toho asi neměl plést.
Chodí za ní jako bodyguard od věšáku k věšáku, dokonce až k těm bodýčkům.
Přesně chce říct to, co mu Sofie zakáže říct. Jak ta ho má prokouknutého!
Jen na sucho polkne a podívá se na Sofii stylem "je ti dobře?"
"Tys koupila Lorelei tu čůrající a žvatlající panenku, nebo mi tu něco uniká?" Zareaguje úplně mimo otázku "líbí se ti?", protože prostě nemá rád tohle zkoušení a nemá rád, když mu věci připadají nelogické, což se právě teď děje. V jeho obličeji je zmatení...ano, dámy a pánové, Julien je zmaten! Co..cože? Neměl bych raději Sofii taky objednat k té bloncce na sezení? Tohle je zase nějaká hra kolem toho potratu? Jeho hlava se může myšlenkami rozskočit.

Její vlídný úsměv ho už přestává překvapovat, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že frekvenčně se vyskytuje u Sof poslední dobou častěji a častěji. Bříška si nevšimne...prostě chlap. Nemá sebemenší tušení.
"Nejdůležitější jsi přece vždycky ty." Kecá. Kdyby to tak bylo, pustil by firmu a žil z doživotní renty, aby Sof nemusela snášet ty jeho otravné pracovní cesty do Norway, kvůli kterým se na ni nedostává tolik času. Julien ale samozřejmě chce, aby si to alespoň Sof myslela, protože vlastně stojí na top příčkách jeho zájmu.
Vrhnou se na nakupování...tedy spíš jen Sof. On, jako vždy, přihlíží, kýve a vrtí hlavou, říká ano či ne, pěkné či nic moc.
K bílým šatům se ani nestihne vyjádřit a Sofina už je vrací zpátky.
"Zlato, měla bys vzít Lorelei někdy s sebou, myslím, že ona by radši růžovou nebo něco víc....ech princeznovského?" Pronese lehkou radu a vzápětí si uvědomí, že asi nebyla nutná a že za ni možná dostane spucunk, protože chlap tomu přeci nerozumí a hlavně...on je ten trpěný, Lo je láska.

----z hotelu

Tenhle den si vzal čistě administrativní na vyřizování hlavně pošty z domu, tedy z hotelového pokoje, takže se už od rána babral v nejrůznějších dotazech klientů, zaúkolovaných zaměstnanců a hlavně neustále se ozývajících potencionálních spoluakcionářů...prostě fúze na programu i v poště, což ho dost ubíjelo. Ti lidé očividně nepochopili, že se jen tak nevzdá a jentak jim Madshus neprodá, aby z něj udělali koncern s Atomicem. Doživotní renta by byla sice zajištěna, ale ta firma...to je pouto s jeho bývalým smrtelným životem, poslední pouto, které ještě neumřelo.
Začínal propadat úřednímu šílenství, právě když mu přišla od Sofie sms. Jen se nad tím pousmál a odepsal:Budu tam. Strohé a výstižné, přesně podle jeho stylu, tedy pokud už se vůbec uráčil komu odepsat.
Ne, že by byl vyloženě nakupovací typ, ale bral nakupování se Sof jako společenskou událost, kdy se může trochu podílet na něčem jejím. Jedno, jestli se kupovaly šaty, podprsenky nebo boty.
Poslední dobou se také bavil nakupováním pro Lorelei. Jídlo. Ano, to je ta věc, co ho na tom tak bavila...
Natáhnul si svoje hnědé kalhoty, vyměnil flanelku za jinou flanelku a hodil přes to tmavěmodré sako. Vlasy stáhnul do svého culíčku. Zamknul počítač, ztišil telefon, ale zastrčil ho do náprsní kapsy saka, kde už také byla peněženka, no a pak se vydal z hotelu do obchoďáku.
Už z dálky ji vidí. Černá, elegantní. Zaleje ho pocit úlevy, že čeká na něj a že dýchá. Netrvá to dlouho a dojde až k ní.
"Tvoje nakupovací nálada dneska zachránila jednu kancelářskou krysu před utonutím v moři nevyřízené pošty." Řekne k ní s úsměvem ještě za chůze a hned jak přijde až úplně k ní, líbne ji.

Když si v téhle poloze byli tak blízko, Julien měl zase nutkání. Kdesi v něm bylo malé dítko, které právě teď dostalo chuť si se Sofinkou hrát.
Naklonil k jejím rtům svoje rty, ale kdyby se jich chtěla chytit, párkrát by ucukl, než by jí to konečně dovolil.
Chytne svoje nádobíčko, ale nedokončí to, co by se čekalo. Místo vniknutí do Sof s ním jen laškuje se Sofiiným tam dole. Cílem je samozřejmě naprostá provokace, neboť volnou druhou rukou si vezme zlehka, až šimravě, do parády její jednu bradavku.
Julienův kukuč napovídá, že si to fakt užívá, že ji může tímhle oddalováním zlobit.

Sofiiny otázky na jeho hlavou nejsou zrovna dvakrát příjemné. To jí fakt má říct, že s ní je, protože bez ní nedokáže žít? Ne, na to je až moc při smyslech.
"Jsem tvůj trest, zlato." Líbne jí pusinku.
Zato její verdikt o děcku ho nesmírně překvapí...takže ona by chtěla dítě??
Přitiskne Sof po jejím prohlášení k sobě ještě o něco víc.
"Nemusela bys mu říkat nic. Nikdy bych nedovolil, aby tě odsuzovalo za minulost, která už neexistuje." Řekne velice vlídně, ostatně jeho minulost taky není zrovna rodičovsky výhodná. To, jak byl neústupný ke své první ženě, přestože ji miloval, choval se občas jako kretén a ona mu to trpěla. A pak...po její smrti, alkoholické dno, všechny ty pitomé blondýnky, než potkal Sof.

"Na tobě by vypadaly všechny honosně." Odvětí. Škoda, že takové rozhovory nemohou vést za střízliva.
Musím uznat, že se Jul pere opravdu statečně a moc dobře ví, co slíbil. Balíček je pro něj stále výhodný i s nevěrou v něm.
"Náhodou...promlouvá ke mně. 'Juliene, seš frajer, budeme kámoši na věčnost,
rozumím ti.' Víš?" Odcituje svého Beama trochu přitepleným hlasem.
Toho, že se Sof rozhodla pořádně nasávat Jul opravdu velice rád zneužívá, alespoň jednou je v přesile nad ní, vlastě už se v myšlenkách těší, jak si ji bude chvilku dobírat a vychutnávat. Koneckonců, ona už ho taky viděla pořádně zlynčovaného.
Nechá se od ní dokonce poučit, že hotelový pokoj není doma, jako by to sám nevěděl...jenže on vlastně nikdy nevěděl, jestli tady bude jeho doma, a tohle provizorium nakonec nabralo funkce delšího provizoria. Možná je schopen žít v provizoriu dalších X desítek let.
Za odměnu, že pustil svého Lou Reeda zřejmě dostane odměnu v podobě Beama. Napije se a ponechá si tu flašku u sebe, jako by uznal, že už to stačilo.
"Už z toho meleš nesmysly, miláčku." Neujistí ji a neodpoví jí. Neví. Domov tohle rozhodně není, ale uklízí mu tu pokojské za taxu, kterou je ochoten platit. A odjíždět? Tím si nebyl nikdy jistý. Při svých posledních cestách do Norska zjistil, že se mu po té zemi hodně stýská, ale copak by se tam mohl vrátit? Do JEJÍ země? Kupodivu to na bydlení byla ještě pořád čerstvá záležitost, všechny louky tam pořád voněly jako ona a ulice v Lillehammeru pořád uchovávaly její šlápoty. Ne, teď ne. Teď bylo jeho místo tady.
Přijde k ní a i kdyby ji měl donutit dělat kroky zpátky a pak do ní žďuchnout, záměr je naprosto jasný - shodit ji do postele. Přiznejme si, že tam by dnes její opilé hlavince už bylo lépe, ačkoliv Sof nikdy nespí. Teď by to poleženíčko mohla vzít dobře.

Toto se líbí Julien Svendsen

to musíme zase provětrat někde na kultůře ;-)

- je nadšený

Dost starý na správné rozhodnutí
#love #forever #mysof

Pro Juliena je vlastně "spaní" naprosto normální. Je to jakási forma připomínání si, jaké to bylo žít. Tentokrát ale je tahle lidská chvilka absolutně nezapomenutelná, protože má u sebe Sof, tak jako kdysi míval Anniken. Se Sof je to ale jiné, není to zatížené povinnostmi života, strachem o tikot biologických hodin, strachem o to, že je život moc krátký. Teď je to věčnost.
Dnešní noc pro něj byla sladkým zázrakem, jaký prožívá vždycky, když je se Sof.
Má dokonce i spací úsměv, když se na něj Sof kouká a když mu dává pusu na tvář. Nevzbudí se...a nevzbudí ho ani další šramot a ve finále ani bouchnutí dveří.
Vzbudí ho až nemilosrdné paprsky, které se prodírají oknem přímo do postele a šimrají ho na pihovatém nosánku. Promne si oči, nahmatá vedle sebe jen volné, ale vyleželé místo a pak taky pohledem zjistí, že šaty zmizely, zato zbytky roztrhaného oblečení tam zůstaly. Jen se pousměje. Ani to nečekal jinak.
Vstane a promenáduje se absolutně nahý po pokoji. Přečte si Sofiin vzkaz, který ostatně potvrdí to, co mu došlo už podle těch zmizelých šatů. Vyhodí roztrhané oblečení a pak až se odhodlá se znovu obléct. Sbalí si telefon, peníze a doklady do kapsy u džín, stáhne vlasy do trendy drdůlku a vymizí z pokoje ven.

-----
do pryč

Celé to začíná nabírat vážně silné obrátky. Nakonec se ocitnou nazí u zdi přesně v takové té rychlopoloze....

...no a teď bychom vám z důvodu cenzurování následujícího poměrně dlouhého časového úseku pustili dokument o langustách:
Langustovití (Palinuridae) je čeleď vyšších korýšů z řádu desetinožci (Decapoda). Langusty spolu s listorožci tvoří podřád Palinura. Všechny druhy jsou mořské a žijí především v tropickém pásu. Pomocí tzv. plektra jsou schopni produkovat zvuky. Mají značný hospodářský význam, neboť jsou loveny ke konzumaci.

-----------------------------------------------------------------------------------------
Tak už můj záměr chňápeš? Jestli chceš zdrhnout, tak máš teď jedinečnou příležitost nechat Jula po výkonu chrápat :-)

Vypadá, že je mu nanejvýš příjemné, že to Sof absolutně pobrala, nechce si povídat, ale začne ho rovnou svlékat. Dokonce ani ta košile ho nemrzí, ovšem je pravda, že s těmi šaty měl plán původně přesně takový, jaký mu teď Sof mezi tou smrští polibků zakazuje.
Nu což, když už to teda musí být, tak přestane bombardovat na chvilku Sofiina ústa, dřepne si, chytne šaty za konec sukňové části a tak, jak se zvedá, bere je s sebou a jako bonus rovnou sází polibky na už nezakrytou kůži. Nakonec šaty bez milosti Sof přetáhne přes hlavu naruby, i kdyby jí měl tu hlavu utrhnout. Může být ráda, že za to prostě nevezme svou medvědí silou a nerozcupuje je rovnou.
Nátlak ke zdi navíc na Sof opravdu dobře funguje, takže když jsou šaty dole, neváhá ji u té zdi držet dál přišpendlenou. Když se to totiž vezme kolem a kolem, Jul si konečně taky užívá chvíli své nadvlády, která mu sice není cizí, ale pravdou je, že má vlastně neskutečně rád, když se v Sof zapálí ten její dominantní čertík. Dneska je ale on ten alfa samec, který je z ní absolutně paf.
Po šatech vezme za své i Sofiino spodní prádlo (pokud teda nějaké vůbec má), se kterým už se Jul ale tolik nepáře, byť by bylo třeba podiamantovaný, je nemilosrdně rozškubáno.
"To máš za tu košili." Prohodí rychle, než si opět vezme její rty a rukama přitom šmejdí všude, kde se dá - boky, prsa, zadeček, stehna...prostě kam mu ty hnáty délkou stačí.
Není žádná Anniken. Ne teď. Už se vrcholně těší, až své zesnulé ženě oznámí svůj ďábelský plán, kvůli kterému už ho ve všech zlatnictvích znají skoro jménem a proklínají ho. Žádný prsten není pro Sof dost dobrý.

----z divadla

To, co začalo v divadle, nabývá každým blížícím se krokem k hotelu na ještě větší naléhavosti. Jdou ještě vůbec jako normální lidé? ...Moment - lidé - to je trochu ptákovina, každopádně Jul krájí čas po co největších soustech může. Těší se na její hebkou pleť, vůni, vzdech. V divadle už to opravdu bylo k nevydržení, obzvlášť po tom, co mu Sof dala ruku na stehno, jako naschvál. Kdyby to nebylo až tak veřejné prostranství a Jul neměl úctu k hercům, kteří se snažili zkrotit zlou ženu, tak by si ji tam klidně vzal, ale takhle se alespoň může pochlubit svým drobně předělaným bytem.
Ano opravdu. Anniken se v jeho hlavě roztahuje jako naducaná slepice, tak se snažil ji alespoň vystrnadit ze svého pokoje. Nikde, na žádné skříňce, stole, komodce...prostě nikde ta zrzavá usměvavá a vlastně docela sexy dáma není. Jako by ani neexistovala. Na poličkách už není ani prachový obrys po rámečcích, ani ničem dalším. Tohle byl pro Jula ten nejtěžší krok, jaký za posledních padesát let udělal. Žádné černobílé fotografie, ani velmi věrohodně namalované portrétky. Jediné, co mu po Anniken zůstalo a co si vlastně chtěl nechat, je jeden medailonek, ve kterém je její podoba nadobro uvězněna. Ten medailonek zahodil na dno šuplíku. Vyslechnul si u toho od Anniken v jeho hlavě nejednu výčitku a dost se s ní kvůli tomu pohádal, ale stálo to za to.
Teď tu je totiž se Sof. S tou jedinou snad na věčnost.
Odemkne, otevře dveře a galantně pustí Sof do pokoje první. Hned na ni vybafne celé to jádro apartmá. Pracovní stůl, komodky, poličky, televize, pohovka, postel. Tedy hned ne, vlastně, až když Jul rozsvítí, což udělá prakticky skoro hned.
Nedá ale Sof moc prostoru k pohybu, nebo snad mluvení. Vrhne se na ni s takovou vášní, jakou v sobě snad ještě nikdy předtím neprobudil. Zahrnuje ji polibky, přitom ji k sobě tiskne a zároveň ji svým mohutným tělem tlačí ke zdi s úmyslem absolutně ji k ní přišpendlit.

Prozatím je záměr jasný - neříkat o své ženě Sof už nic. Prostě se to nedělá a jemu se to nevyplácí...koneckonců, to hlavní už o ní ví a ví, že existovala. To, že existuje ještě pořád v jeho hlavě, je tak trochu jeho problém. No a když přestane pít, tak se možná její návštěva omezí.
Nebrání se, když Sof sebere tu flašku, možná je to vážně tak lepší. Ve finále to Jul zhodnotí tak, že se vymluvil absolutně skvěle. Dvě mouchy jednou ranou.
Když pak přijde Sof nastrojená, úplně mu vezme vítr z plachet. Něco jako sukni čekal, ale tohle ho prostě dostalo. Tohle, doufám, shadowhillské divadlo docení, protože Sof je opravdu jako královský diamant. Nic jí nepochválí, protože se fakt v té flanelce cítí blbě. Dá si deset minut fóra, ale nedá se to stihnout, tak přijde až za třináct.
Když mu řekne, že mu to sluší, trochu se zastydí. To je přesně to, co jí neřekl, i když si to myslel. ,,Ne tolik jako tobě, drahá." Snaží se to tímhle vylepšit. Když pak Sof taky řekne tu krásnou větu, najde si její ústa pro polibek, nemá žádný soucit s její rtěnkou.
,,Můžeme." Možná trochu bezvýznamně odpoví a vydá se se Sof k divadlu.

------divadlo

Po jejím nabručeném výrazu snad možná i chvíli očekával facku, nebo něco podobného, každopádně jsou to upíři, a když chtějí, deset minut může být proklatě dlouhá doba. Ostatně to teď Sof předvede, hned poté, co mu tu flašku sebere a uloží ji. Chudinko, kdybys jí o mně řekl, tak by ti teď kamaráda Jimma nebrala... Uchechtne se Anniken. Julien se s ní ale nějak o tom nepotřebuje hádat. Není přece alkoholik a bez Jimma chvíli vydrží, takže si flašku nechá ochotně vzít a ještě Sof vyprovodí docela přívětivým pohledem. Opře se o zeď a čeká, co jeho přítelkyně stvoří.
Když pak Sof přijde dolů, dost mu popadne čelist. Jo, teď už si i v té flanelce připadá blbě, koneckonců to mu taky Sof naznačí. Když k němu přijde, líbne jí na čelíčko, které díky těm podpatkům je v takové výšce, že se vůbec ohýbat nemusí. ,,Zlato, jsem hroznej parchant, ale teď potřebuju deset minut zase já..." Zašeptá a ani nečeká na její svolení. Upíří rychlostí vyběhne z jejího domu jako namydlený blesk. Po asi třinácti minutách je opět zpět, nezvoní a prostě si vleze do domu na klídeček. Těžko říct, jestli to stihnul do hotelu, nebo to šel koupit, či snad okradl nějakého fešáka na ulici, každopádně vypadá trochu jinak než normálně.

Normálně by přinesl ještě kytku, ale to se všechno za těch třináct minut prostě stihnout nedá, už takhle vypadá, že docela dost nestíhal. Přitom, co kráčí k Sof, tak se ještě zhluboka vydýchává.