Příspěvky uživatele

Nehodlala nijak řešit to chování prodavačky. Na jednu stranu ji její možná až přehnaná reakce překvapovala, ovšem když se na to podívala pohledu z té ženy, co musí celý den stát za pultem a plnit přání zákazníkům, kteří jsou všelijací, chápala ji. Taky bych byla protivná, kdyby se objevil někdo jako já a půl hodiny si vybíral, co si dá a nakonec se rozhodne stejně pro tu věc, co ho napadla jako první. Pomyslela si v duchu a nad tou myšlenkou se mírně usmála.
Mírně na něj přikývne a s tichým "děkuji" se posadí na židli, kterou jí tak gentlemansky odsunul. Jen, co měla ruce volné, stáhla si taštičku z ramene a pověsila ji na opěradlo židle. Neuniknou jí slova, která k ní vyšle a ji to přinutí se usmát více než předtím, až odhalí své bílé perličky. "Taky bych asi nebyla zrovna milá, kdyby si někdo vybíral jeden zákusek půl hodiny. Dobrá, půl hodiny ne, ale skoro! Ale už má klid, už ji obtěžovat nebudu." Zazubí se a více si prohlédne muže, který byl zjevně veliký gentleman, což jí samotné vůbec nevadilo, ovšem žádné plusové body se u ní za tohle nezískají. A když už ano, tak moc velkou váhu mít nebudou. Avšak je pravda, že je to milé a velice příjemné, když se k ní muž chová jako k tomu něžnému pohlaví, se kterým se musí jednat jako v bavlnce a ne jako s hračkou... tohle už taky zažila. No ona se nedá.
Když se jí neznámý představil jako James, s úsměvem přikývne a natáhne k němu ruku, kterou mírně stiskne a také se představí. "Dorothea Lorrie Jackson." Poví celé své jméno a je jen na Jamesovi, jak se rozhodne jí říkat. Nevadí jí nic. Jakmile se však naklonil až moc blízko a jeho rty se zlehka otřeli o její tvář, chvilku překvapeně koukala, jako co to je. Proč mají ostatní v poslední době potřebu se jí nějakým způsobem dotýkat? To je až tak fascinující? Vždy... Pomyslela si, ovšem nechtěla to nijak hrotit, proto mu akorát věnovala další úsměv a přikývla. "Chápu a nějak se s tím pokusím smířit." Zavtipkuje a mávne nad tím rukou. Koneckonců se jí jeví jako gentleman, takže s tím mohla počítat. Konečně mohla vzít do ruky lžičku a okusit ten jistě vynikající čokoládový dort, který na ni z talířku koukal a čekal, až se do něj pustí. Proto si uďobla první sousto a jen, co lžičku i s kousíčkem dortu vložila do úst, zatvářila se nanejvýš spokojeně. Taková dobrota! James mohl tak krásně vidět, jak se rozplývá při pojídání zákusku. No co, miluje sladké!
Za okamžik už k ní přilétne další lichotka, po které se podívá Jamesovi do očí a mírně pozvedne jedno obočí. "To víte, zelená nebo hnědá, to by bylo moc ohrané, a tak se to smíchalo do jednoho." Rozesměje se a pramen vlasů, který se jí pletl do obličeje, si zastrčí za ucho, čímž zase opět odhalí trochu ono tetování na krku. A teď jí jsou vidět i ty na rukou. Nejde si jich nevšimnout, jsou až tak moc viditelná a tak moc jí připomínají minulost. Jenže s tím už nic nemůže udělat. Vůbec nic. "Ale... každopádně děkuji za pochvalu, to se mi moc nestává." Dodá ještě na jeho chválu ohledně očí a usměje se. Stále se usmívá. "Náhodou, vaše oči jsou velice zajímavé." Poví a najednou je hrozně zaujatá, což také dokáže tím, že se k němu trochu nakloní a prohlédne si jeho oči více zblízka. Nakonec jen uznale pokývne hlavou, zasměje se a pokračuje v pojídání dortíku. "Říkáte, že jste tu nový... co vás přimělo přijít sem, do Shadowhillu?" Optá se a s otazníky vepsanými v očích na něj pohlédne. Tohle ji opravdu zajímá. Ráda se dovídá nové věci o lidech, se kterými tráví svůj čas.

"Tak můžete si už vybrat?! Nemám na vás celý den a zdržujete ostatní!" Ozvalo se najednou z úst ženy, která na ni už celkem rozčíleně hleděla a ruce měla složené v bok. Mračila se a vypadalo to, že každou chvíli od samého rozčílení vybouchne. Narovná se a nechápavě na prodavačku pohlédne. "Jistě... jen mi dejte ještě chviličku, prosím." Poví mile, jakoby se nic nedělo. Proč je na ni tak protivná? Přece je to zákazník jako každý jiný a to, že si nemůže vybrat, neovlivní. Nemají tu mít na výběr tooolik dobrot. Očima opět začne zkoumat zákusky, které na ni koukali zpoza skla jako na výstavě. Ovšem ve chvíli, kdy už se nejspíše rozhodla, co si dá, se ozve mužský hlas, který je zřejmě mířený na ni. No ještě aby ne, otázka ohledně vybírání nemohla být na nikoho jiného. A má to, dá si kousek čokoládového dortíku! Stočila hlavu k muži, který stál jen kousek od ní. "No, už to tak vypadá." Odpoví mu s pokrčením ramen a mírným úculem. Když pak ženě za pultem konečně nadiktuje svoji objednávku, uslyší jeho další slova. Tak sympaticky? Řekla by spíš, že po tom, co tu teď předváděla a chovala se jak malé dítě, které se nedokáže rozhodnout, by od ní měl prchat. Ale zdá se, že ne. "Proč ne." Usměje se na něj, převezme od ženy zákusek i se lžičkou a vydá se za neznámým ke stolku, kam se následně posadila a talířek i s dortíkem položila. A téměř hned věděla, že si v následujících chvílích nebude povídat s obyčejným člověkem, jako je ona, ale s vlkodlakem. To ji zasáhl nějaký zvláštní druh štěstí, že teď potkává samé nadpřirozené bytosti? Nejspíš jo.

Celý víkend byla zahrabaná až po uši ve škole. Měli toho opravdu hodně a ona v pondělí musela vše odevzdat, tím pádem neměla opravdu čas na nic jiného. Kromě venčení Alawy byla pořád doma, zavrtaná v papírech, kresbách a barvách. Ale proto, že už si myslela, že jí z toho opravdu přeskočí a navíc potřebovala chvíli pauzu, raději na sebe něco hodila a rozhodla se, že vyrazí do města. To něco spočívalo v obyčejných modrých džínách, bílém tričku s potiskem hlavy kočky a barevné košile, kterou hodila přes tričko. Nechala ji rozepnutou a vlasy si nechala rozpuštěné. Alawa unaveně polehávala v obýváku na gauči a hleděla na ni svýma krásnýma očima. S úsměvem na svoji fenku pohlédla a zapřemýšlela, kam by asi tak mohla vyrazit. Nemusela ani dlouho dumat, dostala chuť na něco sladkého, co by ji nakoplo a doplnilo energii do dalších studijních hodin, které ji čekají hned potom, co se vrátí. Proto neváhala, rozloučila se s fenkou, která jí nevěnovala stejně moc pozornosti, protože dřímala, a zamířila do předsíně, kde si obula boty, do menší hnědé tašky si hodila mobil, peněženku a jen, co vyšla z bytu a zamčela za sebou, tak i klíče. Taštičku si hodila přes rameno, seběhla schody, protože výtah byl zrovna někým zavolán, a vyšla z budovy ven. Směr byl jasný - cukrárna.
Kam také za necelých patnáct minut dorazila. Už jen co chytila za kliku a opřela se do dveří, ji do nosu udeřil ten příjemný vzduch nacucaný všemi možnými vůněmi, které si jen dokáže představit. Spokojeně se uculila a zamířila k pultu, kde začala vybírat, co by si asi tak mohla dát. Výběr byl opravdu veliký, a proto to nebylo vůbec snadné. Taky obsluhující žena, která netrpělivě přešlapovala na druhé straně pultu, ji už začala popohánět, ať si něco vybere. Jenže ono to není jen tak... opravdu se nedokázala rozhodnout a to ženu, která čekala na její slova, co si nakonec dá, ještě více rozčilovalo. Byla jak malé nerozhodné dítě, nahlížela sem, tam, prstem si poklepávala o spodní ret a usilovně přemýšlela.

Chvíli musela čekat na jeho reakci, ale jak tak pozorovala jeho obličej a měnící se výrazy, poznala, že s ním si už asi moc nepopovídá. Takové to tušení... S úsměvem na něj pouze hleděla a když promluvil, protočila panenkami a na vzdušnou pusu nijak nereagovala. Tak s ním se asi vidět už nechce... nebo jako ne, že nechce, ráda se stýká s ostatními lidmi, dobře, i nadpřirozenými bytostmi, kteří neví, že ví, co jsou zač, ale jeho povaha se moc nerovná, ba ani trochu nepodobá, té její, takže to bude takové složitější.
"Neztrácej, ani já nebudu, ještě mám něco na práci." Mrkne na něj a když jí přejede dlaní po tváři, okamžitě vymrští svoji ruku, kterou jej chytne za zápěstí a ruku mu v mžiku stáhne a o krok ustoupí. "Dovolil Ti to někdo?" S pozvednutým obočím na něj chvilku hledí, ale pak se bez rozloučení vydá pryč... namyšlenej upír, skvělé! Její nálada se rázem změnila zase na nabručenou... proto se vydala domů, kde všechny věci odložila, vzala Alawu a šla si i s ní zaběhat kolem jezera.

// >> Pryč

Akorát se uculila nad ním, jak mu to najednou bylo jedno. Ale tak se hned neurážeej. Pomyslela si s úsměvem a nepatrně zavrtěla hlavou. Pozorně ho sledovala a poslouchala. "Hehe, já Tě ale nedráždím a navíc, mám boty, pokud sis nevšiml." Andělsky se na něj uculila. Jó, to je přesně ona. Bude mít pokaždé na všechno odpověď. A jak si myslela, že po dnešním náročném dni bude protivná na všechny okolo, tak to zatím vypadá na ještě zajímavý zbytek dne se spoustou smíchu a zábavy. Ovšem jen ten Trevis se moc nesmál. Škoda. Nad jeho dalšími slovy akorát nechápavě naklonila hlavu do strach, pokrčila čelo a volnou ruku pozvedla zlehka do výšky. "Asi si všímáš jen toho, čeho chceš nebo si to přebíráš po svém, ale já jsem milá... nechápu, co Ti přijde špatné." Zavrtí hlavou teď už hodně důrazně, následně si vlasy přehodí dozadu na záda a tím tak odhalí jedno z několika tetování, to na krku. Úsměv z tváře jí však nemizí. Nemá důvod. Ovšem stále má nutkání něco říct, proto teď udělá malý půlkrok k němu zase ona a nakloní se blíže k jeho obličeji a jemu samotnému. "A opravdu si jsi jistý, že nevím, z čím si zahrávám? Tedy... pokud si vůbec zahrávám." Koutky jí na okamžik cuknou do mírného úšklebku, který však následně promění v úsměv. Kdyby jen tušil, že už dávno ví, co je zač.

Opravdu to nešlo jinak a ona se musela smát tomu, co jí tu povídal. Tak největší štěstí, jo? Heh, fajn. "Fajn, jak myslíš... v tom případě Tě ale jako štěstí brát nebudu. Už nikdy." Mrkla na něj s úšklebkem a opět byla nucena si popruh tašky na rameni poupravit. Nevadilo jí tu jen tak stát a povídat si s náhodným kolemjdoucím, který jí pomohl sesbírat popadané věci, dělala to celkem běžně a byla na to zvyklá. Bavilo ji to. Ráda si dělala nové známé a seznamovala se. Čím více lidí kolem sebe bude mít, tím bude spokojenější. Teď jen, jestli se Trevis do té široké skupiny lidí, se kterými se ráda baví, také zařadí. Kdo ví.
Zvědavě pozvedla jedno obočí, když Trev opět promluvil a jeho slova ji donutila zatvářit se krapet nedočkavě, i když to možná bude naprostá hloupost. Ale komu to vadí. Nehnula ani brvou a pouze sledovala, jak se přiblížil. "Pravda. Mám hodně věcí, které bych už nejradši někam odložila a tak si ulevila, ale protože cítím, že by se z toho mohl vyvinout ještě zajímavý rozhovor, zůstávám." Pousměje se. "A ano, rýsuje. Zajímavá konverzace... moooožná." Protáhla poslední slůvko, po kterém se zazubila a zamyslela se. V tom si však všimla, jak na ni Trevis hledí přímým pohledem. Hra, kdo uhne jako první? "Fajn," začala a zůstala na něj hledět. To jí problém nedělá. Já neucuknu, já ne, upírku. Pomyslela si v duchu a mírně se nad tou myšlenkou uculila.

Zaujatě poslouchala jeho slova, kterým tedy rozhodně sebevědomí nechybělo. Vypadá to, že rozhovor s ním bude ještě velice zajímavý. Musela se nad ním pousmát. To, co říkal, jí akorát kouzlilo úsměv na tváři a nutilo se smát. "Takové malé štěstíčko..." Zopakovala po něm, sjela ho zkoumavým pohledem od hlavy až k botám, a od těch zase nahoru, přičemž svůj pohled zabodla do jeho očí. "Když se na Tebe tak dívám, malý mi zrovna nepřijdeš." Rozesmála se. Mohlo to vyznít dvojsmyslně, ale to ji vůbec nenapadlo, na takové věci nemyslí a nechápe ty, kteří jo. "Fajn, možná to je pravda, možná ne, ale tak mě o tom přesvědč. Na štěstí nenarážím běžně... tak chci mít jistotu." Mrkla na něj se smíchem.
Sledovala, jak Trevis po dalších slovech ukázala na své tělo, které si samozřejmě prohlédla ještě jednou, ale vůbec nic jí to neříkalo. Nebo možná hrála jen hloupou, kdo ví. Zahleděla se na něj s nechápavým výrazem, pozvedla volnou ruku, kterou lehce rozpřáhla s rozevřenou dlaní a zakroutila hlavou s výrazem: A co má jako být?

Poupravila si popruh tašky na rameni, který jí díky tíze, kterou nesla, nepříjemně sjížděl dolů, že po každých deseti metrech chůze jej musel upravovat a vracet do původní polohy. No, to je teď ale jedno, protože stála oproti upírovi, co se tak zvláštně tvářil. Povytáhla jedno obočí, koutky jí zacukali a její výraz se změnil do nechápavého, ovšem stále usměvavého. A jakmile pronesl, že je to to největší štěstí, co ji mohlo potkat, měla chuť se začít smát. Taky, že bude, ale zdá se, že tady chlapci rozhodně sebevědomí nechybí, takže proč si taky nehrát. Několik vteřin na něj jakože zaraženě hleděla, ale pak se hlasitě rozesmála, načež po chvilce zase zmlkla a zatvářila se vážně. "Opravdu si to myslíš?" Zvedla do výšky i druhé obočí, široce se zašklebila a kdyby měla volné ruce, složí si je na prsou. "Promiň, Trevisi, ale mám takový pocit, že největší štěstí vypadá trochu jinak." Usmála se na něj miloučce a sjela ho pohledem. Zdá se, že narazila na pěkného egoistu. "Ah, málem bych zapomněla... jsem Dorothea Lorrie Jackson, ale je mi úplně jedno, jak mi budeš říkat." Zazubí se na něj a odfoukne si pramínek vlasů z obličeje. "Tak mi pověz, proč bych tu teď měla začít skákat pět metrů vysoko z toho, že jsem na Tebe narazila?" Vyšle k němu velice zvídavou otázku. Pff, prý děvče. Nad oslovením, které použil předtím, se pouze pousmála a zakroutila nad tím hlavou.

Ve chvíli, kdy už si myslela, že na ty ignoranty snad vyjede, svůj plán ihned přehodnotila, protože se kdosi sklonil a objevil se tak hlavou ve skoro stejné pozici jako ji měla ona. Byl to nějaký mladý muž a protože uměla hodně dobře a rychle rozeznat, zda se jedná o upíra, vlkodlaka nebo jen obyčejného člověka, u něj poznala, že je upír. Že by jí to ale nějak vadilo? Ba ne, ani v nejmenším. Zajímalo ji teď jen to, aby měla všechny papíry v pohodě a nic se jim nestalo. Pomohl jí je sesbírat, čímž se opět v její tváři objevil široký úcul a byla za tu pomoc velice vděčná. Narovnala se a pohlédla na něj. "Děkuji za pomoc." Věnovala mu přátelský úsměv a převzala si od něj papíry, které sevřela pevně ve svých dlaních a už je nehodlala upustit, ani omylem! "Jak tak koukám, moc ochotných bytostí tady v Shadowhillu není... nebo mám prostě smůlu." Prohodila jen tak s mírným pokrčením ramen a následně se rozhlédla. Schválně řekla "bytostí" a né "lidí", protože mluvit o upírovi jako o člověku... asi by to nebylo zrovna nejlepší.

S taškou přes rameno, ve které měla nacpaný poměrně velký štos papírů, složek a dalších věcí, které potřebuje ke studiu na vysoké, si rozhodla zkrátit cestu přes park. Kráčela zrovna domů ze školy a i když byla poměrně unavená z toho, co dnes prožila, udržovala si úsměv. Mnohokrát ho tedy za dnešek vystřídal rozčílený, běsnící obličej, ale když škola skončila, rozhodla se zase usmívat. To je přece jen lepší než se na okolí mračit. Na sobě měla modré džíny, které byli na stehnech a u pravého kolene lehce potrhané, obyčejné černé tenisky a lehkou jarní bundu, kterou si nechala rozepnutou, tím pádem jí vykukovalo i volné, bílé tričko s nějakým černým nápisem ve francouzštině. Kromě tašky, která ji tak trochu táhla k zemi, si nesla v rukou několik dalších složek a desek s papíry, předlohami a kresbami za několik uplynulých týdnů, které zde už stačila vytvořit nebo ještě bude muset vytvořit, či dotvořit. Kráčela pozvolnějším krokem po cestě a rozhlížela se kolem. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy se ohlédla k rybníčku, u kterého bylo poměrně dost lidí, do ní někdo prudce vrazil. Nějaký muž, který šel rychlou chůzí a ani se neobtěžoval omluvit, natož jí nějak pomoci. Samozřejmě jí z rukou veškeré věci, co svírala v dlaních, vypadli a octli se na zemi, uprostřed cesty. "Do háje." Zanadávala si pro sebe tiše, rychle přešla do dřepu a začala to všechno sbírat. Lidé jí namísto pomoci obcházeli (nebo ani to ne), takže se ještě musela kromě rychlého sbírání vyhýbat i lidem, kteří kolem procházeli... skvělé.

Bavila se s přáteli pěkně dlouhou chvíli. Dokonce si stihli i zatančit a pořádně to na parketu roztočit. Ovšem najednou je kdosi nečekaně začal vyhánět pryč a jak si stačila všimnout, byl to ten stejný pán, co dnešní večer zahajoval. Proto slušně ustoupila na stranu a zvědavě na něj hleděla. Když se tam zničehonic zjevila žena, která byla oděná komplet do černého + vlasy to ještě podtrhovaly, překvapeně vykulila očka a hleděla na představení, které jim předváděla. Jakmile vše skončilo, užasle hleděla a nezapomněla pořádně zatleskat a široce se u toho culit. Žádného dárečku v taštičce si nevšimla, ale jakmile dojde domů a bude ji prohledávat, tak na ně jistě narazí.
Jak si stačila všimnout, bylo už poměrně hodně hodin, proto ještě chvíli si s přáteli povídala a bavila se, ale pak se už rozloučila, vyšla ven ze sálu, v šatně si vyzvedla bundu, kterou na sebe navlékla a zamířila domů. Spokojena s večerem, který se skvěle vyvinul a ona si ho maximálně užila.

// K Doro do obratnosti a k Aině prosím do magie.

Děkuji. :)

// Pro Dorotheu: DVA - 109, 146

Pro Ainu: ČTYŘI - 29, 48, 80, 119

Děkuji. :)

Atticus

Zvědavě na Attica zůstala koukat a tento výraz doplnila o velikánský úsměv. Jeho poznámce o tom, že už mu není dvacet, se musela upřímně zasmát. "A to vadí? Na věku nezáleží... a nevypadáte, že by vám bylo zrovna moc přes dvacet." Zazubí se na něj a pokrčí rameny. Je třeba si užívat život na 100%! Nemůže se nesmát, nad tím, co říkal pak. "Bylo by to ale jistě zajímavé... i když pravda, šaty od krve bych mít nechtěla." Poví pobaveně a napije se ze svého mojita, ze kterého už značně ubylo. Pije rychle, hm. Přikývne na jeho další slova a když se tak rozhlédne kolem, zmerčí v dálce několik svých přátel ze školy. "No, tak já vás asi opustím, určitě jste hrozně rád... vím, jsem trochu blázen, ale... co já s tím zmůžu, že." Pokrčí rameny s širokým úsměvem, popadne sklenici a usměje se na muže, který byl kousek od ní. "Mějte se a hezký večer." Popřeje a pak už peláší za kamarády, které táák dlouho neviděla... asi den. Možná ani to ne.

Atticus

Lokty se zapře o bar a pozorně na něj hledí, aby jí náhodou něco neuniklo, přičemž i bedlivě poslouchá, což už je tak nějak samozřejmost, že ano. "To chápu. Ne každý se ve velké společnosti lidí cítí dobře." Přikývne a stále se na něj culí. Jí nevadí, pokud se bude mračit, nebo šklebit nebo ironicky cosi povídat... horší by bylo, pokud by ji fakt naštval... to by nedopadlo dobře. Ale pryč od toho, tak to jistojistě neskončí. Nad jeho odpovědí se jen rozesměje a mávne rukou ve vzduchu, div nepraští jednoho chlapíka, který posedával až příliš blízko nebo si spíš ona až příliš blízko stoupla, nu což. "To se ví, že dokážu. Udělám vše, co je v mých silách." Rozevře ústa do širokého, zářivě bílého úsměvu, který mu samozřejmě věnuje. Sáhne po sklenici mojita, ze kterého trochu usrkne a zatváří se přitom velice spokojeně. Jo, to jí chutná. Dostane se jí další odpovědi, která jí upřímně potěší. Kdyby otravovala, raději by se stáhla někam do ústraní a neobtěžovala by ho. Ne každému je totiž její přítomnost zrovna příjemná, o tom ví už své. Ale když řekl, že neotravuje, tak proč toho nevyužít a nevzít ho za slovo. Pozvedne obočí nad jeho vyjádřením o společnosti. Zrovna u něj by čekala, že bude obklopen slečnami, které na něj budou stát frontu. Ale, může se mýlit, to je zcela běžná věc. "Tak to jste mě překvapil, ale na druhou stranu potěšil, nemusím se ničeho obávat." Pousměje se a přejede si dlaní po ruce, kde se jí vyjímá jedno z tetování na pravém předloktí. Ach ty vzpomínky. "Jistě, že by ji měli... zpestření večera... to by se určitě hodilo. Mají tu vůbec nějaký program potom? Nějaká vystoupení nebo tak... nevíte?" Zvědavě na něj pohlédne. Ona sem šla za účelem i nějakého překvapení, a tak nezkoumala úplně vše. Teď jen, jestli Atticus něco ví... protože pokud ne, tak... to bude zajímavé. Pro ni určitě, jak tak na něj kouká, tak s ním to asi nic moc neudělá. Ale to se změní! Ha!