Příspěvky uživatele

James mi pověděl, že do toho strkám věci, které neřekl. „Nepříjemné, že? Stejně, jako jsi to udělal ty mě. Prostě jsem ti to vrátila. A ještě mi řekni, že ti záleží na vlkodlacích. To bys mě rozesmál,“ řekla jsem a přitom se vůbec nezasmála. Motala se mi hlava. A to docela brutálně. Objednala jsem si vodu a celou jí vypila. Blonďák měl okamžitě kecy. Protočila jsem očima a přemýšlela nad chytrou odpovědí. „Nejsem jako ty,“ prskla jsem na něj ve snaze, abych mu nějak oplatila ty věci, které mi říkal už nějakou tu dobu, co tady spolu sedíme. Bolela mě z něj hlava. Nebo to bylo z toho alkoholu? Netušila jsem. A bylo mi to jedno. Prostě mě bolela hlava a chtěla jsem se ho nějakým způsobem zbavit. Jenže teď jsem si tolik nevěřila v ohledu, že kdybych otevřela pusu, tak se pozvracím. To by potom byla ostuda. Navíc bych do tohoto baru už nikdy nemohla vkročit. Ještě teď to bylo celkem v pohodě, protože si nás lidi nevšímali.
Najednou hodil můj nechtěný společník několik bankovek na bar. Vypadalo to, že platil za nás oba. Divně jsem se na něj podívala a pozvedla obočí. Oblékal si bundu a schovával si cigarety a další svoje věci. Měl se k odchodu. Konečně. Radovala jsem se vnitřně do té doby, než promluvil. Nestihla jsem ani protestovat a už mě zvedal na nohy. „Ani nevíš, kde bydlím. Tak proč se obtěžuješ?“ zeptala jsem se ho a vzala si do ruky tašku, abych na ní nezapomněla. Díkybohu, že jsem měla tak nějak pevné boty. Jinak bych už ležela na zemi se zlomeným nosem. Svým způsobem jsem byla ráda, že mě James drží. I když jsem věděla, že ráno budu reagovat jinak. „Za tohle se budu proklínat do konce svého života,“ zavrčela jsem, protože jsem věděla, že můj život bude sakra dlouhý.

Promluvila jsem na Jamese, že jsem neřekla, že se třpytí. Přehrála jsem si ještě ten rozhovor jednou v hlavě. Ne, opravdu jsem neřekla, že se třpytí. Najednou mě sjel za to, že každý upír je stejný díky vlastnostem. Dokonce i řekl, že my, vlkodlaci, se mění jednou za měsíc a není v tom žádná výjimka. Podívala jsem se na něj. „Nemluv o něčem, o čem vůbec nevíš. Říkáš, že nikdo není výjimkou?“ zeptala jsem se ještě jednou, abych si tím byla jistá. Nedala jsem mu však žádný prostor k odpovědi. Alkohol zafungoval a svým způsobem urazil mou rasu. „Každý vlk má jinou osobnost. Někdo je agresivní. Někdo je hodný. Někdo je tichý. Někdo vraždí. A každý vlk má jinou barvu srsti. A záleží také na věku vlka. Ne všichni zvládají přeměnu bez bolesti,“ řekla jsem snad nejvíc slov za tu dobu, co jsme tu spolu seděli. Ale co jsem s tím mohla dělat? Nechápal vlky a přitom o nich mluvil. Taky se mu nelíbilo, že mluvím o upírech.
To jsem si okamžitě vzpomněla na to, co dalšího řekl. „A navíc, ukaž mi, že každý upír je stejně rychlý, stejně silný a má stejnou taktiku, jak zabíjet. Já upíry neznám. Ani nevím, že opravdu existují. Existuje i odborná literatura, ne jenom nějaké debilní Twilight, které jsi zřejmě četl taky, když o tom víš tolik,“ mávla jsem nad tím rukou, kopla do sebe whisky a postavila se na nohy, že odejdu. Bohužel. Najednou se mi podlomili nohy a já se sklouzla zpátky na barovou stoličku. Motala se mi hlava. „Au,“ zakňučela jsem tiše. Až moc jsem se rozohnila. A až moc jsem pila. Netušila jsem, co teď budu dělat. Mávla jsem na barmana a chtěla jsem vodu. Jenom čistou vodu. Musela jsem to zředit. Jakmile mi jí donesl, vypila jsem jí během sekundy. Žaludek jsem měla jako na vodě.

Narovinu se mi vysmál, ale já jsem mlčela a nic jsem neříkala. Proč taky? Jen ať se směje. Mně to bylo jedno. Už dlouho jsem si nebrala názor neznámých lidí k srdci. Vždycky to přineslo jenom smutek a potíže. Takže jsem prostě seděla, dívala se na prázdnou sklenku přede mnou a potulovala se svými myšlenkami. Najednou James promluvil. Už mě tohle přestávalo bavit, ale věděla jsem, že dokud jsem mezi lidmi, tak by mi nemohl ublížit. Samozřejmě, že jsem se bála. Vždy jsem se bála, ale nedávala jsem to zatím najevo. „Neřekla jsem, že se na slunci třpytíš,“ vyvedla jsem ho z omylu. Ano, tuhle knihu jsem četla. A hrozně se mi nelíbila. „A neřekla jsem, že mluvím přímo o tobě,“ pokrčila jsem rameny. Všechno směřoval na sebe, ale pravda byla taková, že jsem mluvila o upírech obecně. Jestli on byl jiný – budiž. Ať byl. Já se v tom šťourat nechtěla.
Najednou přede mnou přistála další sklenka whisky, kterou James objednal. Jenže já už si tím nebyla tak jistá. Proto jsem pouze vzala sklenku do ruky, přiložila ke rtům a udělala, jakože piju. Dokonce jsem i polkla. Nikdo to nemohl poznat. Už jenom z toho důvodu, že mi nemohl vidět do obličeje. Odložila jsem skleničku. Měla jsem dokonce i vymyšlenou obranu, kdyby řekl, že nepiju. Pověděl mi, že můj záměr, když jsem sem přišla, byl někoho sbalit. Alkohol udělal za své a já se mu vysmála. Stejně jako on mě předtím. Potom jsem zmlkla a zavrtěla hlavou s mírným úsměvem na rtech. „Oblékla jsem si to, co jsem chtěla,“ řekla jsem klidně, spíše své skleničce, než svému nechtěnému společníkovi. Já věděla pravdu. On ne. Pro mé dobro jsem tu důležitější byla já, ale nemínila jsem to dávat najevo.

Zamračil se na mě, když jsem mu řekla, že tu žije spoustu blondýnek. Chápala jsem, že zrovna ta jedna je pro něj nejkrásnější, ale tohle jsem já neuměla posoudit. Řekl mi, že Amber není jako ostatní blondýnky. Po chvíli mi ukázal telefon, kde měl rodinou fotku. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, kdo to je. Takže jsem k tomu neměla co říct. Navíc jsem byla člověk, který si radši všímá svých věcí, než ostatních. Ušetřilo to potom problémy s tím, že bych někoho očumovala. Nechtěla jsem problémy. Radši jsem dělala mrtvého brouka a nikdo si mě nevšímal. A měla jsem tím i svůj klid. Sice jsem byla sama, ale byla jsem svobodná. Tak, jak jsem vždycky chtěla být. Upila jsem ze své sklenky a už jsem i ignorovala to, jak to pálilo. Spíše mě boleli mé myšlenky. S tím jsem však nemohla nic udělat.
Upíři. Koukal na mě, jako kdybych udělala nějaký trest, který by si vyžádal můj život. Pověděl mi, že si trochu protiřečím. „Každý někdy četl něco o upírech. Teď jen záleží na tom, jestli opravdu existují. A pokud ano, co je pravda,“ řekla jsem svou teorii. Na jazyku jsem měla jednu jedovatou poznámku. Ale objevila se má plachá Cia a já to raději spolkla. James se zdál už trochu naštvaný tím, že jsem ho v podstatě nazvala vrahem. Hrála jsem si s konečky svých vlasů, které jsem měla přehozené přes rameno, aby mi nekoukal na krk. „Já jo,“ řekla jsem jednoduše. Dopila jsem poslední trošek whisky, který mi ve skleničce zůstal. Prozatím jsem si žádný jiný drink nedávala. Potřebovala jsem si na chvilku oddechnout.

Zopakoval mé jméno a já přikývla. Neřekla jsem mu celé jméno. K čemu taky? Stejně by si to nezapamatoval. A nikdy se už neuvidíme, tak nebyla potřeba se mu představovat celým jménem. Dokonce i příjmením. Zeptala jsem se na jeho jméno. Chvíli přemýšlel, ale nakonec se mi představil jako James. Nijak jsem na to nereagovala. K čemu taky? Nebyla jsem člověk, který okamžitě rozebírá ostatních jména a podle toho osobnosti. Dobře, možná jsem to dělala u sebe v mysli, ale rozhodně ne nahlas. Zeptal se mě, jestli jsem tu neviděla blondýnku. Podívala jsem se na něj s pozdviženým obočím, zdali to myslí vážně. „Viděla jsem zde hodně blondýnek. Žije tu dost lidí,“ řekla jsem mu na to a objednala si tu whisky, ze které jsem mírně upila. Byl to humus. Ale fungovalo to. Alkohol se mi pomalu, ale jistě, dostával do krve.
Nahnula jsem se a přičichla k Jamesovi. Smrděl. Páchnul. Bylo to, jako kdyby se rok nemyl. Nebo jako zkažené vejce. Nakrčila jsem nos a kýchla si. Na jeho poznámku jsem si přičichla ke svým vlasům. Voněli po mém šamponu. „Nepáchnu,“ zamumlala jsem zmateně. James mi poví, že je lepší co piju teď, než předtím. Točila jsem se sklenkou v ruce po baru a dívala se na ní. Poté jsme se dostali k tématu upíři. „Ne, nepotkala. Nebo o tom nevím,“ řekla jsem a podívala se na něj. Civěl mi na krk, jako kdyby to byl ten nejšťavnatější jelen na světě. Přehodila jsem si vlasy přes rameno tak, aby mi na něj neviděl. Ty krkavice patřily mě. Ne jemu. „Takže, když jsi teda ten upír,“ kousla jsem se do rtu, protože to znělo divně. „Neměl bys právě někde vycucávat nějakého nevinného člověka?“ zeptala jsem se. Byla jsem mu však vděčná za to, že už nekouří tak blízko mě.

Barman byl naštvaný, a jakmile se na mě podíval, tak jsem se pousmála, aby věděl, že s ním soucítím. Slyšela jsem smích vedle mě. Hnedka mě úsměv přešel. Protočila jsem nenápadně očima a proklínala se v duchu, že jsem sem vlezla. Ruka mi skoro až viditelně cukala, jak jsem se chtěla natáhnout pro peněženku, zaplatit a utéct odtud. Jenže najednou se blonďák odtáhl, vzal si popelník a chvíli si mě nevšímal. Nadechla jsem se vzduchu, že konečně jsem volná. Už jsem začínala mít dobrou náladu. Dokud na mě zase nepromluvil. Vydechla jsem vzduch mezi zuby, až to tiše zasyčelo. Řekla jsem, že nejsem žádné štěně. Pochopila bych, kdyby řekl vlče. Ale on řekl štěně. Jako kdyby vlci byli psi. Což nebyli, samozřejmě. Nesnášela jsem, když někdo mluvil o vlcích a nazýval je psy. Byla jsem z toho vždy přešlá. Blonďák skoro zakřičel na celý bar. Několik lidí se na nás otočilo a já sklonila hlavu nad skleničku, ve které ještě před chvílí byla whisky. Než jsem jí do sebe hodila jak starý alkoholik.
Zase mi narušoval můj osobní prostor, tak jsem se mírně odtáhla, abych si zachovala svůj kyslík, který mi kradl. Podívala jsem se na něj a on se mi díval přímo do očí. Ty své přivřel, jako kdyby se právě chystal na novoroční proslov prezidenta. Znovu jsem se zahleděla do sklenky. „Jsem Cia,“ pokrčila jsem rameny. Nikdy jsem se za své jméno nestyděla. A nepotřebovala jsem si vymýšlet nějaké jiné. „A ty jsi?“ zeptala jsem se a odtáhla od sebe tu prázdnou skleničku. Hned vedle té od martini. Barman zřejmě pochopil, protože za chvilku přišel a odnesl obě věci ze skla pryč. Blonďák se málem zadusil, když jsem se ho zeptala, zdali je upír. Myslela jsem to spíše ze srandy. Dokud se mě nezeptal, jestli to necítím. „Nechci přijít o své čichové buňky,“ pověděla jsem a na to konto jsem si poškrábala nos, který mě svědil. Zvedla jsem jeden prst, když se na mě podíval barman. Ten pokývl a znovu mi přinesl whisky. Tentokrát jsem se napila jen mírně. Jakmile jsem ten žár spolkla, tak jsem se natáhla k blonďákovi a zhluboka se nadechla. Odskočila jsem od něj. „Smrdíš,“ kýchla jsem si. Nebyl to jen cigaretový kouř. Ten puch byl specifický.

Přisunul se blíž a moje srdce poskočilo zděšením. Zatím jsem však byla v klidu a neodsunula se. Dívala jsem se na to, jak se zbavuje své cigarety. Barman přišel, se zamračením si od něj vzal sklenku od whisky s popelem a odnesl to. Zřejmě se mu taky nelíbilo, že to použil jako popelník. Věřila jsem, že se to špatně muselo umývat. A rozhodně jsem nechtěla být na jeho místě. Ta sklenka musela být vydrhnutá nejméně pětkrát, než zmizel ten smrad. Naštěstí to nebyl můj problém, takže se po chvíli mé myšlenky odsunuli k něčemu jinému. Snažila jsem se ignorovat fakt, že je vedle mě velmi blízko kluk, ze kterého jsem měla husí kůži. Ano, vlkodlak a měl husí kůži z někoho, kdo byl pouze v černém oblečení a bylo to druhé pohlaví. Kluk se uchechtl nad mou odpovědí, že o mě nic neví. Netušila jsem, co od něho dále čekat.
Rozhodně jsem nečekala to, že na mě sáhne. Odsunul mi vlasy z ramene na záda. Bylo to tak nepříjemné. Jiné holky by za to dali nevím co, aby se jich dotkl takový kluk. Ale mě se to nelíbilo. Byl divný. Byl jiný. Jako kdyby nebyl člověk. To jsem poznala jen u dvou takových. U té holky na náměstí. Byla nepřirozeně bledá a z jiné doby. A teď on. Měl skoro tesáky. A jeho dotyk mi byl víc, než nepříjemný. A potom mě urazil. Nebyla jsem štěně. „V mém druhém já jsi mě nepoznal, tak bych neříkala něco, o čem vůbec nic nevíš,“ řekla jsem. Ta whisky mi nějak dodala odvahu. Najednou řekl, že mě nehodlá zakousnout a vysát mi krev až z konečků prstů. „Nechutné,“ nakrčila jsem nos. „Jsi upír, nebo co?“ zeptala jsem se. S upírem jsem se nikdy nesetkala. Nevěřila jsem, že opravdu existují.

Moje sklenička martini byla naprosto nepoužitelná v tuhle chvíli. Alkohol se mi vypařil z krve, jakmile mi sebral ten blonďák mou olivu. Chystala jsem se zaplatit si všechny drinky, které bych tu vypila, ale on mi ukradl pomyslnou část peněz jen tím, že si vzal tu olivu. Byla jsem šetřící typ, i když jsem měla větší dědictví. Kousla jsem se do rtu a potom se podívala na svého společníka a zeptala se ho, zda je problém s tím, co piju. Pokrčil rameny a pověděl, že to není problém. Přikývla jsem a podívala se na skleničku, do které típal svojí cigaretu. Tenhle zlozvyk byl tak odporný. Nakrčila jsem nos, ve kterém mě štípal kouř, který se vznášel všude kolem nás. Alkohol mi nevadil. Cigarety, a nedej bože omamné látky, to už bylo něco jiného. To jsem ze srdce nesnášela. Ale co jsem mohla čekat, když jsem vešla do tohoto baru. V barech se kouří. S tím jsem musela počítat. Proto jsem to jen přešla a snažila se to ignorovat.
Z myšlenek mě probudil zvuk sunoucí se židličky. Kluk se přisunul blíže ke mně a pověděl mi, že neumím pořádně pít. Pozvedla jsem jedno obočí a podívala se mu do očí. „Nic o mě nevíš,“ kuňkla jsem. Ano, Ciarah, velmi přesvědčivé. Bylo teď jasně poznat, že opravdu pít neumím. Nehtem jsem se snažila uloupnout lak na baru, bylo to z nervozity. Najednou jsem zkameněla. Celé mé tělo bylo tvrdé jako kámen. Nikdo s ním nepohnul. Blonďákova ruka se nacházela na mém rameně a sklouzla na záda. Posunul mi tím vlasy. Moje vlčice vyváděla, vrčela a škrábala. Já byla šokovaná – opět. Netušila jsem, jak zareagovat. Najednou k nám přistály dvě skleničky whisky. Jednou jsem okamžitě vzala a hodila jí do sebe. Plamen mi stékal hrdlem až do žaludku. Rozkašlala jsem se. „Nešahej na mě, prosím,“ řekla jsem rozklepaným hlasem.

Všimla jsem si úsměvu, který se objevil na blonďákovo tváři. Vytvořila se mi rýha mezi obočím, jak jsem se mírně zamračila. Mračila jsem se spíše šokem, než naštváním. Neuměla jsem být naštvaná. Možná. To jsem nikdy nezkoušela. Blonďák mi řekl, že taky chtěl tu olivu sníst. Jenže byl tu rozdíl, že já jsem chtěla a on to udělal. Podívala jsem se na něj a zase na svojí skleničku. Nechtěla jsem tu olivu sníst. Přeci jenom jsem je nesnášela. Ale šlo o princip! On prostě si vzal něco z cizího pití. Co kdybych byla nemocná? To ho to nezajímalo? Nebo co když on je nemocný? Byla jsem sice vlkodlak, ale nemoci jsme chytit mohli. Zaraženě jsem seděla na svém místě a bylo na mě vidět, jak mi všechny závity a kolečka v mysli pracují na sto procent. Odsunula jsem skleničku dál od sebe, skoro až na kraj baru. Nemínila jsem z toho už pít. Stejně tam bylo na dně.
Cítila jsem na sobě pohled toho neznámého, nevychovaného. Netušila jsem jak reagovat, tak jsem stále seděla zaraženě a dívala se na tu sklenku. Přemýšlela jsem, jestli chci další martini. Dal by mi to do té samé sklenky? Asi si dám radši něco jiného, pomyslela jsem si a podívala se na barmana. Ten byl pryč. Mrkla jsem a zase byl tady. Přímo u nás. Donesl totiž mému nechtěnému společníkovi whisky. Kterou následně vyklopil do svého krku, jako kdyby to byla sladká šťáva. Zakřenila jsem se za něj. Barman odešel, aniž by se mě zeptal, zda něco nechci. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale jen jsem vydechla. Nebyla jsem taková. Neuměla jsem si říct o to, co jsem chtěla. Společník zase promluvil. „Vím, ale chtěla jsem začít s něčím lehčím. Je to problém?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Používal whiskovku jako popelník. Velmi vychované. Avšak nereagovala jsem na to. Radši jsem sledovala, jak odklepává cigaretu, než abych se mu dívala do očí.

Dívala jsem se na olivu, která se koupala v průhledném drinku. Neměla jsem ráda olivy. Ale už jsem si všimla některých lidí, kteří jí prostě nechali a vrátili skleničku i s tou ošklivou zelenou věcí uvnitř. Uhladila jsem si šaty a podívala se na barmana, který na mě mohl oči nechat. Nebo spíše na mém výstřihu. Sklopila jsem pohled do své sklenky a neřešila to. Kluci se na mě dívali. Občas. Avšak to jsem ignorovala. Kdykoliv jsem otevřela pusu a vyšlo z ní něco, tak se najednou všichni otočili a přestali mě poslouchat. Nebo se radši vymluvili a odešli pryč. Ne, že by mi to vadilo. Nějaký partner by mi byl akorát na obtíž. Ale tohle experimentování s druhým pohlavím jsem měla už dávno za sebou. Nepomohlo mi ani to, když mě popálil stříbrem ten kluk ze školy. Od té doby jsem to zkusila ještě několikrát, ale dopadlo to podobně. Sice ne stejně, ale vždy jsem nakonec byla sama. Povzdechla jsem si a napila se.
Měla jsem polovinu sklenky v krvi, když si ke mně sedl nějaký kluk s rozčepýřeným hárem na hlavě. Byl celý v černým a myslel si, jaký frajer je. Mlčela jsem a nedělala z toho žádnou vědu. Proč taky? Byl to prostě jen další namyšlený klučík, který si myslel o sobě bůhví co. Nevšímala jsem si ho a dívala se střídavě na moje pití a na toho barmana, který až nepřirozeně slintal. Trhla jsem sebou, když se objevila blonďatá hlava blízko u té mé a ruka mi šáhla do sklenky pro olivu. Podívala jsem se mu do očí, zdali to myslí vážně. Kupodivu, myslel. Dokonce mi i vyfoukl cigaretový kouř do obličeje, jako by se nic nedělo a bylo to naprosto normální. Moje vlčí smysly zakňučeli na protest. Odkašlala jsem si, abych dostala ten kouř z mých plic. Neměl tam co dělat. „Chtěla jsem jí sníst,“ promluvila jsem trochu šokovaným tónem. Dívala jsem se na svojí skleničku, ve které se už nehoupala ta ošklivá oliva. Dobře, možná jsem lhala, ale to nemohl vědět.

//← Čajovna

Na cestě do baru jsem se stavila ještě rychle doma. Vzala jsem si hnědé šaty, které měli trochu větší výstřih a byli mi nad kolena. Vzala jsem si zlatý řetízek, který mi spadal přes výstřih. Vzala jsem si vyšší pevné boty, na ruce pár náramků a vyrazila jsem do světa. Můj styl oblékání byl sice trochu víc odvážná, ale má osobnost odvážná nebyla. Možná jsem si tím právě tohle kompenzovala. Chtěla jsem vypadat dnes trochu k světu, i když konverzace se mnou by to stoprocentně zabila. A nezáleželo by na tom, jak bych při tom vypadala. Pročísla jsem si mírně kudrnaté vlasy a přes rameno si přehodila menší tašku, kam jsem hodila telefon a peněženku. Nic jiného jsem nepotřebovala.
Došla jsem k baru a otevřela dveře. Už se trochu stmívalo, což znamenalo, že by tu mohli být nějací lidi. Ti mi však byli někde. Chtěla jsem si jen dát víno, nebo něco podobného, a trochu načerpat pocit, že jsem se aspoň chvíli nacházela ve společnosti. Potom jsem si klidně mohla dát sluchátka, sednout si v parku na lavičku a dělat ze sebe chudinku, která nemá kamarády. Sedla jsem si na barovou stoličku a dívala se na výběr drinků, které tu podávali. Mé vlčici se nelíbilo, že jdu pít. Poté jsem jí totiž potlačila a převládala pouze má mysl. Nebo spíš to, co zbyde z mé mysli po požití alkoholu. Začala jsem jednoduše. Objednala jsem si jedno martini. Olivy jsem sice moc nemusela, ale co se dalo dělat. U martini to dnes nemusí skončit.

Seděli jsme u kašny a obě jsme pozorovali, jak se mraky na zatažené obloze prohánějí. Byla jsem zvědavá, jestli se rozprší, nebo se to přežene, jako vždycky. Mohlo by aspoň trochu sprchnout, už je docela dlouho teplo, pomyslela jsem si a podívala se na Lenu, která měla tu velikou sukni. Zajímalo mě, jestli jí v tom není horko. I když bylo před deštěm, tak pořád bylo dusno. Radši jsem se na to neptala a zase se otočila, abych pozorovala dění všude kolem. Lena se nakonec zvedla s tím, že bude muset jít. A ráda mě prý poznala. „Měj se, Leno,“ pověděla jsem, abych nebyla neslušná a aspoň nějak se s ní rozloučila. Povzdechla jsem si a sledovala, jak si vzala svou sukni a odkráčela někam pryč. Já se musela trochu zatřást, protože se kolem prohnal trochu studenější vítr.
Jakmile Lena odešla, tak se rozpršelo. Zavrčela jsem jako pravý vlk. Schovala jsem si mobil do kapsy od šortek a zvedla se na nohy. Byla pořád trochu tma. Nikdo tu nebyl. Nebo jsem si nikoho nevšimla. Vstala jsem, dala si sluchátka do uší, pustila si písničky. A co jsem nezačala dělat. Tancovat v dešti. Mohla jsem sice onemocnět, ale má vnitřní vlčice se radovala z toho příjemného počasí. Jako kdybych byla úplně někdo jiný. Užívala jsem si otoček a poskoků do louží. Všude kolem sebe jsem cákala vodu. Byla jsem celá promočená, vlasy se mi lepily po celém obličeji a hrudi. Zastavila jsem se a oddechovala. Usmívala jsem se.
Nakonec jsem se na to vykašlala. Byla už zima a já tu pobíhala jen v kraťasech a krátkém tričku. Rozeběhla jsem se k čajovně, abych se trochu zahřála.

→Čajovna

Ciarah de la Cruz

Odpočinek

Popsala jsem svou představu o upírech. Byly to ty normální věci, které jsou u upírů běžné. Tím pulsem jsem si však nebyla jistá. Netušila jsem, jestli ho opravdu mají, nebo je jejich srdce také mrtvé. Lena mi to však potvrdila, protože souhlasila. Pověděla jsem jí na to, že by klidně i ona mohla být upírem. Nic jsem přes její voňavku necítila. Její typ sice byl pomalý, ale nepočítala jsem ho. Byla tak bledá, že i kdyby byli vypnuté lampy, tak by svítila. Jenže neměla žádné tesáky. Já je taky mohla mít, ale mít až takovou kontrolu nad přeměnou – tak velké zkušenosti jsem ještě neměla. Mé oči se sice mohli změnit na více vlčí, ale to bylo tak všechno. Navíc to bylo při velké emoci. Lena se na mě podívala se širokým úsměvem. „Ne, nemáš tesáky,“ pokrčila jsem rameny, takže jsem tohle téma už docela uzavřela.
Najednou zahřmělo. Moje vlčice sebou ve mně cukla, takže to donutilo i mé tělo se mírně cuknout. Navíc se blížil úplněk. A já se neproměnila od toho posledního. Povzdechla jsem si a promnula spánky, ve kterých mi zatepalo. Podívala jsem se na oblohu. Vypadalo to na déšť. „Bude pršet,“ řekla jsem a natáhla vzduch do plic. Bylo ve vzduchu cítit voda. A to jsem ani nemusela být vlkodlak, abych to poznala. I lidé tohle museli cítit. Pro mě to akorát bylo několikrát silnější. Nevěděla jsem, co dalšího říct.

Lena se mě zeptala, zda mi není zima. Zavrtěla jsem hlavou. Hřál mě moje vlčí sestra. Ale to jsem jí nemínila říkat. Převedla jsem téma na nadpřirozeno. Kdybychom si povídali o oblečení, tak by to nedopadlo dobře. Neměla jsme moc ráda, když někdo měl něco proti tomu, jak se oblékám. Nebyla jsem si lehce zmanipulovaná okolím, ale rozhodně to ve mně zanechalo pochybnosti o svém stylu. Přiznala jsem se, že jsme nikdy neviděla upíra. Hodně lidí mi říkalo, že je potkali, ale já tomu nevěřila. Sice hodně lidí nevěřilo ani na vlkodlaky a přitom jsem tu stála já. Lena mi řekla, že vypadají jako normální lidé. „Sí, ale nemají skoro žádný puls a sají krev. A jsou studení a bledí,“ řekla jsem to, co jsem tak nějak věděla, co se o upírech píše. Podívala jsem se na dívku vedle mě. „Taky bys mohla být upír, protože jsi bledá,“ pověděla jsem. Také tu byla další divná věc. Sice jsem její srdce slyšela, ale bylo tak pomalé, že by i želva předběhla její pumpu. Najednou mi řekla, že ona upíra viděla. Jen jsem přikývla.
Tahle dívčina se velmi ráda usmívala. To jsem poznala. Já moc ne. Byla jsem radši, když jsem se nijak netvářila. Potom bych na sebe neupoutala tolik pozornosti. Také jsem se jí představila. Pochválila mi jméno. Netušila jsem, jak na to reagovat. „Asi jo,“ pokrčila jsem rameny a nijak to neřešila. Nemělo cenu se nad tím zamýšlet. Nikdy jsem jména neuměla ocenit. Prostě se tak ten člověk jmenoval. Najednou se zatáhlo a bylo, jako kdyby za chvíli měla přijít bouřka. Cítila jsem to i v sobě. Mé vlčí já se napjalo a já sebou cukla, jakmile zahřmělo. Ne, že bych se bála bouřky. Měla jsem jít ráda, ale moje vlčí sestra moc ne.

//Omlouvám se, bylo toho hodně :/