Příspěvky uživatele

Pohledem ho sledovala jak se usadil na jednu z pohovek, které byly v místnosti. Na jeho výběr pobaveně pozvedla obočí a zasmála se. „Vedu, ale svým pacientům ji nenabízím, Jamesi, promiňte. Co takhle vodu, čaj či kávu?“ Zeptala se s letmým úsměvem. Nemohla si dovolit nalévat mu tady jako v nějaké putyce sklenici whiskey. S Julienem to bylo něco jiného. Potřebovala, aby se jeho ženě rozvázal jazyk. A k tomu mu dopomohl alkohol. „A jaký je váš obvyklý den, Jamesi?“ Zeptala se zvědavě.„To jsem skutečně ráda, že jste tady nepřišel z donucení, ale dobrovolně“ zasmála se. Takový pacienti byli nejhorší. Nechtěli se podělit o jejich strasti a přísně si ji měřili jako otravnou mouchu, která létala kolem dokola. Dokázala si je však získat a nakonec se rozmluvili. U některých se to, ale nepovedlo. „Můj den byl skvělý, děkuji. Začala jsem chodit na lekce sebeobrany“ řekla mu jen tak, aby se na ni nepokusil nic zkusit a taky proto, aby uspokojila jeho otázku. Po sléze ho poprosila, aby jí o sobě něco prozradil. James se s tím rozhodně nemazlil. Nečekala, že bude tak otevřený. S ledovým klidem jí pověděl o jeho otci. Koutky úst ji sjedou o něco níže. Vašich rodičů je mi líto neřekne. Ví jak moc tuhle větu lidé nesnáší. A James byl ten typ, co by o ně v žádném případě nestál. Proto se raději zaměřila na jeho sarkastickou otázku. „Stačí.“ Pohledem ho sleduje jak vstal a zamířil k ní. Sedl si těsně k ní. Chloe se roztáhlo chřípí. Nebála se ho. Jen z něj neměla dobrý pocit. No dobrá, možná se ho maličko bála, ale nedávala to najevo. Protože jakmile před takovými lidmi dáte najevo, že z nich máte strach, rozcupují vás na kousíčky. A proto se na něj mile usmála, trošičku si od něj poposedla a zadívala se mu přímo do očí. Nebojácně, tak jak to uměla jenom ona. S klidným hlasem mu odpověděla, „Jak si přejete, Jamesi, pokud je vám to tak příjemnější nemám žádných námitek“ pak se sladce usmála, „a ne, nebojím se vás, Jamesi. Nebo bych měla?“ Otázala se. Vzbudil v ní zvědavost. Ten kdo seděl vedle ní, nebyl rozhodně žádný svatoušek. „Proč vás otec bil?“ Byla si jistá, že odpověď už znala, ale chtěla to slyšet z jeho úst. Pak se James zaměřil na ni. Všímala si jeho pohledů, nebyla hloupá. Chtěl ji vyvést z míry, chtěl vědět jak daleko může zajít. Ale tuhle hru na kočku a myš můžou hrát dva. Byl pohledný to ano, ale nebyla tak naivní, aby se nechala zblbnout hezkou tvářičkou a sladkými slůvky. „Děkuji, Jamesi“ poděkovala za kompliment a pak mu odpověděla na jeho otázky. „Ano, už od malička jsem chtěla pomáhat lidem, ale až pár let zpátky jsem zvolila vydat se touhle cestou.“ Rozhodla se po přeměně. Její život se tehdy ubíral jiným směrem, než na který byla zvyklá. Avšak, dostala ze z té temné cesty a teď byla tady. Pomáhala lidem jak jen mohla. „A co děláte za práci vy, Jamesi? A jaké jsou vaše koníčky“ zeptala se a zapsala si pár věcí, co jí o sobě pověděl. „A teď ta nejdůležitější otázka, kterou jistě čekáte. Z jakého důvodu jste tady?“ Optala se ho tázavě a zadívala se mu do očích a uvědomila si, že jsou ledově modré, ale bylo v nich něco zvráceného. Možná to bylo tím jaký dojem na ni dělal. Chtěla však zjisti více.

Chloe ve spěchu zapomněla klíče od auta, jak se vehementně chystala na hodinu lekce sebeobrany. Zakroutila nad sebou hlavou a upíří rychlostí se pro ně vrátila. Byly položené hned u dveří. Připadal si jako trubka. Kupodivu jí hodiny začaly hrozně bavit. Nemohla se dočkat až svému instruktorovi konečně vypráší kožich a nakope mu to jeho pozadí. Dokonce si řekla, že by se možná mohla věnovat nějakému bojovému sportu. Nechtěla už být ta oběť. Chtěla se stát silnou, dokázat se bránit, kdyby ji zase postihlo něco tak nečekaného jako minulý měsíc. Artur byl skvělým učitelem. Brala si soukromé lekce, aby se jí věnoval, co nejvíce a ona se tak mohla naučit věci mnohem rychleji než ostatní. Šlo jí to dobře to musela uznat i ona sama. Po hodince a půl lekce skončila a Chloe se vydala do šatny převléct a osprchovat. Pro dnešní den zvolila oversize svetr krémové barvy a bílé džíny. Doplnila to náramkovými hodinkami a zlatými náušnicemi s náramkem. Dnes nebylo žádné teplo a proto svetrem nemohla nic zkazit. Zrovna, když se chystala do sprchy, zazvonil jí telefon. Mrkla na displej a objevilo se na něm neznámé číslo. Chloe neváhala a telefon zvedla, představil se jí nějaký muž jménem James White. Objednal se k ní na dnešek na šest hodin. Kupodivu ji pan Majklson zavolal, že dnes nemůže, a tak Jamese objednala na jeho požadovaný čas. Měla ještě nějaký čas nazbyt, a proto si zašla do místní vyhlášené čajovny na výborný mátový čaj. Chvíli si tam poseděla a přečetla si pár stránek knihy, kterou si půjčila minulý týden. V poslední době moc času na čtení neměla, a tak byla ráda za chvilku klidu. Jakmile se blížila šestá hodina, Chloe zaplatila a jela domů. Respektive do její ordinace. Ani se nenadála a zazvonil zvonek. Vstala z křesla a zamířila k nim. Otevřela je a v tom jí padl zrak na mladíka v kožené bundě. Vyslovil její jméno s dráždivým podtextem. Chtěla se na něj zamračit, avšak na tváři se jí objevil zářivý úsměv. Takové typy znala až moc dobře. Tvář s andělskou tváří, ale vevnitř shnilý až do morku kostí. Nemohla však dělat unáhlené závěry. „Ano, to jsem já“ zasmála se zvonivým smíchem, „A vy musíte být James, těší mě“ natáhla k němu pravačku a potřásla si s ním. „Prosím, pojďte dál, udělejte si pohodlí v jakémkoliv křesle či na pohovce“ odstoupila stranou a pobídla ho, aby šel dál. Jakmile kolem ní prošel, ucítila ten pach. Vlkodlak. Nic proti nim neměla, avšak věděla, že mezi některými panovala nevraživost. „Dáte si něco, Jamesi?“ Zeptala se zdvořile. Pokud si něco přál, objevilo se to v minutce před ním na stole. Usadila se naproti němu a znovu se na něj usmála. „Jaký jste měl dneska den?“ Zeptala se. Nebyla to otázka jen tak do větru, Chloe to opravdu zajímalo. Lidi se na takové věci ptali, když nevěděli jak začít. To se jí však netýkalo. Potřebovala, aby si James udělal pohodlí, aby se tu cítil dobře. Nemohla na něj hned vychrlit důvod jeho návštěvy a terorizovat ho dalšími nepříjemnými otázkami. Pohodlně se uvelebila a upřela na něj své zelenohnědé oči. James byl pohledný mladík, což byla však zbytečná myšlenka. Se svými pacienty se zaplétat nesměla. „Co kdyby jste se mi nejprve představil, než začneme řešit důvod kvůli kterému jste tady?“ Mile se na něj usmála a pobídla ho k akci. Vzala si z pod stolu blok a pero a položila si je na klín.

„Rozumím, že jsi na vážkách, ale časem si utřídíš myšlenky a dojdeš k závěru“ usmála se. Chtělo to jen čas. Však ona na to přijde, co je pro ni dobré a co ne. Jestli je pro ni dobrý on. „Jsem téhož názoru“ pokud ji ublížil záměrně, byl to bastard největšího kalibru. Nemohla však dělat unáhlené závěry. K tomu by potřebovala jeho. „To, že řekl?“ Podivila se. „Chtěl tím naznačit, že se mu tvá jizva nelíbí? Nebo to myslel jinak?“ Odpověď na otázku již znala, kdyby to myslel jinak nebo kdyby to pochopila jinak, nevybouchla by tak. Moc dobře znala dívky, které se sebou nebyly spokojené či je trápil nějaký kosmetický defekt. Chloe pozvedla malinko obočí. Takže problémy s matkou?.. Rosie ji nasadila brouka do hlavy. Jak komplikovaná osoba ten Killian nadšeně si v hlavě přemítala jaké metody by použila, aby mu pomohla. Pak se v duchu okřikla. Teď je tu s Rosie. „Rosie“ řekla měkce, „za něco takového by ses neměla stydět. Nikdy! Své jizvy by si měla nosit s hrdostí“ usmála se, „jsi ta, co přežila katastrofu, neměla by si ji schovávat a až vůbec ne ji tajit před svým dvojčetem“ pohladila ji po ruce. Věděla jak moc muselo být těžké odhalit takovou pravdu, ale byla si jistá, že se jí uleví, když to bude sdílet s někým koho měla na světě nejradši. „Samozřejmě, Rosie, od toho tu jsem, abych pomáhala“ natáhla se pro diář odložený na stole,„ co třeba příští pátek ve čtyři hodiny?“ V ten den měla málo pacientů, a tak mohla Rosie vzít takhle brzo. „To bych si ani nemyslela, jsi bojovnice“ řekla popravdě. Neřekla by, že je Rosie naivní, když si myslela, že je dobrý. I ona by to v něm zřejmě viděla. Měly totiž stejnou schopnost. Vždy ve všem a ve všech hledaly to dobré. A co bylo pravdou, většinou to tam opravdu bylo. „Budeme doufat, že má“ malinko se zasmála, aby odlehčila situaci. Rosie její nabídku zdvořile odmítla. „Tak tedy nic“ usmála se a zeptala se jí na její rodiče. „Věřím, že ano“ Pokud byli aspoň z poloviny okouzlující tak jako ona, zamilovala by si je stejně jako tuhle mladou dívku, která se vám dokáže zažrat pod kůži ani nevíte jak. Není divu, že Killian neodolal. „Tanec? Jak příjemné zjištění, ráda bych se na tebe někdy přišla podívat, pokud by ti to nevadilo“ a krapánek na tebe dohlídnout jak se ti daří. „Máš ještě nějaké otázky, Rosie? Jestli ne, pro dnešek to z mé strany bude vše“ usmála se a čekala na její možnou otázku která ani nemusela přijít.

„Mrzí mě, že to dopadlo takhle. Ale třeba si znovu k sobě cestu najdete. Chtěla by jsi?“ Zeptala se a povzbudivě se na ni usmála. Ovšem, ten Killian by si nejprve musel dát vše do pořádku. Po psychické stránce, samozřejmě. „O takových případech jsem už slyšela, bohužel jsem se s nimi nesetkala, Rosie, takže ti nedokážu říct více, ale podle toho, co jsem slyšela a navíc z toho jak mi to popisuješ, jde o zjevnou poruchu způsobenou nějakým těžkým traumatem, a když se to u člověka projeví, opravdu není sám sebou, je tudíž možné, že ti opravdu neublížil schválně“ začala spekulovat nahlas. V Chloe se probudila dravá zvědavost. „Můžeš mi přesně říct, co se stalo? Co ti řekl a ty jemu, že to dospělo až do takové fáze kdy na tebe zaútočil?“ Už teď byl pro ni Killian zajímavým objektem, kterého by nejraději prozkoumala. „Tak můžeme si domluvit nějaké další sezení a vrhneme se na to.“ Usmála se. Nebylo to nic, co nešlo pokořit. Záleželo jen na tom, jak hluboce měla v sobě strach zakořeněný. Poté se Rosie rozpovídala o jejím hrozném zážitku. „To je strašné, Rosie, moc mě to mrzí“ i když taková slova nedokázaly nic napravit, musela je říct. Myslela to vážně. Chudinka malá... Naklonila se k ní a objala ji. Vzápětí ji znovu nabídla papírový kapesník. Kolik toho jedna mladá dívka může snést? Rosie byla silná, zocelená událostmi jejího života. Vysloužila si tím u ní respekt. „Pokud s ním i přesto chceš udržet nějaký kontakt, nevzdávej to“ usmála se. Možná by ji však měla říct, že by se od něj měla držet dál. Ale zřejmě by ji stejně neposlechla. Zakažte někomu něco nebo mu řekněte, aby to nedělal a on to stejně udělá, už jenom z principu tvrdohlavosti. „Netuším, neznám ho Rosie, ale pokud je aspoň z poloviny takový jak jsi ho popsala, věř, že si to uvědomí“ zářivě se na ni usmála. Stisk ji oplatila a usmála se. Malinko si poposedla a natáhla se pro sklenici s vodou. „Opravdu si nic nedáš, Rosie?“ Zeptala se, „ani jsem se tě nezeptala jestli ti nevadí, že ti tykám. Omluv mě za moji neomalenost“ zasmála se. Kdyby jí to však vadilo, byla si jistá, že už by se dávno ozvala. „To záleží na tobě, co vše mi budeš ochotná prozradit“ usmála se. „Chtěla by jsi mi teď něco povědět o tvých rodičích?“ Zeptala se mile. Když už tu byla, mohla se jí svěřit i s další strastí, co ji trápila.