Příspěvky uživatele

Moc se mi do toho nechtělo a ani jsem si nemyslel, že by to vážně mohlo mít nějaký účinek, ale stejně jsem se chvíli poté, co odešla, vydal za ní dolů. Tak to dopadlo tak, jak to dopadlo. Rozhodl jsem se, že teď bude lepší spíš držet jazyk za zuby a nechat jí, ať se vykecá. Šlo to sice těžce, když mě vinila z něčeho tak nesmyslnýho jako že bych ji snad nechtěl, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Nechal jsem ji zase odejít zpátky nahoru, bude to lepší, než kdybychom se teď měli o čemkoliv bavit. Jednak se mi do žádného vysvětlování samozřejmě vůbec nechtělo, takže to oddaluji, jak jen to jde, ale Lott by mě teď stejně neposlouchala, vzala by si z toho jenom to špatný a mě by tak za chvíli nezbývalo, než jí říct bye bye. Což jsem samozřejmě nechtěl, takže musím udělat, co budu moct, aby se to vše dozvěděla za poněkud lepších podmínek, tedy pokud se nerozhodne odejít hned. Bylo by to sice možná trochu unáhlený, ale co já vím, co jí teď může napadnout. Šel jsem se z naprosto bezvýznamného důvodu napít bourbonu a zanedlouho už jsem slyšel proud tekoucí vody. Zmučeně jsem si povzdechl, kdybych si neusmyslel, že si zrovna teď budu hrát na moralistu, mohl jsem tam být s ní, Lott by byla spokojená, já ostatně taky, a celé téhle hádce by se tak předešlo. Nojo, ale pak by mi to dala sežrat ještě víc. Já sám jsem nedělal vůbec nic, jen jsem si hrál se skleničkou v ruce a dal volnost svým myšlenkám, které se čas od času točily také tím směrem, o čem asi přemýšlí Lott.

No jistě pochybovačně jsem se ušklíbl, ale dál to pro tentokrát už neřešil možná taky proto, že už jsme se ocitli u zdi, však ono se k tomu ještě dostaneme. Toužil jsem po ní, hrozně moc, ale nemohl jsem to udělat, nechtěl jsem to takhle. Proto jsem se od ní odtáhnul a bylo mi jasné, že ona to chápat nebude, jak by taky mohla. „Aspoň něco..“ poznamenal jsem spíš tak jako pro sebe a nechal ji odejít, i když dlouho mi to nevydrželo a pro jistotu jsem se chtě nechtě vydal za ní dolu. Nedalo se však říct, že by to přineslo nějaké ovoce. Zvolil jsem strategii tichého posluchače, takže nad její větou jsem si jen povzdechl, stejně by mě nezastavila, i když tohle už jsem vážně probírali a skončili u toho, že mi Lott dobrovolně bude dělat dalo by se říct takového pokusného králíka..no to je sice hezký, ale stejně chci a potřebuju, aby nebyla v takovém stavu, v jakém v tu chvíli byla. Pak už jsem jen znatelně protočil očima a nechal jí, ať si prostě mluví. Jen jsem nehnutě sledoval letící sklenku, co se záhy roztříštila kousek ode mě, ale ani se nesnažil ji zachytit, stejně jsem viděl, že letí mimo. Zkrátka jsem nehnul ani brvou a to ani v době, kdy kolem mě procházela zpět do pokoje. To vše z jasného důvodu, vždy když mi něco vyčítala, bylo to dalo by se říct oprávněné, ale teď mi vyčítá něco, co vůbec není pravda a co dělám nebo spíš nedělám jenom kvůli ní...a místo, aby mi byla vděčná je na mě nasraná, to si přece nezasloužím. Přešel jsem k lince, kde jsem si jako tradičně nalil panáka bourbonu, aniž by to na mě mělo mít nějaký účinek a hlavou mi prolétla myšlenka, jak se asi bude Lott chovat, až se dozví všechno to ostatní, když už teď takhle vyvádí. Teď jsem ji ale nechal, potřebuje se vydýchat, uklidnit se, v tomhle stavu nemá smysl jí něco vysvětlovat, navíc mě to tak extrémně nebaví.

Teď naštěstí Lott ještě nebyla ve stavu, kdy by to vážně začala řešit, takže jsem si mohl dovolit odpovědět po svém. „Copak ty jsi mi tohle vysvětlila?“ odvětil jsem, přičemž jsem ji přejel pohledem, než jsem se ocitl u stěny zasypáván jejími polibky. Hrozně mi chyběla, ne že ne a jak moc jsem po ní toužil, to se snad ani nedá popsat, jenže když bych to teď nezastavil a přestal se kontrolovat, dopadlo by to stejně jako na tom hřbitově. Já sám to sice chtěl, ale ona ne, i když to teď nedává najevo a já to bez jejího souhlasu znovu neudělám. Právě proto jsem se od ní odtáhl, což se jí samozřejmě nelíbilo, protože to v tuto chvíli nemohla chápat, takže jsem byl nucený zarazit i její další pokus. Ničilo mě to, bylo mi jasné, že si to vyloží po svém, což taky udělala. „Vysvětlím ti to, až si budu jistý, že má smysl ti něco vysvětlovat, až ti nebude připadat všechno děsně vtipný a ani si nic nebudeš překrucovat“ odvětil jsem a jen s utrápeným výrazem poslouchal snad ty největší lži, co mohla říct. „To není pravda..“ hlesl jsem tiše, ale nechal ji odejít. To je nevděk, tak já se prvně snažím myslet právě na ni, na to, co by pro ni bylo nejlepší a zase je to špatně. Nakonec jsem se odhodlal jít za ní dolů a to hlavně proto,že jsem se bál, že teď je v takovém stavu, kdy by vážně klidně takhle jak je odešla. "Víš, je to komplikovaný..ale neni to tak, že bych tě nechtěl, že bych po tobě netoužil, to vůbec, právě naopak..jen ti nechci ublížit.." začal jsem s jakýmsi vysvětlováním mého podezřelého chování.

Ty šaty už jsem dál radši neřešil a co se týče mého vlastního problému, ten jsem teď taky nehodlal rozebírat už jenom proto, že se mi do toho samozřejmě ani trochu nechtělo a navíc, bůhví jak by si to teď přebrala a já to pak musel vysvětlovat nadvakrát. „S tím počítám“ hlesl jsem s nepatrným samolibým úsměvem a po chvíli už na svých rtech cítil ty její. Nebránil jsem se, nedokázal jsem to a podle toho, že nijak neprotestovala na nic z toho, co jsem dělal, by jí asi ani nevadilo, kdybych byl takový, jaký jsem teď chtěl být. O to by to pak bylo horší a právě proto jsem to musel ukončit opravdu hned. Tohle mě vážně jednou zabije, chtěl bych, aby mi to drobné násilí povolila, aby to chtěla sama od sebe, ale to se asi nestane. Teď mi sice taky v ničem nebránila, ale to bylo jen kvůli tomu, že Lott teď neřešila vůbec nic. Proto jsem se od ní odtáhl se slovy, ať přestane, i když jí se pochopitelně nechtělo. To, že se jí to nebude moc líbit bylo jasné, ale že by se tolik bránila, to jsem nečekal. Takže jsem se ocitl opět u zdi, ucítil jsem pach krve, což mě na chvíli zaměstnalo natolik, že jsem ji chvíli nechal dělat si co chce. Pak jsem ale konečně opět chytil její ruku. „Tys mi snad nerozuměla?!“ zavrčel jsem a odstrčil ji od sebe. Poodešel jsem od ní pár kroků a prohrábl si rukou vlasy. "Do háje Lott, přestaň mi to komplikovat ještě i ty" hlesl jsem, vůbec jsem nechápal, kde se ve mě opět bere tolik síly stále projevovat nějaký odpor k něčemu, co přitom sám chci. Začínám být nějaký moc rozumný, věděl jsem, že kdybych to udělal, tak jakmile Lott nebude tak mimo, zabila by mě.

Na její větu už jsem nereagoval, stejně cokoliv řeknu, nebude brát vážně a já zjišťoval, že mě to vlastně tím pádem ani nějak nebaví. Její polibek jsem jí ochotně opětoval, ale pak se ještě vrátil k tomu, proč se vrátila domů bez šatů. Nečekal jsem, že by mi skutečně dala nějakou uspokojivou alespoň trochu pravdivou odpověď, což taky nedala. Pobaveně jsem se pousmál, bože proč jen si musela vybrat zrovna tuhle dobu, jindy bych tenhle její stav uvítal mnohem víc. Nad její další větou jsem se trochu ušklíbl. Jo nestane se to asi tak stejně pravděpodobně, jako že se někdo jen tak rozhodne se zfetovat a začít svlékat na veřejnosti. „No jo, jak jsi říkala, návštěva..ta může být i ženského pohlaví“ návštěva nečekaná, nezvaná, co mi všechno zase děsně zkomplikovala dodal jsem si v duchu a to už se k ní tentokrát bez svého vlastního přičinění přitiskl. Toužebným pohledem jsem hypnotizoval její rty a palcem jí po nich přejel, ale celkem jsem se držel alespoň do doby, než mne ona sama políbila. Lott jsem nemohl odolávat ani vteřinu, navíc když s ní to bylo de facto správně, jen ne teď. Chtivě a nenasytně jsem ji líbal, zatímco mé ruce se přesunuly k těm jejím, opět jsem si s ní automaticky propletl prsty, pevně jí je stiskl a začal je sunout nahoru nad hlavu. Sakra ne, tohle by dopadlo špatně problesklo mi hlavou. "Přestaň" zamumlal jsem do polibku a tiše sám na sebe zavrčel, abych se donutil pustit její ruce a odtáhnout se od ní. "Vem si radši něco na sebe, tohle by teď nebyl dobrý nápad" hlesl jsem, i když při jejím aktuálním stavu bůhví jestli to bude brát vážně.

To, že se jí teď nemůžu pomalu ani dotknout ve snaze odolat pokušení, bylo vážně nesnesitelné. Místo toho jsem se o její vzhled zajímal jen slovně a to konkrétně když jsem se jí ptal, kde nechala šaty. Dostal jsem opět poněkud nečekanou odpověď, která se mi pochopitelně ani moc nezamlouvala. „Jo tak roztrhané“ zamumlal jsem jen, pro jistotu už to dál nekomentoval a nechal se políbit. Hlavou mi běžely myšlenky, co si asi tak o tom mám myslet, ale zároveň jsem měl tolik svých problémů, že jsem o tomhle zas až tolik neuvažoval. Když mi pak řekla, že jsem jí zcela samozřejmě chyběl, dal jsem jí vlastně stejnou odpověď, ale pak se vrátil k předchozímu tématu. I když nechápu, proč jsem se vůbec ptal, nemohl jsem přece čekat, že mi odpoví nějak inteligentně, což taky vážně neudělala. „Ach tak, no tak to je samozřejmě naprosto pochopitelný“ sarkasticky jsem se ušklíbl a následně už si i Lott povšimla něčeho zvláštního. "No to víš, to se tak prostě stane" ušklíbl jsem se, zcela úmyslně jsem použil její větu. Stejně nemá smysl něco řešit a vysvětlovat někomu, kdo je momentálně úplně mimo. Jakmile si mě k sobě tak přitáhla, lehce toužebně jsem vydechl. Sakra bylo by to tak jednoduchý, já bych konečně ukojil svůj chtíč a navíc bych tak ještě odložil všechno to vysvětlování. Jenže jsem věděl k jakým praktikám bych se tentokrát stoprocentně přikláněl a i když Lott teď byla mimo a tak by možná tolik neprotestovala, o to by to potom bylo horší. Zase by mi vyčetla, že jsem neměl dostatek síly tomu odolat atd. Uvažoval jsem jak dlouho tenhle její stav může trvat, zatímco jsem jí nevědomky tak jako zamyšleně přejel palcem po rtech. Ne, já se prostě nedokázal jen tak odtáhnout.

Původně jsem očekával, že hned první její věta bude podezřívavá, zkrátka, že se to začne řešit hned od začátku, ale s nějakým takovýmhle vývojem situace jsem rozhodně nepočítal. To, že by Lott přišla domů vysmátá a vůbec nic zvláštního nevnímala, bylo asi to poslední, co bych tipoval. Po přivítání s Bondem mi zdrhla nahoru, takže jsem se odhodlal jít za ní a až v tu chvíli si všiml, že přišla jen ve spodním prádle. Noo tak to měli kolemjdoucí zážitek..a tím pádem i William pomyslel jsem si, zatímco Lott se mi snažila vysvětlit, jak k tomu vůbec došlo. No dobře, ona se vlastně zas až tolik nesnažila. „No jistě, ony se šaty běžně samy od sebe někde zapomenou“ ušklíbl jsem se a to už jsem se ocitl u stěny, kde se mi konečně dostalo nějakého toho řádného přivítání. Polibek jsem jí samozřejmě dychtivě oplatil, než se Lott odtáhla a mě hlavou proběhla myšlenka, kdo mohl být takový idiot, že dal trávu zrovna někomu tak hyperaktivnímu jako je Lott. „To ty mě sice taky a jak…“ na okamžik jsem se ztratil ve svých myšlenkách, které se znovu začaly ubírat nebezpečným a pro mne v tuto chvíli naprosto zakázaným směrem. Ze zvyku jsem přitiskl ke zdi pro změnu já ji, i když jsem věděl, že teď bych u ní rozhodně neměl být tak blízko a navíc když měla na sobě fakt jenom to spodní prádlo a já byl pořád ještě takový neukojený, bylo peklo to vydržet. Nehledě na to, že kromě toho nepříjemného faktu, že teď bych měl spíš začít žehlit než se na ni bezmyšlenkovitě vrhnout tu bylo ještě to, že jsem měl stále v hlavě tu touhu po tom být dominantní. Takže celý tenhle nápad byl dvojnásobně nepřijatelný. "Ale stejně by mě zajímalo, pročpak se mi po městě procházíš takto?" dokončil jsem svou původní větu a celou dobu ji přitom hřbetem prstů jedné ruky hladil po boku, zatímco druhou byl opřený o zeď někde kousek nad její hlavou.

Už z dálky jsem slyšel ten Lottin smích, který jsem v tu chvíli samozřejmě vůbec nechápal, ale pro mě to nyní znamenalo urychlit svou momentální činnost a zaklidit stopy. Stihl jsem to právě včas, odcházel jsem od již čistého zrcadla právě v době, kdy se Lott objevila za dveřmi. Namísto toho, abych jí šel třeba naproti a otevřel jí, jsem se vydal hodně rychle pryč od dveří. Lehce pobaveně jsem se uchechtl nad její větou, ale zároveň se zatvářil poněkud nechápavě. Co to s ní je? Jako první tedy Lott přivítal Bond a v tu chvíli jsem byl vážně hrozně rád, že ten pes neumí mluvit a nemůže jí tak hned všechno vykecat. Já jsem stále zůstával, kde jsem byl, takže jsem ji vlastně ani neviděl a jen poslouchal. Musel jsem se zamračit, protože se chovala vyloženě divně, navíc to vypadalo jakoby snad ani nic necítila, což je přece nemožné. No ona má teď možná otupený smysly a nic moc necítí, ale já ano. Cítil jsem z ní hlavně drogy a taky ještě nějakýho jinýho neznámýho chlapa. Ani jedno bych do ní rozhodně netypoval, ale zároveň to do jisté míry vysvětlovalo její podivné chování jako například i to, že se hned poté sebrala a dalo by se říct utekla do pokoje. To už jsem se vydal za ní, taky proto že to vypadalo, že namísto facky dostanu spíš její veselý úsměv. Vešel jsem do pokoje a na jazyku měl opět nějakou svoji tradiční poznámku: "Lott t..." okamžitě jsem se zarazil jen, co jsem ji uviděl. "Lásko neodcházela jsi náhodou v šatech?" poznamenal jsem tak trochu pobaveně, ale zároveň nechápavě a vlastně i starostlivě. Jindy bych se asi i pokoušel využít toho, že je jen v tom spodním prádle, ale teď jsem to kvůli tomu, co se stalo prostě nemohl riskovat, ale zároveň právě kvůli tomu co se spíš vlastně nestalo, bylo mnohem těžší se držet zpátky.

Na to, jak mě to ještě před chvílí bavilo, mě to teď hodně rychle bavit přestávalo. Už pro mne představoval pouze ztrátu času, což jsem si teď nemohl dovolit, přece jen, co kdyby se teď Lott vrátila, do té doby musím stihnout dát aspoň trochu jak sebe tak i dům do pořádku. Na jeho reakci, kdy mi tu kulku hodil zpátky k nohám jsem reagoval opět jen otráveným protočením očí. No vážně, za celou tu dobu udělal snad jen jednu jedinou věc neočekávanou a to, když po mě vystřelil. Tohle si mohl klidně odpustit, protože o něm by se Lott dozvěděla asi tak jako tak. "No nejsi teda moc sdílný.." poznamenal jsem. To, co jsem potřeboval..to může znamenat jak dost tak málo. Podle toho, k čemu to potřeboval.. ušklíbl jsem se v duchu.
"No hele já na tebe nemám celý den a už mě to nějak přestalo bavit, takže co kdyby jsi zalezl zase zpátky k těm stromům?" navrhl jsem mu s dalším úšklebkem, už bych vážně celkem potřeboval, aby vypadl a to hned z několika důvodů. Dál už jsem se o něj nestaral, přece jen, jestli trochu nepohnu, budu mít zanedlouho mnohem větší problémy. „No tak hezkou zábavu, možná by sis mohl přinést i popcorn, nemyslíš?“ ušklíbl jsem se, i když bych byl mnohem radši za trochu toho soukromí, kór teď, kdy se budu muset opět Lott za něco omlouvat, ale bylo mi úplně jasné, že on teď jen tak neodejde. Tak jako tak už jsem ale zamířil zpět do domu, tahle konverzace stejně nikam nevedla a cestou ještě stihl odkopnout tu kulku u nohou někam do strany do trávy čistě z estetického hlediska. Doma mě přivítal Bond hlasitým štěkotem, jelikož tohle samozřejmě vůbec nechápal a navíc z Willa cítil psa, takže chtěl ven, ale to se mu pochopitelně nepodařilo. Bonda jsem si teď ale zas až tolik nevšímal a radši si hleděl sám sebe a svých problémů. Jako první jsem si opět sundal kalhoty a hodil je někam na koupelnu. Zatnul jsem zuby a po nějaké chvíli se mi podařilo se zbavit obou kulek, které okamžitě skončily v koši a já se mohl přesunout nahoru pro nové kalhoty. Že já se vůbec oblíkal.. povzdechl jsem si a i s čistými kalhotami přešel do koupelny, kde jsem ze sebe sundal i zbytek a šel se aspoň osprchovat. Celou dobu jsem uvažoval o tom, jak to Lott vysvětlit, ale jediná myšlenka, co jsem měl v hlavě byla, že jsem naprostý idiot. Sice jsem se vážně snažil, aby ze mě nebylo nic moc cítit, ale stejně se mi to nikdy nepodaří úplně zamaskovat, takže po sprše jsem se už s ničím moc nezdržoval a šel rovnou umýt to zrcadlo, kde byl stále ještě vzkaz od Sof. Horko těžko jsem po domě sehnal něco, čím to půjde dolů a i přesto jaký mám pochopitelně k uklízení odpor, nezbylo mi nic jinýho, než to co nejrychleji smýt. Chtělo by to uklízečku proběhlo mi hlavou při uklízení, ale úplně nejhorší na tom všem bylo, že kdybych řekl, že už Sofii nikdy nechci ani vidět, byla by to jen další obrovská lež. Jakmile na zrcadle už nebylo ani stopy po nějaké rudé barvě jsem šel všechny ty prostředky na uklízení zase uklidit a doufal, že už nic z toho zase hodně dlouho neuvidím.

//Jo to je dobrý nápad, aspoň se předejde těmhle..nedorozuměním :D

Střela zasáhla přesně svůj myšlený cíl, ale dál už jsem celou tuhle akci pokládal za ukončenou, nějak mi nestál za to, abych se unavoval nějakým soubojem. Tohle byla jen zpětná reakce, koneckonců co taky čekal, že mu za to poděkuju? Dál už to naštěstí ani on příliš nerozpitvával, takže jsem byl aspoň prozatím podobných výstupů ušetřen.
Výmluvy! problesklo mi posměšně v mysli, když se snažil nějak ospravedlnit to, že nakonec stejně použil zbraň přesně tak, jak jsem říkal už tenkrát. "Nezáviď" ušklíbl jsem se, no jo on hold nemá takové štěstí jako já a musí se spokojit s pouhým sledováním, jak smutné. V tom se mi v hlavě objevila další zajímavá myšlenka, kterou jsem taky hned hodlal říct nahlas. "Mimochodem, kolik jsi toho vlastně viděl..no já jen, sice jsem nikdy neuvažoval o tom být pornohercem, ale jak tak koukám, možná by to stálo za zvážení" uvažoval jsem a opět už měl ten samolibý výraz ve tváři a v očích i jistý zájem o jeho odpověď. Mohl jsem se ho sice už konečně zbavit nebo na tom aspoň začít pracovat, ale tohle byla poznámka, kterou jsem si prostě nemohl odpustit.

//No ono upíří svět..celý tenhle upíří svět je vlastně jen poskládaný z informací z různých knížek a filmů a zrovna ve filmech tohle vůbec není tak nereálný, takže s ohledem na to mi to nepřijde zas tak úplně absurdní, ovšem tušila jsem, že tady mi to asi možná neprojde, takže to tak nějak..chápu :)

Jen jsem ho poklidně sledoval a byla pravda, že teď už jsem nebyl zrovna dvakrát ostražitý, prostě mi celá tahle situace připadala spíš komická než abych se bál, že něco udělá. Právě proto mě jeho reakce celkem překvapila, no jo hold ne každý má takový dar se přetvářet jako já. Jen kdybych tu jeho výbušnost nemusel odnést i fyzicky, to už bohužel tak vtipný nebylo. Sykl jsem nad tím náhlým a hlavně nečekaným náporem bolesti, pochopitelně se trochu zapotácel, ale než stihl vystřelit potřetí, jsem se probral natolik, abych poslední kulku stihl zachytit. Určitě k tomu dopomohl i fakt, že kdyby se trefil i tentokrát, bylo by to mnohem mnohem horší, než u předchozích dvou ran. Ještě v ten samý okamžik jsem po něm obrovskou rychlostí mrštil tu kulku zpět bez ohledu na to, že on má podstatně horší regeneraci než já. Čistě teoreticky, kdybych chtěl, tak ho i tohle mohlo zabít, je to přece jenom vlkodlak, ale to jsem samozřejmě udělat nemohl, takže jsem ji hodil alespoň tak, aby nemířila do srdce, ale spíš někam k rameni. "Přesně jak jsem říkal..bez zbraně bys byl úplně k ničemu" zavrčel jsem a znovu ho začal ostražitě sledovat, ale jinak nic neudělal, nezaútočil na něj. Já se totiž nikdy moc nerval, vždy jsem spíš rovnou zabíjel, je to snazší a hlavně rychlejší a teď navíc ještě lákavější než kdy dřív, když vím, jak málo by stačilo k tomu tuhle komplikaci v mém životě zneškodnit. To jsem si ale teď nemohl dovolit no a když zabít ho nemůžu a rvát se s ním nechci, tak mi nezbývá než čekat, až i jeho pomalému mozečku dojde, že tohle prostě nikam nevede. Nehledě na to, že teď jsem měl jiné plány a to nejdříve si vyndat ty kulky, které bránily úplnému zahojení a pak alespoň trochu poklidit tu spoušť v domě, co tam zanechala Sof. Tenhle plán sice taky nezní bůhví jak skvěle, ale pořád je to lepší než se tu zabývat s ním.

Začal jsem si to celkem užívat, viděl jsem totiž na něm i takovou tu bezmoc a zmatenost, kdy neví, jestli se stále má snažit mě od Lott oddělit nebo to radši překousnout, jen aby byla Lott šťastná. I když nejšťastnější by asi byla, kdybychom si my dva vzájemně stále nešli po krku, ale to je prostě utopie. Já ho prostě asi nikdy nebudu moct vystát. Na jeho odpověď jsem prvně znovu reagoval protočením očí a můj povýšenecký výraz se stal snad ještě nepřehlédnutějším, pokud to vůbec ještě šlo. Ramenem jsem se opřel o zeď u dveří domu, zkřížil ruce na prsou a tak trochu pobaveně ho sledoval. Vždyť bys mě stejně nezabil, tak přestaň vyhrožovat..! prolétlo mi hlavou a všechny mé myšlenky se teď chvíli točily kolem podobného směru. Kromě toho, že jsem byl mnohem silnější než on jsem byl ale ještě nevyléčitelný zabiják..a navíc momentálně taky děsně líný kvůli němu pohnout byť jen prstem navíc, takže když jsem o tom tak uvažoval, byla tu celkem dost vysoká pravděpodobnost, že bych ho spíš radši rovnou ve vteřině zabil, než se tu s ním rval, za což mi nestál. Navíc já, jakožto upír, bych mu stihl vyrvat srdce dřív, než by on mohl zareagovat natož pak se přeměnit. Z toho všeho vyplývá, že bych si měl asi dávat větší pozor na to, co říkám a to právě z toho důvodu, že jakmile jemu rupnou nervy, mohlo by to být taky to poslední, co udělá, což ne že by mi to vadilo, ale zkrátka jsem si to nemohl dovolit. Jenže na druhou stranu, jak se mám držet zpátky, když mě jeho provokování tak děsně baví. "Nerozčiluj se Vilíku, rozčilování škodí kráse, tak bys to ve svém případě radši už neměl moc přehánět" nehledě na to, že jít do svý vlastní prdele bude dost neproveditelný dodal jsem si v duchu a celou tu dobu se u toho tvářil strašně vážně, jako bych mu dal bůhví jak cennou radu, i když i teď v mém výrazu byla jasně patrná ta nadřazenost.

Vážně nevím, jak chci nadále snášet jeho existenci, ale každopádně vtipný na tom bylo, že nás oba od vzájemného povraždění se držela jedna jediná věc, teda vlastně osoba a tou je Lott. Nebýt jí, bylo by mi vesměs celkem fuk, že bych porušil zákon a musel tak nejspíš vypadnout z města. Nebo takhle, ne že by mi to bylo vyloženě fuk, ale za jeho srdce vyrvaným vlastnoručně mnou samým by to stálo. Až mě to vlastně celkem udivovalo, nikdy jsem si nemyslel, že bych toho tolik udělal nebo v tomto případě neudělal právě kvůli ženě. „To se nemusíš obtěžovat, stejně už je po Vánocích a do narozenin máš ještě spoustu času“ odvětil jsem, opět jsem začínal mít takovou tu náladu, kdy mi daný člověk připadá směšný naprosto čímkoliv, co řekne nebo udělá a v případě Williama to platilo dvojnásob. Podle veškerýho jeho chování mi bylo úplně jasný, že on k Lott prostě pořád něco cítí a dal by cokoliv za to, aby si se mnou mohl vyměnit místo..což mě samozřejmě velice těšilo a ani jsem se tím nijak zvlášť netajil, vlastně mi to bylo vidět na očích celou tu dobu. Takový ten povýšenecký, samolibý, škodolibý a vítězný pohled v jednom, ale je fakt, že ten já mám dost často. "Jo jasně, takže bych měl být vlastně vděčný za projevenou..laskavost" ušklíbl jsem se, jo je sice moc hezký, že se o Lott tak stará, ale měl by konečně pochopit, že tohle už není jeho život, tak ať se nám do toho kurva přestane plést.