Příspěvky uživatele

Šel jsem pomalu, na můj vkus až extrémně pomalu a už cestou si připadal jako spráskaný pes. Dobře jsem věděl, co mě čeká a taky to, že to prostě není správně. Každá jiná by to se mnou už dávno vzdala (pravda, jakákoli jiná není a nebyla taková, abych se do ní skutečně zamiloval) a je nejspíš jen otázkou času, kdy to se mnou vzdá i Lott. I když vím, že tentokrát nejsem já ten jediný špatný, Lott přece odešla s nějakým cizím chlapem bůhví kam a bůhví co všechno celou tu dobu dělala, ale to nic nemění na faktu, že já nejsem o nic lepší, spíš přesně naopak. Dokonce jsem i začal přemýšlet nad tím, jestli mi tohle mé chování stojí za ten risk, že ji opravdu jednoho dne ztratím. A co je asi nejvíc šokující, v mé hlavě se vyskytla i taková myšlenka, jako co na mě vlastně vidí. Jasně, jsem idolem a snem takřka každé ženy, ale charakterově jsem asi ten poslední, s kým by Lott měla chodit. Vždyť ona si zaslouží někoho, kdo si ji bude hýčkat, kdo jí bude neustále dokazovat, jak moc ji miluje a dělat všechny ty ostatní romantický nesmysly a já? V tomhle směru na ní tak trochu zjednodušeně řečeno kašlu. Je zřejmé, že ani Lott nebude tolerantní donekonečna, pochopí, že jí všechno tohle zacházení prostě chybí a rozejde se se mnou. Takže výsledek celé téhle vyčerpávající úvahy? Vyžaduje to změnu. Hodně rychlou a hodně radikální. Musim to prostě aspoň zkusit, ona mi za to přece stojí. Z těhle všech myšlenek jsem se vyhrabal až v době, kdy už jsem stál před svým domem a okamžitě věděl, že něco není v pořádku, teda ne že by doteď bylo že. "Lott??" vydechl jsem překvapeně, seděla totiž venku na schodech a Bond pobíhal po zahradě. No teď u tedy ne, jakmile jsem se objevil, přišel mě přivítat. Musel jsem se spokojeně pousmát, alespoň ten pes mě bude mít pořád stejně rád, ať už udělám cokoliv.

„Samozřejmě“ usmál jsem se, no super alespoň nějaký sebevědomí má taky, to nikdy není na škodu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám zeptat, ale nakonec jsem tu otázku položil, přece jen vždyť já vlastně neměl důvod proč to nedělat. A musim říct, že se to celé vyvíjelo ještě mnohem líp, než bych předpokládal. Já tady uvažoval nad tím, jestli by se nebála se mnou jen tak někam jít, zatímco ona mě rovnou pozvala domu, geniální. „To vůbec neni špatný nápad, takže já tedy oficiálně přijímám“ řekl jsem a i když bych to možná mohl a měl zaplatit já, nakonec jsem ji nechal, protože na druhou stranu vážně nejsem ten typ, co by jí to dvě hodiny rozmlouval a nakonec ty peníze pomalu rval barmance z ruky jen proto, abych to mohl zaplatit já. Ne, to vážně ne. A rozhodně nebude špatně, když bude mít v sobě trochu alkoholu. Mezitím jsem tedy do sebe kopl obsah té jedné jediné skleničky, za kterou jsem dnešní večer musel zaplatit a mohlo se pomalu vyrazit. „Ne, můžeme jít“ odvětil jsem, chvíli jsem se ještě zdržel na místě, abych věnoval alespoň letmý pohled jejím nohám, načež jsem se jen trochu vzdálil kvůli kabátu a vrátil se k ní. "Fajn tak jdeme" prohlásil jsem a vyrazil z baru pryč. Možná bych se měl cítit špatně vůči Lott a jo, do jisté míry jsem se tak možná vážně cítil, ale na druhou stranu, teď tady není, nemůže mi vyčítat, že jsem ji tu zase nechal, když je sama bůhví kde, což byl zároveň asi i důvod k tomu, proč to taky všechno dělám. Zatím nedělám nic hroznýho, ale zároveň bůhví jak vzorné chování to taky není, takže jediná chvíle, kdy se takto můžu chovat je právě ta, kdy vím, že stejně budu něco vyčítat spíš já jí než ona mně.

Ani mě neunikl žádný z jejích pohledů, ale já jsem na pozornost a obdiv zvyklý a patřičně si to užívám. Dobře vím, že mi žádná neodolá a ještě se nestalo, abych nějakou nedostal, stačí jen chtít. Takže jednoduše řečeno, o tom, co se v nadcházejícím čase bude odehrávat, rozhoduje jen mé rozhodnutí a tudíž podle toho zvolený způsob, jakým se k ní budu chovat. Někde hluboko uvnitř mě stále byla ta myšlenka, že je mě pro tenhle nový způsob života v páru možná vážně škoda a je pravda, že tohle bylo takové uvolňující, takové vrácení se do starých časů. Za znovuvyvolání tohoto pocitu může nejspíš i fakt, že si Lott jen tak někam odešla, ale dost už, takhle nesmím přemýšlet. Raději jsem se opět začal věnovat pouze Cecelii a právě probíranému tématu. „Hmm na tom asi něco bude“ uznal jsem zamyšleně. Chvíli jsem uvažoval, že bych s ní i někam zašel než jen čistě posedávat u baru, načež jsem se rozhodl nějakou takovou nabídku i vyslovit, neboť i její dosavadní chování mě jen utvrzovalo v tom, že zas až tak bázlivá, aby se mnou radši nikam nechodila, není. "Pak bych nejspíš odpověděl, že takovou nabídku nemůžu odmítnout..samozřejmě jen hypoteticky" usmál jsem se s pohledem upřeným hluboko do jejích očí, než jsem část své pozornosti na okamžik soustředil na skleničku bourbonu, která dosud z naprosto nepochopitelného důvodu vydržela stále stát na baru a překlopil do sebe její obsah. Popravdě její odpověď nebyla úplně ta, kterou jsem čekal a to z jednoho jediného důvodu, já jsem zimu nějak moc nevnímal a bral ji tak jako poslední možný problém, ale bylo jasné,že ona to řešit bude.

No jak se to vezme, jasně že si připadám starý, ale vidět to na mě nikdy nebude.. napadlo mě jako odpověď, ale nahlas jsem pak řekl tak trochu něco jinýho. „To rozhodně ne“ odvětil jsem a s lehce povytaženým obočím sledoval, co dělá. Nad jejím závěrečným verdiktem jsem se musel pobaveně pousmát, celá tahle situace mi přišla poněkud komická. Co se týče mé další odpovědi, nojo to jsem byl prostě já, vždycky jsem byl a vždycky budu neskutečně sebevědomý, na tom se prostě nikdy nic nezmění. Pak se řešilo, kdo tu jak dlouho je, přičemž jsem automaticky použil takovou tu rádoby balící hlášku. „Přesně tak“ potvrdil jsem jí, načež jsem se lehce zasmál nad její úžasnou teorií. „Pár let je ale celkem dlouhá doba“ nadhodil jsem. Ano kór pro upíra, který se v žádném městě moc dlouho nezdržuje, natožpak v takovém, kde je zákaz zabíjení. Když se mě pak zlehka určitě zcela nechtěně dotkla, nahodil jsem svůj typický naprosto neodolatelný úsměv. Dokonce jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych s ní někam vypadl, ačkoli jsem ještě neměl zjištěno nakolik je Cece důvěřivá, jestli by šla někam mimo společnost s cizím chlapem. Samozřejmě to vše ve vší počestnosti, přece jsem nehodlal znovu podvádět Charlotte. Ehm, jistě... "Čistě hypoteticky, co bys řekla dejme tomu třeba na nějakou procházku?" zeptal jsem se nakonec, přičemž jsem ji obdařil dalším ze svých úžasně milých úsměvů, koneckonců vždyť nemám co ztratit a upřímně, já přece nakonec vždycky dostanu to, co chci.

„Joo? No to jsem rád“ pobaveně jsem se ušklíbl, ono je pravda, že vypadat stále na dvacet, má vážně něco do sebe. Měl jsem vlastně štěstí, že mě ten osud, co mě potkal, potkal tak brzo, být starý upír musí být hotový peklo. Ve chvíli, kdy Cece barmanka přinesla drink na moje doporučení, jsem využil příležitosti a rovnou si objednal další, který se ke mně také brzy dostavil. V tu chvíli mi to došlo, tohle přece není má osobní barmanka. Střelil jsem pohledem na druhý konec baru, odkud právě Lott odcházela do šatny a hned za ní tam mířil i nějakej chlap. Ostře podezřívavým pohledem jsem to sledoval, ale jinak žádná jiná reakce se nekonala. Vlastně jsem spíš přemýšlel, jaké pocity to ve mně vyvolává. Žárlivost stoprocentně ne, to je u mě prostě nemožný, spíš mi to trochu připadalo jako trest nebo možná pomsta za to, co jsem jí udělal já. Každopádně, ať už má v plánu cokoliv, já to teď odmítal řešit. Stejně nejlepším řešením bude nechat ji a až pak řešit případný důsledky. Svou pozornost jsem tedy obrátil zpět k mé současné společnici. Jako odpověď na její poděkování jsem namísto nějakého „Nemáš zač“ řekl něco pro mě naprosto typického. „Já vím“ samolibě jsem se pousmál. Je pravda, že jsem z ní vlastně kromě těch pár okamžiků téměř nespustil oči, až jsem se divil, že to nějak nekomentuje, teda ne že bych někdy dal na něčí stížnosti nebo tak."Tebe určitě, hezkých holek si nejde nevšimnout" podal jsem jí opět takovou tu klasickou odpověď, ale tak co, vždyť to byla de facto pravda. "No místním bych se rozhodně nenazýval, ale něco málo přes rok už tu jsem" odvětil jsem, rok vlastně není zas tak dlouhá doba a stejně mi to přijde, že jsem v tomhle městě už věčnost, čím to asi bude? Když se o mě chtěně nebo možná nechtěně otřela, jen jsem jí věnoval jeden ze svých letmých a přesto takových tajemných a řekněme si to upřímně, hlavně děsně přitažlivých úsměvů.

Tomuhle jsem se musel zasmát. „To máš pravdu, 100 mi vážně není“ je mi totiž mnohem, mnohem víc… dodal jsem si v duchu. Jinak jsem se spokojeně usmál, žádný zbytečný zdlouhavý pátrání po jejím jméně se nekonalo, i když musím uznat, že má zvláštní jméno. Cecelia, takový netradiční. „Potěšení je na mé straně. A mám spoustu tajemství, ale jméno k nim rozhodně nepatří..jsem Alex“ usmál jsem se, opět velice přívětivě až jsem se tomu sám divil. Možná bylo štěstí, že jsem nemohl slyšet nic z rozhovoru mezi Lott a tím..bůhví kým, ani jsem se na něj nepodíval, takže netušim a ani jsem momentálně Lott moc nepozoroval, takže jsem ani neviděl, kde je a co dělá nebo nedělá. Jasně, možná to bylo taky tím, že můj pohled z větší části stále spočíval na Cec, byla samozřejmě celkem hezká, jiný holky se kolem mě ani nemotají a krom toho taky dost mladá…jo jasně, kdo v porovnání se mnou tady není mladý že. Ta holka kupodivu vzbudila mou pozornost, i když jsem si říkal, že nic takového dnes nemám v plánu, takže by si měla gratulovat. "Ty tu nebudeš moc dlouho viď? Všimnul bych si tě" uvažoval jsem a stále si ji u toho prohlížel, jako bych se snažil si ji někam zařadit.

„No jistě, byl to jeden z mých velkých snů“ odvětil jsem naprosto vážně a poté, co Lott vystřelila k baru, jsem tam musel dojít tak nějak sám. Odložil jsem si bundu a zamířil k baru, kde už na mě čekala připravená sklenka bourbonu. Jak pozorné. Hodlal jsem dnešek strávit pro jednou pouze popíjením lahodného drinku a vlastně vůbec ničím jiným. U toho jsem samozřejmě čas od času sledoval Lott, která opět kroutila zadkem do rytmu hudby, takže i když já ji vidím každý den, kdo by se nepodíval že. No samozřejmě jsem nebyl jediný, ale to jsem opravdu neřešil. Jednou je Lott děsně sexy barmanka, na tu se prostě podívá každý chlap. Během chvíle se vedle mne posadila nějaká neznámá dívka, která mě samozřejmě musela hned oslovit. Tentokrát jsem se vážně po jiných holkách ani moc nekoukal, natož pak cokoli jiného, co by značilo můj zájem a stejně se kolem mě začne nějaká motat. Jak já to jenom dělám… “Máte štěstí slečno, natrefila jste na opravdového odborníka a můžu vás ujistit, že tohle vyhozené peníze určitě nebudou" usmál jsem se, kopl do sebe obsah sklenky, načež jsem veškerou svou pozornost obrátil zpět k neznámé dívce. "Mohu vědět s kým mám vlastně tu čest?" optal jsem se zamyšleně, zatímco jsem pohledem skenoval její tělo, dokud jsem se nevrátil zpět k jejím očím. Ano opět jsem si hrál na takového toho převelice slušného muže, jako jsem to vlastně dělal téměř pokaždý, když mi někdo začne vykat, což mimochodem obvykle taky nedělám. Skutečnost ale byla jiná, vím, že mi ani tahle hraná slušnost nikdy moc dlouho nevydržela a navíc jsem si ani nebyl jistý,jestli mě její jméno vůbec nějak zvlášť zajímá.

Nakonec jsme tedy přece jen mířili do baru a to vlastně úplnou náhodou. „Jistě, to by vždycky můj sen“ usmál jsem se a tvářil se u toho samozřejmě opět děsně vážně. Venku už mě zase držela za ruku a já nic nenamítal, jen se pousmál nad jejími slovy. Jasně, že se nic nestane, vždyť mohou být rádi, že vůbec přijde. To já, kdybych někdy v nějaký děsivý realitě pracoval, tak bych se rozhodně neobtěžoval tam chodit pracovat ještě i mimo svou pracovní dobu a už vůbec bych tudíž nepospíchal. Jenže tohle všechno byly stejně jen nereálné spekulace, neboť já pracovat nehodlám. „Já?? Nee to by mě v životě nenapadlo“ mrkl jsem na ni a následně se musel pobaveně zasmát jejím slovům a následnému rychlému odchodu. Nojo Lott byla prostě vždycky hravá…na rozdíl ode mě, já jsem totiž tentokrát vůbec neměl v plánu zrychlovat, prostě jsem šel poklidně dál, dokud jsem takovou rychlejší lidskou chůzí nedošel k baru. Bundu jsem pověsil na nejbližší možný věšák a zamířil přímo až k baru. No musim říct, že i tady bylo lidí poměrně dost včetně už dávno pracující Lott, z čehož bylo jen jasně vidět, že jsem nejspíš opravdu nijak zvlášť nepospíchal.

Dobře, zas až takový nesmysl to nebyl, přece jen znám se, i mě příprava chvíli trvá, takže bych se možná měl stejně jako Lott zvednout a jít na sebe něco hodit, ale to já ne. Já se radši budu dál válet na posteli a pozorovat Lott, koneckonců z nás dvou je vždycky ona ta aktivnější. Nakonec jsem se přece jen dokopal k tomu, abych vstal a oblíkl se, načež jsem zamířil do koupelny, abych něco udělal i se svými vlasy. Poté už jsem mohl jen s mobilem a peněženkou zamířit dolu, cestou jsem si doupravil doposud ležérně rozevlátou košili a zatímco jsem si bral kabát, jsem tak trochu po svém odpověděl Lott ohledně toho, jak je možné, že mi to nakonec přece jen tak trvalo. „Hmm jo na tom asi něco bude“ zamyslel jsem se, kdyby Lott nebyla tak sexy, tak si jí tenkrát v tom klubu tolik nevšímám a už vůbec bych ji netahal k sobě domu. Brzy na to jsem od ní dostal ještě jeden polibek, který jsem jí stejně láskyplně opětoval a mohlo se vyrazit. Samozřejmě, že jsem si všiml té náhlé nejistoty, toho pohledu, který většinou doprovází ty nepříjemné myšlenky, ale neřešil jsem to. Stejně se to snažila hned zamaskovat svým úsměvem a tak jsem si mohl jen domýšlet, o co šlo. Venku jsem za sebou zavřel dveře a zamkl, přičemž se mi hlavou znovu mihla myšlenka na Sofii. Ne snad, že bych si myslel, že by si nenašla jinou cestu, ale stejně. Představa, že by mě od problémů mohlo dělit jedno zamknutí dveří...Tyhle myšlenky ale brzy vystřídaly jiné a to, když jsem se na okamžik podíval směrem ke garáži. Jak dlouho už tam ta má druhá láska jen tak stojí, ale kdepak, já jdu zase pěšky. Zase!

--> Noční klub

Samozřejmě, že je šťastná, komu by se tohle taky nelíbilo, obzvláště pak holce. Mě náš život ale připomínal spíš domeček z karet. Ten se taky může sesypat při jediném špatném kroku a těch v mém případě není zrovna málo, navíc když vím, že je to takřka nevyhnutelné. Vím, kdo jsem a co dřív nebo později stejně udělám, takže já osobně jsem si připadal spíš jako odjištěný granát, který navíc tvoří základní podstavu pro celý domeček. Bože musim okamžitě přestat myslet, od kdy vůbec používám metafory? Jednak z tohoto důvodu a jednak taky proto, že jsem nechtěl, aby si Lott čehokoliv všimla, jsem pro jistotu veškeré tyhle myšlenky zahnal a věnoval se radši přítomnosti, konkrétně tomu, že bychom opravdu měli vstávat. „Jistě“ odsouhlasil jsem jí to s nevinným úsměvem, vždycky se mi líbilo, když byla takhle sebevědomá a trochu zmučeně jsem vydechl, když se mi zase začala hrabat ve vlasech. „Ale prosim tě, to je nesmysl“ i když, když jsi mi teď už úplně zamotala vlasy… dodal jsem si v mysli, ale stejně jsem se ještě neměl k jakémukoliv pohybu a raději se věnoval prohlížení své dokonalé přítelkyně. Na nohy jsem se tedy vyhrabal až v době, kdy Lott šla dolů pro kabát. Já jsem bezstarostně zamířil ke skříni, odkud jsem vytáhl černé kalhoty a riflovou košili s rukávy vyhrnutými někam k loktům. Jen jsem to na sebe tak hodil, ani se nezdržoval se zapínáním košile a rovnou zamířil do koupelny, kde jsem strávil nějakou dobu úpravou vlasů. Tohle je další věc, v které se prostě nezměním. Dál jsem někde vyhrabal mobil s peněženkou a pak už se vydal dolů za Lott. Až díky tomu, že mi celou dobu ta košile vlála od těla jsem si uvědomil, že ji vlastně nemám zapnutou, takže cestou ke kabátu jsem si dozapínal knoflíky od košile. "Nemáš bejt tak sexy, pak by mě nenutilo se na tebe pořád dívat a mohl bych se v klidu oblíkat" prohodil jsem, zatímco jsem si na sebe bral černý kabát, po kterém už následovalo jen nazutí bot. Nojo, jak jinak bych to měl vyřešit, než že vinu svedu na někoho jiného a navíc ještě tak šikovně.

Samozřejmě ani ona se nemohla spoléhat na to, že bych opravdu já něco vymyslel, takže měla určitě sama nějaké záložní plány, na což jsem se vlastně tak trochu spoléhal. Jejím prvním plánem očividně byla příprava snídaně, takže jsem jí nijak nebránil a nechal ji odejít, zatím co já jediné co jsem udělal, bylo, že jsem trochu změnil svou dosavadní polohu a přivolal si k sobě Bonda. Brzy na to už se Lott vrátila a já obdržel sáček s krví, zatímco Lott mi začala předhazovat některé její nápady a na mě bylo, abych si z nich jen nějaký vybral. „Fajn“ usmál jsem se, ono by bylo celkem divný, kdyby nesouhlasila se svým vlastním nápadem. Trvalo chvilku, než jsme oba dopili a odložili prázdný sáček. „Jo..já taky“ usmál jsem se, byla to pravda, byl jsem opravdu šťastný, ale přesto mě něco trápilo, konkrétně mé myšlenky ještě z noci, které se jejími slovy znovu prodraly napovrch. Lott si možná ani neuvědomuje, že ten, kdo jí dělá šťastnou je zároveň i ten, kdo může její štěstí zničit. Vždycky jsem byl a vždycky budu pro ni nebezpečný a toto riziko se bohužel bude jenom zvyšovat. Zatímco se mi hlavou promítaly tyto myšlenky, jsem měl nevědomky takový lehce ztrápený výraz, ale hned poté jsem se to snažil celé potlačovat, rozhodně jsem nechtěl děsit ještě i jí. Přitiskl jsem si ji k sobě a věnoval jí jeden procítěný polibek, než se Lott odtáhla. „Joo..asi máš pravdu“ řekl jsem namáhavě, najednou jsem byl nějaký extrémně líný. „Takže bys měla vstávat, abych na tebe nemusel moc dlouho čekat" ušklíbl jsem se, přece jen určitě jí bude trvat příprava dýl než mě.

Možná jsem opravdu mohl aspoň chvíli přemýšlet nad tím, co bychom mohli dělat, zatímco ona v klidu spala, ale stejně bych nic kloudnýho nevymyslel a proč bych to vůbec dělal, když vím, že její hlavinka je plná všemožných nápadů. Navíc není to poprvé, co tohle řešíme, takže podle mě Lott ani nemohla očekávat jinou odpověď. „O tom nepochybuji“ usmál jsem se, ještě jsem obdržel polibek a to už se Lott začala zvedat s tím, že jde připravit „snídani“. Znovu jsem měl nějakou narážku na to, jak tady sebou praštila do dveří a byl jsem rád, že se neuráží a bere to s humorem. Zatímco byla Lott pryč jsem já trochu změnil polohu a přivolal si k sobě Bonda. Všechno vypadalo tak idylicky a hlavně tak normálně, že jsem si až říkal, že to ani nemůže být můj život. Jakmile se Lott objevila zpátky ve dveřích, zářivě jsem se na ni usmál a při pohledu na její ruce jsem se mohl ujistit, že se opravdu pořád jedná o můj život. V ruce totiž nedržela žádné tousty, ovoce ani nic podobného, jak by se asi na snídani slušeno, ale dva sáčky s krví. Bylo to vlastně velice potěšující zjištění. Za okamžik už se onen sáček ocitl v mých rukou a Lott u mě, vlastně oprava, u nás v posteli. Hned začala vyjmenovávat některé její nápady a já je jako tradičně jen poskládal dohromady. „No tak to je jednoduchý, prostě se pujdeme projít a nakonec skončíme v baru" odvětil jsem, protrhl sáček a napil se. Tak nějak nevědomky a zároveň vlastně cíleně (?? :D) jsem vynechal to kino. Dalo by se říct pořád z toho stejného důvodu, přišlo mi, že kino je vážně jen do nějakých romantických filmů, ale ne do života upírů. Nojo asi bych měl tenhle svůj názor poněkud aktualizovat, ale to se zatím rozhodně nedělo.

Je to vlastně asi poprvé, co takhle někdo u mě usíná, nikdy dřív mi holka v objetí neusnula..nebo jako jo, ale mě to moc dlouho nevydrželo, brzy jsem byl pryč a ráno už mě ta holka neviděla. Teď je všechno jinak, od Lott rozhodně nemám v úmyslu utíkat, navíc přece nebudu utíkat z vlastního domu. Brzy Lott opravdu usnula a chvíli na to jsem slyšel i Bondovo tiché oddechování. Mně se hlavou promítalo spousta ne zrovna dvakrát příjemných myšlenek a opravdu jsem se celkem děsil toho, že by se mohly stát skutečností. Dokonce se mi povedlo na nějakou dobu usnout, než jsem se opět probral a pak už jen čekal, až se probudí Lott. To už jsem se snažil všechny své myšlenky zahnat a raději si užívat přítomnost. Jakmile byla i Lott vzhůru, položila mi otázku, jestli jsem už něco vymyslel. No kdybych se celou noc radši věnoval vymýšlení plánů na dnešek, bylo by to asi vážně lepší. „Jo, přesně tak“ andílkovsky jsem se usmál a to už jsem ucítil její rty na svém krku, dokud se ode mě neodtáhla s dalším akčním nápadem. V první vteřině jsem se na ni podíval poněkud překvapeně a pobaveně zároveň, ale nakonec jsem souhlasil, proč bych taky neměl. „Fajn…a nepřeraž se mi zas“ odvětil jsem a vzápětí za ní ještě zavolal ten dodatek, no jo já vím, že bych si z ní neměl dělat srandu, ale já v těhle situacích většinou dřív mluvim, než myslim, navíc to byla pořád prostě jenom sranda. Mezitím, co byla Lott pryč, jsem se na posteli uvelebil do tureckého sedu, jednou, dvakrát plácl do peřin a už se u mě objevil Bond, který měl evidentně taktéž spoustu energie, div že mi ty peřiny neroztrhal na kusy, zatímco já jsem ho drbal za ušima a tak různě.

Celé tohle nicnedělání na chvíli dalo by se říct narušil Bond, kterého ho už očividně ta dosavadní samota přestala bavit a tak se k nám rovnou nacpal do postele. Moc dlouho tam ale nepobyl a za chvíli byl stejně zase odkázán na zem. Já jsem se do tohohle moc nezapojoval, vlastně jsem to nechal na Lott, ať se zařídí, jak chce. Ta si sice chvíli víc všímala Bonda a ještě ho nazvala úžasným, s čímž jsem musel souhlasit. Bond je opravdu úžasný, jaký jiný by taky měl být, když jsem ho vybíral já osobně, což jsem jí taky řekl. „Noo…asi bych na to moc nesázel“ odvětil jsem, já jsem byl vždycky hrozně sebevědomý a takový budu i nadále. Netrvalo dlouho a Lott opravdu usnula, Bond taktéž, zatímco já měl spoustu času na přemýšlení. Například o tom, jak moc se můj život změnil. Způsob života se sice změnil, ale já zas až tolik ne, v něčem sice ano a to dost, ale vždycky ve mně bude ten zabiják a čím déle budu v tomto městě, tím to bude horší. Začnu být agresivnější a pokud mě bude někdo rozčilovat, jakože by tu minimálně dva adepti byli, pujde jen o to, jak dlouho se ještě dokážu hlídat. Začínal jsem se toho vážně bát, trochu ztrápeně jsem se podíval na spící Lott a jemně se pousmál. Ležela tu u mě bez jediné známky strachu a já doteď nechápal, jak je možné, že mi tak důvěřuje. Zlehka jsem ji pohladil po vlasech a po nějaké době se i mě podařilo usnout. Přemýšlení asi vážně bolí a hlavně to očividně strašně unavuje. Moc dlouho mi to ale stejně nevydrželo, takže jsem byl vzhůru již dlouho předtím, než se probudila i Lott. „Dobré krásko“ usmál jsem se a při její následní otázce jsem se musel pobaveně zasmát. "Děláš jako bys mě neznala" ušklíbl jsem se, i když v hlavě jsem měl poněkud jinou verzi odpovědi. Jistě, že jsem nic nevymyslel, když jsem celou tu dobu přemýšlel úplně o něčem jiném, o něčem, co by se ti má milá Lottinko asi moc nelíbilo..Pro jistotu jsem ale už nechal myšlenky myšlenkami a radši se soustředil jen na její doteky, což bylo jistě mnohem příjemnější.

Už i podle toho, co si Lott vzala na sebe, bylo zřejmé, že tohle bude opravdu taková ta typická domácí idylka, pro mě do nedávné doby něco naprosto nepřijatelného a tím pádem nyní i zcela nového. Něco, čemu bych se až doteď snažil ze všech sil vyhnout a teď se tomu vůbec nebráním. Vážně zvláštní. Nicméně poté, co si lehla zpět ke mně, jsem ji tak jako láskyplně objal a odpověděl na její následnou otázku. Souhlasil jsem s ní i v tom, že bych rozhodně neměnil, přičemž jsem si ji k sobě trochu víc přitiskl a jemně ji políbil do vlasů. Brzy na to se k nám připojil i Bond, který nám zjevně už odmítal tolerovat ten dočasný nedostatek zájmu. Teď jsme vážně vypadali jako typická šťastná rodinka, i když slovo rodina je možná trochu nadnesený, ale plno lidí považuje psa za plnohodnotného člena rodiny, takže vlastně taková náhrada za dítě. Dítě, které tu nikdy nebude! Na mém vztahu k dětem se vůbec nic nezměnilo a měnit nebude, v tomhle se prostě změnit nedokážu a ani nechci. Je to vlastně celkem pochopitelné, ale když se nad tím zamyslím, ono je vlastně klidně možné, že už jsem nebo spíš jsem byl otcem dítěte, o kterém nemám ani páru, že existuje nebo existovalo. Já a táta? Bože už se začínám děsit i vlastních myšlenek, takže radši zpět do současnosti. Pronesl jsem větu, jestli bych na Bonda neměl žárlit a nad Lottinými slovy jsem se musel zasmát. „Tak samozřejmě, že je skvělý, vybíral jsem ho přece já“ samolibě jsem se usmál, další poznámka, kterou jsem si prostě nemohl odpustit. Lott se nakonec stejně rozhodla dostat Bonda zase zpět z postele a mě až udivovalo, jak ten pes poslouchá. To už jsem ji znovu objal a zamyšleně ji sledoval. Šance, že bych usnul byla malá, i když možný je všechno, ale rozhodně jsem nijak nechtěl bránit v odpočinku Lott.