Příspěvky uživatele

Jistě, může mi důvěřovat v tom, že už bych jí nikdy nechtěl ublížit, to je sice pravda, ale to ještě neznamená, že k tomu nakonec stejně nedojde. V tom byl ten trénink asi dobrý, i když si nejsem jistý, jestli se to vůbec může zlepšit, jestli se to naopak i přesto nebude jen zhoršovat, ale to nezjistím, když to nezkusím. Stejně se ale pokaždé děsím toho, že v jejích očích zase uvidím to zděšení, ten strach. Dobře si pamatuju ten její pohled jak na hřbitově, tak potom dál. To, jak se potom chovala, jak se mě bála pomalu i jen dotknout, aby něco neudělala špatně. To už nikdy nechci zažít. Proto jsem s tím jejím sebevražedným plánem, že to budeme trénovat, souhlasil vlastně nerad i přesto, že v samotném průběhu mi to přináší spíš uspokojení než utrpění. Tento trénink bohužel nastal i teď. Brzy jsem se ocitl nad ní a zuby měl těsně u jejího krku, ale nic víc jsem neudělal. Celou atmosféru ještě posilovala hororová hudba, která ve mně jen víc a víc probouzela všechny ty vražedný sklony a proto jsem si nebyl jistý tím, že se dokážu držet toho, co je vlastně smyslem celého tréninku-neublížit jí. Přesně proto jsem se od ní i trochu odtáhl, ale bylo mi jasné, že Lott to jen tak nevzdá a já se od z nějakého důvodu nedokázal odtáhnout, dokud jsem ještě mohl. „Nedělej to..“ hles jsem zničeně, jenže to už měla ruku v mých vlasech a prokousla mi ret, až jsem ze sebe vydal tiché protestní zavrčení. I když ne zavrčení v tom pravém slova smyslu, spíš jako bych to chtěl jen zašeptat. Trochu až hypnotizujícím pohledem jsem sledoval stékající krev, než jsem ji jí blesku rychle zbavil a pak už se to nedalo zastavit. V další vteřině už mé zuby protrhly kůži na jejím krku a já se dostal ke kýženému cíli. Teď se opět dostavil ten pocit neskutečné slasti a já si ho chtěl vychutnat. V povzdálí se opět ozval ten známý zoufalý křik a já musel uznat, že v tuto chvíli to bylo prostě…skvělé. Nejradši bych si tohle chtěl udržet už navždy, ale tak dlouho Lott nevydrží, jenže jak z toho ven? Vteřiny rapidním tempem ubíhaly a já se neodtahoval. Snažil jsem se myslet na její slova a pochopil jsem, že možná jediným východiskem je pokusit se nevnímat alespoň ty všechny zvuky vycházející z televize, které mě jen nutí dál pokračovat. Před očima jsem nyní měl spoustu těch nevinných lidí, které jsem právě tímto způsobem zabil, ale nakonec se všechny mé myšlenky stejně vrátily k Lott. Pevně jsem sevřel oči a prudce se odtáhl. Poněkud zděšeně se na ni podíval, jako bych snad čekal, že ji najdu na pokraji vyčerpání, ale po pravdě jsem vůbec netušil kolik času uběhlo a tudíž ani v jakém je stavu.

„Jistě“ pousmál jsem se. Film, který jsem nakonec hodně jednoduchým způsobem vybral, nás nejspíš oba nutil trochu přemýšlet. Jak to, že se mě nebojí? Jak to, že v mém případě to je schopná tolerovat? Vždyť já jsem pro ni asi vůbec ten nejnebezpečnější, dokážu jí ublížit jak fyzicky tak i psychicky. Těžko říct, jak to vlastně celé vnímá ona, jaký má pro to důvod nebo jestli vůbec nějaký má. Já jsem jen věděl, že mi z nějakého nepochopitelného důvodu důvěřuje a že jí už nikdy nechci ublížit…teda alespoň ne tak, že by se jí to nelíbilo. Ostatně kvůli tomu taky podstupuji ten nesmyslný trénink, který byl taky v našem rozhovoru zmíněný. Nejprve se ještě chvíli řešil spíš Lottininý problém ohledně rodiny a zanedlouho už jsem znovu mohl ucítit její rty na svých. Polibek jsem si opravdu vychutnával a když mě pak zarazila a tak nějak mě donutila si lehnout nad ní, zpočátku jsem neprotestoval, právě naopak, já spíš ochotně spolupracoval. Možná v naději, že se nechystá udělat to, co se později ukázalo jako její pravý plán. Ruku jsem si položil na její bok, pevně ji stiskl a v tu chvíli si ještě myslel, že to bude v pohodě, jenže nebylo. Okamžitě mi narostli zuby upíří, kór když jsem měl její krk jako na podnose, mé zuby už se i dotýkaly její kůže, ale nic víc. Váhal jsem. Tohle celé způsoboval ten horor, sloužící nyní jen jako kulisa, bohužel hodně špatná, ale hodně účinná kulisa. Zřetelně jsem vnímal všechnu tu strach nahánějící hudbu a hlavně ten občasný křik vyděšené osoby. Když piju z Lott, tak ta samozřejmě nekřičí a to mi vcelku chybělo. Jenže teď jsem to všechno slyšel dost dobře a bylo mi jasný, že když se do ní teď zakousnu, mé myšlení bude omezené a mě bude připadat jako bych tu měl zase jen jednu obyčejnou vyděšenou holku, které zbývá posledních pár vteřin života a nejspíš nedokážu přestat. "Já nemůžu.." hlesl jsem a trochu od ní odtáhl hlavu. Měl bych se od ní odtáhnout úplně dokud mi to ještě myslí, ale nějak to nešlo. Bůhví, proč jsem zůstal jako přikovaný, možná proto, že jsem i přesto riziko její krev prostě chtěl.

„Přesně tak“ pobaveně jsem se usmál ještě předtím, než jsme se přemístili do pokoje a řešila se moje dokonalost. „To je skvělý nápad“ pochvaloval jsem si, přece jen i ta nejdokonalejší bytost na světě, alias já, nepohrdne pochvalou a čím víc ji slýcháte, tím líp. Pak už jsem ulehl vedle ní s úmyslem opravdu se dívat na nějaký film, u mě dost neobvyklé, přičemž jsem se už jen pobaveně zasmál nad její větou, dál už jsem nebezpečnost pánviček v rukou Lott nerozebíral. Mezitím k nám přiběhl i Bond a chvíli poté už v televizi konečně začal běžet daný film. Namísto strachu mě ale ten film spíš nutil se zamyslet. Vím, že jsem nebezpečný, vím, že to ve mně pořád bude ta chuť zabíjet a dlouho jsem si myslel, že není možné, abych někdy vedl nějaký jiný život a já vlastně ani nechtěl. Přesto tady ale jsem s holkou, o které vím, že ji vážně miluju a ona je tu se mnu i přesto, že ví, co jsem zač a že jsem schopný ublížit i jí. Svým zamyšleným pohledem jsem na okamžik sklouznul od televize k Lott a uvažoval jsem, jestli ji vážně nevystavuju až moc velkýmu riziku. Když pak promluvila na téma rodina, to je komplikovaný samo o sobě, ani jeden z nás nemá poslední vzpomínky na rodinu takové, o kterých by se mohlo mluvit, jen máme každý trochu jiný problém. Jemně jsem se pousmál, než se můj úsměv změnil spíš v takový spiklenecký. „Já na něj myslim, svůj trénink rozhodně nechci zameškávat“ provokativně jsem ji u toho pohladil po boku a za okamžik už Lott vyjekla díky jedné scéně ve filmu, přičemž jsem si ji automaticky na ten daný moment chytl o něco pevněji. U mě se nic takového pochopitelně nedělo a to vlastně hned ze tří důvodů. Za prvé, jsem extrémně nelekavý typ, za druhé, horory se mnou z naprosto pochopitelných důvodů nic moc nedělají a za třetí, teď jsem stejně dění filmu moc nevnímal. A když už jsem vnímal, spíš jsem se…usmíval? Ano usmíval, vždycky mě bavilo sledovat strach v očích těch nevinných lidí, to je taky jeden z dalších důvodů, proč já nikdy nebudu moct být ten hodný. „Mít strach je účel hororů tak aspoň někdo to dodržuje“ pousmál jsem se, než se její drobná ručka objevila na mé tváři. „Toho si vážim“ usmál jsem se tím upřímným úsměvem, pochopil jsem, že Lott své rodiče opravdu milovala, takže to, že mi to dokázala říct a navíc mě ještě de facto přirovnávat ke stejně důležitým osobám v jejím životě, to je vážně úspěch. „Taky tě miluju“ hlesl jsem vzápětí těsně předtím, než mě políbila. Mé polibky bylo opět hluboce procítěné, vychutnával jsem si každičkou vteřinu..

Jemně jsem se pousmál, měla pravdu i když jsem oceňoval, že neřekla nejhodnější s nejzlejším, jak by se možná nabízelo. „Protiklady se přitahují“ lehce jsem pokrčil rameny. Další téma alias příšery už naštěstí dál nerozebírala, takže moje slova aspoň na 1% zabrala a my se tak brzy z koupelny přesunuli do pokoje. „To je od tebe milý, zrovna já totiž na tohle dost často zapomínám že“ ironicky jsem se ušklíbl a za moment už byl u ní. Jakmile mi ale oznámila, že nemá tušení, na co se budeme dívat, nemohl jsem to nechat bez nějaké své poznámky, prostě nemohl. „Hlavně to ne, pánvičky jsou hrozně nebezpečný“ odvětil jsem naoko zděšeně a mezitím se k nám stačil připojit i Bond, načež jsem se dozvěděl, že tentokrát bude vybírání (no spíš „vybírání“) na mě. „Že jo“usmál jsem se jakoby nadšeně, vždyť je to opravdu úspěch, že jsem se donutil něco sám od sebe vybrat, rozhodnout, vymyslet. Od doby, co znám Lott, nechávám víceméně plánování na ní, je to pohodlnější a praktičtější. Ono tenhle můj pokus měl stejně do plánování daleko, když jsem vybral to první, na čem mi spočinul pohled, ale co i to se počítá. Vítězným filmem se tedy stal horor Ghoul. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem mnohem horší, než tenhle hrdina filmu, já jsem těch vražd atp. spáchal nespočetně a vzhledem k tomu, že to dost často končilo vysátím, dá se o obětech hovořit i jako o potravě. Bože, vážně se teď srovnávám s postavou z hororu? Se mnou fakt není něco v pořádku, navíc když vím, že na stupni děsivosti vyhrávám na plné čáře. I když…pořád jsem upír, to vždycky bude znít líp, hlavně v dnešní době. Nějakou chvíli jsem vnímal děj, než jsem se zaměřil na Lottin hlas a tak nějak instinktivně si ji k sobě víc přitiskl. "Já vím...a taky vím, že jsem asi ten poslední, kdo by ti v tomhle měl radit, ale tak to můžeme zkusit trénovat. Minulost stejně nezměníš, co se stalo, stalo se, ale když o tom budeš mluvit, mělo by se to trochu zlepšit" pousmál jsem se. Použil jsem vlastně stejné slovo jako ona předtím. Trénovat něco takovýho je nesmysl, stejně tak jako když se mám já pokoušet ji nezabít. Navíc jsem ani nevěděl, jestli to opravdu funguje, věděl jsem to jen teoreticky, v praxi to pochopitelně ověřený nemám, když jsem se o pocity druhých nikdy dřív nestaral.

„Přesně tak“ zaculil jsem se, než naše konverzace nabrala zase trochu vážnější ráz. Po její odpovědi jsem zůstal chvíli tak trochu v šoku, kam se najednou poděl ten věčný optimismus? No možná kdybych já předtím odpověděl trochu šetrněji, tak tohle nikdy neřekne, ale v tom případě by to byla jen další lež. Každopádně tuhle teorií jí musim vyvrátit. „Zlato, ani upírství tě nezmění od základů a navíc jsi asi ten nejhodnější upír, kterýho jsem kdy potkal, což z tebe dělá tu poslední osobu, která by se měla nazývat příšerou“ pousmál jsem se, to jestli upíři jsou nebo nejsou příšery už si musí rozhodnout sama, to už je dost subjektivní názor. To už se šla Lott osušit, já chvíli po ní a za několik málo okamžiků už jsme byli oba v pokoji. Po její větě jsem se samolibě usmál a ani svou odpovědí jsem určitě nezklamal její očekávání. „Jo, jsem si toho plně vědom“ jistě, že je dokonalý, stejně jako zbytek mé osoby. Ona mě zná, ví, že jí to spokojeně odsouhlasím namísto nějakého skromného poděkování nebo třeba opětování pochvaly, což taky dokazoval ten její úsměv. Ještě jsem si zval něco málo na sebe a zamířil za ní do postele. „Počkej, počkej, slyšel jsem správně? V tvý hlavě jako vážně momentálně není nejmíň 10 nápadů?“ zase, prostě si z ní musim utahovat, jinak s výběrem žánru jsem byl samozřejmě spokojený, horor je přece jen asi lepší než romantika. Hned na to se u nás objeví i Bond, takže znovu vypadáme jako jedna šťastná a spokojená rodinka. „Fajn, ale pak si nestěžuj, žes to viděla už nejmíň tisíckrát“ upozornil jsem ji, když nechala výběr na mě, do jedné ruky si vzal ovladač a druhou ji objal kolem pasu. V tuto chvíli jsem měl vážně chuť pustit nějakou klasiku, kterou viděla na 100%, ale nakonec byl můj postup mnohem jednodušší. Prostě jsem jen najel na horory a spustil hned ten první, co se mi objevil, což byl Ghoul. Ano opravdu originalita nejvyššího stupně, ale co, mě je stejně úplně jedno na co se budeme dívat a taky je pravda, že mě vlastně horory nijak zvlášť nebaví. Ono je to těžký, u hororů se má člověk bát, ale jak se mám bát, když vím, že realita je vlastně mnohem horší, že já sám jsem mnohem horší?

Kdybych slyšel její myšlenky, musel bych souhlasit. Tu záruku vážně nemá, navíc vždyť já jsem skvělý herec a lhář, takže když se to tak vezme, ona má vlastně jen slovo brilantního lháře, že právě vyřčená slova myslí vážně. No, to nezní moc důvěryhodně, ale na druhou stranu, já vlastně konkrétně Lott nikdy nějak jako fakt hodně nelhal, což je minimálně dost překvapující. I když samozřejmě asi nenastane den, kdy bych fakt vůbec nekoukal po jiných, ale u toho taky hodlám zůstat a na koukání přece není nic špatnýho, ne? Pak se chvíli řeší téma pro mě dost děsivý a po pravdě jsem si myslel, že tohle je to poslední, co bych někdy řešil, ale tak tohle jsem si říkal o spoustě věcí a jak jsem se zmýlil, jen dnešek je toho důkazem. Takže se vlastně svatba posunula z těch absolutně nereálných do jen nereálných. „Neboj, nejsi tak průhledná, jen máš smůlu, že máš tak..bystrého přítele“ ušklíbl jsem se, byla to vlastně reakce na ten její jakoby smutný obličej, jako bych ji chtěl potěšit či co, pff. I když, kdybych se nad tím zamyslel, je vlastně Lott průhledná? No, možná by se to v určitém smyslu tak trochu..trošičku dalo říct. „Nebyla hloupá, to že řekneš, co doopravdy chceš není hloupost“ pousmál jsem se, je to pravda a to, že se její touhy a přání úplně neshodují s mými není žádná novinka. Po chvíli už Lott vylezla z vany, já si ještě trochu opláchl vlasy a ještě stihl Lott přejet takovým tím toužebným uchváceným pohledem. Je tak sexy… Po jejím úsměvu se mi jeden koutek rtů stočil do jemného úsměvu a to už jsem se i já začal postupně utírat. Zatímco Lott už byla v pokoji, moje poslední činnost byla samozřejmě poslední pohled do zrcadla a to převážně na mé vlasy. Prostě dokonalost sama. Nad její větou jsem se prostě musel zasmát, načež už jsem si to suverénně namířil do pokoje a rovnou aspoň pro nějaký trenky. Následně jsem pak ve skříni objevil kraťasy z takového materiálu, kterému se možná dalo říkat teplákovina. Ano, podržte se, opravdu je to tak. No samozřejmě jsem i v nich vypadal naprosto dokonale, ale to je jasné a takto jsem zamířil k Lott. "Takže na co se chceš podívat?" zeptal jsem se a uvelebil se v posteli těsně vedle ní.

Absolutně jsem nechápal, kde se to ve mně bere a jak jsem vůbec něco takového dokázal vymyslet. No za to nejspíš může můj předchozí život zpěváka, přece jen v tu dubu u mě texty tohoto typu nebyly žádnou výjimkou, dobře, se na to balí ženský, takže když to vezmu takhle, nebylo to vlastně poprvé, co jsem tohle nějakou formou říkal, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem to poprvé myslel upřímně. Na její další větu už jsem se jen pousmál a jemně ji políbil. Následně Lott trochu změnila svou polohu a pak přišla otázka ohledně svatby. Uvažoval jsem, jestli k tomu mám přistupovat jen jako k další provokaci, větě, o které oba víme, že je neuskutečnitelná, nebo jestli to mám brát vážně. Nakonec jsem tedy zvolil druhou možnost a snažil se nějakým způsobem pochopit, co na těch svatbách všechny pořád vidí. Dostalo se mi poměrně rozsáhlého odůvodnění, takže jsem pečlivě poslouchal a přemýšlel. Fajn takže krásná je Lott celou dobu, ty princeznovský šaty, to by byl možná trochu problém, to jedině tak na nějaký ples s podobnou tématikou, co je úžasného na tom stresu z veškeré organizace jsem taky moc nechápal a potkat spoustu lidí může i bez toho. A to, že si vezme člověka, kterého miluje? Toho má tak jako tak tak proč to potřebuje písemně. No, že bych změnil názor, to se říct nedalo, ale snažil jsem se vypadat, jako že tomu rozumím. O to jsem se snažil i v době, kdy zmínila, cituji: před bohem vše odpřísáhnout, ale to už mi koutky úst znatelně zacukaly, než jsem opět nahodil svůj chápající a plně soustředěný výraz. Bůh a upír, skvělá to kombinace. Nad její druhou odpovědí už jsem se ale trochu pobaveně uchechtl. "Já si to hned myslel" ušklíbl jsem se a tak nějak se mi ani nechtělo jí vysvětlovat mé dojmy z jejího proslovu, ale zasloužila si nějakou odpověď. "Ne teď vážně, já myslim, že to chápu, ale..já nevim, možná jsem prostě upírem až moc dlouho na to, abych to dokázal vidět alespoň z poloviny stejně nebo aspoň podobně jako ty" odvětil jsem upřímně, nemělo smysl odpovídat jinak a dávat jí tak naděje a slib, který nevím, jestli budu schopen někdy dodržet...i když po dnešku už je možný asi vážně úplně všechno, tak co já vím, ale asi by měla znát tu aktuální pravdu. Pak už se začal řešit plán na dnešní zbytek dne a poté, co mi odsouhlasila mé překvapivé rozhodnutí zůstat tentokrát doma, už se naše rty znovu spojily v polibek. Zatímco Lott se už sušila, já se ve vaně sesunul tak, abych si mohl dát pod vodu i hlavu. Potřeboval jsem z vlasů sundat veškerou tu dešťovou vodu a jakmile jsem se vynořil, Lott si zrovna začala natírat nohu tělovým mlékem, samozřejmě tím svůdným způsobem. Tak tomu se říká načasování! Pak už jsem z vany vylezl i já, nezapomněl si u toho několikrát prohrábnout vlasy a pak se začal taky sušit.

Bylo mi víc než jasné, že to, co mi právě nabídla, ona sama vůbec nechce, takže kdybych jí to odsouhlasil, jen bych jí tím ublížil a stejně by to nejspíš skončilo rozchodem. Pro mě osobně by to ještě nedávno byl splněný sen, ale najednou jsem si začal uvědomovat, jak moc mi na Lott záleží a že mi to za ty zálety, vlastně v tomhle případě už by to zálety nebyly, pokud bych souhlasil, nebyl by to vůbec žádný podvod, ale stejně mi to za to nestálo. Proto jsem jí taky řekl, že nic takového nechci a hned na to vyrukoval s něčím, no co to vlastně bylo, něco na způsob..vyznání? Možná. Samotného mě to trochu překvapilo, ke mně se tenhle způsob mluvy vůbec nehodí, ale očividně všechno může být jednou poprvé. Možná vážně bude něco na tom, že správně provedená nevěra dokáže vztah nikoli zničit ale naopak zachránit. "A já jsem ti za to vděčný“ usmál jsem se. Její další slova už jsem nekomentoval, jen s lehkým náznakem úsměvu přikývl. Ne všechno vždycky vyžaduje komentář. Místo toho jsem svá slova proměnil v jemný polibek, v kterém v tuto chvíli bylo víc, než bych možná čekal. Byl jsem skutečně odhodlaný si přivyknout všem těm jak já říkám romantickým nesmyslům, které jsou pro ni a asi pro většinu lidí tak důležitý. Pak už se Lott přetočila tak, že na mě vlastně ležela a propletla si s jednou mou rukou prsty, zatímco má druhá ruka se objevila kolem jejího pasu. Jakmile pak zmínila svatbu, na setinu vteřiny ve mě zatrnulo a instinktivně jsem se z toho chtěl nějak humorně vykecat, ale když už jsem v tý upřímnosti, tak jsem se rozhodl pojmout to vážně. "Lott na něco se tě zeptám..proč je pro tebe ta svatba tak důležitá? Neni jedno jestli spolu budeme takhle nebo jako manželé?" zeptal jsem se a i když jsem se snažil, stejně jsem jen to slovo manželé vyslovil tak trochu kysele. Zkrátka mi přišlo pořád zcela absurdní mluvit o Lott jako o své manželce. "Nebo se ti tak moc líbí moje příjmení?" dodal jsem vzápětí, tohle už mělo pochopitelně do vážnosti daleko. Tentokrát mi však nešlo o nic jiného než jen pochopit, co na tý svatbě všechny vidí, jaký je vlastně jejich smysl. Po chvíli se náš rozhovor stočil zpátky k tomu, co teda budeme teď dělat. Na chvíli jsem se zamyslel. "Ten film, teď už se mi nějak nikam moc nechce" odvětil jsem. Ano opravdu šok, extrémně společenský Alex chce zůstat doma! Po celou tu dobu, co u mě ležela, jsem ji skoro nevědomky jemně hladil po boku, ale spíš jen tak nepatrně kroužil prsty po její jemné kůži stále ve stejných místech, kde zůstala má ruka, než abych pohyboval celou tou rukou.

Dál už se se mnou nehádala, což je jedině dobře a celkově se tak všechno vyvíjelo stále v duchu naprosté domácí pohody jako bychom byli ten nejspokojenější pár na světě. Jenže do toho máme momentálně hodně daleko. K tomu, co jsme stejně oba dva stále měli v hlavě, se Lott vrátila až, když jsme oba byli ve vaně. Vysvětlila mi, co se vlastně předtím stalo a to mé náhlé zklamání na mě prostě musela vidět, já se to totiž ani nijak zvlášť skrývat nepokoušel. Dokonce bych řekl, že mě to zasáhlo poněkud víc, než bych čekal. Nevěděl jsem přesně, co mám říct nebo spíš jakou formu odpovědi zvolit, ale nakonec jsem jí stejně položil úplně jinou otázku. Věděl jsem, že si za to tak trochu můžu sám tím jaký jsem, takže v tomhle ohledu mě její odpověď nepřekvapila. To, co mi hlava nebrala, byl spíš hned ten začátek. Nikdy jsem nic takového nezažil a neřešil to, takže to ani chápat nemůžu, ale stejně. To je jako běžný? Přece jaká je šance, že zůstanete s tím prvním po zbytek života? Co já vím, tak mizivá, ale alespoň podle Lott právě toho prvního máš milovat celý život. Tak jaký má potom význam žít s někým jiným, když myšlenkami budete vždy tak trochu u toho prvního? No nic, tohle byla jen má trochu víc teoretická úvaha, která ale zůstávala jen v mé hlavě. Lott mezitím začala mluvit dál a mě to donutilo přesměrovat své myšlenky. Ještě před chvílí by má upřímná odpověď byla ano, nic lepšího než volný vztah mě nemohlo potkat, ale teď už ne. Je až neuvěřitelné, jak moc dokážu změnit názor a celé vnímání určité skutečnosti jen za tu cestu od Cece domu a taky díky tomu všemu, co jsem si od ní už vyslechl. „Ne, to nechci“ odvětil jsem s pohledem stále upřeným do jejích očí a díky bohu za to, že jsem upír, jinak by na mě ta nervozita z toho, co chci udělat, určitě byla vidět. Takhle jsem působil spíš vyrovnaně, odhodlaně a naprosto přesvědčený o pravdivosti každého následujícího slova. „Charlotte“ tak trochu záměrně jsem použil tohle oslovení, které používám vážně zřídkakdy, většinou jen když mluvím fakt vážně, zatímco jsem se k ní víc naklonil, abych si mohl jednu její ruku vzít do své a druhou jí pohladit po tváři dokud i ta neskončila u její druhé ruky. „Za tu dobu, co jsem s tebou, jsem pochopil jednu věc. Vztah je jako loďka, dva lidi proplouvající spolu životem a musí dohromady tvořit tak silnou dvojici, aby se jejich loďka nepotopila a je to nerozdělilo. A právě proto k sobě každý potřebuje někoho, s kým si dokáže povídat, sdílet svoje pocity, užívat si s ním všechny momenty a to i ty těžké a já si uvědomil, že kdybych měl někdy s někým takovouhle posádku tvořit, byla bys to právě ty. Žena, která mě dokáže rozesmát, s kterou se nikdy nenudím, která mi ukázala zcela novou stránku jak života, tak sebe samého a hlavně, která mi ukázala, že dokážu milovat" na nepatrný okamžik jsem se odmlčel jako bych to chtěl nechat doznít či co. "Takže ne, nechci žádný volný vztah, protože jsem si konečně uvědomil, co v tobě mám a omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho" pousmál jsem se. V tuhle chvíli mi bylo úplně jedno, že mě chtěla podvést se svým ex. Věděl jsem, že to na mých citech k ní vůbec nic nezměnilo a tak jsem jí stejně řekl to, co jsem si měl uvědomit a říct jí už dávno a možná by pak k ničemu takovému ani nedošlo. Bohužel jí to ale říkám až teď, takže mi nezbývalo než čekat, jestli u téhle výjimečné ženy mám ještě nějakou naději...

„Jasně, že ti chci udělat radost, ale kvůli tomu se do toho nemusim nutit“ stále jsem si vedl svou, na chvíli jen sledoval každičký její pohyb, který učinila za účelem sundat si košili, a pak už se vše seběhlo celkem rychle a Bond byl konečně umytý a v takovém stavu, aby mi tu mohl dál klidně pobíhat po domě. „Rádo se stalo“ pousmál jsem se a následně svou otázkou trochu zabrousil do tématu její rodina. Dál už jsem to pro jistotu nerozebíral, i když s tím asi budu muset něco udělat, nemůže se přece začít trápit pokaždé, když se před ní vysloví cokoliv na toto téma. Žádná snaha o záchranu se ale nyní nekonala, místo toho jsem se radši zase věnoval pozorování Lott a jejího dokonalého těla. Hned na to jsem se začal také svlékat a následně zamířil za ní do vany. Chvíli na to už mi obličej obklopilo pár bublinek, musel jsem se pobaveně usmát, tak nějak jsem čekal, že to udělá. Veškerý úsměv a vše s tím spojené mi ale z obličeje zmizelo ve chvíli, kdy prvně promluvila. Tak nějak jsem doufal, že jsem možná špatně slyšel, i když vím, že je to nemožný, ale vždyť ho přece nesnáší, bojí se ho. Jenže ona mluvila dál a mě to všechno připadalo jako hodně špatný sen. Každé její slovo mi teď připadalo jako další a další rána, zarývalo se mi do paměti a nutilo mě na něj stále myslet. Vše, co mezi nimi bylo, jaký (jistě úžasný) přítel to byl, že byla opilá (sakra jak to dokázala), chtěla se s ním vyspat…S kýmkoliv jiným by mi to tolik nevadilo jako právě s ním. Tohle mi vadilo celou tu dobu ze všeho nejvíc, že vlastně nikdy nebyla jenom moje, vždycky byla z části myšlenkami u toho, co Sebastian udělal nebo u toho, co se bojí, že udělá. V hlavě jsem měl tolik myšlenek a několik možností, jak bych mohl a měl odpovědět. "Miluješ ho ještě..?" hlesl jsem nakonec poměrně chladným tónem a s totožným výrazem. Dál jsem jen čekal na její odpověď, i když mi bylo víceméně jasné, že takovou, kterou chci, alias odpověď ano ne, mi stejně nedá. Vážně mě to dost sebralo, i když zrovna já nemám moc co říkat, já ji přece podvedl už dvakrát, ale tohle je prostě něco jinýho, to musí uznat každý.

Její chování mě po pravdě trochu zaráželo, v jedný chvíli to vypadá pomalu na rozchod a v té druhé je najednou všechno zase v nejlepším pořádku. Ale nechával jsem to na ní, já sám se do toho nepletl, no nejsem přece sebevrah. Proto jsem s ní taky zamířil do koupelny, kde jsme se pokoušeli nějak umýt Bonda, který musel skočit snad úplně do každý louže. „Já se do ničeho nenutim“ ujistil jsem ji, ale nijak dál to nerozebíral. Chvíli jsem jen pozoroval, jak si Lott sundává košili a chvíli na to už byl Bond umytý, osušený a pryč. Její odpověď na mou nadcházející otázku mě vskutku celkem překvapila, ale je pravda, že to, že já Lott jinou neznám ještě nemusí nutně znamenat, že vždy byla taková. Mou reakcí bylo jen takové to významné „Aha“. Byl jsem si vědom toho, že jsem se touhle otázkou tak trochu dotkl minulosti a to hlavně její rodiny. Asi by se měla naučit mluvit se mnou i o takovýhle tématech, ale na druhou stranu já byl v tomhle směru naprosto neempatický a hlavně dost bezcitný, takže jsem to pro jistotu už nijak nekomentoval. Na nějakou chvíli mou pozornost opět upoutalo jen to, jak se postupně zbavuje svého oblečení. Bože, nabažím se vůbec někdy tohohle pohledu? Nejspíš ne, jinak bych na ni pokaždé necivěl jako bych ji takhle viděl prvně. Pak už jsem se konečně uráčel zvednout se z vany a konečně se začít svlékat. Postupně jsem ze sebe sundal všechno oblečení, hodil ho navrch koše s prádlem a zamířil za Lott do vany. Usadil jsem se naproti ní a měl najednou takový zvláštně spokojený výraz, i když uvnitř jsem pociťoval nějaké nepochopitelné napětí.

„Přesně tak“ přikývl jsem a po krátkém okomentování stavu mých vlasů se Lott najednou zčistajasna sebrala, začala dělat jakoby nic a rozhodla se jít vykoupat Bonda. Proti tomu jsem tak jako tak nemohl nic namítat, Bond takhle domů prostě nemohl, když se teď celou dobu válel v dešti po zahradě. Proto jsem souhlasil a vydal se za nimi do koupelny, kde jsem kupodivu taky přiložil ruce k dílu. Jakmile zmínila, že je Bond stejný neposeda, jako jeho páníček, musel jsem se pobaveně ušklíbnout a podívat se na ni stylem „No dovol?!“, ale na druhou stranu měla tak trochu pravdu, jen trochu v jiném směru, protože já jsem jinak vesměs i dost líný. Když pak zmínila vanu a film, pro mě budou tyhle dvě záležitosti vždycky romantický, ať už je to ve skutečnosti jakkoliv. "Občas není na škodu udělat výjimku“ pousmál jsem se, navíc zrovna teď jsem opravdu nehodlal protestovat proti romantice. Dál už jsem jen pozoroval, jak se Lott znovu kvůli Bondovi rozčiluje a prostě se musel smát. Když si pak následně na to začala sundávat košili, to už jsem od ní teprve neodtrhl pohled. Jo, mám stoprocentně tu nejhezčí holku na světě, jakou taky jinou bych zrovna já měl mít že. Na Bonda jsem se znovu podíval až mnohem dýl a to už byl brzy umytý, Lott ho osušila a on si tak mohl vesele odcupitat pryč. Mezitím jsem si smyl z rukou chlupy, co se mi na nich zachytily a posléze je všechny spláchl i z vany, dokud zase nevypadala trochu použivatelněji. "No to se docela divim, že zrovna ty to nechápeš..tys nebyla hyperaktivní už jako malá?" poznamenal jsem, zatímco jsem jednu nohu pokrčil tak, abych si ji mohl opřít o kraj vany a hlavou se opřel o stěnu za mnou. Ono je klidně možný, že Lott byla naprosto klidný, hodný dítě, ale nevím proč mi to k ní prostě nesedělo.

„Jo a jsem za to rád“ usmál jsem se. Platilo to hned ze dvou důvodů, jednak jsem rád, že je tak optimistická, alespoň někdo z nás je nehledě na to, že optimismus je čím dál tím vzácnější a druhý důvod je ten, že jsem rád, že jsem ji vůbec mohl poznat. Chvíli jsem jak ji tak Bonda jen zamyšleně pozoroval, než jsem si k ní s dalšími pár slovy sednul. Na její odpověď jsem se jen upřímně usmál, tentokrát jsem vynechal poznámku typu „Já vím“ a poněkud šokovaně jsem se na ni podíval ve chvíli, kdy najednou tak trochu otočila a začala se chovat jako kdyby předtím neříkala vůbec nic o pauze apod. „Jistě, tohle si nemůžu nechat ujít“ usmál jsem se, přece jen je to Bond a ten je až moc hyperaktivní na to, aby vydržel jen tak stát ve vaně a nechal se mýt. Zvedl jsem se a zamířil za ní do koupelny, kde Bond dokonale vyplnil mou představu, klidný totiž nebyl ani omylem. Usadil jsem se na kraj vany a začal mu tak nějak promasírovávat srst, aby se voda dostala všude, nejen na povrch. Mimoděk mě napadalo, že nám chybí psí šampón, ten jsem tenkrát už vážně nekoupil, nikdo nemůže myslet na všechno že. Již nyní jsem byl díky dešti mokrý od hlavy až k patě, takže to, že většina vody neskončila na Bondovi, nýbrž na mě mi bylo v tuto chvíli opravdu úplně jedno. Bond z toho měl samozřejmě děsnou zábavu a hlavně jsme se o něj najednou oba dva nějak neobvykle moc zajímali, takže z toho měl jistě druhé Vánoce. I mně se v obličeji objevil takový ten bezprostřední úsměv, zase to všechno vypadalo možná až moc idylicky. Pohled jsem obránil k Lott zrovna ve chvíli kdy promluvila. "Jo to já taky" odvětil jsem, zatímco v hlavě jsem přemýšlel, jestli mi to všechno neprochází nějak moc snadno a že se určitě musí ještě něco stát. "To je skvělý nápad" usmál jsem se. Vana, film, romantika jako vyšitá...

Lott mi brzy poté, co jsem ji spatřil, potvrdila mou teorii, že ani ona ke mně nemůže být tolerantní ve všem a napořád. Konečně viděla situaci takovou, jaká opravdu byla, viděla, že nejsem takový, jakého si mě vysnila a začala to řešit. Věděl jsem, že jí svým chováním ubližuji a přesto jsem nebyl schopný s tím přestat. Když pak začala o pauze a s tím spojenými záležitostmi, já na to vlastně neměl co říct, jen jsem věděl, že už se kvůli mně dál trápit nebude a proto je jediným možným řešením právě ta zázračná změna a to z mé strany. Dokonce jsem z pusy vypustil i něco takového, jako že by pro ni mohl existovat někdo lepší, než jsem já. Nad čímž jsem se nejspíš nepozastavil jen já, ale i ona, i když oba z jiného úhlu pohledu. Jakmile zmínila ty tři děsivý slova jako svatba, dítě a rodina, jen za pomoci hodně velké síly vůle jsem potlačil nutkání sebou trhnout a nahodit nějaký zděšený a znechucený výraz. „Tohle se mi na tobě vždycky líbilo, ten optimismus, schopnost v každém vidět dobro..a co já vím, možná máš i pravdu“ pokrčil jsem rameny. V něčem pravdu měla a to v tom, že jsem tím chladným upírem opravdu až moc dlouho a rozhodně mnohem mnohem déle, než ona, ale nemyslím si, že by to v opačném případě něco změnilo. Možná taky proto, že ani jako člověk jsem nebyl zas až tak moc jiný, teď se to jen všechno zdvojnásobilo a přidali se další nepěkné vlastnosti jako neuvěřitelná chuť zabíjet apod. Jak tam tak seděla na těch schodech a mazlila se s Bondem, napadlo mě, jak to, že jsem byl ještě před chvíli někde u Cece, když tady mám všechno, co chci. Jasně, asi vždycky mě to bude trochu táhnout k tomu bezstarostnému a nezávaznému způsobu života, ale nikdy už ne tolik jako k Lott a je na čase, abych se podle toho taky začal chovat, abych si trochu upravil priority, pokud k tomu tedy vůbec budu mít ještě příležitost. "Myslim, že těm už by to teď stejně moc nepomohlo" pousmál jsem se asi tak na stejný způsob jako ona a sedl si vedle ní na schody. Neměl jsem tušení, co bych měl říct. V hlavě jsem měl tolik myšlenek a v duchu vlastně věděl, co bych jí zhruba chtěl říct, ale zformulovat to do slov bylo prostě nereálné.

Bohužel jsem ani neměl připraveno nic na svou obhajobu, proč se vracím tak pozdě a proč jsem zase cítit ženskou, tohle je asi jediná nevýhoda toho, když máte za přítelkyni upírku. Můžete jí tvrdit, že jste se jen zdrželi v baru nebo že jste se prostě jen potřebovali chvíli projít, ale ona prostě pozná, že to není pravda. Nehledě na to jsem tak nějak cítil, že tohle nebude můj jediný problém, čemuž dost nasvědčovalo i to, kde jsem Lott našel. Jen jsem se krátce přivítal s Bondem, který byl jako jediný z nás šťastný a spokojený, ale většina mé pozornosti se stejně stále upínala k Lott. „Ty mě taky“ zašeptal jsem a pevně ji objímal jako by to snad mělo být naposledy. Pak už ale přišla ta nejobávanější věta vůbec-Musíme si promluvit. Nechal jsem ji rovnou mluvit a sám se jen snažil držet jazyk za zuby. De facto mi vysvětlila, že jisté věci vnímá stejně jako všechny ostatní, stejně idylicky a stejně špatně. Ano, určitě se díky ní zázračně změním v typického romantika a dokonalého přítele, když jsem byl celý svůj dlouhý život pravým opakem. Tohle je problém většiny žen, které na svém příteli objeví nějakou zásadnější chybu, myslí si, že ho dokážou změnit. Tohle všechno se ale odehrávalo jen v mé hlavě, stejně tak jako přemítání o tom, jestli se teda s tím chlapem vážně vyspala, ale nahlas jsem neřekl nic, prostě jsem se s ní nehodlal hádat. Mlčel jsem vlastně ještě i hodně dlouho potom, co už mi vše řekla. Nechtěl jsem jí znovu vysvětlovat, jaký jsem vůl a jak mě to všechno hrozně mrzí, tím se nikam nedostaneme. Spolu s tím deštěm mi to zase připadalo jako scéna vystřižená z filmu, ale to jsem teď neřešil, navíc jsem měl větší problémy než to, že se mi namočí vlasy. „Já nad tím vším teď taky hodně přemýšlel a jedno vím jistě. Nechci aby ses kvůli mně trápila, takže se vážně chci změnit, ale asi si zasloužíš někoho jinýho..lepšího než jsem já" na okamžik jsem se odmlčel a zhluboka se nadechl, jakoby mi to snad mohlo nějak pomoct. "Takže jestli si to takhle vážně přeješ, já ti bránit nebudu" povzdechl jsem si, ničilo mě to, celá takhle situace, ale myslel jsem to vážně. Nebudu jí bránit žít šťastný život po boku někoho, kdo si jí bude skutečně vážit.