Příspěvky uživatele

"Jo hned se cítím mnohem klidněji" ušklíbl jsem se, než mi nabídla, že mi s tím úklidem pomůže. Tomu se nedalo odporovat, i když to nebude bůhví jak pracná a zdlouhavá činnost, za takový nepořádek Bond neudělal a navíc, jak správně podotkla, Jamesovi se to asi moc líbit nebude. "Však on si zvykne"nic jinýho mu taky nezbude.. Já vážně nejsem ten typ člověka, co by své mazlíčky nějak přehnaně rozmazloval, nehledě na to, že tohle je prostě nutnost. Rozhodně ho totiž nehodlám nechat pobíhat po domě v takovém stavu, ale to se vyřeší až později, teď mám lepší věci na práci a to konkrétně dojít k jezeru a následně najít Lott ukrytou pod hladinou vody. To se mi samozřejmě podařilo, já ji jemně políbil a pak už jsme vyplavali nahoru. Déšť už jsem v tuto chvíli nevnímal vůbec, ono už ani nemělo smysl ho řešit. Chytl jsem ji pod zadkem, zatímco mi obmotala nohy kolem pasu a pak přišla se svým novým návrhem. Což o to, myšlenka výletu se mi pořád ještě celkem zamlouvala, méně pak už to, co tam hodlala dělat. Nevím, co ji donutilo změnit názor a vlastně ani to, proč se to mě nelíbí, ale z nějakého důvodu s tím prostě dvakrát spokojený nejsem. Avšak jak jsem řekl, je to její rozhodnutí, ne moje. "Když si myslíš, že je to pro tebe dobrý, tak fajn" pokrčil jsem rameny. Nezdálo se mi na tom taky to, že by mě měla vidět z té zabijácké stránky. Přece jen praxe je trochu něco jinýho než teorie. Ví, kdo jsem teoreticky, ale nikdy mě tak neviděla (i když ten hřbitov by se možná tak trochu dal počítat) a já si nejsem jistý, že na tom chci něco měnit. Když pak přišla z její strany další omluva, cítil jsem se..blbě. Měla pravdu, vážně jsem z větší části odešel kvůli ní, i když já si to odůvodňoval jinak, ale když to řekla takhle, vyznělo to hrozně. "To nemusí. Prostě jsi měla jiný názor a měla jsi plný právo na to mi ho říct" krátce jsem se pousmál a láskyplně ji políbil, než jsem si opřel čelo a to její. Přesně v takových situacích mi ještě pořád hlavou proběhne myšlenka, jak se to vůbec stalo, že jsem teď tam, kde jsem a vlastně to pořád nedokážu pochopit. Co mě přimělo se tak moc změnit? Kdy k tomu došlo?

"No pár takových pokusů by se našlo" řekl jsem naoko strašně vážně a nahodil takový ten zamyšlený pohled. "Ale nechtělo se mi trávit dny v muzeu, tak měli smůlu" dodal jsem i patřičné vysvětlení a vůbec se celkově tvářil jako by šlo o naprosto běžnou věc. Pro dnešek už té procházky se psem bylo až až, takže i když my jsme se ještě domů nechystali, nechali jsme tam aspoň Bonda. "Hmm, nemůžu se dočkat" usmál jsem se na ni spíš takovým tím přeslazeným úsměvem, ona prostě vždycky musí využít jakékoli příležitosti si ze mě utahovat, tedy ne že já bych byl jiný, že. Během následující chvíle už jsme se ocitli přímo u jezera. Ten déšť mi vadil, ne že ne, ale moc jsem ho nyní nevnímal nebo jsem se o to alespoň snažil, to by bylo přesnější. "Jo, to určitě bude" souhlasil jsem, za deště a nejlépe bouřky je voda vždycky nejlepší…tedy v případě, že máte rádi vodu. To, že mi zase hrabala do vlasů, už jsem neřešil, navíc stejně už to být horší ani nemůže, ne že by to teď bylo hrozný, ale…no dobře, nebudu teď rozebírat své vlasy. Začal jsem se svlékat tak nějak nastejno s ní, i když pokud to bylo možné jsem z ní stejně nespouštěl zrak. Jakmile jsme byli oba jen ve spodním prádle, objevily se jí v očích jiskřičky a mě nejinak, moc dobře jsem věděl, co jí běží hlavou. Teoreticky jsme ze sebe nemuseli sundávat vůbec nic, když je všechno naše oblečení totálně promočené, ale tohle je rozhodně lepší varianta. Já jsem se na rozdíl od ní do vody nikdy nijak zvlášť nehrnul, ta voda se za tu chvíli nikam nevypaří a jako upír jsem ztratil ten pocit, že se potřebuji zchladit v parném dni, tak proč bych pospíchal. "Myslim, že už jsem ti říkal, že bys měla být trpělivější" poznamenal jsem, mezitím jsem si sundal trenky a kráčel za ní, i když má chůze se spíš podobala té, u které pokud bych měl možnost (jakože teď nemám), tak bych měl určitě ruce v kapsách. Plaval jsem neomylně směrem k ní a to tak, že jsem se poměrně brzy potopil. Bleskurychle jsem byl u ní, chytil ji kolem pasu a stále pod vodou se s ní otočil.Navíc jsem jí věnoval další ze svých úžasných polibků, protože to, že se obvykle pod vodou nelíbám, neboť se zas až tak často nepotápím ještě neznamená, že to neumím. Jsem přece dokonalej...

<-- Vodopád, Alexův dům

"Přesně tak" už jsem jí to jen potvrdil, ta pravděpodobnost, že to nakonec udělá sama od sebe je skutečně mizivá. Sice s ní nebudu 24 hodin denně, abych jí mohl v jednom kuse chránit..ale ona si poradí. Poté, co začalo pršet jsme byli tak nějak nuceni změnit místo a nejdříve ze všeho uklidnit Bonda. Došlo i na další provokaci, tentokrát na téma koupání. "Já vím, jsem prostě úžasný" samolibě jsem se usmál, kdo jiný taky dokáže vymyslet tak geniální nápad jako já, že. Každopádně když dojde na provokaci, asi bychom k sobě jen těžko hledali důstojné konkurenty. To už se Lott s Bondem vydala domů a vysloužila si tak z mé strany další komentář. "Ach tak, jistě" odvětil jsem a tvářil se u toho děsně chápavě, než jsem se na okamžik ohlédl za sebe zpět k vodopádu. Myslím, že to, proč odsud Lott raději odchází, je přesně ten důvod, co mě na tom láká. Ale co, na místě mi stejně nezáleží. Po cestě jsme doma podle plánu „vysadili“ Bonda, který se zachoval…no prostě jak pes. "Super, tohle je na psech vůbec to nejlepší" ušklíbl jsem se, vážně nadšený z toho, že budu muset uklízet. Následně jsem obdržel polibek a jasnou výzvu, která se nedala nepřijmout. Vyrazil jsem za ní a během chvíle jsme byli oba u jezera. Zastavil jsem opět až těsně za ní. "Mám tě" zašeptal jsem jí u ucha a tentokrát ji jemně políbil na tvář.

Ona má opravdu celkem zkreslený pohled na celý upíří svět. Sice v nás všech vidí hrozná monstra, ale zároveň ona sama je strašný lidumil. Já jí to neberu, koneckonců ta její lidská stránka je vlastně docela fajn, jen si musí uvědomit, že v tomhle nikdy nebudu smýšlet stejně. To jsem jí ale dal najevo myslím dostatečně a přitom nenásilně. "Kdyby se něco takového někdy stalo, tak to určitě zvládneš, jak nejlíp budeš umět..netrap se kvůli něčemu, co nemůžeš ovlivnit“ upřímně jsem se pousmál. Jasně, pořád je to upír a vždycky se může něco zvrtnout, takže se bojí oprávněně, ale nemá smysl se toho děsit už dopředu a navíc u Lott je pravděpodobnost, že něco takového nastane, poměrně malá. Pak už jsme tu moc dlouho nepobyli, protože začalo pršet a nás to tak hnalo k přesunu. Když se mě zeptala, kam půjdeme, tentokrát jsem jí dal jasnou odpověď. Ani nevím, jestli jsem to myslel vážně, možná ani ne. "Ano koupat. Víš, to je taková ta činnost, kdy plaveš ve vodě“ potvrdil jsem jí se smíchem a když následně souhlasila, jen jsem s úsměvem odvětil "Fajn“. To už jsme byli oba dole a snažili se uklidnit Bonda, který evidentně nemá bouřku zrovna v lásce. "Jo, asi to bude lepší“ souhlasil jsem, kór když jsem viděl Bonda stále poněkud roztřeseného. No není se čemu divit, vždyť je to vlastně pořád ještě štěně. Už když zmiňovala, že dáme Bonda domů po cestě mi došlo, že ani nepočítá s variantou, že bychom se vykoupali hned tady a když jsem viděl, jak pro jistotu už míří pryč, neodpustil jsem si drobnou poznámku. "Ale copak lásko, tahle voda se ti nelíbí?" ušklíbl jsem se, i když mi bylo jasné, že ať už je to jakkoli, teď to prostě a jednoduše může svézt na to, že myslí přednostně na Bonda a na to, aby se co nejdříve zase cítil v bezpečí.

-->Alexův dům --> Jezero

Když opět přišlo na řadu zpívání, nejprve jsem odpověděl takovou tou klasickou frází, že o tom budu přemýšlet, ale to Lott očividně nestačilo, tedy ne, že by mě to nějak překvapovalo. "Dobře, dobře, budu zpívat“ zvolil jsem cestu nejmenšího odporu, ano opravdu mi čtení pohádky připadalo ještě mnohem horší než jí zazpívat jednu písničku. Jinak jsem ale musel souhlasit, já jsem vždycky byl spíš takový ten pan Tajemný a nehledě na to, že na tomhle stavu nějak nehodlám nic měnit, tak v porovnání s Lott by byl nejspíš takový tichý úplně každý. A že miluje můj hlas? No samozřejmě, kdo by ho nemiloval. Pak už se začalo řešit zabíjení, konkrétně to, co na tom vlastně vidím. "Přesně tak“ odsouhlasil jsem jí její dedukci, najednou jsem k ní byl v tomhle směru nějaký možná až moc otevřený a upřímný. Při její další větě už jsem měl co dělat, abych nevybouchnul smíchy, i když ona to myslela smrtelně vážně. "Ne, tak nad tím jsem vážně nikdy nepřemýšlel. Lott já nejsem tak..empatický“ vysvětlil jsem stručně, ale jasně a i když mi navenek jen nepatrně cukly koutky, v duchu jsem se musel smát. No už se vidím, jak někoho nezabiju jen proto, že si uvědomím, že by jeho manželka neměla jak zaplatit účty. Bože Lott, kam na ty své nápady chodíš. Dle mého názoru se Lott na něco takového vůbec nehodí, ale kdyby to čirou náhodou někdy opravdu chtěla zkusit, asi bych jí nebránil. "Tak vidíš. Navíc tohle není něco, co můžeš zkusit a pak se na to kdykoli vykašlat. Většinou je to právě naopak..“ povzdechl jsem si. Mezitím trochu změnila polohu a já ji tak mohl obejmout kolem pasu. Dlouho nám to ale nevydrželo, neboť začalo pršet. Nespokojeně jsem zamručel, zatímco na mne dopadaly další a další kapky. Lehce jsem se pousmál nad její větou a oplatil jí polibek, než se odtáhla a narovinu se zeptala, kam půjdeme. "Pujdem se koupat“ oznámil jsem jí jako by to byla ta nejlogičtější věc, co jsem jí v tu chvíli mohl říct, než jsem se poněkud tragicky podíval dolů na Bonda, který už rozhodně neležel tak klidně jako předtím. "A měli bysme si pospíšit, jinak nám chudák zešílí“ poznamenal jsem tak trochu pobaveně, načež jsem se zvednul, vytáhl Lott na nohy a seskákal z kamenů. Samozřejmě jsem si nezapomněl několikrát prohrábnout vlasy, déšť jim opravdu příliš nesvědčí. Bond se mezitím alespoň trošku uklidnil, když nás viděl, že už si ho zase všímáme. "Jamesi klid" pronesl jsem a dalo by se říct konejšivě ho pohladil.

Jednak jsem vážně nikdy moc nežárlil a navíc tomu dotyčnému bych měl být spíš vděčný za to, že ji držel nad vodou, zatímco já jsem…si užíval pár dní bez starostí. No dobře, zase nebudeme přehánět, to bych nebyl já. Na její dodatek ke zpěvu jsem reagoval opět tím svým samolibým úsměvem. „Hej! No..popřemýšlím o tom“ odvětil jsem s lehce pobaveným úsměvem, po pravdě jsem moc nepočítal s tím, že by se ta situace se zpíváním měla ještě někdy opakovat, ale na druhou stranu, ono mě asi vážně neubude. A když si to tak moc přeje…co bych pro ni neudělal, že. Temnou noční oblohu tu a tam prořízla ostrá záře blesku, toho si nešlo nevšimnout, ať už jste zaneprázdněni jakkoli. Nicméně nic víc, než jen holé bezeslovné zkonstatování skutečnosti se nekonalo, protože následovala další Lottina otázka. „Hm?“ zprvu jsem dělal, jako bych nevěděl, o čem je řeč. Možná proto, že jsem v tu chvíli byl opravdu mimo nebo spíš proto, že jsem nějak nemohl uvěřit tomu, že se na to vážně ptá. Bohužel její otázka zněla jasně a já bych na ni měl být schopný odpovědět. Jenže jak?! „Jaký je to pocit? Nepopsatelný. Vědět, že máš nad někým takovou moc, že můžeš prakticky úplně cokoli, aniž by tě někdo zastavil,…“ že jsi něco víc.. to už jsem si pro jistotu dodal jen ve své hlavě. „Ale tady záleží spíš na povaze jedince než na tom, kým je, i když to s tím samozřejmě souvisí..A jestli bys to měla zkusit? Lott nebudu ti říkat, co máš dělat, ale..proč si myslíš, že bys měla? Co bys z toho měla?“ odpověděl jsem nakonec celkem přímo, nemyslím si, že by to zrovna pro Lott bylo nějak extra přínosný, ale na druhou stranu dokud to nezkusí, tak to nezjistí a už jen ta představa byla nadmíru lákavá. Ne nesmysl, nakonec z toho budou jenom problémy, které už bohužel nespraví ani čas..i když u Lott to asi nikdy nemůže dopadnout tak katastroficky vzhledem k její vesměs dobré a tolik ode mě odlišné podstatě. Když si pak lehne zády na mě, instinktivně jsem ji objal kolem pasu a spokojeně se usmál. Těžko uvěřit, že přesně tyhle ruce ještě relativně nedávno způsobovali někomu utrpení a smrt.

Nechtěl jsem, aby to vypadalo tak, jak to nakonec stejně vypadalo alias že jsem si skutečně byť jen na pár momentů myslel, že ten nejhodnější upír, jakého znám, by mohl někomu ublížit. Těmto myšlenkám taky na chvíli odpovídal i můj pohled, než mi došlo, jak moc je to nereálný a než mi to Lott následně vysvětlila. Samozřejmě jsem se proti tomuto obvinění bránil, ale jaksi bez výsledku. Už to vypadalo, že opět řeknu něco pravděpodobně na svou obhajobu, ale nakonec jsem si to rozmyslel a jen si rezignovaně povzdechl. To už se ale Lott přemístila ke mně, objala mě a já se ji snažil nějak alespoň trošičku povzbudit, hlavně poté, co jsem v jejích očích uviděl slzy. "Já vím..mrzí mě to“ to bylo asi to jediný, co jsem ze sebe v tu chvíli byl schopný dostat, přičemž jsem přivřel oči a pohladil ji po vlasech. Poté, co jsem obdržel polibek na krk, se odtáhla. Trochu tázavě jsem nadzvedl obočí, když zmínila nějakého Scotta, ale nakonec jsem se jen upřímně usmál. "To je dobře..“ Je přece dobře, že si našla nějakého..kamaráda, pořád lepší, než kdyby seděla doma a v jednom kuse se kvůli mně trápila. No dobře, to že krásně kreslí, už zmiňovat možná nemusela, ostatně mě vůbec nezajímá, co ten dotyčný umí nebo neumí, ale nepřerušoval jsem ji. Pak už mi položila otázku, která prostě jednou musela přijít. Tiše jsem si povzdechl, ale nakonec k této problematice tentokrát přistoupil poněkud jinak. "Jistě, že ano..nebo sis snad myslela, že bych se po takové době stále nutil se ovládat, i když jsem nemusel?" odpověděl jsem nakonec úplně přímo, koneckonců chtěla přece pravdu a já ani neměl důvod jí lhát. Tohle jsem prostě já a nehodlám se za to omlouvat po zbytek svého dlouhého života.

U vodopádu mi opět položila takovou trochu kuriózní otázku, která úplně poukazovala na to, že by to mohlo být další téma, na kterém se nemusíme shodnout. „Jo, dost možná“ odsvětil jsem. Jasně, z tohohle úhlu pohledu to opravdu skýtá různé výhody, jenže já viděl problém trochu jinde. Nedovedu si představit, že bych se měl někomu podřizovat o to méně pak ženské. Tohle ale očividně nebylo to jediné, co mi chtěla říct, takže mě čekala ještě nějaká zpráva, která se jí očividně neříká moc snadno. Trošku ve mně zatrnulo, když jsem se dozvěděl, co že se teda stalo. Ono to nebylo úplně sranda, klidně to mohlo skončit fakt špatně a i když to tak katastrofické určitě nebylo, musel jsem se zeptat. Trochu jsem si oddechl, když mi odpověděla a zároveň mi díky tomu začala dávat smysl ta její první otázka a to, jak jí něco takového vůbec napadlo. Dokonalá upírka jo? problesklo mi mimoděk hlavou, ale nijak zvlášť jsem se tím nezaobíral. „Já se..tak nedívám“ bránil jsem se, i když to nebyla pravda, přesně tenhle pohled jsem na okamžik měl, i když jsem dobře věděl, že je to nepravděpodobné. Po chvíli se přesunula na kámen vedle mě a bez jediného slova mě objala. Chyběl jsem jí, jak jinak taky, ale stejně to byl vcelku dobrý pocit. Ostatně ona mě přece chyběla taky a jak. Když se mi pak stále mlčky podívala do očí, já v těch jejích uviděl náznak slz. Jemně jsem ji pohladil po tváři. "Notak, co ty slzy?..Charlotte nic si nevyčítej, co se stalo stalo se, hm? Úsměv ti přece sluší víc" lehce jsem se pousmál. Neměl jsem ji opustit, evidentně to nedělá dobrotu...

Připadal jsem si blbě, že jsem je tu takhle vlastně oba nechal, ale na druhou stranu si pořád říkám, že mé důvody byly oprávněné a navíc vrátit to tak jako tak nejde. Teď opět nastal jeden z těch ojedinělých momentů, kdy vypadáme jako jedna šťastná rodinka, i když tento termín je značně nadnesený, co právě dělá nějakou naprosto normální lidskou činnost a to venčení svého čtyřnohého miláčka. Ještě jsem se souhlasně pousmál nad její poznámkou a mohlo se vyrazit. Bond se vyblbl až až, jen co je pravda, chodili jsme totiž všude možně, než jsme se dostali k již dříve zmíněnému vodopádu. Nad Lottininou poznámkou jsem se opravdu musel zasmát a o to víc, když jsem uviděl Bonda skutečně unaveného. „Chudák malej“ poznamenal jsem, vypadal opravdu vyčerpaně a není se čemu divit, když celou tu dobu běhal. Kdybych byl člověk, taky bych toho měl plný kecky, kdežto takhle necítím ani tu sebemenší známku jakékoli únavy. Pak už přišly na řadu vzpomínky, a že u tohohle místa opravdu je na co vzpomínat. „Jo..“ odvětil jsem zamyšleně a můj stejně tak zamyšlený pohled směřoval ke kamenům u vodopádu. Ten den jsem jí vlastně asi prvně řekl něco z mé minulosti, ale zde ve mně ještě neviděla toho vraha, jakého ve mně může vidět dnes. V té době bylo ještě všechno jinak, stále jsem se snažil si namluvit, že Lott pro mě neznamená nic víc, než všech těch nesčetně holek před ní, protože by to znamenalo zásadní průlom v mém dosavadním životě a v tu chvíli jsem to ještě neviděl jako reálnou možnost. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Myšlenkami zpátky do současnosti jsem se vrátil až v době, kdy se ke mně Lott začala přibližovat. Už to vypadalo, že mě aspoň políbí, ale to ona ne, ona mi zdrhne. Typická Lott, až jsem nad tím musel pobaveně zavrtět hlavou. V okamžení jsem byl u ní a sedl si na nějaký kámen co nejblíže k ní. „Hmm ani ne. Proč?“ na její otázku jsem odpověděl tak nějak neutrálně, ale zároveň se zájmem, prostě taková obyčejná konverzace. Ještě víc jsem ale zpozorněl ve chvíli, kdy si už prvně povzdechla a následně mi taky vysvětlila proč. Zdá se to jen mě nebo vážně pokaždé, když ji nechám samotnou, se jí něco stane?! V obou případech jsem za to tak nějak nepřímo mohl já. "A..co se stalo, když jsi se..probrala?" tu větu jsem ze sebe dostával poněkud těžko, ale zeptal jsem se musel. Přece jen i ten nejhodnější upír, pokud je takto oslabený a probere se v blízkosti člověka, nemá šanci odolat, nehledě na to, že i k tomu probuzení potřebuje jistý podnět. Jasně, zase myslím na nejhorší, i když tenhle můj scénář se ani nekonal, to by tu Lott taky už nemusela být. Jednak by z něčeho takového byla asi sama dost zničená, ale hlavně je to v tomhle městě přece zakázané.

Já jsem sice věděl, že se Lott na Bonda úplně nevykašle, na to jsem ji znal až moc dobře, ale nemohl jsem po ní chtít a spoléhat na to, že s ním bude někam chodit. A Bond jakožto celkem dost aktivní až hyperaktivní pes prostě potřebuje víc než jen se proběhnout po zahradě, takže jsme mu nějakou tu procházku opravdu dlužili a vlastně nejen Bondovi, ale i sami sobě navzájem. Skutečně jsme dlouho někde takhle nebyli, ono když se to tak vezme, mé kroky z 90% případů směřují právě do baru apod. Slovně jsem na to nereagoval, k tomu nebylo co dodávat, spíš jsem asi měl začít něco dělat, nějak se chystat na cestu, ale to já ne, nějak se mi příčilo se teď od Lott jakkoli vzdálit. Proto se musel o nějakou akci postarat až Bond. „Tak to měl štěstí, že tu měl tebe jako morální podporu“ pousmál jsem se, snažil jsem se to už moc nehrotit, protože..heh, no jistě, že to byla-opět-moje vina, ale když si budu opakovaně něco vyčítat, to co se stalo stejně nezměním. Možná je to relativně správný postup a možná je to taky to nejhorší, co můžu udělat, ale to teď nezjistím. Ještě jsem ji jemně políbil na čelo a pak už jsem se vydal shánět vodítko, což se mi po chvíli podařilo. Mezitím co jsem se obouval, Lott připnula Bondovi vodítko a mohlo se vyrazit.

--> přes všechny možný pole, louky, lesy až k vodopádu :D

Lott se samozřejmě nápad společného výletu také líbil, teď už stačí to jen celé zrealizovat. Takový drobný detail. „Fajn“ usmál jsem se, kupodivu jsem si z toho totiž nedělal srandu a i já to myslel vážně. I když to znamenalo, že bych neměl takovou volnost jako jsem měl teď. Ne snad, že bych ji nějakým způsobem podváděl, ale musím brát na vědomí to, že bych se nemohl..stravovat tak jako teď. Lott prostě není ten typ, co by do toho šel se mnou a není dobrý, aby mě viděla v tomhle světle. Přece jen něco jiného je o tom mluvit a něco jiného je vidět to na vlastní oči. Ne, to by nebylo dobrý. Zvládl bych to vůbec? Být ve městě, ve kterém mě nesvazuje žádný zákon a přesto nezabíjet? Ne, dobře to bych asi vážně nezvládl, ale už jen to, že bych to musel byť jen omezit by bylo neskutečně náročný. Pak už proběhla další výměna názorů ohledně práce, než mi Lott položila tu otázku. Odpověděl jsem po pravdě a její úsměv mě potěšil, ale to už jsem ji začal líbat. To odloučení tam bylo určitě znát, teď jsme si to užívali snad ještě víc a nejspíš i o to déle trvalo, než se pak Lott odtáhla. „Jo, to zní skvěle a mimo to, večer je na procházky stejně nejlepší“ usmál jsem se, bylo mi vlastně úplně jedno, kde budu a co budu dělat, měl jsem jen jednu jedinou podmínku a to být s ní, na zbytku mi nezáleželo. Ani já jsem se ale k nějaké činnosti moc neměl. Odhrnul jsem jí vlasy z čela a tvářil se tak jako zamyšleně a spokojeně zároveň. To už ale na sebe upozornil sám Bond hlasitým štěknutím, kdy se snažil na sebe upozornit. Očividně se mu nezdálo, že se tak dlouho věnujeme zase jen sami sobě. "Občas se mi zdá, že nám ten pes fakt musí rozumět" poznamenal jsem pobaveně, lehce ji políbil na čelo a pak už se prostě musel aspoň pohnout, aby neměl chudák Bond pocit, že je jeho snažení úplně zbytečný, takže jsem se začal rovnou shánět po vodítku.

I když mi tenhle momentální stav celkem vyhovoval, nemohli jsme každou hádku vždy přejít, počkat až odezní, takže byla jen otázka času, než se k tomuto tématu zase dostane. Mezitím ale dojde na malou svačinku, kterou jsem prostě nemohl odmítnout i přesto, že nyní jsem byl najedený až až. Došlo dokonce ještě i na otázku ohledně mého cestování. Odpověděl jsem jí vlastně celkem stručně a svým způsobem i odměřeně, zkrátka řekl jsem jí jen to, na co se ptala. „Asi máš pravdu, tak možná jindy..“ po pravdě mě později něco takového asi tak na vteřinu také napadlo, že by nemuselo být špatné s Lott na chvíli odjet. Mohla by to být taková ta dovolená, kde všichni aspoň na chvíli zapomenou na své problémy. Počkat, vážně jsem byť jen v duchu něco takového řekl? Co se to se mnou sakra děje?! Nicméně rozhodně měla pravdu v tom, že jsem se mohl aspoň rozloučit, no co už, zpátky to vzít nejde. Pak už se opravdu vrátila k tématu práce. „Já vím“ jistě, že to se mnou myslela dobře, jen…možná jsem opravdu až moc rozdílní. Jasně, protiklady se přece přitahují, ale na druhou stranu nic se nemá přehánět a my dva jsme opravdu jako yin a yang. Doposud jsem, pokud vůbec, odpovídal celkem stručně a de facto neutrálně. Bůhví proč, možná protože jsem na to zkrátka neměl moc co říct nebo prostě jen proto, abych nevyvolával další zbytečné konflikty, ale kdoví, kde je pravda. To už Lott seskočila z linky a skončila v mém objetí. Její otázka mě vlastně ani moc nepřekvapila, když jsem odjížděl, taky jsem si takovou položil. Upřímně, vždycky jsem věděl, že neodjíždím nadobro a že se stoprocentně vrátím, jen jsem si v tu chvíli nebyl jistý, jestli až se vrátím, bude to opravdu kvůli Lott, ale to bylo jen kvůli tomu dočasnému stavu, vzteku, který jsem v sobě v tu chvíli měl. Ani nevím, jestli víc na sebe nebo na ni. Netrvalo mi ale dlouho, abych pochopil, že ona skutečně je tím hlavním důvodem, proč jsem nyní zpět. Jednu ruku jsem přesunul z jejího pasu na tvář a něžně ji pohladil. „Jistě, že ne. Věděl jsem, že se nakonec vrátím.." ruku jsem začal posouvat z její tváře dál do vlasů, "protože tě miluju" zašeptal jsem těsně u jejích rtů, než jsem ji dlouze a opravdu s láskou políbil.

Momentálně se mi v hlavě tloukly dva základní typy myšlenek. Ty, které se mi ani v nejmenším nelíbily, u kterých jsem se de facto bál, kdyby se měly vyplnit, i když kdybych zapojil trochu logiky a hlavně své neskutečného věčně přítomného sebevědomí, došlo by mi, že vlastně nejsou až tak moc reálné. No a pak jsou tu ty druhé, které mi dávají naději, že to zase nebude tak hrozné, že tohle je jen další drobná překážka, přes kterou se hravě dostaneme. Snad…Ať tak či tak, musel jsem ji aspoň naposledy vidět a to se mi podařilo, když se hned vzápětí objevila u dveří a chvíli na to už přímo u mě v náručí. Na okamžik mnou projel pocit neskutečného štěstí a zpět do reality mě vrátilo až její první „promiň“. Tak nějak jsem se jí chtěl omluvit taky a odpovědí mi byl další polibek. Nebylo třeba nic víc dodávat. Pak už se odtáhla a její pohled na okamžik zamířil k lednici. Pochopil jsem, jen její odpověď mě trochu..zmátla. Způsob, jakým to řekla. Právě že jo..proč právě že? Samozřejmě jsem nevěděl o tom, co se stalo, že z nedostatku krve omdlela. Nepatrně jsem nadzvedl jedno obočí, ale nevyzvídal jsem, alespoň ne teď. „Jo, rád“ usmál jsem se a všiml si, jak se mě skoro ani nechce pustit, jako bych snad měl v každé volné chvíli roztáhnout křídla a odletět. No dobře, to byl hodně špatný příklad, ale tak, rozumíme si. Jinak zrovna teď bych samozřejmě vůbec žádnou krev nepotřeboval, vždyť jsem ještě před chvílí držel v ruce hlavu nějakýho chudáka, co se stal mou poslední obětí. Jenže za prvé tohle vědět taky nemusí a za druhé odmítnout krev? Jasně dobrý vtip. Chytl jsem od ní jeden sáček s krví a až teď mi pořádně došlo, co má vlastně na sobě. Automaticky jsem na chvíli svraštil obočí, ne že by jí to snad neslušelo, ale naposled, když jsem ji viděl v obyčejných kalhotách, tak jsem se záhy dozvěděl, že byla znásilněna, takže to ve mě prostě nevyvolává úplně ten nejlepší pocit. Brzy jsem se ale opět musel začít usmívat, všechno náhle vypadalo tak idylicky. O poznání pomaleji jsem vypil obsah svého sáčku, i když pořád to byla krev, takže ať už jsem ji potřeboval nebo ne, za chvíli po ní nezbylo ani památky. Už to děláme zase a její následná věta to jen doložila. Děláme jakoby se vlastně vůbec nic nestalo, jako bych odjel tak max. na pár hodin a atmosféra před odjezdem byla taky naprosto pohodová. Nejsem si jistý, jestli je to dobře nebo ne, ale osobně na tom nic měnit nehodlám. "Tak různě po okolí, San Francisco, San Jose,..." odvětil jsem a v duchu chvíli přemýšlel nad tím, co mě vlastně tak láká zrovna na San Franciscu, přece jen tohle město mi je celkem známé.

Neměl jsem tušení, co mě vlastně čeká. Ono je sice hezký odjet na chvíli mimo město, důvody jsem pro to měl a tím pádem by se to dalo pochopit a prominout, jenže to by to vážně muselo k něčemu být. Jo super, zjistil jsem, že mi Lott prostě chybí, ale nevyřešil jsem nic z toho, proč se vlastně pořád hádáme. Své názory jsem nezměnil a až dojde zase na téma práce, svatba, rodina apod., dopadne to stejně jako vždy. Navíc tu byl ještě jeden problém, co když Lott už přišla na to, že beze mne jí prostě bude líp a možná vlastně byla spíš ráda, že jsem jí tak náhle zmizel ze života a oběma nám to usnadnil. Možná jsem se skutečně neměl vracet, i když na druhou stranu po všem, čím si prošla, by si zasloužila, abych jí řekl aspoň „Sbohem“. Navíc je tu pořád ještě možnost, že místo aby na mne zapomněla, čeká, jestli se vrátím. Nicméně teď už jsem tady a záleží víceméně jen na ní, na jak dlouho to bude. Doma mě zcela podle očekávání přivítal jen Bond. Ten byl štěstím bez sebe, Bond prostě nezklame, je jedno, jak dlouho jsem byl pryč a co všechno se předtím stalo, jakmile jsem tady, vítá mě s obrovským nadšením. Klekl jsem si k němu, abych se s ním mohl pořádně pomazlit, přece jen mě aspoň donutil myslet trochu optimisticky. Mezitím dorazila i Lott. Po zaslechnutí svého jména jsem se zvednul a s nadějí v očích se podíval směrem, odkud šel zvuk. Cítil jsem jí už u domu, jak otevírala dveře, musela to být ona, ale já jako bych tomu nemohl uvěřit, jsem čekal, až ji uvidím, abych si byl jistý. „Charlotte..“ lehce jsem se pousmál z radosti, že ji vidím, než na mě začala být vidět ta nejistota. Ono vlastně není moc možností, jak bude reagovat. Buď nebude ráda, že mě vidí, začne řešit, proč jsem odešel a že takhle to dál nepůjde atd. a skončí to oficiálním rozchodem, nebo bude přece jenom ráda a my se přes to nějakým zázračným způsobem možná dostaneme. Momentálně jsem ale nebyl schopen určit, která teorie je reálnější. Jakmile se pak octla v mém náručí, pevně jsem ji objal, skutečně šťastný, že ji opět mohu mít tak blízko u sebe. Bože, tolik mi chyběla, její úsměv, doteky, polibky..vše. "Pšš. Neomlouvej se, nemáš za co..to já bych měl, neměl jsem jen tak zmizet bez rozloučení..mrzí mě to" hlesl jsem tiše, vlastně jsem se omluvil jen za to, že jsem odjel, k důvodu, proč tahle celá situace vlastně vznikla jsem se zatím nevyjadřoval. Zaregistroval jsem její pohled směr kuchyně, tentokrát se pousmál tak jako odlehčeně. "Zbylo tam vůbec ještě něco?" optal jsem se a kývl přitom hlavou taktéž směrem k lednici, přičemž jsem se snažil znít alespoň trochu vesele jako by to byl jen nějaký vtip, jak by to za normální situace opravdu vyznělo.

Další hádka. Navíc taková, za kterou nemůžu já a o to víc to bylo celé absurdní. Proto jsem ji taky nechal mluvit a už neodpovídal, respektive veškeré odpovědi jsem si nechával pro sebe, protože já vždycky měl nějakou odpověď, nějakých pár slov, co mě napadlo v první vteřině, co Lott promluvila. Nemělo ale smysl jen zbytečně přilévat olej do ohně. Jakmile pak odešla do koupelny, jen jsem si povzdechl, svou dosavadní pozici, kdy jsem seděl na posteli, jsem vyměnil zpět, takže jsem si lehl a nejspíš z důvodu jakéhosi psychického vyčerpání zavřel oči. Kdybych byl člověk, možná bych ani nezaregistroval, že odešla, jako upír jsem si toho samozřejmě nemohl nevšimnout i když jsem na tuto skutečnost nijak nereagoval. To to takhle bude pořád? Prostě se budeme pořád hádat? Má to vůbec smysl? Jakmile jsem byl doma sám, tedy abych byl přesný sám s Bondem, začaly se mi hlavou linout všemožné myšlenky. Na každou novou otázku v mé hlavě vznikly další tři podotázky a já neznal odpověď ani na jedinou. Začínal jsem z toho pomalu šílet. Nevím, jak dlouho tenhle můj stav naprosté nečinnosti trval, ale po nějaké době jsem se náhle zvednul, v hlavě měl takřka prázdno, jen jedna jediná myšlenka mi zůstala. Musím odtud vypadnout! Alespoň na chvíli. Musím si srovnat priority a i když se mi to blbě přiznává, možná se musím ujistit, jestli důvod, proč tu vlastně zůstávám je opravdu natolik oprávněný a správný, že mě donutí se vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem neměl tušení, kdy se Lott vrátí jsem se nejprve postaral o Bonda, aby to tu chudák nějak zvládnul, pak už jsem popadnul jen mobil, peněženku a klíče od auta a zamířil do garáže. Další věc, co mi už nesmírně chyběla. Moje druhá láska, vlastně první když se to tak vezme. (http://a38898d4011a160a051fb191.gearheads.netdna-cdn.com/wp-content/uploads/2013/05/2013-lamborghini-aventador-roadster.jpg?9939c0 ) Kdybych byl sentimentální, nejspíš bych si s tím autem začal povídat. Takhle jsem jen nastartoval a konečně odsud odjel…
Kdybych řekl, že jsem si ten svůj výlet neužil, byla by to obrovská lež. Bylo to jako bych se vrátil zpět do těch bezstarostných dob a pravda, pár lidí za to zaplatilo životem, to se prostě občas stává. Já sám jsem si to ale náramně užil až mi připadalo, že kdyby tahle cesta neměla žádný jiný význam, tak i tohle by mi stačilo. Přesto jsem se ale k nějakému jinému výsledku dopracoval. Nic z toho mě už nenaplňovalo tak jako dřív. Bylo tady něco nebo spíš někdo, po kom jsem toužil mnohem víc než po všech těhle ostatních zábavných stránkách nezávazného upířího života.. Chyběla mi, hrozně moc. Musel jsem se vrátit. Nevěděl jsem, co mám vlastně čekat, přece jen jsme se znovu pohádali, navíc jsem odjel a nechal ji tu..kolik toho asi ještě musí vytrpět, než přijde na to, že pro ni nejsem..jak je to slovo...dost dobrej. Stejně jsem ji ale musel vidět. Vrátil jsem se domů, auto zaparkoval v garáži a jediný, kdo mě hned poté přivítal, byl Bond. Charlotte tu nebyla. Samozřejmě, že ne, co by tu taky dělala...