Příspěvky uživatele

Lott očividně žádný jiný nápad neměla. Kdybych tu byl s nějakým kamarádem, asi bych mu řekl „Sleduj a uč se“, takhle jsem se na ni jen samolibě usmál, vystoupil zpoza rohu a sebevědomě si to kráčel k sestřičce. Než jsem k ní došel, vypadly jí nějaké papíry z těch všech možných skript, co nesla s sebou. Zkrátka scéna jak vystřižená ze začátku nějakého romantického filmu a taky, že jsem si připadal jako herec, který má teď zahrát svou na míru napsanou a dokonale naučenou roli. Pomohl jsem jí sebrat ty papíry a podíval se na ni přesně tím neodolatelným pronikavým pohledem, který nedávno Lott zmiňovala. Rozhovor jsem začal klasickou větou "Víte, že máte vážně nádherné oči?". Byla to sice již zastaralá fráze, kterou téměř nepoužívám, ale teď jistě zabere. Chvíli jsem se s ní bavil než jsem se dostal k tomu, že jsem vlastně budoucí doktor a strašně by mě zajímal chod této nemocnice, konkrétně zrovna transport krve. Ona samozřejmě nejprve váhala, přece jen stále jsem pro ni relativně cizí člověk. "Ale mě by to opravdu zajímalo..no tak, bude to jen chvilinka" usmál jsem se, jemně jí přejel po tváři a strčil jí pramínek vlasů za ucho, opět klasika. Ona podle očekávání již neprotestovala a mohli jsme přejít ke dveřím, přičemž já jsem nenápadně mávl na Lott, která měla za úkol tam nepozorovaně přijít za námi, zatímco já budu nadále dělat, jak mě strašně zajímají všechny ty doktorské definice a pojmy.

Pobaveně jsem se usmál nad tím, jak o tom tak přemýšlela a zároveň se to snažila nějak okecat. „Správně“ souhlasně jsem se usmál, až na těch pár nepodstatných detailů to opravdu jednoduché bylo. Pak jsem se stejnou rychlostí vydal za ní, dokud jsme se nezastavili přede dveřmi, za kterými se skrýval náš první cíl. Ještě předtím než jsem se musel schovat před sestřičkou, zkusil jsem vzít za kliku, přece jen za zkoušku nic nedám, ale samozřejmě dveře byly zavřené. Kdo by si pomyslel, že i taková poměrně malá nemocnice to bude tak hlídat zavrčel jsem ve své hlavě a začal uvažovat, jak se nepozorovaně dostaneme dovnitř. Díky naší síle, bychom to jistě otevřeli, ale jistě bychom tím na sebe upozornili. Další možnost byla, že bych mohl přemluvit třeba zrovna tuhle sestřičku, co brzy projde kousek kolem nás a čím více jsem o tom přemýšlel, tím více se mi tento druhý nápad zdál použitelnější. Zatím jsem však nic nedělal, co kdyby čirou náhodou měla Lott jiný nápad, při kterém by jsem se nemusel obětovávat.

Dorazili jsme k nemocnici a ani jsem nevěděl, jak dlouho nám to zabralo, protože jsem celou tu cestu nějak moc nevnímal. ,,No to jsem sice mohl, ale já jsem ti chtěl nechat prostor na trénování svých orientačních schopností" ušklíbl jsem se. Ohledně těch vlasů, to jsem zkrátka jen zopakoval to, co jsem si předtím jen myslel. ,,No jo to jsou ty léta praxe a získávání zkušeností" řekl jsem s nevinným úsměvem. Pak už jsem se jen mile usmál, tohle nepotřebovalo moje komentáře. Jasně, každý přece miluje moje vlasy a že ženy z mého pronikavého pohledu omdlívají vím taky, ale radši jsem to ponechal jen ve své hlavě. Chvíli jsem přemýšlel nad tím plánem, i když jsem samozřejmě žádný neměl. ,,Plán je prostý. Vejdeme dovnitř, co nejrychleji se dostaneme do místnosti s krví a i s ni se zase vytratíme aniž by si nás někdo všiml. Zbytek bude improvizace" usmál jsem se.

Hodil jsem na ni takový ten egoistický pohled.,,No tak, já jsem přece ve všem nejlepší" Jsem přece ztělesněním dokonalosti, jak by na mě mohlo být něco špatného, něco průměrného.. pomyslel jsem si, i když tohle dokonce už i v mé hlavě znělo trochu zveličeně. Když se zmínila o mých vlasech, bylo mi jasný, že to tak určitě nemyslela, za tu dobu už vím, jak zhruba ty vlasy v této fázi vypadají, takže i přesto že jsem se neviděl, určitě vypadaly dobře.,, Bože to je to tak hrozný?" na oko jsem se zhrozil. Pak jsem se vydal za ní do předsíně, kde jsem si nazul své boty a vyšel ven.

--> Nemocnice

,,No skvělý, tak to mám další prvenství" ušklíbl jsem se.,, A posuzovat to ani nemusíš, stejně bude moje nejlepší" prohodil jsem klidně a začal jsem po pokoji hledat zbytek svého oblečení. Já to měl s výběrem jednoduché, prostě jsem si musel vzít to, v čem jsem přišel. Oblékl jsem si kalhoty, sundal si její půjčené tričko a až pak si uvědomil, že mé tričko vlastně zůstalo v obýváku. Ohlédl jsem se ke dveřím, kam Lott zmizela i když jsem ani nečekal, že by se mohla vrátit tak brzy. Odešel jsem tedy z pokoje dolů do obýváku, kde jsem si oblékl tričko a vrátil se zase zpět. Rukou jsem si prohrábl vlasy, které naštěstí stačily uschnout, takže se dalo říct, že vypadají zase celkem dobře. Brzy se v pokoji objevila i Lott.,, Jo" přikývl jsem na souhlas. ,,Sluší ti to" pousmál jsem se. Ani nevím, proč jsem to řekl, nejspíš jen proto, že se to v těhle chvílích obvykle říká.

Už jsem nad tím raději moc nepřemýšlel a pohotově odvětil podle zvyku. „To mě sice těší a vlastně se ti vůbec nedivím, ale přesto asi radši navštívíme tu nemocnici, bude to jistější“ usmál jsem se. „Jo to je dobrý nápad“ souhlasil jsem ohledně toho oblečení, vážně jsem nechtěl být za městského blázna, co chodí venku takhle. Stiskl jsem její ruku a de facto jsem se nechal odvést zase zpět do jejího pokoje pro své oblečení. Cestou jsem se snažil myslet na co nejnormálnější věci, jako například jak daleko je od sebe nemocnice a klub apod.

Vzal jsem to tak, že si z těch jejích všech možných možností prostě vyberu. Samozřejmě mě to táhlo k její poslední nabídce, ale rozum mi říkal ne. Sice nevím, od kdy poslouchám zrovna rozum, nejspíš jen teď a taky naposled, ale prostě jsem to chtě nechtě vyřadil, alespoň pro tuto chvíli. „Tak to můžeme nějak pospojovat, času dost a můžeme začít třeba tím klubem..no i když možná radši tou nemocnicí, aby ses náhodou potom nechtěla zakousnout do tamější obsluhy“ řekl jsem s úšklebkem.

Celkem jsem si oddechl, vypadalo to, že to vzala a já už to teď nemusím řešit. Namísto „nemáš zač“ či něčeho podobného jsem se jen v tom duchu usmál. „No já nevim jak ty, ale já už stejně neusnu“ odvětil jsem. „Ale co se týká nějakých jiných alternativních řešení, myslím, že mou odpověď znáš. Já a nápady to vážně nejde dohromady“ dodal jsem. Ne že bych byl naprosto nenápaditý, no i když občas možná jo, ale ono je to těžký, když já si pod pojmem akční noc představím asi trochu něco jiného než ona a navíc všechno ztěžuje fakt, že v tomhle městě je zákaz zabíjení lidí a nemůžu úplně zaručit, že všechny mé aktivity vždycky všichni přežijí.

Tohle už rozhodně nebylo dobrý, měl jsem dvě možnosti a bylo mi jasný, že jedna nebo druhá se brzo uskuteční. Buď časem tímhle zničím sebe, nebo to ukončím a zničím tím ji. Ani jedna varianta se mi nelíbila, ale tenhle nerozhodný stav nevydrží navěky. Na okamžik jsem přestal přemýšlet a užíval si tuhle chvíli, kdy se zdálo být vše v pořádku, i když to tak ve skutečnosti nebylo. Když se odtáhla, bylo mi jasný, že budu muset nějakým způsobem odpovědět na tu nevyslovenou otázku. Nakonec jsem se povzbudivě usmál a možná o něco málo tišeji než obvykle řekl: „Samozřejmě, že tě v tom nenechám samotnou…tebe ne“. Nejspíš si to teď vyloží trochu jinak, ale ve skutečnosti tohle byl spíš plán poslední záchrany mého geniálního šestého smyslu. Přece jen byla pravda, že Lott pro mě bude něco víc než ty všechny holky před ní, už jen proto, že si pamatuju její jméno, vím toho o ní mnohem víc a rozhodně ji nevidím naposledy...a tohle všechno stačilo k tomu, abych mohl něco takového říct, aniž by to musela být totální lež.

„No hned je to lepší“ pousmál jsem se po první části její sebevědomé mluvy. Na druhou část už jsem slovně nereagoval, jen se zatvářil trochu překvapeně. Možná to vzala až moc doslovně blesklo mi hlavou, i když jsem to možná měl čekat. Než se ke mně přiblížila úplně, položil jsem téměř prázdnou skleničku na linku a pozoroval ji. Najednou se chovala jinak a já si nebyl jistý, jak mám zareagovat. Když mě políbila, opětoval jsem jí to, přičemž rukama jsem jí přejel přes tváře. Její slova "Nenechej mě v tom samotnou" mi zněla v hlavě jako nějaké poselství, znervózňovalo mě to. Bál jsem se toho a zároveň toužil po tom poznat něco nového.

„A to ti přijde málo?...a navíc ty přece nejsi obyčejná“ pousmál jsem se. „Nebo tím snad chceš říct, že jsi vlastně naprosto nezajímavá?“ dodal jsem a znovu začal popíjet ze své sklenky. Už jen tohle, tenhle typ rozhovoru, pro mě byl docela dost nový, já nikdy moc neřešil pocity druhých a už vůbec ne jejich minulost. Jedna část mého já vůbec nechápala, co tu ještě dělám, ale ta druhá mě nutila zůstat a nějakým možná ne příliš správným způsobem jí pomoct. Díval jsem se na ni a cítil z ní..zoufalství, jako by se mě najednou bála a část z toho se přenášela i na mě. Takovou atmosféru už jsem dlouho nezažil nehledě na to, že se mi pochopitelně vůbec nezamlouvá.

„Jen musíš začít znovu žít, vykašlat se na minulost…a nehledat ve všem složitosti“ dořekl jsem to za ní, i když bylo jasné, že taková rada je jí k ničemu. Dál jsem ji poslouchal a mezitím přešel ke kuchyňské lince, kde ještě pořád stála jedna sklenička plná lahodné tekutiny. Vzal jsem ji do ruky, ale nenapil se, jen si s ní tak hrál. „Já tě taky zatím nezachraňuju, ale zároveň odsud nemíním odcházet, nato je to tady až příliš zajímavý“ pousmál jsem se a napil se z oné skleničky. Momentálně se ve mě mísily různé pocity, mezi nimi mnohé jasně říkaly, ať odsud vypadnu, ale já přesto stále zatvrzele stál na tom stejném místě, jako kdybych to dělal na protest. Možná jsem se chtěl dozvědět víc, možná mi jí bylo líto nechat ji tu samotnou a tak jsem radši nerozhodně postával u linky a střídal pohledy ze skleničky na ní, což ona naštěstí nemohla vidět.

Chvilkami se mi zdá, že se na mě dívá jako bych se měl zbláznit, i když ani já si nepřipadám úplně v pořádku takhle strašně riskovat, takže jsem to zatím nijak nekomentoval, vlastně jsem jí docela i chápal a stejně jsem na nějaké komentování ani neměl čas.
Poslouchal jsem ji a došlo mi, že to možná nebyl ten nejlepší nápad se jí na to ptát. „Aha, tak to už dává smysl...ale myslím, že i tohle se dá překonat, když budeš chtít“ odvětil jsem. My jsme rozdílní snad úplně ve všem napadlo mě a po tomhle zjištění jsem o to víc doufal, že mojí minulost se jen tak nedozví. „Kupodivu mě to trochu zajímá“ pousmál jsem se. „Konec konců je to důvod, proč jsem se dneska nevyspal" dodal jsem.

Uslyšel jsem nějakou ránu a zvuk roztříštěného skla a utvořil si teorii, že za to může ten sen či noční můra nebo co to vlastně bylo. „Já jsem někdy řekl, že odcházím?“ pousmál jsem se a spíš než jí do očí jsem se podíval na ještě nezahojenou ránu na noze. Ani nevím, co mě přinutilo změnit pohled spíš, ta rána nebo snaha vyhnout se další podobné konverzaci, i když mi bylo jasné, že se tomu nakonec stejně asi nevyhnu. „Co se ti vlastně zdálo tak hroznýho, že to má takové důsledky“ zeptal jsem se trochu zamyšleně a možná i s náznakem zájmu.

„Nevzbudila a jo, tu skleničku si dám“ ujistil jsem ji a rovnou odpověděl i na její otázku. Když začala znovu mluvit, zapnul se můj varovný šestý smysl a já vycítil, že v tomhle není nic dobrého. Opět se to schylovalo k tématu, které se mi nezamlouvalo. Hned poté, co vyslovila svou děsivou myšlenku, kterou jsem vlastně očekával, odešla, takže jsem nemusel odpovídat. Okamžitě se spustil vír tisíce myšlenek. Teď odejít nemůžu, to je jasný a jestli to pro mě znamená víc? Sakra jak to mám vědět, když tyhle pojmy vůbec nemám ve slovníku. vymýšlel jsem způsob, jak to zaonačit, aby to nevypadalo blbě a přitom abych se nezamotal do něčeho z čeho už nebude cesty zpět. Teď už to bylo spíš slovíčkaření, musel jsem vyhledat nějakou trhlinu. Nakonec jsem se zvedl z postele, sešel dolů a pomalu kráčel za ní do kuchyně.