Příspěvky uživatele

Po zaslechnutí její ne příliš spokojené odpovědi, jsem si uvědomil, jak to asi mohlo vyznít a jaké závěry si z toho asi vyvodila, ale ani s tímto jsem nehodlal nic dělat. Možná teď byla zklamaná, ale určitě mnohem míň, než kdyby se dozvěděla skutečný důvod, proč jí nechci pomoct. Nebo nechci, přesnější by bylo, že prostě nemůžu a sám nevím jak. Když se ke mně přisunula a položila si hlavu na moje rameno, usmál jsem se a jednou rukou ji objal, zase spíš jen proto, aby mezi námi tak nějak nepřekážela. Pozoroval jsem neustálý pohyb vody a večerní oblohu, na kterou se mi místy skrz stromy utvořil docela zajímavý výhled. Ono, co jsem tady měl taky jinýho dělat.

Celou tu dobu mě zaujatě poslouchala a když položila další otázku, musel jsem se slabě pousmát. No, co jí řeknu teď, že jsem to okamžitě v pohodě zvládal krom něco málo přes 200 let, kdy jsem jen neustále zabíjel všechny včetně mé rodiny? Jo to je vážně skvělá odpověď uvažoval jsem. Ne, nehodlal jsem jí říkat vůbec nic. Co by si pak asi myslela? Že jsem to nejhorší, co kdy chodilo po světě? Nejspíš. „Ne, to asi nemohl. Nemyslím si, že jsem ten, kdo by ti zrovna v tomhle měl dávat nějaké rady“ odvětil jsem stroze a rozhodně. Vzpomínka na rodinu a na nejtemnější období mého života sice bolela, ale bylo to už dávno a já se s tím naučil žít, takže jsem to zas až tak moc neprožíval.

Když to ticho prolomí větou o minulosti, nejprve jsem se rázem zarazil, ale poté, co položila konkrétní otázku, jsem si trochu oddechl. To jak jsem se stal upírem je vlastně jeden z nejsvětlejších momentů mé minulosti. Přemýšlel jsem a dospěl k názoru, že bych jí zrovna tohle možná mohl říct, ona bude mít pocit, že se konečně dozvěděla něco z mé minulosti a já se vyhnu té části, kde už rozhodně nejsem žádný hrdina. „Vlastně na tom není vůbec nic zajímavého, jen jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě“ začal jsem a na chvíli se odmlčel s tím, že by jí to možná mohlo stačit, i když to bylo pochopitelně nemožné, takže jsem si povzdechl a pokračoval dál. „Byl jsem na oslavě kamarádovým narozenin, ale najednou se tam objevil nějaký upír, zabil oslavence a já jsem se z nějakého dnes už nepochopitelného důvodu rozhodl, že musím najít vraha. Zašel jsem do jedné uličky, kde jsem ho opravdu našel a on mě pochopitelně taky chtěl zabít a bylo by se mu to povedlo, kdyby se tam neobjevila jeho povedená sestřička, která si usmyslela, že je škoda, aby někdo jako já měl zemřít, takže ze mě na poslední chvíli udělala tohle. Hotovo, konec pohádky“ dovyprávěl jsem zkrácenou verzi příběhu, která obsahovala opravdu jen to, proč jsem se stal upírem, nic z toho, co se dělo hned poté. Tady jsem byl vlastně ještě za toho hodného, za hrdinu, který chtěl pomstít přítelovu smrt. Je zajímavé, jak jsem se dokázal během takové chvíle změnit.

I přesto, že jsme seděli na ne příliš stabilních kamenech, já na tom byl s rovnováhou ještě docela dobře, což bylo nejspíš způsobeno tím, že i když jsem momentálně úplně nevnímal, nikdy se nestalo, abych přestal vnímat kompletně celý svět, což by zde jistě mělo za následek ztracení rovnováhy a možný pád do vody pod námi. Polibek mi podle očekávání opětovala a když se ode mě odtáhla, nastalo mezi námi ticho a mě bylo jasné, že jestli někdo něco neřekne, opět začnu uvažovat nad tím, jaké tohle bude mít důsledky a jestli bych radši vážně toho všeho neměl nechat. Jenže co jsem měl říct, když si nyní ohledně ní nejsem jistý vůbec ničím. Byla tu taky možnost, že to jenom moc řeším a ve skutečnosti moje situace tak bezvýchodná zase není, v což jsem taky tak trochu doufal, ale zároveň mi to přišlo nesmyslné a naivní.

Poslouchal jsem ji a až nyní mi došlo, že i tahle zdánlivě dokonalá odpověď bude mít své následky, přece jen ode mě to vážně znělo divně a nevěrohodně. „Možná nechceš, možná chceš, ale to je jedno, stejně mě tak trochu měníš“ odvětil jsem. Už jen proto, že se na ni už nedívám jen jako na odměnu a zdroj potěšení, to změna byla. Samozřejmě žádná převratná, naštěstí. Celou tu dobu jsem zíral někam jinam, převážně do vody, hlavně ne na ni, až teď jsem se na ni konečně podíval. Už jsem toho zvoral dostatečně na to, aby mi mohlo být jedno, co se teď bude dít. Stále mě hlodal ten pocit, že si neustále v její přítomnosti téměř každým svým činem podkopávám pevnou půdu pod nohama, ale přesto u mě nakonec převládnul ten již mnohem známější pocit, kdy ji chci políbit. Trochu váhavě jsem se k ní natáhl, ale pak již mnohem sebejistěji přejel rukou po její tváři a jemně ale zároveň hluboce ji políbil. V hlavě jsem měl spoustu otázek. Jsem ochoten ztratit dosavadní jistotu nebo naopak když odejdu, budu moct žít jako dřív nebo tohle bylo nenávratné, ale hlavně..je pro mě Lott opravdu pořád jen další hračkou? a spousty dalších otázek.

Zadíval jsem se do hlubin jezírka pod námi jako bych chtěl vědět, co ta voda ukrývá, tohle bylo až moc kouzelný místo na to, aby to bylo obyčejné jezírko. „Lidé nevěří spoustě věcem, dokud je nespatří na vlastní oči“ řekl jsem strašně moc inteligentně. Když konečně dojde na téma, kterého jsem se celou tu dobu tak bál, slabě ale upřímně jsem se usmál. Přemýšlel jsem, jak mám odpovědět. Když neřeknu nic, bude to vypadat blbě, když řeknu nějakou arogantní kravinu ve stylu, že se jí vůbec nedivím, bude to taky blbě, nejlepší by bylo samozřejmě v těchto chvílích říct pravdu, ale co je vlastně pravda. "Bude to ode mě asi znít divně, já vlastně taky" pousmál jsem se na ni. Ani nevím, jestli to byla pravda či nikoliv, ale rozhodně se to bylo lepší než předchozí varianty, takže svůj účel to splnilo.

Chvíli jsem pozoroval ty nebezpečně vypadající kameny. „Fajn“ souhlasil jsem nakonec a následoval ji blíž k vodopádu, kde zase nastala ta komická situace, kdy Lott leze někde po kamenech u vody opět v šatech. Chvíli jsem si ji zamyšleně prohlížel, než jsem se vydal za ní nahoru a uvelebil se na dalším kameni. Na její slova jsem neodpověděl hned, ale nejdřív uvažoval. Měla pravdu, opravdu jsme spolu byli už nějak moc dlouho a je to risk si ji tak pouštět k sobě, ale na druhou stranu, alespoň jsem se nenudil a i když je to těžký si to přiznat a vlastně tomu pořád moc nechci věřit, už nikdy mi nebude tak úplně lhostejná na to jsem s ní strávil až moc času. „Naše cesty se můžou rozdělit kdykoli“ odvětil jsem neurčitě a mezitím dál uvažoval nad další teorií. Co když to tak ona vlastně chce. Proč by mě na to upozorňovala, kdyby nechtěla, abych odešel. Počkat o tomhle jsem přece nikdy nepřemýšlel, tak proč teď? hlavou se mi honilo tisíce myšlenek.

Po notné chvíli strávené chozením po lese jsme se opravdu objevili u onoho vodopádu. Na její odpověď jsem se jen trochu pochybovačně pousmál, nedokázal jsem si představit, že bych byl tak nadšený z nějaké práce, ale to byla opravdu jen věc názoru, takže jsem to nekomentoval. Pak už jsem svůj pohled zaměřil na vodopád. Krásné poklidné zákoutí, kde je slyšet převážně jen dopad kapek na hladinu průzračně čistého jezírka, no musel jsem uznat, že je opravdu nádherný jako celé tohle místo a byl jsem rád, že jsme ho našli. Když Lott začala něco říkat, odvrátil jsem pohled od vodopádu a podíval se na ni. „Já si to myslel“ řekl jsem a stejně tak se i pousmál.

Přikývl jsem, bylo mi celkem jasný, že si vybere vodopád, ale poté, co jsem spatřil její zasněnou tvář, došli mi různé drobnosti.No jo, vodopád, pokud bude takový, jaký si Lott jistě představila a takový, jaký by zrovna taky i mohl být, tak to bude další poměrně romantický místo...bože co jsem to zase vymyslel uvažoval jsem, ale teď už s tím stejně nic nenadělám. "Přímo úžasný" řekl jsem na zmínku o jejím orientačním smyslu. Když vstala a rovnou mě táhla s sebou, musel jsem se pobaveně usmát, zase byla plná energie. "Občas přemýšlím, jestli se vůbec někdy zastavíš" prohodil jsem jakoby mimochodem a následoval ji kamsi do lesa.

--> Vodopád

Pozoroval jsem ji a všiml si, že slunce už jasně září, žádné chabé ranní paprsky. Nejspíš bych měl říct, že už je odpoledne, ale pro mě to bylo spíš teprve odpoledne. Když přešla ke mě a posadila se mi na klín, neprotestoval jsem, spíš naopak. No to se ti nedivim" usmál jsem se, jednou rukou ji objal kolem pasu a druhou jí dal na stehno, spíš jen z toho důvodu, aby někde nějak přihlouple nevisela. Chvíli jsem trochu neochotně vymýšlel, kam půjdem teď. Přece jen já tak nějak na plánování nebyl, za celý svůj život jsem de facto nikdy žádné společné aktivity nevymýšlel. Když už jsem byl s nějakou holkou dýl, abych byl přesnější tak od rána, pořád to byla ona, kdo se snažil něco podnikat, já jsem s ní jen nějak musel přetrpět ten nudný den. Teď sedím tady s holkou, se kterou trávím už nejméně třetí den a ona po mě chce abych něco vymyslel? "Můžeme jít buď k jezeru, ale to je zase zpět přes celé město, a nebo zůstal v lese, kde by se údajně měl nacházet vodopád, ale co já vim kde, taky může být na druhým konci lesa" odvětil jsem.

Chvíli jsem se zarazil nad označením narcis, než mi došlo, co to vlastně znamená. Přece jen začíná být obtížné pamatovat si všechny významy slov, kterými mě někdo nazve a rozlišovat, kdy se jedná o nějaký ustálený význam a kdy jen o metaforu. „Tvá pozornost mě samozřejmě těší, co už mě těší míň je tvé oslovení…mj. proto, že narcisy prostě nemám rád“ řekl jsem a nyní tím myslel opravdu jen ty kytky. Bohužel jsem jí musel dát za pravdu, já jsem vážně ukázkový příklad a to se ještě snažím, kolikrát se chovám ještě hůř. Když se mě zeptala, jestli mám ještě hlad, pousmál jsem se. "To není otázka hladu, ale chuti...ale díky, myslím že víc nepotřebuju" odvětil jsem, já totiž neměl moc hlad ani na začátku a chuť? To je těžký, tu mám dalo by říct pořád, ale momentálně už ne takovou, respektive ne takovou na tuhle krev, ty sáčky se mi nikdy moc nelíbili i když pořád lepší než ta odporná zvířecí.

Kráčel jsem vedle ní lesem, dokud jsme se nenarazili na pár pařezů, které nám krásně posloužily jako židle. Musel jsem uznat, že pohled na Lott, alias na momentálně poměrně upravenou, nastrojenou holku v šatičkách, která ale přitom sedí na pařezu se sáčkem krve, je docela komický. Posadil jsem se na druhý pařez a roztrhl svůj sáček, s kterým jsem šel celou tu dobu po městě, ale nějak mě to netrápilo, byl to jen jeden sáček a z dálky stejně není poznat, co v něm je a nikdo se neodváží zeptat. „No skvěle..a vlastně máš pravdu, i když obvykle mě u toho nikdo další nepozoruje“ ušklíbl jsem se, bylo mi jasný, že ze mě nespustila oči, cítil jsem na sobě ten pohled a vlastně se jí vůbec nedivím, asi byl udělal totéž. Pak už jsem začal popíjet, dokud jsem měl co, ale obsah sáčku není nijak velký a můj styl pití krve je ještě rychlejší než u alkoholu, takže brzy jsem držel už jen prázdný sáček.

„No já si myslím“ řekl jsem, vždyť poslouchat tu sestřičku celou tu dobu a navíc ještě dělat, že mě to bůh ví jak zajímá, to byl vážně mistrovský výkon. Zlehka jsem se pousmál, když začala s tím, že vůbec neví, kde jsem na tu žárlivost přišel. „No kdybys nežárlila, tak by ti bylo úplně jedno, že mě líbá jiná žena“ odvětil jsem klidně, navíc by s tím stejně měla počítat, já se jen tak nezměním a ani to nemám v plánu. Hned po té nebo vlastně skoro zároveň jsem se konečně dal do pohybu a vydal se spolu s ní do lesa. Bylo to sice skoro pořád rovně, žádné složité proplétání všemi možnými uličkami, ale zato téměř přes celé město.

--> Les

S pobavením jsem poslouchal její výčet mých jistě pravdivých vlastností a musel uznat, že se krásně naučila neodporovat mi v tom, že jsem prostě nejlepší. „Chtěla jsi říct část odměny nebo si snad za tu námahu víc nezasloužím?“ zaprotestoval jsem, když jsem chytil jeden sáček s krví a snažil se skrývat smích. Sice jsem nevěděl kolik toho vzala, ale rozhodně to bylo víc než tohle, takže jsem byl přesvědčený, že tohle není vše, co dostanu.
Já bych to sice tolik neřešil, ale když navrhla, že bychom asi měli zmizet a už rovnou plánovala, kam bychom mohli jít, vlastně mi to nevadilo, proč si neudělat malou procházku třeba zrovna lesem. „A víš, že jsem se taky docela divil?“ odvětil jsem, dál ji poslouchal, přičemž jsem si ji zkoumavě prohlížel a pak jsem její vášnivý polibek ještě prohloubil tím svým. „Nemusela by to přežít? Charlotte, ty žárlíš“ ušklíbl jsem se a vrátil jsem zase zpět k předchozímu tématu, ohledně toho, kam půjdeme. "No v parku by se sice chodilo líp, ale v tuhle dobu je to riskantní, takže les" rozhodl jsem.

Přes tvář mi přelétl lehký spokojený úsměv, když se kolem nás bleskově mihla Charlotte. Přišlo mi, že já už teď vlastně nemusím dělat vůbec nic, Lott toho jistě pobere dostatek a já bych si to tim zbytečně zkomplikoval, takže jsem jen chvíli poslouchal, jak se mi ta sestřička snaží vysvětlit něco o těch transportech, přikyvoval jí, ale nyní už to šlo všechno mimo mě. Už jsem měl v plánu to nějak ukončit, ale vzápětí jsem uslyšel nějaký hlas, jasný signál toho, že bychom měli vypadnout, protože já tam přece nemám co dělat, takže jsem nakonec nemusel říkat vůbec nic. Poděkoval jsem jí za poutavý a velice zajímavý výklad, nějakým jistě stejně okouzlujícím způsobem se s ní rozloučil, slíbil jí, že se nevidíme naposled a že se brzo zastavím a už co nejrychleji mířil ven, kde už čekala Lott.