Příspěvky uživatele

„Tss to není možný, v tom bude určitě něco jinýho“ dodal jsem ještě k našemu starému tématu a dál už to neřešil. Ohledně toho přiobjednání dalšího drinku už jsem se nijak nevyjadřoval, pokud budu mít jinou zábavu, tak možná vážně tu její sklenku nechám na pokoji a žádné další objednávání nebude potřeba. Pozorně jsem pozoroval chování Lott a té druhé holky, kterou mi později představila jako Claire a zatím jsem z toho vydedukoval to, že evidentně nejsou jen tak nějaké známé spíš tak od vidění, ale naopak to vypadá jakoby se znaly již hodně dlouho, tudíž by měly být dobré kamarádky. Až v tuto chvíli mi došlo něco, co jsem doteď nějakým způsobem přehlížel-Claire je člověk, což mě vlastně trochu překvapilo. Uvažoval jsem mj. taky o tom, jestli ví něco o upírech a jestli to ví konkrétně o Lott, to by totiž znamenalo, že by pak čistě teoreticky mohla poznat i mě. No prozatím jsem toho uvažování nechal, však ono se to časem nějak projeví. „Ahoj Claire“ pozdravil jsem se s ní a přivítal se s ní stylem, jakým to zde úplně běžné nebylo. Vlastně za celou tu dobu, co jsem zde, se mi tohle ještě nikdy nestalo, oproti tomuhle byli všichni dá se říct takoví odměření. Každopádně mě to ani v nejmenším nevadilo, vždyť šlo pořád jen o přivítání, takže jsem nijak neprotestoval. Lott se mezitím šla převléct, což znamenalo, že její směna už skončila, ale abych vymýšlel nějaký plán, co podnikneme dál, to mě ani nehne.

„Tak to mám vážně štěstí“ souhlasil jsem, stále jsem to všechno bral s humorem. Na její reakci na mou poznámku ohledně toho, jak strašně moc mi chyběla jsem se zatvářil jako naprosté neviňátko, ale nic víc k tomu neříkal, neboť už se stejně vydala s tácem v ruce k nějakým stolům opodál. Děsně nenápadně se o mě otřela a já samozřejmě neměl nic lepšího na práci než ji po celou tu dobu pozorovat s takovým potutelným výrazem ve tváři. Když se kousek ode mě nápadně sehnula ke stolu, musel jsem se pobaveně uchechtnout, ale přece jen se mi dostalo skvělého výhledu a nejen mě. Tak mě napadlo, jestli bych čirou náhodou neměl žárlit, jestli by mi nemělo vadit, že mi ji tu všichni okukují, ale bohužel nebo bohudík, podle toho, jak se to vezme, já jsem zatím nic takového nepociťoval. „Tak dobře, uznávám, že tebe se nejspíš taky nelekla“ řekl jsem, když se vrátila zpět za bar. Poté, co jsem se dozvěděl, jak dlouho tady ještě bude coby barmanka se u mě znovu objevila má sklenička tentokrát opět plná a hned na to ještě jedna. „No být tebou, tak si ji stejně pro jistotu co nejdříve vypiji“ ušklíbl jsem se. Ne vážně, postavit přede mě sklenici s bourbonem a doufat, že se jí ani nedotknu je trochu šílenost. Ještě než jsem se mohl napít se můj pohled stočil ke dveřím, ve kterých se právě objevila nějaká bloncka v sexy šatech. Sjel jsem ji pohledem, ale zatim jsme se snažil si jí moc nevšímat, i když to bylo celkem nereálný vzhledem k tomu, že se posadila jen kousek ode mě a Lott evidentně zná.

"Taky si myslim" dodal jsem už jen pro úplnost a dál už to nijak neřešil. Když mi sebevědomě odpověděla, musel jsem se pousmál a zároveň souhlasit, přece jen Lott se mi líbila ať už momentálně vypadala jakkoli, jinak bych s ní koneckonců asi ani nechodil. Já vim, měl bych mít u holek důležitější priority než je vzhled, ale to bych to prostě nebyl já, u mě dobře vypadat byla nutnost. "No jo, tak to já ale nemůžu moc dobře posoudit, takhle za barem se toho totiž moc nepozná...nechceš se mi tu třeba projít, abych si tě mohl dostatečně prohlédnout?" nevinně jsem se usmál, samozřejmě to byl nesmysl, přece jen byla pořád ještě v práci, takže má důležitější věci na práci než se mi tu promenádovat a navíc plno holek by to neudělalo už jen z toho důvodu, že by si připadaly hloupě, ale i když to prvotně mělo sloužit pouze jako další provokace, tak co já vim, možná je na to Lott dostatečně střelená. Mezitím, co obstarávala další lidi jsem se napil ze své sklenky a na bar ji postavil již prázdnou. "No strašně, ať tě ani nenapadne se ode mě ještě někdy vzdálit na tak dlouho" ironicky jsem se ušklíbl, přece jen ta její věta se dala pochopit trochu vícevýznamově.

Překvapeně jsem se na Alex podíval, když nám oznámila, že odchází. Jen jsem si povzdechl, mrzelo mě, že jsem ji nemohl lépe poznat, ale přemlouvat jsem ji nemohl a vlastně jsem se jí tak trochu nedivil, i pro mě to bylo trochu zvláštní a hlavně nový, takže jsem se s ní jen na rychlo rozloučil, než odešla. Takže nyní mi tu zbyla už jen Lott a můj již připravený burbon. "Mě?? Ne, stejně jsme se určitě neviděli naposled" odvětil jsem a spokojeně jsem se usmál, když jsem obdržel první, takový jakoby přivítací polibek. Následně jsem ji probodl pohledem, ale musel jsem se zasmát, ona mě prostě pořád musí provokovat blesklo mi hlavou. "Náhodou, kdyby to bylo, jak říkáš, tak zdrhne mnohem dřív, já si myslim, že problém je trochu jinde..No, kdy ses naposled viděla v zrcadle ty?" ušklíbl jsem se, samozřejmě ani já jsem to nemyslel vážně. Skutečný důvod, proč Alex odešla jsme si mohli asi snadno domyslet a dalo by se říct, že za to nemohl ani jeden z nás a zároveň oba dva dohromady. No co, snad jí brzo zase potkám.

„Mít nějaké známé, co dělají v baru se vždycky hodí, nemyslíš?“ odvětil jsem s úsměvem na její otázku, vyvracet jí její teorii nebudu, avšak o koho přesně jde jsem jí taky hned prozrazovat nemusel. "No uvidím, možná budu té lásky" ušklíbl jsem se a pak už se otočil zpátky k právě přicházející Lott. "Ahoj" usmál jsem se na ni, když přišla. "No jistě" ušklíbl jsem se, bylo fajn nemuset nic objednávat ani si složitě a sáhodlouze vybírat v menu a prostě jen přijít do baru a rovnou dostat to, co opravdu chcete. Zkrátka mít svůj jeden jediný oblíbený nápoj má svoje značné výhody, ale čas od času se to přece jen musí prostřídat, ale u mě je to opravdu jen výjimečně. "A tady slečna si dá jednu whiskey" dodal jsem a na Alex se přitom podíval asi tak stylem "no vidíš, jak jsem ochotný". Bylo to vážně zvláštní, tedy ne to, že jsem v baru a že zde sedím s nějakou hezkou holkou, to u mě bylo a pořád ještě je naprosto běžné, ale spíš to, že na druhou straně za barem je ve stejné chvíli i má..ehm přítelkyně. No asi bych si vážně měl zvykat tohle slovo vyslovovat i v souvislosti se mnou.

<-- Louka

Když jsme dorazili do baru, jako tradičně jsem vešel první, to se nezmění, a rozhlédl se po osazenstvu. Tváře kolem sedících lidí mi nic moc neříkaly, takže jediný koho jsem mimo Alex znal, byla barmanka. Vlastně mě samotného překvapovalo, že jsem to stihl včas a ještě ji tu zastihl. Nad otázkou, co si dáme jsem nemusel ani chvíli přemýšlet, vlastně mi přišla komická, ale Alex samozřejmě nemohla vědět, proč se tak pobaveně usmívám. "No u mě je to jasný burbon" oznámil jsem jí a s těmito slovy se posadil na volnou barovou židličku, kdepak já a sedat si jinam než přímo k baru. "No asi tak" souhlasil jsem ohledně toho souboje, přece jen pořád se z toho baru musíme umět nějak dostat, což by v tomto případě bylo dost nereálné, nehledě na to, že bychom jim vypili nejmíň polovinu zásob. Jediná možnost tedy byla nechat to někdy do budoucna na nějakou takovou menší domácí párty. Nechal jsem ji, ať se tu tak nějak rozhlídne a jen se pousmál nad jejím poznatkem. "No to budeš muset, je to určitě jeden z neoblíbenějších podniků ve městě a navíc je dost reálný, že se tu potkáme..takovou příležitost si přece nemůžeš nechat ujít" samolibě jsem se ušklíbl a pak už očima vyhledal Lott, která mezitím obsluhovala někoho jiného, abych ji mohl jednak pozdravit a taky si objednat.

// Až teď jsem zjistila, že jsem tu neodepsala, takže dodatečně ve zkratce... :D

„No jen aby..“ jakoby podezřívavě jsem se na ni podíval, pak už jsem si teda začal oblékat to triko a vlastně jsem tak trochu očekával nějakou připomínku ohledně toho, že plně nevyužiji jejích darů v podobě dámských tepláků a taky že jsem se nějaké reakce dočkal, ale naštěstí se jen zasmála takže nemělo smysl už to dál rozebírat. „Já se pokusim“ pousmál jsem se a poté spolu s ní sešel dolu, kde jsem se s ní rozloučil, věnoval jí jeden polibek na rozloučenou a vydal se domů. Vlastně mi ani moc nevadilo, že nejsem úplně vhodně oblečen, stejně jsem většinou takhle k večeru nikoho nepotkal, takže jsem se domu dostal opravdu rychle.

--> Dům Alexe

Když jsem nad tím tak přemýšlel, takhle se mi to vážně líbilo, připadal jsem si paradoxně volný, hlavně tedy proto, že jsem měl čistou hlavu, nemusel už jsem řešit to všechno kolem nás dvou, už to bylo za mnou a teď nastala ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem se rozhodl správně, zatím mi vůbec nic nechybí a tím pádem jsem vlastně opravdu šťastný. Poté co se ode mě odtáhla a řekla, že dospělí musí jít pracovat, jakoby jsem se zamračil. „A tím jsi chtěla říct jako co?“ tázavě jsem se na ni podíval, ale pochopitelně to bral s humorem. „Možná..“ tajemně jsem se pousmál na její otázku, jestli přijdu do baru. Bylo jasný, že tam přijdu, už jen proto, že jsem tam teď na mě možná až moc dlouho nebyl a to se prostě musí napravit, ale proč to říkat jednoduše, když to jde i jinak. Vytáhl jsem se zpátky do sedu a chvíli ji pozoroval než jsem se natáhl pro to její půjčené triko a natáhl si ho na sebe. Celkem dlouho jsem zvažoval ty kalhoty, ale nakonec jsem se do nich prostě nedonutil, to radši vážně půjdu v těch trenkách. Prohrábl jsem si rukou vlasy a mlčky přihlížel tomu, jak se Lott upravuje, zatímco já hlavně v tom kontrastu s ní vypadám stále jako bych se právě probudil po dost náročný noci.

Rychlým pohledem k oknu jsem stihl zaregistrovat, že už se pomalu, ale jistě blíží večer a já už bych teda měl jít, bylo by to asi nejrozumnější, jen jsem se ještě nedonutil vstát a odejít odsud. „No vidíš, tak přece ses dočkala nějaké té pohádky“ pousmál jsem se a díval se jí přímo do očí. Jindy bych nejspíš na tyhle kecy reagoval nechápavým protočením očím, ale nyní jsem věděl nebo jsem aspoň teď byl toho přesvědčení, že je konečně slyším od té správné dívky. „No..už jsem alergický jen částečně“ ujistil jsem ji, ale tak to taky asi i zůstane, já nejspíš nikdy nebudu úplně romantický typ a vlastně jsem za to i rád, aspoň vím, že jsem to pořád ještě já. „Ale jsem rád, že jsi díky mě šťastná“ dodal jsem s upřímným úsměvem. Když poté dodala ty pro někoho kouzelná slova, znovu jsem se usmál a tentokrát, prvně za celý svůj život na ně chtěl odpovědět, avšak namísto toho, abych to řekl hned a jistě jsem nejdřív naprázdno pootevřel ústa, jako bych snad váhal či co. "Já tebe taky" řekl jsem nakonec o poznání tišeji, sice jsem si tím byl jistý, ale prostě mi to stejně nejde na jazyk.

Pobaveně jsem potřásl hlavou nad její odpovědí, když jsem ji chválil, ani jsem nečekal, že by na to nějak odpověděla, sám jsem to řekl spíš skoro nevědomky v zamyšlení, zkrátka jsem vyslovil nahlas jednu z myšlenek, co mi prolétla hlavou, aniž bych si to nějak uvědomoval. Až když si rukama prohrábla vlasy, mi došlo, jak teď asi vypadají ty moje. Ne, že by vypadaly špatně, to přece nevypadají nikdy, ale přece jen nejsou dokonale upravené. Potlačil jsem v sobě nutkání si je začít automaticky prohrabávat a radši všechny tyhle myšlenky rychle odehnal. Radši jsem se věnoval Lott, což mi zas až takový problém nedělalo. Jakmile si na mě sedla, objal jsem ji kolem pasu, následně se na ni tázavě podíval a znovu se musel pobaveně usmát nad její další větou. Už jen ta představa, že já bych měl číst pohádky nebo cokoli tomu podobného byla komická a hlavně absurdní. Nakonec jsem se k ní otočil a naklonil se k ní. „A jakou pohádku by sis tak představovala?“ zeptal jsem se jí s nepatrným úšklebkem a prsty jí přejel po tváři.

Jen jsem si povzdechl a prozatím tu záležitost s oblečením odložil na později, všiml jsem si u ní drobné změny, viděl jsem jí to na očích, ale neptal jsem se. Nejspíš nějaká špatná vzpomínka pomyslel jsem si, ono taky co jiného by to mohlo být, ale radši jsem ani nepřemýšlel nad tím, jaká. Na tváři se mi při jejích polibcích objevil spokojený úsměv a pak už jsem se s ní vydal nahoru, přičemž cestou se můj pohled neustále stáčel k jejímu pozadí. Nepochyboval jsem o tom, že to byl záměr a musel se nad tím lehce pobaveně pousmát. „Ani v nejmenším“ odvětil jsem s lišáckým úsměvem na její větu a přešel k posteli, na kterou jsem se posadil a oblečení pohodil vedle sebe. Zaujatě jsem si ji prohlížel a byl vážně spokojený, že můžu chlubit zrovna s takovou přítelkyní jakou je právě Lott. "Jsi nádherná.." řekl jsem stále zamyšleně s nepatrným úsměvem, byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy to co si myslím, o čem přemýšlím, taky i řeknu, jinak to většinou nedávám najevo nebo v případě potřeby dokážu přesvědčivě a s klidem říct i pravý opak.

Poté, co se Lott vrátila v dlouhém černém tričku jsem se nedůvěřivě podíval na kopičku oblečení, kterou držela v náručí a kterou jsem následně obdržel já. „Je tohle nutný?“ zaskuhral jsem, no co za zkoušku nic nedám, samozřejmě jsem neměl na mysli to tričko jako spíš ty dámský kalhoty. Vlastně mě celkem zajímalo, jak mě chce přesvědčit, abych si něco takového vzal na sebe. Přendal jsem si to oblečení do jedné ruky, abych si jí tou druhou mohl přitáhnout blíž k sobě. Zatímco jsem si užíval její příjemné doteky jsem zvažoval, jestli mám ještě zůstat či odejít, ale když bych měl teď odejít, jak jsem si původně myslel, zůstal bych nejspíš chvíli doma, žádný další plán jsem neměl a abych si hledal zábavu jen do doby, než se večer tak jako tak dostavím do baru? To by bylo zbytečný a nesmyslný. „No myslím, že chvíli svého času bych ti ještě věnovat mohl“ usoudil jsem s nepatrným úšklebkem, ovšem neměl jsem v plánu tu zůstat po celou tu dobu. Odpoledne může být v ulicích hodně lidí a přece jen se mi vážně nechtělo se mezi nimi procházet takhle, na to jsem byl až moc hrdý, takže by bylo logicky nejvýhodnější odejít kolem poledne, ale co já vim, jak to nakonec dopadne.

Poté, co jsme se oba dostali k naší, aspoň na nějakou chvíli konečné, zastávce, což byl velice nečekaně Lottin dům, už jsem dlouho venku nepobyl. Musel jsem se pousmát nad tím, co řekla a sice, že bych mohl zmrznout, zas až taková zima nebyla a navíc, jsem přece upír, jen tak něco mě neskolí. Bedlivě jsem pozoroval, odkud vytáhla klíč, a když mi poté řekla, že ho mohu kdykoli použít, první co mě napadlo bylo, že to vlastně není moc dobrý, zkrátka jsem měl v hlavě zase ten varovný signál, no jo no, starý zvyk. „Beru tě za slovo“ odvětil jsem nakonec s šibalským úsměvem. Ruku v ruce společně s ní jsem vešel dovnitř a chvíli zvažoval všechna pro a proti, než jsem odpověděl na její otázku. „No já myslim, že už to počká, pro jednou tý vody bylo už dost“ odvětil jsem nakonec, přece jen jsem počítal s tím, že se tu moc dlouho nezdržím, takže se můžu klidně osprchovat až doma. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co mi přinese,že měla nějaký pánský triko, to už jsem věděl, ale že by měla i pánský tepláky, to bylo nepravděpodobné, to už by bylo vážně asi trochu divný a že by se mi chtělo si na sebe vzít dámský tepláky, to se říct nedalo. Na druhou stranu, mohlo mi dojít, že mě nenechá se takhle jen tak procházet po městě, vždyť už před nedávnem mi to jasně řekla.

--> Jezero

Když ke mně doběhla a začala se smát, pořádně jsem ani nechápal čemu se tak směje, takže až když mi to objasnila, všechno mi to došlo. Najednou jsem si připadal jako blázen stát na ulici v ne příliš teplé noci jen v boxerkách. Prostě jsem se musel začít smát taky. „No vidíš to, co děláš, vymyslíš něco takovýho a pak se divíš, že na oblečení nikdo z nás ani nepomyslí“ osočil jsem ji, ale samozřejmě jsem to nemyslel doslova spíš jen z legrace. Sice bude celkem zajímavý až takhle půjdu domu, ale co už. „Jo já vim…ale tak tys nebyla o moc horší“ odvětil jsem, když pak došlo na to, že jsem teda vlastně vyhrál. Ke svému vlastnímu překvapení jsem nevychvaloval jen sám sebe ale aspoň částečně pochválil i Lott, no dělám pokroky, to se musí uznat. Musel jsem se pousmát, když mi pak těsně před nosem zmizela ke svému domu, ani mě nenechala nějak odpovědět. Vydal jsem se tedy za ní a v mžiku už jsem stál u dveří jejího domu, byl to prostě kousek.

Poté, co jsem jí pomohl vstát a obdržel ještě jeden polibek takový na rozloučenou, mi bylo víc než jasné, že ji asi budu muset jít doprovodit, očekávalo se to ode mě, ale vůbec mi to nevadilo a už vůbec mi nevadil způsob, jakým to pojala. „No..někdy je protest prostě zbytečný“ spíše jsem to konstatoval a samozřejmě jsem její výzvu přijal. Jednak jsem neměl důvod odmítat, právě naopak, měl jsem dost dobrý důvod, proč souhlasit a hlavně vyhrát, ostatně kdo by nebral tak lákavou nabídku. Navíc jsem věděl, že kombinace této motivace a své upíří rychlosti ze mě dělá téměř jistého vítěze, takže jediný drobný problém je v tom, že si nejsem tak úplně jistý, kde že je ten cíl. Vyběhl jsem hned za ní a dlouhou dobu s ní tak nějak držel krok, ale pak se má rychlost a vytrvalost začaly projevovat a tudíž jsem se objevil v čele. Zastavil jsem se až u domu, kde by podle všeho měl být náš cíl a ohlédl se směrem odkud by každou chvilkou měla vyběhnout Lott, která se tam taky brzy opravdu objevila. Byl jsem rád, že ji to napadlo, alespoň to nebyl prostě jen klasický zdlouhavý odchod domu...a navíc jsem tak získal jak odměnu tak další drobné vítězství.

--> Domek Charlotte