Příspěvky uživatele

Ještě, než jsme se odebrali do koupelny, jsem jí odpověděl na její celkem logickou úvahu. „Tak upírů je tady taky celkem dost..“ řekl jsem jakoby zamyšleně. Mě nikdy moc nezáleželo na pocitech druhých a s výjimkou Lott je tomu tak stále, takže čistě teoreticky bych klidně mohl zkusit vyjít takhle někdy ven. Pak už jsme odešli nahoru do koupelny, kde jsem měl prvně možnost se podívat, jak teď vlastně vypadám. No možná bych udělal líp, kdybych to vůbec nedělal, neboť takhle jsem v první chvíli nevěděl, jestli se mám děsit nebo se začít smát. Lott mi potvrdila mou teorii o tom, že vlastně celou dobu měla v úmyslu mi to triko ušpinit. „Já to věděl“ řekl jsem naoko vážně, ale následně mi trochu cukly koutky. Samozřejmě to celé bylo zase bráno jen ve srandě, což mě bavilo, já takové věci málokdy bral vážně. Pak už jsem si začal postupně sundávat to oblečení, co mi ještě zůstalo a následně hned po ní vlezl do sprchy. Nejprve jsem si omyl obličej, kde mi ta krev vadila asi nejvíc, a stále po očku pozoroval Lott. Ani jsem se to nesnažil nijak skrývat, proč taky, měla nádherný tělo a já neměl jediný důvod se na ni nedívat. Natiskl jsem se k ní tak, aby voda dosáhla na oba z nás a nechal na sebe téct proud vody, která začala smývat i zbytek krve na hrudi. Ta voda pak vypadala spíš jakoby v ní nějací zabijáci čistili své zbraně než jako voda po koupeli, nad touto myšlenkou jsem se musel lehce pobaveně pousmát.

Byl jsem rád, že ani ona už to nechtěla dál rozebírat. Znamená to snad, že už to přešla, že mi odpustila? Kdo ví, její myšlenky číst bohužel neumím. Nad její poznámkou jsem se musel pobaveně pousmát. „Tak to bych takhle mohl začít chodit ven, když jsem tak k sežrání“ samolibě jsem se pousmál. Ano, určitě jsem musel být hrozně přitažlivý celý upatlaný od krve, hlavně poté, co mě pohladila po tváři, takže se mi i tam objevil další otisk její ruky. Vypadali jsme vážně jako blázni, každý aspoň trochu normální člověk by se šel hned umýt a my si to ještě víc rozpatláváme. Pak už jsem se ruku v ruce s ní vydal do koupelny, kde jsem se trochu zhrozeně na sebe podíval do zrcadla. Tu sprchu vážně potřebuju. Když mi následně pochválila můj hlas, samolibě jsem se usmál a v hlavě mi hned naskákaly tři možnosti odpovědi, ale nakonec jsem řekl jen pouhé, ale vlastně upřímné „Dík“. Musel jsem se trochu pobaveně ušklíbnout, když ze sebe trochu neobratně začala sundávat triko. Přistoupil jsem zezadu k ní a přetáhl jí ho přes hlavu. Jakmile dala ruce zase dolu, já udělal to samé, takže ty mé byly někde na jejích pažích. Zlehka jsem ji políbil na krk a do zrcadla se na ni usmál, pak už jsem se odtáhl a kriticky se podíval nejprve na své triko od krve, které jsem stále držel v ruce, a pak na ni. "No..tys věděla, proč se převlíct" poznamenal jsem, triko odložil a pak už si začal rozepínat a sundavat kalhoty. Chvíli jsem uvažoval jestli se teď náhodou nebudu pořád tak trochu obávat, abych zase neřekl něco špatně, jestli se od teď nebudu víc hlídat.

Sám jsem stále nemohl uvěřit tomu, co dělám. To mi na ní vážně tak strašně záleží, že kvůli tomu udělám i něco, co jsem si až do teď myslel, že nikdy neudělám-totiž omluvit se? Jsem vážně ochoten změnit celý svůj dosavadní život kvůli jedné jediné holce, když jsem to neudělal kvůli žádné předchozí? Má odpověď mě sice stále nepřestávala překvapovat, ale byl jsem si jí naprosto jistý-Ano. Sám jsem nedokázal pochopit, co na ní vlastně vidím, čím je tak strašně jiná, tak výjimečná, ale v jednom už jsem měl jasno a po tomhle všem jsem se v tom jen utvrdil. Miluji ji a tudíž udělám vlastně cokoli, abych si jí udržel, i když mě to jistě bude stát hodně sil, protože pokud bych měl každou chvílí plácnout nějakou takovou kravinu, tak by se taky mohlo stát, že už by mi to jednou prostě neodpustila, že by jí došlo, že za takový problémy jí to prostě nestojí a právě toho jsem se bál. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem vůbec schopný se až tak změnit, přece jen nikdo se nemůže stát od základů někým úplně jiným. No, raději už jsem o tom teď nepřemýšlel. Z jejího chování mi přišlo, že už možná není tak naštvaná, za což jsem byl vážně rád, takže jsem se lehce spokojeně usmál, no i když být celý upatlaný od krve taky nebyla bůhví jak velká výhra. Když mi následně oznámila, že tedy asi budu muset jít do té sprchy taky, musel jsem se nad jejím nevinným tónem pobaveně pousmát, ano opravdový svatoušek. „Už to tak vypadá..“ odvětil jsem stejně nevinně a chytil ji kolem pasu.Vypadal jsem vlastně hrozně komicky, byl jsem de facto celý čistý jen po hrudi jsem měl podivně nepřirozeně rozpatlanou krev. "Nemusíš se omlouvat..já tě naprosto chápu" ujistil jsem ji. I když to byla má chyba, věděl jsem, že to já jsem se choval jako úplný blb, stejně mě její slova v nitru potěšila. Jako bych si chtěl nalhávat, že za to vlastně tak nějak ani nemůžu.

Po celou dobu jsem byl docela nejistý a od toho, kdy jsem jí ujistil, že píseň byla opravdu složená jen pro ni, bylo mezi námi ticho, což jen napomáhalo té ne zrovna příjemné atmosféře. Nevěděl jsem, co říct, co udělat, jak se teď chovat, vrátit čas nešlo a já se musel vypořádat s důsledky svého lehkomyslného jednání. Mohl jsem se jen omluvit a to, i když to v mém případě možná bude znít neuvěřitelně, už jsem udělal, takže teď mi nezbývalo než doufat v zázrak v podobě její neuvěřitelné tolerance a schopnosti odpouštět. Když konečně prolomila to ticho, tak jedině svým oznámením, že by už měla jít domů, což mi taky zrovna dvakrát úsměv na tváři nevykouzlilo, spíš jsem si povzdechl. Nechtěl jsem, aby odcházela, ale nutit ji nemohu. „Já vim..neměl jsem to říkat…“ povzdechl jsem si a znovu se na ni omluvně podíval. Jedna část mého já, toho starého já, které se celá takhle situace pochopitelně ani trochu nelíbila, ve mně dokonce probudila myšlenku, že tohle jsem jí vlastně vůbec neřekl. Já jen řekl, že stejně zareagovala, ale ne, že je pro mě stejná jako všechny ostatní, ale o tom už se s ní vážně hádat nebudu a už vůbec ne teď. Její další poznámka už mě trochu pobavila, pravda je, že vyjít takhle na ulici, no myslim, že by se lidi hodně divili. Když mi pak určila můj jakoby "trest", trochu překvapeně jsem se na ni podíval. Nečekal bych, že něco takového teď řekne, i když mi bylo jasné, že nemohla změnit své pocity mávnutím kouzelného proutku, stejně mi to přineslo nepatrnou radost a uspokojení. "No když musim, co mi zbývá" pousmál jsem se.

Neustále jsem sám na sebe v myšlenkách nadával, uvědomoval jsem si, co jsem zkazil, jednou hloupou poznámkou. Věděl jsem, že tohle už by nemusela ustát, že jí to může ublížit, ale stejně jsem si to neodpustil. Budu se muset ještě hodně učit a hodně se změnit, alespoň v její přítomnosti, abych jí byl alespoň trochu takovým přítelem, jakého si bezpochyby zaslouží, protože momentálně jí zatím dost často spíš komplikuju život. Pak už jsem jí vysvětlil, že jsem tu píseň opravdu složil jen a pouze pro ni a její úsměv mne opravdu potěšil, pořád lepší aspoň nějaká kladná reakce než žádná. Hned poté jí nejspíš v důsledku rozrušení praskla sklenička v ruce a tudíž se pořezala. No, to je další věc, za kterou jsem mohl já. Kdybych to neřekl, nešla by dolu, nebyla by rozrušená a neničila by mi skleničky. Okamžitě jsem se ujal takové té jakoby záchranářské funkce a začal jí nějak opatrně vyndavat ty střepy. Když pak ucukla, že ji to bolí, v první chvíli jsem si opravdu myslel, že jsem jí tím střepem ještě nějak pořezal, zkrátka reflex, ale vzápětí mi došlo, že nehledě na to, že já osobně jsem jí těmi střepy nijak neublížil, tak by ji to stejně jako upírku nebolelo. Jen jsem se tedy lehce pobaveně usmál, ale brzy mi můj úsměv zase zmizel, když mi oznámila, že by měla jít domů. "No násilím tě tu držet nebudu...i když nechci, abys odešla" řekl jsem, přičemž ten dovětek jsem řekl o poznání tišeji. Vážně jsem nechtěl, aby odcházela, ne teď, přece jí po tom všem nemůžu jen tak nechat odejít, navíc ještě zraněnou, no dobře to se jí stejně brzy zahojí, ale stejně, jak to vypadá. Navíc, kdyby teď odešla, celá tahle situace by zůstala taková nedořešená. Poté už jsem jí vyndal poslední kousek střepu. "Tak, hotovo" pousmál jsem se, všechny ty střepy vyhodil do koše a šel si umýt ruce od krve.

Dlouho jsem se odhodlával, než jsem vůbec sešel za ní dolu. Když jsem si uvědomil, jak skvělý to teď mohlo být, kdybych si to nechal pro sebe, nejradši bych se zabil. Pak už jsem teda sebral odvahu a šel za ní do kuchyně, kde jsem se jí snažil nějakým způsobem omluvit, i přesto, že jsem se nikdy nikomu neomlouval a tudíž má omluva stejně asi za nic nestála, ale aspoň jsem to zkusil. Nervózně jsem ji sledoval a čekal na jakoukoli její reakci. Na její první větu jsem neměl, co říct, všechno to byla pravda a já neměl jediný argument. „Vymyslel jsem si jí…chtěl jsem, aby byla výjimečná, protože ty pro mě jsi výjimečná“ odvětil jsem po pravdě s letmým úsměvem. Teď jsem byl vážně rád, že jsem nakonec zvolil tu druhou možnost a pokusil se vymyslet novou píseň. nejen, že se jí líbila, já jsem s ní byl taky vážně spokojený a navíc by mi to teď aspoň trochu mohlo pomoct. Hned poté, co jsem jí odpověděl, nejspíš nevědomky jí v rukou praskla sklenička. Vzhledem k tomu, že byla upír, jsem se nemusel ani bát, že by jí to nějak moc bolelo, ale stejně jsem hned popošel těch zbývajících pár krůčků k ní. "Počkej.." hlesl jsem jen, promluvil jsem vlastně jen proto, abych jí naznačil, že tu druhou ruku může dát pryč, že jí ty střepy vyndám sám. Nějak šetrně jí chytl za poraněnou ruku a začal jí vyndaval zbývající střepy. Samozřejmě jsem si všiml těch očí plných slz a hlavou mi problesklo, že to možná nebude jen kvůli tomu zranění. Cítil jsem se hrozně, vždyť to byla vlastně jen moje vina, ve tváři jsem měl takový lehce ztrápený výraz, ale zpátky už to vzít prostě nešlo.

Vážně se mi tahle chvíle líbila, žádné starosti, bál jsem se závazku, ale teď, když jsem jí vlastně písní vyjádřil své city, jsem se cítil spíš uvolněný. Byl to pocit, který jsem ještě nezažil, ale líbil se mi. Uvědomil jsem si, jak strašně je Lott jiná než všechny ostatní a jak moc mi na ní záleží. Bože, proč jsem jen musel nakonec stejně říct takovou kravinu. Já to věděl... projelo mi hlavou, bylo jasný, že tohle už pro ni prostě muselo být moc a takovou reakci jsem si vážně zasloužil.Nic jsem jí na to neřekl, asi bych to stejně ani nestihl, když se hned poté sebrala a odešla dolu, zcela pochopitelně. Chvíli jsem jen tak seděl na posteli, lokty se zapřel o kolena a zabořil hlavu do dlaní. Já jsem vůl, já jsem fakt takový vůl.. nadával jsem sám na sebe. Lott je první holka, na který mi záleží a já se stejně nedokážu hlídat, to bylo vážně tak těžký si jednou takovýhle poznámky odpustit? Přemítal jsem, co mám teď dělat, určitě půjdu za ní, jen se k tomu musim odhodlat nehledě na to, že stejně vůbec nevim, co jí řeknu. Navíc někde uvnitř mě byla pořád taková nepatrná myšlenka, že já se přece nikdy nikomu neomlouval. Nakonec jsem se přece jen sebral a naoko odhodlaně, ale ve skutečnosti strašně nejistě sešel dolů a zamířil do kuchyně za Lott. Nikdy jsem nebyl takhle nervózní a nejistý jako právě teď. "Charlotte.." hlesl jsem, jen co jsem ji uviděl a postupně došel až k ní. "Omlouvám se" řekl jsem, jak nejupřímněji jsem uměl. "Já vím, neměl jsem to říkat, v tomhle jsem krátce a občas prostě nepřemýšlím nad tim, že tě to může ranit.." začal jsem s jakýmsi vysvětlením. Ano, opravdu skvělá omluva Alexi.. problesklo mi hlavou, v tomhle jsem byl vážně úplně neschopný. "Zkrátka věř, že to, co teď, jsem nikdy pro žádnou nehrál, protože žádná pro mě neznamenala to, co ty.." dodal jsem a pro jistotu se na chvíli odmlčel. Hlavou mi proběhla myšlenka, že si Lott nejspíš ani nezasloužim,vždyť ona musí být tak extrémně tolerantní, aby se mnou vůbec byla schopná vydržet a já pak jako odměnu jí řeknu tohle, vážně skvělý.

Na její odpovědi už jsem se jen pousmál, jednou trochu pobaveně, podruhé spíš spokojeně a po menších přípravách už začal hrát. Trochu jsem se bál, abych si nepřipadal blbě nebo tak komicky, až bych se začal smát, ale kupodivu se nic z toho nestalo. Vážně jsem se do toho vžil a až na pár okamžiků, kdy jsem koukl na kytaru a na to, co to vlastně hraju, jsem se jí téměř po celou tu dobu díval upřeně do očí. S tím, co jsem nakonec předvedl jsem byl opravdu spokojený, dokonce si myslím, že je to jedna z nejlepších písní, co jsem zatím složil a že jich zrovna málo nebylo. Na její první větu jsem se spokojeně usmál, líbilo se jí to, dojalo ji to, takže svůj účel to plnilo. "Nemusíš říkat nic.." dodal jsem, natáhl se k ní a něžně ji políbil. Poté už mi vzala kytaru a odnesla ji zpět, čemuž jsem se nebránil, a když si mi pak sedla na klín, tomu jsem se samozřejmě nebránil už vůbec. Jednu ruku jsem jí dal kolem pasu a druhou na její stehno. „Nemáš zač“ řekl jsem pološeptem takovou tu klasickou větu a tentokrát jsem to neřekl spíš jen z jisté formality, ale myslel jsem to upřímně. Pak jsem se však usmál spíš tak jako pobaveně. „Víš, že takhle zatím reagovala každá..?“ dodal jsem s pobaveným úsměvem, ale vzápětí moje pobavení trochu zmizelo. Sakra proč vždycky dřív mluvim než přemýšlim, to jsem nemohl držet jazyk za zuby?! zavrčel jsem sám na sebe, obával jsem se že ještě ke všemu v této situaci už to prostě v klidu nevezme a vážně se urazí, přece jen jsem tím trochu narušil tu klidnou romantickou atmosféru, co tu byla a u nás nejspíš zase jen tak nebude.

Když jsem si teda k ní přisedl a ona začala hrát, samozřejmě jsem se musel minimálně lehce pobaveně usmívat, a i když jsem se to snažil všemožně skrýt, tak nějak jsem očekával nějakou poznámku a taky že se mi jí dostalo. „Věř mi, že kdyby to bylo tak jednoduchý, tak bych se nešklebil“ odvětil jsem znovu provokativně. Opět se mohla urazit, kdyby byla urážlivá, ale vzhledem k tomu, že se tak nestalo nejmíň milionkrát předtím, teď to bylo stejně nepravděpodobné. Já jsem na rozdíl od ní měl s kytarou bohaté zkušenosti, ale nic jsem neříkal a to ani poté, když si mě dobírala ohledně toho, jestli to vůbec zvládnu jí něco zahrát. "No tak, když po tom tak toužíš, možná bych se teda mohl o něco pokusit" řekl jsem tak trochu stylem: "No když jinak nedáš.." ale následně se usmál spíš takovým tím upřímným úsměvem. Chvíli jsem přemýšlel nad písní, jestli zvolím spíš nějakou, co už jsem hrál nebo tady teď na místě něco složím. Pravda, ta druhá možnost měla něco do sebe, měla určitý kouzlo, ale co když mi to prostě nepůjde? Přece jen já nikdy neskládal podle pravých citů, protože jsem nikdy nic podobného k nikomu necítil. No nejspíš přece jen vsadím na improvizaci, to mi koneckonců vždycky šlo a budu doufat, že to nebude úplná katastrofa. Mezitím, co jsem takto přemýšlel, se Lott stačila uvelebit a já se prostě musel nepatrně pobaveně pousmát, až moc se to podobalo filmům. Pak už jsem se jí s úsměvem na tváři podíval do očí a snažil se v nich najít nějakou inspiraci. Okamžitě mě to vrátilo do dob, kdy jsem vážně vystupoval a už jsem byl ve svém živlu, ani jsem nevěděl, jak se mi to povedlo, ale text i melodie, to obojí mi šlo najednou prostě samo. Začal jsem zpívat asi něco takového, jen ne německy (:D): https://www.youtube.com/watch?v=Dr5b98ja1fE

Po tom, co jsem tedy v rychlosti uklidil tu láhev od bourbonu, jsem se vydal za Lott. Když jsem přišel do pokoje, byla už převlečená v mém tričku a musel jsem uznat, že i ty má trička jí prostě sluší. Celkem mě překvapila její otázka ohledně té kytary, asi bych netipoval, že jí bude věnovat nějakou zvláštní pozornost. „Jo“ odvětil jsem stručně. Dokonce dost dobře prolétlo mi automaticky hlavou, ale nahlas jsem to tentokrát neřekl. Přešel jsem k posteli a posadil se vedle ní tak, že jsem jednu nohu měl jako do tureckého sedu, ale druhou normálně pevně na zemi (Ok teď vážně nevim, jak to mám popsat, no snad chápeš, jak jsem to myslela :D). Když pak začala jakoby něco hrát, snažil jsem se zůstat klidný a nezačít se smát, ale přesto mi trošičku skoro neznatelně cukly koutky. Já vím, že bych neměl, ale já si prostě nemohl pomoct. „Budu se snažit“ odvětil jsem ještě s úšklebkem. "Jen si to nech, vždyť ti to tak pěkně šlo" ušklíbl jsem se. „Nebo myslíš jako abych ti něco zahrál jo?...Něco děsně romantickýho..?“ dodal jsem provokativním tónem a vzal si od ní kytaru. Sice jsem si z toho víceméně dělal srandu, protože mi to vážně připadalo jak z nějaké dojemné scény ve filmu, ale vlastně to nebyl zas tak špatný nápad. Alespoň bych to na chvíli použil pro jiný účel, než abych pomocí jedné písničky sbalil nějakou holku, tentokrát bych to myslel vážně.

Když jsem se teda konečně dokázal odtrhnout od jejího lákavého krku, spokojeně jsem vydechl a olízl si rty. Byl jsem rád, že se hned poté neodtáhla, ale nejprve mě políbila, což jsem jí s notnou dávnou vášně, ale zároveň i trošičku láskyplně opětoval, takže jsem aspoň trochu ukojil svůj právě krví nahnaný chtíč. Už mi ani nedělalo žádné velké problémy dávat do polibku trochu lásky, teď mi to přišlo docela normální. Asi už jsem konečně opravdu začal brát Lott jako svou právoplatnou přítelkyni. Na její následnou větu alias pochvalu jsem se jen usmál tím svým dokonalým úsměvem (:D). Když se pak zeptala, jestli půjdeme do mého pokoje, trochu tázavě jsem nadzvedl jedno obočí, úplně jsem nevěděl, co si zrovna teď mám pod touto větou představit. „No proč ne“ odvětil jsem s úsměvem a než jsem stihl jakkoli zasáhnout, už mi rovnou stihla uklidit láhev od bourbonu a umýt skleničky. No tak sice se nesluší, aby mi návštěva myla skleničky, ale teď už jí to rozmlouvat nebudu. Mezitím jsem aspoň popadl tu prázdnou láhev a od koše ji přemístil do skříňky k ostatním prázdným lahvím. Nebylo jich tam nějak moc, já přece nejsem žádný nenapravitelný alkoholik (No i když..) ale přece jen ty láhve nevynáším každý den. „Jo klidně“ odvětil jsem, když jsem byl na schodech k pokoji a posléze se objevil ve dveřích pokoje.

Užíval jsem si každý její dotek, přičemž jsem ji sám stále hladil po zádech a naivně doufal, že tahle chvíle nikdy neskončí, že už nikdy nebudu muset řešit všechny ty následky. Bylo to zvláštní, mě samotnému má minulost zas až tolik nevadila, už jsem si na to asi zvykl, přijal to a necítil jsem žádnou potřebu ani povinnost si to znovu připomínat a vyčítat si to. Zkrátka, kdyby se o to nikdo nikdy nezajímal, neměl bych vůbec žádné starosti. Takhle, jediné, co mě po celou tu dobu trápilo, bylo, co si o mě pomyslí ti, co se to dozví. Teď to ale bylo ještě horší v tom, že na Lott mi záleželo a nechtěl jsem, aby se mě někdy bála. Její otázkou mě trochu zaskočila. Věděl jsem, že teď bych jí rozhodně neublížil, koneckonců ať už se dokážu ovládat nebo ne, teď mě ničím nenaštvala, takže bych ani neměl důvod jí jakkoli ubližovat, přesto jsem ale nepatrně zaváhal. Nakonec jsem jen s úsměvem přikývl, přehodil jí všechny vlasy na jednu stranu, lehce naklonil hlavu a dychtivě se jí zakousl do krku.Vždycky jsem měl jisté problémy s tím přestat, ale vždycky jsem nakonec přestat dokázal a nyní do nebylo výjimkou, i když mi to teda notnou chvíli trvalo. Ovšem i tohle počínání neslo jistá rizika, teď budu mít ještě větší problémy s tím se ovládat a hned po ní zase nevyjet..a to jsem si usmyslel, že s tím vážně musíme přestat. Nevím proč, možná to byl jen můj špatný pocit, ale připadalo mi, jakoby se přetvařovala, jakoby se snažila víceméně kvůli mě a to jsem nechtěl.

Byl jsem celkem zabraný do své velice příjemné činnosti, kterou mi prozatím vůbec nic nekazilo, ale přesto jsem zaregistroval z její strany lehké, chvilkové, opravdu téměř neznatelné zaváhání. Mohl jsem si jen domýšlet, proč tomu tak bylo. Samozřejmě může být spousty variant a jedna z nich také byla, že, vzhledem k tomu, že má v hlavě jistě mnoho myšlenek, si uvědomila, že pro ni opravdu můžu být nebezpečný…no myslím, že bych neprohrál, kdybych vsadil zrovna na tuto možnost. Jenže co když má pravdu, co když vážně stále ještě nejsem stoprocentně bezpečný společník? Chvíli jsem uvažoval nad tím, jestli je vůbec dobrý nápad pokračovat a dělat, že se nic neděje, jestli by nebylo lepší to pořádně probrat, nechat jí, ať si to dobře rozmyslí a až, když si bude jistá, že se s tím smířila, tak zase můžeme dělat jakoby nic. Ale na druhou stranu, to bych si to zbytečně komplikoval, mě osobně by se do toho nechtělo vůbec a jí možná taky ne. Charlotte poté nadále pokračovala, takže jsem to neřešil. Nechal jsem jí, ať mi sundá triko a hned poté, ještě předtím, než mě začala znovu líbat, jsem to samé udělal i já s jejím trikem. Oči mi okamžitě sklouzly k prsům, proč to skrývat, ale bohužel mi výhled brzy překazila tím, že se ke mě celá přitiskla, ale na druhou jsem je na sobě cítil, takže jsem to měl takto vynahrazené. Užíval jsem si doteky jejích rtů a spokojeně vydechl, zatímco ruce se opět vrátily na své původní místo.

Sice jsem úplně nesdílel její nadšení v to, že jsme na tom, co se magie týká, stejně, nějak jsem nechápal, co je na tom tak skvělého, ale už jsem to nijak nekomentoval, jen jsem se pousmál. Pak už jsme přešli k tomu, že je možná nejvyšší čas tuto hru ukončit. „No ale je to logický“ stál jsem si stále na svém, přece jen, tahle hra neměla přesně stanovená pravidla a bylo víceméně jen na hráčích, kdy ji ukončí. Brzy na to jsem skončil na zemi na zádech, avšak ne nadlouho, vzápětí jsem se vytáhl zase zpět do sedu a rukama si ji k sobě ještě o trochu více přitiskl, abych ji mohl dychtivě políbit a shodou okolností jí tak přerušit v mluvení, což ale snad nevadí. Teď jsem si vážně připadal mnohem uvolněnější, jako bych veškeré právě vzniklé starosti mohl hodit za hlavu a naplno si užívat tuto chvíli. Nic jiného prostě neexistovalo, nic mě netrápilo, kéž bych se tohoto pocitu nemusel už nikdy vzdát. Rty jsem se stále více a více vpíjel do těch jejích, následně jsem do hry zapojil i jazyk, který si všemožně hrál s tím jejím. Rukou jsem ji hladil po boku, nejprve chvíli přes tričko, pak pod ním a po holé kůži jsem ji pak začal hladit po zádech. Upřímně v tak dobrý konec této hry poté, co se dozvěděla značnou část mojí minulosti jsem ani nedoufal. I když mi bylo jasné, že se s tím nemohla jen tak snadno smířit a prostě to přejít, alespoň se mě nebojí a úplně jí to ode mě neodradilo, což je vážně dobré znamení. Zbytek bude chtít asi trochu času a postupně se uvidí.

Snažil jsem se už na to všechno moc nemyslet, i když od teď mě nejspíš ještě hodně dlouho bude zžírat pocit, že by se mě vlastně mohla i bát, ale snažil jsem se nadávat to na sobě zdát, zkrátka jsem se snažil chovat se klidně normálně jakoby se vůbec nic nestalo. Je pravda, že Lott byla jediná, na kom mi za celý svůj život opravdu záleželo, takže byla jediná, komu bych (snad) nedokázal ublížit, ale mohu si tím vůbec být stoprocentně jistý? No snad ano, nebo budu alespoň žít v tomto domnění. Pak už jsem se myšlenkami přesunul k té veselejší části našeho rozhovoru alias k hudbě. "No skvělý" usmál jsem se, alespoň něco máme společného. Když odpověděla na mou otázku, potvrdila mi tak mojí teorii o tom, že s největší pravděpodobností ovládá oheň. "Tak to jsme na tom stejně" odvětil jsem, na to, že jsem byl o tolik starší a měl bych tedy mít více zkušeností, tohle bylo to jediný, v čem vážně lepší nejsem. Zrovna když jsem už dopředu začínal přemýšlet nad další otázkou a začínal jsem si uvědomovat, že mi nějak začínají docházet nápady se mě zeptala, jak dlouho, to chci vlastně ještě hrát. "No ty sis jí vymyslela, můžeš si jí ukončit kdy chceš" odvětil jsem s dalším nevinným úsměvem. Za dalších pár vteřin už jsem ležel na zemi s rukama opět u hlavy. "Právě teď...no to mi spíš řekni ty, já teď nejsem v pozici, kdy si můžu něco určovat" řekl jsem stále s tím nevinným úsměvem. Vzápětí se můj úsměv změnil spíš v takový šibalský a trochu tajemný. "Leda.." hlesl jsem, za použití své přirozené upíří síly jsem se jí de facto vyškubl ze sevření, vytáhl se do sedu a dlouze a vášnivě ji políbil přičemž ruce jsem jí dal kolem pasu a jednou jí přejel po zádech. Přesně jako jsem si na začátku usmyslel, tak jsem se taky choval. Cítil jsem se trochu nesvůj kvůli tomu, že jsem se bál, aby se mne ona najednou nezačala bát, ale navenek nebylo nic poznat, choval jsem se normálně jako předtím.