Příspěvky uživatele

Je trochu zvláštní, že potřebovala ten souhlas, ale vlastně ani nevím, proč mě to tak překvapuje, protože ať se snažím sebevíc, její sebevědomí se rozhodně nevrátilo v takové míře, jak by mělo. Částečně za to asi můžu i já, neboť se občas začnu chovat přesně tak, jakobych se snažil jí to sebevědomí naopak ještě více zadupat. Viz to, co se stalo na hřbitově. Již od toho uplynula nějaká doba, ale tohle je něco, na co nejspíš hlavně teda Lott asi nikdy nezapomene. Pro mě je to stoprocentně největší chyba, kterou jsem za poslední dobu udělal, ne-li za celý život. Kvůli téhle chybě se mě vždycky někde v nitru bude bát, bude ve mně vidět tu agresivní, krutou a nemilosrdnou podstatu upírství, podstatu sebe samé, která se jí tolik hnusí a kterou tolik opovrhuje. A přitom stačilo tak málo. Kdybych nikdy neměl tak blbej nápad, jako chodit na hřbitov, kdybychom nikdy nehráli tu pitomou dětskou hru, kdybych měl o trochu více sebezapření a síly odolat, kdyby mě tolik neprovokovala…Jenže tohle je celá ona, každou chvíli mě něčím provokuje a má nějakou nepochopitelnou potřebu zkoušet, co vydržím. A já to beru, jen budu muset v tomhle případě být já ten rozumnější, který rozhodne, kdy to ještě budu schopen snést, aby to neskončilo tak, jak bychom ani jeden z nás nechtěl. Nějakou takovouhle provokaci očekávám i dnes a první známky se objevily už v tom jejím skvělém nápadu, kdy jsem měl co dělat sám se sebou, neboť Lott moc dobře ví, co má dělat, jak a kde přesně sát, kde se dotknout. Přestala s tím relativně zavčasu a zaujala tu krásnou submisivní polohu, kterou bych jindy jistě dokázal lépe ocenit a využít, ale teď jsem ji z ní musel zase rychle osvobodit, jinak bych už asi vážně zešílel. Na její slova jsem se už jen usmál stále tím stejným úsměvem, zvedl jí trochu bradu a díky tomu, že krásně pochopila, o co mi jde, jsem ji mohl znovu políbit. V dalším momentě už mi seděla obkročmo v klíně a já z ní obratně sundával další přebytečné kousky oblečení. Byly to sice jenom šaty, takže by měla být práce mnohem jednodušší, ale vzhledem k tomu, že přes ně měla ještě nějaký průhledný flitrovaný přehoz, trvalo to déle než by mělo. To však bylo jen zdání, ve skutečnosti bylo vše dole za chvilinku, jen já měl pocit, že jsem snad během tohoto procesu zestárl. Pravdou zůstává, že pro mě by nyní byla snad i nanosekunda jako hotová věčnost. Všechno, co mne oddělovalo od možnosti dotknout se její jemné kůže, jsem pro tuto danou chvíli z duše nenáviděl. Asi budu nenávidět komplikované kusy oblečení.. Následně mi Lott přetáhla přes hlavu triko, čímž se jí podařilo mě totálně rozcuchat, ale kupodivu jsem to tentokrát až tolik neřešil a co je ještě překvapující, dovolil jsem jí bez nějakých protestů mi hrabat do vlasů. Pak zase přišla na řadu Lottina oblíbená činnost-provokace, kdy ze mě nakonec úplně sesedla, roztrhla mi trenky a začala se věnovat tentokrát už mé chloubě. "Charlotte..?!" uniklo mi ze rtů a vlastně sám nevím, co to mělo signalizovat. Jestli, aby mě okamžitě přestala takhle mučit, nebo aby pokračovala. Takhle se z ní vážně zbláznim, ale na druhou stranu ani nechci aby přestala, sakra to vůbec ne jen si najednou připadám víc jako nadrženej puberťák než jako dospělý a hlavně zkušený chlap. I když ne, to ne..dělejme, že jsem tohle neřekl, mám přece svojí hrdost.

Sám nevím, co všechno ještě budu schopen v tomhle vztahu tolerovat, na co všechno ještě kývnu a kde už naopak bude ten pomyslný strop, protože ač nesouhlasím se spoustou věcí, Lott ve mně dokáže probudit tu část mého já, která pro ni dokáže udělat skoro cokoliv. Ať se mi to líbí nebo ne. Jediné, s čím vím naprosto stoprocentně, že nikdy nebudu souhlasit, je dítě, ale to všechno ostatní? Jako například svatba, to je další takové pro mě zbytečné romantické klišé, ale když to vezmu kolem a kolem, svatba mi na rozdíl od dítěte nijak radikálně život nezmění. Prostě jen budu mít papírově potvrzené to, co už dávno platí, ale pořád je to naprosto proti všem mým zásadám. Navíc je s tím spousta práce, budu si připadat jako někdo úplně jiný, kladnější a mě tolik vzdálený, ale na druhou stranu Lott by to nejspíš udělalo ohromnou radost. Ne nejspíš, určitě, přece jí znám. Šťastnou a spokojenou ji ale můžu učinit i něčím mnohem přijatelnějším, zábavnějším a něčím, z čeho budu mít prospěch i já. Proto jsem ji taky hned u dveří vysvlékl ze saka, sebe z bundy a každý polibek si užíval tak, jako by snad měl být poslední, i když nikdy nebyl. Strašně mi chyběla a ne snad, že by to bylo jenom kvůli tomu sexu, ale je pravda, že jsem ho neměl na mě až moc dlouho. S jejím nápadem jsem samozřejmě souhlasil a bylo mi úplně jedno, o co půjde. Všechno, co Lott udělá, bude skvělý. Je zvláštní, jak vlastně čekala na to, jestli s tím budu souhlasit, jestli jí to povolím, ale jo, líbilo se mi to. Možná je to z části důvod, proč to udělala, ví, že takový jsem, ví, že se mi takové jednání bude líbit. Ještě by tu byla možnost, že se mě někde hluboko v podvědomí pořád trochu bojí a proto chce mít radši všechno potvrzené, ale tahle možnost mě momentálně ani nenapadla a stejně bych doufal, že to tak není. I když vím, že se na mě určitě dívá jinak, než na začátku, ale nedokážu odhadnout, jestli jí někdy v některých situacích ještě podobná myšlenka strachu a nejistoty prolétne hlavou. Tohle jsem ale nechtěl a ani neměl čas řešit, místo toho jsem chtěl chvíli pro změnu dělat všechno to, co chtěla Lott. Proto jsem se bez protestů posadil na gauč, přičemž si nechal sundat kalhoty a ona se mi mohla zakousnout do stehna. Už prvně jsem měl pocit, že z toho zešílím a dnes tomu není jinak. Značná výhoda toho být upírem, lidé by si něco takového jen stěží mohli užít a pro mě to přitom bylo něco neskutečně vzrušujícího. Lott tohle umí naprosto dokonale a taky že jsem toho měl za chvíli až až, ale naštěstí to Lott v pravý čas utnula. Ještě chvíli poté jsem se stejně nezmohl na nic jiného než poněkud ohromeně sedět na místě a s žádostivým pohledem sledovat její další počínání. Po jejích slovech jsem se lehce pokřiveně usmál. "Já vím" hlesl jsem hlasem opět značně zastřeným vzrušením a naklonil se, abych k ní byl blíže. Ta pozice, ve které se momentálně nacházela, byla naprosto úžasná, ale vzhledem k předchozímu zážitku jsem od ní prostě nemohl být takhle daleko už ani vteřinu. "Pojď ke mně.." zašeptal jsem velice tiše, lehce jí zvedl bradu tak, aby se už jen z důvodu většího pohodlí musela z toho sedu zvednout do kleku a opět spojil naše rty v hlubokém polibku. V dalším okamžiku už jsem ji nadzvedl tak, aby mi mohla dát nohy kolem pasu a já si ji tak vlastně posadil takto obkročmo do klína. Díky tomu se jí značně vyhrnuly ty šaty a ona už nyní mohla jasně cítit mou neutuchající touhu po ní. S nově nabytým chtíčem jsem se znovu vrhl na její rty a odtáhl se jen v době, kdy jsem jí přes hlavu přetáhl nejprve ten průhledný přehoz. Následně si mé ruce velmi rychle a šikovně poradily se zapínáním samotných šatů, které posléze skončily také na zemi. Rukama jsem ji dál hladil po zádech a tiskl si ji víc k sobě, zatímco rty zaměstnával ty její.

Podle jejího výrazu bych soudil, že uvažuje nad tím, jestli náhodou moje slova nejsou pravdivá, ale jistě to vědět nemůžu, do hlavy jsem jí neviděl. A upřímně, ani bych to nechtěl, neboť vědět to, asi by mě vážně trefilo. Jsou věci, které bych možná někdy v té vzdálené budoucnosti dokázal skousnout, ale dítě? Nikdy!! Dítě by mi zničilo život, nehledě na to, že bych byl asi ten nejhorší otec na světě. Podle mě bych ho nedokázal mít rád. Všechno v mém životě by se změnilo a točilo se jen kolem toho uřvanýho parchanta a hlavně by se změnila i Lott. Vím to. Na druhou stranu, možnost, že se tahle hororová představa stane skutečností tu je a tentokrát by mi to nemohlo být jedno. Nemohl bych se sebrat a druhý den už být v úplně jiném městě jako jsem to vždycky dělával. Nabízela by se tedy otázka, jak bych se v takové situaci zachoval. Nechci Lott ztratit, ale dítě taky nepřipadá v úvahu. Co tedy? Potrat? Jistě by to bylo nejrozumnější, ale vysvětlete tohle potencionální budoucí matce, která ještě ke všemu to dítě chce. Tohle je něco, co se jednoho dne bude řešit, to je mi víc než jasné, protože Charlotte je přesně ten typ, ale naštěstí to stále zůstává jen v její hlavě a já mám proto úplně jiné myšlenky, než na to, jak se vypořádat s otázkou otcovství. Navíc myslím, že ani nebudu lhát, když řeknu, že se s Lott tentokrát v myšlenkách vzácně shodneme. Proto jsem si ji doma k sobě hned přitáhl, abych to trápení už neprodlužoval ani o vteřinu a líbal ji hladově se všemi těmi pocity, které ve mně tato chvíle vyvolala. Jakoby na ničem jiném nezáleželo více, jakoby se při prvním doteku našich rtů celý svět scvrknul do tohoto okamžiku a najednou bylo všechno možné, mohl by nám patřit celý vesmír, stačí si ho jen vzít. Proto jsem nijak nezahálel a co nejrychleji z ní sundal sako a následně svojí bundu. Pak už jsem jednu svou ruku ovinul kolem jejího pasu a druhá vplula ze strany do jejích vlasů. Na její slova jsem se do polibku spokojeně usmál. "Ty mě víc.." ujistil jsem ji tak jako už několikrát, protože jsem neměl důvod, proč to nezopakovat. Jakmile se dotkla rty a následně zuby mé kůže na krku, lehce jsem naklonil hlavu ke straně a vydechl vzrušením. "Ať je to cokoliv jsem pro" odvětil jsem, v očích mi jiskřilo a i když by teď moje představy rozhodně nebyly tak jednostranné, já ani nechtěl přemýšlet nad tím, co přesně hodlá udělat. Prostě jsem jí nechal, ať si dělá, co chce a snažil se jí vyjít vstříc. Takto jsme se dostali do obýváku, kde mě usadila na gauč. Tedy ne, že by se musela nějak dvakrát snažit, velice ochotně bych se posadil i sám. Mě osobně vzrušoval už jen ten pohled na ni submisivně klečící přede mnou. O chvíli později jsem na moment lehce přivřel oči a z mých rtů se linul slastný vzdech a rozhodně nebyl poslední. Byl jsem tak vzrušený, že se každá buňka mého těla soustředila jen na tento konkrétní prožitek. Já sám jsem se nijak neangažoval, nechal jsem ji, ať si to řídí sama a dokázal přemýšlet tak maximálně nad tím, jak dlouho budu schopen tohle vydržet. Pokud by se mi podařilo vnímat také něco jiného, nejspíš bych zaregistroval přítomnost Bonda a jeho pokus o to nás přivítat, který se ale s moc velkým úspěchem nesetkal. Ovšem on je to kluk šikovný a vnímavý, takže za tu dobu, co s námi je už nejspíš pochopil, že teď prostě bude muset na naši pozornost chvilku počkat a místo toho, aby nás začal otravovat radši vyklidil pole. Nicméně nebojím se, že by se pak o svou dávku pozornosti nepřihlásil.

<-- Ulice

Cestou domu jsem se snažil tvářit jakoby nic a zachovat si ten svůj právě nasazený klidný a vyrovnaný výraz, ale bylo to zatraceně těžký, když se mé myšlenky ubíraly úplně opačným směrem. Na její otázku jsem zareagoval nejprve jen nepatrným cuknutím rtů, než jsem jí s co nejvíce seriózním výrazem odpověděl "Tak teď jsi mě dostala" až provinile jsem se na ni podíval, ale vzápětí už se musel začít smát. Avšak na druhou stranu, i když byla tato otázka položena víceméně jenom v žertu, donutila mě přemýšlet. Proč jsem to neudělal? Měl jsem tolik možností, času a příležitostí, nikdy by na to nemusela přijít..jsem já vůbec ještě já? Tak moc jsem se změnil, moc dobře si to uvědomuju, ale zároveň vím, že jsem nikdy nebyl šťastnější. I když kdybychom žili v jiném městě, kde bych mohl mít stálý přísun čerstvé lidské krve a mohl sem tam zabíjet, to by byl teprve ideální stav, ale to v tom celkovém měřítku nehraje až tak zásadní roli. Alespoň prozatím a já jen doufám, že to tak zůstane ještě hodně dlouho. I když je mi jasné, že máme s Lott přece jenom trochu odlišné představy o budoucnosti a je tedy nejspíš jen otázka času, kdy se mi v hlavě zase objeví ta palčivá myšlenka, jestli jsem si vybral správně. Po dobu tohoto mého uvažování jsem se na ni občas tak jako zamyšleně podíval, ale jak jsme se blížili k domovu, tyhle myšlenky šly hodně rychle do pozadí. Všechno vystřídaly pocity nedočkavosti, touhy a vzrušení. Stáli jsme u dveří, já z kapsy vyhrabal klíče a možná úmyslně vešel první. Nicméně doposud jsem si uchovával ten svůj klidný výraz, mé aktuální emoce na mě poznat vůbec nebyly. Když vešla i Lott (no možná jsem ji tak trochu vtáhnul za sebou, ale což), jednou rukou jsem za ní zabouchl dveře a ještě ji nějakou chvíli nechal opřenou o dveře. Tím jsem si pojistil, aby Lott stála mezi dveřmi a mnou. Celou jsem ji důkladně přejel pohledem a když se dostal k jejím očím, ve svých jsem měl pohled, jaký si každá žena přeje u muže jednou vidět. U mne to byla vzácnost, s níž se setkáte jen párkrát za život. Byl to přesně ten pohled, který v ženě probouzí pocit jistoty, jedinečnosti a výjimečnosti, který si bude živě pamatovat ještě dlouho poté, co mi zmizí z očí. Pohled, který v ní zároveň vyvolává vášeň, zvědavost, chtíč, touhu po dalším neopakovatelném zážitku a svým způsobem i touhu po nebezpečí. Trval krátce jako každý jiný a přesto byl snadno postřehnutelný a nezapomenutelný. Naklonil jsem se k ní, mé ruce s jistou precizností kopírovaly tvar jejího obličeje a rty objaly ty její v tak toužebném polibku,který jen dokazoval, co momentálně cítím. Vše se stalo takřka okamžitě a rychle, neboť jsem ani nemínil na nic čekat, ale přesto jsem dokázal vnímat každý dotek, každý pohyb, co jsem učinil. Mé ruce se z jejího obličeje tak nějak po paměti přesunuly na ramena, abych z ní mohl sundat to sako, kabát nebo cokoli to bylo. Ostatně ono je to fuk, co to bylo, důležité je to, že to bylo momentálně značně přebytečné. To samé platilo i o mé bundě, takže tu čekal stejný osud a skončila někde na zemi pod věšákem, protože jsem byl samozřejmě moc zaměstnaný na to, aby se mi podařilo to ještě i pověsit, aniž bych na nějakou nepříjemně dlouhou dobu musel opustit její rty. Abych byl upřímný, stejně jsem se o to ani nepokoušel, uklidit se to může přece i potom, na to je času vždycky dost.

"Tím líp.." zamručel jsem spokojeně, kdo by za takovou zprávu nebyl rád že. Samozřejmě, že jsem ji nikdy nechtěl nijak měnit, ale stejně je tahle změna velmi vítaná. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se do budoucna jednalo o nějakou radikální změnu, stále to bude ta milá, hodná a něžná Lottinka, kterou znám. A vlastně je to tak dobře, protože když se náhodou někdy dostaneme k tomu, že je to celé po mém, dělá to celou situaci výjimečnější. Dále už jsem o tom ale nepřemýšlel a začal se věnovat jejím rtům. Bylo v tom všechno, každičký pocit, každá emoce, co se ve mně za tu dobu, co jsem ji neviděl, nastřádala. To všechno, co ve mně její přítomnost opětovně vyvolala. Ani jsem nebyl schopný vnímat cokoli jiného, každá buňka mého těla se soustředila jen na tu jedinou činnost. Byl to jeden z těch mála okamžiků, kdy bych se nebál ji pustit do své hlavy, kdy bych dokonce i řekl, že bych jí potěšil, neboť nyní pro mě opravdu znamenala všechno a byla pro mě tou jedinou. Rty jsem se zanedlouho přesunul na její krk, kde jsem ji ale nejprve jen zlehka štípl, pravděpodobně kvůli nabuzení, vzrušení a následně ji natiskl ke zdi. V dalším okamžiku už mé ruce pevně svírali její pas, mé zuby se ocitli v její kůži a já si tak mohl konečně dopřát její božskou krev. Je také pravda, že mě dokáže vzrušit jako málokterá. Lott se to samozřejmě líbilo taky, ostatně co jiného bych taky měl čekat. Je ale až neskutečné, jakou jsem si na její krvi vytvořil závislost, ale o to těžší je pak přestat. Nyní se mi to kupodivu podařilo v rámci možností bez problémů a své pole působnosti přesunul zpět k jejím rtům a jazyku. Její dvě slova vyřčená tichým hlasem zastřeným vzrušením pro mě byla dalo by se říci vysvobozením. "S radostí.." zformuloval jsem rty do nějakých takovýchto slov, ono jsem vlastně ani neměl moc na vybranou, pokud jsem ji nechtěl ojet hned tady a teď. A že já bych toho byl schopný a vůbec by mi to nedělalo problém, hlavně po té krvi, to je asi ten největší důvod a impuls. Na druhou stranu znám Lott, ona si klidně může usmyslet, že je doma třeba udělat spoustu důležitějších věcí jako např. tenkrát o Vánocích a já taky můžu mít útrum. Dokonce mou myslí asi na vteřinu prolétla myšlenka, jestli náhodou v nejbližší době nebude nějaký takový podobný svátek, ale stejně jsem doufal už jen podle tónu a řeči jejího těla, že nic takového se dít nebude, nesmí! Někdo by možná čekal, že se spolu s ní prostě upíří rychlostí rozeběhnu domu a upřímně s touto myšlenkou jsem si pohrával sakra dlouho, ale nakonec jsem udělal něco trochu jiného. Velice, ale velice neochotně jsem se od ní odtáhl, pustil ruce z jejího pasu a hravě, tajemně a uličnicky jsem se pousmál. "Tak jdem" hlesl jsem jasně, stručně a srozumitelně, pohled zabodnutý do jejích očí, načež jsem couvl asi tak o dva kroky a úplně klidně pokračoval středem uličky směrem k domovu jako by se vůbec nic nedělo.

Proti jejímu rozhodnutí naučit se bránit jsem nic neměl, a proto jsem ji nechal, ale proti tomu, co udělala, už jsem nějaké výhrady měl. Ve zkratce jsem jí vysvětlil, co udělala špatně a pak jsme se společně dobrali spíše ke způsobu, jak vůbec předejít tomu, aby si na ni někdo dovoloval, než k samotné obraně. "Přesně tak" zářivě jsem se usmál jako učitel, jehož student konečně pochopí danou látku. Následně už jsme mohli dál pokračovat v cestě a zároveň přemýšlet, kam naše kroky vlastně budou směřovat. Už při její první větě se mi na tváři objevil náznak úsměvu, tu druhou už skutečně ani nemusela dokončovat a už se mi ze rtů vytvořil ten známý lišácký úsměv. "Jsem rád, že zase pro jednou na něčem shodneme" v očích mi jiskřilo napětím, vzrušením i nedočkavostí. To už jsem se opět ocitl u zdi, ale tentokrát z úplně jiného důvodu, což mj. znamená, že tam nejspíš moc dlouho nezůstanu. Ta doba, jakou jsme byli od sebe, je určitě na každém z nás znát a je až k podivu, že jsem to bez ní tak dlouho vydržel, aniž bych ji jakkoli podvedl. Nyní ji jedna má ruka objímala přesně kolem pasu a druhá skončila někde v půlce jejích zad, abych si ji tak mohl k sobě více přitisknout. Hlavní roli ale stejně hráli rty, které objímaly ty její, ale přes všechny tyhle okolnosti to nebylo žádné rychlé a zbrklé líbání. Byly v tom znát zkušenosti, vášeň, touha a podmanivost, se kterou jsem jí ochotně každý polibek vracel. "Až moc dlouho" zašeptal jsem, možná že bych sám od sebe ještě počkal, ale po jejích slovech už jsem nemohl. Nebylo na co čekat. Polibky jsem se postupně přesunul na její krk a nevědomky u toho posunul svou ruku, co byla na jejích zádech, o trochu výš. Mezitím mi narostli upíří tesáky a já si jemně vzal kousek její tenké kůže mezi ně. Namísto kousnutí jsem ji ale jen tak jako štípl a v další vteřině se s ní přetočil tak, aby byla zády ke zdi ona. Nemohl jsem jinak, tak mi to dávalo větší pocit..řekněme třeba nadvlády. Nyní už jsem ale vážně dokázal a ani nechtěl vnímat nic jiného a s lačným pohledem tak zabořil špičáky do její hebké kůže. Teprve teď jsem si připadal skutečně spokojený, neboť ať už narazíte na jakkoli dobrou krev, ta její bude vždycky jedinečná už jen proto, že je prostě přímo od ní. Vychutnával jsem si každý doušek a chtěl jsem tím oběma způsobit co největší možné potěšení. Ač nerad, dobře jsem věděl, že se musím odtáhnout a taky jsem přesně tohle v dalším okamžiku udělal a můj další polibek tak mířil zpět k jejím rtům. Vážně se lepším pokud jde o schopnost nezabít Lott během sání krve...

"Správně, neřeš to" spokojeně jsem jí to odsouhlasil, bude to tak lepší, byly by to jen zbytečné dohady. Celkově jsem jí v tomhle nemohl říct vůbec nic, nehledě na to, že téma práce pro nás přece jenom není úplně nejvhodnější. Když se začne rozebírat, proč se na ni lepí samí grázlové, není moc o čem se odhadovat. Tohle je notoricky známý fakt, ale zajímavější otázka by možná byla proč si my vlastně vybíráme ty hodné holky? Sám si vůbec nejsem jistý, jak bych na to odpověděl, nicméně já měl před sebou otázku trochu jinou. Kupodivu jsem nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlel, nebylo třeba, bylo toho spoustu, stačilo jen něco vybrat. "Bezprostředností, optimismem, upřímností..a tělem samozřejmě" pousmál jsem se, přičemž jsem ji sjel pohledem od paty až postupně zpět k jejím očím. Asi bych to ani nebyl já, kdybych něco takového nedodal, i když to nebylo třeba, já bych přece s jinou než děsně sexy holkou nebyl. Celkově se docela divím, jak jsem to bez ní mohl tak dlouho vydržet, a proto jsem si to nyní vynahradil alespoň tímto jedním hluboce procítěným polibkem. I když to byla jen velice, ale velice chabá náhrada za to, co doopravdy chci. Ne, stop! Musim začít myslet na něco jinýho, hned. Proto jsme se konečně pohnuli z místa s úmyslem odejít odsud, ale moc daleko jsme se nedostali, když si Lott najednou usmyslela, že se chce hned teď učit obranu. Po mých prvních děsně odborných poznatcích mě ovšem hned pustila. Vyslechl jsem si ji a velice spokojeně se usmál, jakmile jsem se dozvěděl o tom ohni. „To je skvělý, jen se nesmíš bát ho používat. Charlotte vždycky tady může být někdo, kdo bude silnější než ty, ale nesmíš dovolit, aby si to myslel. Není totiž důležité být nejlepší bojovník, ale nejlepší hráč. Pak i kdybys ve skutečnosti neuměla vůbec nic, vždycky vyhraješ“ Ok teď jsem z toho udělal trochu poker, ale to na podstatě věci nic nemění. Následně už jsme zase pokračovali v cestě bez nějakého konkrétního cíle. "A musíme mít nějaký plán? Co se prostě jenom projít a uvidíme, co se nám připlete do cesty" odpověděl jsem poněkud netradičně na její otázku a i mně se v očích zaleskly jiskřičky, jen to asi nebude z toho samého důvodu jako u Lott.

"Ale jistě, že všiml" andělsky jsem se usmál, až to vyznělo spíš jako ve stylu „Ale jistě zlato, přesně jak říkáš“. I když tohle byl vážně celkem dobrý nápad, ale na druhou stranu to samozřejmě nemohlo vypadat, jako že nechci, aby chodila do práce, takže jsem také něco v tomto duchu hned dodal. "Přesně tak" potvrdil jsem jí to a na její další slova se už jen usmál a lehce pobaveně zavrtěl hlavou. Bral jsem to s humorem, neurážel jsem se, proč bych taky měl. U tohohle tématu se sice vždycky budeme pohybovat na tenkém ledě, abychom se zase nepohádali, ale teď to byla spíš jen provokace. Prostě klasika. Ovšem ohledně toho, proč se na ni lepí samí hajzlové, už jsme se docela shodli. "Ale jo, něco málo o tom vím" podrbal jsem se na týlu, vždyť já sám jsem zářným příkladem toho, že to tak opravdu funguje. Ženám skutečně většinou imponují spíše takovýto muži, mají pak nějakou nepochopitelnou nutkavou potřebu je měnit, dokázat samy sobě, že jsou dostatečně výjimečné a už si neuvědomují, že jsou vlastně jen další do počtu. Nic víc, nic míň. Dalším tématem na rozebírání se stane můj aktuální vzhled. "Jo tak, no když to bereš takhle..." pokrčil jsem rameny a pobaveně ji sledoval. "Samozřejmě" přikývl jsem a měl co dělat, abych tohle jedno slovo dokázal říct v kuse dřív, než se začnu smát. Pak se Lott zase rozpovídala a já si zatím bezmyšlenkovitě hrál s jejími vlasy, než jsem jí podal nějakou odpověď. "Hmm možná.." odvětil jsem tiše, ale v hlavě už měl zase něco úplně jiného a dříve, než jsem udělal cokoli dalšího, jsem si přece jen ještě na pár mizivých okamžiků přivlastnil její rty. Polibek to byl spíše kratší, ale přesto velmi procítěný. Následně už jsem si s Lott propletl prsty a mohlo se vyrazit. "Dost možná" souhlasil jsem, ale ani jsem nečekal, že by to nějak dál rozebírala a řešila, takže mě její otázka, která přišla hned vzápětí, trochu překvapila. "Jako teď hned?" hlesl jsem šokovaně. Jasně, že to nemohlo být teď hned, něco takového se nenaučí za 5 minut, ale ona měla očividně úplně jiné smýšlení. Když se mě pak zeptala, co by měla dělat, usmál jsem se na jednu stranu proto, že se mi líbilo, jak je do toho taková zapálená, akční a odhodlaná, ale na tu druhou mi to přišlo prostě..já nevim, vtipný. "Pokud možno něco efektivnějšího než teď. Mám pořád relativně volné ruce a tím pádem spoustu možností a navíc..sice mě tímhle trochu omezuješ, ale to je tak všechno. Nijak mi neubližuješ, chápeš? Útočník pak nemá důvod se něčeho obávat" řekl jsem stále úplně klidně, ale nic víc nedělal. Možná jako bych čekal, jestli se nějak opraví, jestli udělá něco jinak. Tak nějak si říkám, jestli vůbec pro ni budu vhodný učitel, protože se ode mě nejspíš dočká hodně kritiky, ale co, takový už prostě jsem.

Z tohoto jasně vyplývá, že Lott asi budu muset nějak..zaučit nebo jak to říct. Není totiž možný, aby zrovna moje holka, byla v roli oběti. To je nemyslitelné. Nechci jí měnit, nechci aby se z ní byť jen z jedné setiny stalo to, co ze mě, ale musí se umět bránit. Já s ní totiž nejsem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, abych ji ochraňoval. A samozřejmě se mi ani v nejmenším nelíbí představa, že by se cokoli takového mělo opakovat, přece jen bůhví kam by to zašlo, kdybych zrovna náhodou nešel kolem. Navíc když na to má Lott takovou smůlu, prostě se musí naučit využívat toho, co má v sobě. Ale přece jen to může chvíli počkat, teď mám na práci příjemnější věci. Jakýkoli fyzický kontakt s jejím tělem mi nyní přinášel pocit, že je zase všechno jako dřív, což bylo při nejmenším značně úlevné. A to, jak se zatvářila na má nadcházející slova? Tak jako pokorně? Líbilo se mi to, i když jsem to nedával nijak výrazně najevo, jen koutky úst se mi nepatrně stočili v úsměv. "Skvělý nápad" spokojeně jsem se usmál, navíc když mě sama od sebe nazvala dokonalým, šikovná holka. "I když, já tě samozřejmě nechci nijak omezovat v tvé pracovní kariéře" dodal jsem hned poté děsně vážně, ale vlastně to ani nemělo být bráno nijak extra vážně. "Jo, to asi dává smysl" zauvažoval jsem, než jsem se lehce pobaveně usmál. Pak už přišla na řadu má nová image, no nová, spíš staronová. Samozřejmě, že jsem v tom vypadal neodolatelně a sexy, ale copak to bylo někdy jinak? "Tak pokud budou jenom omdlévat, tak by ti to zas až tolik vadit nemuselo ne?" ušklíbl jsem se a při jejích dalších slovech už jsem se musel pobaveně zasmát. Tohle je přesně ta Lott, kterou znám, se spoustou nápadů a děsně ukecanou. Za tu dobu, co jí znám, jsem se naučil jednu věc. Nechat ji říct všechno, co má momentálně na srdci a pak až odpovědět tak nějak souvisle. Tudíž na tomhle nebylo vůbec nic zvláštního, ale přesto jsem si všiml nějaké zvláštnosti. To slovo, co použila-psisko. Že to používám já je normální, ale Lott? Ta Lott, která za svého nejlepšího přítele považuje právě jedno takový psisko?! To je rozhodně neobvyklý. Nejprve jsem jednu ruku přemístil z jejího pasu na tvář, která byla v tuto chvíli víc načervenalá než je zvykem a poté jí zastrčil za ucho volný pramínek vlasů. Aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval, jsem tou samou rukou zkopíroval linii onoho pramínku vlasů, až se zastavil u konečků a začal si je tak nějak namotával na prst, zatímco jsem jí vysvětlovat svůj brilantní a promyšlený plán. "Tak úplně nejdřív půjdeme pryč z téhle uličky a pak..možná tě pošlu domů, možná ne, uvidíme" oznámil jsem jí s takovým zvláštním pokřiveným úsměvem a schválně použil její slova, že ji možná pošlu domů, jako bych snad o ní měl já rozhodovat. Navzdory tomu, že jsem si pořád ještě hrál s jejími vlasy, můj jiskrný pohled směřoval hluboko do jejích očí. Taky jsem u ní stál možná mnohem blíže, než by se na normální konverzaci slušilo, ale kdo by to řešil. Bylo na ní vidět, že je taková rozpačitá, tím myslím víc než obvykle a mě to přišlo při nejmenším zvláštní, ale možná pro jistotu jsem to radši nekomentoval. "Tak jdeme" hlesl jsem, má ruka se ještě naposledy krátce přesunula k jejímu obličeji, abych jí mohl zlehka zvednout bradu a věnovat jí jemný polibek, než stále ta samá ruka nesklouzla dolů k té její, s kterou si propletla prsty a já vůbec poprvé za celou tu dobu spustil i druhou ruku z jejího pasu. Teď už nám nic nebránilo v cestě.

Dostal jsem se do hodně zvláštní situace. Do takové, v které jsem si myslel, že nikdy nebudu, že tohle niky nebude můj problém. Ještě nedávno bych totiž stál na úplně jiné straně, na straně toho psiska, tedy kromě toho, že bych na to nešel tak amatérsky, samozřejmě. Vlastně kdyby nešlo o Lott, tak mi to bude jedno i nadále, ale tenhle si prostě vybral špatnou oběť. Nevím, jestli je to tou celkovou náladou, kterou jsem za poslední dny měl, ale najednou jsem se vedle nich cítil tak nějak…staře. A ne, není to jenom kvůli tomu, že mám momentálně na tváři strniště, které prostě vždycky zestaršuje. Spíš jako by mi celé tohle připadalo zbytečné, nelogické. Ono když se nad tím vážně trochu zamyslíme, spoustu věcí tu opravdu nelogických bylo, jako například proč se Lott skoro vůbec nebrání nebo proč aspoň neuteče, sakra vždyť je to upír. No nic, jde se zachraňovat. Místo, aby ten vlkodlak spadl na zem, jak jsem možná tak trochu předpokládal, tak podle zvuku do něčeho narazil, do čeho nemám zdání. Malá rada, když chceš ubližovat, ubližuj, nemluv o tom, když nejsi natolik silný, aby sis pak poradil s komplikacemi.. ano i takové myšlenky mi běhaly hlavou, přece jen sám v tomhle mám dost dlouhou praxi a navíc, když já tak rád poučuju, ale říct tohle před Lott? Ale notak, za koho mě máte. Chlápek už se dlouho nezdržel, což je jedině dobře. On by to do mě nejspíš nikdo neřekl, ale já se vážně nerad rvu. Přijde mi to zbytečné, přece když se někoho chci zbavit, tak se ho zbavím, tudíž se chci co nejrychleji dostat k cíli, což je smrt daného člověka. To ale zde bohužel nejde, takže je celý souboj zbytečný a já bych všechno musel dělat s obrovským odporem. On mi to ale naštěstí svým odchodem ulehčil a já se tak mohl věnovat pouze Charlotte. To, co udělala, bylo přesně to, co jsem potřeboval. Byla to až moc dlouhá doba, co jsme se neviděli, pro mě by byl dlouhý i jeden den a tohle bylo mnohem, mnohem více. Nyní už jsou mé ruce opět kolem jejího pasu, tisknouc ji k sobě, rty spojené v polibku. V polibku, který v sobě nese tolik emocí. Na její slova jsem neodpovídal, jen se usmál. Hřejivě a spokojeně. "Já? A kdo je každou chvíli v baru a po nocích se potuluje v nebezpečných uličkách s takovými individui, hm?" řekl jsem de facto z legrace, i když možná trochu pedagogicky, či otcovsky nebo jak to nazvat. "Jednou mi vážně budeš muset vysvětlit, jak to děláš, že se na tebe lepí samí takovýhle hajzlové" ostatně včetně mě, že. I když z nějakého nepochopitelného důvodu se se mnou prostě cítí v bezpečí, zvláštní..

Již nějakou dobu jsem takový bez nálady, do ničeho se mi moc nechtělo a dělal jsem vlastně vše jen ze zvyku, takže kromě pravidelného příjmu krve, bylo mou jedinou starostí vzít aspoň občas Bonda ven. S Lott jsme se teď celkem míjeli, dokonce jsem si mohl dovolit i menší výlet čistě jen za pomyslné hranice města a to jen kvůli čerstvé lidské krvi a ano, kvůli zábavě. Začínal na mě dopadat poněkud stísněný pocit. Věděl jsem, že se tak stane a mohla to tušit i Lott, ono tohle je asi vůbec rekordní čas, co jsem kdy strávil v jednom městě bez přerušení. Kdykoli jindy bych to mohl vyřešit prostě odjezdem, ale teď už to nejde. Nemůžu si jen tak odjet, tohle je pro mě taková další, stinná stránka vztahu. Ale pravdou je, že už mi Lott fakt celkem chyběla, to jako ne, že ne. Ostatně je to také důvod, proč jsem pořád ještě tady že. Momentálně jsem se toulal jednou úzkou uličkou, která nejspíš obyčejným lidem nahání strach, ale já se v ní cítil dobře. Ještě, aby ne, vždyť mi dávala najevo, kdo doopravdy jsem. Upír. Predátor. Vrah. Nyní už jsem byl rád za to, kdo jsem, upírství má prostě své nesporné výhody. Vlastně jsem teď ani nedokázal pochopit, jak jsem mohl kdysi celou svou upíří podstatu nenávidět. Pomalým, jistým krokem jsem kráčel středem uličky, ruce měl jako klasicky v kapsách a sám byl zabraný ve svých myšlenkách. Asi jsem ani nečekal, že tu vůbec na někoho narazím a už vůbec ne, že zrovna na ni. Na Charlotte! Tak já ji nepotkám bůhví jak dlouho a nakonec na ni narazím na tom posledním místě, kde bych ji hledal. Jistě, je to sice upír, ale já moc dobře vím, kolik lidskosti v ní zůstalo a tudíž, že tohle určitě nebude patřit na seznam jejích oblíbených míst. Tak co tady do háje dělá? Navíc s..vlkodlakem? Jakmile jsem se přiblížil natolik blízko, abych oba uviděl, samozřejmě mi hned došlo, že tohle nebude moc přátelské popovídání. Tiše jsem zavrčel a tak trochu nechápal, jak někdo může mít takovou smůlu. Nebo že by se to ženám vážně stávalo tak často a já to jen až do teď neřešil? Každopádně jsem ale do kroku nepřidal, jak by někdo mohl tipovat, neměl jsem prostě náladu. Dokonce ani tohle mě nepřimělo něco dělat. Za stále stejné rychlosti jsem došel až přímo k nim a úplně se tak vynořil ze stínů. Má tvář ale zůstávala až děsivě klidná, pohled chladný a bylo na mně vidět, že se mi fakt nechce nic řešit. "Chlapče, běž si najít na otravování někoho dostupnějšího" řekl jsem pořád tím vyrovnaným, autoritativním hlasem, pak použil trochu té upíří síly a prostě ho od Lott silně odstrčil. S největší pravděpodobností dopadl na zem někam o kus dál, ale po pravdě jsem to ani neviděl, jelikož jsem se vůbec nenamáhal otočit hlavou. Pro mě nic neznamenal, byla to jen jakási hmotná schránka, která mi překážela v mé cestě za Charlotte. Můj pohled se upínal pouze a jedině k ní a poprvé za celou tu dobu jsem se usmál. "Ahoj lásko. Chyběl jsem ti?"

Alex Rodriguez

Přátelství

Musel jsem uznat, že ozářená svitem měsíce vypadala snad ještě lépe. Vybral jsem si zkrátka dobře, jak taky jinak, bavíme se tu přece o mně. I když na druhou stranu je to možná trochu zvláštní. Jsem pravý opak toho, co kdy chtěla, nejsem milý, hodný, ani empatický, nejsem ani žádný gentleman, co jí bude nosit kytky a snídani do postele. Jsem nadpřirozeně egoistický, lhostejný k životům kohokoli jiného a co víc, jsem vrah. Přesto všechno tady se mnou sedí s pohledem zamilovaným, nikoli ustrašeným. Po její odpovědi na mou otázku jsem si nejdřív musel trochu srovnat myšlenky a vrátit se duchem k tématu, který rozebíráme, protože už jen při vyslovení jeho jména jsem měl hroznou chuť minimálně něco roztrhat, při nejlepším jeho, ale bohužel v okolí nic dostupného nebylo. "Zvláštní, jak málo občas stačí…" hlesl jsem zamyšleně. Jak málo stačilo a byl bych už dávno mrtvý, protože bych se nikdy nestal upírem. Díky bohu za tu mladistvou nerozvážnost, naivitu, hloupost, vztek...to vše mě tenkrát donutilo zachovat se tak, jak jsem se zachoval a jít do té proklaté uličky. Díky tomu jsem se stal upírem. Díky tomu jsem poznal Lott. Z mých myšlenek mě vytrhl až dotek její ruky, kdy si se mnou propletla prsty. Naše první setkání si samozřejmě taky pamatuju, díky tomu, že to ona se snažila sbalit mě, jsem se já nemusel zas až tak moc snažit. Každopádně jsem se tý její logice musel zasmát spolu s ní. "No právě, člověk se snaží a nic z toho. I když já říkal, že to bude jen otázka času…" provokativně jsem se ušklíbl a to už se Lott přesunula za mě. Začala mi masírovat mé pravda už poměrně ztuhlé svalstvo a a já lehce přivřel oči. "Už jsem ti někdy říkal, jak jsi úžasná?" zamručel jsem spokojeně a na to, že jsem na masáž a podobné věci nikdy moc nebyl, tak se mi to fakt celkem líbilo.

Možná se mi ji vážně podaří přesvědčit, teď už rozhodně nevypadá tak jistě a to je při nejmenším slibný začátek. „Jo, to je dobrý nápad“ přikývl jsem. Super, žádné další ničení pověsti a zbytečné riskování se konat s největší pravděpodobností nebude. Alespoň něco, na poli toho, že jsem nechtěl, aby se mi za předešlou situaci znovu omlouvala, už jsem takové úspěchy nesklízel. „Jo, nejspíš..“ hlesl jsem spíš jen proto, abych jí dal alespoň nějakou odpověď, zatímco jsem v duchu přemýšlel nad jejími slovy. Ona si opravdu přeje být člověkem a po pravdě pro to dělá, co může, kdežto upíry vidí tak trochu jako monstra. Vlastně všechno to dobré v životě vidí v té lidské části svého já. To není dobré..Možná bych jí měl ukázat alespoň nějakou světlou stránku upířího života. Jo, já jsem na to vážně ten pravej, ehm jasně. „Dobře“ usmál jsem se se rty už těsně u jejích, načež jsme se políbili a vyměnili si tu známou milostnou frázi. Od kdy jsou tyhle slova vůbec v mém slovníku? pomyslel jsem si mimoděk. To už po mě stříkla vodu a začala plavat pryč. „Hmm hezký pokus“ poznamenal jsem s úšklebkem a strčil jí hlavu pod vodu. „Ano?“ nevinně jsem se zazubil, plaval na zádech a nespouštěl ji z očí. Bylo mi jasné, že dřív nebo později něco vyvede, to by to nebyla Lott. A taky, že jo, zanedlouho už jsem se taktéž ocitl celý pod vodou. Vyprskl jsem nějakou tu vodu, když jsem se dostal nad hladinu, začal plavat za ní a taktéž se vytáhl na molo. Já neměl takovou výhodu jako Lott a nemohl se nijak zvlášť zakrýt, jenže mě to ani nikdy nevadilo. Pokrčil jsem jednu nohu, opřel si o ní ruce a celkově se lehounce natočil tak, abych na ni měl trochu lepší výhled. Přejel jsem ji celou pohledem od malíčků na nohou, po kořínky jejích momentálně zmáčených vlasů. Byl na ni fascinující pohled, ozářená jen svitem měsíce a bez jediného kousíčku oblečení na sobě. Byla nádherná. „Charlotte? Co tě přimělo přijet zrovna sem, do Shadowhillu a zůstat tu? Mělo to nějaký důvod?“ zeptal jsem se zamyšleně, byl jsem si totiž vědom toho, jak málo stačilo a my dva jsme se nikdy nepotkali.

"Změna je život" zamumlal jsem spíš tak jako sám pro sebe. Sice jsme s Bondem neměli stejný problém, ale všichni jsme chápali, o čem je řeč. Oba jsme byli vystaveni něčemu, co se nám zpočátku nemusí líbit, než nakonec přijdeme na to, že to možná není tak úplně špatné. To ale nezjistíte, dokud to nezkusíte a to je taky ten důvod, proč jsem o nějakou chvíli později ani moc neprotestoval proti jejímu návrhu. Nelíbilo se mi to, nelíbila se mi představa, že by mě viděla znovu v té stejné stránce jako tenkrát na hřbitově jen s tím rozdílem, že teď by to nebylo už vůbec potlačované. Tentokrát už bych opravdu někoho zabil a…co když se mě znovu začne bát? Moc dobře si pamatuji ten strach v jejích očích a taky ten mizerný pocit poté, kdy jsem se bál se jí pomalu jakkoli dotknout, aby se znovu nestáhla. Ne, to už nechci nikdy zažít! I když nyní by to mělo být spíše o ní, o tom co bude chtít ona udělat, takže jí od toho možná odradím, až urvu hlavu prvnímu kolemjdoucímu. No uvidíme, pořád ještě jsou to jen domněnky a plány ve stylu ‚coby kdyby‘. Jak správně podotkla, zatím se nikam nejede. "Já vím..jen, jestli se někdy rozhodneš pro ano, myslím, že výsledek bude stejný ať už pojedeme teď nebo za rok" uvažoval jsem načež znovu přišla její omluva. "Ne, tebe nemá co mrzet" připomenul jsem jí, i když v duchu jsem se musel na okamžik smát, opět mi to až moc připomínalo scénu vystřiženou s nějakého dojemného filmu. Následně jsem souhlasně přikývl, taky bych se přesto velice rád dostal. Jenže co to vlastně znamená? Jistě, nejlepší způsob by byl, kdybych ji poslechl a sehnal si nějakou tu práci, ale to je tak…ne to prostě nepůjde. "Co na to prostě..zapomenout? Lott, já tě neopustím, taky o tebe nechci přijít" ujistil jsem ji, načež jsem ji láskyplně políbil. "Já tebe taky" odvětil jsem a to už musel lehce přivřít oči a zároveň se zasmát, když na mě šplouchla vodu a následně se pochopitelně snažila zdrhnout. Co já jsem to vlastně říkal? Že už s ní do vody nikdy nepůjdu? Hmm právě jsem si taky připomněl proč, i když se mě zatím nepokusila utopit, jak má v oblibě. No co neudělala ona, napravím já. "Kampak tak rychle" poznamenal jsem pobaveně, když jsem ji dohnal a hned na to jí nekompromisně strčil hlavu pod vodu. Doplaval jsem jen kousek od ní, přetočil se na záda a plaval sice dál, jen notně pomaleji a hlavně tak, abych na ni viděl, zatímco já sám se samozřejmě nezapomněl tvářil celkem nevinně, i když tentokrát jsem ten náznak provokace v očích neschoval.