Příspěvky uživatele

„To přece ještě neznamená, že mě to nemůže zajímat“ sice jsem jí tady vyčítal, jaká pitomost to byla, ale na jednu stranu jsem ji vlastně i chápal. Potřebovala se nějak odreagovat, udělat něco jinak a ten chlap jí dal skvělou příležitost. I když zrovna „příjemnou změnou“ bych to asi stejně nenazval. „Možná..“ hlesl jsem téměř neslyšně a krátce na ni pohlédl, zatímco ona zrovna hladila Bonda. Stejné obavy jsem měl i já. Jenže pokud tak tomu opravdu je, jaká je šance, že se nám tenhle náš neustále krachující vztah znovu podaří zachránit? Nebo spíš měli bychom se vůbec pokoušet ho zachraňovat? Zatímco jsem takhle uvažoval, Lott se zbavila poslíčka a mohli jsme se znovu začít pitvat v našich problémech. Nicméně k žádnému řešení jsme stejně nedošli, protože samozřejmě ani jeden z nás nevěděl, jak to bude dál. „To je fakt, takže bych možná mohl tu novou Lott trochu víc poznat“ tázavě a s trochou naděje v očích jsem se na ni podíval. Měla pravdu, ta její nevinnost, díky které se lišila, hrála důležitou roli v tom, proč jsem o ni po chvíli neztratil zájem, proč mě tolik přitahovala, ale není až tak důležitým důvodem, proč ji miluji. Pak se zeptala na jinou, což byla aspoň pro mě absolutně absurdní otázka, ale aspoň jsem pro jednou za dnešek věděl, co odpovědět. „Mile rád“ usmál jsem se a prsty jí přejel po vlasech. „Ale máš. Mohl jsem tě přece vzít s sebou a zase jsem to neudělal. Zase jsem si myslel, že se vrátím brzo a zase jsem to nedodržel. Takže máš plný právo na to mi to vyčítat“ sice jsem to řekl nahlas, ale spíš jsem to potřeboval slyšet já sám, vyčíst si to sám sobě. Pak ale udělala něco, co jsem chtěl já sám udělat celou tu dobu taky, ale…zkrátka jsem jí dával prostor. Nyní jsem ji konečně objal jednou rukou kolem pasu a druhou pomalu přesunul z jejích zad do vlasů a pohladil ji po nich. Za tuhle chvíli jsem byl hrozně rád. Její návrh se mi líbil. Když nic jinýho alespoň tenhle večer ještě budu mít. „To zní dobře“ souhlasil jsem a pustil ji. „Takže neobjevilo se tu náhodou za tu dobu, co jsem tu nebyl, něco novýho, neokoukanýho?“ zeptal jsem se a docela doufal, že jo. Mohlo to být cokoliv, ať už nějaký nový klub nebo prostě jen nějaký nový pěkný zákoutí, co já vím.

Oba jsme věděli, že dnešní noc nebude jen obyčejná procházka, ale asi bych stěží uvěřil tomu, že by to mohlo dopadnout zrovna takhle. I když v konečném výsledku mě nepřekvapuje ani tak Lott, jako spíš to moje rozhodnutí. Přece jen to já jsem ji přesvědčoval, abychom šli, i když ona nechtěla, dokonce jsem použil Bonda jako takovou malou záminku k odchodu a vůbec byl můj původní plán dost odlišný, ale nakonec je to právě Bond, který mě donutil zůstat na místě, zatímco Lott má zuby zakousnuté v krku oběti. No dobře, to si trochu nalhávám, i kdybych tady toho Bonda neměl, na mé rozhodnutí by to stejně vliv nemělo. Prostě na takhle jednoduché cíle neútočím, ale na druhou stranu se z té holky stala skvělá tréninková oběť. Stejně to Lott chtěla zkusit a tahle už to měla tak jako tak spočtené. Byla ideální. Takže zatímco jsem tam tak stál a drtil v ruce vodítko, jsem se snažil odhadnout Lottinu reakci poté. Bude nakonec ráda nebo se z toho zhroutí? Jak moc to vlastně bude řešit s ohledem na to, že ta holka už byla stejně prakticky mrtvá? No každopádně mi to bude určitě vyčítat, že jsem to měl zarazit, to je mi jasný. Možná jsem ji i trochu hodnotil nebo jak to nazvat a dospěl tak k jednoduchému závěru a sice, že by se stejně zcela logicky nedokázala odtrhnout, i kdyby sebevíc chtěla, musel bych ji odtrhnout vyloženě silou. U začátečníků běžný problém. Víc času už mi na přemýšlení neposkytla, takže jsem zvědavě a s napětím, s jedním koutkem úst stále povytaženém do spokojeného úsměvu hleděl na úplně jinou stránku Lott než kdy předtím. Tak trochu jsem ve skrytu duše doufal, že na mě není až tak naštvaná, protože jsem si moc dobře uvědomoval, jakou má momentálně sílu a ani jsem to nechtěl dopodrobna zjišťovat. Překvapeně vydechnu, když se v další vteřině ocitnu zády opřený o okolní strom, přičemž Bondovi to sice nijak neublížilo, ale stejně jsem pak jeho vodítko pustil, pro jistotu. Stejně jsem měl teď jiné starosti, než ho hlídat a navíc teď už ani moc nebylo před čím. V další chvíli jsem ucítil silný tlak na krk, ono né že by mě mohla uškrtit nebo něco takového, ale dvakrát příjemné to taky nebylo. „A k čemu by to bylo? Stejně by nepřežila“ odpovím rozvážně, tedy alespoň v rámci možností, ale když se pak začne smát, něco mě nutí se přidat. Jo jo já vim prolítne mi hlavou na souhlas, nahlas nic neříkám taky proto, že to prostě ani nestihnu. S nepatrným slastným přivřením očí přivítám tu chuť krve, co jí zůstala na rtech a vracím jí polibek stejně vášnivě a žádostivě. Tak na tuhle Lott bych si dokázal zvyknout. „Takže..jak se cítíš?“ pronesl jsem poněkud namáhavěji, než jsem původně zamýšlel, ale zároveň v tom byl znát ten zájem. Poté už ale bylo na čase, abychom se pomalu ale jistě začali přesouvat na původní cílové místo a tj. do baru. Ono stejně bude lepší, když odsud vypadneme, nikdy jsem nebyl z těch, co by po sobě bůhví jak uklízeli a Lott to učit taky nehodlám už jen proto,že ani není v plánu, aby tuto mimořádnou akci nějak častěji opakovala. Zavolal jsem na Bonda, který z toho chudák musel být dost zmatený a vyrazili jsme, i když jsem se stejně přistihl, jak si Lott prohlížim, jestli vypadá opět..lidsky. Když už se mi všechno zdálo v pořádku, dovedl jsem jí podle slibu do baru, kde jsem se s ní rozloučil něžným polibkem a příslibem, že se pro ní vrátím. Dneska jsem v baru nezůstával už jen proto, že mám s sebou Bonda a taky mám teď chuť na něco, co mi nemůže vynahradit ani ten nejlepší alkohol. Nemyslel jsem si, že by se ohledně toho, co se před chvílí stalo, někomu zmiňovala, takže k tomu jsem jí už nic neříkal. Pak už jsem spolu s Bondem vyrazil zase dál, stejně jsem říkal, že mu dlužím hoodně dlouhou procházku.

„To je dobře“ spokojeně jsem se usmál, zjevně potěšený touto zprávou, i když to nebylo nic až tak překvapujícího že. Naše další kroky už vedly konečně ven, kde jsme se ale stejně opět zastavili. Oba jsme cítili, že se něco děje, jenže to, co Lott děsilo a znervózňovalo, mě naopak lákalo. „Taky si myslím“ souhlasil jsem a byl rád, že si to Lott uvědomila a tudíž už bylo celkem jasný, že se ven asi opravdu pujde. „Tak dobře“ usmál jsem se, neměl jsem absolutně nic proti, nebyl důvod, proč bych jí to měl jakýmkoli způsobem rozmlouvat, když jsem sám jít chtěl. Už jsem tedy jen přikývl a mohli jsme konečně všichni tři vyrazit. Idylická, bezproblémová cesta ale netrvala nijak zvlášť dlouho, brzy mi o nos zavadil ostrý, nezaměnitelný pach krve. Můj pohled automaticky následoval směr, odkud tu krev cítím, dokud jsem nespatřil mladou dívku sotva stojící na nohou. V tu samou chvíli Lott nečekaně rychle zastavila na místě. „Já vím…“ hlesnu s pohledem neustále hypnotizujícím osobu před sebou. Cítím i sílu s jakou mě Lott drží za ruku, ale to samé se rozhodně nedalo říct o mě. Já ji naopak nedržel skoro vůbec, spíš jsem chtěl, aby se mě pustila. Dokonce jsem dokázal odtrhnout oči od dívky před námi a nasměroval je k Lott. Možná bych se ji měl snažit zastavit, zachovat tu její hodnou stránku, ale já měl v hlavě úplně opačné myšlenky. No tak, nebraň se tomu pobízel jsem ji jen ve své hlavě, ale v ten moment už Lott vystartovala. V první chvíli, co jsem tu osůbku před námi uviděl, jsem samozřejmě chtěl udělal totéž, ale nyní jsem se ani nehnul, tahle byla až příliš lehký cíl a to mě nebaví. Vím, že to může znít možná děsivě, že mě zabíjení baví, ale prostě to tak je a z tohohle bych nic neměl. Navíc v tomhle nejsem žádný nováček, dokážu se ovládat, když vážně chci. Ale měl jsem mnohem větší důvod, proč jsem zůstal stát. Chci ji vidět. Chci vědět, co v Lott je bez nějakého mého přičinění. Navíc někdo přece musí hlídat Bonda ne? Ani ten pes se necítí zrovna nejlíp, přešlapuje, trochu nechápavě to sleduje a na místě ho nakonec z valné většiny drží jen to vodítko. Ostatně je to přece lovec. Trochu se přiblížím, ale pořád si udržuju odstup, z části kvůli Bondovi, z části kvůli sobě, abych si svůj počáteční záměr ještě nakonec nerozmyslel. Vyčkávám, zaujatě sleduju Lott…a závidím. Jsem zvědavý, co to s ní udělá, na jednu stranu o ni mám možná i trochu strach, přece jen ta holka nebyla daleko od smrti ani předtím, takže ji pravděpodobně zabije i kdyby nechtěla, ale co já vím. Každopádně teď v ní konečně vidím toho upíra a i když se to Lott moc nepodobá, líbí se mi to.

Zlý? Tak na tohle už jsem vážně reagovat nemohl, takže jsem jen nechápavě pozvedl obočí. Neviděl jsem důvod, proč by se ho měla zastávat, no i když…čemu se vlastně divím. Tohle je přece typická Lott. V každém vidí jen to dobré a vše špatné je prostě ochotna odpouštět, přesvědčuje sebe samotnou, že každý může být hodný pořád a pořád dokola. V tomhle jí prostě nikdy nedokážu pochopit. Stejně jako pořádně nechápu její nadšení pro práci, ale to už ani řešit nebudu. Ostatně tím, že jí práce baví, si nijak neubližuje, ale na druhou stranu to neznamená, že jí do toho nemůžu čas od času rýpat. Jako právě teď. Zářivě jsem se usmál jako bych vůbec nic neřekl a chvíli ji pozoroval, než se taky šel obléct a celkově nějak poupravit. Ohledně Bonda, jo ten pes se sem vážně naprosto perfektně hodí mj. i tím svým chováním. S jejím výrokem tudíž musím souhlasit, v některých věcech je mi fakt dost podobný. Ještě než jsme se přesunuli dolů, jsem si tak trochu vynutil další polibek. Lott na to reagovala prokousnutím mého rtu, načež jsem pobaveně zavrtěl hlavou. Jinak už jsem to možná pro jistotu nechal být, takhle bychom mezi sebou mohli soutěžit ještě dlouho. Dole už nám pak zbývalo jen připravit Bonda, ale první-Lottin-pokus se moc s úspěchem nesetkal. No spíš vůbec, ale aspoň mě to pobavilo. To jsem taky dal najevo prostřednictvím další provokativní poznámky, i když Lott se to samozřejmě moc nezamlouvalo. Vlastně si nikdy nemůžu být zcela jistý, jak na ty moje komentáře zareaguje, a tak pořád tak nějak zkouším ty její hranice. Zatím mi to prochází a asi doufám, že i nadále bude, protože tohle jsem prostě já, málokterou situaci beru stoprocentně vážně. Dál už jsem to ale nekomentoval, i když pořád jsem měl ten pobavený výraz, pomohl jí na nohy a šel se věnovat Bondovi. Já jsem byl ve své snaze získat od něj vodítko už poněkud úspěšnější než Lott, i když spíš jen díky tomu, že se Bond nakonec umoudřil a protože já k němu přistupoval už bez té hravé formy. Ale samozřejmě jsem se tvářil ve stylu jsem prostě dokonalej. „Můj autoritativní tón zabírá na všechny…ale u tebe mě to obzvlášť těší“ poznamenal jsem s úsměvem, ať už si to přebere, jak chce. Pak už jsme mohli vyjít ven, kde Bond skončil ve sněhu zatímco já v objetí s Lott. „Tak klidně nikam jít nemusíme, ale zkus to teď vysvětlit Bondovi“ s obtížemi jsme ho přinutili se na chvíli uklidnit, jak strašně chtěl jít ven, takže dostat ho teď zpátky dovnitř by bylo asi nemožné. Na druhou stranu ale cítím, jak je celá strnulá, napnutá. „Ale jestli vážně chceš zůstat doma, tak zůstaneme. Bond to nějak přežije a já nikam jít taky nemusim..“ Dobře, tohle je totální lež. Je úplněk, vlkodlaci budou konečně tím, čím mají být a navíc dnešní úplněk je nějak podivně silný. Nutí mě to uvažovat, jak moc to na ně asi působí, jak moc v tuhle chvíli asi bude potlačené jejich lidské já a o kolik budou silnější a nebezpečnější. Za normálních okolností si pořád myslim, že jsem nejlepší a že bych si dokázal poradit s kýmkoli, přece jen mám za ty léta už spoustu zkušenosti, ale dneska? Kdoví. Ale že by mě to nějak děsilo? Právě naopak, dneska mě to láká ven víc, než kdykoli jindy. Mám rád adrenalin a takové to nebezpečno a navíc se mi hlavou honí i takové ty myšlenky typu Co kdyby si dneska nějaký vlkodlak nevybral srnu nebo cokoliv, ale člověka? A co kdyby to čirou náhodou nebyl vlkodlak? Nebyl by v tom rozdíl a tím se z dneška stává jedinečná příležitost.

„Možná konečně dostal rozum“ poznamenal jsem, ale kromě toho, že mi bylo úplně fuk, kde je, co dělá a proč se s Lott nerozloučil, tak bych tomu stejně nevěřil. Sebastian a dostat rozum? Nemožný, když jsi jednou psychopat, jsi pořád psychopat. Já spíš nechápu Lott, ty vole, vždyť jí zničil celej život, znásilnil ji a ono se teď strachuje proč se s ní nerozloučil?! Ne, tohle je fakt nad moje chápání, ale to je alespoň z malé části prostě tím, že já mám opravdu úplně jiné myšlení. Navíc si stále ještě nejsem jistý, proč mě zrovna zmínka o něm nutí jednat tak impulsivně. Lott si toho zajisté musela všimnout taky, že mi nikdy tohle téma nebylo zrovna po chuti, taky proto ten polibek že. „Kdoví“ pokrčil jsem rameny a nevinně se pousmál. Pak už jsem měl naštěstí na práci trochu jiné starosti, takže jsem se hodnou chvíli kochal pohledem, než mi byl můj výhled definitivně odepřen a já se zase chvíli věnoval Bondovi. Netrvalo to ale dlouho a už i já jsem se konečně dokopal k nějaké činnosti, alespoň v tom smyslu, že se konečně obleču. Občas umím být vážně dost línej, když to tak vezmu. Nechal jsem Lott napospas Bondovi a sám zamířil do koupelny s úmyslem se co nejrychlejší a nejkratší cestou dostat ke kýženému výsledku. Teda ne, že bych to potřeboval že, vypadám skvěle za jakékoli situace. Proto jsem se brzy vracel do pokoje a zastavil přesně ve chvíli, kdy kolem mne proletěl Bond a na Lottinu poznámku jsem se musel upřímně zasmát ( i když kdybych byl psycholog, asi bych z toho vyvodil spíš pro mě negativní důsledky víme). „Sakra a já se na to zrovna tak těšil“ ušklíbl jsem se pro mě už typicky na její další provokaci završenou tou náhradou za pusu, s čímž já jsem se ale rozhodně odmítal spokojit. Ve chvíli, kdy si zjevně naivně myslela, že už odejde dolu, jsem si ji k sobě přitáhl zpátky a krátce, úsečně a nesmlouvavě jí přitiskl rty na její. A důvod? Vlastně žádný, byl to prostě instinkt, tohle chování v sobě budu mít vždycky. Pak už jsem s mnohem spokojenějším výrazem odkráčel dolů, nejspíš společně s Lott. Tam jsem si vzal ty samé věci, v kterých jsem přišel, což znamená, že v kapsách mé bundy by se teoreticky stále měl nacházet mobil a peněženka. Lott měla mezitím vzít Bondovi vodítko, ale jaksi to nešlo přesně podle plánu. No ne, že by mě snad napadlo jí s tím pomoct, právě naopak. S rukama v kapsách jsem přihlížel jejímu neúspěšnému pokusu a dusil v sobě smích. „Miláčku, vim, že jsi šikovná a že to jistě zvládneš sama, ale přece jen nepotřebuješ pomoc?“ bavil jsem se, než jsem k ní natáhl ruku a vytáhl ji zpět na nohy, načež jsem střelil pohledem po Bondovi. Na tohle budeme muset jít chytře, je mi totiž úplně jasný, že vzhledem k tomu, v jaký je Bond náladě, tak čím větší sílu použiju, tím pevněji to on bude držet no a nakonec by to taky mohlo skončit tak, že sice budu v ruce držet vodítko, ale spolu s tím mu z tlamy vytrhnu i zuby. No jo, to je tak, když si s tím psem jen hrajeme, ale abychom ho něco pořádného naučili, to ne. Dřepl jsem si k němu a nějakou dobu mi trvalo, než se mi ho vůbec podařilo uklidnit. Nejdřív si očividně myslel, že ho chci pohladit, ale tuhle teorii jsem mu hodně rychle vyvrátil. „Bonde, pusť“ nasadil jsem svůj typicky autoritativní hlas a zatahal za vodítko. „Pusť to!“ zopakoval jsem důrazně a spíš jsem čekal s nastavenou rukou, až se toho vodítka vzdá. Nakonec se to podařilo spíš díky tomu, že mu došlo, že se bez toho asi ven vážně nedostane, než aby nějak extra pochopil, o co mi šlo. Vítězoslavně jsem mu konečně připnul to vodítko a nezapomněl se přitom podíval s děsně samolibým výrazem na Lott. Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo si najednou hrát na učitele.

Její otázka mě dost překvapila, nechápal jsem, jak se tak najednou ve svých myšlenkách mohla dostat zase sem, ale upřímně ani nevím, jestli to chci vědět. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu na nic ve spojitosti s ním nedokážu reagovat adekvátně, abych tak řekl. Žárlím snad? Že i přes to všechno má stále místo v její hlavě, že na něj někdy myslí? To je přece vyloučený, neměl bych, nemám proč žárlit a jsem si také víceméně jistý, že kdyby to byl kdokoliv jiný, tak to ve mně tyhle přehnané reakce nevzbuzuje. Avšak v tomhle případě mi stačí slyšet jen jeho jméno a už mám chuť mu utrhnout hlavu, prostě moje averze k Sebastianovi je nevysvětlitelná. Nicméně zas až tak mě to nezměnilo, takže se to týká pouze jeho ve spojení s Lott. Na mysl mi přišla ta mladá naivní holka od mostu, jak jen se..jo Casey, nemělo by mi být tak úplně jedno, co se s ní stalo, už jen proto, že Lott na ní záleží, ale víte co? Je mi to jedno. Pořád jsem to já, mě na ostatních nezáleží a Lott je jediná výjimka, i když bych to před ní nepřiznal a asi se radši přetvařoval bůhví jaká není Casey chudinka. "Ne neslyšel, ale..to je dobře ne?" odpověděl jsem a musel se trochu přemáhat, abych zněl zúčastněně a ne, že jsem to spíš jen odsekl. Je mi úplně fuk, kde je a co dělá, hlavně, že se nemotá kolem Lott, tudíž já nemusim nic řešit a byl bych úplně nejradši, kdyby na něj prostě zapomněla. Ještě jsem obdržel láskyplný polibek, který jsem jí s obdobnými pocity nezapomněl vrátit a pak už mi sdělila další ne zrovna radostnou, ale bohužel očekávanou zprávu a to, že musí do práce. "Já nic neříkám, jen tak přemýšlím, co by si tam asi všichni počali, kdyby tě neměli" poznamenal jsem klidně, načež jsme se tak nějak shodli s Bondem, že jí teda do tý práce doprovodíme a Lott se mohla jít chystat. To pro mě znamenalo jedinou věc a to vytáhnout se tak, abych se rameny opíral o zeď za mnou, ruce ležérně za hlavou, jedna noha lehce pokrčená a zaujatý pohled mířený pouze a jedině na Lott. Moc dobře věděla, že z ní teď nespustím oči (ostatně proč bych to dělal že), navíc když tohle byl přesně ten pohled, u kterého cítíte, jak se vám propaluje do těla, nutí vás neustále myslet na to, že někdo jiný sleduje každičký váš pohyb a tím u mnoha lidí vzbuzuje pocit nervozity či nejistoty. Tenhle pohled nemůžete přejít bez reakce, ať už vědomě, či ne, nutí vás přehnaně přemýšlet nad tím, co uděláte. Lott sice nepotřebovala žádný takový pohled k tomu, aby věděla, že si teď určitě nebudu hrát s Bondem a nechám ji, aby se v klidu oblékla a taky se podle toho zařídila. Znám ji, moc dobře vím, že bude na co koukat a upřímně, jestli jsem si o jejím předchozím prádle, které nakonec skončilo na kusy, myslel, že je sexy, tak pro tohle už absolutně nenacházím slova. Koutek úst se mi stočil do spokojeného úsměvu, ale při její otočce se můj výraz snadno změnil spíše v pobavený. Ještě jsem ji pohledem následoval směrem ke koupelně, kam už odešla v šatech, než se mi do výhledu opět přimotal Bond, který doteď nejspíš jen váhavě sledoval nás dva a nevěděl, jestli se snažit o mou pozornost nebo ne. Po pravdě bych asi ani nijak zvlášť neregistroval, kdyby se o to pokoušel. Teď už jsem ho vnímal ale až dost, takže jsem se vytáhl už do definitivního sedu a s přátelským a upřímným úsměvem ho začal drbat za ušima. Nevěděl jsem, jak dlouho to bude Lott trvat, ale očividně to nebylo tak dlouho, jak jsem předpokládal, protože se záhy objevila v pokoji a já přitom ještě pořád hladil Bonda po břiše, zatímco on se převaloval po posteli. Nicméně že by mi to připadalo nějak zvlášť blbý, to se říct nedalo a to ani po tom uvědomění, že ona je vlastně kompletně připravená, zatímco já na sobě nemám ani ty blbý trenky. "Já jsem oblečenej hned" prohlásil jsem a s těmito slovy se vymanil od Bonda a začal se oblékat. Bond mě následoval přinejmenším v tom, že aspoň konečně seskočil z tý totálně zválený postele. Já sice nechci tvrdit, že jsem popadl skoro to první, co jsem ve skříni viděl, ale no tak nějak to bylo. Ostatně proč nad tím přemýšlet, když vím, že ve všem budu vypadat dobře. Takže můj jednoduchý outfit se skládal z šedých kalhot a tmavě modré riflové košile s ohrnutými rukávy. Ještě jsem zamířil do koupelny, abych si trochu poupravil už tak dokonalé vlasy a vrátil se zpět. (Vzhledem k tomu, že nevim, jestli Lott zůstane v pokoji nebo ne, tak to tady asi utnu :D)

"Hmm taky si myslím" zamručel jsem s tím svým typicky samolibým úsměvem, ale upřímně je to vůbec pravda? Minimálně v tom smyslu méněcennosti určitě, tímhle vážně netrpím. Na druhou stranu jsem ale hrozně majetnický. Tohle o sobě vím, tvrdím to celou dobu a je to do značné míry podpořeno určitě tím, že já jsem opravdu zvyklý mít všechno, co chci a co je důležité, když už to něco mám, nehodlám se toho vzdát, je to prostě moje. Jenom moje. A do téhle kategorie svým způsobem spadá i Lott. Zkrátka ať si dělá, co chce, baví se s kým chce, ale ať se nikdo ani neopovažuje se jí jakýmkoli nevhodným způsobem dotýkat. Ovšem když si to vezmeme zase z jiného úhlu pohledu, mělo by mi to být vlastně jedno, protože Lott mi přece přesně tohle všechno povoluje, ale to je přesně ten problém. Jsem netolerantní, na jednu stranu bych chtěl, aby mě brala takovýho, jaký jsem, ale na tu druhou prostě nejsem schopný akceptovat podobné tužby u protějšku. Naštěstí u mě nakonec vždycky vyhraje ta egoistická, silně převládající část mého já, která mě jasně utvrzuje v tom, že podobná situace nikdy nemůže nastat, protože…já jsem přece ztělesněním dokonalosti, mě není možné podvádět. Moje nulová schopnost tolerance se projevila také hned vzápětí, kdy mi Lott drze prohrábla vlasy. Jasně, provokuje jako vždy, ale stejně se mé rty z původně samolibého úsměvu stáhly do pevné semknuté linky a uvrhl jsem na ni všeříkající výstražný pohled. Naštěstí jsem ale neměl moc čas to jakkoli řešit, protože Lott moc dobře ví, jak lépe zaujmout mou pozornost. Momentálně jsem už nevnímal nic jiného, než fyzickou blízkost jejího těla a její rty přitisknuté k mým ve vášnivém polibku. Bohužel nic z toho netrvalo tak dlouho, jak bych možná chtěl. Asi i Lott vytušila, jak by to dopadlo ale..já bych vůbec nebyl proti že? Na druhou stranu možná je jedině dobře, že má Lott v tomhle směru přece jen víc rozumu a smyslu pro zodpovědnost, než já, takže se budeme moct věnovat jiným důležitým věcem. Například našemu chlupatému, čtyřnohému a v současné době i poněkud zanedbávanému příteli. Ještě než se k nám ale nasáčkoval Bond jsme si mohli vyříkat několik dalších věcí. "Jo, to bude ono" plně jsem s ní souhlasil, jiný důvod naše nevysvětlitelné soužití mít ani nemůže. Shodli jsme se i na tom, že naše budoucnost může být jedině lepší, i když jsou tam problémy, které na náš čekají a o kterých oba moc dobře víme, ale ty jsou přece všude. To, že na Bonda v poslední době nebylo moc času, je samozřejmě pravda, skutečně bychom si ho měli více všímat, takže přesně tak taky zněla má potvrzující odpověď. Doposud jsem měl takovou tu bezstarostnou náladu nebo to ten pocit aspoň připomínalo, nicméně po jejích dalších slovech týkajících se práce jsem přesto na sobě pocítil jakési vnitřní ochladnutí. Navenek jsem to dal najevo nespokojeným zamručením doprovázeným lehce staženým obočím, což mělo za následek vytvoření výrazné vrásky na mém čele. Její plán už zněl o něco přijatelněji. "To už zní líp..co myslíš Bonde, půjdeme ji doprovodit?" poplácám Jamese a on zvesela štěkne, načež svůj pohled stočím zpět k Lott, na tváři mi hraje potutelný výraz. "V tom případě by ses ale měla začít oblíkat kotě" mrknu na ni, ale sám se přitom ani nehnu. Koneckonců já přece nikam nespěchám ne? A co se týče mých vlastních plánů, ty se momentálně soustřeďují kolem Bonda, protože si nebudu moct dělat co chci, dokud budu mít Bonda s sebou,takže se s ním budu muset nejdřív nějakou tu dobu vláčet městem. No jo, chtěl jsem psa-mám psa-tak teď mi nic jiného nezbývá, ale tak ona to zas tak velká oběť nebude.

Ještě donedávna bych nevěřil ničemu z toho, co jsem teď slyšel. Nechápu, jak se v její hlavě mohl urodit tak děsně nesmyslný nápad, i když na jednu stranu to možná trochu logiku má..hodně zvrácenou logiku, ale budiž. Navíc má svým způsobem pravdu, i když bych jí nakrásně vydržel zůstat věrný, což už je samo o sobě dost nereálné, jsme upíři, budeme žít mnohem déle než jeden lidský život a oba moc dobře víme jednou..jednou mě tahle hra na svatouška prostě omrzí, že se tam objeví ta jiná a že tím Lott ublížím, ať už mi to povolila nebo ne. Tou správnou otázkou je, jestli jí tahle dohoda nějakým způsobem pomůže. A moje odpověď? Ne, podle mě je to blbost. Nicméně mluvit jí už do toho nebudu (možná taky proto, že jsem se stejně už na žádnou odpověď nezmohl), takže jsem jí věnoval jen chápavý pohled s nepatrným náznakem pokývnutí. Stále mě udivovalo, kolik je toho pro mě schopna obětovat, chci říct, zasloužím si to vůbec? Když pak zase nasadí ten provokativní tón, musel jsem se pobaveně usmát. "Já? Joo určitě" odvětil jsem ve stejném duchu s jistou dávkou ironie. Nepřemýšlel jsem nad tím, ale kdybych to přece jen měl brát vážně, opravdu bych byl schopen tohle akceptovat? Myslím, že odpověď znám a mám proto jediné štěstí, že Lott není…zkrátka není jako já. Mám totiž za to, že ji by případná nevěra z její strany zničila pomalu ještě víc, než mě a i když je to hrozný, ve skrytu duše vlastně doufám, že to tak je. Že v ní můžu mít větší jistotu, než má ona ve mne. Naštěstí dál už se to moc neřešilo a věnovali jsme se zase té příjemnější části vztahu. Brzy se mé ruce nacházely na jejím pozadí, rty žadonící o každičký dotek těch jejích. Uvolněně a přesto neústupně jsem vtáhl její spodní ret mezi své, abych po něm o chvíli později laškovně přejel jazykem. Avšak než jsem se nadál, už ležela zase způsobně vedle mě. Ta holka je jak chameleon! "Taky mě to ještě pořád nepřestává udivovat" konstatuji a to dokonce popravdě. Nad jejími dalšími slovy se pousměju až skoro empaticky. "To víš, proměna ovlivní život každému..ale teď už to může být jenom lepší" máš přece mě problesklo mi dodatečně hlavou. Můžu se změnit jak chci, ale egoista budu pořád stejný. Za nedlouho se u nás, přesněji řečeno přímo mezi námi, objevil Bond, což způsobilo okamžité, bezmyšlenkovité zkroucení koutků mých rtů do podoby pobaveného úsměvu. "Ty aby ses taky nepřipomenul" promluvil jsem směrem k Bondovi a rošťácky ho podrbal. Pak jsem ale svůj pohled stočil výš do očí Lott a neubránil se spokojenému úsměvu. Mám vážně štěstí a měl bych si toho vážit. Tohle město mi toho svým způsobem dalo tisíckrát víc, než jsem očekával.

30% proměnit na kamínky
20% darovat Charlotte do zvláštní schopnosti
20% uschovat do trezoru

Jakmile jsme dorazili do ložnice, věděl jsem, že se v brzké době dočkám opět nějakého vážného citově založeného rozhovoru, což už mi vlastně ani nevadilo, a možná jsem i tušil, jakým směrem se to bude odvíjet tentokrát, ale nikdy by mě nic nemohlo připravit na to, co mělo následovat. On už bohatě stačil ten šok se svatbou. Nebo šok, on to šok vlastně ani nebyl, spíše bych měl být rád, že mi tady tvrdí, že vlastně svatbu vůbec nepotřebuje a já bych mohl být spokojený, ale nic takového se nedělo. Já moc dobře vím, jak po tomhle jednom speciálním dni touží a dokonce jsem si s hrůzou uvědomil, že jedna nepatrná část mé osoby o uskutečnění jejího snu dokonce přemýšlí, což se samozřejmě nelíbilo zbytku mého doposud realisticky přemýšlejícího mozku a tak jsem se dostal do vskutku nelehké a jistě nezáviděníhodné situace. Nakonec jsem zareagoval tak, že jsem jí tím dal možná jen planou naději, což jistě není dobře a navíc jsem tím sám sobě nijak nepomohl. Ovšem tohle všechno se zdálo být v jednu chvíli tak vzdálené, přesněji od toho momentu, kdy Lott vyslovila to, co mi chtěla celou tu dobu říct. Nejprve jsem se spokojeně usmál, když mi odsouhlasila, že se nebude vzdávat a zpočátku byl rád, že to nejspíš nebude dál moc rozebírat. Pak už jsem jen poslouchal a poslouchal a na konci jejího monologu jsem vážně neměl daleko od toho, abych na ni zůstal zírat s otevřenou pusou. Dobře dobře, zrekapitulujme si, cože mi to právě řekla. Tak jí údajně nebude vadit, když budu spát i s nějakou jinou, ale vlastně to nebude podvádění, protože ona o tom všem bude vědět a navíc si myslí, že by to jako vážně mohlo fungovat. Wow já..fakt nevim, co na to říct nebo co si myslet..Když se ještě vrátím k těm jejím slovům, možná má trochu pravdu s tím, jak říkala, že by pro mě mohlo být hrozné žít celý život s jednou ženou. Jasně, teď mi to přijde naprosto v pořádku, Lott miluju a chci s ní být, ale možná si pro tuto chvíli ani neuvědomuji to, co mám jinak v hlavě pořád a tím je nesmrtelnost upírů. Přece jen dokážu si vůbec představit, že budu přesně takhle s Lott žít třeba za dalších 200, 300 let? Nenapadne mě náhodou, že je třeba znovu čas na změnu? Jo kdo ví, tohle je skutečně něco, na co získáme odpověď jedině časem, ale úvaha je to rozhodně správná a věcná. Ale stejně si myslím, že její nápad až tak dobrý není, to rozhodně nemůže fungovat, určitě ne dlouhodobě. Však už jednou se pokoušela navrhnout něco na způsob volného vztahu a já na ní přitom moc dobře viděl, že je to to poslední, co chce a najednou tohle? Popravdě nevím, jak moc vážně to vůbec myslí. "Ehm, já..děkuju...asi" řekl jsem pořád ještě kapku zmateně. "Ale popravdě mě to trochu mate, vždyť ty jsi nikdy nechtěla nic takovýho" původně jsem u toho prostého „děkuju“ chtěl skončit, ale pak jsem dodal ještě toto a nic víc, do nějakých dlouhých projevů o tom, jak jsem jí např. vděčný za to, že mi konečně plně porozuměla, jsem se nějak nehrnul. Naštěstí jsem o tom nemusel dlouze přemýšlet, neboť mne Lott zabavila něčím méně komplikovaným, abych tak řekl. Pobaveně jsem se usmál. "Fajn, to beru" Trochu jsem se k ní natáhl pro polibek a opravdu se snažil na nic jiného nemyslet, což nebylo vůbec těžké. "To chápu..být ženou..taky to nevydržím" odpověděl jsem s úšklebkem přesně ve stylu ala Alex Rodriguez, i když s nutnými přestávkami a popravdě jsem si doteď ani neuvědomoval, že mi doposud držela ruce, ale když mi je pustila, samozřejmě jsem toho plně využil. Jednou rukou jí přejedu po zádech a druhou o něco jemněji po boku, vlastně se jí dotýkám jen konečky prstů, avšak jen do chvíle, než se ta stejná ruka dostala až k jejímu dokonalému zadečku, který pro změnu chytnu o poznání pevněji. Možná bych neměl, neměli bychom, však je tolika jiných činností, co bychom mohli a možná i měli dělat, ale když já nemohl jinak. Cítil jsem, jak se mi otírá i o ty nejcitlivější partie, vzrušení pomalu znovu rostlo a já bych prostě nemohl být ten, kdo řekne ne.

Nejprve jsem se jen spokojeně usmál, ale pak na to zareagoval tak trochu po svém. "Ale nekecej, nakonec by tě i tohle jednou stejně omrzelo..a toho já se chci vyvarovat" lišácky jsem se pousmál. Na druhou stranu, když si jen vezmu, jak dlouho mi trvalo se dostat do tohoto stádia, kdy vůbec něco takového vypustím z úst a zároveň to myslím naprosto vážně, protože u mě to nebyla otázka pár let, to byla takřka věčnost, ale pak se to vlastně celé odehrálo poměrně rychle. Tedy Lott by možná tvrdila něco jiného, ale já s ohledem na to, co všechno už mám za sebou…ano, by to najednou rychlé. Zatímco mi tohle běželo někde v mém podvědomí, jsem ji vzal do náruče a pronesl ještě dodatečnou poznámku směrem k Bondovi. S její odpovědí jsem musel souhlasit, Není to sice tak, že by jsme na něj oba úplně kašlali, ale bylo to takové..prázdné. Prostě jen nějaká bezvýznamná, manuální, stereotypní a vlastně i nudná činnost. A to všechno jen proto, že jsem s Bondem chodil sám a to jen tak jako z povinnosti. Občas je to až zarážející, jak moc mi ta ženská ovlivňuje život i tam, kde bych to nečekal. Pak už jsem ji ale odnesl do ložnice a uvelebil se vedle ní, načež se ke mně ona více přitulila. Poslouchal jsem její emocionální vyprávění a vyvolávalo to ve mně dva pocity. Jednak jsem se cítil tak nějak dalo by se říct i pyšně, přece jen neslyšíte každý den, že máte až tak poziční vliv na někoho druhého..i když o tom třeba nakrásně víte. No a druhá věc byla, že mě to nutilo přemýšlet. Málokdo se stane upírem dobrovolně a přesto jich pak potkáte spousty, kteří jsou takhle vážně spokojení. Museli si na tom najít něco, co je činí spokojenějšími, nějakou tu výhodu. Problém je v tom, že drtivá většina z nich se uchýlí k těm spíše povrchovým, fyzickým záležitostem jako je větší síla, rychlost, celkové zdokonalení schopností daného jedince, lepší sex atd., ale to, co řekla Lott, mě překvapilo. Ne snad, že bych nečekal, že by něco takového mohla říct, spíš bych na to sám asi ani nepřišel. Zkrátka vidět největší výhodu v tom, že můžete trávit více času s někým, koho milujete, to je…to je typické myšlení Lott. Myšlení, které je stále tak odlišné od toho mého, což je také jeden z milionu důvodů, proč ji miluji. Je oproti mě tak čistá, nezkažená, i přesto, co si na svůj mladý věk zažila, v ní zůstává jistá životní naivita a optimismus, což jí umožňuje ve všem vidět něco dobrého (dokonce i ve mně v době, kdy já to neviděl), díky tomu se dokáže na rozdíl ode mne upnout k nějaké hlubší myšlence jako právě teď a v této chvíli mi skutečně dává ten pocit, že život může být pohádkou. Jenže…! Každá pohádka končí svatbou a slovy žili šťastně až do smrti. A tady nastává hned několik problémů. Jasně, jeden by se dal vyřešit alternativou „A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes“, protože my jsme přece nesmrtelní, ale já mám mnohem větší problém. Svatba! Sice jsem právě teď přímo od Lott slyšel, že ji nepotřebuje, ale moc dobře vím, že to není pravda. Touží po svatbě snad ode dne jejího narození a má tu neskutečnou smůlu, že se zamiluje do toho posledního muže na planetě Zemi, který by se chtěl ženit. Má pravdu, kdyby se nestala upírem, lépe řečeno, kdyby Sebastian nebyl upír, stoprocentně by se jí to povedlo a byla by vdaná, nejspíš by měla i tu rodinu. Samozřejmě jsem slyšel i tu její ač maskovanou změnu tónu při vyslovení tohoto slova. Však moc dobře vím, jaké jí dělá problémy na to byť jen pomyslet, ale na druhou stranu si myslím, že malé pokroky tam jsou. Každopádně osud tomu chtěl jinak a ona skončila se mnou. A to je ten problém. Ten šťastný úsměv jsem jí oplatil, přece jen, po tom, co mi řekla, bych měl být štěstím bez sebe, ale když vím, jak se věci ve skutečnosti mají, po mé tváři mi přelétl zamyšlený výraz, který se tam usadil na nezvykle dlouhou dobu. Těžko říct, jestli se její oči ještě pořád dívaly mým směrem a tudíž, jestli si toho všimla, ale tak nějak si myslím, že asi jo. "Páni, já si určitě vážím tvé důvěry a taky věřím, že být jiné okolnosti, určitě by se ti podařilo žít život, jaký sis vysnila…ale myslím, že vzdát se svého snu není správné. To přece nejsi ty, nevzdáváš se" se mnou jsi to taky nevdala a že jsi měla těch příležitostí..Sakra, co jsem to zase řekl. Byla to sice všechno pravda, ale taková, která mě asi přijde hodně draho. Tímhle jsem jí dal naději. Naději v něco, co nevím, jestli kdy dokážu splnit. Já jsem to musel říct a jsem rád, že jsem to řekl a na jednu stranu nechci nic jiného, než aby byla šťastná, ale co když to prostě není v mých silách. Moc dobře ví, co jsem myslel tím snem a taky ví, jak nepřípustné to pro mě je, proto je taky ochotná se toho vzdát, kvůli mě...Svatba je pro mě něco, co jsem si řekl, že se mě nikdy nebude týkat. Nedokážu si sám sebe představit stát u oltáře, vyznávat lásku a po celý zbytek života pak Lott nazývat nikoli přítelkyní, ale manželkou. Všechna takhle slova a jen pomyšlení na to mě děsí, ale na druhou stranu by byla Lott v ten den asi vůbec nejšťastnější a já...já...sakra do čeho jsem se to zase dostal...

"No jasně" ironicky jsem se ušklíbl, v tomhle se Lott prostě nezmění a i přesto, že mám pak občas pocit, že se z ní vážně zblázním, asi bych ani nechtěl, aby se v tomhle měnila. Je to určitý rys jejího chování, který k ní prostě patří. Stejně jako si jí snad ani nedokážu přestavit bez nějakého krajkového kousku a ani dnes tomu nebylo jinak. Popravdě ten kousek, co jsem na ní viděl dneska, byl asi vůbec jeden z těch nejlepších, co jsem na ní kdy viděl, ale ne že by to bylo něco platné. Já neměl v plánu ztratit ani setinu vteřiny navíc, takže jsem se potřeboval co nejrychleji zbavit i tohohle. Na její komentář už jsem se jen pousmál, ale nekomentovat to, protože bych musel uznat, že má s největší pravděpodobností pravdu. Však moc dobře vím, že zrovna tohle nakupování mě bavit bude. Avšak teď jsem o tom nechtěl a ani nemohl dál přemýšlet, neboť moje myšlenky byly tak nějak přehlušeny Lottiným vzdycháním. Když si to tak uvědomím, s Lott už jsem spal tolikrát a přesto mě ještě neomrzela. Občas se sám sebe musím ptát, co ta holka v sobě má, že mě dělá tak jiným a přesto tak šťastným. Například teď, teď bych byl vůbec nejšťastnější, kdyby tento okamžik nikdy neskončil, ale moc dobře jsem na sobě cítil, že už ten konec hodně brzo přijde. Ani jsem se moc dlouho nerozmýšlel, jestli vyslechnu její prosbu, a prostě se jí zakousl do krku. Všechny ty pocity slasti ještě umocněné tímto posledním činem musely nevyhnutelně způsobit vyvrcholení nás obou. Chvilku mi trvalo, než jsem se dal dohromady natolik, abych ji mohl postavit zpět na nohy, ale zároveň ji stále přidržovat, aby mi případně nespadla. Následně se z mých úst ozvala ta dvě nejdůležitější slůvka a ano, čtete správně, opravdu to bylo z mých úst, opravdu jsem to takhle sám od sebe řekl. "Jistě" usmál jsem se, nemělo cenu na to nic jiného říkat nebo s tím dokonce nesouhlasit, však ona nebyla jediná, kdo tady potřebuje cítit přítomnost toho druhého. Ještě jsem si vyslechl její další návrh a musel se pobaveně usmát nad její poslední větou. "Charlotte, nic teď nemůže být důležitějšího než být s tebou" jo a vlastně ještě s Bondem dodal jsem si v hlavě, protože to jeho se celý tenhle rozhovor týkal a pak už si ji vzal do náručí. "Navíc si myslím, že si ten chudák trochu naší společné pozornosti vážně zaslouží" dodal jsem a pěkně si ji odnesl až do ložnice. Uložil jsem ji do postele tak, abych si ještě mohl lehnout vedle ní, na tváři spokojený výraz. Když jsem se od ní odtahoval a naskytl se mi tak unikátní pohled na celou její osobu, tvářil jsem se poněkud zaujatě. Hlavou mi proběhla myšlenka na to, jaký poklad vlastně mám. Lehl jsem si vedle ní tak, abych ji mohl posléze lépe tou jednou rukou obejmout a musel se krátce pozastavit nad touto situací. Najednou to bylo nějaké až moc idylické, žádné nevyřešené spory, žádné předzvěsti hádky ani jsem za poslední dobu neudělal nic, z čeho bych měl mít vůči ní nějaké špatné pocity. Co se to se mnou sakra děje? Že by mě skutečně už nezajímalo nic jiného než právě Lott? I když je to celkem nepravděpodobné, ale možná by to...no nebo je to prostě jen tím, že jsem za poslední dobu nějak ani neměl na nic náladu...

Mám zkrátka neuvěřitelné štěstí, že je Charlotte taková, jaká je, že je otevřená všem těmhle pro ni novým možnostem, že se nebojí riskovat a hlavně, že mi věří. Nikdy bych do týhle holky neřekl, že by se jí to až tolik mohlo zalíbit. Teda jasně, jsem v tom přece nejlepší, ale měl jsem za to, že když je někdo vyloženě ten něžný, romantický typ, tak už se to nezmění, ale jak se zdá, Lott zvládá obojí. Proto mě nechá rozhodovat a sama jen vzorně poslouchá a k tomu je potřeba, aby se mi oddala a důvěřovala mi. Já bych neudělal nic, co by jí opravdu bolelo natolik, že by to bylo za tou pomyslnou hranicí, tedy alespoň ne vědomě, že...I když si myslím, že právě díky tomu, co se stalo, mám teď o to větší důvod to nikdy víckrát neudělat. Možná by mě mělo trochu i znepokojovat, jestli mě náhodou neposlouchá až moc, protože v určitých ojedinělých chvílích mám pocit, že kdybych jí řekl, že teď půjdeme vykrást banku a pozabíjíme támhletu partičku lidí, tak by prostě šla, protože jsem to řekl. Ale tohle jsou jen výjimečné situace, nehledě na to…no co si budeme nalhávat, mě by nic takového rozhodně neznepokojovalo, já bych byl spíš rád. "A přesto se ne a ne polepšit…" poznamenal jsem možná trochu zamyšleně a spolu s těmito slovy jí rozcupoval to mimochodem velice sexy spodní prádlo, načež ona se samozřejmě dožadovala nového. "No uvidíme" utrousil jsem tiše a na oko možná lhostejně, i když bych jí jistě musel dát za pravdu. Lott je vůbec jedna z nejhodnějších bytostí, co jsem kdy potkal a že jsem jich za svůj dlouhý život potkal víc než dost, ale na druhou stranu v určitých chvílích je drzá, tvrdohlavá a dokáže mě doslova mučit, takže z tohohle úhlu pohledu to až takový svatoušek taky není. Každopádně nějaký takovýhle hadřík bych jí koupit stejně mohl. Dál už to nemělo dlouhé trvání, než jsem konečně ulevil nejen sobě, ale i jí. Pronikám do ní celou svou délkou, naprosto si to užívám a taky jsem nadmíru spokojen, že Lott je zrovna z těch hlasitějších. Ty její steny, jak ty nejpreciznější tóny byly mi pobídkou. Dávaly mi pocit, že to co dělám, dělám dobře, i když to samozřejmě moc dobře vím, ale..každá chvála a to v jakékoli formě se přece dobře poslouchá. Za chvíli už jsem toho měl tak akorát a když jsem uslyšel ty její slova, věděl jsem, že pokud to udělám, bude to konečná a to okamžitě, ale ona nevypadala, že je na tom o moc líp, takže jsem neodolal. Stačilo mi pár kapek. Pár kapek čiré euforie, abych měl zase ten pocit, jako bych byl v úplně jiném světě. Nehmotném, nereálném, vzdáleném a přesto tolik povědomém. Následně už jsem ji mohl postavit na nohy, ale nepouštěl jsem ji úplně. Držel jsem ji kolem pasu, jako bych snad měl strach, že se neudrží a spadne mi. Ono popravdě, ty obavy byly nejspíš oprávněné. "Miluju tě" zašeptal jsem stěží pro utvrzení ji jemně políbil do vlasů. Najednou v mém hlasu, dotecích ani způsobu polibku nebyla ani známka po nedávné dominanci nebo té celkové prosté živočišnosti. Tahle dvě prostá a přesto tolik významná a všeříkající slůvka jí neříkám často a sám od sebe už vůbec ne, ale nyní, nejspíš za to do značné míry může ta dlouhá doba, co jsme byli dalo by se říct od sebe, jsem měl pocit, že by to měla slyšet.

Tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem jí chtěl dát možnost, aby to udělala po svém, snažil jsem se jí vycházet vstříc a neodporovat, ať už moje skutečné myšlenky byly jakkoli rozporuplné, ale zároveň jsem věděl, že poslední slovo tu budu mít stejně já. Já budu muset být ten, kdo rozhodne o tom, kdy ta její volnost skončí, kdy jí tohle všechno přestanu tolerovat a budu muset zakročit. Lott si to naštěstí uvědomuje také, protože ona sama by prostě nepřestala. Tohle je prostě Lott, občas mám pocit, že její vůbec neoblíbenější činností je právě neustálá provokace mé osoby bez ohledu na následky. Na druhou stanu i pro mě bylo nesmírně těžké ji zastavit, vždyť komu by se taková péče nelíbila, nicméně já dnes rozhodně nehodlal zůstat u takového způsobu uspokojování a vzhledem k tomu, že nejsem robot, musel jsem ji chtě nechtě zastavit. Každou vteřinou jsem po ní toužil snad víc a víc, chtěl se jí dotýkat a hlavně chtěl být už konečně uvnitř ní. Proto jsem přerušil její dosavadní činnost a soudě podle jejího výrazu, řekl bych, že na to i ona sama čekala, jako by se jí to skutečně líbilo. Tohle mi potvrdila i o chvíli déle, kdy už stála u stěny. Nikdy bych neřekl, že by se jí to nakonec mohlo i líbit, vždycky to byla a stále je taková děsně romantická duše, ale tohle? Páni, asi jsem jí na to vážně naučil, no můžu já mít ještě přítelkyni? "Máš vůbec tušení, jak moc teď riskuješ..?" poznamenal jsem podmanivým hlasem dalo by se říct skoro instinktivně, hned na to skončilo na zemi její spodní prádlo a v hlavě se mi vyrojilo hned několik možností, co bych s ní mohl dělat, jedna lepší než druhá, ale zůstaly jen v mé hlavě. Proč? Jednoduše proto, že už jsem neměl chuť a vlastně ani sílu, to jakkoli nadále prodlužovat. "Když budeš hodná…" odpověděl jsem ledabyle na její zmínku o koupi nového spodního prádla jako náhradu za toto roztrhané. Ne, že by mi nějak extra vadilo přehrabovat se v množství děsně sexy spodního prádla, abych pro Lott vybral to nejlepší, ale tady jde o princip. Chvíli před tím, než jsem si ji k sobě otočil opět čelem, jsem si stejně neodepřel možnost se jí znovu a znovu dotknout na místech, která doteď zakrývala ta krajkovitá látka. Jako bych si potřeboval znovu osahat celé její tělo, abych se ujistil, že se nikde nic nezměnilo, či co. Pak už jsem ale oběma dopřál to, po čem jsme tak dlouho toužili, přičemž jsem se jí upřeně podíval do očí. A byl to neskutečně skvělý pocit! Tak osvobozující až euforický..Začal jsem se v ní pohybovat tak, aby mě cítila v co největší možné míře, jak bych chtěl rozdráždit každičkou buňku jejího těla, rukama ji pevně držel za zadek a mé rty se opět vpíjeli do jejích, jako by si je chtěli přivlastnit a už nikdy nevrátit. Moje „strategie“ na dnešní večer byla…no spíš nebyla. Věděl jsem, že asi určitě nevydržím nějak převratně dlouho, takže jsem neměl v plánu nic jiného, než si naplno užít to, co dělám právě teď a nehodlám na tom nic měnit. Koneckonců, v jednoduchosti je krása, no ne? Postupně jsem tak jako tak zrychloval a rty se přesunul na její krk, i když tam už to jako polibek moc nevypadalo. Spíše jsem jen tak dráždivě přejel spodním rtem po jejím krku. Lott se snažila pohybovat proti mě no a že jsme byli skvěle sehraní je snad jasné. Rty jsem byl stále lehce nakloněn k jejímu krku, takže se na něm snadno odrážel můj horký, zrychlený dech. Jasně, nemusel bych dýchat vůbec, ale o čem by to potom bylo.

Jak už jsem řekl kdysi, v těch prvních dnech, co jsme se potkali, Lott je prostě komplikovaná, takže to s ní nikdy nebude zrovna jednoduché, ale nyní alespoň můžu s relativním klidem říct, že je šťastná. To je na ní vidět. I když jsou tam samozřejmě určité trhliny v tom plášti zahalujícím celou naši představu na pohled idylického vztahu, ale ty se najdou všude. My se jen musíme snažit s tím sžít, nacházet kompromisy a porozumění v tom druhém. Nemám před sebou lehký úkol, porozumět přáním Lott, skloubit to se svými vlastními a vytvořit tak dokonalou představu, kterou bych ještě byl ochoten akceptovat a líbila by se tedy nám oběma. Vždycky mezi námi budou rozdíly, někdy se budou jevit jako zanedbatelné, jindy naopak jako naprosto propastné, nicméně mě neskutečně těší, že ta osoba, díky které je teď šťastná, jsem právě já. Právě pro tento moment, každou vteřinou, co s ní nyní jsem, mě naplňuje ten opojný pocit sebeuspokojení. Je až neskutečné, jak jsem se dokázal změnit kvůli jedné jediné ženě, ale co si budeme povídat, kdo by nebyl rád za takovouhle přítelkyni, která vás mj. co chvíli něčím překvapuje a navíc ať si vezme cokoli, vždycky vypadá skvěle. I když mě teď stejně víc zajímalo to, co má pod těmi šaty a taky, že jsem se to rozhodl zjistit. A…no ty vole, mám stoprocentně tu nejvíc sexy holku na světě. I když ono se není čemu divit, jakou jinou bych asi zrovna já měl mít že. No a aby toho nebylo málo, Lott se očividně rozhodla mě trápit dál, takže mi nezbylo nic jiného než jen vnímat, co dělá pusou a smířit se s tím, že je ode mě zase tak hrozně daleko. Ne, že by mi to snad nějak vadilo, Lott je v tomhle skvělá, jen už toho začínám mít vážně plné kecky. Dokonce mi ze rtů uniklo i její jméno, to taky u mě není úplně běžné. Kdyby aspoň všechno nedělala takovým trýznivým tempem, ale takhle, to se prostě nedá. Ne dnes, ne teď, ne po tom všem. "Lott!" skoro totéž slovo vyřčené v tentýž čas a přesto se zdálo býti úplně jiné, jako by tu bylo jen tohle a to první nikdy nebylo. Bylo to tím způsobem, jakým jsem to řekl, teď v tom nebyla ta nerozhodnost, naopak. Věděl jsem moc dobře, kam tohle směřuje a musela to vědět i Lott. Zároveň s tím jsem jí vjel rukou do vlasů, zatáhl a tím jí donutil zaklonit hlavu. V další vteřině už jsem s ni ale stál u stěny, tentokrát však tak, že ona stála čelem ke stěně a já jí pevně svíral ruce za zády. "Ty jsi prostě neponaučitelná.." můj nakřáplý hlas se ozval v blízkosti jejího ucha a na tváři jsem měl možná lehce pobavený úšklebek, což ona ovšem vidět nemohla. Pak jsem její ruce pustil, ale jen z toho důvodu, abych z ní mohl rychlými, prudkými a nám oběma už dobře známými pohyby ztrhnout i zbytek oblečení, co ještě zakrývalo její tělo nebo se o to v případě napůl průhledného krajkovaného spodního prádla spíš jen snažilo. Mimochodem zrovna tohohle kousku bylo celkem škoda, ale daná situace si hold vyžádala takovéto řešení. Jedná má ruka následně zabloudila směrem k jejím prsům a druhá k rozkroku, ale možná záměrně, možná prostě jenom proto, že už jakékoli další zdržování bylo nad moje síly, tam moc dlouho nepobyly a všechno to bylo spíš jen pro nějaký můj vnitřní lepší pocit, než jsem si ji k sobě otočil zase čelem. Na nic víc už jsem nečekal a rovnou si ji vyzdvihl do vzduchu, abych mohl konečně ukojit svou touhu. Konečně jsem dostal to, co jsem celou tu dobu chtěl a byla to, dalo by se říct úleva.