Monique Rosalie Mallet
| JMÉNO, PŘÍJMENÍ: | Monique Rosalie Mallet | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POHLAVÍ: | žena | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DATUM NAROZENÍ: | 4.4.1809 (růst zastaven v 21) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RASA: | Upír | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAMĚSTNÁNÍ: | Dálkově studuje psychologii, jinak se živí jako fotografka | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| PARTNER: | nezadaná | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RODINA: | Rodiče: Matka: Constance Mallet (*1784 - †1827) - člověk - nevěstka Otec: Caleb Iwee (*1705) - upír - malíř na volné noze - poznala ho teprve nedávno |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAJÍMAVOSTI: |
Umí malovat a zpívat Má slabou alergii na jahody. Trpí už lehkou verzí androfobie, což je vlastně strach žen z mužů, téměř se z toho vyléčila, ale i tak je pro ni ze začátku těžké věřit nějakému muži. Mívá dost živé noční můry, jelikož, i když je upírka, tak si ráda pospí. Sem tam, když má depresi, sáhne i po cigaretě. Ve svém bytě pod polštářem v posteli má schovaný papír popsaný různými situacemi, které by ve svém životě ráda zažila, a třeba věcmi, které by sí koupila, kdyby mohla a podobně. Na krku vždy nosí přívěšek ve tvaru kříže, který dostala od Caleba, jejího otce, který ho dostal od jeho snoubenky. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VÝŠKA: | Střední (160-180cm) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| FYZICKÁ STAVBA: | Štíhlá, ale osvalená | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VZHLED: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Této upíří slečně příroda nadělila zhruba 170 cm vysokou štíhlou postavu ženských křivek, jako jsou větší ňadra a lehce širší boky s pevnými hýžděmi. Na těle má sem tam nějaké svaly jako například bicepsy nebo pevné dlouhé nožky, ale rozhodně nemá buchtičky na břiše, pořád vypadá jako žena. Pleť má bledou jako smrtka, zřejmě od toho, že se tak trochu vyhýbá sluníčku. Má kolem sebe jakousi vůni čokolády, avšak vlásky jí voní po vanilce. Chodí celkem energicky, stále vypadá, jako kdyby se někam hnala. Mluví hlasitým výše posazeným hlasem s francouzským přízvukem, který využívá při zpívání ve sprše. Kolem oválného obličeje s celkem nevýraznou bradou se jí kroutí v nepravidelných lehkých vlnách černé husté vlasy, které jí dosahují někam po prsa a neustále jí padají do tváře. Po většinu času je má přirozeně rozpuštěné, jen málo ji uvidíte s nějakým upraveným účesem. Na svět kolem sebe se dívá očima v barvě rozbouřeného moře orámované tmavými hustými řasami. Nad nimi se klene upravené tmavé obočí. Pak už je tu jen obyčejný drobný nos a úzké malé rty, které když se roztáhnou do úsměvu, odhalí dvě řady bílých rovných zubů, přičemž špičáky se sem tam při jistých situacích protáhnou a zostří na vraždící tesáky. Na nose, lícních kostech ale především na čele má světlé pihy, kterých si obyčejný člověk všimne jen při bližším pohledu. Líčení a podobné krávoviny moc nepoužívá, jen doopravdy v různých zvláštních chvílích, jako jsou různé větší akce a podobně. Obléká se… no jako každá obyčejná holka v jejím věku. Holduje především skiny riflím, ale nepohrdne ani jiným oblečením, avšak nějak moc to neřeší. Je ten typ holkokluka. Co najde na zemi, to vezme, zkontroluje, jestli to nepáchne, a pokud ne, tak si to obleče. Nemá moc oblečení, nemá na to peníze, vystačí si s tím málem, co má. Doma ji můžete potkat jen ve spodním prádle a delším tričku, jak se snaží prodrat skrz ten nepořádek, co jí vládne na zemi. Když jde někam do přírody nebo prostě a jednoduše vyleze ze svého mini bytečku, doprovází ji kvalitní foťák a portrét její maminky v otrhané světle hnědé tašce přes rameno. Co se šperků týče… kromě darovaného přívěšku od Caleba nenosí žádné šperky. Nemá vlastně ani propíchnuté uši, aby mohla nosit náušnice a prostě… moc šperky nemusí. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POVAHA: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Monique je... osoba se třemi tvářemi, přičemž při prvním pohledu nepoznáte, že dokáže být i jiná, než taková, jaká se vám ukazuje. Její první osobnost je milá a hodná Monique. I přesto všechno, co za svůj život zažila, od své přeměny, znásilnění několika hnusáky, přes smrt své maminky, desítky její rukou ukončených životu až po tvrdý pád do reality, si zachovává optimistický a trochu zasněný pohled na svět. Chová se často jako malé dítě, které na lidech vidí to nejlepší. Nedokáže se dlouho zlobit a rychle odpouští, téměř všechno. Když se jí něco přihodí, dokáže se rychle oklepat a jít prostě dál, měla dost času na to, aby to natrénovala. Je to citlivá dušička, téměř cokoliv ji dokáže rozplakat. I přesto všechno, čím si prošla, si myslí, že se muži a společnost celkově zlepšila. Naivka. Myslí si, že všechno zlé je pro něco dobré, v čemž má vlastně pravdu. Kdyby nebyla upírka, nebyla by třeba fotografka, zůstala by zaseknutá se svojí maminkou mezi odpadem společnosti. Kdyby její maminka neumřela, nikdy by pořádně nepochopila význam života, nikdy by nedostala tolik možností, jak by se mohla polepšit a třeba se i někdy dostat do nebe. A nikdy by nedostala možnost poznat svého otce. Tedy... ona doufá, že ho tady v Shadowhill pozná. A pokud tu už není a přestěhoval se někam pryč, prostě ho půjde najít. Chce ho poznat, tak moc. A co si budeme povídat... taky mu pěkně vynadat za to, že sakra dovolil, aby zabila tolik lidí. Po svém zmíněném otci je snílek, jelikož její maminka byla tvrdá realistka, takže.. po kom jiném by to taky jinak zdědila, že? Pořád vypadá, jako kdyby někam pospíchala, má hromadu práce, téměř žádný volný čas. Fotí, učí se, hledá otce, ovládá se, do toho maluje a chodí cvičit. Je toho tolik, co by mohla dělat a ona se snaží stíhat všechno, takže je doopravdy těžké si u ní pro sebe urvat chvilku. I přes svoji fobii a nenávist k mužům, ráda chodí do společnosti, ráda se baví, je středem pozornosti... do té doby, než jí začne dělat nějaký nechutný chlap neslušné návrhy, v tu chvíli vypadá jako vyděšený koloušek, který se ztratil mamince. Nedělá jí problém s muži mluvit, přátelit se s nimi, ale jakmile by to mělo zajít do vztahu nebo nedej bože do manželství, ucukne a uzavře se do sebe. Ve společnosti se hodně usmívá, mluví hlasitě a chrlí kolem sebe různá francouzská slovíčka. Když je ale sama, je v takovém svém vlastním imaginárním světě a má na tváři takový ten zasněný výraz, přičemž nevnímá nikoho ani nic kolem sebe, takže se může stát, že vás prostě sejme k zemi a ani si toho nevšimne. Má ráda upřímnost, samozřejmě... taky nevyžvaní úplně všechno, ale když se jí prostě někdo nelíbí, tak mu to řekne. Snaží se moc nevyvolávat konflikty, což se jí ale s její otravností moc nedaří. Nedělá jí problém se do problémů vrhat po hlavě, nebojí už se vlastně ničeho, kromě... setkání s otcem a toho, že opět ztratí kontrolu. Je to tvrdohlavost sama, vždy dosáhne toho, čeho chce. Trpí chorobnou zvědavostí a dokáže být velice otravná, když chce, což je možná taky důvod, proč s ní nikdo dlouho nevydrží a díky čemu též dosahuje svých cílů. Kdo by chtěl taky půl hodiny poslouchat jednu a tutéž stejnou otázku pořád dokola. Ta, teď už méně se vyskytující, druhá stránka je deprese sama. Když má tohle své období, většinou nevychází z bytu nebo je někde hodně daleko od lidí, kde kreslí depresivní obrázky, brečí a nic nedělá. A samozřejmě... jakožto holka se cpe jídlem. V jejím případě krví... i jídlem, především tedy zmrzlinou. Tohle její hysterické období bylo nejčastější hned po probuzení z toho vraždícího masakru, ale teď už se tyto chvilky objevují málokdy, ale samozřejmě se někdy objevit musí, jelikož stejně jako houpačka, i ona je někdy nahoře a někdy holt dole. A ta třetí stránka je ta, kterou rozhodně nechcete poznat. Její vraždící část, která je právě teď zamčená v ocelové kleci, někde hluboko uvnitř jejího nitra. Od té klece i ona sama odhodila klíček někam pryč a radši ho nechce nikdy najít. Stačí, aby se napila lidské krve ve větším množství nebo někoho zabila a to monstrum se hned uvolní. Samozřejmě, když se do toho dostane, je to jako droga, nejde přestat a pořád je jí dobře, baví ji ubližovat lidem, pít jejich krev... dokud nenastane tvrdý pád do reality, kdy si uvědomí, kolik životů zmařila. Že ti lidé měli rodiny, ti rodiče to dítě milovali a podobně. Pak se dostává do depresí a trvá jí dlouho, než se odtamtud vyhrabe. Její nejoblíbenější činností je určitě fotografování, kterému naprosto propadla. Kdykoliv vyleze z bytu, má u sebe foťák. A fotí všechno. Fotí lidi na ulici, fotí přírodu, detaily, panorama... prostě všechno co jí přijde nějak zajímavé. Má poměrně zvláštní pohled na svět kolem sebe. Nelíbí se jí fotit modelky, ale obyčejné věci, jako jsou psi, starý manželský pár. A pak, když má náladu, tak tu fotku i překreslí do skicáku, který je taky takovým jejím věčným doplňkem. Má i několik portrétů svého otce, tedy spíše, jak si myslí, že bude vypadat. Po mamince zdědila sličný zpěv, což je jediná aktivita, kterou nedokáže předvést před větším počtem lidí, takže si svoje krákorání nechává pro svoji chuděru sprchu. Mluví plynule francouzsky, anglicky a trochu i rusky. Miluje jelena, je dobrý jako jídlo, ale jinak ze živých zvířat, které jí neslouží jako potrava, zbožňuje psy. Jejich oddanost a náklonnost za jakékoliv situace. Často ji můžete potkat v lese, jak běhá se sluchátky v uších nebo jak sedí v kavárně a maluje. Její nejoblíbenější kytka je lilie, stačí jí ji darovat a hned u ní máte jedno velké plus. A miluje noční procházka po lese, vždy se stane součástí přírody, slyší a vidí téměř všechno. Je to úžasný pocit, který ji naplňuje. Jediné, na co je doopravdy prkno, je tanec. Tím se ale myslím tango, valčík a podobné klasické tance. Její pořád stále ženská dušička by si někdy přála poznat lásku. Opravdovou čistou lásku. Bohužel s jejím strachem z mužů to moc dobře nepůjde, protože je čistě heterosexuální. Po pravdě ji nikdy nenapadlo, že by si něco začala se ženou. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ŽIVOTOPIS: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami… ano, takto začíná jakýkoliv krásný příběh o princezně a princi a třeba… drakovi. No, tady toto je ale úplně jiný příběh. Je o upírce, jejím zatraceném sobeckém otci, který udělal jedné společnici na jednu noc dítě a pak si odjel do tramtárie. Tak, a teď víte všechno důležité. To byl vtip, mohla bych začít asi úplně od začátku, že?
Na začátku byla postel, krásná dvoulůžková postel s nebesy a podobnými věcmi, které mají k dispozici bohatí lidé. A jeden krásný, sexy, černovlasý muž, na kterého letěly snad všechny ženy ve městě, ale on žádnou nechtěl a radši je střídal jako ponožky. Jak ty ženy byly naivní, když si myslely, že by je snad miloval. No chápete to? A jednou ulehl do postele s mladou, sotva dvaadvacetiletou společnicí. Byla to jeho učitelka francouzštiny, kterou najala teta toho sexy muže. Jenže ten muž si bohužel nedal pozor a udělal jí dítě. A pak si odjel, bůh ví kam. Netušil a zřejmě ani teď netuší, že vůbec nějaké dítě má. Vždyť ani ta společnice, budoucí matka toho mini upírka, jež se jmenovala Constance, nevěděla, že čeká dítě, dokud nezačala zvracet a břicho se jí záhadně nezačalo zvětšovat. Po odjezdu otce toho jejího nenarozeného dítěte se dostala mezi společnice na jednu noc. Sice byla velice žádaná, žila s ostatními ženami jí podobnými v jedné uličce v Paříži, ale i přesto si pamatovala téměř všechny muže, se kterými něco měla. Samozřejmě, tohohle si pamatovala téměř nejlépe. Jak vypadal, i jak se jí představil. Caleb. Úžasný černovlasý cizinec, který s ní strávil jednu noc a na zhruba těch 80% je otcem ještě nenarozeného dítěte. No… A devět měsíců po té slavné noci a nehodě v jednom, začala Constance rodit. Poslední měsíc před porodem se nebyla téměř schopna hýbat a jen vyčkávala na ten okamžik, když přivede na svět to rozkošné miminko. Málem porod nepřežila, bylo to zdlouhavé, trvalo to celou noc, měla kolem sebe jednu porodní bábu a několik jejích přítelkyň, též společnic, ale nakonec se z jejího lůna vynořila hlavička, ručičky a nakonec i nožičky. A na světě, dne 4. 4. ve 4 hodiny a 4 minuty ráno, se objevilo dítě člověka a upíra, což Constance samozřejmě nevěděla. Neměla potuchy o tom zvláštním světě, do kterého patřil otec holčičky. Společnice silně krvácela, jakmile porod skončil a děťátko bylo na světě, ale nakonec se jim podařilo krvácení zastavit a žena porod přežila. A měla dcerku, kterou pojmenovala jako Monique Rosalie Mallet, druhé jméno dostala po matce Constance. Měla nádhernou dcerku, která vůbec nevypadala jako její. Constance byla rezavá mladá dívka s množstvím pih a modrýma očima, kdežto miminko bylo podobné otci. Tmavé chmýří na holé hlavičce a veliká modrá kukadla orámovaná tmavými dlouhými řasami. Byla krásná. A bohužel se narodila do nesprávné doby a nesprávné společnosti. Constance se přes den o dítko starala a v noci ho nechávala v malém bytečku, na který sotva měla peníze, kde měla provizorní postýlku pro ukřičené zvědavé miminko. Nechávala ji tam samotnou, téměř, samozřejmě měla vždy někoho, kdo jí její děťátko hlídal, ale stále to nebyla maminka, což se holčice nelíbilo. A malá Mon v noci plakala, nechtěla spát, chtěla svoji maminku, která si ale nemohla dovolit ten luxus a nechodit do práce, prostě to nešlo. Musela nějak živit sebe i svoji dcerku, platit ten byt, ve kterém žily. A holčička rostla a rostla. Měla hromadu tet a nevlastních sestřiček a bratříčků, kteří se narodili jejím tetám. Některé tety byly zlé a staré, některé hodné a mladé. Děti křičely a dívka nám rostla dál. Začala lozit po čtyřech, následně chodit, přičemž si při tom vždy málem nabila nosánek, jak přepadávala na hlavičku, následně se dala do běhu a v několika letech začala i mluvit. Její první slůvko si nepamatuje, bylo to tak dávno, že tato vzpomínka se jí naprosto vytratila z hlavy. Jen co ale otevřela pusu, už ji nedokázala zastavit. Byla tak užvaněná! Nebylo to s ní k vydržení. Navíc pořád utíkala ven mezi ty bohaté, děsivé, veliké lidi, a pak se ztratila a nemohla najít cestu domů, takže si sedla na patník a usedavě plakala, dokud ji Constance opět nenašla a nedovedla do zchátralého bytu. Málem toho prcka párkrát vzali i do sirotčince, ale naštěstí to její maminka vždy zatrhla. Mon bylo divné, proč se o ni taky nestará tatínek, jako o jiné, bohaté děti a začala se ptát. Constance jí nelhala, neměla k tomu důvod. Pověděla jí všechno, co mohla o jejím údajném otci. V té době byla dívka ještě malá, ale do teď si pamatuje téměř každé slovo. Vždycky před spaním jí o jejím tatínkovi Constance vyprávěla, místo pohádky. Jaký byl, jak se choval, jak vypadala a jak se jmenoval. No zkrátka úplně všechno a dívka pak vždy měla klidný spánek plný různých naivních představ. Jenže tento docela spokojený život nemohl trvat věčně. A najednou to přišlo. Bylo jí zhruba těch devět až deset let, když společně s několika staršími dětmi utekla ven. Jedno ale spadlo a odralo si kolena do krve, která stékala po lýtkách. V tu chvílí dívka byla jako uchvácená. Hladově zírala na tu krev, dostala na ni chuť, tak velkou… a pak ji začaly bolet dásně, na sluníčku jí bylo špatně, všechno slyšela a viděla mnohem jasněji. Nechápala, co se to děje, vždyť… chtít krev je škaredé, není to správné, ale nemohla si pomoct. Bylo to s ní špatné. Vypadala, že snad za chvíli umře. Nevycházela z domu, téměř nespala a nehty si drásala kůži na spáncích. Jediné, na co dokázala myslet, byla krev a jen krev. Slyšela každý krok, který se rozléhal domem, viděla nejmenší prasklinky v přemalované zdi a pořád měla hlad. Trápilo ji suché hrdlo, bolela ji hlava, ale nic ji nedokázalo uklidnit, nedokázala pozřít normální jídlo, udržet ho v žaludku. Byla tak malinká a už doslova umírala před očima. A měla tesáky! Jaký normální člověk má obrovské špičaté tesáky? Bolelo to, když se jí prodraly skrz dáseň, navíc nevěděla, jak je schovat. Constance se o svoji dcerušku tak bála. A tak podstoupila radikální krok. Musela najít někoho, kdo jí pomůže, kdo ví, co jí je. Odpověď našla u jedné zvláštní ženy, která byla slepá, a přesto že jí bylo teprve čtyřicet, vypadala jako stoletá babička. Nutno dodat, že se o ní tradovalo, že je to čarodějnice. Jen bůh ví, co všechno je na tom pravdy. Constance vyložila své trápení slepé ženě, která jí věnovala úsměv a prostá tři slova, která společnici změnila život. "Je to upírka." Bylo to šílené, vždyť… nic takového přeci neexistuje. Constance tomu nechtěla věřit, ale nakonec uvěřila, pochopila, aspoň v takové míře, v jaké tyhle záležitosti může člověk chápat. A vrátila se za svojí trpící dcerou s rozříznutou dlaní, kterou dívce nabídla. Mon nechápala, o co jde, nechtěla své mamince ublížit, ale ta krev ji tak lákala, až nakonec neodolala a pila, pila dlouho, málem se neodtrhla, ale naštěstí ještě nebyla tak silná, takže ji Constance dokázala zastavit. A tak se dívka dozvěděla, co je zač. Že je upír. Ze začátku to nechápala, byla malá, nechtěla věřit tomu, že není člověk, ale po nějaké době to přijala. Všechno se musela naučit sama, i když se jí Constance snažila pomoct. Musela se naučit, jak nezabít všechno, co se hne. Trvalo jí to pár let, než dosáhla aspoň nějaké kontroly. A pak se z ní stala žena, bylo jí zhruba těch třináct. Byla krásná už takto mladá, ale naštěstí ještě pořád nemusela pracovat jako její maminka. Takže se učila dál. Zjišťovala, co jí vadí. Že nesnese česnek, zvířecí krev jí moc nechutná, lidská je lepší, ale byla nucena zabíjet jen zvířata, už jako takto malá, drásalo jí srdce takto ubližovat nebohým tvorům, takže je prostě a jednoduše rychle zabila a teprve pak pila. Nechtěla jim prodlužovat jejich utrpení. Poznala jen po čichu, že jedna z dalších společnic je vlkodlak. Smrděla jako zmoklý pes, moc vábné to nebylo. A tak rostla dál bez nějakých větších cavyků. Sem tam i zašla za tou slepou čarodějnicí, pro nějakou radu, kterou většinou nedostala, takže si jen vylila své dětské srdíčko. A jednou se proměnila v netopýra. Ani sama neví, jak se to stalo, prostě… chvíli šla a najednou letěla. Bylo to šílené, ale neskutečně zábavné. Všechno viděla ještě jasněji, mohla letět, kam se jí zachtělo. Dokud se najednou nezměnila v člověka v nějakém davu lidí, byla nahá, byl to neskutečný trapas, který ji sem tam rozesměje i teď. Lidé na ni jen vykuleně zírali a naprosto nechápali, jak se tam objevila, proč vůbec byla obnažená. A najednou jí bylo osmnáct, sama nevěděla, jak se to stalo, že to tak rychle uběhlo. A bohužel… musela nastoupit do 'práce'. Ze začátku k tomu měla příšerný odpor. Přece nebude dělat nějakou jedno noční služku nějakému chlápkovi. Jenže neměla na výběr. Musela nějak živit sebe a vlastně i matku. A tak začala pracovat. Někteří se k ní chovali hrubě, někteří jemně, protože poznali, že je ještě mladá. Někteří po ní chtěli naprosto nelogické věci, nechutné a zvrácené a někteří jí po tom samotném aktu celou noc povídali o svých problémech a ona musela poslušně poslouchat. O těch drsnějších se dívce přes den zdálo, jejich doteky ji pronásledují vlastně do teď. Nikdy si ale nestěžovala, ne nahlas. Ano, občas zmizela někam pryč a proplakala hodiny, ale jinak nahlas ani nepípla, i když věděla, že maminka by ji sebrala a odešla by s ní, jenže… to nešlo, neměly dostatek peněz a Constance navíc měla svých vlastních problémů dost, protože byla prý opět těhotná. Ale jednou v noci se dívka vrátila domů, do bytu, který patřil jí a její mamince, která tam nebyla. To by nebylo nic zvláštního, někteří muži byli náročnější, někteří je zase rychle propustili. V tom bytě ale byly ostatní společnice, některé z nich brečely, jiné jen otupěle koukaly před sebe. Dívku naplnil hodně zlý pocit. Vyptávala se, co se děje. Žádná z nich jí nechtěla odpovědět, až trochu zmáčkla jednu mladší, která na ni vyklopila tu větu: "Je mi to tak líto, doopravdy." Dívka tomu nechtěla věřit, přece to nemohla být pravda. Bylo jí ale hned jasné, co tím myslí, i když tomu nechtěla věřit, nemohla to být pravda, prostě ne. Ale byla. Stačilo jen trochu začichat, zaposlouchat se a nakonec se dostala do jedné zapadlé uličky, kde byl hlouček lidí seskupený kolem něčeho uprostřed. Stačilo, aby viděla zrzavé vlasy a hned jí to bylo jasné. Křičela, začala plakat a drala se skrz ty naprosto příšerné lidi ke své mamince, které už nebilo srdce. Neslyšela ho, teď už neslyšela vlastně nic, jen šumění ve svých uších a imaginární zvuk toho, jak jí praskalo srdce. Padla na kolena a držela její tělo dlouho, nechtěla ho pustit, ale nakonec ji k tomu nějací lidé donutili. Odtrhli ji od ní, od její maminky. A smutek se změnil na vztek. Bylo na jejím těle jasně vidět, že ji někdo zabil. Měla několik bodných ran v oblasti břicha, nedala by se zachránit, ani kdyby chtěla. A ona na oplátku zabije vraha její milované maminky. Bylo tak snadné ho najít. Nepárala se s tím, prostě a jednoduše ho zabila, roztrhala mu v podstatě hrdlo. Tolik krve, které jí ulpělo na rukách, v ní probudilo to monstrum, které nedokázala zkrotit. Neptala se ho, proč to udělal, proč zrovna její maminka, chtěla ho prostě jen zabít, přála si, aby i on měl rodinu, která by pro něj truchlila. Od té doby už jen vraždila. Lidi, zvířata i vlkodlaky. I mladší upíry. Bylo jí to už jedno. Byla hrozné monstrum, které cestovalo ze státu do státu. Nikde nezůstávala dlouho, takto řádila hrozně dlouhou dobu, nikdo ji nemohl zastavit, i kdyby chtěli, nedokázali by to. Většinu z toho si ani nepamatuje, všechno jí splývá v jednu mlhavou skvrnu plnou krve, samozřejmě až na pár výjimek. Čím delší doba uplyne od toho krvavého období, tím více si vzpomíná na jednotlivé lidi. Až jedna holčička ji tak nějak… přivedla k rozumu. Dívce už bylo něco kolem stovky, i přesto že vypadala na jednadvacet let. Zrovna vztekle vraždila jednoho muže, který se jí pokusil… prostě si ji snažil vzít násilím, jakoby snad byla nějaká jeho hračka nebo co. Moc dlouho mu to nevydrželo. A ten muž měl rodinu, řekl jí to ještě před tím, než umřel. Samozřejmě, snažili se apelovat na její lidskost, že by ji snad zmínka o rodině mohla nějak zastavit, zviklat. Naivky. A vraždění mohlo pokračovat… Zabila jeho manželku i novorozeného syna, ale ta holčička… byla dívce tak podobná. Stejně vyděšená a hysterická při smrti svých milovaných rodičů a vypadala jako Constance. Byla stejně krásná, pihatá, zrzavá a modrooká. A bála se toho monstra, které vypadalo jako obyčejná dívka. Obyčejná, krásná dívka, avšak s obličejem a rukama plnýma krve a s ostrými špičáky. Tato dívka se zarazila při pohledu na zmenšenou verzi její maminky, podívala do zrcadla, které viselo na zdi, a nevěřila, co viděla. Nic než jen obyčejné zvíře. Byla tak podobná tomu muži, který zabil Constance, její maminku. To ji probralo. Jakmile se dostala ze svého krvavého století, poznala, kde je. V Rusku. A to probuzení bylo na jednu stranu osvobozující. Bohužel se ale propadla do hluboké deprese. Byla schovaná v lese, za Uralem, v těch chladných oblastech. Bylo to kolem roku 1930. Měla strach z jakéhokoliv muže, ale nejen z muže, i z žen, měla strach ze sebe, všude viděla tváře těch, které zabila. V lese ji ale našla parta lidí. Byli to čtyři lidé, tedy spíše nelidé. Dva vlkodlaci, jeden upír a jedna nymfa. Vlkodlaci byli dvojčata, rozkošní, jmenovali se Alexandra a Maxim, upír byl Dimitrij a nymfa… její jméno znělo Viktoriya (zleva: Maxim, Monique, Dimitrij, Alexandra, Viktoriya). Všichni pocházeli z Ruska, mluvili na ni tou jejich hatmatilkou a ona jim nerozuměla. Bála se jich, bála se, že jim ublíží nebo že oni ublíží jí. Když ti cizinci pochopili, že asi rusky toho moc neumí, zkoušeli to anglicky, ale ani tomu Mon nerozuměla, stále opakovala francouzsky, že jim prostě nerozumí, ať odejdou a nechají ji na pokoji. Neposlechli, dlouho jim trvalo, než ji přesvědčili, že jim může aspoň trochu věřit, že jí neublíží, že se o ni naopak postarají. Nakonec se ale nechala uchlácholit a Vik s Alex jí pomohly na nohy. První to zkoušeli Dimitrij s Maximem, ale jen co se přiblížili, Mon začala naprosto panikařit, takže se radši nechali činit holky. Dovedli ji do jedné vesničky, která byla plná různých nadpřirozených bytostí, člověka byste zde nepotkali, a pokud ano, sloužil většinou jako soukromý dárce krve pro upíry. A zde zůstala… vlastně celou druhou světovou válku a ještě zhruba dalších deset let po jejím skončení. Tudíž někdy do roku 1955, asi. Bylo to pro ni jedno z nejtěžších období. Těch 25 let byla jako na houpačce. Buď byla v hluboké depresi, kdy nemluvila s nikým a byla zavřená v jenom malém domečku, který sdílela společně s ostatními, kteří jí ale dávali prostor, anebo… se chovala v rámci možností normálně. A toho samozřejmě využívali Dimitrij, dvojčata i Viktoriya. Učili ji mluvit rusky, seznámili ji ještě s Larisou, která byla démonka, s Nikou jakožto upírkou, s Tarasem, jež byl padlý anděl a s Yurim, ten byl též vlkodlak. Sice i je považovala za přátele, ale původní čtveřice, která ji našla v lese, jí přirostla k srdci stejně nejvíce. Snažili se naučit ji se ovládat, což se jim pomalu dařilo, ale nemohla pít lidskou krev, nemohla ji ani cítit, protože by se zbláznila, též ji naučili psát, číst a počítat, což jí pomohlo zapadnout mezi obyčejné lidi. A Dimitrij se nakonec zamiloval, propadl Mon a ona tak trochu i jemu, avšak její fobie jí nedovolovala s ním něco mít a on to akceptoval. Byli si ale tak podobní. Oba milovali kreslení, udělali hromadu blbostí a neznali své rodiče. Ale i tak se snažil být jí tím nejlepším kamarádem, i přesto že všichni věděli, jak by spolu chtěli být, jenže to prostě nešlo. A proto se rozhodla v roce 1955 odejít. Připadala si jako přítěž, slíbila, že se vrátí, jen co se trochu postaví na vlastní nohy, nechtěla na ně být tak fixovaná. A tak si sbalila svých pět švestek a odjela do Anglie, přesněji řečeno do Londýna, kde si zařídila byteček za těch pár peněz, které s sebou přivezla z Ruska. Bylo tak těžké si všechno zařídit, přežít bez svých přátel, kteří jí tak chyběli, ale nedá se nic dělat. Za nějaký dost vysoký obnos peněz si zařídila falešné doklady, přišla na svoji magii tím, že často ráno nestíhala, a proto se nestíhala česat. A najednou jí vzduch proletěl pokojem, učesal jí vlasy. Samozřejmě ji začalo zajímat, co se to stalo, až nakonec došla k závěru, že dokáže ovládat vzduch, jen netušila v jak moc velké míře. Pracovala jako servírka v jedné kavárně a snažila se zapadnout. Přitom si ještě zajistila jednu teprve vyšlou psycholožku, která jí pomáhala se zbavovat té fobie, kterou trpěla. A takto přežívala, téměř ze dne na den, ale byla samostatná, i když jí srdce pukalo pro svoje přátele. Nevěděla, jestli vůbec ještě žijí, jestli je někdo náhodou někde nezabil nebo něco podobně příšerného. Uplynulo pár desítek let a ona stále nestárla, kdežto její psycholožka ano. Bylo hrozně komplikované jí jemně sdělit, že je upírka, ale ta její psycholožka to zvládla, sice jí nějakou chvíli trvalo, než to vzala a neutíkala před Mon, ale zvládla to. A někdy kolem roku 1980 ji přepadli při sezení její přátelé. Byla to šílená situace, protože oni ji znali jako Rosalii a její psycholožka jako Monique a hrozně zdlouhavě se to všechno muselo vysvětlovat. Ale oni byli tady, s ní, nechápala, proč přijeli, kde se tady vzali, a proč s nimi není Nika. Museli jí to říct, zabil ji jeden lovec, nedala si pozor. Bylo to hrozné, ale… nedalo se nic dělat. Uronilo se pár slz a šlo se dál. A tady nastalo nejšťastnější období jejího života. Samozřejmě dál chodila do práce, na sezení, ale zbytek času trávila s nimi (zleva: Maxim, Larisa, Monique, Dimitrij, Yuri, Taras, Alexandra, Viktoriya). Chodili na párty, s nimi se poprvé opila, zlomila si ruce při bruslení, ztrácela strach z mužů a i přes fakt, že nesnáší focení, vždy ji k tomu donutili a ona se musela s nimi nechat vyfotit, doteď má ty fotky někde schované doma. Bylo to úžasné, sice ze začátku se Mon a Dimitrij k sobě chovali rozpačitě, ale pak se uvolnili a všechno bylo v pohodě. Procestovali celé Spojené království i Irsko, koupali se v moři, slavili, pili a chodili na výlety, byli prostě spolu, což je naprosto naplňovalo. Sice se později Taras i Larisa od nich odpojili, ale i tak zůstali v kontaktu aspoň přes mobily, které černovlasá upírka rozhodně neovládala. Mon se ale díky jejím přátelům taky dostala k focení, které si naprosto zamilovala, což je dost paradox. Miluje focení, ale nesnáší být focena. Jenže pořád jí něco vrtalo hlavou, její otec, přemýšlela nad ním hodně často a nakonec se rozhodla. Sice před dvěma až třemi lety nastoupila na vysokou školu, ale prostě ho musela najít. A chtěla ho najít sama. Zabralo jí to nějakou tu chvíli, pomohli jí i ostatní, ale nakonec ho našla. A proto si zařídila dálkové studium, obrečela jejich další rozchod opět způsobený jí samotnou a odletěla prvním letem do Shadowhillu, kde si pronajala malý byteček. Hned si to místo zamilovala, i když jí chyběli ostatní, ale asi tu i nějakou tu chvíli zůstane. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| HERNÍ HISTORIE: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| A vlastně… zůstala, už je to tu nějaký ten den a stihla toho více, než za celý svůj dosavadní život. Jakmile podepsala podnájemní smlouvu na svůj byteček metr krát metr, začala se seznamovat se sousedy. Z jedné strany bydlí taková stará vdova, která často hlídá svého vnuka a z druhé strany je to zase čerstvě manželský pár. Chvíli jí trvalo, než se zabydlela, vlastně pořád má ve svém bytečku nepořádek, ale to nevadí. Jednou ulehla do postele, avšak uprostřed noci se probrala s tím, že má hlad, chtěla si jít něco ulovit do lesa, ale jen co vylezla před bytovku, uviděla na obloze tu obrovskou zářící kouli. Byla úplňková noc. Sice z vlkodlaků nijak nahnáno neměla, ale tamta noc byla něčím jiná. Byli agresivnější, proto se neodvážila do lesa a radši zamířila jinam, podívat se po městě. A uviděla divadlo, nikdy v něm nebyla, nijak po tom netoužila, ale bylo to dobré místo na schování, navíc bylo otevřeno, což jí připadalo divné, chtěla zkontrolovat, jestli je někdo uvnitř. A taky že byl. Nějaký modrooký Korejec. Co si budeme povídat, byla to doopravdy vyčerpávající noc… a vlastně i vyčerpávající den, ale to předbíhám. Mon toho Korejce, který se jí představil jako Kim, začala nehorázně otravovat, on jí způsobil záchvat, pak se měnil jako na horské dráze z modrookého na hnědookého Kima. A pak nastala doba, kdy dostávala doopravdy hlad, nemohla si pomoc a Kima samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než se jí nabídnout jako svačinka. Jenže ona a ovládání jdou dohromady asi jako pizza a ananas, tudíž… to kousnutí neproběhlo moc dobře, ale modrooký Kim měl naštěstí záložní plán a zarazil ji… tím, že jí bodnul nožíkem. No prostě velice inteligentní, ale povedlo se. A ona od té doby trpí výčitkami svědomí. Poté je ale jejich přítomností poctil její otec, Caleb. Rozhodně si jejich setkání nepředstavovala takto, že se před ním ukáže celá od krve, jenže už se to nedá změnit, už to tak prostě je, a proto mu tak nějak nešetrně sdělila, že je jeho dcera a vzala si papírek s jeho adresou a telefonním číslem, přičemž i něco podobného dostala od Kima, který ji následně pozval domů. Caleba nechali v divadle kutit nějaká ta svá díla. Nakonec se ona a Kim dostali k němu domů. Měl to velice hezky zařízené, avšak ne zrovna moc osobní. Půjčil jí její triko, ona si ho vyfotila, což se samozřejmě neobešlo bez jeho skučení, protože on stejně jako ona nesnáší být focen. Jelikož Mon nikdy nehrála deskové hry, rozhodli se tím tito dva lidé zabít čas a začali hrát Aktivity, což se neobešlo bez smíchu, hromadu mluvení a příšerného kreslení. A Kim využil chvíle, kdy se Mon nesoustředila a vyfotil si ji na mobil, což se naopak neobešlo bez jejího skučení, protože na té fotce vypadala hrozně. To jí ale Kim velice galantně vyvracel a vlastně stále vyvrací. Avšak najednou pronesl to slovo… Nabi… Motýlku. Od té doby je to její přezdívka, říká jí tak a ona si na to nemůže zvyknout, červená se při tom, ale nechce, aby s tím přestal, protože se jí to líbí. Jenže ona začínala být čím dál unavenější. Byla zvyklá chodit spát i přes to, že je upírka a už dlouho nespala, takže její tělo po spánku doslova žadonilo. Až nakonec se propadla do spánku v naprosto nepohodlné pozici, ale Kim se o ni postaral. Položil ji na záda, zakryl ji, a když se probrala s křikem z noční můry, objímal ji, utěšoval ji, říkal jí, že není zlá a bohužel jí začínal propadat, což Mon nevěděla. Neviděla to, protože to ani vidět nechtěla, navíc na tyto věci bylo a stále je naprosto hloupá, nepozná, když ji má někdo rád. Držela si ho u sebe, nechtěla ho pustit, byl to jejich první pořádný tělesný kontakt, aniž by Mon měla záchvat. A tato naivní upírka udělala tu chybu, že se ho dotýkala, mapovala si jeho obličej, aby si zapamatovala, co bude doma kreslit. A Kim podlehl, jak hloupé! Políbil ji a Mon v tom šoku ho odstrčila, takže si tento Korejec zahrál na letadýlko a narazil si jak zadek, tak i loket. Černovláska se ale rychle oklepala, už v tom měla praxi, navíc viděla, že jeho to trápí, a proto ho začala uklidňovat, že je to v pohodě, že to chápe a nic se vlastně nestalo. Strachovala se o něj, jestli mu neublížila, ale nevypadal, že by měl něco zlomeného. Svěřil se jí s jeho životem, s jeho proměnou z hnědoočky na modroočku, s tím že od té autonehody neplakal A ona ho neodstrčila, držela si ho naopak ještě blíže u sebe, nechtěla ho nechat odejít, bůh ví proč. Na oplátku se ona svěřila s kouskem svého života jemu, chtěla, aby ji naučil na kytaru, jenže to se zvrhlo v debatu o dívkách, které odlehly jeho kouzlo a skončily mu v posteli, což Mon rozrušilo, protože ona sama si něčím podobným prošla, avšak nedobrovolně, ale ani toto ji nedonutilo odejít, stále tam před ním seděla a povídala si s ním. Možná to bylo i tím, že se před ní rozplakal i přes to, že o nějakou chvíli před tím tvrdil, že nikdy nebrečel. A teď najednou ano, to ji dostalo. Zase odsunula svoji hysterii bokem a soustředila se na něj. Následně ho donutila, aby ji tedy naučil aspoň pár akordů na ten pekelný nástroj – kytaru, ne že by jí to nějak zvlášť šlo, byla úplně marná, ale on jí tu kytaru vnutil, aby si ji odnesla domů, jenže to ještě nebyl konec. Ona a její nešikovnost se nakonec projevily. Bůh ví jak… Šla, šla, klopýtla a najednou skončila na jeho klíně, bůh ví, jak se to stalo, rozhodně to byl trapas a pro jednoho z nich prý i velké pokušení, kterému naštěstí odolal. Jakmile se Mon vymotala z té trapné situace, odešla i s Kimovým trikem, jeho kytarou a knihou akordů. Odešla od něj a zavolala Calebovi, se kterým se domluvila na tom, že společně půjdou na testy, aby se tedy zjistilo, jestli jsou doopravdy příbuzní nebo to byl jenom její pocit. A jak se řeklo, tak se udělalo, avšak museli na výsledky čekat, a proto ona si čekání zkrátila chvilkou v baru. Moc se jí tam tedy nechtělo, ale musela se překonávat a teď je ráda, že se tam odvážila, protože okamžitě uviděla zajímavý exemplář, který stál za vyfocení. Mladý upír s džusem uprostřed opilých lidí a ještě k tomu seděl sám. A tak se k němu ona vetřela, vyfotila si ho a prostě se s ním dala do řeči. Mluvili o všem. O technice dnešní doby, o závislostech a ona do sebe lila jednu skleničku vína za druhou. Bůh ví, co to bylo za den, rozhodně byl nějaký divný, protože normálně by se takto nechovala, nepamatuje si, že by se někdy opila, což bude možná tím… protože si své opilé stavy nepamatuje, tak ani neví, že opilá byla jeden týden téměř v kuse, ale to už je pár let zpátky. A pomalu se začínala dostávat do nálady, mluvila páté před deváté, byla hlasitá a pořád se všemu smála. Její opilou mysl též nenapadlo nic jiného, než si jít zatančit na parket, kde málem dostala infarkt, když se jí jeden muž dotkl… a ona neměla záchvat, ani ťuk, alkohol otupil její vnímání, že to nebrala jako hrozbu. Ale byla vyděšená už tak nějak automaticky a spěchala se schovat k Aaronovi, teprve u něj si uvědomila, že se vlastně nic nestalo. Jenže osud jí nedal moc času na přemýšlení o tomto jevu, protože se jí obrátil žaludek a Aaron jako princ na bílém koni ji donesl k záchodům, kde se tedy mohla uklidnit. Společně se poté odebrali k ní domů, protože na ni začínala lézt kocovina a chtěla prostě domů. Tam mu všechno vysvětlila, jak to má se svojí fobií a on se jí svěřil s jeho životem. Bylo to uvolněné, klidné, ukázala mu svá malířská díla, přičemž většinu těch děl zabíral jistý Korejec. A stále si povídali, bylo to tak jednoduché, Mon sice stále bolela hlava, ale už to nebylo nic hrozného, pomalu se z toho léčila. Jenže pak on odešel a Mon zůstala doma sama, samotinká. A den výsledků se blížil, což ji rozhodně nenechávalo klidnou. Byla čím dál nervóznější, jako lev v kleci, až nakonec nastal den D. Odebrala se ke Calebovi, nervózní, plna očekávání, která se jí nakonec vyplnila. Ze začátku byla naprosto ohromená tím místem, kde on bydlí, protože ona sama by si takový dům nikdy nemohla dovolit. A pak přišel šok v podobě tříhlavého psa. Něco takového ji naprosto dostalo, vyděsilo, nechápala, jak něco takového může existovat, bylo to divné stvoření, ale stále to byl pes a očividně se mu Mon moc nezamlouvala. Caleb ji ale slušně pozval dál s tím, že výsledky už došly a on si je i přečetl. A s tím je podal Mon, která nevěřila svým očím, když viděla, že výsledky jsou pozitivní. Pozitivní! Konečně ho našla, svého otce, nemohla tomu uvěřit, byla stejně v šoku jako Caleb, který se jí vyptával na různé otázky, což jí nebylo zrovna příjemné, jenže je to její otec, musela mu odpovědět. Nabízel jí, že jí může různé věci platit, ale ona to zatvrzele odmítala s tím, že jediná věc, kterou chce, jen naučit se ovládat. Aby to mohla dokázat nejen Kimovi, ale i sobě, že už to zvládne. A díky tomuto se dozvěděla ne zrovna radostnou zprávu. Že je dost možné, že nikdy nebude schopna pít z přímo z lidského zdroje. A celou tuto situaci Caleb dorazil tím, když ji objal. Mon dostala záchvat, nebylo to příjemné takto hysterčin z vlastního otce, jenže nedokázala to potlačit, zastavit, bohužel. Caleb ale poznal, co se s ní děje a odvedl ji to svého ateliéru, kde se okamžitě uklidnila. Bylo to obrovské, prosvětlené místo, které si hned zamilovala, procházela se kolem dokola, prohlížela si obrazy a mezitím si povídala s Calebem. A též nakoukla na zakázaný obraz, kde byla vyobrazena jeho snoubenka. To se Calebovi očividně nelíbilo, přitiskl Mon hrubě na stěnu, nechoval se zrovna nejlépe, mluvil hlasitě a zle, ale pak se odešel uklidnit na schody. Dívce chvíli trvalo, než se odlepila od stěny, ale jakmile se jí to povedlo, rozešla se za Calebem, aby to s ním dala do pořádku, vyptávala se ho, ale on se k ní choval chladně, ne zrovna moc hezky, ale ono se to dalo čekat. Asi byl uzavřenější člověk, a i když je Mon jeho dcerka, tak to neznamená, že má nějakou povinnost se jí svěřovat s osobní minulostí, ale ona trpí chorobnou zvědavostí, tudíž z něj nakonec aspoň kousek dostala. Poté se přesunuli opět do obýváku, kde jí její otec daroval přívěšek ve tvaru kříže, který mu dala už hodně dávno jeho snoubenka. Od té doby ho Mon nosí na krku, hezky schovaný. Ale to není všechno, co od něj dostala. Též musela přijmout klíče od jeho domu. Sice silně pochybuje, že je někdy využije, ale hodit se můžou kdykoliv. A pak mu ukázala své výtvory. Poměrně je zkritizoval, ale jí to nevadilo. Dobře, možná ze začátku trochu, ale nebylo to tak hrozné, protože věděla, že Caleb je v tomto oboru mistr, a tudíž by to měla poslouchat. Caleb chtěl ale vypadnout z domu a vzal i Mon s sebou do kavárny, avšak ona se od něj brzy musela odpojit, protože si potřebovala něco vyřídit s domovníkem, kterému měla zaplatit další nájem, proto holt musela odejít, ale slíbila mu, že mu ještě napíše či zavolá, aby se opět sešli a opět si i popovídali, protože se musí poznat. Jsou přeci syn a dcera. Od svého rozhovoru s Calebem byla zavřená doma. Učila se, kreslila a celkově se věnovala sama sobě a byla spokojená, ale začínalo se oteplovat, slunce svítilo, ptáčci zpívali a ona dostala chuť si zaběhat. Proto popadla MP3 přehrávač, nazula si botky a vyběhla směrem do parku. Byla uvolněná, spokojená se vším, v životě se jí dařilo. A dnešek nebyl výjimkou, protože potkala Kima, který v ruce držel francouzský slovník s vysvětlením v korejštině. Hupsla vedle něj a okamžitě mu ukradla tu jeho učebnici, přičemž vyzvídala, proč se najednou učí francouzsky, protože jí toto učení při jejich prvním setkání odmítl. První jí lhal, říkal jí, že to je kvůli jedné dívce, která je Francouzka, ale nakonec z něj dostala, že je to kvůli ní. Byla nadšená, co si budeme povídat, lichotilo jí to a konečně mu vrátila tu jeho učebnici. Dokonce se dozvěděla něco nového. Od té doby ví, jaký je rozdíl mezi mlžením a lhaním, i když si stále stojí za tím, že je to úplně to samé. Poté ale přišla řeč na Francii a samozřejmě že Mon nemohla držet pusu zavřenou a řekla něco, co neměla, což vyvolalo řetězovou reakci v podobě velice naštvaného Kima. Tohle ale nechtěla, jen jí to prostě vyklouzlo. Ale tohle bylo oproti tomu, co se stalo poté, naprosto pohodička. Urovnalo se to mezi nimi, stačilo se hezky omluvit, i přes to ale Mon sem tam zazlobí svědomí, ale už nemá cenu nad tím přemýšlet, vlastně… tohle je úplně nevinná malá rybka, která plave v moři jejich hádek a nedorozumění. Kimova další slova v ní vyvolala malý infarkt, když se dozvěděla, že nebydlí sám. Nebydlí sám? Jak to sakra myslí? Možná, ale jenom doopravdy možná mu tam způsobila žárlivou scénku, hlavně poté, co se zmínil o jisté Naile. To už jí tep vyskočil hodně vysoko a ona do teď němá páru, proč to tak je. Rozhodně ji ale neuklidnilo, když jí řekl, že je to kamarádka. Štvalo jí to, ale myšlenky na jistou Nailu se vypařily v okamžiku, kdy dostala svůj narozeninový dáreček, který sice ze začátku odmítala, vždyť si přeci nemohla vzít štěně do toho malého bytečku, ale pak neodolala těm jejich kukučům a prostě to malé štěně, které pojmenovala Ikar, vzala k sobě domů. Snažila si ho trochu naklonit na svoji stranu, bude ho šíleně rozmazlovat, protože vždycky chtěla mít mazlíčka. Najednou ale přišla řeč na focení, ke kterému Kim potřebuje nějakého fotografa. Sice to Mon ze začátku nedocházelo, ale právě teď má už práci, za kterou dostane celkem dobře zaplaceno. Navíc ještě k tomu s Kimem, byla nadšená, ale… teď už moc není. Museli ale Ikarovi pro různé věci, protože to byl poměrně předčasný dárek a jelikož oni skáčou v debatě z tématu do tématu, přišla řeč na jeho minulost v Korei. Mezitím jí stihl ještě opět půjčit jeho triko, protože po tom běhu nevoněla zrovna nejlépe. Korea byla možná docela usměvavé téma… maturák, přátelé a tohle všechno, jenže ani jeden z nich nemohl tušit, že v tom albu s fotkami jeho přátel, budou nějaké dost zavádějící fotografie. Byla z ní v šoku, víc než to, ale maskovala to, protože sama nevěděla, proč jí sakra vadí fotka líbající ho se Kima s tou jeho Nailou. Možná tady začala ta nechuť vůči této dívce. Kim, aby odvedl řeč od tamté té fotky, jí začala vyprávět o různých jeho školních zážitcích. Taky by je chtěla zažít, hrozně moc, ale to asi bude tou její zkreslenou představou o střední škole, kterou nabrala z filmů. Po chvíli se projeví ona a její nemotornost, kdy při záchraně chudáka Ikara skončí -už zase- na Kimově klíně. Nebylo to moc příjemné, ani jednomu z nich, ale nakonec zase po chvíli seděla vedle něj, hezky na sedačce. Zeptala se ho, jestli byla Naila taky tak nemotorná. Odpověděl jí, že ne, že byla v jiné lize, což samozřejmě donutilo zvědavou Mon se okamžitě vyptávat. Dozvěděla se, že on má na ní rád ty vlastnosti, které ostatní lidi nesmírně štvou, to už je samo o sobě dost divné, asi to nemá v hlavě v pořádku. Co ona se za ten den nedověděla. Z Kima během toho jejich rozhovoru vypadlo, že ji má raději než Nailu, což Mon sice velice potěšilo, ale nevěřila mu ani nos mezi očima. Najednou, ani neví jak, skončí v jeho objetí, drží ji pevně a ona možná chvíli vypadá, že zešílí, dostane infarkt, ale pak se pomalu uklidnila a mohli spolu opět mluvit dál. Bylo to šílené, jak moc tento muž, Kim, riskoval, pokoušel ji tím svým krkem, což mu taky dala najevo, ale on ji jenom uklidňoval a propletl si s ní prsty, což asi byl ten moment, kdy šla celá tato chvilka do kopru. Mluvili o všem, co se právě naskytlo, ale naštěstí se mezi ty dva vetřel Ikar, tudíž byla Mon nucena Kima pustit a na jednu stranu se jí ulevilo, protože to vypadalo až moc divně, ale na druhou stranu by se k němu znovu přitulila, kdyby mohla, což jí naštěstí prozatím nebylo dopřáno, protože Ikar vyrazil Mon skleničku s vodou z ruky, právě když se chtěla napít. Takže musela uklidit ten nepořádek a bůh ví, jak přišla jejich konverzace směrem k Aaronovi, což v Kimovi vyvolalo dost nehezký pocit, očividně, vzhledem k tomu, že začal přeskakovat z hnědoočky na modroočku. Chtěl ji od sebe odehnat, řekl jí, aby odešla a Kim sám odešel do kuchyně, ale ona se nenechala, zvědavost byla větší, navíc nehodlala odejít jen tak bez nějakého pádného důvodu. Ale poté si všimla jeho očí, že se mění, proto se mu vetřela do náruče a prostě ho jen objímala, říkala mu, aby se neovládal, že to je v pořádku. No… A Kim se neovládl, vysadil ji na linku za ní a málem ji políbil, což v Mon vyvolalo menší hysterický záchvat doprovázený prošením, aby to nedělal. A on se doopravdy zarazil, doteď nechápe, jak se to vlastně stalo, ale doopravdy se odtáhl. Jenže tady to jeho odhánění ji od sebe nekončilo. Mon měla slzy na krajíčku, chtělo se jí z toho plakat, ale on jí napral tvrdou realitou přímo do obličeje, políbil ji na čelo, chtěl, aby odešla, chtěl ji dostat pryč, což se mu ale zatím nepodařilo. Protože ten smutek z toho, že Kim nechce, aby se spolu bavili, skončil jejím hysterickým vzteklým proslovem, který byl celý ve francouzštině. Kim ji chtěl očividně nějak uklidnit, aby byla zticha, a tak jí prostě vrazil pusu a pronesl ta osudná slova, která donutila Moc odejít. Že ji miluje, nemohla a stále nemůže tomu uvěřit. Přijde jí to jako hloupost, ale tohle už ji doopravdy donutilo odejít, musela prostě zmizet domů. Jakmile se zavřela v tom svém bytečku, byla vzteklá, smutná a všechno dohromady, že hromada jejích děl a tretek, co tam má vystavené, to nepřežila. A mezi těmi rozmlácenými věcmi byla i jeho kytara, kterou doteď měla doma. Má kvůli tomu špatné svědomí, nemůže uvěřit, že mu doopravdy rozbila kytaru, on ji zabije, je poměrně hysterická, a proto se neustále toulá po Shadowhillu a snaží se pochopit, jak se to stalo, že se do ní zamiloval, vždyť ji vůbec nezná, ví, že zabíjela úplně všechny a přes to ji miluje? Dá se to vůbec za ty jejich dvě setkání? Netušila, stále jí to vrtalo hlavou. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DOVEDNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • SÍLA: 76% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • RYCHLOST: 96% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • VYTRVALOST: 64% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • OBRATNOST: 51% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| MAGIE: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
VÍTR 100%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
PROZÍRÁNÍ 50%
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| PŘÍRODNÍ SÍLY: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
PATRON VĚTRU 30%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| INVENTÁŘ: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Diamant: 5 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Smaragd: 86 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Safír: 140 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Perla: 365 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Měsíční semínko - nezasazené |
 | Růžové semínko - nezasazené |
 | Rudé semínko - nezasazené |
 | Náhodné semínko - nezasazené |
 | Amulet drahokamů Tento amulet umožňuje svému majiteli nacházet drahé kamínky pod zemí. Ne vždy se to podaří, ale při napsání minimálně patnácti-řádkového příspěvku můžete nalézt diamant. |
 | Magic diary Což je magický deníček, do kterého, když něco napíše, tak se to druhý den splní. Je důležité, aby se to dalo přečíst a bylo to napsané jasně. Bohužel po té, co se její text vyplní, tento deník vzplane. |
 | Lilie Stačí k ní jednou přivonět a zobrazí se ti tvoje nejtajnější přání a touhy. |
 | 2x Nestálé semínko - nezasazené | |||||||||||||||||||||||||||||||||||
Komentáře
Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.
Registrace >
Ztracené heslo >
Nebyly přidány žádné komentáře.