Lena Sophia Wilkins -

Lena Sophia Wilkins

(vzkazy posílejte na jméno: Lena)

FACECLAIM: Ella Purnell
BYDLENÍ: DOMEK | MAZLÍČEK: Aaron
Další postavy: Immanuel, Scott,Grigorijs


JMÉNO, PŘÍJMENÍ:   Lena Sophia Wilkins
POHLAVÍ:   žena
DATUM NAROZENÍ:   3. 8. 1941 (růst zastaven v 18ti letech)
RASA:   upír
ZAMĚSTNÁNÍ:   nezaměstnaná
PARTNER:   nezadaná
RODINA:   Matka: Megan Wilkins - přeměněná upírka, švadlena, zemřela
Otec: Connor Wilkins - přeměněný upír, podnikatel, naživu

Bratři:
Aaron Wilkins (1936) - přeměněný upír, nejstarší ze sourozenců, Lenin velký vzor
Ralph Wilkins (1940) - přeměněný upír
Craig Wilkins (1938) - přeměněný upír
ZAJÍMAVOSTI:


  líčí, češe a obléká se výhradně ve stylu padesátých let minulého století
s šicím strojem umí divy a mnoho kousků z jejího šatníku je vlastní výroby
věří na pravou a osudovou lásku a do jisté míry i na lásku na první pohled
o moderním světě a především jeho technologiích toho ví pramálo
VÝŠKA:   Malá (160cm a méně)
FYZICKÁ STAVBA:   Štíhlá, vyzáblá
VZHLED:     
Při tvorbě této malé víly se nejspíš nějaký dobrák rozhodl, že růstového hormonu je na ni škoda. Proto se ve svém osmnáctém roce života dočkala pouhých stošedesáti centimetrů masa a kostí a tak už to také zůstalo. I množství jejích tukových zásob je přímo úměrné k její výšce, takže se celkově jeví jako velmi drobná a křehká dívenka. Co se pak už popisu detailnějšího vzhledu týče, za zmínku, snad krom jejích hnědých vlasů zastřížených tak nějak pod ramena, stojí její kulatý obličej, ve kterém dominují především velké vypoulené hnědé oči, které často zvýrazňuje tlustou černou linkou. Podobné pozornosti se dostává i jejím rtům, které se málo kdy vyhnou jasně červené rtěnce.
A teď snad ta nejzajímavější část, její oblečení. Pokud je něco, co v jejím šatníku rozhodně nenajdete, jsou to rifle, nedejbože třeba rovnou bokovky. Ani tenisky, nebo prostě jen nějaká sportovní obuv, u ní nemají místo. Nejraději nosívá různobarevné šaty s velkou kruhovou sukní, pod kterou nesmí nikdy chybět nějaká ta pořádně načechraná spodnička, v chladnějších obdobích pak například puntíkaté punčochy a úplně nakonec jednoduché balerínky. Když už na sebe z nějakého důvodu nevezme šaty, můžete ji pak zahlédnout například v tvídových kalhotách s vysokým pasem, ve kterém je zakasaná buďto košile, nebo svetr. Prostě a jednoduše, hlavním středobodem veškerého jejího oblékání je zvýraznění jejího útlého pasu. K tomu celému je pak kromě onoho makeupu nutno stylizovat i vlasy, takže například s rovnými, nebo rozcuchanými kadeřemi, ji doopravdy jen tak neuvidíte. Obvykle se jedná o neomylnou práci natáček a šikovných ručiček, které na její hlavě dokáží vyčarovat všemožné vlnky a lokny, k čemuž se ještě často přidá nějaká ta čelenka, květ, klobouk, či prostě jen spona.
POVAHA:     
Pokud se dá Lena po povahové stránce popsat jedním slovem, je to nejspíš slovo sluníčko. Popřípadě by se dalo použít i označení optimista, jenže optimistů je mnoho a ne každý je tak nehorázný optimista, jako právě tady ta dívka. Kam vejde, tam všechny přítomné nejprv obdaří rozzářeným úsměvem, i když, že by jí ho každý jedinec ochotně oplatil, o tom se už mluvit nedá. A nekoná tak jen u lidí, je schopná se usmívat třeba i na takový obyčejný strom, jinak řečeno, její ústa se jen málo kdy zkroutí směrem dolů. V každé bytosti vidí především to dobré a někdy se zdá, že zlo a jeho podstatu snad ani její mozeček nepobírá, přestože sama je upír a živí se tak krví jiných bytostí, sama však ještě nikdy nic a nikoho nezabila a není si jistá, jestli by to vůbec dokázala, snad v krajní nouzi, když by byla na světě sama a ta sžíravá žízeň ji pro jednou plně přemohla. Často vypadá velmi bezstarostně, jako kdyby měla hlavu permanentně v oblacích a o nic vážného se příliš nestarala a ono taky, že ne. Vždy kolem sebe měla celou svou rodinu, především pak své tři bratry, kteří i po tom, co se z nich stali upíři, o svou mladší sestřičku pečovali se vší péčí. V mnoha věcech se tak Lena po přeměně vůbec nezměnila, zastavila se v bodě, kdy bývala tou veselou puberťačkou, která se zajímala především o to, co si příštího dne asi tak vezme na sebe a která bývala často potopená do bezduchých romantických novel, ze kterých také vzešly veškeré její představy o lásce.
"Jejich pohledy se střetly a ona v tom momentě věděla, že s tímto mužem stráví zbytek svého života..." Ano, právě z takových úryvků vzešla její představa o tom, jak se určitě i v jejím životě ta všemocná a magická láska jednoho dne objeví. Láska na první pohled, láska osudová, láska pravá... to bylo vše, o čem snívala a co zatím nikdy nepoznala. I do dnešního dne jí mnoho z těchto myšlenek zůstává v hlavě a ač po všechny ty roky, které strávila v ústraní, jejich žár trochu pohasl, s vyhlídkou nového obyčejnějšího života na tolik známém místě jejich plamen opět mocně vzplál. Není tak divu, že v přítomnosti mužů (hlavně pokud není v okolí žádná další bytost a je to tak takzvaně "jeden na jednoho") se často její pohledy mění v kradmé a začátek konverzace pro ni rozhodně není tak lehký, jako třeba u žen. Celé je to však velice individuální. Pokud je jí člověk sympatický, svůj ostych zažene třeba klidně i po pár vteřinách a pokud ne, může se stát, že v nejhorším případě klidně i vezme nohy na ramena. Co se právě odhadování osobnosti týče, dá na svůj instinkt, je poměrně všímavá, ale závěry nevyvozuje analiticky, na to by jí nestačily v jejím mozku závity. Ne, závěry vyvozuje ze svých pocitů a dojmů, takže jednoduše na ni buďto člověk působí negativně, nebo pozitivně, jako kdyby byla velmi dobře schopná vnímat jakousi auru kolem všech živých bytostí.
Samozřejmě není stoprocentně odolná vůči smutku a věcem zlým, ne, i ona občas dokáže proplakat noci, co však nedokáže, je hádat se, buďto přizná, že druhý člověk má asi pravdu, nebo vesele argumentuje povzbuzujícími hláškami do doby, než se v ní něco zlomí a ona se raději nestáhne do ústraní. V případě, že se chce rozveselit, s největší pravděpodobností zamíří do přírody, kde dokáže ve stínu stromů proskotačit klidně hodiny. K jejím dalším koníčkům, krom čtení romantických slaďáren, by se dalo ještě v neposlední řadě přidat právě šití, díky němuž i dnes může nosit vše ve stylu padesátých let, aniž by to byly rozpadající se původní kousky, nebo extrémně drahé novotiny z prestižních butiků.
Optimistka ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Pesimistka ▬▬ Realistka ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Snílek
Energická ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Líná ▬▬ Hodná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Zlá
Společenská ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Samotářka ▬▬ Chytrá ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Hloupá
Extrovertka ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Introvertka ▬▬ Upřímná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Ulhaná
Skromná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Chamtivá ▬▬ Ochotná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Sobecká
Statečná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Zbabělá ▬▬ Důvěřivá ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Nedůvěřivá
Ústupná ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Tvrdohlavá ▬▬ Sebejistá ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Nejistá

ŽIVOTOPIS:     
Lena se narodila jednoho pršavého letního dne do města Shadowhill jako čtvrté a zároveň poslední dítě rodiny Wilkinsových. Byla to také v této poměrně obyčejné, ač možná trochu velké, famílii první holčička, a proto se jí především ze strany maminky dostalo té největší a nejpreciznější péče, jakou si může novorozeně přát. Dokonce i její tří starší bratři byli z toho malého uzlíčku jako u vytržení a prvních pár týdnů, než je to přestalo bavit, se často hádávali, kdo bude malou Lenu v daný moment chovat v náručí. Právě už v té době se začaly rodit jejich ochranářské bratrské pudy, ač ani nejstaršímu z nich tehdy nebylo víc, než deset let. A takhle to pokračovalo prakticky po celý zbytek jejího lidského života, který popravdě příliš dlouhé trvání neměl. Z malé holčičky se postupem času stala mladá slečna s překrásným dětstvím za sebou a s vyhlídkou na ještě překrásnější život před sebou. Ve škole nijak dvakrát neexcelovala, což nikomu ale nijak zvlášť nevadilo. Jejím životním posláním bylo najít pravou lásku, vdát se, mít hromadu dětí a pokojně se starat o společnou domácnost, přesně tak, jak to dělala její matka. A minimálně jedna z těch vizí jí zůstala až do dnešních dní.
Idilická atmosféra však v rodině nepokračovala věčně. Všechno to začalo dne, kdy nejstarší z bratrů u rodiné večeře slavnostně prohlásil, že si konečně našel nějakou tu vážnou známost. Všichni byli samozřejmě jak se patří nadšení, že i největší proutník rodiny snad konečně našel nějakou tu lásku, ke které je i ochoten se přiznat. A že by právě ta nová dívka mohla dokonale zvrátit celý jejich život? To ani jednoho z nich nenapadlo. Inu, uběhlo několik měsíců a nejstarší Wilkins junior vypadal se svou přítelkyní opravdu šťasten, ani rodina, které byla dívka vzápětí představena, nic nenamítala, zdála se sympatická, možná mírně svérázná, rozhodně taková, která si někoho, jako je Lenin bratr, určitě hravě srovná do latě. A pak to přišlo. Byla to velmi tichá noc, všichni členové rodiny už byli zalezlí v postelích a sama Lena se již ocitala na pokraji spánku, když náhle vrzly dveře jejího pokoje a dovnitř se proplazil něčí stín, následován i jeho strůjcem. V jeho siluetě poznala ženu, ženu moc mladou na to, aby to byla její matka a jelikož kromě ní se v domě nacházela ze zástupců něžného pohlaví už jen bratrova životní láska, nebylo pochyb. Snad se ani nestačila rozespale zeptat, co se děje, když už se jí do krku zakously dva ostré špičáky a ona poprvé za život okusila tu podivnou slast přicházející s upířím kousnutím. Na to, co se dělo poté, už má vzpomínky přinejlepším mlhavé. Snad pocit, jak jí z těla vyprchává všechna energie, snad pachuť cizí krve ve vlastních ústech, to všechno snad v hlavě do jisté míry má, ucelený obrázek si z toho však nikdy udělat nedokázala.
Když se pak ráno druhého dne probudila, stále ve své posteli, cítila se... no, divně. Hlava jí třeštěla při sebetišším zvuku, ruce měla podivně studené a byla v opravdu bídném stavu. Málem si ani nevšimla, že se přes celou její postel táhne jeden obrovský krvavý flek. Vlastně nejen přes postel, koberec pár cákancům také neušel, stejně jako zeď za čelem postele. První myšlenka, která jí toho rána probleskla hlavou, byla myšlenka na její rodinu. Musela je najít, určitě jí pomohou. Podepírajíc se tak o zdi a všechen nábytek, který jí po cestě padl pod ruku, se nějakým způsobem přeci jen po dlouhé chodbě domu dostala až do obýváku, kde už se celá její rodina nacházela. A krom její rodiny tam byla i ona bratrova přítelkyně. Stačil jediný pohled na onu scenerii a Leně bylo jasné, že oproti právě oné dívce, na tom není ani jeden z přítomných Wilkinsů dobře. Vysvětlení přišlo vzápětí a to právě z úst slečny neWilkinsové. Upíři. To opravdu? Očividně ano, když si rodina vyslechla celou přednášku o tom, jak bude asi jejich nový život vypadat, od každého člena rodiny přišla reakce jiná. Matka se rozbrečela nad neštěstím, že to postihlo i její milované čtyři dětičky, otec se ji beze slov snažil uklidnit, nejstarší z dětí vstanulo po boku své přítelkyně a začalo zbývající přítomné přesvědčovat o tom, že to přeci není tak špatné a dva jeho mladší bratři jen zaraženě sedělina židlích a zírali do prázdna, zatímco Lena měla jen jednu jedinou otázku. "Proč?" A ani na toto vysvětlení nemuseli čekat dlouho. Jak se ukázalo, jejich stvořitelka byla členkou jednoho upírského klanu. Jednou z mála členek, které měly přístup do obyčejného světa, jak se později ukázalo. Čistě teoreticky byla jakýmsi prapodivným náborářem, který měl za úkol vyhledávat silné a lehko zmanipulovatelné lidi, jenž by jako proměnění upíři donucení poutem k stvořiteli k poslušnosti vytvořili nějakou tu pracovní sílu. Jejím hlavním cílem byli tři bratři Wilkinsovi a to, že do toho zatáhla i Lenu a jejich rodiče, to bylo už jaksi jen z pouhého "milosrdenství", aby neroztrhala ona pevná rodiná pouta, která mezi sebou měli. Takhle jim to však tehdá nepodala. Ne, místo toho je nakrmila nezměrným množstvím úchvatných řečiček o jednom božském místě na severu USA, kde se tvorové jako oni sdružují, navzájem si pomáhají, chrání se a žijí v harmonii a souladu, jakého se jim jinde na světě nedostane. A tak se dokonce i zhroucená matka nechala přesvědčit, že je to pro ně v tuto chvíli to nejlepší a že se tam tedy doopravdy všichni vydají. Jako rodina. A tak se také stalo.
Zprvu se zdálo, že jim upírská přítelkyně jejich bratra opravdu nelhala a že toto místo v lese uprostřed ničeho je opravdu tak báječné. Tento přelud však velmi rychle přešel a to s všemožnými pravidly a zákazy, které se na ně nahrnuly. Zákaz stýkání mužů a žen pokrevně nepropojených. Zákaz nošení vlastního oblečení. Zákaz vycházení mimo magické hranice klanu. Zákaz, zákaz, zákaz... Celá rodina si za chvíli připadala jako v pasti. Každý z nich dostal přidělenou nějakou práci a na Lenu díky jejím šikovným ručičkám připadla právě švadlenská dílna. Každý den pak proseděla u šicího stroje a šila jeden oděv za druhým, ne vždy se však jednalo o jednotvárné šedé mundúry, které nosili všichni členové klanu. Ne, zdálo se, že je potřeba vyrábět i zdánlivě obyčejné oblečení, které však nikdy na nikom z klanu neviděla. Každý den tu vídala ty samé tváře, ty samé ženské tváře a za celých 57 let viděla zblízka nějakého toho muže, který nepocházel z její rodiny, snad jen pětkrát a to při oslavách všemožných událostí, což byla jediná příležitost, kdy mohla poznat i jiné lidi. Všechno zde však nebylo tak špatné, ač věci dobré nečítaly ani polovinu těch špatných. Každý týden měl každý člen vyhrazený jeden jediný den na trénink, hodinu vzdělání, či obyčejné volno, které bylo nutno strávit jen a pouze ve vlastním obydlí. Hned po příchodu se všichni podrobili prohlídce, která měla odhalit, zda jedinec nosí ve svém nitru nějakou tu magii. A právě u Leny byla jedna taková nalezena. Vítr. Mohla se tak každý týden scházet s mentorkou, která jí měla v tomto ohledu pomáhat. Z počátku však tuto nabídku Lena odmítala, stačilo jí, že je upír, natož ještě řešit nějakou magii. Raději tak několik prvních let využívala své volné dny k pobývání se svou rodinou, kterou jinak vídala snad jen večer před spaním, kdy byli všichni naprosto vyčerpaní celodenní prací.
Po několika letech strávených v tomto klanu přišla však pro rodinu Wilkinsových velká rána. Smrt jejich matky. Do dnešního dne se nikdo z nich nedozvěděl, co přesně se s ní stalo, jednoho večera prostě nepřišla z šichty domů a druhého dne ráno jim vedoucí jejího oddílu přišel oznámit, že hrdě zhynula tragickou náhodou při vykonávání své povinnosti. Mělo to snad pozůstalé utěšit a uklidnit, možná i naplnit pýchou, to se to však v tom případě jaksi minulo účinkem. Nezbývalo jim nic jiného, než nějakou dobu truchlit a pak se s tím prostě smířit a dál bezduše pracovat tak, jak jim bylo předurčeno. V Leně tato událost však přeci jen něco málo zlomila. Často se stávalo, že, když byla vzpomínkou na smrt matky rozrušená, se v dílně se zavřenými okny a dveřmi zvedl mírný vánek, ofoukl pár přítomných a zase zmizel. A právě proto se rozhodla přeci jen se zkusit tu svoji magii naučit ovládat a začala tak navštěvovat ony hodiny, které jí byly nabídnuty už tak dávno. A vskutku, něco málo v nich za tu dobu doopravdy dokázala, ve skutečnosti to však nebylo nic převratného. Tvrdý hierarchický systém klanu nedovoloval, aby se obyčejná pracovní síla naučila ovládat své schopnosti pořádně a mohla se tak stát hrozbou. Ne, naučili ji jen to nejnutnější, nejjednodušší a nejmenší, co mohli, takže ani po těch několika letech se k něčemu víc, než je jen zvednutí malého vánku nedostala, pokrok však byl, že už to dokázala udělat úmyslně. A právě takovým způsobem dožila celá její rodina v tomto klanu zbývajících několik desítek let.
Teprve po skoro sedmdesáti letech funkce do klanu začala pronikat rebelie ve větší míře. Vedení snad už po takové spoustě let upustilo od prvotní opatrnosti a systém začal upadat, což byla příležitost pro intelektuálně nadané členy na nižších úrovních a tak přišla revoluce.
Všechno se to semlelo jednoho teplého letního večera. Do malého domečku Wilkinsových přiběhl jakýsi postpubertální chlapec s rozjařeným úsměvem, vykřikoval, že je konec, že jsou volní a jen co je takhle euforicky informoval, zase vyběhl do temnoty noci. Zmatená rodina dlouho neváhala a následovala ho do venkovních prostor. Ocitli se v neuvěřitelném chaosu, upíři vraždili upíry, všude byl cítit silný pach krve a smrti a sem tam se ozvalo i nějaké to prásk palné zbraně. Lena, která ještě nikdy v životě nikoho nezabila a vždy se živila jen a pouze z obětí, které jim čerstvě po zabití přinášeli lovci, snad poprvé pocítila touhu se opravdu nějak pomstít. Byl to však jen chvilkový záblesk a dřív, než stačil být uskutečněn, ji kdosi popadl za ramena a rozpochodoval se s ní pryč. Byl to pochopitelně jeden z jejích bratrů a nebýt jeho, nejspíš by se z tábora nikdy nedostala. Stačilo, aby tam zůstala třeba jen o hodinu déle, a všechno mohlo být jinak. Jak si domysleli ze zvuků, které se k nim stále donášely, ač byli už hluboko v lese, daleko za bývalou magickou hranicí, masakr pokračoval dál a dál a jeho konec jako kdyby byl v nedohlednu. Jak se však postupně vzdalovali, vřískot utichal, až nakonec umlkl úplně. Až se zdálo, jako kdyby na světě nebyl nikdo jiný, než dva sourozenci potloukající se lesem. Neměli tou dobou ponětí, kde se nachází zbývající část jejich rodiny a tak se rozhodli jít na jediné místo, které před životem v klanu znali. Domů. Do Shadowhillu. Cesta to nebyla nijak zvlášť lehká, trvala bezmála několik měsíců a několikrát žíznivá Lena neměla daleko k tomu, aby opravdu nějakého toho človíčka konečně zakousla. Ani tak tomu však nepodlehla. Její bratr tam byl s čerstvou krví vždy právě v čas. A když se konečně dostali domů? Čekalo je snad to nejlepší, co je čekat mohlo. Jakmile dorazili k tomu malému bílému domku, který jim byl tak důvěrně známý, a vzali za kliku vchodových dveří, uvítal je velmi známý pach. Ale nebyl to pach domova jako takového, byl to pach domova, který představovala jejich rodina. A skutečně, jeden jejich bratr i s otcem, kteří se jim tehdá večer v tom všem zmatku ztratili z očí, očividně také našli cestu pryč a stejně zdárně jako Lena a její nejmladší bratr se dostali domů. V tu chvíli přišla ta neskonalá úleva. Už jsou pryč, už jsou opravdu pryč. A teď? Teď mají opět svobodu. Tu sladkou svobodu. Ovšem co se stalo s jejich nejstarším bratrem? To nebylo ani jednomu z nich známo, byla to jistá rána, to bezpochyby, ale vzhledem k tomu, co si zažili a co na ně teď čeká, to zas tak obrovská věc v tu chvíli nebyla. I tak však všichni doposud semtam dumají nad tím, kam se Aaron poděl a... zda-li ještě vůbec žije.
Jak se zdálo, jejich domek i přes všechna ta léta zůstal v jejich majetku a ač byl přes tolik let opuštěný, cosi bránilo veškerým realitním makléřům a podobným zmijím, aby se o něj třeba jen snažili ucházet. Stačilo tak jen z veškerého nábytku smést gigantickou vrstvu prachu, pár kousků prožraných moly, nebo obsazených hejnem blech, bylo sice třeba vyhodit, i přesto se však po tomto velkém úklidu dům nacházel v obyvatelném stavu. Jako konečný rituál celá rodina spálila oblečení, jenž byli nuceni nosit v klanu a na zahrádce vystavěli malou mohylku na památku matce, která celou tu jednu velkou noční můru nepřežila. A tak začal jejich nový život, nový šťastný život, život ve světě, z něhož na necelých šedesát let vypadli a jenž teď ani jeden z nich plně nechápal. Život ve světě, který musí ještě objevit.
DOVEDNOSTI:      
   SÍLA: 55 %
   RYCHLOST: 95 %
   VYTRVALOST: 60 %
   OBRATNOST: 65 %
MAGIE:      
  ohen   VÍTR 56 %
INVENTÁŘ:      
    Diamant Diamant: 9
    Smaragd Smaragd: 44
    Safír Safír: 126
    Perla Perla: 490
     
Kouzelný květ
Pochází ze čtvrté úplňkové noci. Získal ho darem od Eirika každý, kdo se aktivně zúčastnil. Poskytuje bonus 5 % do vytrvalosti.

Komentáře


Nebyly přidány žádné komentáře.