Kai Ragnar Asbjörnsson -

(vzkazy posílejte na jméno: Kai)

FACECLAIM: Josh Mario John
BYDLENÍ: DOMEK | MAZLÍČEK: Muhuru
Další charaktery: Laiken

JMÉNO, PŘÍJMENÍ:

Kai Ragnar Asbjörnsson

POHLAVÍ:

Muž

DATUM NAROZENÍ:

26. 07. 1800

RASA:

Vlkodlak

ZAMĚSTNÁNÍ:

Hacker (nebo taky bezpečnostní poradce, jak se to vezme)

PARTNERKA:

nezadaný

RODINA:

ZAJÍMAVOSTI:

• hovoří plynně islandsky, dánsky, anglicky a rusky
• oficiálně stále zůstává alfou své islandské smečky, neoficiálně ale tuto funkci nyní zastává jeho beta Henrik, jeden z prvních islandsko-dánských vlkodlaků, s Lydií
• má stejné tetování jako Lydia a Christoffer, jeho dva nejbližší lidé – nikdo ale neví které a kde
• podílel se na několika hackerských útocích pod vyššími organizacemi, ale vždy z vlastního přesvědčení o tom, že vláda, popřípadě nějaká společnost, nekoná dle svého nejlepšího svědomí – nebyl nikdy dopaden a není známá přezdívka, pod kterou vystupuje
• převážně se živí hledáním chyb v zabezpečovacích systémech velkých organizací, ve volném čase také vypomáhá policii při pátrání v hlubinách temné části internetu
• rád programuje viry, ale neprodává je – spíše je to jeho koníček, s několika dalšími nadšenci se pokoušejí neustále zlepšovat
• je rychlejší a silnější než normální smrtelník, má silnější smyslové vnímání a zpravidla o něco vyšší tělesnou teplotu (což je dáno množstvím jeho svalové hmoty)
• ve vlčí podobě je obrovský i na vlkodlaka, s největší pravděpodobností je to proto, že byl nějakou ne úplně zanedbatelnou dobu na poměrně vysoké pozici ve smečce a k tomu všemu je naprosto čistokrevný vlkodlak
• voní jako oceán a les a nenávidí parfémy – podle něj zakrývají přirozenou vůni člověka
• kouří a pije, každopádně mu to nic moc nedělá, opít ho by stálo pár… barů

VÝŠKA:

Vysoký - 198 cm

FYZICKÁ STAVBA:

Silně osvalený

POVAHA:

O Kaiovi by se toho dalo říci i napsat hodně, po světě již chodí dobrá dvě století, a proto není divu, že se jeho chování za ta dlouhá léta velmi změnilo. Nebylo by však správné říci, že v sobě stále nemá něco z toho nevycválaného vlkodlaka, kterým byl během svého dospívání, a rozhodně bych si nedovolila tvrdit, že v něm nezůstal velký kus beznaděje z toho všeho, co se mu v životě stalo. Má velmi komplexní povahu, která ne úplně všem lidem na první pohled dává smysl, není zrovna lehce čitelný a jeho vzhled často evokuje naprosto jiné emoce, než on vysílá do světa. Důležité je ale vědět, že jakkoli moc je Kai hodný a obětavý, tak není radno si s ním zahrávat – je nevypočitatelný, což je rys, který mu zůstal ještě z dětství. Velmi těžko se odhaduje, co je v jeho případě ještě snesitelné a na co naopak zareaguje velmi neočekávaně. On jisto jistě nějaké své vnitřní důvody má, ale nepatří k těm lidem, kteří by je ventilovali do světa. Věřte však tomu, že pokud už nějakým způsobem na něco zareaguje, tak je to většinou logicky odůvodněné a rozhodně se za to nebude omlouvat. V tom však není potřeba hledat žádnou mužskou ješitnost či hrdost, ale prostě fakt, že k tomu dospěl na základě nějakého vlastního přesvědčení a rozhodně raději snese následky svého jednání, než že by se topil v lítosti.
Kai si ve svém jednání nepočíná úplně přímočaře, daleko více u něj uvidíte nějaké velmi strategické chování, sem tam až trochu politické, které většinou sleduje nějaké větší cíle, než je řešení každodenních problémů, ty ho zpravidla nijak zvláště nedojímají a sem tam na ně i zapomene – to nedělá naschvál, že by se snad chtěl vyhnout povinnostem, ale jednoduše se jeho mysl zaobírá úplně něčím jiným. Na druhou stranu se ale nedá říci, že by v tom všem zapomněl na upřímnost – velice si cení pravdomluvnosti, ale ve svých letech už tak nějak ví, kdy je lepší to trochu zaobalit či úplně mlčet, není ten typ, který by potřeboval celý svět seznámit se svým názorem, pokud to není nezbytně nutné. Ale pokud již něco vysloví, zpravidla si za tím stojí, ačkoli zase nijak zvláště tvrdohlavý není. Ví, že se může splést a ostatně by to nebylo nic divného – je také jen a pouze živá bytost, není neomylný. Svou chybu si připustí, ale jako osobní selhání to nebere, není zrovna sólovým hráčem, který by všechno sázel jen a pouze na sebe. Vyrůstal ve smečce, kterou ke svému životu potřebuje, rád se obklopuje lidmi, které může milovat, o které může pečovat, poskytovat jim podporu a pomáhat jim dosáhnout všech jejich cílů. Těší ho podporovat ostatní a je mu naprosto jasné, že ačkoli byl nějakou dobu vůdcem, tak to všechno nestojí jen a pouze na něm. Smečka je pouze tak silná jako její nejslabší člen.
Všechno je to i spojené s jeho takřka otcovskými pudy, má velmi často tendence chránit mladší a slabší jedince, což ale vyloženě nutně neznamená, že by byl nějaký přílišně omezující. Pokud hrozí přímé nebezpečí, pak zasáhne, ale jinak nechává ostatním tolik prostoru, kolik potřebují pro jejich vlastní realizaci. Nezasahuje do života ostatních, nesnaží se jim diktovat, jak co mají dělat a častokrát si i své rady raději nechává pro sebe. Vlastní zkušenost pro něj představuje daleko silnější zážitek a motivaci pro změnu než nějaké tlachání cizího člověka. Respektuje u ostatních jejich náhled na svět, nikoho nesoudí, ale neztrácí svůj drahocenný čas tím, že by se snažil zjistit, proč někdo jedná určitým způsobem. Rád si sice vyslechne něčí životní příběh, ale rozhodně na nikoho nebude tlačit, aby mu vysvětloval své pohnutky – necítí se být tím, který bude ostatní soudit, nebo který by měl komukoli odpouštět. Máloco si bere osobně, prohřešky ostatních trestá jen ve smečce dle platných pravidel, ale nic z toho nebere jako útok na svou maličkost. Umí velmi rychle odpouštět a není zrovna prototyp na krevní mstu, dává snadno lidem druhou šanci – opět, nehledejte v tom slabost, je v tom spíše naděje, že bude lépe. A prazvláštní je, že ačkoli většinu lidí má doopravdy velmi rád, málokdo mu dokáže velmi ublížit.
Ostatně to asi není nic překvapivého, součástí Kaiovi povahy je od jisté doby i hluchá prázdnota, občas má momenty, kdy jenom sedí a dýchá – na nic více se nezmůže. Se smrtí svojí manželky se jistě smířil, ale smrt dítěte pro něj představuje něco, přes co se nikdy nedostane. Není způsob, jak zastavit tu bolest, nejde to, nebylo by to přirozené. Žije v něm každý okamžik, i když se šťastně směje s kamarády, i když by držel v náruči někoho milovaného… Vzpomínka na Christel se ho drží jako věčný stín, jako tupá připomínka toho, co měl a ztratil, co nedokázal zachránit. Jedna chyba v jeho životě, která ho stála všechno. Občas se dostává z té prapodivné melancholie, která ho obklopuje na každém kroku, i o něco hlouběji do nekonečné spirály ztráty, trápení, bolesti a smutku. Jsou to dny, kdy nevychází a distancuje se od ostatních, což se za běžných okolností neděje. Možná je lepší nechat ho v ten moment být, možná by mu pomohlo, kdyby se objevil někdo, kdo by mu pomohl znovu najít cestu za Sluncem… Těžko říct. Kai ale svou bolest málokdy přiznává. Nerad ostatní zatěžuje svými problémy a ačkoli si velmi palčivě uvědomuje, že je to jeho součástí, velmi nerad o tom mluví. Peklo nebere jako místo, ale jako něco, co si lidé nosí s sebou.
Má velmi silné morální zásady, kterých se drží. Někdo by o něm řekl, že je až neskutečně hodný – což rozhodně není lež, Kai skutečně patří k lidem, kteří jsou schopni se rozdat do posledního dechu, za své drahé by položil život a udělá cokoli i pro naprosto neznámého a bezbranného člověka, na kterém vidí, že potřebuje pomoc. Nenechte se však zmýlit, Kai ačkoli by byl třeba tím nejsvatějším člověkem, také není nevinný. Nečiní mu nejmenší problém v momentě, kdy je potřeba, někoho i zabít bez výčitek svědomí. Dokáže vědomě ublížit ostatním a žít s tím, že to bylo nevyhnutelné. Má svá pravidla, která úplně nemusí souhlasit s tím, co je ve společnosti bráno za normu. Nedá se o něm tvrdit, že by byl přílišně agresivní, rozhodně se vám ho nepovede naštvat do takového stavu, aby se nekontroloval, to by mu na vás muselo záležet více než na jeho vlastní dceři. Čiší z něj spíše chladná rozvaha, je daleko více nebezpečný absolutně při smyslech. Nezaútočí první, ale není typ, který by se nechal zmlátit, rozhodně se rvačky nebojí, ačkoli vyhledávat ji také nebude. Velmi dobře je schopen kalkulovat pohyby ostatních a číst řeč jejich těla – zpravidla se jí věnuje daleko více než verbálnímu projevu, stejně tak pro něj mnohem více znamenají aktivity, které daný člověk vykonal než prázdná slova.
Nové lidi si k sobě připouští až prapodivně snadno, velmi rád se baví s ostatními a navazuje konverzace, objevuje nové radosti světa – jeden z rysů, které mimoděk přejal po své dceři. Není extrémně výřečný, ale má určitou představu o tom, co musí říci, aby nevyzněl nerudně. Úplně to nesouvisí s tím, že by si nerad povídal, právě naopak, ale jak již bylo několikrát zmíněno, není zrovna prototyp, který by se nějak zvláště svěřoval, mnohem raději naslouchá. Velmi snadno se může stát, že si nebudete jistí, na čem s ním jste – je schopen se po druhém setkání tvářit, že jste velmi dobří přátelé, tedy většinou za předpokladu, že se vám něco stane, nabídne okamžitě jakoukoli pomoc. On má skutečně k většině lidí neuvěřitelně vřelý vztah, už od začátku je to pro něj naprosto přirozené, není ten, co by si před ostatními stavěl ledové zámky.
Čemukoli, co Kai dělá, věnuje svou maximální pozornost a úsilí. To platí o práci, o cvičení, o nových koníčcích, ale i o lásce. Když Kai miluje, tak celým srdcem a miluje všechno, každý centimetr, každou myšlenku, každý nádech. Nikoho si neidealizuje, zbožňuje všechny chyby, všechny nedokonalosti, naprosto vše. Umí být velice pozorný, čistokrevný gentleman. Na druhou stranu se ale hlídá, aby pro své milované nebyl břemenem – nechává jim prostor, svobodu, nikoho neomezuje a nesnaží se být všude a vším, respektuje, že lidé se většinou nechtějí vázat na jednu osobu, ostatně on to také nedělá. Nezavdává ale žádné příčiny k žárlení, ačkoli někdo by mu mohl vytknout jeho přílišnou přátelskost, nikdy by si nedovolil takovýmto způsobem kohokoli rozčilovat a ponižovat. Ostatně… není ten, který by vyloženě vyžadoval ve vztahu hry. Má rád svůj klid, své jistoty a rád je poskytuje ostatním, žádné přetvařování kvůli vyvolání emocí u něj nehrozí. Dává do svých vztahů vše, ale nepožaduje nic nazpátek, ví, že dokáže být někdy trochu příliš. Jestli Kai žárlí? Ale jistě. K smrti nenávidí, když se někdo otírá o jeho přítelkyni, inu dokáže se ovládat natolik, aby to na něm nebylo patrné, je mu jasné, že dost často je to jen a pouze neoprávněné urážení někoho, koho miluje. V porovnání s jeho otevřenosti k přátelství s romantickými vztahy to má trochu komplikovanější. Sám sebe nepovažuje za žádnou zrůdu, ale občas si není úplně jistý, jak to s ním ženy myslí. Nebojí se jich, ale nerad by je ranil a nerad by si věci vykládal jinak, než ve skutečnosti jsou. Pokud se však zamiluje a svými city si je naprosto jistý, tak je schopný jít přes mrtvoly, aby získal svou vyvolenou. Skutečně by udělal cokoli, to není nadsázka. Její rozhodnutí ale vždy bude respektovat a její dobro bude vždy o něco výše než jeho primitivní potřeby. Rozhodně není ten, kdo by vyhledával lásku na jednu noc. V žádném případě.
Aby však někdo nepojal podezření, že se jedná o zženštilého muže, tak je nutné zdůraznit, že Kai má od něčeho podobného hodně daleko. Oplývá přirozenou autoritou a velká moc či zodpovědnost mu není cizí, nedovolí nikomu, aby podrýval jeho postavení a nenechá se zesměšňovat. Vyžaduje od ostatních respekt, který jim sám dává, a v momentech, kdy je to nutné, je schopen využít i ne úplně čestných prostředků, aby dokázal svou sílu. Kai není hračka, zlomená květina ani ztracený poutník, moc dobře ví, co si může a nemůže dovolit a že rozhodně patří k té silnější části lidstva. Nedomnívá se ale, že je snad neporazitelný nebo něco podobného, smrt je věc, se kterou počítá a které se nebojí. K jeho celkově vyrovnané vizáži dopomáhá i fakt, že nikdy nevede žádné rozpravy se svým vnitřním vlkem a nikdy nepřemýšlel nad tím, že by jeho vlk byla nějaká druhá entita, která v něm existuje. Kai je stejnou měrou člověk jako zvíře, je vlkodlak a nestydí se za to. Žije v dokonalé harmonii se všemi svými temnými choutkami, s tím, co by někdo nazval monstrem v hlavě. Nerozlišuje mezi těmi dvěma polovinami, jsou dokonale přítomné v každé okamžiku. Odráží se to v jeho drsnějším humoru, zahloubaném pohledu, který se vás drží a nepustí, v jeho naprosto nečitelné tváři s tím nejzvláštnějším úsměvem. A také v občas o něco silnějším stisku, v jeho komentářích o krásné vůni ryzího člověka, v jeho nezkrotné touze být venku, být svobodný a zároveň součástí společnosti či smečky.
Kdyby někoho zajímalo, co Kai rád dělá ve svém volném čase, tak by ho pár věcí vůbec nepřekvapilo a pár by se mu zdálo lehce prapodivných. Jelikož nějakou dobu žil sám, je perfektně schopný udržet svou domácnost funkční a čistou, všechno si opraví, uklidí, a dokonce umí i vařit, což je ale věc, kterou tají. Pokud vás tedy pozve na večeři či oběd k sobě domů, dá se to považovat za ukázku obrovské důvěry, kterou k vám chová. Dost času věnuje své práci, rád se hrabe v počítačích, programech, sem tam se někam nabourá, aby to náhodou nezapomněl. Když to nejsou počítače, tak jsou to silné motorky, co také velmi rád opravuje. Jinak zbožňuje běh ve své vlčí podobě, miluje vítr v srsti, vůni lesa a oceánu. Umí se rvát, ve vlčí podobě dokonce trhal nevinné vesničany, umí také kupodivu velmi pěkně kreslit.
Kai je velmi komplexní osobnost, dalo by se toho o něm říci doopravdy hodně. Neexistuje návod, jak ho pochopit, jak k němu přistupovat, jak se mu vetřít do přízně. Snad důležité je vědět, že ačkoli momentálně klopýtá, stále má neuvěřitelnou touhu se zachránit, někoho zachránit. Věří v lidi, věří v ten zbytek života, který má, a chce ho naplno využít.

Optimista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Pesimista	▬▬	Realista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Snílek
Energický	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Líný	▬▬	Hodný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zlý
Společenský	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Samotář	▬▬	Chytrý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Hloupý
Extrovert	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Introvert	▬▬	Upřímný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Ulhaný
Skromný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Chamtivý	▬▬	Ochotný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Sobecký
Statečný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zbabělý	▬▬	Důvěřivý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nedůvěřivý
Ústupný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Tvrdohlavý	▬▬	Sebejistý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nejistý

ŽIVOTOPIS:

Psal se počátek devatenáctého století, kdy se ve stejný den narodili Kai a Lydia, dva noví a čistokrevní potomci z jedné z nejstarších vlkodlačích linií vůbec. Ostatně se není moc co divit, Island nikdy nebyl zrovna turistickou destinací, kam by se v tomto století cestovalo, tudíž nebylo příliš na výběr, co se potencionálních vlkodlačích partnerů týkalo. Kai a Lydia tedy nějakým způsobem spřízněni byli, nějaké společné tety by se našly, ale naštěstí to nebylo tak blízké, aby se nemohlo počítat s tím, že jednou spolu převezmou vedení místní smečky po Kaiiově otci Asbjörnovi a jeho ženě Avě. A ke svému účelu byli od velmi útlého věku vychováváni – většinu svého dětství strávili spíše ve vlčí podobě než v té lidské. Možná to byl i důvod, proč jim okolní svět tak trochu utíkal mezi prsty, aniž by to nějak zvláště zaregistrovali. Samozřejmě se naučili nějakým základům toho, co by správné měšťácké dítko mělo umět – psát, číst, něco z historie, nějaké základy francouzštiny – ale na větší důraz byl kladen na to, aby se Kai uměl rvát a Lydia pečovat o ostatní. Dlouhou dobu jim to vyhovovalo, měli sami sebe, svou smečku a více k životu ani nepotřebovali, tedy do doby, než dorostli do rané dospělosti, Kaiovi se vzbouřily hormony a Lydia se rozhodla, že od dnešního dne bude ona sama svým vlastním pánem.
Těžko říci, kdo z nich byl v daný moment více nesnesitelný. Před Kaiem si nemohl být nikdo jistý. Byl jako časovaná bomba a nikdy jste nemohli vědět, jak zrovna zareaguje, co pochopí jako hrozbu a co jako žert. A že tehdy pro ránu nešel zrovna daleko. Většinu času jen ochotně asistoval svému tatínkovi a zpravidla odváděl onu špinavou práci. Nebylo to proto, že by ho snad těšilo rvaní se s jinými vlkodlaky, ale hnala ho nutkavá touha někoho ovládat. Dát jim najevo, kdo je tu budoucí vůdce smečky, kdo je ten dominantní jedinec. Dokázal odkázat do patřičných míst každého, kdo se jen pokusil vznést jakoukoli námitku. Polovina ho za to nenáviděla, druhá polovina svým způsobem zbožňovala. Oproti tomu Lydia už tak nějak z principu odmítala všechno, co jí někdo nabídl, poručil, nebo poradil. Dělala si naprosto, co chtěla, následky pro ni nehrály žádnou roli. Byla schopna se uprostřed dne sbalit, roztrhat někde po cestě náhodného kolemjdoucího, porvat se s nějakou podřadnou gamou, a to jen proto, že se zrovna nudila. Kupodivu ale vztah Kaie a Lydie zůstával stále stejně čistý a průzračný, což pro Kaiova otce Asbjörna bylo na jednu stranu uklidňující, ale na tu druhou krapet nebezpečné. Věděl moc dobře, jak svého syna vychoval, věděl, že jednou tohle období přejde, ale nebyl si jistý, že Kai a Lydia spolu někdy budou schopni mít takový vztah, jaký se od nich očekává. A ukázalo se, že nebyl vůbec daleko od pravdy. Víceméně to vlastně vůbec nebyl Kai, kdo tuhle milou iluzi celé smečky překazil, to Lydia se zamilovala. Bezhlavě, nekontrolovatelně a nešlo s tím vůbec nic udělat. Pro Kaie, který tak nějak celou dobu počítal s tím, že nakonec přeci jen se svou nejlepší kamarádkou nějakého toho potomka zplodí, to byl ze začátku docela šok. Lydiin nový přítel se mi nezamlouval ani na okamžik, rozháraný dánský upír nebyl zrovna Viking dle jeho představ, to už spíš připomínal Hamleta než bájného bojovníka, ale Kai nikdy neměl v povaze se stavět proti rozhodnutí svých přátel, a proto Lydii podpořil, ačkoli mu bylo jasné, že nikdo z vlkodlaků s tou pijavicí souhlasit nebude. Měl ostatně pravdu, svou budoucí smečku znal velmi dobře a jeho otci ani nic moc jiného nezbylo, pokud chtěl zachovat čistou linii. Ne, že by existovala nějaká vysoká pravděpodobnost, že by snad Lydia se svým drahým nakonec nějaké dítě na svět přivedla, ale přeci jen pro jistotu… Lydia byla nucena smečku opustit a žít v ústraní, což vzhledem k rozsahu jejich rodného ostrova nebylo zrovna nejjednodušší. Kai se nacházel ve velmi nemilé situaci – buď mohl na protest také odejít a být tak se svou drahou skoro sestrou, nebo se snažit tu situaci změnit trochu sofistikovaněji a dlouhodoběji. Nakonec zvolil druhou možnost – pro budoucí život velmi důležitá volba – a s tichou podporou své matky a otce se pustil do nelehkého úkolu.
Možná za tím stála změna postavení Islandu oproti Dánsku, třeba za tím stálo štěstí, trocha hrubé síly, nebo aura vůdce, kterou vyzařoval. Možná to bylo jen obrovské štěstí. Nakonec se mu ale přeci jen podařilo valnou většinu vlkodlaků přesvědčit o tom, že Lydia žádného potomka s největší pravděpodobností mít nebude a on by s ní ani žádné malé vlče mít nechtěl, tudíž není jediný důvod ji separovat od jediné rodiny, kterou kdy měla. Islandští vlkodlaci nebyli nikdy zrovna otevřeni lidem z okolí, proto kromě ztráty těch nejbližších trpěla Lydia i nedostatkem sociálního kontaktu a nějak si neuměla poradit se stárnutím a smrtelností svých teoretických lidských přátel. A Kai nehodlal dopustit, aby musela trpět o moc déle, než je nezbytně nutné. A pomalu své druhy připravoval i na to, že v jinak dokonale islandské krvi se s velikou pravděpodobností brzy objeví cizí vlivy. Už nadále nehodlal podporovat křížení mezi vzdálenými sestřenicemi a bratranci, když se jim teď trochu pootevřela vrátka do většího světa. Chtěl nový genetický materiál, mladou krev, čerstvou sílu. Věděl, že to jen pro dobro jejich rodu, a nehodlal se omlouvat.
Smečka nakonec kývla, přeci jen jim nevypočitatelná Lydie chyběla, jakkoli těžké to s ní bylo. Představovala totiž pro všechny člena rodiny – pro ty mladší byla starší sestřičkou, pro muže ukázkou nezkrotné válečnice, pro starší dámy krásou mladí, pro některé platonickou láskou. Samozřejmě se nepodvolili všichni, starší generace se pokoušela za každou cenu udržet naprosto čistou krev, ale když se na stranu svého syna přidal i Asbjörn, bylo rozhodnuto. Lydia se směla vrátit a mladší část smečky byla spolu s obchodními loděmi poslána do Dánska, aby se seznámili, navázali nové vztahy s jinými smečkami… Samozřejmě pod vedením Lydie, jejíž kralevic, jak ho Kai překřtil, měl největší naději na nalezení nějakého dalšího zdroje nadpřirozena. Kai se mezitím ujal po boku svého otce vlády nad smečkou, lovil zbloudilé upíry, trestal neposlušné vlky… A proti svému otci se nikdy nepostavil.
Dlouho se čekalo, kterou z mladých vlčic si Kai vybere, ale nikdo na něj netlačil. I jeho otci to trvalo dobrých sto let, než se rozhodl pro Kaiovu matku. Nebylo nic nepřirozeného si počkat, až se narodí vaše spřízněná duše, trochu odroste, pak se na ni zahledíte a víte, že tohle bude navěky. Ani Kai s romantickými vztahy nijak zvláště nespěchal, jeho vytříbenému vkusu málokdo vyhovoval a každá se většinou z toho vztahu snažila něco vytěžit, což ho z nějakého neznámého důvodu velmi rozčilovalo. V té době pravděpodobně ani on sám nevěděl, koho to vlastně hledá, vyhovoval mu osamělý život plný krve, piva, sněhu a nekonečného oceánu. Žil a dýchal pro svou smečku, chránil ji před lidským světem, učil ovládání mladá vlčata a stával se tak postupně velmi vhodným nástupcem na post svého otce.
Rok se s rokem sešel a Lydia se s kralevicem vrátila ze své cesty za moře. Svůj úkol splnila bravurně, přivezla s sebou dobrý tucet nových přírůstků do rodiny, některé z nich v rámci dobrovolnosti, jiné krapet přinutila, ale nejdůležitější bylo, že smečka konečně získala to, co tolik potřebovala. Nějaké novinky. Něco, co by zachránilo jejich vlkodlačí neposkvrněnost, jejich všední dny od nudy a co by přinutilo ty méně trpělivé přestat trhat nevinné vesničany. Nebylo to tak, že by se nikdo z vikingské linie lidí nebránil, ba naopak, ale proti zuřivým obrovským vlkům neměl nikdo sebemenší šanci, pokud se zrovna některému z nich zachtělo kapky čerstvé krve, jednoduše neexistoval žádný velký odpor. Akorát pak ruka zákona jejich smečky, Kai, který velmi důrazně zbloudilce upozornil, že se to nesmí opakovat. Tak se tedy Islanďané sžívali s Dány, vlci s vlčicemi a Kai tomu všemu jen spokojeně přihlížel. Až do jednoho kouzelného dne, který mu naprosto změnil život.
Psal se listopad roku 1925, když Kai poprvé spatřil anděla. Nebo si to alespoň myslel. V Reykjavíku v jedné z místních nepočetných hospůdek totiž slavila své narozeniny Lena Dallija, dcera z doktorské rodiny, která už ne tak úplně mladému vlkodlakovi naprosto učarovala. Byla neuvěřitelně nádherná se svými čokoládově hnědými vlasy, pronikavě bělavou pletí a obrovskýma očima té nejzvláštnější barvy, jakou kdy viděl. Nedá se říci, že by se Kai zamiloval, to ne, ale rozhodně mu učarovala takovým způsobem, že ji ještě další měsíc nemohl vyhnat z hlavy. A když Lydia viděla, jak se její milovaný bratr ve všem, jen ve v krvi, trápí, rozhodla se, že celou situaci vezme do vlastních rukou a jala se s mladičkým a křehkým človíčkem seznamovat. Lena byla kupodivu neuvěřitelně otevřená přátelství se starší prapodivnou dívkou, která se vždy tahala s těmi divnými z opuštěné části ostrova, a Lydia velmi brzy pochopila, že jestli Kaie skutečně s Lenou seznámí, bude to konec. Konec všem nadějím o dokonale vlkodlačím potomkovi z jeho strany, ale zároveň i konec Kaiově nekonečné samotě… A stejně jako on, tak i ona si proti smečce zvolila jeho.
Kai a Lena byli poprvé oficiálně představeni na vánočním večírku, který u sebe doma pořádala Lydia s kralevicem. Od toho jednoho rozněžnělého večera byli nerozluční, narazit na opuštěnou Lenu nebo osamoceného Kaie bylo naprosto nemožné, trávili spolu každou volnou chvíli. Nebyl to ale vztah tak, jak si ho mnozí představovali – plný surové vášně, mezidruhového milování a majetnické posedlosti tím druhým. Kai nebyl ten, kdo ulovil svou nevinnou laň a hodlal ji zavřít do věže. Probůh, vždyť to ani zpočátku nebyl romantický vztah. Jednoduše si rozuměli, on nacházel útěchu v její umělecké duši, v lidské zvědavosti a nekonečné touze po objevování. Vážil si každého jejího slova, vnímal každý samovolný pohyb, každé zvednutí koutku, všechny ty nekonečně sladké úsměvy a zasněné pohledy. Zbožňoval její dobrotu, laskavost, ale i rozvážnost a sem tam trochu bojovnosti, co se v ní probudila. Představovala ten svěží vítr, na který tak dlouho čekal. Už nechtěl neustále utíkat, chtěl se uvázat, třeba založit rodinu… Lena se nedala zase tak snadno, obávala se, že jí Kai chce jen zlomit srdce, ale velmi záhy pochopila, že to určitě nebude ten případ. Řekl jí všechno. Každá zbloudilá myšlenka patřila jenom jí, neměl sebemenší zájem o jiné ženy, miloval jí celou svou bytostí, ale nechával jí stále dostatek volnosti. Miloval ji takovou, jaká byla, ať plakala či se smála, ať nosila cokoli, ať se chovala jakkoli iracionálně. Nemusela si na nic hrát.
Trvalo to asi půl roku, než se jejich vztah posunul z roviny přátelské o něco dál. Nebylo to proto, že by snad pochybovali o tom, co se mezi nimi odehrávalo, ale nikam nespěchali. Oba dva chtěli budovat základy pro něco většího, intimnějšího a osobnějšího, byli si natolik jisti jeden druhým, že nebyl důvod nikam spěchat. Kai také musel balancovat velmi opatrně, jeho vztahy se smečkou se náhle zdály o tolik křehčí… Ale kupodivu se neměl čeho obávat. Vybudoval si dostatečně silný respekt na to, aby se nikdo nepokusil vznést námitky vůči jeho výběru partnerky, což ale neznamenalo, že se nenašel někdo, kdo s tím nesouhlasil. Veškeré rozbouřené emoce ale klidnil Asbjörn, který velmi pravdivě řekl, že ačkoli je Lena krásná a Kai ji velmi zbožňuje, tak neexistuje žádné východisko pro jejich vztah – ona zemře stejně jako všichni lidé, nebo se stane vlkodlakem jako Kai. A není tedy žádný důvod k obavám, když na dokonalé čisté linii krve už zase tolik nezáleží. Všichni mu dali za pravdu… Pokud se našel někdo, kdo stále něco namítal, do správných míst ho odkázala Kaiova matka Ava. Možná nebyla tím nejvýraznějším z vedení smečky, častokrát zůstávala spíše neutrální či konzervativní, ale rozhodně její slovo mělo sílu. Nikdo by si nedovolil jít proti ní, krutě by za to zaplatil, byla matkou celé smečky. Lena a Kai mezitím takřka nic netuše žili v jakési růžové bublině nádherného světa. Kai ji při první příležitosti požádal o ruku a otupil tak i tu poslední zbraň Leniných rodičů proti němu. Nedá se totiž říci, že by Lenin otec souhlasil s takovým ženichem. Kai pro něj, stejně jako většina smečky, představoval podivína. Živili se většinou jako lovci, nebo kováři anebo jako v případě Kaie byli vedeni jako obchodníci s Dánskem, kteří žili trochu odděleně od normálních lidí, trávili čas pouze sami se sebou a do města zabloudili jen málokdy. Nebylo divu, že se to dívčiným rodičům moc nepozdávalo, ale Lena tvrdošíjně odmítala, že by Kai a jeho rodina patřili k nějaké prapodivné... náboženské sektě, nebo uzavřené skupině. Jednoduše měli rádi svůj klid a vystačili si sami na svém maličkém území. Jenže proti rodičům Leny nestála jenom jejich vlastní dcera, jejich budoucí zeť, ale i celý Reykjavík, který byl nadšený z toho, že mladá slečna konečně ulovila někoho z těch tajemných krasavců. A ještě toho bohatého! Nedalo se tomu zabránit – Kai a Lena si dva roky poté, co se seznámili, slíbili své navěky a navždy.
Proč se tomu nestalo již dříve? Ze dvou velmi prozaických důvodů. Rok před tím si totiž Lydia brala svého dlouholetého upířího přítele, se kterým doposud žila „na hromádce“. V úředních záznamech sice jako manželé vedeni byli, ale Asbjörn jim navrhl, ať chvilku počkají na obnovení vlkodlačí generace, nechají trochu utišit vodu a svatbu uspořádají až tehdy, až si budou skutečně jisti, že je to svobodná vůle jich obou. Jedním z velmi přesvědčivých argumentů bylo i to, že pokud by snad Christoffer (neboli kralevic) zlomil Lydii jako manžel srdce, Kai by ho zabil. Pokud by to však udělal jako přítel, spíše by ho jen velmi ošklivě poranil. Kai tedy tento rok nechtěl kazit Lydii slávu, jedna veselka byla ve smečce až až. A tím druhým důvodem byl fakt, že Lenina rodina s tím také moc nespěchala, chtěla mladým dát čas na to, aby ze své lásky trochu vystřízlivěli a Lena by si pak třeba vzala toho mladého medika, kterého její papá zaučoval. Nestalo se tak. Pokud se vůbec Kaiův vztah k Leně nějak změnil, tak zesílil. Miloval ji s každým nádechem více, představovala pro něj všechno. A ona se postupně naučila přijmout jeho ohromnou a vše obklopující lásku, na kterou nebyla ze začátku úplně zvyklá – byl pro ni jako nějaký princ na bílém koni, v kterého nikdy nedoufala.
Jak už to tak na líbánkách bývá, ze dvou se stali tři a na světě neexistovala šťastnější bytosti, než byl Kai. I Lena se z nového přírůstku do jejich malé rodinky těšila, smečka reagovala překvapivě pozitivně na nové zprávy a Asbjörn dokonce na žádost své manželky dovolil Kaiovi, aby nyní veškerý svůj čas trávil se svou družkou, jako kdyby to mělo být naposledy. Náhle povolil svému synovi otěže, dovolil mu poprvé cestovat do Dánska, dal mu prostředky na dostatek luxusu, aby jím zahrnul Lenu a děťátko, nechal je žít v jednom z nejpohodlnějších sídel, která smečka vlastnila, dal mu veškerý čas světa… Kéž by byl Kai věděl, proč se to všechno děje, ale tehdy byl tak slepý. Natolik slepý, že si nevšiml Leniných ukradených polibků, malých hořkosladkých slz v těch nejkrásnějších očích, neuvědomoval si ty soucitné pohledy ze strany Lydie ani prapodivně přátelské chování ze strany Christoffera, se kterým doposud spíše žertoval, než by vedl vážné filosofické debaty o životě. Kai neměl sebemenší tušení, co se na něj chystá.
Byl to ten nejsmutnější den, nebo ten nejšťastnější? Událo se toho tolik. Devět měsíců poté, co si slíbili lásku až do smrti, Lena opustila svět živých, když přivedla na svět Christel Astrid, to nejkrásnější, co se na světě kdy Kai spatřil. Byl rozpolcený. Byl zničený. Zlomený. Zlikvidovaný. V den, kdy všechno ztratil, všechno získal. Bál se a při tom mu už vlastně bylo všechno jedno. Nevěděl, co si má počít, vůbec nepočítal s tím, že by Lena porod nepřežila! Kdyby to byl věděl… Ale najednou to všechno dávalo smysl, to prapodivné chování zapadalo do celé situace tak neskutečně logicky, že nechápal, jak to mohl přehlédnout. A přes to v sobě nedokázal najít nenávist k nikomu z těch, kdo ho obelhali. V hloubi duše věděl, že jediný, kdo pro lásku neviděl, byl on. Neobviňoval se – to nikoli, ničemu by to nepomohlo a on se potřeboval postarat o svou dceru – ale neházel vinu ani na nikoho z těch, kteří o tom věděli. Pravdu mu nakonec prozradila až Ava, jeho vlastní matka. Islandská smečka kvůli své posedlosti dokonale čistou vlkodlačí linií už dávno zapomněla na drobný detail – lidská žena není nikdy dostatečně silná na to, aby odnosila vlkodlačí dítě. Dozvěděli se to vcelku náhodou od jednoho z nových dánských vlkodlaků, kteří natolik uzavření vůči lidem nebyli. Ten se Avy vyptával, zda jí není Kaie alespoň trochu líto, že u nich by většinou nějakou dobu počkali, než by nechali člověčinu otěhotnět…
Lena o všem věděla. Jenže Kaie za tu krátkou dobu poznala natolik dobře, že si mohla být naprosto jistá jeho volbou – a jejich dcera by to nebyla. Jenže Leně se příčila představa zbavit se výplodu jejich lásky a rozhodla se, že Christel donosí, ať to stojí cokoli. Nechtěla však touhle pravdou trápit Kaie, proto mu to společně s celou jeho smečkou zatajila. Svým obětavým skutkem si zajistila úctu u všech vlků včetně pochybovačů. Ztělesňovala dokonalý ideál alfy, dala svůj život za pokračování rodu a nežádala nic zpět. Zažila své momenty neředěné radosti po boku Kaie, ale odmítla nabídku nesmrtelnosti – jak od vlků, tak od Christoffera. Obávala se toho, jak by to mohlo působit na zdraví její malinké dcerušky a upřímně… Věčný život ji nelákal, jakkoli moc Kaie milovala.
Nastalo krizové období pro všechny zúčastněné. Kai se potácel někde mezi stínem svého starého já, zlomeným mužem a silným otcem své dcery. Lydia špatně snášela zranitelnost svého takřka bratra, což vedlo k velmi agresivnímu chování vůči všem, co se pokusili o stavu bety smečky jen šeptem hovořit, Asbjörn svého syna nepoznával, Ava se starala o ten malý uzlíček tak, jak to umí jen ženy. Kaiovi nezbyl nikdo kromě jeho čerstvě narozené dcery, kterou od prvního okamžiku takřka fanaticky zbožňoval, a kralevice dánského (neboli Christoffera). Ten se nakonec stal tím pomyslným světlem na konci tunelu a pomohl Kaiovi se znovu postavit na nohy. Odžil si své, na tomto světě už pobýval natolik dlouho, že zákonitě musel přijít o všechny milované, proto se pro zlomeného vlkodlaka stal nakonec vším, co mohl kdy potřebovat. Vyslechl ho, tlačil na něj, ale nechával mu volnost, podpořil ho a někdy mlčel… A Kai nakonec pomalu ale jistě začal opět připomínat tu mocnou budoucí alfu. A tentokrát ještě silnější, protože přežil první ránu osudu. Kdyby byl býval tušil, že nebyla poslední.
Christel rostla jako z vody obklopená milovanými lidmi. Trávila spoustu času se svým dědečkem vyprávěním o vlkodlacích, o smečce, o historii Islandu, o jejich rodu. S babičkou zase pekla, trhala květiny, malovala, zpívala a objevovala krásy světa. Se svými lidskými prarodiči se stýkala jen velmi sporadicky, nedokázali Kaiovi ani Christel odpustit smrt mladičké Leny. Lydia pro ni byla tak trochu náhradní maminkou, s níž objevovala radosti vlčí podoby, Christoffer zase tím chytřejším starším bratrem, jenž ji zasvěcoval do sáhodlouhých dějin, příběhů, složitých jazyků a kouzel počtů, psaní a čtení. A Kai ji jen neskutečně zbožňoval a plnil, co jí na očích viděl, ačkoli stále byl schopen zasahovat jako rodič, který chce pro své dítě to nejlepší. A nikdy ji nenechal zapomenout na maminku. Brzy děvčátko nastoupilo do města do školy, patřila k jedné z prvních generací vlkodlaků, kteří se skutečně do Reykjavíku za vzděláním vypravily. Zbožňovala objevování nových věcí a velký svět lidí pro ni představoval zemi neskutečných kouzel a magických předmětů. A všichni vlkodlaci rádi objevovali tu krásu běžných věcí s ní – ať to byl její dědeček, otec či jen jedna z tet ze smečky.
Vše se zdálo idylické, Kai se navrátil ke každodenní rutině zahrnující povinnosti bety, otce a obchodníka, opět se v něm probudila spící autorita a takřka připomínal toho samého muže, kterým byl před smrtí Leny. Něco se však přeci jen změnilo – byly večery, kdy dokázal jen sedět a nedokázal se pohnout. Bolest ho ničila, temné vzpomínky, hrůza a hrozivý strach ho paralyzovaly na dlouhé hodiny, pouze prázdně zíral a nechal se unášet vírem děsivých představ. Občas ho také budily noční můry. A to nejhorší mělo teprve přijít.
Psal se desátý květen roku 1940, když na Island vtrhla britská armáda ve snaze zabránit rozšíření moci Třetí říše.
Psal se desátý květen roku 1940, když skupina vojáků spatřila obrovského vlka nedaleko přístavu.
Psal se desátý květen roku 1940, když Asbjörn Keran Nikolaisson byl zasažen nespočtem stříbrných kulek ve snaze zachránit svou vnučku.
Psal se desátý květen roku 1940, když byla Christel Astrid Kaisdóttir dekapitována ve své vlčí podobě.
Psal se desátý květen roku 1940, když Kai přišel o všechno.
Stálo hodně úsilí zabránit Kaiovi v tom, aby si sebral vlastní život. Lydia trávila celé dlouhé dny tím, že ho jako věrný pes pronásledovala a hlídala před každým ostrým předmětem, před každou zapomenutou zbraní, před každým kusem lana. Christoffer, který se marně snažil Christel i Asbjörna zachránit, sbíral tu jednu vlkodlaky obávanou květinu, aby Kai v noci alespoň na okamžik usnul, aby ho nepronásledovaly noční můry na každém kroku. Nikdo ze smečky se neodvážil k jejich nové alfě ani přiblížit, nikdo by se nepokusil získat pro sebe jeho moc, všichni trpěli, ale nikdo ani z poloviny tolik jako právě Kai. Nevěděl, co je za den, nepoznával své blízké, nedokázal se o sebe postarat, alespoň na okamžik normálně existovat, dělal mu problém každý nádech, vracelo se mu každé sousto, nemluvil a nejraději by ani nebyl. Zůstal uvězněný v nekonečné spirále bolesti a sebepohrdání. Byl to první moment ve jeho životě, kdy pochyboval o sobě samém, kdy se začal nenávidět za smrt všech svých blízkých. A do toho smutného requiem hrálo tiše svědomí, které hlásalo, že je nejvyšší čas nastoupit na pozici alfy. Ale nedokázal to. A nezvládl to dalších deset let.
Nepřišel žádný velký zlom, žádné obrovské prozření, šlo to postupně s časem. Ten pomalu vyplavoval špínu z ran a celil je, Kai pomalinku začínal komunikovat, trochu jíst, dokázal vydržet třeba hodinu bez myšlenky na sebevraždu. Občas upadl vyčerpáním do bezesného spánku. Stáli za ním všichni – Christoffer, Lydia, Ava a celá smečka. Každý chtěl, aby se vše vrátilo do těch starých kolejí… Brzy se našlo pár odvážlivců, kteří se pokusili Kaie o jeho právoplatný titul připravit. Pokud jim to dostatečně důrazně nevysvětlila Lydia, trávil Christoffer většinu svých nocí stahováním vlkodlaků z kůže stříbrným nožem – výsledek to mělo okamžitý, nikdo si nedovolil vznést jakékoli námitky k disfunkčnímu Kaiovi na pozici alfy a ke stárnoucí Avě jako druhé vůdkyni. Dalších deset let mu trvalo, než se konečně začal starat i o ty druhé ve smečce. Doposud veškeré jeho funkce plnila Lydia společně s Avou, ale už se dal alespoň natolik dohromady, aby byl schopen začít pomáhat i ostatním. Vadila mu jeho chvilková sobeckost, nechtěl se před svými milovanými uzavírat do vlastního světa, ale nejprve se z něj musel vyhrabat, než opět mohl rozdávat trochu energie do světa. Nedá se říci, že se vše úplně vrátilo k normálu, to nikoli, ale alespoň částečně se rány zacelily, zůstaly po nich jen jizvy a šrámy. Kai si kupodivu stále zachoval svou víru v lidstvo a stále si ponechal dostatek empatie pro všechny okolo sebe. Věděl, že nemá šanci přežít, pokud se stále bude topit ve smutku, musel se posunout, ale to neznamená, že někdy zapomene. Navěky v něm zůstane smrt těch, které z celého srdce miloval. Začal postupně budovat zpřetrhaná pouta, modernizovat funkci smečky, poupravil staré pořádky a jmenoval do pozice bety jednoho z prvních potomků Dánů a Islanďanů – Henrika – kterého začal vychovávat k obrazu svému. Stále se v něm objevovaly otcovské pudy, možná snad i silněji než před tím – a to nejen na budoucí možnou alfu, ale i směrem k celé smečce. Naučil se vůdcovství svého otce, touze po dobru své ženy a objevování všedních krás své dcery. A jejich památku hodlá zachovat až do své smrti.
Pokud by se někdo ptal, co se stalo s těmi nešťastnými vojáky, kteří zavraždili Asbjörna a Christel… Kai je nezabil. Na pomstu ve svém utrpení nepomyslel a posléze bylo již pozdě. Říká se ale, že v den, kdy Británie začala okupovat Island, z lesů vylezli bájní vlci a šli bránit svou vlast zuby a drápy… Kai přežíval. Šťastný nebyl, ale už měl daleko k té depresivní kuličce schoulené v koutě, jen se trochu uzavřel před okolním světem a přestal sdílet své vlastní myšlenky a pocity. Jediným jeho důvěrníkem se nakonec stal Christoffer, který projevil neuvěřitelné pochopení a dokázal s Kaiem i hodiny jen mlčet. Nakonec to byl i on, kdo mu navrhl, aby se sebral na pár let a odešel někam do zahraničí, změnil prostředí a splnil si tak dávný sen o tom, jak budou s Lenou společně studovat na nějaké krásné vysoké škole. Ve vlkodlačím světě nijak moc nezáleželo na nějakých deseti letech a Henrik, beta smečky, byl skutečně výtečně vychovaným vůdcem, stejně jako Lydia. A pořád tu byla Ava, která představovala ty staré hodnoty. Kai nakonec s Christofferem souhlasil. Nemohl však odjet do Dánska, vyvolávalo to v něm příliš bolestivé vzpomínky. Stejně tak Británie a žádná anglicky mluvící země nepřipadala v úvahu, pravděpodobně by roztrhal každého, koho by na cestě potkal. Nakonec – k velikému překvapení všech – zvolil Rusko. Opustil svůj rodný Island a nastěhoval se do Petrohradu, kde nastoupil na místní univerzitu na jakýsi zvláštní technický obor, kterému tehdy nikdo nijak moc nerozuměl.
Léta studií Kaiovi kupodivu učarovala, líbila se mu dravost mladých lidí a ten svět, který mu už tolik nepřipomínal jeho nejdražší. Zbožňoval nové technologie a z neznámých důvodů se zamiloval do výpočetní techniky, počítače a jejich vývoj se staly jeho život a jejich zkoumání trávil většinu svého volného času. Pak přišla Amerika a její Internet, skvělý vojenský vynález. A první evropské pokusy o něco podobného. Kai s nadšením sledoval, jak se z malé vnitřní sítě stává něco většího, nebezpečnějšího, mohutnějšího… Cestoval po celém světě, mluvil s odborníky a tehdy i poprvé vkročil na území Spojených států. Zjistil, že žádnou velikou nenávist k těm lidem nechová, doba pokročila a nemohl odsoudit všechny anglicky mluvící jen za bandičku nějakých hloupých vojáků. Na Island se nějakou dobu nevrátil z velmi prozaického důvodu – bál se. Strašila ho představa tisíce vzpomínek a těch, kteří věděli o jeho obrovské ztrátě. Jenže mu bylo jasné, že se nemůže před svou zodpovědností ukrývat navždy, a tak přišel den, kdy konečně jeho noha spočinula na tolik známé půdě domova.
Nedá se říci, že by však návrat vyvolal jen samé nepříjemné pocity, to nikoli. Samozřejmě to bolelo, ale snad o něco méně než posledně a radost z jeho nejbližších v některých okamžicích tu nepříjemnou kamarádku přebila. Vzpomínka na minulost ve vzduchu zůstávala přítomná – ale už se spíše podobala mlze nad teplými prameny Reykjavíku. O to zvláštnější mu připadalo, že do své role alfy zapadl takřka automaticky, nikomu nepřipadalo divné, že se zase někde toulal, rychle si získal zpět svou pozici. Tedy ne, že by mu v tom Henrik nějak bránil, příliš moc na to Kaie uznával – a možná i věděl, že v tomhle souboji by neměl sebemenší šanci. Samozřejmě jako beta byl velmi silný, o tom nikdo nepochyboval, ale přeci jen mu nějaké to století na jeho soka chybělo. Kai se tedy opět začal věnovat tomu, co mu šlo vždy nejlépe. Pomáhal, kde to byla potřeba, představoval stabilní oporu pro všechny mladé hormony zmítané vlkodlaky, konejšil zlomená srdce, radil, kde byla potřeba, zapojil svou sílu tam, kde viděl, že by mohla posloužit. Učil nové generace všemu, co věděl o jejich osudu, pořádal lovy, nutil svou smečku zlepšovat se ve všech možných ohledech, napomáhal nováčkům s magií… Ve svém volném čase se věnoval internetu, jakkoli vtipně to zní. Zajímaly ho všechny možnosti, které tento neprobádaný vesmír nabízí a začal v tom být kupodivu velmi dobrý. Nepřišlo to ihned, samozřejmě se párkrát spálil, sem tam si musel nechat poradit, ale brzy se přistihl, že mu nedělá problém vytvořit nějaký vtipný vir, probourat se někam, kam by se smrtelník dostat neměl… Ale prozatím neměl pro své dovednosti na Islandu žádné velké využití.
Po dobrých dvou stoletích se mu také podařilo objevit svou magii, ačkoli za okolností ne zvláště příjemných. Věc se měla tak, že se Henrik zamiloval. Samozřejmě na tom by v principu nic špatného nebylo, ale stejně jako Kai propadl kouzlu lidské ženy, která měla tu drobnou vadu člověčí – zemřela by příliš brzy. Na rozdíl od Leny se ale nijak zvláště vidině přeměny na vlkodlaka nebránila, což nakonec Henrika vedlo k přesvědčení, že není lepšího řešení než jeho lásku co nejdříve přeměnit, každopádně se rozhodl Kaie neinformovat. Těžko říci, co ho k tomu vedlo, snad strach z reakce zkušenějšího, možná touha dokázat, že dokáže řešení najít sám… Inu nedopadlo to úplně podle jeho představ. Henrikova láska skutečně přeměnu podstoupila, ale byla spousta faktorů, se kterými nepočítala – stejně tak ani Henrik. Během první přeměny se totiž zalekla té neuvěřitelné bolesti, kterou to s sebou přineslo, a začala se svému nově nalezenému vnitřnímu vlkovi bránit. Ale proti zvířeti neměla šanci se ubránit. Něco se změnilo, jeden by to připodobnil upířímu vypnutí emocí, někdo ztrátě lidskosti… Henrikova nová láska nebyla z nějakého neznámého důvodu schopna existovat ve vlkodlačím těle. Každá vteřina ve vlčí srsti vnitřně ubíjela jejího člověka, každý okamžik v lidské kůži rozčiloval jejího vlka. Nesedla si její nová osobnost s tou starou? Henrik to nechápal. Jako narozený vlkodlak, který byl odchovaný Asbjörnem a Kaiem, nikdy nepřemýšlel nad tím, že on a jeho vlkodlačí podoba by byli něco odlišného, nikdy mu nepřišlo, že by existovalo něco jako člověk a vlk. Asi to byla novota u čerstvě přeměněného vlkodlaka? Nevěděl si s tím rady, a proto musel s pravdou ven.
Kai samozřejmě o počíná své bety velmi dobře věděl, ale stejně tak si uvědomoval, že stejně nejhoršímu nezabrání, Henrik byl velmi tvrdohlavý a mladý a nic, co by mu Kai řekl, by ho nedokázalo přesvědčit o tom, jak je to špatný nápad. Nechal mu tedy prostor – ostatně ani moc zkušeností s přeměnou lidí neměl, v Islandské smečce se nikdy nerozmnožovalo tímto způsobem, už tak se museli snažit, aby vlkodlaků nebylo příliš mnoho, a k tomu ta věc s čistou krví… A čekal. Trápil ho stav mladé dívky, věděl, že tohle moc dobře nedopadne, ale stejně vyčkával, dokud za ním Henrik nepřišel a všechno mu neřekl. Lydia byla zuřivá, absolutně nechápala, co to mladou betu napadlo, a odmítala poslouchat jakékoli racionální názory ze strany svého manžela a rozhodla se, že Henrika potrestá. V tom jí nakonec zabránil Kai, v klidu jí připomněl, co všechno vyváděl on a ona, když byli mladí, a upozornil ji na to, že touhle situací stejně ztratí jen Henrik. Bude to velmi bolestivé ponaučení, ale stejně už nemohou ničemu zabránit. Škoda byla vykonána.
Mladá dívka se tedy stala členem smečky, ale vztahy k ní se rozhodně nedali označit za příliš vřelé. Většina mladých vlků se sice snažila mít nováčka ráda, ale nebylo to zrovna snadné – pokud se zrovna nezmítala v agresivním záchvatu zuřivosti, tak plakala v agónii a chtěla si sáhnout na život. V momentě, kdy se zranila, se ale přeměnila na naprosto nekontrolovatelného vlka, kterému chyběl ten základní předpoklad vlkodlaka – poloviční lidskost. Pro Henrika byla obrovskou přítěží, musel ji kontrolovat každou vteřinu, aby neublížila sobě a nikomu dalšímu, což přirozeně vedlo k tomu, že už neměl tolik času se věnovat smečce, kterou měl jednou podědit. Starší členové smečky mlčely, snad za to mohla Ava, snad stáří, ale rozhodli se věcem nechat přirozený průběh, už tehdy velmi dobře věděli, co je Kaiovým primárním cílem. Těch pár měsíců se zdálo jako několik let. Vyčerpávalo to všechny kromě neskutečně trpělivého Kaie, zdálo se, že alfa smečky má veškerý čas světa… Nemělo to dlouhého trvání, než se Henrikova vyvolená stala natolik nebezpečnou, že sám její partner uznal, že je načase to skončit. Nebyla už tou osobou, do které se zamiloval, vlastně už neměla mnoho z člověka. Byla divokou vlčicí, která trpěla a ubližovala celé smečce – nebylo nic neobvyklého, když na ni někdo narazil v hlavním městě Islandu, kdy roztrhala malé dítě na hřišti... Ale neznala lítost, neznala lidskost a už dávno si neuvědomovala, co její činy způsobují. Henrik zlomeně přišel za Kaiem a žádal ho o pomoc – dokonce se mu přiznal k tomu, že už nad tím uvažoval delší dobu, ale trochu se obával toho, že by ho alfa donutila jeho lásku zabít vlastníma rukama… Kai byl velmi rád, že za ním jeho beta přišla, dal přednost smečce před vším ostatním, čímž dokázal, že jednou bude skvělou alfou. Henrika ale nedonutil jeho lásku zabít, postaral se o ni sám spolu s Christofferem. Zemřela bezbolestně a následně byla pohřbena jako řádný člen smečky, jakkoli moc s tím Lydia nesouhlasila. Patřila do rodiny.
A jak vlastně Kai přišel na svou magii? Projevila se v emočně vypjatém stavu při snaze vlčici co nejméně nápadně lapit. Zpočátku se domníval, že to zase kralevic obchodoval se Smrtí, jak se přezdívalo staré čarodějnici žijící uprostřed ničeho, ale Christoffer ho ujistil o tom, že to bylo jeho přičinění. Kai tomu zpočátku příliš nevěřil, samozřejmě příběhy o magiích znal, pomáhal ostatním členům smečky s jejich vlastními, ale nikdy nepředpokládal, že by se ta jeho někdy probudila… Zřejmě potřeboval dospět do momentu, kdy se může stát vodou kompletně. Klidný, mírný, nápomocný a zároveň smrtelně nebezpečný, je-li to potřeba. Další léta se nesla v poměrně klidném duchu, Kai se nadále po boku své matky věnoval vedení smečky, ale nechával Henrikovi o něco volnější otěže, co se nových věcí týkalo. Velmi dobře si uvědomoval fakt, že sám už není úplně nejmladší, nejodvážnější a možná je na čase přenechat trochu iniciativy i těm, kteří nemají už nějaké to století za sebou. Henrik se pokoušel mladé vlkodlaky vést k tomu, aby více zapadli do lidské společnosti, aby nebyli tolik nápadní a zvláštní, ale stále si u sebe drželi svůj původ a svůj rod. Smečka nakoupila nové pozemky, začala investovat i v zahraničí, expandovala do hlavního města… Ale to už částečně šlo mimo Kaie. Ten měl své počítače a svoji zbožňovanou rodinu, nepotřeboval ke štěstí více, což ale nikomu z dalších členů nijak příliš nepřekáželo. Nastalo střídání generací, Kai byl pro ně onou otcovskou autoritou, kterou kdysi představoval Asbjörn, opěrným bodem v momentě, kdy to potřebovali, tím, kdo rozhodoval o nejdůležitějších věcech, kdo se z nich snažil udělat ty nejlepší verze jich samotných. Dlouhé hodiny trávil s každým, kdo to potřeboval, ale ve svém volném čase se převážně v něčem hrabal. Sem tam to byla motorka, ale většinu času vysedával u počítače, čmáral nějaké věci, kterým nikdo nerozuměl, a tvářil se nesmírně spokojeně, když to všechno spadlo…
Kdo kdy mohl tušit, že by jeho zkušenosti s počátkem internetu mohly nějak v budoucnu rapidně přispět do kasy smečky. Kai se ale ve svém oboru stal velmi uznávaným, rozuměl až moc dobře tomu, co dělá, bavilo ho to a nikdy nepatřil k těm, kteří by se snadno vzdávali. Zpočátku pro jeho dovednosti žádné veliké využití nebylo, ale brzy přišla doba, kdy se objevily první útoky zaměřené na bankovní účty běžných lidí… A náhle bylo dobré zaměstnat někoho, kdo ví, jak se to dělá. A on jim to samozřejmě nedal zadarmo. Párkrát se ho pokusila podplatit i druhá strana, ale jsou věci, do kterých Kai prsty nestrká. Sice by jistě vynikal i v činnosti mimo zákon, ale nijak zvláště ho nevzrušuje představa, že by se stal hlavou nějakého útoku na hlavní město bývalé sovětské republiky… Do jistých útoků se ale přeci jen zapojil. Většinou se jednalo o problém, který dráždil jeho vnitřní přesvědčení, zpravidla to taky byla nějaká hromadná akce a rozhodně to nikdy neprobíhalo na území Islandu, kde oficiálně dle adresy svého počítače ani on nikdy nebyl.
Další léta ubíhala bez nějakých zvláštních událostí, tedy kromě toho, že před pěti lety zemřel Kaiovi poslední pokrevní člen rodiny – jeho vlastní matka. Ava vždy ve smečce byla prazvláštní postavou, která se příliš často nevyjadřovala k událostem, ale přesto měla velmi silnou autoritu a za celý její život alfy se neobjevil nikdo, kdo by se jí postavil. Zapojovala se pouze do těch nejsložitějších konfliktů a její smrt přinesla mírnou nerovnováhu v poměru sil mezi staršími a mladšími. Kai i Lydia sice jsou poměrně staří vlkodlaci, ale ještě se tam našlo pár těch, kteří je přeci jen o nějaké to desetiletí převyšují. A neznámé vody s sebou vždy přinášejí trochu strachu ohledně dalšího uspořádání – ačkoli se opět ukázala, že se není čeho bát. Lydia se role alfy zhostila tak nějak sama, nikdo nepředpokládal, že to místo zůstane po Avě prázdné, a ona se vlastně stala logickou volbou, proti které nikdo nic nenamítal, ačkoli její manžel byl upír. Ten totiž nikdy neprojevil nic jiného než loajalitu a rozhodně si zuby na vedoucí post nebrousil, miloval smečku jako svou rodinu, a to mu ke štěstí stačilo. Kai si stále držel svůj post, ačkoli víceméně už pouze formálně – nechával většinu věcí na Henrikovi a sledoval, jak mu před očima roste další vůdce. Své důvody pro to měl, konzultoval je dokonce i kralevicem, který jeho rozhodnutí podpořil.
A co že bylo tedy tím důvodem, proč náhle přestal prahnout po nekonečné moci? Ono se to vlastně všechno tak nějak sešlo dohromady. Kaiovi bylo jasné, že ho žádná další budoucnost na Islandu nečeká, víceméně předpokládal, že si odžije svých dalších sto let a spokojeně zemře, což ale děsilo Christoffera, který podobnou prázdnotu měl jeden čas v životě taky. K tomu se připojil fakt, že vedoucí velmocí v Kaiově oboru se staly poměrně nebezpečné země, které žádné velké zábrany určitě neměly. A nakonec i taková drobnost jako údajně zvýšená koncentrace nadpřirozena v jednom malinkatém americkém městečku kdesi na pobřeží Kalifornie. Kai se jednoduše rozhodl, že posledních pár desetiletí svého života stráví mimo svou domovinu, bude se věnovat své práci a pokusí se trochu zaangažovat a poznat nové lidi. Chyběl mu ten ruch, který zažíval během studií, a chtěl si trochu doplnit své znalosti, co se upírů a vlkodlaků týče, aby i nadále mohl pomáhat své smečce, ačkoli ji hodlal opustit.
Kdo nejhůře nesl jeho odchod? Lydia. Nevěděla, jestli je více naštvaná z toho, že Christoffer o tom všem věděl a nic jí neřekl, nebo že ji její nejmilovanější vlkodlak opustí. Dokonce se s Kaiem i porvala, než se mu konečně podařilo jí vysvětlit, že ho jednoduše bude muset nechat jít. Dostával se totiž zase do hlubin, kam už nikdy spadnout nechtěl, postrádal Lenu, Christel, Avu, Asbjörna, nevěděl úplně dobře, co si má počít se svojí existencí… Potřeboval to nechat odejít, najít zase trochu naděje, důvod, proč snít. Nechtěl se proměnit v starého zapšklého vlka, netoužil po krvi. Přál si druhou šanci. Henrik to kupodivu nesl statečně, sice se obával toho, co nastane, protože přeci jenom Kai měl daleko větší respekt než jeho beta, ale věděl, že kdyby si starší vlkodlak myslel, že to nezvládne, tak nikdy nic takového neudělá. A přeci jenom tu stále byla druhá alfa a její přítel, ti znají ty zažité pořádky mnohem lépe než on. Formálně však nadále musí Kai alfou zůstat, islandská smečka doposud měnila vedoucí pozice pouze tehdy, došlo-li ke smrti starého vůdce. Víceméně se tak děje ze zvyku a z respektu k těm, kterým se podařilo uchránit celou vlkodlačí smečku před zvědavými zraky lidí, před vyhynutím potažmo i přemnožením.
Kai si tedy nedávno sbalil vše, co vlastnil, naposledy vedl lov se všemi svými blízkými, prošel si bolestivým rozloučením se svým bratrem a sestrou a vydal se vstříc novým dobrodružstvím. Kdo ví, kam ho jeho toulavé tlapky zavedou, a zda nalezne to, po čem jeho srdce touží.

DOVEDNOSTI:

• SÍLA: 100 %