Oblak
Zdravím všechny upíry, vlkodlaky, lidi či co ještě jste!
V co nejbližším termínu proběhne další herní akce s názvem OBLAK. Půjde o něco podobného, jako byla akce Kdopak vraždil? nebo Cirkus. Jen s tím rozdílem, že tentokrát budu důsledně dbát na aktivitu hráčů. Od jejich postů se bude odvíjet závěrečná odměna - čím kvalitnější (pozor! Ne delší!), tím lepší a větší odměna. Hráči se teď budou moct zúčastnit jen ČTYŘI. Navíc si budu moct vybrat ze všech přihlášených, kdo se zúčastní a kdo ne. Prostě a jednoduše řečeno je to výběrová akce pro ty nejlepší - nebo spíše lepší. Ale také aktivnější.
Kdo je přijat, zveřejním v komentáři pod tento příspěvek v neděli večer nebo v pondělí dopoledne.
A teď už k samotné akci a jejímu ději...
Jednoho už skoro jarního dne se obloha zničehonic celá zatáhla. Město zahalil obrovský oblak a přiklopil ho jako poklop. Nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, respektive na metr před sebe. Zbytek je rozmazaný a zastíněný. Všechny rasy bez rozdílu bloudí a tápou po ulicích a nikdo neví, čím to je způsobeno. Vy čtyři jste se náhodně sešli na náměstí a přímo u kašny se vám otevřel vchod do tajemného podzemí. Schody z černého lesklého kamene vás vyzývají ke vstupu, avšak louče hořící ledový ohněm naopak odrazují. Vše napovídá tomu, že ať už se děje cokoliv, vychází to odtamtud. Vychází z chodby zima a naskakuje vám instinktivně husí kůže. Bohové ví, co vás tam dole čeká. Spolehnout se můžete jen na sebe a své schopnosti.
Od všech, kdo se budou chtít přihlásit, požaduji rozpis příštího týdne, jak budou nebo nebudou mít čas - myšleno tím večer, i já mám školu a jiné aktivity. A také pár řádků o tom, proč si myslí, že by zrovna oni jsou ti praví.
Hodně štěstí,
Sienna
Komentáře
A pak ta hudba... Potřásám hlavou jako pes, dlaněmi si zakrývám uši. Nepomáhá to. Polknu slinu chutnající po železu, při pádu jsem se do toho jazyka opravdu kousla. Nic to ale není proti té hudbě. Tiše zaúpím, vyrvat si z hlavy zvukovody najednou nezní jako špatný nápad. Jenže to nejde. Dříve, než si to sama stačím uvědomit, stejně jako ostatní i já klopýtám... Do Hlubin.
Do tmy. Do ticha. Do toho děsivého ticha. "Doprdele..." prudce se otočím, myslím, že někomu v tu chvíli neúmyslně střelím facku jak se rozmáchnu rukou.
"Nesahejte na mě," syknu vzápětí, pokusím se ustoupit, pryč, z dosahu, jenže pak mi dojde, že... Paží je moc. Srdce mi zprudka buší, hučí mi v uších. Sotva slyším hlasy ostatních, nejsem schopná se na ně ale soustředit.
"Pusťte mě! HNED!" škubu sebou, snažím se zapírat, chytnout čehokoliv kolem mě. Z mého hlasu zaznívá panika, ovšem mnohem více.. Strach. Hrůza, co se nedá popsat slovy, zoufalost.
Pak dostal další brilantní nápad poslaldo vzduchu několik koulí světla, jejichž svítivost zvýšil tak, aby každý viděl na "svoje" chapadlo. Sám Danny začal na prstech pomalu povolávat malé plamínky, kterými pak pálil obludu. Pak ji začal i vysokými teplotami pálit zevnitř.
PS: Danník :3 :D
Danny - https://m.youtube.com/watch?v=TUWi9ytJhDc
Milan - https://m.youtube.com/watch?v=hio1fHy_3HM
Meredith - https://m.youtube.com/watch?v=wwNAwkulMF0
Alfred - https://m.youtube.com/watch?v=PtGF3BMaF4c
Nutila vás jít dolů a níž, stále níž. Až nakonec úplně dole utichla a nastalo ticho. Všechny louče pozhasínaly a vy jste mohli zaslechnout hlasité klapnutí. Pruh světla, který vám dodával kontakt s realitou, ze dveří nahoře zmizel a zůstali jste stát ve tmě. Neprotupné, černočerné tmě. Nikdo z vás nic neviděl. Ale cítil. Jednoho po druhém začala ovíjet chapadla - či to byly prostě něčí paže? Jedno však bylo jisté, odtahovala vás od sebe pryč...
Ošiji se, povytáhnu obočí. "Nikdo ti v tom nebrání." I když zrovna takové dobrodružství mi spíše připadá jako harakiri veškerého pudu sebezáchovy. Mlčky se podívám i po upírovi a Milanovi, pohledem nakonec sklouznu k mlze a krátce si přejedu prsty po pažích. Ta mlha vypadá... Hrozivě. Mnohem hrozivěji, než před tím telefonátem. Skoro mám pocit, jako by se každou chvíli měl z té mlhy vynořit...
Nicméně to nic nemění na tom, že je to vážně divné. Divně divné. Strčím nohou do kusu plastu z mobilu, sleduji jak padá o několik schodů níže.
"Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá.
Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,
jsem z boží moci, dílem lásky jdete,
jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.
Patřím k těm věcem, které v tomto světě
jsou od věků. A navždy potrvám.
Zanechte vší naděje, kdo vstupujete."
Tiše ty verše zamumlám, sotva mi vyvstanou v hlavě. Na Ráj a Peklo už pěknou řádku let nevěřím, nechci v ně věřit, protože vidina věčného zatracení není zrovna něco, co vám udělá lepší den, ale kdybych věřila... Takhle nějak by vypadala pekelná brána.
Každopádně mne zastihl podivný přírodní jev, který jsem tu ještě neviděl. Padla mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok a já litoval řidiče a děkoval bohu, že jsem šel pěšky. Autem bych teď fakt jet nechtěl.
Šel jsem více méně po paměti, občas do někoho narazil a pak se omluvil a zrovínka jsem míjel náměstí. Zaslechl jsem známí hlas Meredith... Nezdála se zrovna nadšená.
Ale rozešel jsem se tím směrem a tam našel skupinku. Kromě Mer jsem znal ještě toho upíra, Dennyho, ale vlkodlaka ne. Někdo noví.
Vypadalo to, že byly stejně zmatení jako já a víc o to, že se zde táhli schody do podzemí.
"Ahoj Meredith," pozdravím a pak se otočím na ty dva. "Zdravím."
Pak se zadívám dolů. Bylo to takové strašně zvláštní ale... No nevím, jak to popsat.
"Co to sakra je?"
//Co vím tak z lesa, když se motal na hranicích.
M.
//Aha :D A admin může upravovat cizí příspěvky? :D
//Ano, může :D
S.
"... já, že jsem směšná? Posloucháš se vůbec někdy? Ještě chvíli pokračuj a já budu ten, kdo se tu bude smíchy válet po zemi," vrčím do mobilu, vztekle rázuji mlhou a z kapsy vytahuji novou cigaretu. "Jak kurva drzá? Ty tu seš kurva drzej!" plastový obal mobilu v mém stisku tiše kvílí. Mlha před očima se barví do ruda. "Jo, si piš, klidně ti to zopakuju." Chytím cigaretu mezi rty, zapálím ji hned na první pokus. Ale nepomáhá to. "Nebo?" odfrknu. "To určitě! Nejsme doprdele ve filmu!"
Jen matně si uvědomuji, že jsem na náměstí. "Tak proto mi voláš? Abys mi sdělil, že jsi mě asi málo třískal?" skřípu mezi zuby, "ne, nejsem nevděčná, svý důvody jsem řekla jasně, nemůžu za to, že žádnej z vás zabedněnců mě neposlouchal. Sbohem!"
(Ukončit hovor.)
Černé kamenné schody zaregistruji až v okamžiku, kdy se o hranu jednoho z nich rozletí mobil na několik kousků. Stojím na jejich úpatí, mhouřím oči, v žilách mi pořád koluje vztek. Tohle tu předtím bylo? Něco mi říká, že ne, čím déle zírám ze schodů dolů. Chloupky na zátylku se ježí, ale přikládám to spíše tomu telefonátu.
Přítomnosti někoho dalšího si všimnu ve chvíli, kdy promluví. Leknu se vlkodlaka tak, že z těch schodů málem sletím. O pár schodů níže to ovšem nakonec zdárně ustojím.
Tiše zakleji, cigareta mi vyklouzla z prstů, žhavý bod mizí dolů po schodech. "Tohle mi nesmíš dělat, chlape." Nádech. Výdech. Promnu si oči. Co to vlastně říkal? Nemůžu si vzpomenout.
Jednoho už skoro jarního dne se obloha zničehonic celá zatáhla. Město zahalil obrovský oblak a přiklopil ho jako poklop. Nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, respektive na metr před sebe. Zbytek je rozmazaný a zastíněný. Všechny rasy bez rozdílu bloudí a tápou po ulicích a nikdo neví, čím to je způsobeno. Vy čtyři jste se náhodně sešli na náměstí a přímo u kašny se vám otevřel vchod do tajemného podzemí. Schody z černého lesklého kamene vás vyzývají ke vstupu, avšak louče hořící ledový ohněm naopak odrazují. Vše napovídá tomu, že ať už se děje cokoliv, vychází to odtamtud. Vychází z chodby zima a naskakuje vám instinktivně husí kůže. Bohové ví, co vás tam dole čeká. Spolehnout se můžete jen na sebe a své schopnosti.
//Napište nějaký úvodní příspěvek, kde se setkáte s ostatními a nejlépe už vejdete dovnitř.