Oblak
Zdravím všechny upíry, vlkodlaky, lidi či co ještě jste!
V co nejbližším termínu proběhne další herní akce s názvem OBLAK. Půjde o něco podobného, jako byla akce Kdopak vraždil? nebo Cirkus. Jen s tím rozdílem, že tentokrát budu důsledně dbát na aktivitu hráčů. Od jejich postů se bude odvíjet závěrečná odměna - čím kvalitnější (pozor! Ne delší!), tím lepší a větší odměna. Hráči se teď budou moct zúčastnit jen ČTYŘI. Navíc si budu moct vybrat ze všech přihlášených, kdo se zúčastní a kdo ne. Prostě a jednoduše řečeno je to výběrová akce pro ty nejlepší - nebo spíše lepší. Ale také aktivnější.
Kdo je přijat, zveřejním v komentáři pod tento příspěvek v neděli večer nebo v pondělí dopoledne.
A teď už k samotné akci a jejímu ději...
Jednoho už skoro jarního dne se obloha zničehonic celá zatáhla. Město zahalil obrovský oblak a přiklopil ho jako poklop. Nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, respektive na metr před sebe. Zbytek je rozmazaný a zastíněný. Všechny rasy bez rozdílu bloudí a tápou po ulicích a nikdo neví, čím to je způsobeno. Vy čtyři jste se náhodně sešli na náměstí a přímo u kašny se vám otevřel vchod do tajemného podzemí. Schody z černého lesklého kamene vás vyzývají ke vstupu, avšak louče hořící ledový ohněm naopak odrazují. Vše napovídá tomu, že ať už se děje cokoliv, vychází to odtamtud. Vychází z chodby zima a naskakuje vám instinktivně husí kůže. Bohové ví, co vás tam dole čeká. Spolehnout se můžete jen na sebe a své schopnosti.
Od všech, kdo se budou chtít přihlásit, požaduji rozpis příštího týdne, jak budou nebo nebudou mít čas - myšleno tím večer, i já mám školu a jiné aktivity. A také pár řádků o tom, proč si myslí, že by zrovna oni jsou ti praví.
Hodně štěstí,
Sienna
Komentáře
Milanovi jeho stěna zmizela. Prostě tam nebyla. Možná to byla jen nějaká iluze, ale kolem prostě nic nebylo. Jen skleněná podlaha. A ta od jeho nohou začala pomalinku praskat a křupat.
Meredith se do cesty postavila nečekaná překážka. Nízká zídka, přes kterou zakopla a přepadla. Nejenže si rozbila nos, ale stěny byly nepříjemně blízko. Navíc se zdálo, že žhnou. Byly z kovu a rozpálené doběla. Jenže ještě před chvílí tomu tak nebylo... Jaké podivné místo.
Danny se na netopýra opravdu neproměnil. Musel pavoukům čelit v lidské podobě.
Klopýtám, dlaní se dotýkám jedné ze zdí. A v uších mi pořád zní ta písnička. Dokola. A dokola. Pamatuji si ji, tehdy hrála.
"Tak jaký to je pocit?" zašeptají pobaveně dvě žluté oči visící ve tmě. Dvě žluté oči shlížející z vlkodlakovy rozšklebené tváře. "Ničeho se neboj, to je teprve začátek..." zachraptí do kovového zaskřípání klece. "Way down, way down along the stream. How very, very sweet it will seem. Once more just to dream... In the silvery moonlight..." Bylo to poprvé a ne naposledy. Hrála a hrála, stále znovu, pokaždé, když se objevily ty dvě oči a klec kovově zaskřípala... "But Tonight you belong to me..."
Polknu. Potřesu hlavou ve snaze vyhnat z ní příliš živou vzpomínku, která byla téměř zapomenuta. Téměř. "Ztichni, ztichni, ztichni..." drmolím. "Už DOST!" zavřísknu, hlas mi přeskočí. A pak mi to dojde.
Stěny.
Chodba se zmenšuje. Zmenšuje? Zmenšuje! Budu zvracet. Polknu. Zrychluji a zrychluji až běžím. Řítím se chodbou tak rychle, jak to zvládnu, i kdybych si při tom měla zlámat nohy...
Rozbil jsem si hubu a tak mne to prostě stáhlo někam... pryč.
Ten hrozivý smích jako z hororu byl hnusný. Zacpal jsem si citlivé vlčí uši, ale nepomohlo to. Zavřel jsem oči, vrčel jsem, ale nic až pak začal doznívat sám od sebe a já se objevil... Fuj! První mne uchvátilo světlo na jedné straně, no zpátky do tmy se mi nechtělo. Ale když jsem se podíval pod nohy, ztuhl jsem. Nacpal jsem se ke stěně, ale nebylo se za co chytit. Jakobych létal někde ve vzduchu a chodil po tenké prosklené podlaze.
Není možné, aby se něco dělo tady v podzemí... Ale v tomhle stavu...
Opatrně jsem vyrazil podél stěny, protože tam teoreticky mělo být sklo nejpevnější a měl jsem větší šanci, že se nepropadnu a neproletím. Fuj!
Ocitla se v nějaké chodbě. Na konci této chodby jakoby něco poblikávalo - malá světelná jiskřička, jejíž kouzlo Amandu lákalo dál chodbou. Ta chodba se sama o sobě zdála skoro normální, jenomže nebyla.
Amanda se prudce zastavila a zaposlouchala se. Náhle si prudce přitiskla ruce na uši a zavřela oči. No ovšem, jistěže se tato situace může zdát ještě horší, než doopravdy byla.
Hadi. Spousta hadů.
Dost! Tohle je zlý sen! zanaříkala v duchu. Nevěděla, co má dělat - ale její nohy to zřejmě věděly lépe. I když nechtěla, nesly ji stále blíže ke světélku na konci chodby. Teprve po chvíli se dokázala plně ovládnout, ale oči se otevřít neopovážila. Snažila se svůj strach ovládnout, nějak ho potlačit, a málem by se jí to povedlo, kdyby se jí o nohu něco neotřelo. Možná se jí to jen zdálo, jenomže zavřené oči toho moc nevidí.
"Běžte pryč!" snažila se ty odporné hadí zrůdy odehnat. Říkala si, že nějaké neznámé, ale možná i nebezpečné světélko se oproti hejnu syčících hadů zdá přijatelnější. A tak se vydala chodbou, i když se jí to v hloubi duše příčilo. Snažila se neustále opakovat, že tam vlastně žádní hadi nejsou.
Proboha! Zarazila se. Co se asi stalo ostatním? Také je sužuje hejno hadů? Ale někde v dalekém koutu své mysli věděla, že ne.
https://m.youtube.com/watch?v=1sqfOFENhr4
Jakmile smích dozněl ve vašich uších - a že to rozhodně nebylo příjemné a uklidňující, ztratili jste se. Ostatní byli všichni pryč, pryč od vás. Museli jste se každý spolehnout jen sám na sebe.
Meredith téměř nic neslyšela, jak ji ohlušovala tato skladba, a potácela se úzkou chodbičkou, na jejímž konci mohla spatřovat záblesk světla. Jenže co se nestalo... Stěny se začaly pomalým tempem přibližovat k sobě.
Danny šel docela širokou chodbou, ale mohl slyšet takové hemžení a šustění, jako kdyby kolem něj po stěnách něco pobíhalo. Popoháněl ho téměř nepatrně světlejší záblesk na konci - stejně jako ostatní.
Milan šel po skleněné podlaze, po níž mohl vidět obrovské jezero. Nebo možná moře či oceán. Kolem nebylo nic, čeho by se mohl zachytit, a jelikož bylo sklo poměrně vysoko nad hladinou... Nic příjemného.
Amanda procházela relativně normální uličkou. Až na to, že se jí mohlo zdát, že je kolem plno hadů, kteří jí syčí přímo do uší. Jenže tam nic nebylo.
Všichni před sebou v dálce vidí takové malinké světýlko, které je vede a láká k sobě. Magie nefunguje ani tady nikomu. Už relativně normálně vidíte, ale je šero, což vám to ztěžuje.
Bylo chladno, i když ještě nevstoupili do oněch záhadných katakomb. Cítila ten chlad, ale nevěděla, co to znamená. Možná že je to předzvěst něčeho tragického, něčeho, co se možná stane...
Ale ani na varianty typu "možná se stane" není čas.
Jen tam tak stojí a snaží se prozkoumat podzemní prostory. Také ji napadlo, že jakmile by vstoupili na schody, mohli by se propadnout do nějaké propasti.
Ano, jenom "mohli". To se vůbec stát nemusí.
Stmívalo se a Amanda byla ráda za ty zlověstně plápolající louče, kterém jim poskytovaly alespoň trochu světla. Nebyla si jistá, že jít dolů je dobrý nápad.
A poté už jen hudba, a železný stisk, který pocítila nejdříve na levé paži, poté kolem pasu. Ta hudba byla zlověstná a člověka jakoby svými tóny "mučila".
Amanda se pokusila zavřít oči a myslet na něco jiného. V duchu si opakovala verše písně, které jí jako malé zpívala matka, jenže ani to nezabíralo. Ta hudba ji nutila dolů a dolů, a i když se Amanda vzpírala, jak chtěla, neovládla své údy a nohy jí snesly dolů po schodech, přímo do podzemní "kobky". Byla ráda, ba dokonce šťastná, když hudba utichla. Jenže poté ten železný stisk. Chtělo se jí vykřiknout, ale ovládla se. Co to jen je? A vůbec... co se děje?
"Nech mě na pokoji, slyšíš?!" křikla na VĚC, která ji držela. Ale přišlo jí divné, že zatím jim nijak neublížila - pokud nepočítáme ten železný stisk. Jediné, o co zřejmě té VĚCI šlo, bylo rozdělit je.
Amanda teď zalitovala, že tu nikoho nezná. Nemohla po nikom křiknout jménem...
Začala se vzpírat, ale chapadla jí podrazila nohy. Dopadla na chladnou zem a pokusila se postavit. Ale tma a mrazivé ticho jakoby ji opět srazili na zem.
"Dost!" křikla na VĚC.
Pane Bože, pomoz mi!
Jestli je nutnost sem někoho dát, stačí napsat a já se toho ujmu třeba za Bonnie, ať si vydělá něco ..
V uších mi začali cinkat zvláštní hudba. Takové to horrorové, když se má něco stát a po pravdě jsem si nebyl jistý, co se může stát. Co by tady mohlo být a co se to děje. Hlavně, kde to jsme?
Každopádně, to nutkání sejít dolů bylo dost silné. Jestli to bylo podvědomí, nebo jestli ta hudba nesla sebou něco, co dokázalo člověka ovlivnit. Nebo prostě jen moje hloupá zvědavost?
Louče plápolali a já jen zaslechl Dannyho, když mluví o hudbě. Jen jsem tupě kývl a sledoval, co se tu děje. Párkrát jsem zamrkal, abych proměnil své oči na ty tmavě žluté vlčí a docela to i fungovalo, viděl jsem. Ovšem jen do chvíle, kdy zhasli louče a ten proužek světla z venku zmizel. Tudíž moje oči už neměli co zesvětlovat.
Jenže co bylo horší, ucítil jsem, jak mě něco chytilo a omotalo se mi kolem pasu. A fakt netuším, co by to mohlo být. Věděl jsem jen to, že mě to odtahuje od ostatních a mě se to nelíbilo.
Může to mít něco společného s půlnocí? Co to do prdele je! Tohle jsou blbé fóry!
Zavrčel jsem, zatnul ruce v pěsti, zpevnil kosti a nechal si na rukách naběhnout drápy. A pak jsem popadl tu věc kolem pasu a stiskl. Zatím jsem nezatl, nezranil to. Zatím. Snažil jsem se určit, co to je.
Chapadlo? Nebo co to sakra je?
"Pusť a nech nás být!" křiknu. Pomůže to? Asi ne...